Medalův mlýn
,,Četla jsi to?" naklonila se přes oprýskanou střechu staré oktávky, v očích jí pobaveně blýsklo.
,,Co přesně?" zeptala jsem se a stejně spiklenecky přiblížila k autu.
,,Stará Medalová udala dědka, že to děvčátko zavraždil on," zašeptala nahlas.
,,Co?"
,,Jsem myslela, že naplavenina jsem tady já a ne ty." Pokrčila rameny, zasmála se a ukázala tak zuby, které už poznaly lepší časy a taky přímý kontakt se záprstními klouby svého muže.
,,Tys to vážně nečetla? Na netu toho bylo plno, devadesátiletá babča udala svého manžela, že v pětapadesátém zabil holčičku."
Zatrnulo mi. Zahlédla jsem ten titulek, upřímně jsem se zasmála, že babču přestal bavit život, nebo demence si vyžádala svoji daň, ale nepřišlo mi na mysl, že by to mohlo s námi nějak souviset.
,,Stalo se to tady. Medalův mlýn, říká ti to něco? Když jedeš směrem na Čenkov, taková ruina po levé ruce."
Říkalo. Zamávala jsem hospodské a vydala se ostrým tempem po kočičích hlavách oslizlých po nočním dešti směrem ke svému autu.
Dřepla jsem si ke stolu, pustila počítač a objala prsty hrnek s ranní porcí životabudiče. Opatrně jsem upila a zahleděla se z okna. Znovu se rozpršelo, přicházející podzim byl lezavý a ubrečený, listí na stromech sotva začínalo nachovět a už ho poryvy větru orvávaly.
Měla bych se na to vykašlat, stejnak je to jen ztráta času. Ale...nešlo to. Bylo to moc náhod najednou, moc blízko k domovu, moc blízko k nám.
Vylovila jsem z kapsy v kabelce mobil a bez většího váhání zavolala Ireně, jestli se za ní můžu stavit v práci.
,,Jasnačka, uvařím ti kafe," zašvitořila z reproduktoru telefonu. Děkuji pěkně, ten rozpustný nakyslý fujtajbl, co kolem kávy ani neproběhl, aby si mohl přivonět, si nechám ujít.
,,Přivezu něco na zub." Nabídla jsem na oplátku.
,,Fajn, musím běžet."
Zlatá Irča, sestřička v domově důchodců na Dobříši. Občas jsem se divila, kam schovává křídla, protože anděl rozhodně byla. Pečovala o staré lidi s láskou a něhou, okořeněnou špetkou černého humoru, který starouškům nevadil, nebo ho nestíhali registrovat ve vodopádu slov, kterými je Irča zahrnovala.
Bezmyšlenkovitě jsem urovnala knížky a poznámky na stole, propisky zaparkovala hned vedle monitoru. Stejně bych teď nic kloudného neudělala, v hlavě mi dokola vířila jediná myšlenka. Upila jsem z kávy, ale už jsem na ni víc neměla chuť, do žil se mi vkrádal adrenalin a pracoval podobně jako, po ránu již nevyhnutelná, dávka kofeinu.
Zavrtěla jsem hlavou nad nesmyslností vlastního počínání, přitáhla si blíž límec kabátu a vyrazila do sychravého počasí.
Přesvědčit Irču mě stálo dva dortíky z Upekla a dvacet minut kamarádského klábosení v křesílcích malé sesterny.
Zvedla své korpulentní tělo drobného cherubínka natěsnané ve fialkovém stejnokroji a nechápavě pokrčila rameny.
,,Nevím, jestli s tebou bude mluvit. Už tady proběhl malý armagedon, televize, novináři, dokonce pár příbuzných se objevilo. Ti, co jezdí jen na Vánoce." Pustila mě před sebe do chodby.
,,A starý Medal se s tebou nebude bavit vůbec, ten už nepromluvil dobré dva roky."
,,A zkusit to můžu?"
,,Můžeš, přinejhorším po tobě hodí popelník. Má takový pěkný, broušený."
,,Nesmí se tu kouřit, ne?" Podivila jsem se.
,,Nesmí, ale popelníky nikdo nezakazuje." Zasmála se, až jí poskočily černé lokny do očí.
,,Ukážu ti, v kterém pokoji bydlí." Došly jsme na úplný konec chodby a Irča zaklepala.
Zevnitř se ozvalo jen zamručení, což byl asi souhlas se vstupem.
