Zatím co jsem se snažila marně chránit své auto před všetečnými rukami mých dávných přátel, se tu objevila Cath.

Nebyla jsem jediná, kdo si jí všiml. ,,Co je tohle za nedovyvinutý škvrně?!" Colin si posměšně odfrknul a zaměřil své hladové oči na Cath stojící kousek od Amber,, a to si na babičky, že ti připadám nevyvinutá! Kdo vlastně jseš? Korunovanej vůl?" Cath protočila očima a dala jasně najevo, že s ním nechce nic mít.

,,Ouu, Coline tahle ti nedá. Copak chlapečku došli ti slova?" Kluci mezi záchvaty smíchu Colina pošťuchovaly, Colin vypadal jako by právě někdo řekl, že přišel o auto. Byl popelavě bledý, a cukal mu pravý koutek pusy.

,,Cath, dovol abych ti představila můj pouliční tým. Tohle je Tom něco jako náš alfa, Colin, toho si perfektně setřela." Uchechtla jsem se Colinovýmu výrazu, který začal nabírat sytě rudý odstín.

,,Hahaha velmi vtipný. Jen se mi smějte." Nakvašeně rozhodil rukama kolem sebe.

,,Koukám, že se dobře bavíš kotě." Hlas, který jsem už nikdy v životě nechtěla slyšet způsobil, že mi úsměv zamrzl na rtech.

,,Ty tady nemáš co pohledávat, takže se pakuj."Tom ho spražil dost nepřástelským tónem a postavil se přede mně.

,,Ne to je dobrý zvládnu to sama díky." S rukou na Tomově rameni jsem ho donutila postavit se zpět k autu. ,,Co tu chceš?!" Vyprskla jsem na něj nepříjemně a zkřížila ruce na prsou.

Farenovy rysy ztvrdly několikrát zaťal pěst a zase jí povolil. ,,Vypadni, nikdo tě tu nechce!" Zavrčela jsem na něj a ignorovala lidi, kteří se kolem nás shlukli a skandovali o rvačku. Nemám v plánu jim za žádnou cenu vyhovět.

Brzy na to jsem ucítila pevný stisk na hrdle. Vystrašené vykviknutí nebylo lidí postávajících kolem, ale moje.

,,O všechno si mně připravila. Úplně o všechno, tak teď to oplatím já tobě." Farenův stisk ještě zesílil. Šmátrala jsem rukama všude kolem ve snaze najít něco, co by mi pomohlo. Začaly mě pálit plíce z nedostatku vzduchu a dělaly se mi mžitky před očima.

,,Jaký ti to je co?! Můžu ještě přitlačit chceš, to se ti líbí?!" S hluboce zakořeněným nepřátelstvím svíral můj krk a pomalu mě zabíjel. Netušila jsem, proč nikdo z lidí nezasáhl, ale to budu řešit, jestli přežiju.

,,Koukej jí pustit ty hajzle!" Faren sebou škubl a začal povolovat stisk. ,,Klídek vojáku, je v poho." Pomalu s rukama nad hlavou se zvedl ze země, kde jsem do teď ležela a otočil se čelem k němu.

Kašlala jsem a sýpala, jak jsem se snažila dostat do plic trochu vzduchu. ,,Kreténe" sotva slyšitelně jsem vypustila jednu z mnoha nadávek na Farenův účet a zvedala se ze země. Bylo zvláštní, jak ze všeobecného veselí se najednou stalo hrobové ticho.

,,Co je to tady?!" Mezi přihlížející se procpal chlap jako hora. Pokud vím, byl to italský mafián a nikdo mu neřekl jinak než ,,Mašina" on tenhle závod pořádal.

,,Ještě jednou se nikdo z vás o něco pokusí a končí v tomhle závodu, je to jasný. Pro vás to je poslední varování a ty! Skloň tu zbraň!" Přeskočila jsem pohledem z holohlavého svalovce na Ethana, který si s naprosto vážnou tváří uklízel svou zbraň zpět za pas kam patří.

No ovšem, proč mi to nepřišlo dřív. To tetování na rameni- křídla sokola, to strmé držení těla a hlavně proto se nikdy nerval. Držel se pod kontrolou. Vše mi zapadalo do sebe, jako kousky skládačky. Teď už dávalo význam spousty věcí. Úkosem jsem se podívala na Ethana, který bez hnutí stál na místě a čekal, dokud se Faren dostatečně nevzdálí.

Připravená s obří zásobou nadávek a výtek jsem se otočila ke svému týmu a zůstala stát. Všichni si otíraly krev z úst, nosu nebo obočí. Farenůj čin je, stejně jako mně překvapil, ale překvapující bylo, že s sebou měl své lidi. Mezi lidmi, kteří se zase poddávali zábavě jsem se snažila zahlédnout známou tvář Cath nebo Amber.

