Než jsem začala pořádně vnímat, uteklo asi pět minut. Po celou dobu tu byl, neustále mě držel a snažil se mě probudit.

Byla jsem zadýchaná a celkově vyplašená. Přišla jsem si jak debil, takhle se nechat ovládnout strachem a ke všemu ještě vlastním.

Hnusila jsem se sama sobě, nevím jak se na Caleba,mého opravdového bráchu, ještě někdy podívám.

,,Claire, nic se neděje, potřebovala si pomoc a stále jí ještě potřebuješ." nějaká má část si přála, aby to byl jen sen, že se nic z toho co tu bylo za poslední týdny se nestalo.

,,Díky bro, už si mi pomohl. Moc ti děkuju, že si mě podržel." Nastalo ticho přerušované jen zvuky z venčí, neohrabaně jsem se pokusila postavit, ale jako na potvoru mi moje zdravá noha uklouzla na hadru pohozeném na zemi.

,,Pozor, nebo si ještě víc ublížíš." znělo to upřímně a starostlivě. Tohle byla Calebova uzavřená stránka, od doby co závodíme, ji ukázal poprvé naplno.

,,Už se o mě bát nemusíš, kde je ten Caleb, kterýho znám posledních pár let." Pravé obočí mu vylítlo vzhůru a nasadil pohled typu ,,To jako vážně?" Z garáže jsme se přesunuli do obýváku,kde okamžitě skočil na pohovku a pozoroval mě.

,,Klid bro, jsem v cajku, vím na co myslíš." I se sádrou na noze jsem ho donutila zvednout.

,,Ty si přibral ne?" na tváři se mu objevil úšklebek podobný smíchu.

,,Copak,copak Kérko, snad ti nedošli síly." bylo to tu zas. Nenávidím, když mi tak někdo říká, a on to moc dobře ví. Moje ruka sevřená v pěst vylítla vzhůru a plnou parou narazila do Calebova ramene. Unaveně jsem se svezla na pohovku a zavřela oči.

,,Víš, že si mi tak neřekla už od školy." Otevřela jsem jedno oko a pohledem ho vyhledala. Seděl na mým konferenčním stolku naproti mě a tupě se zubil od ucha k uchu.

,,Proč jsem s tím vůbec přestala? Nevíš? šašku."

Budovou se nesl hlasitý smích a mě z toho hlava brala ještě víc. ,,Ale notak, tvůj výtlem mi zrovna dvakrát nepomáhá!" Způsobilo to akorát ještě hlasitější řechtání toho vola. Vzdala jsem všechny možnosti jak ho přivést rozumu už ve škole.

Bez povšimnutí zmizela moje postava za rohem, kde byla kuchyň. Moje hlava potřebovala nutně aspoň doušek vody.

,,Už to přestává být sranda." Dokázal mě vytočit do běla pouhým smíchem, nechci vidět co by se stalo, kdyby začal ještě víc provokovat.

,,Co si vlastně potřeboval, že si se tu ukázal, pokud si dobře pamatuju dvě hodiny po tom co sis zahříval křeslo v přípravce?" Nastalo ticho, probodávala jsem ho pohledem.

Caleb

Ty slova byly zákeřně jedovatý. Tušil jsem, že to na mě dřív nebo později vyvalí, ale ne teď. Jestli byla v pohodě tak rozhodně ne na dlouho.

Ve dveřích do kuchyně se opírala s neutrálním výrazem v tváři se sklenkou vody. Vypadala tak dobře, tak sexy, ale nebyla to ona. Nikdy za dobu co jí znám se tolik nebála. Nevím, jestli to bylo z toho včerejška nebo z toho panickýho záchvatu.

,,Do prdele, si v hajzlu. Nikdy si o ní takhle nepřemýšlel. Vzchop se, je to tvoje malá sestřička." Moje svědomí mi promlouvalo do duše, v čirým zoufalství a pod jejím smrtícím pohledem, jako gesto stačilo jen vjet rukama do vlasů jako vždy, když se dělo něco co se mi nelíbilo.