Do místnosti pootevřeným oknem proudilo šero a vlhký, hlínou vonící vzduch. Přelétla jsem pohledem zašedlý krajkový ubrus na malém stolku, vyšívaný růžový polštář zdobící ustlanou postel a poličku obsazenou starými panenkami. Vystrkovaly mírně se olupující nahá kolínka z pod nabíraných sukní a upíraly na mě chladné pohledy korálkových oček.
,,Vedu vám návštěvu, paní Medalová."
Stařenka měla houpací křeslo přistrčené k oknu a na klíně rozevřenou knihu. Pootočila se, aby na nás viděla.
,,Děkuju, Irenko," odpověděla a usmála se suchými rty zasazenými ve vyzáblé, skvrnami poseté tváři, z které vystupovaly lícní kosti. Bledě modré oči se skrývaly za tlustými brýlemi.
Představila jsem se a s dovolením si přinesla jedinou volnou židli až k jejímu houpacímu křeslu. Irča odešla a nechala nás samotné.
,,Nemáte bonbón?" zeptala se stará paní a zazubila se na mě.
,,Hašlerky."
Usmála se ještě víc. Vytáhla jsem z kabelky pytlík s bonbóny a nabídla jí.
S němým úžasem jsem pozorovala, jak artritidou pokroucenými prsty zručně rozbaluje papírek.
,,Miluju sladké," dodala na vysvětlenou, když hašlerku šoupla do pusy.
,,Tak povídejte." Uhladila si hubenou rukou neposlušný vlas, který utekl z bělostného, pevně staženého drdolu.
Zírala jsem na její květované šaty a nohy v chlupatých trepkách a nevěděla kudy do toho. Proč jsem sem vlastně chodila? Byla to nebetyčná hloupost, nerozvážnost, dětinskost. Zamračila jsem se.
,,Potřebovala bych... moc ráda bych slyšela váš příběh," vysoukala jsem ze sebe.
,,To bychom tu seděly hodně dlouho, děvenko."
,,Nevadí. Času mám dost. Jen potřebuji znát pravdu."
,,Máte strach?" zajímala se.
Jen jsem přikývla. Viděla mi snad až do žaludku, který se teď nervózně svíral.
,,Proč až teď? Proč po pětašedesáti letech?"
,,Šedesáti čtyřech, jedenácti měsících a tři sta padesáti dnech." Zahleděla se z okna a já zahodila myšlenku o senilní stařence.
,,Došlo mi, že můžu umřít."
Já padnu. Zakuckala jsem se, abych se nezačala smát nahlas.
Ale paní Medalová se usmívala také. ,,Je to směšné, já vím. Mě a moje zpráchnivělé tělo vem čert, ale pravda nesmí odejít se mnou do hrobu. Což mně připomíná, znáte Hluboš?"
,,Bydlím tam," přiznala jsem potichu.
,,Tak víte, jaký je tam pěkný hřbitov, na kopci, s výhledem do celého údolí Litavky. Koupila jsem si tam místečko."
,,Přes tu zeď toho moc neuvidíte," poznamenala jsem suše.
,,Děvenko zlatá, copak se budu koukat z té rakve? Ne ne, dřepnu si hezky na zídku a budu se kochat jak se rozsvěcí Sádek, Bratkovice, Dominikální Paseky. Nebo jak děcka pouští draky a sbírají kaštany."
,,Nevěříte v Boha?"
Zavrtěla hlavou a ušklíbla se. ,,Zažila jsem válku a komunisty. Žádný bůh není."
,,Jaká je tedy ta pravda?"
,,Jako každá pravda. Děsivá a odporná. Můj muž Kristýnku zabil. Tak jednoduché to je. Osmileté, copaté děvče s pomněnkově modrýma očima. Občas běhala s ostatními na pastvách kolem mlýna, nebo jsem ji potkala ve vesnici. Milá holčina."
,,Proč?" zeptala jsem se, když se mi zdálo, že se paní utopila ve vlastních myšlenkách.
,,Věděla jsi, že měl bratra?" odpověděla mi a, nejspíš nevědomky, mi začala tykat. ,,Jan Medal. Líbily se mu mladé slečny, holčičky." Zmechuceně se ušklíbla a mně se udělalo špatně.
,,Bydlel u nás doma, pod jednou střechou s naší rodinou. Tušila jsem, že není úplně v pořádku, neměl známost ani ve svých pětatřiceti."
Hm, na dnešní dobu nic divného, ale pro meziválečnou generaci?
