Caleb

Byl jsem v šoku, minul jí jen o pár minut. Svědomí mi křičelo v hlavě ,,Můžeš za to ty!" já sám tomu věřil a vyčítal si to. V ruce mi už po několikáté zavibroval její telefon. Na displeji se ukázala fotka snad všech lidí z týmu, včetně našeho mechanika. Divnej týpek, ale práci vždycky odvedl na výbornou. Muselo to být opravdu důležité.

Místností se rozezněly první tony songu ,, We Own It " Na nějaké hovory, v podobě drž hubu a poslouchej, nebyla vůbec nálada. Stiskl jsem tlačítko ,,Ignore" a přesunul se do její garáže.

Vše tu bylo stejné, jako by tu byla. Při pohledu na ty otevřené dveře od Rudý královny mi vyskočila na čele vráska. Když jsem chtě promluvit, nešlo to, zadrhával se mi hlas. V hrudi zbyla jen velká hluboká díra, kterou už asi nikdy nevyplním.

Znovu se ozvala melodie mého telefonu a já už vypěnil. ,,Co je, doufám, že je to důležitý jinak něco zažiješ!" mluvil jsem skrz zuby a hlas na druhý straně asi dost vyplašil. Bylo mi to jedno, všechno.

,,C-calebe mě by si dojet na okruh, máš závod a vezmi Claire sebou, chce to Frank." telefon skončil rozplácnutý na stěně, za mou osobou třískly dveře a já se vydal přes celé město nebezpečnou rychlostí. Nebyla to ta klasická bezpečná jízda, tohle se podobalo mému stavu.

Sky (Claire)

Moje cestování, v podobě sto padesáti kilometrovou rychlostí při absolutní tmě a bez cíle, se v klidu dalo přirovnat hazardu. Jedna zatáčka za druhou, z kopce do kopce. Takhle to šlo celou cestu.

Mašina už nutně potřebovala nějakou údržbu, ale bez nářadí to nepůjde. V noze se ozývala nepřetržitě stupňující se bolest. Nedalo se to vydržet. Několikrát jsem už zastavovala na odpočívadlech a snažila se nohu trochu uklidnit, alespoň do míry, abych mohla pokračovat a co nejdřív dojela někam k benzíně nebo k hotelu, ale takový štěstí mít nebudu.

V kuželu světla se objevil velký hustý les po obou stranách silnice. Míjela jsem srny pasoucí se na trávě u silnice, ale jakmile uviděli světlo, skákaly zpět do lesa, bohužel špatnou stranou a hnali si to přes silnici. Nebylo v mých silách to ubrzdit a tak nezbývalo nic jiného než to strhnout stranou. Motorka se otřásala a nadskakovala pokaždé, když vjela na kořeny vystupující ze země. Motorka se o jeden zasekla a já letěla vzduchem s tvrdým dopadem.

,,Au, to mi ještě scházelo. Kurva, co jsem komu udělala." Vyškrábala jsem se zpět na nohy a sledovala, jak motorka leží na straně zaseknutá o pařez. Kola se ještě otáčela, ale jinak byla více méně v pořádku. Znovu ji zvedla a tlačila nahoru. Šlo to pomalu, velmi pomalu, ale konečně se mi ji podařilo dostat na silnici. Kromě škrábanců a pomačkaných plechů byla více méně v pohodě.

Pomalým tempem nějak dojela až na benzínu za lesem. Obyčejná, malá, s zašedlou vitrínou a jediným sedanem před vchodem,na lavičkách posedávali a popíjeli své pivo staříci. Živě debatovali o cosi ze sportu, nešlo jim rozumět. Rozepla jsem si bundu a vešla do prázdné benzínky, kde potichu hrála hudba. Nad hlavou se rozezněl zvonek ohlašující příchod lidí, ze skladu přišla postarší paní v přiléhavém oblečením a žvýkačkou v puse ,,co si přejete?"

,,Neměla byste tu nějaké barvy na vlasy? A taky něco k jídlu?" Prodavačka pohodila hlavou směrem k regálům, kde já vzápětí zmizela. Překvapila mě široká škála barev, odstínů i značek. Vybrat mezi nimi nebude lehké. ,,Jakou si mám vybrat?" řekla to asi až příliš nahlas, protože se tu hned objevila prodavačka. ,,No podle mě by se k vám hodila blond, ale je to na vás." očividně zaskočená mou otázkou se začala opět věnovat své práci. Rukama mi prošlo neskutečné množství barev, až jsem hodila do košíku dvě krabičky s blond barvou.

