Ethan

,,Kdyby neusnula, tak jsme se málem políbily. Sakra, já to mohl tušit. Nemůžu prostě ještě ne."

V matčině nemocničním pokoji, kde ležela už přes měsíc kvůli rakovině a několika operacím, jsem chodil dokola a nervózně si asi po sedmé prohrábl vlasy.

,,Ethane nemyslíš, že je na čase se posunout dál? Vím, že tě to zmizení Laury sebralo, ale už je to pět let." Matka dnes po dlouhé době vypadala skoro zdravě. Kdyby neměla na hlavě šátek a popraskané rty, člověk by neřekl, že nějak nemocná vůbec byla. ,,Já nevím, prostě mám strach že,.."

Nepřítomné jsem hladil matce ruku a myšlenkami jsem byl u včerejší noci. Jedna moje polovina chtěla vědět, jak chutnají její ústa co mě tak dráždily, ale druhá strana mi v tom bránila. ,,Máš strach, že ji ztratíš."

Matka se mnou měla soucit. Vždycky mě podporovala a já jí to teď vracím v plné míře.

,,Pardon že ruším, ale potřebuju se podívat na Kathlinin stav." Doktor McLine se objevil vedle postele mé matky a zapisoval si údaje z přístrojů do tabulek. ,,Tak co, Ethane? Jak to jde na závodech?" Znal mě už od dětství, dost často mě dával do kupy on, když jsem se někde vysekal.

,,Ale to nestojí za řeč. Za poslední tři měsíce jsem odmítl účast ve čtyřech závodech. Kevin zuří, teda zuřil, dal totiž před měsícem výpověď." Lehkým pokrčením ramen jsem mu dal najevo co si o tom myslím.

,,Ethane, neboj se lásky. Neublíží ti na tolik, aby tě to změnila. Připravíš se o nádherné okamžiky." Matka mě znovu jemně pohladila po ruce a slabě se usmála.

Nutilo mě to se usmívat taky, pokaždé mě dokázala rozesmát jedině ona, teda do doby než jsem poznal ji. Jen při vzpomínce, jak se dokázala vztekat, nebo jak mi poklidně spala v náručí, mi na tváři kouzlil ještě větší úsměv.

Stačilo jen zavřít oči a znovu jsem měl její tvář před očima. To jak měla pootevřenou pusu ve spaní nebo jak jí vlasy pomalu spadávaly do očí, ale i ten jednoduchý pohyb, kdy si je snažila uvěznit za uchem, na mě působil jako droga.

Kdybych mu řekl, že ty závody jsem zrušil kvůli ní, tak bych teď nejspíš ležel vedle mamky. Ještě nikdy se nestalo, aby mě nějaká holka takhle dostala. Rukou jsem si přejel po místě, kde předtím ležela Claire a zíral do blba.

,,Nejsi unavený? Vypadáš přešle." McLine se posadil na jednu z volných židlí a zamyšleně mě pozoroval. ,,No unavený, jak se to vezme." Mrknul jsem na mamku, která se snažila zamaskovat úsměv, ale jako vždy bezúspěšně.

,,Ethane, neměl bys už někde být? Pokud si dobře vzpomínám, tak máš ještě schůzku ne?" Nechápavě jsem se na ní podíval
A pak mi to došlo. Chtěla, abych šel za ní. ,,Ne mami, schůzku jsem zrušil." Věnuju jí jeden z mích šťastných úsměvů, které jsou vzácností.

Doktor McLine opustil matčin pokoj bez dalších otázek a my zase osamněli. ,,Doufám, že mi ji jednou ukážeš." S lehkým úsměvem na tváři mi projela vlasy, až jsem se tomu musel zasmát. ,,Mno uvidím, nechci tě zatěžovat." Vrátím jí úsměv zpět a konejšivě jí hladím po ruce.

