Zase na startu,ve svém autíčku a startovním boxu. Vše bylo jako včera, jediné co bylo jinak, že má pětadvacítka ze včerejšího závodu byla trochu potlučená a dost slušně poškrábaná, ,, ale co je to závod." S těmito slovy jsem přejela rukou po hluboké promáčklině na levém boku. Přepadla mě náhlá vzpomínka na včerejšek. Na tu díru, kvůli které jsem skončila druhá a taky, že nebýt Jeremyho dneska bych už nejela.Pro mě to bylo ponižující, nemohla jsem mu ani poděkovat, od včerejška nebyl nikdo z týmu k zastižení. Obávala jsem se toho, co dneska přijde, jaký pasti si pro nás zase připravily.

Náladu jsem měla veselou do doby, než sem slyšela ten nejhorší hlas na světě

,,Ahoj micinko,dlouho jsme se neviděli. Zase ten tvůj nákupní košík?" Nebyl to nikdo jiný než Ray Faren největší kretén v závodní historii.

Nesnášela jsem, když mi někdo říkal kočko, micino a dalšíma kočičíma přezdívkama. Protočila jsem oči a otočila se k němu čelem.

,,Co chceš Farene, nikdo se tu o tebe neprosil." vyprskla jsem. Dost dobře šlo odhadnout na co zrovna myslí. Věděla jsem, že je to odporný prase, které neumí myslet na nic jiného než na sex.

,,Ale notak.Čiči, já vím, že mě chceš." Přiblížil se ke mně na půl kroku, ale to neměl dělat.

Jediným pohybem měl moje koleno ve svým rozkroku. Sladce jsem mu pošeptala ,,nech si zajít chuť mě nedostaneš." Se skučením se vypotácel z mého boxu, právě ve chvíli kdy se tu objevil Frank.

,,Ahoj, včera si jela bombově, doufám, že dneska pojedeš stejně." pevně mě objal. Bylo to neočekávané. Přesto že to byl můj strýc, ke mně nikdy nechoval nějaké city coby rodině.

Zřízenec nám oznámil, že máme pět minut do závodu. Vzala jsem si svou černou přilbu s bílými plameny a pečlivě ji usadila na hlavě a zasedla za volant. Zkontrolovala jsem pásy a zapnula je, zřízenec mi dával nějaký informace o dnešním závodě. ,,Takže dnes je opět pozměněná trať.Nespoléhejte se na paměť, je tu přidaných několik pohyblivých terčů, tak pozor. Uvidíme jak si povedete dnes.Hodně štěstí." takhle zakončil svůj monolog a začal se věnovat své práci.

Srdce mi bylo jak o život, pot pomalu rosil mé čelo, ale mé ruce zůstávaly v klidu. Levá ruka pevně svírala kožený obal volantu a pravá zůstávala volně položená na řadící páce.

Čekala jsem na svůj okamžik, okamžik kdy vše zpomalí na šnečí tempo a já si to užívám. Zřízenec ukázal zatnutou pěst-znamení, abych se připravila. Moje pětadvacítka svým motorem prořízla vzduch v boxu. Zelená, signál, který miluju už deset let. Sice závodím na dráze jen šest let, ale kdo říkal, že závodit můžeš jen v týmu.

Projela jsem bariéru a ocitla se v terénu, který nečekal nikdo. Moje auto klouzalo do stran, ale nikdy tam, kam jsem potřebovala. Ano, byl to led. Viděla jsem všechny své soupeře, jak mají jeden a samý problém. Jako první se vzpamatovala sedmička, jejichž jméno mi stále bylo neznámé. Za ním byl ten parchant Ray v bílé šestašedesátce.

Nechtěla jsem, aby do mě mohl pořád rejpal, někdo by mu měl to jeho frajerské ego sundat. Vztek převzal nad mým tělem vládu a šlo to jako po drátkách.

Spojka, plyn a rychlá klouzající jízda vpřed. Až příliš brzo jsem se lepila tomu blbečkovi za zadek, a očividně se mu to vůbec nelíbilo. Proletěli jsme v přesném řetězu sérií zatáček a několika pohyblivými terči, kteří byly obzvlášť zákeřné. Nedal se nijak předvídat jejich pohyb, jeden mě málem připravil o účast v zítřejším závodě.

