Celou hodinu v kuse jsem seděla pohodlně usazená v červeném křesle a poslouchala Frankův výklad. Týkalo se to zejména chyb, které bychom mohli v závodě udělat a mohli se v nejhorším případě zabít.

Mluvil rychle a hlasitě,jako pokaždé když byl nervózní. Neustále chodil sem tam a sedal si do volného křesla. Byl dost napjatý a občas mluvil z cesty.

Napětí z něj sálalo. Nikdo z nás netušil proč,nechtěl nám to říct. Všichni jsme toho začínali mít dost.

Sice slušnou opici měl každý v téhle místnosti, ale to mu nedávalo právo nás ještě víc štvát. Posadil se do křesla a hlavu složil do dlaní. Chvíli tak setrval, než začal mluvit na téma dráha.

,,Tak jo, trať kompletně celou přestavěli. Ani jediná zatáčka nebyla stejně. Zatím dráhu nikdo neviděl. Všechny vchody jsou zadělané. Vedení nám oznámilo, že trať uvidíte až při startu. Celkově celý závod se bude od minulých dost lišit. Jediné co vím je, že celé ty roky tréningů a tvrdý dřiny jsou v hajzlu." Po tomhle emočním výjevu se znovu chytil své pozice vedoucího týmu.

,,Takže Claire, ty jedeš ve své pětadvacítce.Nevíme jaký terén tam bude, tak buď připravená na všechno. Udělal jsem tam pár úprav proti vodě a písku. Musel jsem ti seřídit balanc a vyměnit svíčky. Jediné co o tom víme je, že jedno kolo měří zhruba dvanáct kilometrů. Tony, ty pojedeš v modrý čtrnáctce a Jeremy, ty máš fialovou čtyřiapadesátku. Vím, že jste závodníci a sakra dobrý závodníci, ale neriskujte zbytečně. Ten závod nestojí za váš život. Máte jen jednu možnost výměny pneumatik nebo auta. Být vámi využiju jí až půjde do tuhýho. Není to obyčejný závod, na který jste zvyklí, tady může jít o život. Popřál bych vám šťastnou cestu, ale vy to nepotřebujete."

S těmito slovy jsme všichni zamířily na svá stanoviště. Už tu čekal zřízenec. Nasadila jsem si přilbu, pořádně upevnila a usadila se za volant svého vozu. Pevně a něžně jsem stiskla volant a čekala. Nervozita,strach, očekávání hlodaly pod kůží každého závodníka i diváka. Nevědomost byla zničující.

Hluboký nádech a výdech, moje dokonale uklidňovací technika dnes bohužel selhala. Zaměřila jsem svou pozornost na zřízence firmy ALEO INDUSTRIES, pořadatele závodu. Dal mi signál a já se připravila na startovní pozici a nastartovala motor. Když motor zavrněl, bylo moje tělo ve stavu naprostého klidu. Soustředěný dech,nohy na pedálech, oči zafixované na světelné signalizaci. Moje prsty klepaly na kožený obal volantu a vyčkávaly. Motor mé krásky vrněl a řval střídavě podle rytmu prstů. Byl to jedinečný okamžik,cítila jsem ho každou buňkou těla. Mé tělo chtělo, abych si ho pamatovala. Z reproduktorů umístěných v každém z boxů se ozval hlas Charlese Aleara :,,Vítejte, světoví závodníci, na dnešním závodě. Nejdříve bych vám všem chtěl popřát úspěch na této trati.Historicky prvním okruhu, zkoušky schopností, tak by se dal tento závod nazvat.

Ujeli jste velkou dálku, abyste se zúčastnily těchto závodů. Avšak jako každý závod má svá pravidla, které už jistě všichni znáte. Co ale nevíte je, že pokud zvítězíte nebo se umístíte na předních příčkách získáte to, po čem touží každý závodník, velký kapitál, celosvětovou slávu a místo v komisi. Tak ať šťastný závodník najde svůj cíl."

Hlas v reproduktorech utichl a já se opět zaměřila na světla. Začalo odpočítávání, které změní naše životy. ...,tři,dva, jedna, start.

S okamžitou rychlostí moje noha stlačila plyn k zemi. Zadní kola s několikerým protočením a hlasitím hvozdem pneumatik vystřelila ze svého místa. Projela jsem hadrovými pruhy krytu a ocitla se na zemi pokryté tlustou vrstvou štěrku.

Po pár metrech se kola začala protáčet a nořit do štěrku. ,,Kruci, ten štěrk je fakt hluboký." po chvíli zápasení s pohyblivým živlem jsem našla pevnější podložení a rychlostí blesku se hnala po rovině vpřed.