Nikde po nich nebyla zmínka, a po Calebovi také ne. V hloubi duše jsem doufala, že je odvedl někam do bezpečí mimo horkou půdu a tam počkají, než to celé skončí.

,,Za tohle Faren zaplatí." Kolem krku se mi pověsila masitá ruka někoho z týmu. ,,Zaplatí, na dráze. O to se postarám." S nově nabytým odhodláním jsem nasedla za volant a přejela ke startu.

Podle hodinek závod každou chvilku začne.

,,Zdarec, tady je navigace. Připni si jí a čekej. Sama se rozsvítí. Ukaž světla!" Poplácal plechy boku auta a přešel ke kapotě.

Chvilku štrachal pod kapotou, než ji zabouchl a ukázal zvednutý palec na znamení, že je všechno v pohodě.

V jedné řadě stálo asi deset aut včetně mě. Skandování a jekot fanoušků spolu s řevem monster stojících na startovní čáře by dokázaly rozhodit i hluchého šampiona, ale ne mně.

Několik metrů před nás předstoupila dívka s dlouhými tmavými vlasy s výrazným poprsím v titěrném tílku a zadkem v ještě titěrnějších kraťáscích. Divila jsem se, že nezmrzla v té zimě.

Osudný okamžik se přiblížil. Hlavou se mi honily a točily myšlenky jak na běžícím pásu. Nervózně jsem poklepávala prsty o volant a soustředila se na pohyby rukou startovní kočky.

Znepokojovalo mě, že navigace zůstávala slepá mým příkazům. Až auto vystartuje to bude takovej šrumec, že budeš ráda když neskončíš ještě před startem, moje vlastní svědomí mně děsilo okamžiku kdy dupnu na plyn.

,,Claire, jen klid vidím tě. Zbytečně se nervuješ." Z vysílačky připevněné k palubové desce se za Ethanovým hlasem, o kterém jsem do teď netušila proč tu je, ozvalo i souhlasné bručení lidí z týmu.

,,Dej mi to! Chci jí taky něco říct. Tak dost nechovejte se jak malý děcka." Dohadům o vysílačku i Tomův autoritativní hlas mi povytáhl koutky nahoru.

,,Claire, chci ti říct,..." Calebův hlas byl přerušen jiným hlasem. Tentokrát ženským. ,,Závodníci, hodně štěstí. Připravit, start!" Ve stejném okamžiku se bílá vlajka, kterou držela ta startérka spustila na zem a auta se s řevem vydala na dráhu.

Všude byla tma, jediné co bylo slyšet je brždění a zvuky narážejících aut, šel mi z toho mráz po zádech. Nevědomky jsem sundala nohu z plynu ,,Co si jako myslíš, že děláš? Tímhle tohle šílenství neukončíš!" Tomův hlas s výhružným podtónem mě donutil znovu na to dupnout.

Občas se před oknem auta mihlo jiné, bylo to dost nebezpečné každou chvilku se mohlo stát, že se znovu rozsekám na maděru.

Ignorovala jsem dohady ve vysílačce a s očima upřenýma na navigaci, která přesně vykreslovala silnici před námi i se všemi zatáčkami. Nevýhodou bylo, že zatáčky se objevily až ve chvíli, kdy auto muselo odbočit. Což mi došlo hned u první.

Bok BMW jsem sedřela o roh budovy, dalo se mluvit o štěstí, že jsem vyjela z dráhy víc.

Před skly se mihl tmavě šedý stín auta, které ve dne je bílé. Horlivě jsem uvažovala, kdo by to mohl být. Při vzpomínce na bílé auto, které pokaždé parkovalo vedle naší garáže jsem věděla naprosto jistě kdo je tenhle řidič. Přimhouřila jsem oči a začala s neúnavným pronásledováním bílého sedanu.

Několikrát jsem mu vrazila do zadku ve snaze ho dostat z tratě a řítila se dál sérií ostrých zatáček prakticky po slepu.

,,Zatím si vedeš dobře, si v první trojci. Ale dávej si bacha je nebezpečnej." Protočila jsem očima nad Chosého starostlivostí a sarkasticky odpověděla.

,,Můj krk o tom ví sví. Myslíš, že ty modřiny budu mít od řetízků?!" Znovu jsem ho popostrčila dopředu o něco výrazněji. Nedokázal to ustát a předvedl parádní hodiny. V žilách mi vřel vztek.

Drala jsem se do popředí, dokud jsem nevjela na náledí před poslední zatáčkou. Zadek automaticky předbíhal předek a dostával mě do obratu kolem celé osy. Aby toho nebylo málo, narazila jsem bokem o betonové trámy a nárazem odmrštěná se bouchla do hlavy.

,,Au, kurva. Tohle bolelo. Myslím, že mi teče krev." Jemně jsem se dotkla bolavého místa a sykla.

,,Odstup, okamžitě vzdej závod!" Tom tyhle slova pronesl naprosto vážným hlasem. On sám nás učil, abychom tohle nikdy neudělaly.