Opřela se zády do křesla a to se se zavrzáním zhouplo. ,,Maloval, měl talent. Jen objekty si nevybíral zrovna šťastně."
,,On ji maloval?" Poposedla jsem si na židli. Pírko hrůzy mi přejíždelo po jednotlivých obratlích.
Přikývla. ,,Ne jednou, měl celou sadu. Musela za ním chodit pravidelně, asi jí platil."
,,Co se tedy zvrtlo?"
,,Manžel přijel dopoledne domů, pracoval v Čenkově na pile, ale toho dne mu bylo zle, dostal běhavku." Uhladila si šaty a sklopila k nim pohled. Když se na mě znovu podívala, v koutcích se jí tísnily slzy, jen se překulit přes víčko a vydat se na zvrásněnou cestu po tváři dolů.
,,Seděla u něj na posteli, nahá jak ji pánbůh stvořil, vlasy rozpuštené, marně skrývající její nahotu. Martin začal na svého bratra křičet, byla ještě dítě. Kristýnka se vyděsila a vyběhla z domu. Ti dva se chvíli hádali, než jim došlo, že je pryč. Jan prohledával okolí mlýna, Martin nastartoval auto a jel směrem zpátky do Čenkova, kde Kristýnka bydlela. V zatáčce V Zabitým ji srazil."
Asi nebyla první, koho si Smrt v této zatáčce vyzvedla.
Opakovaně jsem polkla, abych zahnala pachuť žluči, co se mi drala do úst. Postavila jsem se a opřela se o rám okna. Zahradnictví a kaštanovou alej, která jej dělila od zámecké zahrady, zkrápěly dlouhé provazce deště. Jakoby sama příroda usedavě plakala.
,,Schválně? Nebo to byla nehoda?"
Měnilo to vůbec něco?
Stařenka si otřela nos hřbetem ruky.
Odmlčela se.
V místnosti tikaly starodávné hodiny, kterých jsem si prve nevšimla. Odpočítávaly naše vteřiny, čas, který mizí v nenávratnu, který již znovu nedostaneme.
,,Společně ji zahrabali u hráze rybníka. Oblečení a školní aktovku pohodili u silnice. A večer pomáhali Kristýnku se zbytkem vesnice najít. Tenkráte veřejná bezpečnost uzavřela případ jako dopravní nehodu, v jejím mozku se našly kousky autokarosářského laku. Řidiče nenašli, tenkrát tou cestou jezdilo spousty náklaďáků s uranem." Porovnala si brýle.
,,Nebyla znásilněná. V tom jediném byl k ní osud milostivý. Že byla nahá možná udivilo, ale nijak víc je to netrápilo," mluvila potichu a ztěžka, každé slovo namáhavější než to předcházející. Svěsila ramena, schoulila se, celá se zmenšila, jakoby během pár minut měla zmizet úplně.
,,Žila jsem celou dobu s vrahem a netušila to," zašeptala.
,,Jak tedy...?" nedovedla jsem zformulovat správně otázku. Jak mohla vědět všechny tyhle detaily? Proč u všech svatých zrovna teď?
,,Jan měl před měsícem výročí."
Nechápavě jsem se na paní Medalovou natočila. ,,Deset let od své smrti. Vypravila jsem se k jeho hrobu, jako každý rok. Jenže tentokráte jsem tam někoho potkala. Jeho dceru. Netušila jsem..." Vysmrkala se a po chvíli pokračovala. ,,Netušila jsem, že založil rodinu. Odešel pár měsíců po Kristýnce a přerušil všechny kontakty. Zapovídaly jsme se, milá paní. Jen mezi řečí zmínila něco, co vzbudilo můj zájem." Upřela na mě pohled svých vodnatých očí.
,,Prozradila mi, že její otec, můj švagr, rád maloval a že doma má, kromě množství jiných obrazů, několik krásných portrétů malé copaté holčičky. Jen netuší, kdo na nich může být. Byla si jistá, že ona sama to není. Pozvala mě k sobě a obrazy mi ukázala." Vystrčila bradu, jako bych chtěla pochybovat o jejích slovech. Ale já sotva stála na nohách. Tohle musí být jen zlý sen.
,,Kristýnka." vydralo se mi z vyschlého krku.
,,Zeptala jsem se Martina a ten mi pověděl celý jejich příběh. Netuším, jestli ji zabil náhodou, nebo schválně. Netuším, jestli jsem prožila život po boku vraha, nebo vedle chlapa, co měl smůlu a aby ochránil svou rodinu, držel jazyk za zuby. Nebo jestli ho vlastní bratr vydíral. To nevím a nejspíš se to nikdy nedovím."
