***

Po tom co chlapec vyřkl onu větu, jako by jeho důstojná drzost opadla. Začal se chovat jako starý známý. A stejně tak opadla i upnutá nervozita z Nyanny.
"Oh, mám na tebe tolik otázek, které jsem vymýšlel od doby kdy jsem tě viděl úplně poprvé... Ale jsem tu z jiného důvodu." Pronesl Ayrin.
"A toť mé varování. Ten mrtvý lovec byl jen začátek. Král něco chce, ale předpokládám že asi nevíš co a proč. Avšak já jsem na tvojí straně. Samozřejmě mi nevěř, pokud nechceš."
Nyanna se cítila volná, třebaže zmatená. Nebyla ovládána strachem jako předtím. Znala jeho jméno, věděla kdo to je. Z nějakého neznámého důvodu jí to pomohlo, když věděla, s kým mluví.
"Nejdříve se ptám já." Ušklíbla se a postavila se na nohy.
I přesto byla však o hlavu nižší, než tajemný louskač ořechů, což jí ještě ubralo na důstojném působení.
"Odkud mě tak dobře znáš?" Zněla její první otázka.
Černovlasý mladík vypadal značně zmateně, jelikož měl tuto vzpomínku vyrytou v paměti silně a hluboko.
"Ty si to opravdu nepamatuješ? Dobrá tedy, posaď se"
Ayrin si nerušeně sedl na cestu a začal vyprávět.
"Bylo to asi před deseti lety. Když můj otec lovil na kraji lesa, chtěl jsem za ním. Matka tehdy ještě nebyla smrtelně nemocná, ale měla spoustu práce. Neuhlídala mě dobře. Šel jsem do lesa, úplně sám, přičemž mi bylo kolem sedmi. Hledal jsem otce. Místo toho jsem našel tebe. Otec mi několikrát výslovně zakázal do lesa jen vkročit. Sám lovil jen z kraje a bezpečně. Něco se tam prý stalo, nechtěl o tom mluvit.
Ztratil jsem se, samozřejmě, ale nevěděl jsem o tom. Rozumu jsem měl asi jako čerstvě narozené kotě. Šel jsem tedy jen hlouběji do potemělého lesa, sešel jsem z cesty. Za krátkou chvíli jsem zapomněl, že chci najít svého otce. Uviděl jsem totiž něco úchvatného. Bylo to malé světélko, zářilo světlou modří a já šel za ním veden do neznáma. Ach, jak jsem byl hloupý a nezodpovědný!"
Na chvíli se odmlčel. Když chtěl pokračovat, dívka ho přerušila.

"Já... vzpomínám si..." Zašeptala. Ten chlapec jí vrátil dávno zapomenuté vzpomínky, zapadlé tak hluboko v nejstarší mysli, že by je sama nikdy zpět nedostala.
"Tehdy jsem byla tak malá. Možná jsem ještě byla také člověkem.
Šla jsem po cestě, měla jsem nasbírat padlé ovoce. Zlobila jsem se na matku. Nechtěla mi říct, co znamená moje jméno. Byla jsem tak nevděčný, odporný spratek! Chtěla jsem ji rozzlobit, a tak jsem šla jinudy. Směrem k městu, ale samozřejmě jsem tam jít nechtěla, bylo to čistě proto, aby se o mne bála. Dívala jsem se do země, šlapala na větve a zpívala jsem si, abych se uklidnila. A když jsem vzhlédla, stál přímo přede mnou malý chlapec.
Díval se na mne a tvář mu ozařovala večerní bludička. Zůstala jsem stát jako přikovaná. A poté jem se beze sova rozběhla zpět k matce. Nechala jsem tě tam ohromeně stát. Omlouvám se."
Ayrin se na dívku podíval se zlatýma očima rozšířenýma údivem. Pak mu zacukaly koutky a v mžiku se rozesmál nahlas, tak pobaveně a nenuceně, že se Nyanna začala smát také.

A tak tam seděly, dvě malé osoby na lesní cestě za rozbřesku. Ti dva si povídali o zcela zbytečných věcech, na to, co bylo důležité, zapomínali. Dozvídlala se o Ayrinovi spoustu informací, které jí poskytoval zcela dobrovolně a nezávisle. Tak, jako ona se stejnou důvěrou vyprávěla jemu o svém životě. Nakonec měli oba pocit, jako kdyby se znali od počátku věků. Tomuto člověku jako by rozuměla Nyanna snad více nežli své vlastní rodině. Nalezla tak někoho, koho mohla nazvat přítelem.
Když ale zpěv ptáků začínal sílit, a světlo se stávalo čím dál tím sytějším a pronikavějším, a oba začali únavou zavírat víčka, uvědomili si, že je čas jít každý svou cestou.

"To nejdůležitější jsem ti neřekl. Ale teď už na to není čas. Musím domů a ty taky. Poprask, který jsi způsobila ve městě, moje rada i plán. Všechno se dozvíš až pozdě odpoledne. Přijdu na toto místo. Zatím zlom vaz, Nyo!" Řekl Ayrin velmi vyčerpán.
Nyanna na něj zděšeně pohlédla." Vaz?"
Ayrin se opět trochu ušklíbl. "Jestli má můj plán fungovat, budeš se muset ještě hodně učit."  Utrousil. Poté se otočil, a uháněl po cestě zpět k probouzejícímu se domovu.

Nyanna se snažila navzdory únavě dovléct k velkému stromu, kde nyní spala Móragh bez své dcery. S jejím novým přítelem zmizela i značná část energie, jež vyprchala z jejího těla rychle, jako život ze zakouslého králíka.
Nyní zcela zapomněla na předešlá muka z pocitu viny. Únava přemohla přesvědčení, a dívka se propadla do říše snů, jakmile dovrávorala na travnatou mýtinu prosvícenou čerstvým ranním sluncem, hrajícím zlatými a zelenými barvami začínajícího jarního dne, kdy se vše probouzí a ožívá. A Nyanna usínala se stejnou spokojeností, se kterou ostatní vstávali.

Ayrin běžel velmi vytrvale. Nespal polovinu noci, ale do města se dostal časně k ránu. Narozdíl od dívky z lesa, chlapec z města měl spoustu starostí.
Měl obrovský strach a pocit, že začíná něco velkého. Velkého a zlého.
A tehdy mladík ani netušil, kolik je na jeho úsudku pravdy.

***