Stály jsme proti sobě, jak při nějakým zápase. ,,Claire, mrzí mě to. ...Ty se bojíš, máš panickou hrůzu z aut, myslíš, že to samo od sebe přejde? Pleteš se, ty to bez pomoci nedáš. Možná ti Frank uvěřil ,ale já ne. Myslíš že by to tvůj táta rozdýchal, kdyby se dozvěděl že si s tím sekla!" Podle toho jak zbledla, jsem to zase totálně posral, jak nejvíc to šlo. ,,Claire, promiň já ..."

Narovnala se v celé své výšce.

,,Jo mám strach a ty se divíš. Přežít vlastní smrt, a když se tě pokusil zabít člověk, který tě kdysi miloval. Nic nevíš, hraješ si tu, jak moc dobře mě znáš, ale nevíš co se stalo po celou dobu co sis užíval čtyři roky v Evropě. Takže laskavě vypadni z mýho domu, vrať se až ti to dojde."

,,Abys věděla, v Evropě to taky nebyl žádnej cukr, ale ty si uvědom, co ti hrozí!" Z očí jí sršela zlost, rychlým tempem jsem si to mířil ke dveřím. ,,Dneska se tu ještě rozhodně ukážu, a ty se s tím smiř!"

Claire

Zabouchly se dveře,, kurva!" praštila jsem rudou do skleněné vitríny, která se rozletěla na kousky a zanechala mi na ruce pár ošklivých hlubokých šrámu. ,,Super, co se dneska ještě posere!" Voda nepříjemně štípala a barvila se do ruda.

Fajn a teď to musím uklidit, než se někdo rozhodne zase vyrazit dveře z pantů. Sousedi, kteří tu ještě zbyli, měli asi zajímavou podívanou, protože všude byly otevřený okna.

Náš tým bydlel v nejluxusnějších částech města, ale všude byly tabule s nápisem ,,For sale" ,když se někdo přistěhoval, nebydlel tu dlouho.

Běhat po celým domě se sádrou na noze nebyl dobrý nápad, bolela mě z toho příšerně noha ,,ten zatracenej smeták tu někde musí bejt. Nemohl se jen tak vypařit. To prostě nejde." Krev se mi vařila v žilách a vztek jen ještě vzrůstal.

Dobelhala jsem se ke skříňce v koupelně a vytáhla obvaz. Narychlo zamotaná ruka,musela postačit. Kleknout s tím taky nešlo.

,,Do hajzlu kde je ta bruska, já tu sádru už nechci!" Chaotické zametání po celý kuchyni a půlce obýváku bohatě stačila, teď už jen vyhodit střepy a jít se na chvíli uklidnit. Jelikož teď nejsem schopná vůbec chodit. Nesnesitelně mě pálí ruka, nezbývá nic jinýho než si jít lehnout.

Spadla jsem do postele a zírala do stropu.

,,Možná má pravdu, byl by schopný to udělat, ne to určitě ne." Myšlenky proplouvaly mojí hlavou jak kocábky na rozbouřeném moři dokud mě opět někdo nevyrušil hlasitým boucháním na dveře.

,,Tony, je otevřeno, nemusíš mi ty dveře vyrvat!" zařvala jsem přes celý dům, aby to slyšel.

,,Já ti to říkal kámo, jseš fakt vůl." Už ve dveřích bylo slyšet i Jeremyho. Ty dva byly jak dvojčata. Věčně se dohadovaly, ale jakmile přišlo na jízdu byly dokonale sehraní, jako nikdo z nás." Byly prostě nerozlučný tým. ,,Hej kde si. Claire???" vlna vzteku odplavala pryč. Rozesmál mě, dneska byl první, komu se to povedlo.

,,Co se děje, že jste mě poctily svojí návštěvou?" Udivovalo mě, pořád, jak se ti dva dokážou všemu divit.

,,Není to tu všechno jinak, nebo něco novýho?"

,,Ne vole, řekl bych, že tu něco chybí." Držela jsem ruku za zády a smála se po dlouhé době opravdu upřímně. Táhli nějaký tašky s nákupem.

