Jmenuji se Claire Downer, mé povolání je automobilová závodnice. Kdo jsem? Legenda. Jak to všechno začalo? Úplně jednoduše, narodila jsem se do rodiny, kde k autům a závodům měli velmi, velmi blízko. Zvuk motoru jsem uměla dřív než chodit. Říkáte si, proč vám to tu vyprávím? Je to totiž můj příběh.

Tak jo, nastal největší den v mém životě. Zítra jedu největší závodní okruh, jaký kdy byl postaven. Jedou se tři úseky, každý je jiný, ale co mají společného je nebezpečí, zákeřnost a naprosto odlišné terény. Frank, vedoucí mé stáje, mě na tenhle závod připravoval celých šest let mé závodní kariéry.

„Není to jen obyčejná jednoduchá trať, jak už jistě víte. Tahle je velmi nebezpečná a od začátku do konce se střídají terény, po necelém druhém kilometru má sérii několika ostrých svažitých zatáček. Jsou dvě možnosti jak to projet- buď šlápnout na plyn a risknout, že smyk ve velké rychlosti udržíte nebo ubrat a projet v klidu. Budou proti vám jezdci z celého světa, tak si nebuďte jisti výhrou. Pokud nejste opravdoví šílenci, tak není moc míst, na kterých se dá dostat do čela. Jezděte jak umíte, ale berte na vědomí, že tady půjde o život. Věřím ale, že vy to zvládnete." Tak zněla slova Franka, našeho hlavního trenéra na přípravce, den před závodem.

Vše bylo dokonalé, celý můj tým, můj život. Šťastná jsem byla pouze ve sto osmdesáti kilometrové rychlosti. Vůně spálených pneumatik, zvuk silných motorů a nádherné ladné křivky všech rychlých aut. Neuplynul den, kdy bych s auty netrávila volný čas.

Každý večer- co závod, to párty a já na nich nesměla chybět. To samé bylo i dnes večer, všichni mí stájoví spolujezdci už tam byli. Tisíce fanoušků a fanynek se denně motali ve městě a doslova číhali, kdy a kam pojedeme. Před závody byli jak šílení, každý chtěl strávit alespoň jeden večer v naší přítomnosti.

Náš tým se skládal ze šesti jezdců- Caleba Rosca, Jeremiho Sebastiana, Tonyho Spelena, Axela Henrise, Carlose Tercize a mě Claire Downer. Byli jsme všichni vítězové a podle toho se i chovali, jiní by nás nazvali magory, snoby či egoisty, ale podle mě jsme všichni dohromady nejlepší kámoši. Neexistuje nikdo, kdo by nás dokázal rozhádat.

Po zasedačce bylo mým hlavním cílem se vrátit do garáže.

„Hele, vsadím dvacet babek, že se tam Claire dneska neukáže." Sázka, dělali to už šest let, ale pořád se jim to nesplnilo. Proto mi bylo jasné, že dneska znovu zvítězí Caleb. Každý z nás se rozešel ke svému autu.

„Hoši, dneska se budete divit," zamířila jsem ke svému domu jen, abych se převlékla. Z mého původního plánu sešlo. Teď minimálně jednoho z kluků budu muset potrestat a v hlavě už se mi rodil plán jak na ně.

Pro mě nebyl problém se vyhnout fanatikům, kteří si s oblibou říkají fanoušci. Když jsem konečně dorazila k Axelovu domu na konci města, byli tam všichni včetně Franka Liamsona a Johna Davidsona, našeho mechanika, bylo vzácností je oba vidět na nějaké párty. Za dobu co jezdím jsem je na párty viděla snad jen dvakrát, tři roky dozadu a teď.

V okruhu jedné míle kolem domu se ozývaly basy a naplno vyřvávající hudba. V ulici kde Axel bydlel, byla silnice pokryta nesčetným množstvím černých šmouh, vůně pneumatik se nesla vzduchem a celkově to působilo v plné parádě jako letní rodinná zábava.