Během cesty zpět ještě přihodila láhev vody a pár sendvičů do košíku. Zastavila jsem se u regálu s časopisy a koukala na titulní stránky. Na těch o motosportu bylo hlavní téma opět moje osoba, byl tu snímek z druhé části závodů, jak stojím jedním dalším závodníkem na stupni vítězů. Zváštní je, že si ho vůbec nepamatuju.

Na několika dalších byly titulky podobné tomuto: ,, Tragédie, není jisté, jestli Claire Downer bude ještě závodit. Po střetnutí na trati skončil její vůz v plamenech. Bude opět závodit?"nevydržela jsem tam už ani minutu. ,,Platím." řekla jsem té paní a dívala se ven, netrpělivě poklepávala nohou a těšila se až budu opět v posteli.

,,Pardon ,že se tak ptám, ale neznám vás odněkud?" V půlce pohybu můj zrak skočil na ní. Všimla si mého zaváhání a hlavu otočila k časopisu ležícímu na stole. Zareagovala jsem až příliš pozdě ,,t-to si mě s někým pletete." Překvapením vypískla ,, můj bože jste to vy. Já tomu nemůžu uvěřit. Co tu děláte? Dáte mi prosím autogram? To mi lidi neuvěří."výskala jak malá. ,,Tak počkat, o mně nesmí nikdo vědět.Nechci tu žádnou popularitu!"

Tuhle ženu jsem šokovala, asi potřetí od doby, co seza mnou zavřely dveře. ,,Co vy se vzdáváte? Jak, jak to? To nemůžete. Jste hvězdaautomobilových závodů, nemůžete jen tak odejít." Tažena byla mnohemchytřejší,než se vůbec kdy zdálo. Darovala jsem jí smutný, upřímný úsměv aodešla. ,,Budu se muset mít víc na pozoru.

Moje krytí v podobě kšiltovky sražené hluboko do čela a slunečních brýlí nebylo dostačující. Vyjela jsem na silnici a pokračovala pomalým tempem dál.

Motor byl zdevastovaný, tlumiče taky, o oleji ani nemluvím a do toho ještě dlouhá cesta. Zvuk se horšil a horšil, rachocení se ozývalo v častějších intervalech. ,,Kurva, jestli hekneš někde tady, tak tě dokopu já." Zmocňovaly se mě obavy.

Jestli si nedám pozor, někdo mě odhalí a prozradí novinářům, poletím zase zpátky, to bych asi nevysvětila nikomu. Rvalo mi srdce demolovat takovou mašinu, ale teď jsem to musela obětovat. Motorka vydržela asi dvacet kilometrů, a pak klekla. Nešla nastartovat,nic.

Na obzoru se objevili světla měst a první paprsky slunce. Zbytek cesty šlapu pěšky se sádrou na noze, nepřekonatelnou bolestí, aby toho nebylo málo, tak ještě táhnu motorku.

Asi po hodině a půl se ukázala cedule s nápisem ,,Welcome to Sanders"a já byla ve městě, které neznám ani jsem o něm nikdy nic neslyšela.Tlačila jsem motorku při krajnici a procházela ulice, jednu za druhou. Míjela jsem různé obchody, novinové stánky, dokonce i nemocnici, ale nikde po servisu ani zmínka.

Kostelní hodiny odbíjely sedmou hodinu ranní a městečko se pomalu začalo probouzet k životu. Usadila jsem se na obrubník v ulici dál od hlavní třídy a odpočívala. Několikrát jsem se napila vody a přemýšlela co dál.

,,I když jsem se dostala až sem, co bude dál? Mám se přidat k Nicovi a jezdit motocross? To by mě našli rychle, ale hlavně by Frank nikdy nedal podpis. Tak co, mám si najít práci jako každá jiná průměrná žena. No a s tím jak vedu svůj osobní život, bych v ní asi dlouho nevydržela."

