Moje nálada je na bodu mrazu, přemýšlím nad tím, co se stane až se to dozví strýc. Nedělám si naděje, že bude v klidu, to nejde. Znám ho až moc dobře. I přesto že jsem jeho rodina se ke mě chová jako k závodníkovi, nikdy mi to nevadilo, až do teď. Nevím co si počít, co udělat.

Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si ani neuvědomovala, kde se to vůbec ocitla.

Bylo mi na nic, bolela mě hlava z mého pokusu o útěk skrz flašku. Všude bylo ticho.Na křesle, kde někdo před chvílí ležel byla pohozená deka.

Můj mozek vypověděl službu už včera, měla jsem úplně duto v hlavě. Dnešek je ten nejhorší den v životě. Sádra na noze mě začala už pěkně štvát.

S námahou jsem vstala z pohodlné sedačky a rozhlížela se po tom bytě, kromě nepořádku jsem vůbec nic nepoznávala.

Vyšla jsem na terasu a rozhlédla se. Stály tu naše auta, plno černých šmouh na zemi a vůně pneumatik ze včerejška.

U domů kolem byly vyvěšené cedule ,,na prodej" a v hloubi duše se moje zkažená stránka usmívala na celé kolo. Můj mozek pracoval rychlím tempem, jak jsem se snažila vzpomenout, kde jsem a co se vůbec dělo.

Foukal mírný větřík, na berlích jsem se dopotácela zpět do domu a proklouzla dozadu, kde se ozývalo hlasité vyzvánění mého mobilu.

,,Halo? " Strýčkův přísný hlas se mi zařezával až do morku kostí. ,,prý sis tu včerejší párty pěkně užila. Caleb mi říkal, když jsem ti asi potřetí volal, že si byla natolik mimo že si nebyla schopná reagovat natož mluvit. Takže ti říkám seber se a okamžitě přijeď do mé kanceláře!"

S mobilem u ucha jsem stála jak opařená a hořečně přemýšlela, jak se tam dostanu a kde mám sakra oblečení.

,,Počkat, cože? Caleb?" pomalu mi to začalo dávat smysl.

Neznám to tu, protože to je Calebův dům. Samovolně se mi v hlavě vyrojil nápad, že prozkoumám celý dům a budu mít na něj páku, kdyby se mi chtěl pomstít, za to že jsem jednou povolila pár svíček a Frank ho seřval na tři doby, že jde pozdě.

I když o tom nemluví má to pořád v hlavě. Znovu jsem slyšela Frankův hlas, popadla jsem svou bundu přehozenou na křesle a vyklopýtala ven s mobilem v ruce.

,,Co teď, mám zkusit sednout za volant? Mám zavolat taxi? Nebude to vypadat blbě? A co když mě pozná?" Moje nerozhodnost byla opět venku. Nakonec jsem zmáčkla předvolbu pro taxi a trpělivě čekala na odpověď.

Do pěti minut zastavil u domu v luxusní čtvrti žluté auto s nápisem taxi a já se vydala na další cestu do kanceláře. Nevěděla jsem, co mě čeká, takhle naštvaný nebyl nikdy od doby co ho znám.

Zvuk motoru připomínající spíš raněnou kočku mi drásal uši i duši.

Jen s maximálním vypětím sil jsem nasedla do stísněného prostoru zadních sedaček a hole, které musím nosit minimálně ještě čtrnáct dní jsem položila vedle sebe.

,,Kam to bude?" ozval se starší nakřápnutý hlas řidiče. Mé oči se zapíchli do zrcátka kde se střetli s dalším párem čokoládově hnědých.

,,Hm, vezměte mě do ulice Hill storm hai prosím." Motor zaburácel ještě víc a žluté auto s nápisem taxi se pomalu rozjelo.

Všechny pocity ze závodu těsně před nehodou se opět vrátily, ten pocit bezmoci, kdy se auto poprvé otočilo, ten strach když jsem ucítila smrad a horko paliva.

Zděšené výkřiky publika a ticho. Nevěděla jsem co se to se mnou děje, naprosto vůbec nic, nemohla jsem se hýbat,nic jsem neviděla. Špatné pocity na mě útočily ze všech stran a já se ještě víc zahrabala do sedadla.

Co bude dál? Tahle otázka mi strašila v hlavě od chvíle, co jsem se probudila v nemocnici.

Všímala jsem si lidí chodících kolem, žádný strach,absolutní důvěra ve svém okolí.

Také jsem byla takhle zaslepená ke svému okolí, ale s tím je už konec. Čím blíž jsme byly ke kanceláři tím víc ve mě rostlo odhodlání.

První křižovatka, je také první zastavení auta, když vidí tu spoustu aut, jak se noří do tlačenice a zase vyjíždějí,neměla jsem nejmenší chuť jet do toho s nimi.

