Dýchej. Nepřestávej dýchat.
Opakovala jsem si v duchu stále dokola. Ne, že by to pomáhalo. Žaludek jsem měla stažený nervozitou, strachem a očekáváním. Pevně jsem sevřela svoji obrovskou přeplněnou kabelku a nejistě si poposedla. Netušila jsem proč, ale odjakživa jsem se stresovala kvůli těm nejmenším drobnostem. Jako třeba teď.

V ruce jsem drtila svůj mobil a každou chvíli kontrolovala, jestli není něco nového. Byla jsem naivní. Jediný dva lidé, kteří mi psali, byla moje máma a Shaylee. Jenže kamarádka se mnou od té pitomé párty nemluvila a po zprávě od mámy jsem zrovna netoužila.

S povzdechem jsem vzhlédla a zadívala se na ubíhající krajinu za oknem. Pohled na míhající se pole, domy a auta mě ani v nejmenším neuklidnil. Nerada jsem někam jezdila sama. Byla jsem zvyklá, že všechny přestupy, nástupiště a odjezdy hlídala sestra. Já se starala leda tak o svoji svačinku. Jenže teď to bylo jen a jen na mně a děsila jsem se představy, že něco popletu a uvíznu bůhví kde.

,,Následující stanice - Avrevill. Konečná stanice, prosíme, vystupte." Sdělení, které zaznělo vlakem, mi na chvíli zklidnilo bušící srdce. Byla jsem na místě, teď už nic poplést nemůžu. ALE co když nenajdeš tetu? Co když jí po tolika letech nepoznáš? Co když na tebe vůbec nečeká? Ozval se v mé hlavě protivný hlásek a předstíráný klid byl ten tam.

Popadla jsem kabelku s kufrem a prodrala se uličkou až ke dveřím. K uším mi dolehl typický zvuk brzdícího vlaku. Zatnula jsem zuby a snažila se nevnímat mráz, který mi při tom protivnému skřípění přejel po zádech. S trhnutím jsme zastavili. Trochu těžkopádně jsem vyklopýtala z vlaku na poloprazdné nástupiště. V jedné ruce jsem svírala rukojeť kufru a v druhé mobil.

Nechala jsem se unášet masou lidí, která vystoupila z vlaku se mnou. Prošli jsme podchodem a ocitli se ve sluncem zalité hale. Panoval tu překvapivý hluk.

Tetu jsem naposledy viděla asi jako desetiletá holčička. Jezdívali jsme na venkov na prázdniny s rodinou tak často, že jsem její hotel začala považovat za druhý domov. Měla jsem tu skvělé kamarády, o které jsem ale přišla, když se mamka a teta nepohodly. Proto jsem tu celých osm let nebyla.

Doufala jsem, že se moc nezměnila a že ji v davu najdu. Očima jsem klouzala po přelidněné hale, ale tetu Rose jsem nezahlédla. Automaticky jsem zkontrolovala mobil. Žádné zprávy.

Udělala jsem pár bezděčných kroků vpřed k davu lidí. Hruď se mi opět sevřela obavami. Nepanikař. Snažila jsem se uklidnit. Teta se jistě brzy objeví. A v tu chvíli do mě někdo prudce narazil. Jako buldozer. Blesklo mi ještě hlavou a pak jsem se poroučela k zemi. Mobil mi vyklouzl z ruky. Uslyšela jsem hlasitou ránu, jak skončil na podlaze. Já dopadla na bok a narazila si loket. Bolest mě na chvíli úplně ochromila. Co za idiota se nedívá na cestu?

,, Panebože!" ozval se nade mnou překvapený klučičí hlas. ,,Jsi v pořádku?" Měla jsem chuť dotyčného praštit. Ležela jsem zkroucená bolestí na nádraží na zemi. Do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo toho najednou nějak moc. Loket mě pálil jako čert. Teta nikde. A on se mě ptá, jestli jsem...

Moje myšlenky přerušil Buldozer, jak jsem ho mezitím v duchu pojmenovala. Sklonil se ke mně, aby mi pomohl na nohy. Potlačila jsem slzy, chytla se jeho napřažené ruky a těžce se vydrápala nahoru. Když se náhodou dotkl mého naraženého lokte, sykla jsem bolestí a ucukla. Po tváři mu přelétl provinilý výraz a rychle se ode mě odtáhl. Sebral ze země můj ubohý mobil a nešťastně ke mně natáhl ruku.
,,Promiň, vůbec jsem tě neviděl. Šéfová mě poslala vyzvednout nějakou holku. Jenomže já na to úplně zapomněl. Tohle je moje poslední šance, jak si tu práci udržet."

,,A myslíš, že mě to zajímá?" zavrčela jsem podrážděně. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha. Nečekala jsem na jeho odpověď a prudce mu vytrhla mobil z ruky. V rohu displeje se kroutila pavučinka. Samozřejmě. Co jsem s mým štěstím čekala?  Frustrovaně jsem si zajela rukou do vlasů a schovala rozbitý mobil do kabelky.

Konečně jsem Buldozerovi začala věnovat více pozornosti. Byl o dost vyšší než já. Ale to nebylo nic zvláštního, protože všichni byli vyšší než já. Měřila jsem necelých 160 centimetrů a proto jsem se v jednom kuse dívala nahoru. Buldozer byl hubený a trochu bledý. Měl delší hnědé vlasy, které mu roztomile trčely do stran. Potřeboval by ostříhat. Pomyslela jsem si a pro jistotu se na něj dál mračila.

Tvářil se omluvně a pozoroval mě. Na chvíli se mi zdálo, že toho kluka znám. Jeho oříškové hnědé oči, měkký hlas i nejistý usměv. To vše mi bylo povědomé. Koho mi jenom připomíná? Zamrkala jsem, abych zahnala obraz, který mi proběhl hlavou. Znovu jsem se na něj podívala. A pak jsem to prostě věděla.

,,Matte?" vydechla jsem nevěřícně. Překvapeně otevřel pusu. Oči se mu rozšířily úžasem, když mě konečně poznal.
,,To snad není ani pravda! June? June Donovanová?" Horlivě jsem přikývla a trochu nejistě ho objala. Přece jen jsme se naposledy viděli jako malé děti. Není divu, že jsem ho hned nepoznala.

,,To ty jsi přijela za Rose? Na tebe čekám?"
,,Jo, potřebovala jsem už vypadnout z města..."
Trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí. ,,Myslel jsem, že se už nikdy nevrátíš. Všem jsi nám chyběla, June. Zůstaneš na celé léto?" Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla, jak jsem tenkrát každé léto kvůli odjezdu z Avrevillu vyváděla.
,,I vy jste mi chyběli. Strašně moc." povzdechla jsem si, ale potom jsem se nadšeně usmála,,, Na celé tři měsíce jsem jen vaše." Matt se spokojeně zazubil a v očích se mu šibalsky zablýsklo:,,Slibuju, že na tyhle prázdniny jen tak nezapomeneš..."

〰
Zdravíčko lidičky!
Po půl roce jsem opět zde a s novým příběhem. Vydávám ho k výročí napsání Královy podvodnice. Ano, je to přesně rok, co jsem začala psát ten fantasy trhák :D.

Takže doufám, že vás můj nový příběh zaujme, pobaví a  naladí na tu správnou prázdninovou pohodičku!
Hlasujte, komentujte a přežívejte
Vaše warca