***

Mladý hubený chlapec v šedém plášti na šedém koni dorazil ráno ke vznešeným, skvostně zdobeným Detronským branám. Byl vyslán z Meheddonu v polovině noci, a od té doby jel neúnavně bez zastavení. Jel předat králi zprávu, jež hlásala že jeho posel je mrtvý. Tušil že to nedopadne dobře, a instinkty měl vždycky dobré.

Stráže pustily nenápadného chlapce za brány téměř bez povšimnutí. Nad tím se musel usmát, téměř se rozesmál nahlas. Ale to by ho i zde považovali za blázna.
Město bylo velmi rušné, jak by také ne. Lidé všech vzhledů, stáří i národností se tlačili všemi směry. Mladík mezi nimi rozeznával také typický vzhled měšťanů z Meheddonu. Kaštanově hnědé rovné vlasy, šedé oči, tmavé obočí, rovný, občas pihatý nos. Takový vzhled měl i on sám, třebaže oči měl jiné. Pravé měl šedivé a nevýrazné, zatímco levé oko bylo světle modré, takové, které by mu mohl každý závidět.
Avšak bylo tu k pohledání také jiných národností. Od těch, které chlapec znal z výprav do sousedství, až po ty, jež spatřil poprvé. V královském městě skutečně chtěl žít očividně každý.
V tlačenici lidí si připadal na vysokém koni nepřirozeně. Nikdy nechtěl být terčem pozornosti, právě naopak. Slezl tedy z koně, a zabočil do tmavé uličky aby unikl alespoň z části onomu ruchu. Ulička ho bezpečně vyvedla i s koněm na náměstí, které bylo snad ještě rušnější.

"Promiňte, nevíte jak se co nejrychleji dostanu ke královskému hradu? Jsem posel s velmi důležitou zprávou." Zeptal se mladík procházejícího plavovlasého postaršího muže s kulatým obličejem.
"Je tu sakramentsky rušno, musel bych ti to povědět jinde hochu." Řekl muž přátelsky a ukázal na blízký hostinec.

"Tak povídej, přítelíčku, co neseš našemu panu králi?" Zeptal se muž když si sedal na rozvrzanou stoličku u kulatého stolu. Byli v hostinci sami. Muž nejspíše ještě neotevřel.
"Nesu mu špatné zprávy. Víte co král chce, že ano?" Řekl mladík a opatrně si sedl na jinou.
Hostinský se tvářil velmi podiveně. "Vůbec nevím o čem to meleš, kamaráde, budeš mi toho muset hodně říct."
Chlapec znervózněl. "Nemohu se zdržet moc dlouho a-"
"V tom případě ti neporadím, hochu, musim nejdřív vědět o co se jedná." Stál si hostinský za svým.
A tak začal mladý posel z Meheddonu vyprávět vše, co se v jeho rodném městě událo od doby, kdy přijel Hergal Gerdamot s králem vyhlášenou cenou za srdce medvědice Móragh.
Muž si uhladil světlý ježatý knír a pak promluvil. "Od doby co zemřel starej dobrej Traimór se schyluje k bouři. Ten jeho synáček se mi vopravdu nezamlouvá. Má něco za lubem, a taky vo něm putujou jistý zvěsti. Prý je to vrah, šarlatán a čaroděj. Já tomu teda nevěřim, ale musim uznat že je divnej. Za to může ta nebožka královna, ta byla taky taková, krutá a nemilosrdná. Mám hrůzostrašný tušení že teď se naštve, a stane se něco velký ho a zlýho. A na moje slova vždycinky došlo, hochu pokaždý."
Mladý posel rázně vstal a zamířil ke dveřím. Hostinský se zvedl a pomalým krokem se vydal za ním.
Před dveřmi si mladík vyzvedl svého koně a přijal od vlídného muže popis cesty, mapu i radu.
"Až řekneš tomu králíkovi tu zprávu, měj se na pozoru. Bude rozzuřený, a nebude radno vlézt mu do cesty, jakože se Jänder jmenuju. A jak se vůbec jmenuješ ty, hochu?"
Chlapec byl tak vděčný a měl dobrou náladu. "Jsem Teann." Odpověděl a otočil se k odchodu, vedouc koně za uzdu.