,,Ethane, ráda bych poznala tu, která po dlouhé době učinila mého syna šťastným, i když to ona ještě neví." Naklonila hlavu na stranu a spokojeně se usmívala. ,,Měl bys už jít, navštívíš mě třeba o víkendu ano?" Nemusel jsem odpovídat, protože odpověď byla známá předem.

Claire/Sky

Od doby, co jsem se probudila na předních sedadlech jaguára uplynuly nejmíň tři hodiny. Po celou dobu jsem přemýšlela, co se vlastně včera stalo.

Hrabala jsem se v motoru starého pickupu, co potřeboval vyměnit převodovku. Pracovala jsem už od rána, nehledě na to že bych měla být ve škole.

,,Notak už povol, mě nebaví se s tebou prát." Drmolila jsem slova a námahou svalů zadržovala dech.

Soupeřila jsem s rezavým šroubem, co nechtěl povolit. ,,Už mě neštvi." Uniklo mi i několik dost ošklivých nadávek, dokud mě nevyděsil dost známý hlas.

,,Od kdy máš tak ostrý jazyk?" Leknutím jsem nadskočila a praštila do ruky. Namáhavě jsem se vysoukala z pod auta a třela si brnící zápěstí.

U jaguára stál ležérně opřený Ethan, díval se na mě se směsicí pobavení a radosti. ,,Hele me se, kdo to k nám zabloudil." S úsměvem na tváři jsem se na něj podívala a sklopila rychle zrak.

Červeň se mi bez dovolení rozlévala po tvářích a já se cítila celkem trapně. Připadala jsem si jak zaláskovaná třináctka. Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala vzpomínku na včerejšek, která se drala na povrch.

,,Neměla bys být ve škole?" Hodila jsem na Ethana pohled typu ,,to jako vážně?!" A zamračila se. Zatím co jsem si utírala špinavé ruce do hadříku, jsem promýšlela svou odpověď.

,,Mám mu říct pravdu?!"

,,Škola už pro mě není prioritou, zvlášť když už se nebojím."

,,Nemáš hlad? Donesl jsem ti snídani teda spíš oběd."
Ethan nevině mrkl na hodinky a pokrčil rameny. ,,Já nemám hlad, ale díky za nabídku." Jako na povel se ozvalo moje hladové břicho dožadující se pozornosti.

,,Fajn tak mám, ale musím dodělat ještě čtyři auta, odpoledne si je mají vyzvednout." Rozhodila jsem rukama a sledovala Ethanův výraz, jak se mění z pobaveného na zamračený.

,,Ty se pojď najíst, já něco udělám za tebe." Zhoupnutím se vzdálil od jaguára až ve mě trnulo. Až teď jsem si uvědomil, kde celou dobu byl a prošlo mu to.

Spokojeně si protáhl ruce a vydal se k šatně, kde měl od posledně svoje monterky.

Vrhla jsem se na sáček s jídlem, co tak nádherně voněl a začala jíst teplé tousty. Když se konečně objevil ,jsem mu s plnou pusou odříkávala problémy aut, co tu stály a čekaly na opravu.

Když jsem skončila s problémy druhého auta, tak ho neovladatelně chytil výbuch smíchu. Zkřížila jsem ruce na prsou ,,No co mám hlad, včera jsem skoro nic nesnědla, někdy to musím dohnat."

Zasmála jsem se taky a šla se věnovat zpět práci. S Ethanem jsme se navzájem pletli do cesty a navzájem se celou dobu prudili. ,,No počkej, to si vypiješ." V hlavě se mi zrodil dokonalý plán.

,,Ufff, máš tu horko, nenašla by se tu nějaká voda. Odlepil si zpocené tričko od těla a několikrát ho protřepal.

Seskočila jsem z plošiny a zmizela v kanceláři. Na láhvi s vodou jsem pod hrdlem vytvořila několik slabých řezů a donesla mu to do dílny.