Neměla jsem na výběr, auto se dalo do pohybu a já pevně stiskla víčka k sobě.

Podle zvuků kolem jsme byly v bezpečí z tlačenice a já mohla alespoň v klidu pozorovat všechny ty lidi jdoucí za svým cílem.

Tu a tam jsem zahlédla trička batohy či plakáty s fotkami našeho týmu, ale bylo uklidňující, když si vás nikdo nevšiml.

Nikoho z nich nenapadlo, že zrovna v tomhle taxíku sedím já, jinak by nejspíš zatarasily celou čtvrť, jen aby si se mnou mohli potřást rukou nebo promluvit.

Cíl mé cesty byl už jen kousek, už šlo zahlédnout vysoké budovy celé ulice. Do jednoho takového mrakodrapu mám zrovna namířeno. ,,Mohl byste mi zastavit tady prosím?" Vytáhla jsem bankovky i fotku s podpisem a podala mu to dopředu. Dřív než si stihl vůbec uvědomit kdo jsem, já byla už ve dveřích ,,West Coach Carter" jednoho z mrakodrapů věnovaném sportu.

Budova, kde měli všichni uznávaní trenéři nebo majitelé týmů a všech lidí co se sportu týče měli své kanceláře.

Výtah mě vyvezl nahoru do sedmého patra a já se musela prodírat zástupem lidí až dozadu ke kanceláři Franka.

Ve chvíli kdy moje ruka chtěla zaklepat, se zevnitř ozval tlumený hovor několika osob.

Instinkt mi radil, abych otevřela dveře a vešla jako vždy, všechny překvapila, ale dnes se tam jednalo o mě.

,,Franku, říkáme vám pravdu, Claire už není naše Claire. Je jiná a má strach." co nejtišeji se ještě víc natiskla na dveře a poslouchala.

Jen tahle věta mi stačila k tomu, aby se moje krev začala vařit. Rozeznávala jsem hlasy několika lidí z týmu a Frankův.

,,Tohle bude zlé, už teď to vím" naznačovalo to ticho, které naplnilo celou místnost za dveřmi.

Klíčovou dírkou jsem přesně viděla jak se strýček tváří. Ruce zatínal v pěst a byl rudý v obličeji, přesně takhle jsem ho viděla naposledy, když mu Nico odmítl jeho nabídku jako následníka firmy. Pamatuju si to až moc živě.

Otevřela sem dveře a vešla se zvednutou hlavou. Posadila jsem se nemotorně do křesla a zaujala stejnou pozici jako pokaždé. To znamená nohy přes opěradlo a koukat do očí. Frank začal dýchat a pomalu se uvolňoval.

,,Tak jaká byla cesta?" Zavrtěla jsem se při té otázce, a co možná nejvíc nenuceně odpověděla.

,,Pomalá, taxíky stojí za nic. Nikdy, nikdy v životě už taxíkem nepojedu. Kdybych neměla sádru tak tu sem hned, ale takhle cesta trvala nejmíň půl hodiny. O co sem přišla?" Rysy v jeho tváři povolily a mě spadl kámen ze srdce, že se ještě víc nerozčílil.

Nějaká špatná stránka se zaradovala ,,skočil na to, on mi vážně uvěřil. Asi nejsem zas tak špatná lhářka." Čekala jsem, co se bude dít.

Všichni v místnosti měli oči zabodnuté do země a tvářily se jak při popravě.

,,Tak dobrá, domluvíme se tak, že dokud budeš mít tu sádru, budeš mít volno, ale potom tě chci vidět za volantem, je to jasný." Zmohla jsem se jen na přikývnutí a neohrabaně vypochodovala ze dveří z kanceláře.

Caleb

Bylo mi nanic, že to musíme Frankovi říct. Já osobně to bral jako zradu. Věděl jsem moc dobře, že jí tím ublížím a dost možná i zavařím budoucnost, ale kluci mě přehlasovali.

Potřebovala pomoc, a já jí opravdu chtěl pomoc, jenže nevím jak. Nebyl jsem v pohodě a ostatní to moc dobře věděli. Axel a Jeremy na tom byli stejně.

Uvažoval jsem nad ní, víc než za celý život sám nad sebou. Náš týmový mercedes zaparkoval na V.I.P sekci a potichu došli až do jeho kanceláře. Jeden po druhém zapadali do křesel s očima zabodnutýma na zemi.

,,Calebe, je ti něco? Vypadáš jako by si měl každou chvíli omdlít." Vysvobodil mě Axel, který promluvil.

,,Šéfe musíme s vámi mluvit..." Nenechal nás domluvit a prsty signalizoval, abychom odešli. Axel zrudl vzteky a vzpurně promluvil:,,Jde o Claire." Zvedl hlavu a skrz zaťaté zuby procedil: ,,Já to vím, ale ptám se, je to pravda!?" Kopnutím se dveře zabouchly a my se přesunuli zpět do křesel.

