Probudit se nahá, vedle nahýho Ethana byl dostatečný šok. Nemusela jsem ani přemýšlet, jestli se to vážně stalo nebo ne.

Posadila jsem se na posteli a protáhla ztuhlá záda. Zlehka jsem si přejela rukou po krku, kde ještě před pár hodinami byly Ethanovi rty a nepřítomně se usmívala.

Rychlé obhlédnutí mého bytu dokazovalo, že jsme museli obzvlášť divoce řádit. Všude po domě se válelo naše oblečení, tedy převážně jeho oblečení. Já tu měla jen ty šaty ze včerejšího večera, které jsem hned pověsila na ramínko a uklidila do skříně.

Nezdržovala jsem se hledáním čistého prádla a rovnou pustila teplou sprchu. Bylo příjemné, jak proud vody oživoval svaly a smýval veškerý pot.

Mýdlo s vůní pomeranče ze mě smylo všechny včerejší hříchy a já se opět cítila dokonale krásně. Jediné co to trochu kazilo, byl rudý flek na krku a kruhy pod očima ze stresu a nedostatku spánku.

Zabalená jen v ručníku jsem přešla do kuchyně a nechala uvařit vodu na kávu. Opírala jsem se o linku a bloumala ve vzpomínkách.

,,Vážně se to stalo?" Neunikl mi provinilý tón v Ethanově hlasu.

,,Ty toho lituješ?!" Odměřeným chladným hlasem jsem se ho zeptala a odvrátila hlavu, aby neviděl, jak moc se mně to dotklo.
,,Co? Ne jak tě to mohlo napadnout?" Zkoušel mě pohladit po ruce, ale ucukla jsem a zle se na něj podívala.

,,Ano, lituješ toho. Slyším to ve tvém hlasu i pohledu. Tak proč si se mnou celou tu dobu byl? Proč si mi všechno kupoval? Proč si mi pomáhal?!" Při posledních slovech se mi zlomil hlas. Opřela jsem se o linku a snažila se rozdýchat tu bolest ozývající se v mém už tak zraněném srdci.

,,Já to nemůžu říct, nejde to." Vypadal zraněně, jako by se měl každou chvilku rozbrečet.

,,Já si připadám, jako bych ji podváděl." Vjel si rukama do vlasů a úkosem se na mně podíval.

,,Tak proč nejsi s ní, když ji tak moc miluješ?!" Odměřeně jsem se na něj podívala a odvrátila se.

,,To nejde. Není to tak, jak se to zdá. Claire já vážně nemám žádnou jinou." Naléhavě se na mně podíval.

,,To pochybuju." Vylétlo ze mě dřív než jsem si to stihla uvědomit. Ethanovy ruce mě pevně a zároveň jemně sevřely a zacloumaly se mnou.

,,Snažím se ti to vysvětlit, tak jen buď ticho!" V očích měl jasnou bolestivou žádost. Kývla jsem na souhlas a vytrhla se z jeho sevření.

Ustoupila jsem o několik kroků zpět a hodila po jeho, do teď nahém těle ručník, který mi držel vlasy. ,,Já poslouchám!" Zkřížila jsem ruce na prsou a zamračeně ho sledovala.

,,Měl jsem přítelkyni, kdysi dávno. Jednoho dne kdy jsem byl na turné, prostě zmizela. Nenechala mi jedinej vzkaz na rozloučenou. Prostě jako by se vypařila." Stiskla jsem rty do úzké linky a nadávala si do krav. Soudila jsem ho, aniž bych o něm něco věděla. A pak mi to došlo, já o něm nevěděla ani nevím vůbec nic.

,,Hledal jsem ji. Nabízel vysoký odměny, jen abych ji našel, ale nic nikde ani jediná známka že by tady existovala. Její rodina po ní vyhlásila pátrání, ale ani tak se ji najít nepodařilo." Na chvíli se odmlčel a zadíval na podlahu.