,,Tady máš vodu. Dej bacha, je studená." Provokativně jsem zvedla obočí a dívala se, jak naklání lahev a tenké pramínky ledové vody mu stékají na tričko.

Rychle odhodil láhev stranou a díval se na mě pohledem lovce na svou kořist.

Já se nemohla přestat smát. Stírala jsem slzy smíchu a chytala dech. ,,Pobavila ses?!" Ozval se Ethan lehce naštvaným tónem s příměsí smíchu. Hrát drsňáka mu přede mnou vůbec nešlo.

,,Co bys řekla, kdybychom to tu už zbalili a jeli se projet?!" Přestala jsem se smát a hledala zkrytý význam těch slov. ,,Co máš v plánu?!"

,,Já?!" Rukou udělal gesto dotknutí a tvářil se jak největší andílek. ,,Neřeš to. Musím do sprchy."

,,Tak to ne. Já jdu první. Polila si mě, zasloužím si to." Zatvářil se ublíženě a udělal přesvědčivý psí oči. Mrkla jsem otevřenými vraty ven a zahlédla několik mužů s fotoaparáty.

Přes tvář mi přeběhlo zamračení, které Ethanovi neuniklo. ,,Nedívej se tam. Jsou to novináři."

Otráveně protočil očima ,,jdu do tý sprchy a vypadneme co nejdřív." Bez dalších slov zmizel v šatně, kde byla jediná sprcha a já se přesunula k telefonu.

,,Dobrý den, tady dílna Skylar Johansonové volám kvůli vašemu autu. Bohužel dnes ho nestihnu dodělat. Omlouvám se za potíže, které jsem vám způsobila." Stiskla jsem si kořen nosu a ještě jednou to celé zopakovala.

,,Už můžeš do sprchy." Houknul na mě Ethan, který byl převlečený do svého původního oblečení.

Naše rozesmátá nálada byla pryč, moc dobře jsme si oba uvědomovali, co by se stalo, kdyby přišli na to, kdo jsem.

Vystřídala jsem ho v koupelně a vlezla do vyhřáté sprchy. Pustila jsem vodu a vykřikla překvapením, když na mě dopadla ledová voda. ,,Fajn, jak chceš." Oblékla jsem se do čistých věcí a zamířila ke svému autu.

Protáhla jsem se kolem Ethana, který se věnoval telefonu a usadila se za volant.

Byl opřený o kapotu auta, stiskla jsem klakson a tlemila se jeho vyděšení. ,, Nasedej, nebo chceš jít pěšky kolem těch supů tam venku?"

Okamžitě se přesunul vedle mě a připoutal se. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. ,,No co, vím jak dokážeš řídit."

Obrnila jsem si nervy a sešlápla plyn. Cítila jsem jemné přilepení do sedadla a mravenčení v podbřišku. Projeli jsme branou ven a ocitli se v obležení blesků z fotoaparátů.

Usmívala jsem se sama pro sebe, neboť nemohli vůbec nic vidět, protože jsem si do každého auta včetně jaguára nechala nandat tmavá neprůhledná skla.

Nebrala jsem ohledy a razila si cestu pryč. Lidé odbíhali ze silnice a snažili se zachytit jediný snímek našich tváří.

,,Myslím, že si o nás zase přečtem v nejnovějších číslech novin i časopisů." Sarkasmus ze mě vycházel v každém slově.

Svět se brzy dozví pravdu o Skylar Johanson. Jen doufám, že si do té doby stihnu uspořádat všechny záležitosti.

Už to dělám zas. Omlouvám se že nepřidávám častěji ale tentokrát k tomu mám hned dva důvody: za prvé- nemám chuť ani čas na psaní a za druhé vyzkoušejte si napsat celou kapitolu na mobilu. Ano na mobilu noťas mám v opravně :/ ale neva. Užijte si část a vaše názory víte kde nechat. ;)

Měj se, směj se

Belka2511