Od doby co jsme dorazily do Montany jsem nedělala nic jiného, než jezdila na trati ve své nové káře. Znovu ta samá černá pětadvacítka značky Hork.

Ale změnou bylo, že nikdy jsem nejezdila sama. Kluci z týmu se u mě střídaly jak na běžícím pásu.

Kdybych je nevykopla z mého domu určitě by u mě i chrápali. Jediný koho bych snesla je Caleb, ale ten teď někde řádí v Miami s Amber a Cath.

Postávala jsem u auta s otevřenou kapotou a zjišťovala, kde je problém. ,,Kurva, co s tebou je, vždyť si úplně nová."

,,Děje se něco?" Frank se zeptal z okénka limuzíny, která právě přijela. Zavrtěla jsem hlavou a nahnula se abych líp dosáhla do spodní části motoru.

,,Jestli se něco děje řekni zavolám ..."

,,Ani omylem! O své auto jsem se vždycky starala sama tak proč to mám měnit?!" Naštvaně jsem rozhodila rukama a hrabala se v kapse bundy.

,,Tak promiň, já zapomněl." Zvedl ruce v obranném gestu a zamračil se, když viděl krabičku v mé ruce.

,,Claire, ty zase kouříš?!" Trhla jsem sebou a nechala cigaretu spadnout na zem.

,,Víš dobře, že jedinou věc, kterou u svých závodníků nechci vidět je cigareta. Když jsem ti dovolil závodit v mém týmu, tak jsem ti dal dvě podmínky. Řekni mi je?!" Opravdu nepřátelsky na mě zavrčel.

Nejistě jsem polkla. ,,No že se už ani jednou já, ani Caleb nezúčastníme pouličních závodů a .."

,,Ano, to jsem schopný přehlídnout už jen kvůli tvému otci a dál?!" Vylezl z auta a významě se na mě podíval.

,,No a druhá podmínka byla že,... přestanu kouřit." Pípla jsem a skrčila hlavu mezi ramena.

,,Franku, nechte ji. Je mladá a dost mi připomíná jejího otce." Zezadu mě objal pár svalnatých rukou od oleje. Náš mechanik John Davidson, a strýčkova pravá ruka.

,,To máš pravdu Johne. To máš pravdu, a proto se bojím, co v tom závodě vyvede." Frank se protáhl a sundal si sako.

,,Je na čase jít pracovat. Johne pomůžeš mi se stavbou prototypu spidema X devítky?" Obočí jsem měla skoro na temeni hlavy. Stačila jedna věta, která převrátila veškeré mé znalosti o svém strýci.

,,Co koukáš. Mám v plánu svou firmu rozšířit. A proto potřebuju dostavět prototypy. Spidem je poslední." Pokrčil rameny a odcházel i s Johnem v závěsu.

,,Mrkneme se, co tu máme." Trhnutím jsem se otočila a probodávala pohledem osobu, která se zrovna chystala hrabat v mé pětadvacítce.

,,Pracky pryč od mého auta." Výhružné vrčení a pohled zabijáka donutil Ethana o několik kroků couvnout.

,,Jo klídek, nic se neděje. Ani jsem se toho auta nedotkl."

,,Mrkla si se na alternátor? Mám pocit, že ten problém bude tam..." Pobaveně sledoval, jak se rozčiluju.

Během chvilky mě dokázal rozčílit víc než věčné opakování věty: ,,Je svému otci dost podobná."

Podrobně jsem se podívala na přípoje k alternátoru, kde bylo všechno v pohodě. ,,Problém bude jinde." Slyšela jsem sama sebe mumlat.

,,No ovšem tohle bude v přístrojové desce." Plácla jsem se do čela a natáhla jak nejvíc to šlo.
,,Nechci nic říkat Claire, ale ohýbáš se tu před chlapem, co neměl sex víc než dlouhou dobu." Tiše jsem se uchechtla.

,,A před tebou se ohýbá holka, co měla sex naposledy první rok své závodní kariéry. A vůbec, neočumuj můj zadek a běž dělat něco užitečnějšího."

,,A co třeba?!" Úplně jsem si dokázala představit, jak nadzvedává obočí a sjíždí mně pohledem.

,,Třeba jdi zkontrolovat, jak ti dupou kralíci a připravit se na start." Déle jsem to už nevydržela a začala se nahlas smát.

,,Proč si s někým nespal?" Ethanovi rysy jemně ztvrdly.

,,Nespal jsem s nikým, od doby co zmizela moje přítelkyně." Nastalo ticho, nevěděla jsem co na to říct nebo jak se vůbec zachovat.

,,Nechceš mi o tom říct?" Jemně jsem ho chytla za ruku a podívala se mu do obličeje.

,,No možná, až nade mnou vyhraješ. Jedou se tři kola." Na tváři se mu znovu rozlil ten stejný škodolibý úsměv jako předtím. A rozeběhl se k autu.

Zakroutila jsem nad ním hlavou, rychle zabouchla kapotu a se smíchem sedala za volant. Než vůbec stihl nasednout on, já už smykem mizela z doku, kde jsem do teď stála.

,,Tohle není férový!" Postěžoval si do vysílačky a vyrazil za mnou.
,,Jen doufám, že tentokrát tu bude jenom asfalt, maximálně sníh." Zachytila jsem obavu v Ethanově hlase. Vytáhl ty strašáky, co mi strašily v hlavě.

,,Doufám, že se ti výhled na můj zadek líbí stejně jako předtím." Tiše jsem se zasmála a přeřadila. Auto se s velkým rámusem hnalo vpřed. Ve vysílačce bylo ticho, takže se nejspíš urazil nebo něco chystá.

