V den osmnáctých narozenin.

Nesla jsem tác s obětinami Athéně jako každý večer, když se vynořil Poseidón. (Ehm, všichni víme...)

---

"Athéno prosím odpusť mi, prosím." Naposledy jsem vzlykla a usla jsem před obětním oltářem. Ráno jsem se normálně vzbudila a pracovala jsem jako obvykle. Došel ke mně jeden z obyvatel města aby semnou prohodil pár slov a obeznámil mě s novinkami v Athénách. Když na mě pohlédl, byl vyděšený a zkameněl. Se slzami v očích jsem došla k jezírku a podívala jsem se na sebe. Od té doby za mnou nikdo kromě slepé stařeny nechodí a já pláču na schodech chrámu. jenom ta stařenka mě dokáže utěšit, ale ani její život netrvá věčně.