,,Její rodina si myslela, že jsem to byl já. Nasadily na mě všechno co šlo, soukromá očka, policii, která mě víc než dva roky nechtěla zprostit viny.

Lidé se na mě dívali skrz prsty a jediný kdo při mně stál byla matka a její lékař, ale i po takové době mám pořád pocit, že na mě čeká na chodbě. Čeká, že se každou chvilku vrátím."

Vrátil se k posteli a oblékl si všechno oblečení. Sklonila jsem bezradně hlavu. Bylo těžké si představit, co musel prožívat za bolest. ,,Promiň, Claire." V jeho hlase bylo tolik bolesti, která mně najednou zasáhla jako uragán.

Bouchnutí dveří vypovídalo za své. On odešel a není jisté, jestli se ještě někdy vrátí. Měla jsem chuť si jich pár vrazit, ale ničemu by to nepomohlo, ne teď.

Položila jsem hrnek kofeinu na linku a došla k posteli. Odněkuď se ozývalo vyzvánění telefonu.

Všechny polštáře a deky skončily na hromadě na zemi, než se mi ho podařilo najít.

Výstražně mi tam blikalo upozornění na dnešní závod. Zapomněla jsem na všechno co se do teď stalo, při pomyšlení že zase pojedu, a jenom sama za sebe,Ten pocit napětí mě doháněl k šílenství a rozechvívalo mi kolena.

Nebyla jsem si vůbec jistá tím, co tam uvidím, ale bylo na čase si to připravit. Oblékla jsem si své klasické oblečení a vklouzla do tiché garáže.

Přešla jsem k jedné malinkaté místnosti, kde jsem skladovala všechny díly na obě auta a začala hledat potřebné součástky, které se potom nahromadily na pojízdném vozíku.

Nastala ta část práce, která mě držela na živu těch několik měsíců mimo Montanu. Nekonečná a únavná práce se spravováním motorů nebo rozbitých světel, ale teď ta práce má úplně jiný rozměr.

Místo doufání nad šálkem kávy v Ethanův návrat ten čas využiju jinak. Nastal čas na celkovou přeměnu auta v pouliční monstrum.

Dalších několik hodin jsem neděla nic jiného, a ani se o nic jiného nestarala než o své BMW které pojede konečný závod.

Hlasitá muzika linoucí se z rekroduktorů Hifi věže přehlušila veškerý zvuk z venčí.

Ignorovala jsem kapky potu stékající z čela a dál neúnavně zdokonalovala své auto.

Zrovna jsem nanášela bílý lak na stany, aby tvořily krásné plamenné obrazce, když se ozvala silná rána doprovázená tříštěním skla.

Tiše jsem položila stříkací pistoli a vyběhla, abych tomu kdo mi právě vyrazil dveře dala takovou pecku až by viděl hvězdičky.

,,Co to do prdele má být?!" Zaječela jsem tak hlasitě, že i hudba na chvíli utichla.

Mezi dveřmi se nashromáždil zbytek týmu v obyčejných teplákách a přiléhavých tílkách. Při pohledu na můj smrtonosný pohled o několik kroků couvli zpět a pokukovali jeden po druhém.

Moc dobře věděli, co jsem měla v plánu udělat. ,,Klídek jo, já ti ty dveře zaplatím, jen se uklidni. Nepotřebuju mít monokla ještě před kamerama. Stačilo mi to jednou." Tony zvedl ruce na svou obranu a zatvářil se vyděšeně.

,,Co tu děláte?!"

Jeden na druhého významně pohlédli, než sborově promluvily: ,,Jdeme tě podpořit a pomoc."

Na moment jsem ztratila řeč. Po tváři se mi rozprostřel radostný úsměv a kývnutím ruky jsem je pozvala dál.

,,Díky, už jsem myslel, že nás necháš jet zpátky v tý příšerný zimě." Carlos drkotal zuby, zatím co si třel odhalené ruce.