,,Proč tedy po těch letech běžet na policii? Proč tolik námahy? Však je to všechno dávno promlčené?"
,,Protože Jan má vnuka Daniela, který rád maluje."
Ne, ne, ne...stokrát ne, tisíckrát ne. Není to pravda! Zaťala jsem pěsti, pokojík se se mnou roztočil v divokém víru, panenky v šatičkách se mi zle vysmívaly a hodiny zuřivě odtikávaly čas, který jsem promarnila. Bez poděkování, bez rozloučení jsem vyrazila z místnosti a utíkala pryč, jakoby mi v nohách dusalo samotné peklo a hrozilo, že mě pozře nenasytnou tlamou věčnosti.
Naskočila jsem do auta a vrazila klíč do zapalování, prsty se mi chvěly a potřebovala jsem tři pokusy, než se mi podařilo nastartovat. Na kostkách jsem málem dostala smyk, když jsem vyjížděla z parkoviště a odmítala čekat, než projede pomalu se sunoucí řidič.
Prudce jsem zabrzdila na štěrkové příjezdové cestě a vyskočila z auta. Vběhla jsem do domu a ještě v předsíni zaječela: ,,Viki! Viktorko! Jsi doma?"
Dům mlčel. Boty, bunda ani školní taška s jednorožcem, kterou za sebou, k mému vzteku, vždy dcera nechávala uprostřed chodby, nebyly. Jednoduše nebyly.
Mohla zajít za Terezkou... Nezdržovala jsem se zouváním a nakoukla do obýváku, dětského pokoje i pracovny. Nikde nikdo. Vchodové dveře se za mnou s ohlušující ránou zabouchly. Zatracený průvan.
Děsivá jistota mi svírala hrudník. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila Daniela. Pohledem jsem sklouzla na plátno zaobírající stěnu mezi dveřmi. Klečící dívenka zahalená do vlastních plavých vlasů, připomínající anděla, mi vracela nesmělý pohled přes útlé ramínko.
,,Kde jste?" vykřikla jsem do telefonu na svého přítele.
,,Na procházce. Co tak zhurta?" odpověděl mi klidný, lehce pobavený hlas.
,,V tomhle nečase?" Jsi normální? Chtěla jsem zaječet. Ale uhnaná rýma byl dnes ten nejmenší problém.
,,Jo. Viki chtěla přece vyzvednout po obědě."
Do prdele! Jak se může svět zbláznit během jednoho dne? Nebo jsem se zešílela já? Přeskočilo mi? Znovu jsem se podívala na drobný nosík, mírně pootevřené rty, modrá kukadla. Děťátko. Jako to moje.
,,Kde jste?" zeptala jsem se a snažila se nepustit paniku do svého hlasu.
,,U mlýna."
,,Cože?"
,,Zaparkovali jsme u toho statku s býky a sešli dolů k mlýnu, je tu takový pěkný rybník."
Tady někomu šíblo a někdo bude brzo mrtvý.
,,Jedu za vámi."
,,Pojeď, Lásko."
Zasmál se a přeskočil mu hlas.
,,Danieli, prosím."
Ale telefon už byl hluchý.
Netušila jsem, že zatáčky na stoosmnáctce lze projet takovou rychlostí a neskončit jako další pomníček u kmene jírovce.
Zaparkovala jsem u oprýskaného, zavřeného bistra a vyběhla po silnici k Medalovu mlýnu. Vítr mi hnal déšť do očí a ostře štípal do tváří. Vzhlédla jsem k dvoupatrové budově se zatlučenými okny a popraskané, rozpadající se žluté omítce. Oběhla jsem dům a vyrazila mezi polorozpadlými kůlnami, hromadami shnilého dřeva, palet a plechových nesmyslů k úzké pěšině vedoucí podél náhonu se zarostlými břehy až k rybníku.
Viki na mě zamávala z hráze. Objímala se pažemi, podupávala, ale usmívala se. Spadl mi ze srdce kámen tak veliký, že ozvěna musela být slyšet až v Příbrami. Nic se jí nestalo. Je živá.
Mokré oblečení se na mě lepilo a v botách čvachtalo.
Doklusala jsem až k nim.
