Přišlo mi, že se celé ty tři dny pouze opakují a nic víc. Opět jsem byla v boxu, opět u svého poničeného auta. Rozdíl byl v tom, že moje hlava byla zašitá a strašně bolela, mě na tom nezáleželo, teď jsem měla jediný cíl a to vyhrát jako každý jezdec. V tomhle kole nás bylo pouze pět, což je víc než katastrofální počet. Byla jsem já, Faren, sedmička a nějací závodníci z Evropy. ,,Vítáme všechny diváky na posledním kole závodu Seven June around. Posledních pět závodníků, pouze jedna výhra. Jediný terén a jedno pravidlo- dojet do cíle jako první." Tyhle slova se ozývaly venku nedaleko od nás na stupních vítězů. Postavily je tam jako motivaci nebo překážku, každopádně to splňovalo obojí kritéria.

Věděla jsem, že moje auto tenhle závod nedojede, radši jsem sáhla po jistotě a nastoupila do fialového auta s číslem jedenáct. Nová přilba už pevně seděla na mojí hlavě a čekala jsem. Objevil se, přesně na čas, zřízenec si pečlivě prohlédl moje nové auto a zapsal to do papírů, které měl neustále u sebe. Vím, že venku byla ještě pořád tma, ale dusno bylo už pěkně znát. Pokud se pojede dost dlouho, tak se v autech upečeme.

Začal odpočet, červená barva poblikávala a zelená se nehlásila. Dupla jsem na plyn, ve chvíli kdy odpočet oznámil jedna, a vřítila jsem se na dráhu, která spíš připomínala staveniště.

Díry, rozkopané silnice, různé kontejnery, sutiny a mnoho dalšího, co si nedokážete představit ani v nejlepším závodním filmu.

Auta se hnala vpřed snažíc se vyhýbat každé překážce. Vztek mě začal požírat ve chvíli, kdy jsem projela asi pátou dobře skrytou díru a urazila si zpětné zrcátko o roh nějaké rozbořené budovy.

Davy lidí skandovaly, naše jména nebo čísla, řvaly přes celé město.

Atmosféra byla strhující, adrenalin kolující v mých žilách mě hnal kupředu. Smyk, zatáčka, smyk, ostrá levotočivá zatáčka kousek roviny s velkým množstvím překážek v podobě lopat, krumpáčů, děr, hromad cihel a podobně.

Bohužel jsem byla svědkem, jak tu jedno bílé auto vletělo ve velké rychlosti přímo do jedné z těch hromad a s velkým skokem skončilo na střeše.

Z cíle vítězit se stal boj o přežití. K mé smůle to byl Faren, který se nalepil ke mně na zadek. Zatínala jsem pěsti a zuby nehty si držela druhé místo za sedmičkou.

Můj mozek se vrátil ke včerejšku, ke slovům co mi řekl: ,,Abych nezapomněl, řídíš mnohem líp než já." Došlo mi, co tím myslel. Všímala jsem si jeho jízdy, očividně jezdil na trati dýl než já, proto byl lepší.

Jeho styl jízdy neodpovídal, tomu jak válel v předchozích dnech, našla jsem jeho slabinu. V tomhle terénu byl nejistý. Jediné co musím udělat je zbavit se teplýho Raye Farena, co byl horší než osina v prdeli a předjet toho tak tajemného závodníka sedícího v červeném autě s číslem sedm.

Motor mého autíčka řval jak lev a díky němu jsme se hnali neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Nevšimla jsem si menšího stožáru a narazila do něj předním světlem. Zpětný ráz mě vymrštil z dráhy a otočil předkem zpět, díky tomu se Faren dostal na druhou pozici a já byla předposlední.

Naštvaná jsem mohla být pouze na sebe, ale přesto to nestačilo. Smykem jsem se vrátila na dráhu a chystala se dohnat tu ztrátu vzniklou mou nepozorností. Nebýt bezpečnostních pásů, asi bych už nikdy nikam nejezdila.

Svou pozornost jsem radši udržovala na trati, víc než na závodnících. Dokázala jsem si vybavit, jak se Frank asi tvářil a vřel vztekem, ne kvůli mě ale tomu autu. Přede mnou za nejbližší zatáčkou se mihlo bílé auto nepochybně patřící tomu kreténovi.

Přeřadit, dupnout na plyn, smyk, jet v zatáčkách naplno pro mě bylo až podivně uklidňující. Stačila plně vychutnaná chvilka a byla jsem za nim. Nalepila se na něj, jak nejvíc to šlo a pošťuchovala ho nárazníkem.

Dělal to každému a sám to nenáviděl, já měla možnost mu to konečně pořádně oplatit. Nějak ztratil koncentraci a vjel do díry. Nevím, jestli odtamtud vyjel, ale to už nebyla moje starost.

Pro mě bylo důležité být zase zpátky na druhém místě, ale tentokrát to mi nestačilo. Dotahovat na sedmičku to tu už bylo, ale já nehodlala to zakončit jako posledně, remízou. Podřadit, plyn k podlaze a ano povedlo se.

Momentálně vedu já a to o dobrou polovinu auta a pořád se rozestup zvětšoval, v periodě podle toho, kdy jsem přeřadila. Obrovskou rychlostí jsem jela vstříc cíli, který byl stále v nedohlednu.

Ječící fanynky, skandování mého jména na tribunách, Frank zadržující dech a adrenalin kolující v krvi, tak by se dal popsat stav v celém areálu stadionu. Teď na trati se otevřela jedna hodně široká cesta, celá hustě posázená jeřáby a bagry no prostě tady teprve půjde o krk.

Jako terén tu byl štěrk, no ovšem mohlo mě napadnout, že to sem taky dají, když si vybraly staveniště. Vjela jsem do téhle noční můry každého závodníka a snažila se nevylítnout z dráhy.

Projela jsem mezi prvníma několika překážkami, a jen tak tak se vyhla jedné další.

Štěrk nebyl vůbec příjemný terén. Kamínky odlétaly od kol aut, pneumatiky často protáčely a bořily se hlouběji do štěrku. Podvozky a motory trpěly. Celkově to dost zpomalovalo a ke všemu se ještě máme vyhýbat překážkám. Strach, to nás všechny teď ovládalo.

Stále jsem byla první, což pro mě byla určitá naděje. Moje auto se otřáslo v základech a poskočilo dopředu a znovu, někdo do mě strkal, a ten někdo byl Faren. Věděla jsem, že to je šmejd, ale nikdy by mě nenapadlo, že až takovej.

Vletěla jsem do smyku a tentokrát opravdu silně do mě strčil. Ocitla jsem se na boku a po sléze se silným dopadem na střeše. Moje přilba praskla už při prvním otočením. Auto se točilo pořád a nezastavovalo, dokud stranou u řidiče tvrdě nenarazilo do nějakého silného sloupu. Slyšela jsem křik lidí a prudké brzdění aut, cítila jsem kouř a dusila se. Nesnesitelně mě bolela pravá strana hrudníku a hlava. Tekla mi krev z nosu a z čela.

Kouř společně se zraněním způsobily, že jsem byla v bezvědomí. Slyšela jsem, jak na mě někdo mluví ale už dost vzdáleně, vše kolem černalo a já přestala vnímat úplně.

Tak tady je další klíčová kapitolka. Doufám že se líbí a brzo tu budete mít další. Děkuju za všechny hvězdičky a komentáře a užijte si čtení. Belka2511