,,Dejte si čaj nebo kafe já to doďělám a přijdu." Mávla jsem rukou ke kuchyni a zmizela opět ke svému BMW s novou vizáží. Nebýt značky, nikdo by nepoznal že to BMW je.

Rozšířený podvozek i pneumatiky, vymodelovaná kapota. Širší křídlo a úplně nové zabarvení.

Byla černá s bílými plameny táhnoucí se od zpětných zrcátek přes dveře, kde se spojil se žlutým plamenem a u nádrže přešel do červena ve tvaru pařátů.

,,No ty vole. Jak si něco takového dokázala?!" Když byla práce hotová, jsem se otočila a čelila překvapeně zamilovaným pohledům všech kluků.

Pokrčila jsem rameny a zapnula větrák. Vzduch tady byl už tolik nasycený chemií, že dýchání v takové oblasti bylo až krajně nebezpečné tedy alespoň pro normální lidi.

Sundala jsem si masku zakrývající ústa a nos a v klidu odkráčela z dílny.

,,Ty vole, kde si vzala karbon na křídlo a střechu?!" Zastavil mě v polovině kroku Tony, takže jsem narazila do jeho vypracované hrudi. Nevypadal, že by si toho všiml a dál zíral na pekelnou mašinu.

,,Claire, nechci nic říkat, ale přilákáš moc pozornosti. A navíc ten lak ani nestihne zaschnout?!" Při kontrole hodinek Axel významně zvedl dva prsty a tvářil se nesmírně důležitě.

,,Kolik zbývá času?" S naprosto vážnou tváří jsem se musela zeptat.

,,Asi tři hodiny, ale nevím to jistě. Přijde ti esemeska v kolik to začne." Počítala jsem, jak dlouho mi bude trvat cesta až ke startu abych se podle toho mohla zařídit.

,,No jestli chceš jet takhle tak budeš všem pro smích." Jeremy se zakuckal a ukázal na zrcadlo.

Můj obličej hrál všemi barvami a o vlasech nemluvě. Zamračila jsem se na svůj odraz a znovu navštívila koupelnu.

,,Claire? Ty si tu někoho měla?!" Vystrčila jsem hlavu z koupelny a usmála se na Carlose držícího Ethanovo Sako. Zavrtěla jsem hlavou a znovu zmizela.

,,Kluci, naše Claire už není pana." Sborové tleskání a pískání dolehlo až ke mně. ,,Kočko, řekni, kdo to byl. A strčil ti ho tam pořádně nebo jenom trochu. Kolikrát ses udělala." Jejich trapné otázky neměli konce. Zavrčela jsem a neodpustila si ani několik nadávek.

Díky barvičkám jsem v koupelně strávila nejmíň čtvrt hodiny. Když jsem konečně vyšla ven, čekalo mě další nemilé překvapení.

Kluci byli rozvalení po pohovce a zírali na televizi, kde se objevila známá a nenáviděná tvář. ,,Rai můžete nám říct něco o své minulosti?" Milý profesionální hlas moderátorky mu právě dovolil říct věci, které by správně ani neměl říkat.

,,Pravda je taková, že nejsem sám kdo se díky pouličním závodům dostal na dráhu." V hlavě mi začalo blikat varovné světýlko.

,,Podařilo se to i Calebovi Roscovi a Claire Downer, že zlato? Vzpomínáš na ty krásný léta plné žhavýho sexu?" Ten Bastard věděl, že se budu koukat. V očích měl jasnou výzvu. ,,Zkus se z toho vykroutit tentokrát!"

Tupě jsem zírala na obrazovku a nenacházela odvahu se podívat do očí klukům. Nevím ani který televizi vypnul, ale několik párů očí se zaměřilo na mně.

,,Musím si dát panáka." Otáčela jsem se k lince, když mě chytl za ruku Axel.

,,Žádný takový, čeká tě závod. Šlo mu jen o to, aby tě rozhodil a dostal navždy z dráhy." Ostatní kluci souhlasně kývli hlavou.

