,, pípp,píp,píp." Natáhla jsem ruku ve snaze vypnout ten odporný budík. ,,Mami, dneska je sobota, já chci ještě spát." Natahovala jsem ruku do prázdna až jsem se převážila a spadla ze sedačky. Zmateně jsem zamrkala a posadila se, protáhla ztuhlá záda a po tmě hledala alespoň obyčejnou lampičku. Vyškrábala jsem se na nohy a opatrně postupovala k místu, kde podle mé paměti byly dveře.

,,au, sakra." Narazila jsem malíčkem na něco ze dřeva, zřejmě stůl. Moje koordinace byla minimální, nedalo se tu pomalu ani otočit, aniž bych něco neshodila nebo nenarazila. Pomalu jsem to tu začínala nesnášet. Rukama jsem šmátrala a hledala zeď, udělala jsem krok a opět narazila na něco, co mě uhodilo do hlavy. ,,Kurva už, nehodlám se tu nechat zabít!" Tenký kužel světla dopadl na mě od druhé strany místnosti. Naštvaně jsem se postavila na nohy a mračila se na obličej, který se tam objevil.

Zvědavě nakukoval a přísahala bych, že se mu v očích zajiskřilo a na tváři se na kratičký okamžik objevil úsměv. ,,mhm, jste v pořádku, slyšel jsem hluk, tak sem se šel podívat." Zdál se nejistý ,,potřebujete ještě něco?" možná jsem byla až příliš rázná, protože nasadil opět tu svou kamennou masku a odešel zpět.

,,Arrgh, zase jsem to podělala." Prostor co mi zbýval ke dveřím sem překonala světelnou rychlostí. ,,Omlouvám se!" Vykřikla jsem ze dveří na něj. Byl pod schody, otočil se ,,Ne, já to chápu. Prostě jenom se ti nechtělo platit za hotel, abys měla na hadry." Byl chladný, odměřený. ,,No skvěle může být někdo větší zoufalec než já? Tímhle přístupem si tady přátele neudělám nikdy."

Vrátila jsem se pro batoh, zabouchla dveře a proklouzla do hangáru za svou motorkou. ,,Co si myslíš, že jdeš dělat." Dost nepříjemně na mě vyjel, sotva jsem překročila práh hangáru. Jdu si opravit motorku, ať můžu co nejdřív zmizet." Prošla jsem kolem něj, po cestě za mojí mašinou sbírala nářadí povalující se různě na zemi. Chodil pořád za mnou a nadával pokaždé, když mi v rukou přistál nějaký klíč či šroubovák. ,,Mohl byste za mnou přestat chodit?!"

Odšroubovala jsem kryt motoru a zkušenýma rukamajednotlivé části začala spravovat. Celá oprava do okamžiku, kdy vy mazlenývrnivý zvuk zazněl v hangáru. Ruce špinavé od oleje, blažený spokojený úsměv nartech s malými ohníčky v očích vytvářely dojem hrdé mechaničky, co odvedlaskvělou práci.

On se jen opíral o trám s rukama zkříženýma na prsou a zamračením ve tváři. ,,Dobře uznávám, rozumíš motorkám, ale stále jsem svého názoru, že ženský do dílny nepatří."

Rozhodila jsem rukama ,,co si myslíš? To, že máš prázdnou dílnu z tebe nedělá krále mechaniků. Poslouchej mě dobře, jo jsem holka a nechápu, proč by ti to mělo vadit, vlastně ti to může být u prdele. Já nechtěla, aby ses mi hrabal v motorce, chtěla jsem po tobě jenom nářadí. To sis tohle město tak znepřátelil, že tu máš prázdno? Nebo si to tu necháváš na ozdobu? Hele já nechci dělat scény, ale odsuzuješ mě už jenom skrz to, že jsem holka, to je ubohý. Sice neznám tvoje jméno, ani co tu děláš a je mi úplně u prdele. Ale nesnesu, když se po mě někdo bezdůvodně vozí jako ty."