,,Potřebujete něco?" hrubý mužský hlas mě vyděsil. Ohlédla jsem se přes rameno a stál tam asi padesátiletý chlapík s rukama od oleje a zkušeným okem zkoumal mojí motorku. ,, mm, mohla bych si od vás půjčit nářadí? Motorka mi vypověděla službu."

Jeho výraz by se dal popsat udivený a nedůvěřivý. ,,pochybuju, že tomu budete rozumět." v jeho tonu byl výsměch. Mě docházela trpělivost a únava se na mě už taky podepsala.

Chopil se mé motorky a tlačil jí do garáže. Nechala jsem poznámku bez povšimnutí a následovala ho do garáže. Na podlaze od oleje a špíny se válely různé velikosti klíčů, šroubováky a dalšího vybavení. ,,Pojďte za mnou a na nic nesahejte. Bylo smutné procházet kolem prázdných zvedáků a kompresorů bez práce.

Došla jsem na roh, kde se ukázal menší prostor se stojany na motorky.Doslova do jednoho z nich narval i mojí mašinu a odšrouboval kryt.,,Sedni si sem a počkej až to dodělám."

Vzpurně jsem se opřela o trám a pozorovala ho při práci ,,nechci vám do toho kecat, ale je ucpaný ventil a píst nepracuje správně. Motor je nestabilní, přehřívá se. Baterka je v pořádku."

Zvedl se na nohy a s velkou razantností mě chytil a donutil mě sednout na křeslo. Pracoval pomalu, ale zkoumal každý detail mé motorky.Nasadil takový ten jeho arogantní úsměv ,,nemyslím si, že bude problém v motoru vidím to spíš ve startéru." Podrážděně mi odsekl a věnoval se jen práci jako bych tu nebyla.

Netrvalo dlouho a já se začala nudit, i přes veškerý stres a únavu mi hlavou rotovala myšlenka, že jsem v obyčejný garáži, kde mě nikdo nezná. ,,Co kdybych tu zůstala a nikam dál už necestovala?"Muž u mé motorky se narovnal a podíval se na mě stylem ,,to si děláš prdel." Pozdě mi došlo, že já to řekla nahlas.

,,Tak poslyšte, jestli tu chcete zůstat, tak si najděte nějaký hotel,protože v garáži vás nenechám." Natáhl se kolem mě a zapnul rádio, neměla jsem ani páru, že tu je, a šel se věnovat motorce.

,,Vítám vás u dnešních automobilových závodů. Po celou dobu vás bude doprovázet Robert Caleghan a James Arthur, dneska tu máme opravdu nabitý seznam známých závodníků.

Mezi hvězdami, kteří se dnes zúčastní závodů je i Caleb Rosco za stáj Liams motors, bohužel jsme obdrželi zprávu, že Claire Downer v dnešním závodě nenastoupí. Jezdec Ray Farell, který zavinil vážnou nehodu, si nyní odpykává svůj trest. Mezi další hvězdy co stojí za zmínku je Ethan Wilson. Ale dost řečí, je čas závodit."

,,Caleb nebyl na dráze dva měsíce?!" zděšení projelo mým tělem jako blesk. Rychle jsem se zvedla .

,,Máte tu prosím televizi?" Překvapeně otočil hlavu ,,jedna je v kanceláři, ale vy potřebujete víc spánek než sledovat nějaký závod." Pohodil hlavou k rádiu, nejspíš si všiml mého prosebného pohledu.

Povzdechl si ,, Tak dobře, vrať se zpátky ke dveřím, ven, jdi k pravému rohu budovy a po schodech nahoru. Je tam televize i gauč, chvíli se tam natáhněte." Vyběhla jsem rychlostí z hangáru, co slouží jako garáž ,,Díky." netrvalo dlouho a vybíhala jsem schody po dvou.

Vrazila jsem do dveří a rychle vyhledala televizi. Stála na malým rozvyklaném stolku před ním stál velký, prostorný a na oko pohodlný gauč, masivní dubový stůl s kancelářskou židlí byl u zadní stěny aby nebránil ve výhledu. S obratností kočky jsem skočila po ovladači, dál jen hypnotizovala obrazovku.