Už teď mi z toho bylo pěkně zle, bylo rozumné radši mlčet.

,,Je to pravda." nastalo hrobové ticho přerušované rytmickým klepáním rukou o stůl.

,,Lžete!" Působili jsme mu velké bolesti, ale měl právo to vědět. Tohle bylo těžké období a trpěl každý.

,,Franku, říkáme vám pravdu. Claire se od té nehody bojí jezdit!" V tuto chvíli bych Franka přirovnal k rozzuřenému býkovi.

Nadskočil jsem leknutím, když se rozletěly dveře a vešla ona. Tvářit jako by se nic nedělo, to uměla dobře. Nehrabaně dopajdala ke svému křeslu uprostřed a nikomu z nás nevěnovala jediný pohled.

Pamatuju si, že když jí bylo asi sedmnáct let, dostala sádru na nohu a byla s ní úplně stejně neohrabaná jako teď. Za volantem na ní nikdo neměl, ale kdyby byly závody o berlích projela by to na plné čáře. Vyrůstali jsme spolu posledních několik let na ulici, teda před Frankem a jeho nabídkou, daroval nám sny, kterých jsme dosáhli, i když každý jiným způsobem.

Nasadila úsměv, který spolkl i Frank, ale mě neoblafla, chyběl jí ten zvláštní lesk v očích, který jsem na ní měl tak rád.

Tohle co tu předváděla bylo jen laciné divadýlko, kterým ostatní utvrzovala, že je v pohodě. Zatím co se moje myšlenky na ní doprovázené přitroublým úsměvem, proplouvaly mou hlavou.Ona dostala volno a doslova se vypařila z kanceláře. Teď bylo jasné, že nám to jen tak neodpustí.

Frank si začal prohlížet posudky komisařů ze závodů na trať i na nás jako na tým. Podle toho jak se tvářil, to bylo zlé alespoň pro nás. Ředitelé týmů, jako byl třeba Frank, si to nechávali dělat pouze na požádání, a většinou když chtěli někoho vyhodit tzv. ,,slabý článek týmu." Tohle byl tvrdý byznys bez citů. Častokrát se stalo, že vyhodili i člena vlastní rodiny, jen aby ještě více zbohatli.

Nikdy mě nenapadlo, že by Frank, náš starý dobrý Frank mohl někoho z nás vyhodit. Podle ohledů ostatních se dalo soudit, že mají v hlavě strašáka v podobě výpovědi. Dlouhou dobu mlčel a nikdo z nás se neodvážil na sebe nějak upozornit.

Dokázali jsme si to u něj slušně zavařit a to není ani deset hodin dopoledne.

,,Takže, moje Claire má strach z jízdy, kdo ji viděl?" Jeremy polkl a nejistě zvedl ruku.

,,Vezl jsem jí z nemocnice a chovala se fakt divně." Každého z nás podrobně zkoumal pohledem a zvažoval co dál, nebo koho vyhodí.

,,Pokud je to pravda, máte čtrnáct dní na to, abyste jí pomohli sednout zpět za volant nebo ..." Poklepal rukou na hnědé desky položené na kraji stolu.

,,A teď odchod, nechci tu někoho z vás vidět." Všichni vyletěli na chodbu rychlostí letu holuba, aby si to náhodou nerozmyslel. Ve dveřích jsem se otočil.

,,Franku, nemůžeš to po nás chtít. Tohle je její boj, který může vyhrát jedině sama. Nikdo jí s tím nemůže pomoc." Koutkem oka jsem postřehl letící předmět, který narazil do zdi vedle mé hlavy a roztříštil se na střepy, byl to květináč, který do teď byl na okně za ním. Rychlostí světla se dveře zabouchly a já si nasadil kapuci co nejvíc do čela a zmizel v davu proudícím ven z budovy.

Claire

Radost z toho, že jsem pryčbyla velká,jen dochvíle než se přede mnou objevily čtyři kilometry do kopce k mému domu. Zatímco jsem pomalu postupovala k domovu se moje hlava vrátila zpět do kanclu. Bylomi jich líto.

Tak mě tak napadá, co tam vůbec dělaly, v nejbližší době se žádný závod nejede a všichni společně tam jsme, jen když je porada.

Ty šmedi, nežádala jsem nikoho z nich, aby to hned Frankovi vyslepičili, ale jak se to všichni dozvěděli. Zastavila jsem na chodníku

,,Ty šmejde, za to zaplatíš." Příliš pozdě mi došlo, že Jeremy to všem vykecal už včera na tý párty, z který si nic nepamatuju.