>
Teann stál před okovanými mohutnými dveřmi trůního sálu s přehozenou šedou kápí přes tvář. Pohledy občasného služebnictva procházejícíjo kolem ho nadmíru znepokojovaly. Kolikrát už chtěl dveře prostě otevřít, nakráčet dovnitř a vrazit králi dopis přímo do ruky. Jenže to by pravděpodobně nešlo.
Sedl si na zem a kapuci si potáhl až k bradě. Jeho trpělivost nikdy nebyla veliká. Tím se propadl ještě více do myšlenek nad svým životem.

Teann. Jenom Teann. Děti ze sirotčince příjmení nemají.
Nikdy nevycházel s ostatními dětmi z Meheddonu. Posmívali se mu. Za co? Možná byl kapku jiný. Nechtěl soutěžit, nechtěl vyhrávat. Toužil ale po velkém lese. A ne jen to. Chtěl vidět všechno, znát každou knihu, zemi, jazyk, ba i každého člověka a stvoření. To byl jediný důvod, proč se přidal k poslům. Jen tak mohl vyjet mimo město, jež nenáviděl.

Ostatní o něm říkali že je blázen.
A ti, co ho neznali ho soudili podle těch odporných pomluv.
Odmala ho život strhával na zem, jenže on se vždycky zvedl. Měl neuvěřitelně silnou vůli.
Dosti často se mu jistá parta vysmívala také pro jeho levé oko. Možná jen záviděli jeho krásu.
Někdo ho považoval za čaroděje, protože se stranil lidí a ptáci mu občas sedali na ramena. Měl ale ty černé nespoutané havrany většinou radši nežli ostatní děti. Dalo by se říci, že nikdy neměl nikoho rád, avšak to jen proto, že nikdo neměl rád jeho.

Až na své dva jediné přátele. Byla to jediná dvě světla jeho psího života.
Ayrin a Jukï Laeovi.
Znali ho lépe než kdokoli jiný, možná ještě lépe, než on sám. A proč se s ním bavili? Byli na tom stejně. Byli jiní.
Ayrin byl syn místního zbrojíře. Jeho otec byl velmi přísný, avšak zároveň jediný dospělý, který kdy alespoň trochu ty tři děti pochopil. Jeho žena a její bratr se narodili s těžkou nemocí, která se projevila až ve středním věku, kdy oba zemřeli. Ayrin tak přišel o matku, a jeho sestřenice Jukï o otce.
Ayrin na tom byl vždycky z těch tří nejlépe.

Jukï byla nejvíce odsuzována kvůli svému vzhledu.
Kůži měla úplně bledou, a vlasy bílé. Albíni byli v Meheddonu spojováni s čarodějnictvím snad nejvíce. Jukï nikdy nepoznala svou matku. Ani nevěděla kdo to byl. Její otec jí za svého života vyprávěl, že to byla mocná elfka z daleké části lesa. Z té části, kam se ukryly všechny bájné bytosti až na nezvířata. A Jukï mu věřila každé slovo.
Každopádně když dívka osiřela, byl jejím jediným rodinným příslušníkem Ayrinův otec. Jenže on se jí zřekl, a dal ji do péče slepé stařeně, jediné druhé albínce ve městě. Všichni věděli že to tak bude lepší. Ale ten pravý důvod proč to udělal uhodli jen oni tři. Připomínala mu jeho mrtvou ženu.

A tak ti tři rostli. Všichni ztratili rodinu, avšak našli ji opět ve svém přátelství. A přesto, že byli černé ovce a bílí havrani, přežívali nápor, jelikož se drželi navzájem.

Teann sebou překvapeně trhl a neorabaně se začal škrábat na nohy, když uslyšel zavolání pevného hlasu ze dveří. Málem by usnul v královském paláci. Přeci jen měl za sebou dlouhou únavnou cestu a přišel o polovinu noci.

Mladík narovnal záda a shodil si kapuci z hlavy. Nadechl se a vzal za kliku.
Něco pokazíš, zaplatíš za to životem.

***