Setrvačnost mě zabořila hlouběji do sedadla,motýlky poletující v mém břiše jsem ignorovala a věnovala se tomu, co teď přijde. Skrz oblaka prachu nešlo nikoho zahlédnout.Padesát metrů přede mnou se objevila ostrá pravotočivá zatáčka. Nenechala jsem se zastrašit a podřadila,strhla volant doprava. Zadní část auta přešla do smyku. Zadek se otočil skoro kolmo k dráze. V tak velké rychlosti na nestabilním podloží bylo nesmírně těžké udržet správný smyk. Moje černá kráska klouzala doprava, stačil jediný okamžik, kdy dupnout na plyn a ta vzrušující chvilka je pryč. Zatáčku jsem v pořádku projela, avšak jako překvapení byla druhá zatáčka doleva. Neváhala jsem jediný okamžik znovu podřadit,pedál zašlapat do podlahy a včas zatočit volantem. Koutkem oka jsem zahlédla řadu sloupů pneumatik, jak jen těsně minuly můj zadek.

V okamžik kdy jsem úlevou vydechla se přede mnou jako pro závodníka otevřelo prostředí, které jsem měla nejmíň ráda, písek. Zorničky se mi rozšířily strachem, když jsem sjížděla z nejprudšího kopce bez podloží. Nevšimla jsem si jedné nástrahy, která byla po mé levici a dost ošklivě mi poškrábala sklo a lak. Vyděsila jsem se tak moc, až ve mě začala růst panika.
,,Claire,kurva začni řídit a zbytečně neriskuj, teď si to málem otočila na střechu." Tony měl pravdu, jako po ledovém probuzení jsem si začala opět všímat cesty.

Ve velké rychlosti jsem kličkovala mezi různými a dobře skrytými překážkami. Nemohli nám oznamovat, co, kde, jak vede, ani kde co na nás čeká. Bylo to proti pravidlům. Sjela jsem to! Měla jsem sto chutí začít skákat a radovat se jako malá holka.

Následoval šikovně umístěný tunel, který jak se ukázalo nebyl žádný tunel, ale část neosvětlené trasy. Děkovala jsem Frankovy za světla.

Byly tam dost hustě uspořádané různé překážky jako sudy, pneumatiky, kvádry a podobně. Teď už pouze stačilo projet sérii zatáček o různé ostrosti a byla jsem venku.

Vždy když si myslím, že bude konec, se objeví něco. Něco, co znovu utiší mou naději. V tomhle případě to byly zvuky rychle se přibližujících aut za mnou a část tratě pokrytá blátem,dírami a loužemi. Moje auto se vyřítilo do té záplavy bahna a vody.

Tady se o smyky nemělo cenu se snažit ani je zastavovat. Nějakým zázrakem jsem dokázala se vyhrabat z bahna, bohužel se třemi auty na krku. Nevšimla jsem si jedné louže a uvázla v ní zadním kolem. Nedokázala jsem se hnout. Viděla jsem dvě auta, jak se bezpečně dostala na asfalt. Byla jsem v koncích, teda aspoň jsem si to myslela, dokud do mě zezadu netrčilo fialové auto s číslem čtyřicet čtyři. Jeremy?! Moje auto vystřelilo jako blesk. Úplně jsem zapomněla, že moje noha stále mačkala pedál. Řítila jsem se vpřed i kolem auta mimo trať, které momentálně leželo na střeše. Mezi mnou a mým vítězstvím stálo už jen jedno auto. Rudé auto s číslem sedm. Dýchala jsem mu na záda, dvě stě metrů před cílem byl. Můj předek u řidiče vedl už jen o čtvrtinu délky auta. Lidé vstávaly ze sedaček a křičeli, jak nejvíc to šlo. Sto metrů do cíle, na milimetr stejně rychlý. Poslední podřazení a nádech. Sedmička udělala to samé a vedl. Skrz pásku jsem projela o 0,02 milisekundy později.

První kolo nejtěžšího závodu desetiletí vyhrál jezdec v červeném autě s bílou kapotou a číslem sedm. Nad smutkem z prohry zvítězila radost z dokončeného závodu. První kolo závodu dojelo pouze třicet šest závodníků z původního počtu sto padesáti. Byl to extrémně náročný závod.

Tak hlásím se s další dlouhou kapitolkou. Doufám že je aspoň trochu napínavá. Děkuji všem za hvězdičky a podporu a doufám že v tom budete pokračovat. :D s pozdravem belka2511