,,Radši zemřít než se vzdát. Pamatuješ si ty slova Tome?" Na druhém konci bylo ticho. Smykem jsem se dostala zpět na dráhu a nabírala rychlost. Prosvištěla jsem poslední zatáčkou a řítila se k cíli.

Přede mnou se objevila obří bariéra, přesněji řečeno kopa plechů, které kdysi tvořily auta. Nedávalo mi to smysl. Prudce jsem zabrzdila a doufala, že brzdná dráha bude dostatečně dlouhá na to, abych se vyhnula nárazu.

Nerada bych skončila s kovem v hlavě a musela chodit jako jednorožec. Nárazník BMW jel lehce ťuknul do té hromady, ale poslušně zastavil na místě. Z dálky ke mně doléhal zvuk blížících se aut.

Mám na výběr. Buď tu hromadu objet a dojet do cíle a nebo se vzdát a zachránit někomu z těch všetečných závodníků život.

Musela jsem jednat rychle mrknula jsem dozadu, kde stály davy lidí a na hromadu plechu. Měla jsem jasno. Nedovolím, aby si tenhle závod vyžádal další životy. Stačil život mého otce.

Rozvítila jsem přední světla a pod návalem bílé záře přivřela oči. Dívala jsem se na navigaci, kde postupně mizela trasa a jediné co zůstávalo byla jen šipka označující moje auto a cíl, který byl na dohled. Kolem mně projelo několik aut, které uzavřely dnešní závod.

Civěla jsem na tu hromadu kovu ve světle a spozorovala menší pohyb v jednom z vraků. Byl tam člověk a byl živý. Rozhodně jsem vystoupila z auta a přeběhla k pokroucené hromadě. V záři světel jsem viděla hlavu s rukou, které byly bych poznala kdekoliv.

,,To si ze mně děláš prdel, že jo?!" Podívala jsem se na nebe a zpět na osobu, kterou bych nejradši viděla shnít za katrem než ho vidět sedět za volantem. ,,Ty si takovej kretén, víš to?! Měla bych tě nechat chcípnout, ale nevezmu si to na triko, takže máš štěstí. Budeš dál žít ten svůj zkurvenej život."

Násilně jsem se snažila vyrvat boční dvířka auta, abych ho mohla vytáhnout ven. Farenùv obličej skroucený do bolestné grimasy se ještě více skroutil a zakřičel, když jsem ho táhla z auta úplně sama.

Houkání a barevná světla upozorňovala na příjezd záchranky. ,,S tebou je konec Ray Farene, s tím počítej. A jestli se ještě někdy pokusíš sednout za volant, tak si tě najdu a udělám ti to, co si udělal ty mně. Ber to jako spravedlivou odplatu." Poplácala jsem ho po rameni a vstala, aby k němu lépe mohli záchranáři.

S grácií jsem vjela do cíle. Panovalo tu všudy přítomné veselí. Závodníci si gratulovali k výhře. Bylo těžké v tom chumlu najít svůj tým. Ale když už se mi to konečně povedlo, nestačila jsem se divit.

Seděl tam s nimi i Ethan a o něčem s nimi vesele debatil. ,,Ty si ta, co ho vytáhla z auta?!" Za mnou se ozval hlas velkého bose. Otočila jsem se na patě a čelila obrovskému chlapovi.

,,Tohle patří po právu tobě. Zapůsobila jsi na mě s těma světlama. Zachránila jsi život více lidem. Jo a málem bych zapomněl. Pamatuji si tvého otce. Dobrej chap, dobrej závodník a ještě lepší by byl otec. Je mi líto, že to tenkrát nezvládl." Soucitně mi stisk rameno a hodil mi klíče, které jsem pohotově chytla.

Než jsem si je stihla pořádně prohlédnout, byl pryč. Každopádně tohle byly klíčky od auta pro absolutního vítěze.

Zabloudila jsem pohledem k Ethanovi který mě pozoroval. V očích mu hrály všechny možné emoce. Kývla jsem na něj, aby ke mně přišel.

,,Claire, je toho tolik, za co se ti chci omluvit a co ti chci říct..." díval se mi do očí a nervózně si tahal za vlasy. ,,Prostě mě polib." Spojila jsem naše rty v jedny. V břiše mi vzlétlo milion motýlků. Ochutnávala jsem jeho rty jako nikdy v životě. Tohle bylo pro mně moje vítězství.

Takže konec. Vím závod jsem trochu odflákla ale říkala jsem si že toho jste si užily dost na začátku xD co říkáte na ten konec?? Kolik z vás to tušilo. Přiznejte se. No tímto vás chci naposledy upozornit že bude jediná kapitola a to bude epilog.

Doufám že se vám i takhle kapitolka líbila. No a pokud jo víte co máte udělat.

Jo a mimochodem hezký velikonoce. Jo a holky zítra držíme při sobě xD

Belka2511