Byla jsem vděčná, že se nevyptávaly co tím ten hajzl myslel. Vyprávět jim jak jsem ho nacházela každý den v posteli s jinou a přesto s ním zůstávala. Že jsem díky tomu, tomu vzteku, který ve mně vyvolal jsem vyhrávala většinu závodů, a že díky Calebovi ,kterého přijali na dráhu dřív než mě, jsem teď a tady s nima.

Zatřásla jsem hlavou a zapudila všechny nehezké vzpomínky. Kluci vymýšleli jak se mu za mě pomstí. Já se zamířila obléknout.

Na tenhle závod to chce něco extra. Vytáhla jsem jednu velkou zaprášenou krabici a otevřela ji.

Při pohledu na věci, které tu byly poskládané jsem zároveň otevřela mysl bolestivým vzpomínkám, které na mně útočili jako miliony jehliček.

Vytáhla jsem ryflovou bundu a několik dalších věcí, než jsem ji zase zavřela. Přemístila jsem se do koupelny a vše si oblékla.

Při pohledu do zrcadla jsem na chvíli ztratila dech. Blond vlasy mi dorostly k ramenům a díky neustálému dobarvování odrostů nikde nebyla jediná známka po čokoládově přírodních vlasech.

Plná očekávání jsem vyšla z koupelny a zadívala se na telefon ohlašující příchod esemesky.

Nevšímala jsem si kluků, kteří najednou stihli a četla text.

ZÁVOD, DNES VEČER V DEVĚT HODIN NA ADRESE HEEL A DAVID STREET V MYLLBARY

Další zádrhel na seznamu. Změnily místo. To znamená, že bylo o takových sto kilometrů dál a o hodinu později.

Nikdy bych to nestihla, kdych se měla řídit dopravními předpisy.

,,Díky kluci za pomoc musím jet." Houkla jsem do kuchyně, když jsem obouvala boty a sedala za volant bestie v podobě předělaného BMW.

Na celou cestu mi zbývaly necelé tři hodiny a Myllbary je kurevsky daleko. Vzduch kolem auta prořízl hlasitý ostrý řev. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak klukům spadla brada.

Lehce jsem stiskla plyn a zabořila se ještě víc do sedadla. Auto vystřelilo z místa, prosvištěla jsem první ulicí a začala kličkovat mezi auty.

Ze všech stran se ozývalo troubení a sprosté nadávky na mou osobu. V několika chvílích jsem slyšela i sirény policejních vozů, kterým jsem nevěnovala žádnou pozornost.

Adrenalin mi koloval v žilách místo krve a byl to nádherný pocit. Nebylo to jako na dráze, bylo to úplně jiné. Víc nebezpečný a mnohem víc zábavnější.

---- o tři hodiny později-----

Kolem rohu, kde měl být start se tísnily davy křičících lidí. Jakmile jsem opustila bezpečí svého vozu ke mně vzdáleně dolehl něčí hlas. ,,Hele, kdo dorazil? Lidi máme tu celý náš bývalý tým. Teda až na Caleba. "

Kolem krku se mi obmotaly něčí ruce. ,,Colline?! Jsi to opravdu ty?" Radostně jsem mu oplatila objetí. A prohlédla si ho.

Byl vyšší než já. To bylo tím, že dospěl, když jsem ho viděla naposledy, byl to sotva patnácti letý kluk. Karamelové vlasy s množstvím gelu mu trčely do všech stran v šíleném rozruchu. Zelené oči s hnědými flíčky a klukovskou jiskrou vábily holky v jeho dosahu a svaly, které vynikaly pod trikem by každou uvedly do rozpaků.

,,Páni, nevěřila jsem, že tě ještě někdy uvidím. Co tvá ségra Cherry? A co kluci? Tom, Lary, Chosé? Jsou tu taky?" Zasypala jsem ho otázkami a rozhlížela se kolem do kola ve snaze někoho z nich najít.