,,Co to táhnete?" Až teď si všimli, že sedím na posteli a pozoruju je. ,,Páni, už jsem málem zapomněl jak se směješ. To neřeš. Máme nákup. Napadlo nás, že uděláme grilovačku pro celý tým jako kdysi." nasadila jsem sladký úsměv.

,,Takže pravdu, hned." Lehce jsem zvýšila hlas.

,,Arrgh prokoukla nás. Caleb nám řekl, že jste se chytli." začala jsem chodit po to menším patře, které sloužilo jako ložnice.

,,To si ze mě děláte prdel, že jo. Já nevím, co si ten kretén myslí." Moje chůze se jen zrychlovala a občas jsem se i pozastavovala. ,,Claire, nechceš se trochu uklidnit, nic tak závažnýho se nestalo." Praštila jsem pěstí do zdi až se odloupla trocha omítky. Oba dva udělali pár kroků ke mě, ale když zahlédli můj výraz typu ,,ještě krok a seš mrtvej." si to rozmyslely a stáhli se zpět. ,,Claire, taky nám řekl, proč jste se pohádaly." v tu chvíli jsem viděla rudě.

,,Co vám je do toho, nechte mě na pokoji, proč vám všem to najednou tak hrozně vadí!" Seskákala jsem ty dva schůdky a prošla do kuchyně. Vyklopila jsem do sebe pořádnýho panáka whisky, ale třas v rukou nepřecházel. ,,si v pohodě?"

Moje oči střelily vraždícím pohledem na Tonyho, který zvedl ruce v obraném gestu.

,,Tak my asi půjdem, a kdy uděláme tu grilovačku?" Už jsem se rozmachovala k hodu skleničkou ,,tak jo, my jdem, tak čau jindy."

Otevřela jsem mou jako vždy perfektně srovnanou skříň a přemýšlela.

,,Mám odejít? Když zůstanu, nepřestanou mě nutit do jízdy, když odejdu ublížím jim." Byla jsem vzteky bez sebe a nerozhodná.

Na posteli kousek od místa, kde zrovna stojím se rozezněl mobil. ,,Caleb, už zase." vytípla jsem hovor a definitivně házelahadry do batohu. Na vrch přibyla ještě moje peněženka s kreditkami pro nouzové případy, jako je tento.

Ve chvíli, kdy jsem měla sbaleno a stála nerozhodně před domem mi přišla esemeska samozřejmě od Caleba.

,,Za patnáct minut u tebe, bez keců!" Přešlápla jsem na místě a rozhodovala se, co dál. V mojí hlavě byl totální chaos a panika. ,,No a jsem v hajzlu, jestli mě tu najde, sbalenou zaručeně mě zavře někam do kopky a nepustí dokud mu neodpřisáhnu, že budu jezdit."

Zamračeně jsem rozhodila rukama a dupnula ,,já nevím co dělat!"

Ze Zatáčky se řítí černá Alfa Romeo, Calebův miláček.

,,Teď musím jednat rychle." proběhlo mi hlavou než jsem odhodila batoh s věcmi do keře vedle sousední garáže.

,,Co si sakra myslíš, že děláš!" vyjel na mě a já ani nestihla otevřít pusu.

,,Co bych dělala, nic stojím a čekám než zvedneš tu svojí prdel z auta a dojdeš ke mě!" Stačil mi jeden pohled na něj a v hlavě byl plán odvetného útoku.

,,arggh, Claire, vím že jsem řekl, co jsem neměl a mrzí mě to, ale ty to musíš pochopit. Když přestaneš závodit, tak náš tým přijde o největší posilu, tebe."

Držel mě za ruku a upřeně pozoroval mojí reakci, to se přepočítal, hošánek. Moje ruka vyletěla vzhůru a pěstí ho trefila do nosu.

,,Au, kurva, Claire možná,, že to bylo oprávněný, ale proč zase do nosu? Co sis udělala?" začal vyšilovat ještě víc když zahlédl mojí ruku.