S kšiltovkou SHARKS a sádrou na noze se hnala k domovu ještě rychleji. Byla jsem naštvaná, a hodně naštvaná, ovšem sama na sebe i na něj. Cesta z centra mi trvala přibližně dvě hodiny, ale autem tam rozhodně nejedu.

Klíče odemkly dveře a já se spokojeně svalila napohovku. Berle skončily s hlasitou ránou v rohu místnosti a moje hlava uvolněněklesla na opěradlo. ,,konečně doma".

Hověla jsem si na sedačce sezavřenýma očima, když se mi před očima objevil obrázek dvou zvířat v garáži,

z mého původního plánu zůstat ležet a nic nedělat rychle sešlo

Bylo to tu zas to samé, co před několika dny, vlastně týdny. S nohou v sádře jsem doklopýtala do garáže k mé šelmě číslo jedna a nastartovala.

Tělem mi projela vlna vibrací a nechávala za sebou příjemný pocit. Zasáhla mě síla napětí a v podobě strachu vyšlo ven. Nad mým tělem převzala kontrolu panika.

K uším mi doléhaly výkřiky a skandování mého jména ,,Je to tu zase."

Z očí se mi valily slzy velikosti hrachu, rozklepané ruce tiskly moje uši a celé mé tělo bylo schoulené na přední sedačce jaguára.

,,Prosím, už ne, já nechci, dost." koktavě vycházely z mých úst slova. Zírala jsem z otevřených dveří ven na bílou podlahu, občas přerušenou černou rozmazanou šmouhou.

,,Claire, hej, vnímáš mě? nic se neděje, si doma." někdo mě táhl ven z auta, ale já měla ruce přitisknuté na uších ještě víc a tělo se mi klepalo jak osika. ,,kruci, co to děláš!?"

Caleb

Když jsem se konečně dostal domu, nadšení rychle opadlo. ,,Do prdele práce." všude byl strašný nepořádek po včerejší akci. Někdo to bude muset uklidit, ale jelikož tu bydlím jedině já tak to budu muset dělat já.

Jo akce jako takový mě baví, ale uklízet potom je za trest. Ráno když jsme odjížděli, Ethan ještě spal, aby ne, lili jsme do něj všechno, co nám přišlo pod ruku.

Teď tu nebylo nic jiného než binec. S koštětem v ruce jsem pobíhal po celým bytě a zahradě aspoň dvě hodiny. A pořád to bylo málo. Pytle na odpad se rychle plnily a tvořily u popelnic slušnou hromadu.

Neustále se moje myšlenky potulovaly kolem Claire.

,,Byla dobrá, dobře hrála, ale proč? Proč prostě neřekla pravdu?" Něco mi nesedělo, ale za žádnou cenu nevím co. Měl jsem takový špatný pocit, že se něco děje.

,,Kruci" rozeběhl jsem se k autu a smykem se hnal k ní. Nedokázal jsem jí dostat z hlavy přinejmenším týden. Rychlostí blesku jsem se hnal městem, nedbaje pravidel. Ostatní auta kolem troubily a zaslechl jsem i několik nadávek na mé jméno, ale bylo důležitější si s ní o dnešku promluvit.

Vystoupil jsem u jejího domu, ale překvapilo mě, že slyším zvuk motoru, zvuk z garáže, takže buď bmw nebo jaguár. Ale podle toho jak ten zvuk řezal do uší, to byl jasně jaguár. Nemělo cenu se zdržovat zvoněním nebo klepáním.

Proběhl jsem až do garáže, kde byla. Ovšem jinak než jsem si představoval. Klepala se, brečela a pořád prosila, aby to přešlo.

,,Claire, hej, vnímáš mě!?" Moje pokusy na upozornění byly marné, přišla mi jako v transu. Když jsem jí chytil za ruku, bránila se, zkoušel jsem si sednout na sedadlo spolujezdce, ale měla zamčeno, její stav se zhoršoval.

Nějak jsem se propletl až k zapalování a zhasnul motor. Teď jsem jí pevně chytl obě ruce a násilím ji vytáhl ven. Nemohla stát ani na vlastních nohách, pevně jsem si ji tiskl k hrudi, aby nespadla a čekal až se trochu uklidní.

Takhle blízko u těla jsem ji nikdy nedržel vlastně nikoho. Teď se mi zdála, tak křehká jako nikdy. Bolelo mě, ji vidět takhle, snad víc než jsem si dokázal přiznat. ,,Ach Claire, jsem tu, pššt, už je to dobrý. " Šepot, zdá se, pomáhal nám oboum. S očí mi spadla jediná slaná kapka.

Tak tadá tady je další kapitola. Moc se omlouvám všem co musely tak dlouho čekat na další kapitolu tak doufám že se bude líbit i když zatím nestojí za nic. Abych vám to vynahradila pokusím se přidávat další kapitolky častěji. Belka2511