,,Co tě to napadlo? Budete nemocní." snažila jsem se použít nejracionálnější možný přístup. Žádný Medalův mlýn, žádné malování, žádné holčičky. Ani moje holčička. Nic se neděje, nic se nestalo. V pořádku odejdeme domů, sbalíme Danielovi kufry, nebo sobě, řekneme, si adieu a všechno dobře dopadne, a žili šťastně, každý sám, až do smrti.
Spletla jsem se. Daniel se usmíval a oči mu tak zvláštně zářily.
,,Chtěl jsem ukázat Viki, kde bydlel můj děda."
Proč teď? Proč všichni tahají kostlivce ze skříně v jeden pitomý den?
,,Mami, věděla jsi, že ten obraz, co máme v chodbě, maloval Danielův děda?"
A jsme v prdeli.
,,Ne, to jsem netušila. Musel být moc šikovný." Natáhla jsem se po Viktorčině drobné dlani a pevně ji sevřela.
,,To byl. Jen mu nikdo nerozumněl. Ani vlastní rodina." pokrčil Daniel rameny.
,,Mohli bysme si o tom popovídat doma, v klidu?" navrhla jsem se špetkou naděje.
Zasmál se a hladina rybníka mu zvuk vrátila s děsivou razancí.
,,Ale tady jsme doma, Barborko." rozhodil rukama kolem sebe k rybníku a lesům.
Přitáhla jsem si Vikču blíž k sobě. ,,My jsme doma v Hluboši. S tímto místem nemáme nic společného."
,,Vyprávěl jsem Viktorce, co se tady stalo. A jak moc dědečkovi křivdili. A teď... teď ta ježibaba to chce všechno vytáhnout znova? Všechen hnůj!" Vycenil zuby v mírně nepříčetném výrazu.
,,Byla za mnou policie, věřila bys tomu? Prý můj děda byl pedofil. A jeho brácha vrah. No není to úžasné? Pedofil! Měl rád děti, maloval je, ale nikdy nikomu neublížil. Proč chtějí vláčet jeho jméno špínou? Nepoznal jsem hodnějšího člověka. Naučil mě všechno, co umím o malování." Vztáhl prsty k Viktorce a něžně jí upravil zmoklý pramen vlasů za ucho. Podvědomě jsem trhla rukou, jíž jsem Viktorku držela, abych ji od něj dostala. Podjela mi noha na mokrém zahnívajícím listí, zavrávorala jsem. Prsty, kterými jsme se držely, vyklouzly ze společného sevření. Stihla jsem vykřiknout a najednou pozadu padala z hráze do černé kalné vody. Praštila jsem se hlavou o ostrý, sinicemi oslizlý kámen, do nosu i do pusy mi hrkla bahnitá páchnoucí tekutina a já se propadala hlouběji a hlouběji. Máchala jsem pažemi kolem sebe, kopala nohama, ale prohrávala. Děs a všeobjímající temnota mě obraly o poslední zbytky sil.
Už mi nebyla zima. Smrděla jsem stejně jako žabinec, celá zmáčená a špinavá, s větývkami a zetlelým listím v zacuchaných vlasech. Vydrapala jsem se na stavidlo a unaveně se posadila.
,,Co tu děláš?"
Vyděšeně jsem se zadívala do tmy vedle sebe. Seděla tam blonďatá holčička, vsadila bych zbytek své ubohé výplaty, že to byla Kristýnka.
,,No to by mě taky zajímalo," přiznala jsem.
,,Ale ty se mi jen zdáš, že jo, Kristýnko?" zeptala jsem se odvážně.
,,Ne. Ale jsem ráda, že tu budeš se mnou. Už mi tu bylo smutno." Zakývala bosýma nožkama nad černou hladinou.
,,Ale já tu nechci být, mám doma Viktorku, potřebuje mě. Ještě dlouho mě bude potřebovat," argumentovala jsem se zvláštním klidem, podobným pocitem, jako ve snu, neosobním, uklidňujícím, postrádajícím hrůzu reality.
,,Daniel se o ní postará."
Podobnost míst není náhodná, všechny zmíněné vesnice i samotný mlýn existují, jak praví vdova Máchalová u soudu: na vlastní voči jsem to viděla! (pro neznalé-pohádka s Čerty nejsou žerty, nejlepší to česká pohádka).
Nechala jsem se inspirovat skutečným případem osmileté Miládky, která zemřela v blízkosti Medalova mlýna a jejíž smrt je nyní znovu vyšetřována. Odtud dále platí, že podobnost osob je čistě náhodná a jedná se o čirou fikci;-)
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top