,,Do háje na to jsem zapomněla." Pevně mi chytil ruce a zabránil mi v dalším pohybu.

,,Táhni k čertu Calebe, a co jsem dělala a nedělala ti může být ukradený. Je to moje ruka, né tvoje."

Otočil mě, tak abych se mu musela dívat do očí.

,,tak poslouchej, je mi fuk co děláš, ale rozhodně tě nenechám se přizabít kvůli nějaký debilní hádce." Držel mě tvrdým pohledem a nepouštěl.

,,Sedni si a ukaž mi to! hned!" když ani zvýšení hlasu nepomohlo, i přes odpor mě vzal do náruče a položil na terasu. ,,Tak dělej nebo.." na mojí tváři se objevil úšklebek

,,nebo co?! Donutíš mě sednout za volant?" měla jsem navrch a on si to moc dobře uvědomoval. ,,Claire prosím, ukaž mi tu ruku. Mě už fakt nebaví se hádat a obzvlášť ne s tebou."

Já měla na krajíčku, ne jen z bolesti, za kterou si můžu sama, ale i z toho že Calebovi, mému bráchovi ubližuju jako nikdy v životě.

Caleb

Nikdy by mě nenapadlo, že já s Claire budeme rozhádaný. Když konečně její tvrdohlavost ustoupila a ukázala mi tu ruku, byl to šok.

,,Tohle jsem asi vážně podělal co?" její zaryté mlčení a pohledy létající kamkoli jen ne na mě toho byl jasný důkaz.

,,Co si rozbila tentokrát? Skleničku, vázu, něco jinýho?" Vím, že klást blbý otázky je na nic, když se mnou nepromluví, ale snaha se cení.

V kapse se mi zazvonil mobil ,,Sorry chlape, ale prokoukla nás, nevyšlo to. A asi bys měl vědět, že jsme jí asi ještě víc vytočily než byla předtím."

,,Jo to mi říkáte brzo, následky už mám a ne jenom já, do čeho praštila, že má pořezanou ruku a omlácený klouby? Nastalo ticho, ale zvuk motoru napovídal, že tam pořád je.

,,Říkal si pořezanou ruku? O tom ani jeden z nás neví, jediný o čem vím je, že praštila do zdi až odlítla omítka, na rohu ložnice." Nastalo další ticho a pípání. Moc dobře věděli, že riskujou krk. ,,Claire, tenkrát na tom závodě, měl jsem tam být já, ne ty. Záleželo mi jen na vítězství, nikoli na bezpečí, můžu zas to já."

Claire

Opíral se o zábradlí a čuměl do blba, nejdřív se srovnat s tím, že kámoš, kterej mě zná jak své boty se viní z mé bouračky vyvolalo dost silný impuls abych mu vrazila pěkně silnou facku. ,,Ta byla za co?" byl v klidu neřešil to. ,

,Tak za prví: to bylo za ty kraviny co meleš. Na závod vylosovali mě ne tebe a za druhý: za mojí nehodu může akorát tak Faren, kterej už bučí v base a ven se jen tak nevyhrabe. Takže se tu přestaň obviňovat a seber se. Tým tě bude potřebovat." Chvíli mu trvalo než to pochopil a podíval se na mě.

,,Takže co, ty to prostě jen tak vzdáš? To už si zapomněla jak bojovat, nebo co. Kurva Claire, co budeš dělat. Frank, až se to dozví, nepřestane dokud tě neuvidí zpět na dráze..." bylo to tu zas, prostě vyváděl a nehodlal se smířit s tím, co ostatní včetně mě už dávno jo.

,,Calebe, on se to nedozví, nebo dozví, ale už bude pozdě. Tohle je můj boj a já se rozhodnu, až budu připravená se vrátit." Několikrát se nadechl

,,půjdu to vstřebat a fakt si to nerozmyslíš? Máš čas, dokud se nevrátím, platí?" Nemělo cenu mu dál odporovat, tak stačilo kývnout a jeho mazel zmizel v bouři prachu.

Nervozita z toho, co bude následovat ve mě vzrůstala každým krokem na terase, kde jsem chodila dokola.