,,No, čím začít. Vetšina tady je, ale Cherry a Lary sedí. Cherry se nechala chytit při získávání nových dílů. Přístí týden ji propustí konečně." Radostně se usmál a zatočil se mnou ve vzduchu.

,,Je fakt škoda, že tu není Caleb." Než jsem stihla odpovědět, se za mnou ozval až otravně známý hlas.

,,Kdo říkal že tu nejsem?" Caleb stál za mnou a objímal Amber kolem pasu. ,,Co?? To má být?! To je špatný vtip ne?" Nevěřila jsem vlastním očím.

,,Čus lidi, je tu Mick." Kolem ramen se mi usadila další potetovaná ruka patřící stejně jako hlas Tomovi. ,,Nazdáár." Skočila jsem mu kolem krku. Musel ustoupit o několik kroků, aby nespadl i se mnou. Uvolnila jsem místo Calebovi a pozorovala radostá a přátelská objetí dokud se mi kolem krku neobmotaly další ruce. Postupně jsme věnovali objetí každému z týmu.

,,Ty jsi nějaká moc happy ne? Klídek trochu. Potřebujeme tvojí výhru, je ti to jasný?" Tom byl ve formě, zaburácel svým hlasem, vždycky byl takový náš alfa. A rozhodně nás jako tým udržoval pohromadě. Díky němu jsme si ještě nikdy neservali kůži.

,,Co Ray?" Vypadlo ze mně. ,,No vzhledem k tomu, co ti udělal, když jste jeli naposledy tak ho rozhodně mezi sebe nechcem. To jsme si ujistily ještě ten den."

,,Vy jste tam byli?!" Úžas v mém výrazu musel asi stát za to. Smích od našich hrdliček Caleba s Amber to jen dokazoval.

,,My byli všude, ani o tom nevíš." Tomovy šedé oči mi propalovaly díru až do krku svým intensivním pohledem. Získal si autoritu i u jiných týmu než jen u našeho.

,,Tys o nich věděl?" Zadívala jsem se na Caleba. Nechápavý výraz a červená barva stoupající do tváří Amber jasně dokazovalo, že se věnovali jiným aktivitám než týmovýmu rozhovoru.

,,To je fuk, ukaž nám tu tvojí bestii." Collin si radostně promnul ruce a typicky klukovsky se usmál.
Nastartovala jsem a nechala motor pořádně rozeřvat. V tom řezavém hluku zanikaly všechny okolní zvuky. V očích všech přítomných se odrazoval šok.

Když jsem opět vylezla z auta někdo hlasitě hvízdl, ten někdo byl Tom. Byla to pochvala za dobře odvedenou práci. ,,Kde si vzala takový šídlo. To auto muselo mít něco pod kapotou ještě před tuningem. Jak to chceš uřídit?!"

Zazubila jsem se ,,Tak za prvé, postavila jsem ho dneska ráno. Za druhý, je to moje starý BMWčko, jenom jsem měla možnost mu seřídit pár detailů." Téměř zamilovaně jsem přejela po kapotě auta.

,,No, snad víš, co děláš. Colline zapomeň, že tě někdy nechám řídit takovouhle káru." Tom ho okamžitě spražil pohledem. V Collinových očích byla prosba, byl jako malé dítě co ve výloze vidělo svou oblíbenou sladkost.

,,Zapomeň, Coline. Moje auto, moje krev." Obranářsky jsem se postavila před svého mazlíka, byla jsem jako vždy ostatním se svými zvyky vtipná, bavily se mými reakcemi co se týče aut.

Tady je další kapča, pro vaše potěšení jsem se rozhodla předposlední kapitolu rozseknout na dva díly. Takže doufám že se líbí. Moc děkuju že jste tu vydržely až do konce. Moc si toho vážím. :D Tahle kapitola je slabší, přiznávám, ale trpím akutní leností napsat něco smysluplnějšího xD

belka2511