Celou dobu se nehnulo naše pořadí ani o píď. Jen vypadlo několik aut včetně Tonyho a Jeremyho. Takže jsem byla poslední z našeho týmu. Před námi se rýsoval asfalt, což znamená, že led tu brzy skončí. Stačila jedna vteřina, kdy jsem nedávala až tak velký pozor a ten bastard mě vyhodil z dráhy. Letěla jsem v neovladatelném smyku a brala s sebou několik soupeřů. Moje auto tvrdě narazilo bokem na betonovou zeď a já měla mžitky před očima. Frank mi doslova hulákal v přilbě: ,,Claire si v pohodě, Claire, notak seber se. Claire Downer koukej vyjet na dráhu nebo chceš, aby ten bastard vyhrál celej závod." tyhle slova byly jako studená sprcha na mojí hlavu, okamžitě jsem dupla na plyn a vrátila se na trať.

Bylo slyšet, jak si ve vysílačce oddychly. Já s potěšením zjistila, že jsem se posunula jen o tři místa, tak už jen rychle dohnat tu ztrátu a vyhrát to byl můj plán. Hlava mě nesnesitelně bolela od toho nárazu. Led jsem úplně ignorovala, až jsem se dostala na asfalt a dohnala ty dva, kteří byly pořád ve stejném pořadí.

Faren o mně neměl tušení. Což se dalo v klidu využít. Tiše a nenápadně jsem se dostala vedle něj, a co nejrychleji ho předjela. Zahlédla jsem v jeho očích překvapení a vztek, nádherný pocit. Teď mezi vítězstvím a mou stálo jediné auto. Ten o mě věděl a dost dobře mě blokoval. Blížil se další terén, písek.Obava, jestli se udržím za ním, se dostavila.

Písečný prach nás oslepil a nedalo se nic dělat. Faren zmizel z dohledu a teď už to bylo pouze já a on. Pečlivě jsem pozorovala jízdu auta přede mnou a hledala jakoukoli chybu. A našla ji, nedával pozor na vnitřní stranu tratě. Podřadila jsem a vetřela se mezi něj a hrazení. Tohle ho zaskočilo, zrychlil a já ho následovala v těsném závěsu. Neustále jsme jeli v jedné rovině úplně nastejno. Řev motorů a povyk davů diváků signalizovaly, že se blížíme k cíli.

Vjely jsme do menší jámy plné vody a ke všemu tu bylo několik vyskakujících a pohybujících se terčů. Deset metrů před námi vyskočil široký strašák a oba jsme se smykem vyhly,bohužel voda způsobila, že jsme zůstaly na místě a s vypnutými motory.

Z mého už dost poničeného auta šel kouř. Otáčela jsem klíčem znova, nešlo to, vůbec. Cílová páska byla na dohled, celé jeviště utichlo a dívaly se na mě. Naposledy jsem zkusila nastartovat a ano chytlo to. Sedmička jen stála a čekala, jestli vyjedu. Šlápla jsem na plyn ve stejnou chvíli jako on a vystartovaly neuvěřitelnou rychlostí vpřed.

Jely jsme tělo na tělo, plech na plech. Dav řval jako smyslů zbavený, nemělo to konce. V té rychlosti jsem okolí vnímala pouze jako šmouhu, až do doby než moje auto zároveň s jeho proťalo cílovou pásku a vítězi se staly oba dva.

Stát na stupni vítězů s člověkem bez jména i tváře bylo divné. Šeptla jsem k němu: ,,Jezdíš fakt dobře, za dnešek ti dlužím drink." věnovala jsem se novinářům. Dokud nepromluvil: ,, Kdybych jel dál, nebyla by to taková sranda a s tím drinkem tě beru za slovo. Až bude po závodě, určitě se hodí."

Tak jo lidičky tady je další kapitola. Dalo mi celkem práci to vymyslet tak doufám že dostanu nějakou podporu v podobě hvězdiček a komentářů a zároveň děkuju za ty předešlé. S pozdravem belka2511