,,Sakra, já se z toho zblázním." Dupnutí doprovázené křupnutím dřeva upoutalo mou pozornost. Byla to jedna z těch špatně upevněných dřevěných latí, které prostě odpadají. Nadzvedla jsem ji a naskytl se mi pohled do skryté části pod terasou.

,,V tomhle domě bydlím už šest let, až teď když odjíždím objevím další věci, co by stály za prozkoumání." . Po chvilce šmátrání, jsem narazila konečně na nějaký předmět, který mi připomínal klíč. Musel na mě být zajímavý pohled, když ležím na zemi a hrabu se pod prasklou laťkou. Vytáhla jsem to na světlo a byl to klíč, musel tam propadnout nějakou mezerou. Pečlivě jsem si ho prohlížela asi dvě minuty a pak mi to trklo. Patřil do zámku starý garáže, kde už půl roku stála moje motorka.

Popadla jsem svůj batoh a šla co nejrychleji, jak mi to sádra dovolovala, ke garáži sousedního domu. Klíč byl trochu zrezlejší, tak se bránil.

,,Notak nezlob, ne dneska, prosím." Teď mi šlo o čas. Když se mi konečně podařilo otevřít dveře, vytvořil se tam slabý pruh světla a osvětlil mi mojí černou motorku teď dobře skrytou pod bílou plachtou.

Prudce jsem zatáhla za roh plachty a skončila na zemi. Naštěstí věčně zapomínám klíčky v zapalování. Nastartovala jsem ji a vyjela ven před garáž.

Moje přilba byla od prachu, jinak zcela v pořádku, kusem starýho hadru jsem ji dala do původního stavu a hledala, kde mám kalhoty.

Nevím proč, ale všude, kde byl nějaký stroj, byla skříň stejně tak i tady.

Malá skříňka teď zaházená krabicemi se vším možným a nemožným. Navrchu jsem zahlédla pár starých fotografií s týmem a mojí rodinou. Dvě fotografie skončily v mé kapse a zbytek na zemi. Otevřela jsem ji a našla, co hledala, černobílé kalhoty a boty stejné barvy.

S menšími obtížemi jsem na sebe ty kalhoty navlékla, tak že kryly i sádru. Jedna bota do batohu a druhá na nohu, přilbu s bílým drakem pod paží a pryč odsud.

Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a nasadila přilbu. Motor běžel a zahříval se, motorka potřebovala zase trochu rozproudit krev, bylo jasný, že se dlouho nepoužívala tak bude potřebovat opravit, ale na to teď není čas. Je načase zjistit jestli se bojím celkově jízdy nebo jenom aut.

Celou ulicí se nesl zvuk Calebova auta, byl blízko. A rozhodně mi právě docházel čas. Dalo by se říct, že doslova vyskočil z auta a uháněl do mého, teď už bývalého, domu jak o život.

,,Sbohem, je mi to líto." slova se nesla šeptem do ztracena a pár slz steklo po tváři, než se moje motorka společně se mnou vydala vstříc novému životu.

Na silnici padla tma a provoz se dost snížil,s větrem v zádech a za rachotu mého nadupaného motoru jedu vstříc novýmu životu. Starý život už nechci, ani nemůžu mít, od teď jsem Sky Johanson, mechanička s tajemnou minulostí, která zůstane všem a navždy utajena.

Tak jo tady máte další kapitolku Mechaničky. Musím vám oznámit že od další kapitolky se to pořádně rozjede. Ne už o závodech ale o mechaničce. Moc děkuju všem čtenářům už jste přesáhli 1.3K přečtení což je pro mě opravdu nesmírně velký číslo, takže vám děkuju. :D

 Mám na vás prosbu. Chtěly byste obrázek Caleba a Klér? A zároveň se chci ještě zeptat jestli tam mám psát ještě o Calebovi a týmu nebo ne? 

Jo a úplně za závěr vás chci poprosit o nějaké komentáře a hvězdičky jako podporu, jestli se vám to opravdu líbí.Belka2511