Nadechla jsem se a šla ven ,,musím na vzduch, motorku si tu nechám." Šla jsem kvapně směrem, kterým jsem přišla. ,,Co si myslí ten, ten ..." docházela mi slova jakýma ho nazvat. S rukama v kapsách a kapucí na hlavě jsem šla, pořád stejnou ulicí dokud jsem se neocitla před nemocnicí.

Pohotově jsem prošla bránou a zamířila k nemocniční budově. Sotva jsem vešla do dveří uvítalo mě hrobové ticho přerušované šustěním papírů. Kromě pár prázdných židlí u zdi a několika dveří tu nebylo nic. Vůbec to tu nepůsobilo jako nemocnice, na kterou jsem zvyklá. ,,Hledáte něco slečno?" ozvalo se odněkud za hromadami knížek a papírů. ,,Tady si někdo zřizuje novou knihovnu." problesklo mi hlavou těsně před tím než se ukázala hlava se dvěma zrzavými copy a brýlemi na nose. ,,No ehm, já bych měla jít na sundání sádry, ale nejsem zdejší pouze tu jsem na několik dní."

Nenechala mě ani domluvit a diktovala, co a kam jít. ,,Jděte do těch prvních dveří, sundejte si kalhoty a posaďte se na křeslo, hned tam za vámi někoho pošlu, jen mi řekněte vaše jméno a příjmení s rodným číslem." Vše jsem poslušně nadiktovala a udělala přesně to, co říkala. ,,,Dobrý den, jsem doktor Wiliams tak se do toho pustíme, ať můžete zase běhat a dělat, co chcete bez omezení." Pak už jen několikrát střihl sádru udělal rentgen, zpevnil mi nohu pružným pevným obinadlem a pustil mě domů."

Byl to příjemný pocit zase stát na obou nohách. Okamžitě jsem se rozeběhla zpět. Byla jsem pevně rozhodnutá nasednout na motorku a už nikdy se nevrátit.

Ulice vystřídala ulici, křižovatka, křižovatku. Lidé co jsem potkávala mě většinou ignorovaly a nebo mnou pohrdaly. Vztek mě nutil běžet, avšak neuběhla jsem ani dvacet metrů a plíce mi zachvátila nepopsatelně palčivá bolest, šla jsem do kolen a snažila se udržet vzlyk.

,,Hej,jsi v pohodě? Mám něco udělat?" milý hlas patřil klukovi, přibližně stejně starému jako já. Skláněj se nade mnou, a zmateně se rozhodoval co dál. Několikrát jsem se nadechla a posadila se. ,,ne díky už je to lepší." Zavřela jsem oči a unaveně jsem se to snažila vstřebat.

,,Jo to určitě, takhle nedojdeš ani na hotel.Kde bydlíš já tě tam odnesu." Zavrtěla jsem na nesouhlas a pokoušela se vstát. Měl strašně přitažlivý smích, nahnul se ,aby mi pomohl, měla jsem pozorovat dva ohníčky v jeho zelených očích a roštácky rozčepýřené vlasy. Nabízel mi ruku, ,,ani tě neznám, a už ti mám dávat ruku?" usmála jsem se na něj a konečně ruku přijala.

,,Jak se vlastně jmenuješ? " veškerá dobrá nálad byla pryč. ,,Víš co, já radši půjdu sama, díky za pomoc." dřív než mohl něco namítnout já byla na druhé straně ulice a mířila pryč od něj.

,,Kurva, co to bylo? Proč mě to tak najednou začalo bolet?" několikrát jsem zakroutila hlavou a radši přidala do kroku. ,,promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, Claire. Jenom jsem nevěděl, jak začít. Já jsem Colin, těší mě." zastavila jsem se v půlce kroku a dívala se a něj jako vyvoraná myš. Opět se zasmál tím strašně sexy smíchem ,,to sis myslela, že tě nikdo nepozná, ostatní možná ne, ale já tě znám od bráchy." Opět se zasmál a nechal mě stát na ulici samotnou.