,,Claire, okamžitě se vrať. Nedovolil jsem ti jet na dráhu!" Zamračila jsem se a zamáčkla pedály, jak nejvíc to šlo. Zatáčka za zatáčkou jsem se hnala dopředu.

,,Od kdy mám zakázáno jezdit na dráze?!" Prohodila jsem lehce naštvaným tónem a nespouštěla oči ze silnice.

,,Od doby, co si opustila svůj tým." Věděla jsem, že to vytáhne.

Vjela jsem do jedné ostré pravotočivé zatáčky a dostala se do smyku.

Zadní kolo mi lehce prokluzovalo na tenké vrstvě ledu. Cítila jsem, jak mě to strhává do strany až k samotné hraně dráhy.

,,Claire?!!" Všichni ve vysílačce sborově vykřikly. Strhla jsem volant doleva a ocitla se v parádních hodinách.

V poslední možné chvíli jsem dupla na plyn a podřadila. Setrvačnost mně zatlačila do sedadla ještě víc, když jsem s ledově chladnou hlavou vyjela z téhle šlamastiky a řítila se dráhou dál.

,,Co se mnou chceš udělat dál? Chceš mě od závodění úplně odstřihnout?! Chceš mně mít jako maskota?!" Každá věta mi dávala důvod tomu věřit. V hlase se mi začala rodit nenávist.

,,To nikdo neřekl. Já jen nechci, aby se ti něco stalo a ..."

,,To tu už bylo. Dochází ti vůbec, že nehody se v tomhle sportu stávají? Nejsem jediná, kdo z toho měl trvalejší následky.

A málem bych zapomněla, dva jezdci skončily pod drnem víš to? A nezdálo se, že majitelé firmy by chtěli stáhnout své jezdce. Tak mi laskavě řekni, o co ti jde?!" Hystericky jsem se zasmála a vřítila se do dalších zatáček, které jsem brala driftem.

,,Claire, uklidni se! Začínáš moc riskovat!" Ve vysílačce se ozval Ethan. Skoro jsem zapomněla, že tu někde je taky.

,,Riskujeme každý den, každou hodinu dokonce i každou vteřinu, co lezeme do té sto osmdesáti kilometrové rychlosti, jen abychom se hnali vpřed." Ironie a hořkost byla cítit v každém mém slovu.

,,Claire, už dost! Uklidni se trochu." Poprvé za celou dobu promluvil i John. Mluvil soucitně, jako by věděl čím procházím.

,,Po dlouhé době a nejspíš asi naposled řídím na dráze, tak proč si to nevychutnat?!" Přede mnou se objevily serpentýny.

S elegancí kočky jsem vjela do velkých vln tvořených krátkými prudkými zatáčkami.

Těsně před první zatáčkou jsem chytla ruční brzdu a nechala zadek, aby předjel předek a zpátky.

Skoro jsem cítila tu atmosféru závodů. Teď když mi v krvi kolovalo tolik adrenalinu, že by to udrželo na živu tři lidi mi došlo, jak moc mi tohle chybělo.

Dokážu bez toho trvale žít? Otázka přišla sama. Hledání odpovědí během jízdy se stalo za ta léta mou součástí.

Projela jsem cílovou rovinkou, kde normálně stojí cíl a zastavila. Ruce mi automaticky zamířily k hlavě, kde normálně zůstávala přilba. S překvapením jsem spustila ruce podél těla a otevřela kapotu, odkuď se vyvalil tmavý kouř.

,,Myslím, že si právě dokázala, že náš dodavatel vyrábí autozmetky." John si zamyšleně promnul bradu a sledoval vypnutý motor s párem rukavic v kase.

,,Táhne doleva, totálně vyhozenej balanc a je těžká." Poplácala jsem auto na boku a vytáhla klíčky ze zapalování. Hladina adrenalinu i vzteku se rychle snižovala. Zanechávalo to ve mně jen prázdnou díru.

,,Kde je Frank?"

,,Snaží se zprovoznit spidema. Pořádně se do toho pustil, když si mu to vmetla do obličeje. Měla si vidět, jak se tvářil." John se zakuckal smíchy.

,,Jo promiň, sál šest, dok dvanáct." Kývl rukou k nové budově, která tu vyrostla za mé nepřítomnosti a dychtivě se přesunul k autu.

V naprosté tichosti jsem šla k sálu a zaslechla, jak John mluví s Ethanem, který zrovna dojel. ,,Nech ji. Musí si to spolu vyříkat."

,,Franku, teď mi to můžeš vysvětlit." Opřela jsem se o dveře a dívala se na křivky modro žlutého auta přede mnou.

,,Uhodlas, řekla si vše co jsem měl v plánu, tak co víc chceš říct." Odtažitě promluvil, aniž by vytáhl hlavu z motoru.

,,Třeba proč? Sami mi říkáte, že jsem stejná jak otec a popravdě, od doby co jsem se vrátila tak víckrát než za celý život." Zkřížila jsem ruce na prsou a pozorovala jeho práci.

,,Nechci tě pustit na dráhu z osobních důvodů." Nesmlouvavý tón hovořil jasně, konec debaty.

,,Dobře teda, nepustíš mně na dráhu tak fajn. Zařídím se jinak." Vyšla jsem z doku, když se zase ozval.

,,Jestli to uděláš, končíš."

,,Já už skončila, ve chvíli kdy jsi mně odepsal. Od teď jede každý sám za sebe. Ale stejně ti musím poděkovat, Franku.

Dal si mi nádherný život. Život závodnice. A dal si mi šanci poznat sebe samotnou." Vyběhla jsem ven a vydechla úlevou.

Lidi vjíždíme do velkého grand finále zbývají jen 3 kapitolky do úplného konce. Jak se vám tenhle příběh líbil??
Chtěla bych znát vaše názory. ;) no tak si tohle užijte a zatím pa.

Belka2511