Zaparkovala jsem své modré BMW u vjezdu, kde bylo moje VIP místo a šla se rovnou podívat dovnitř. Zábava už byla v plném proudu. To, co normálně sloužilo jako obývák se proměnilo v taneční parket plný o sebe se otírajících zpocených těl. Venku u bazénu to bylo snesitelnější, i přes stále panující vedro. Celý tým jsem nalezla se válet u bazénu. Grilované maso, pivo, whisky a další alkohol přímo sváděly k pořádné pařbě.

Nervozita ze zítřejšího závodu mě doháněla k šílenství, vybrali mě jako reprezentantku naší firmy a stáje.

„Hej, kočko, ty si dorazila. Už jsme si mysleli, že nepřijedeš," ozval se Caleb jako první, nenápadně si převzal dvaceti dolarovou bankovku od Carlose a usmíval se jako debil. Hrozně rád vytáčel a mě bavilo mu to oplácet. Já volila jiné strategie než on, ale za to mnohem účinnější.

Naposledy se mu to pěkně vymstilo, provokací mě rozpálil do běla a zaplatil za to. Všechny pneumatiky vypuštěné a aby toho nebylo málo, tak jako třešničku na dortu jsem mu naházela do auta molitanový kuličky. Když to ráno uviděl, málem jsem se zlomila smíchy. Je sice pravda, že mi pak šel po krku a málem jsem to schytala, ale kluci se přidali na mou stranu. No, prostě mi s ním pomohli.

S úsměvem na rtech jsem došla k nim a dala se s nimi do řeči. Caleb si mě přestal všímat a věnoval se nějaký prsatý blondýně, co postávala u bazénu. To byla moje šance, přiblížila jsem se nepozorovaně k nim a Caleba strčila do bazénu. Naneštěstí chytil tu blondýnu a sletěl do bazénu i s ní.

Všichni, co to viděli, se váleli v křečích na zemi, budovou se nesl hlasitý smích. Perlička přišla až ve chvíli, kdy se oba postavili zpět na nohy. Caleb schytal pořádnou facku. Blondýna naštvaně odkráčela někam pryč a Caleb rudý vzteky mířil s rukama v pěst ke mně. Začala jsem utíkat k autu a on se hnal za mnou. Kapky od jeho mokrých věcí se rozlétaly do všech stran a mě to nutilo se smát ještě víc. Konečně, můj modrobílý miláček byl na dohled a Caleb v těsným závěsu za mnou. Pár kroků a jsem v suchu.

Ejhle, chytil mě krok od mého auta a táhnul mě zpátky k bazénu. Věděla jsem, co přijde, ale smát jsem se nepřestala. I přes veškerý odpor to bylo marný, kluci mě chytili nohy, což bylo nefér. Stačil jeden moment a polykala jsem vodu z bazénu. Dokonalý plán mi probleskl hlavou, sundala jsem si pod vodou tílko a plavala k hladině. Milovala jsem vodu, strašně moc. Jedno tempo a má hlava se vynořila nad hladinou.

Kapky vody mi stékaly do obličeje, vlasy jsem hodila dozadu tak, že vynikl vršek plavek, ozval se pískot a tleskání. Veškerá pozornost nyní patřila mně. Kluci čekali, co bude následovat a ostatní holky mě zabíjely pohledem. Jen v bílých plavkách a mini kraťáscích jsem vylezla z bazénu a smála se s ostatními. V zorném poli se ocitl Caleb, vymýšlela jsem geniální odplatu. Byli jsme jako Tom a Jerry- kočkovali jsme se, ale nedokázali bez sebe být.

Samotná párty neměla konce, ale já odjela po půlnoci. Domů jsem to měla přes celé město a opravdu jsem se musela ještě podívat na složení a plány závodů. Nesmím to podcenit, ale teď se musím ještě prospat.

Tak jo hlásím se s první kapitolou nového příběhu. Prosím vás o hvězdičku nebo komentář. Jelikož nejsem v psaní sběhlá musím vás požádat abyste dali mému příběhu šanci.Děkuji že to někdo čte. S pozdravem krásného dne belka2511