Ušla jsem dalších pár metrů a za rohem objevila velkou ceduli s nápisem ,,Hotel". Zaradovala jsem se a zmizela ve dveřích a o necelých deset minut jsem seděla v pokoji. Netrvalo dlouho a pomalu mi docházely slova Colina. ,,Počkat, brácha? Takže tu musí bydlet nějaký závodník, nebo někdo, kdo se kolem závodů motá."

Okamžitě jsem popadla do ruky mobil a vyťukávala z paměti Calebovo číslo. Pípání mě upozorňovalo, že mobil vyzvání. ,,Co je?" Okamžitě jsem ukončila hovor a ani se nesnažila dál zadržovat slzy. ,,Co sem to udělala? Vzdala jsem se své rodiny, přátel i hobby jenom kvůli strachu." Mobil se proletěl až k protější zdi, vyskočila jsem z křesla a brala ho zpátky do ruky. Otáčela jsem ho v ruce a přemýšlela, kam to vlastně chci volat. ,,Brácha!" moje prsty hbitě naťukaly Nicovo číslo a čekala jsem, než to zvedne.

,,kdo volá?"Byl to jeho hlas, stejný jako si pamatuju.

,,Ahoj, tady Claire. Brácha mrzí mě to, všechno." Po tvářích se mi skutálelo pár slaných slz a v krku se mi vytvořil velký knedlík. ,,C-co se děje?" Byl zaskočený, že volám zrovna jemu. ,,Je Frank v pohodě? Co rodiče? Proč mi voláš?" Zavalil mě neskutečným množstvím otázek a já nemohla na většinu z nich ani odpovědět.

Pokaždé když přišla řeč na tým a závody mi unikl vzlyk a doslova jsem se topila ve vlastních slzách. ,,Nebreč ségra, nic se tím nespraví a nikomu nepomůžeš!" Hlas měl klidný jen občas nechával na sobě znát co skutečně cítí. Na rozdíl ode mně zdědil po matce dar přetvářky.

,,Přijeď prosím, potřebuju tě. Já se musím vzchopit, ale už vím že to sama nedám, prosím." Poprvé v životě jsem o něco prosila. Na druhém konci se ozval známý smích. ,,Dobře ségra, je vidět ,že sis sáhla na dno. Dej mi pár hodin a adresu já se tam ukážu." Vše jsem zoufalým hlasem nadiktovala a čekala, co se bude dít. Hlavou mi běhaly myšlenky černé jak sama noc, a jak to bude probíhat.

Usnula jsem vyčerpáním a vzbudilo mě bouchání na dveře. Jako střela se otevřely dveře a já šokem zamrzla na místě. O Futra se tu opíral Caleb, a pozoroval mě ublíženým výrazem. Bez řeči prošel kolem mě a usadil se na místě, kde jsem ještě před chvílí spala.

Na jeho tváři se nedalo nic vyčíst. Opět jsem začala brečet ,,Calebe, brácho moc mě to mrzí, já se omlouvám, prosím pochop mě." Docházel mi v plicích vzduch a opět se objevilo to pálení, přes slzy jsem neviděla a šla k zemi.

,,Claire, kurva co si zase dělala. Přestaň řvát, ať si můžeme normálně promluvit. Hele, nasrala si mě, a abych se vůbec dozvěděl, kde si nebo co s tebou je, musím mluvit s tvým bráchou. Jednou ti to určitě odpustím, ale dneska ne." Chystal se odejít, já na kolenou se dusila a ruce tlačila k hrudi. ,, Mluvení mi dělalo velké problémy a nedostatek vzduchu způsoboval mžitky před očima. Z posledních sil jsem zamumlala ,, prosím, pomoz mi." ucítila jsem, jak mě zvedl ze země a nesl k posteli.

Tady je další kapitolka. :D Doufám že se vám líbila. Co si myslíte? proč to Nico udělal? Děkuji za všechny předešlé komentáře a hvězdičky. :D Belka2511