Calebovo auto se dralo s ohromnou brutalitou do předních příček. Předjížděl jedno auto za druhým. dokud neudělal možná osudovou, začátečnickou chybu. Dotahoval na auto s číslem čtyři z vnější strany, ale příliš vybočil z pruhu. Najel na zpomalovací písek a dostal smyk.

,,O můj bože, Caleb , udělal začátečnickou chybu, která ho dost možná bude stát kariéru. Že by firma Liams motors přišla o další hvězdu? Omyl, Rosco je zase zpátky ve hře. Kvůli svému neuváženému zákroku se propadl o šest příček, ale naději na umístění v předních příčkách stále má." Z plic odešel zadržovaný dech a nahradil ho nový. Napětí ze mě opadlo a já se mohla usadit, aniž bych spustila zrak z obrazovky.

Při pomyšlení na to, že na startu jsem měla být já mě bodlo u srdce.

,,ehm,ehm slečno, celková oprava vaší motorky mi bude trvat nejmíň týden, opravdu byste si měla sehnat nějaký hotel." Ruce jsem měla zatnuté v pěst.

,, Za dobu co jsem vjela do tohohle města jsem nenarazila na jediný hotel, tak mi řekněte, jak ho mám asi najít?" trochu jsem zvýšila hlas.

,,tak poslyšte slečinko, jestli si myslíte, že se k vám tu lidi budou chovat jinak, protože jste slavná,mýlíte se. A hotely tu jsou na každým kroku." Unaveně jsem si lehla na pohovku a usnula neklidným spánkem.

Ethan

Na dnešním závodě se mihl i Caleb, ale ta kterou jsem hledal ne. Po tom mejdanu bylo extrémně náročný si vzpomenout, jak se jmenuju vůbec já, ale její podoba mi strašila v hlavě každý den i v noci. Tenhle stav trval už od doby, co se mnou stála na stupni vítězů. Dneska mi náladu dokonale zkazily dvě věci. Počasí, začalo totiž pršet a protivný hlas co se mi ozval za zády, jen co jsem vyšel z šatny.

,,Zdravím pane Wilsone, už je to doba co kolem vás přestali mizet lidi." Trhnutím jsem se otočil a nebyl to nikdo jiný než soukromí detektiv Colrinsky.

,,Jediná osoba co zmizela, byla moje," mlčel jsem, ani čas mně nezahojil natolik, abych to mohl říct. ,,Víte, že zmizela, řekl bych, vaše kamarádka, slečna Claire Downer. Její strýc Frank Liam ji nahlásil jako pohřešovanou. Mám na vás pár otázek..."

Zastavil jsem ho dřív než mohl pokračovat ve svém monologu. ,,Jak jako myslíte, že zmizela. Vždyť to není tak dlouho, co jsem ji viděl na párty, co pořádal Caleb Rosco."

Začal mi skákat do řeči, byl jsem zmatený a on ještě provokoval. Už jednou ode mně dostal přes držku a vysloveně se dožadoval další. Pokládal ty stejný zákeřný otázky jako kdysi. Chtěl mě zlomit, dostat na kolena. Nutil mě prožívat tu bezmoc jako tenkrát. Ten chlap se vyžíval v mém utrpení. Pokládal nesmyslné otázky ,na které odpověď neznám. Když po dlouhé době šel hledat jinou ovečku, já bral roha.

Moje štěstí se ke mně otočilo zády ,,ještě jsem neskončil pane Wilsone." S lehkostí šelmy si vykračoval ke mě. ,,Kam máte namířeno? Víte, kde se nachází Claire? Jaké jsou vztahy mezi vámi?"

Opět mě zasypal salvou otázek. Tenhle malej zrzek ve mě vyvolával obrovskou chuť ho pořádně přetáhnout prknem přes hlavu. Moje sebekontrola vysela na hraně. ,,tak poslouchej, ty vlezlej hajzle. Do mého soukromí ti vůbec nic není. Ne nevím nic o Claire a teď odjíždím,mám tě plný zuby."

Tak jo hlásím se s novou kapitolou. Omlouvám se že mi to tak trvalo. Děkuji za všechny předešlé hvězdičky a komentáře a prosím o další. Oznamuji vám že na silvestra vydám nový příběh. jmenuje se Služka z panství Harsenhill. Užijte si čtení. belka2511