„No kurva, tohle sem fakt dost přehnala."

Hlava mi neuvěřitelně třeštila a já si nebyla jistá, jestli tohle probuzení přežiju. Štěstí, že se probouzím u sebe a díky bohu sama. Dlouho se mi nestalo, abych se takhle opila a obzvlášť ne v předvečer závodu. Spala jsem asi čtyři hodiny, moc mi to nepomohlo, vlastně téměř vůbec. V puse jsem měla sucho, a přes všechno mé úsilí se mi vůbec nedařilo vylézt z postele. Ven mě vykopalo až uvědomění, že mě dnes čeká ten nejdůležitější závod desetiletí. Protáhla jsem si ztuhlá záda a šla bosky po dřevěných parketách, které příjemně chladily moje chodidla.

Sejít dva schody oddělující ložnici od obýváku bylo lehké, prošla jsem kolem proskleného konferenčního stolku, kde se válely hromady papírů a různých dokumentů ze včerejší noci. Ruka mi přejela po černé kůži mé sedačky, zahnula jsem doprava a ocitla se ve velké, prostorné a moderní kuchyni sladěné do bílo krémových barev a šnečím tempem došla k baru.

Přemýšlela jsem, co se vlastně stalo. Nic, naprosto prázdná hlava. Totální okno, ani nevím jak dlouho. Prohledat a plazit se po celé kuchyni, jen abych našla tu zatracenou oranžovou tubu až po okraj naplněnou první pomocí, kterou jsem tak zoufale potřebovala, bylo pod mou úroveň. Voda, dvě tablety a slastné šumění slibující úlevu od třeštící hlavy. Vypila jsem ji na ex a přidala panáka kvalitní whisky, která po včerejším mejdanu chutnala jako popel.

Domem se rozprostíralo ticho, v jiných dnech by mi to vadilo, ale dnes to byla sladká píseň samoty. Snědla jsem suchý toust a vrátila se do ložnice ke skříni.

Můj dnešní plán byl jasný, až do závodu si hrát s mými mazlíky. Vytáhla jsem kdysi bílé tílko a šedé krátké šortky. Zalezla jsem do koupelny a nechala teplou vodu oživovat ztuhlé svaly. Pečlivě si umyla vlasy a tělo. Oblékla se a pohodovým krokem došla až ke garáži, kterou od obýváku oddělovalo tvrzené, vždy vyleštěné, sklo.

Postavila jsem se na místo, kde byl kódový zámek, naťukala číselnou kombinaci a celá stěna se vysunula ke stropu. Byl to ohromný prostor plný seřazeného nářadí a nezbytných věcí k opravě auta. Různě velké bedny nářadí jsem měla seřazené u protější zdi a uprostřed místnosti stály dvě auta- moje oblíbené, modré BMW E84 Z4 a vedle něj, v celé své kráse, stál můj nejdokonalejší výtvor, červený jaguár XE, vypiplaný z vraku. A to doslova. Ve své současné vizáži tu stálo už několik týdnů a já na něj stále zírala zasněným výrazem, jako když jsem ho dostavila. Naprosto dokonalý, bez jediné chyby jak uvnitř, tak vně.

Začátek byl obvyklá, avšak důkladná, kontrola BMW. V jedné skládací bedně doteď odpočívala stříkací pistole. Pečlivě vymytá od červené barvy a připravená k dalšímu použití. Zasadila jsem zásobník, který skrýval modrou, kterou moje kára potřebovala. Všimla jsem si drobných škrábanců od kamení, které létaly ze silnice při rychlé jízdě, a stiskla spoušť. Pomalými a naprosto přesnými pohyby jsem dokonale zakryla nedostatky a nakoukla pod kapotu. S velkou pečlivostí jsem dotáhla každý šroubek, matičku či uzávěr a vychutnávala si svou práci.

Pod ruku mi přišla zkoušečka napětí. Stačilo jen připojit červený a modrý kabel, jak patří k baterii a výsledek se objevil na displeji. Něco tu nesedělo, i přes to, že bylo auto vypnuté, se údaje neustálily, za což mohly dvě věci- buď špatný kontakt, nebo nerovnoměrně se vybíjející svíčky. Sice to nijak neohrožovalo zdraví řidiče, ale auto to dost zpomalilo. Snad nemusím říkat, že to pro závodníky bylo špatné. Obratnými a přesnými pohyby jsem špatnou svíčku vyměnila za novou. Tak, teď už jen vše zašroubovat jak se má a je hotovo.

Doběhla jsem se do kuchyně napít studené vody a rychle se vrátila zpátky, lehla jsem si na lehátko a zajela pod auto. Pozorovala jsem výfuk, spojovou trubku až k motoru a nic jsem nenašla. Pak jsem se soustředila svou pozorností na tlumiče. Do práce jsem byla tak zabraná, že auto už nějakou dobu troubící před mým domem, jsem vůbec nezaregistrovala. Všimla jsem si miniaturní, avšak hluboké a nebezpečné praskliny na jednom z tlumičů. I tak malá nicotná prasklinka mohla způsobit katastrofu, stačila by jedna díra a tlumič by mohl prasknout nebo vybouchnout. Každopádně v obou situacích je to velmi nebezpečné i v případě, že máte pásy.

Někdo chytil moje nohy a vytáhl mě zpod auta. Překvapením jsem vyjekla a podívala se, kdo se opovážil na mě sáhnout a vůbec strčit svoje hnáty do mé garáže. Zvedla jsem se na lokty a koukla se, kdo to je. Jediný kdo by mě nenapadl ani ve snu, byl Carlos. Nejmladší a nejmíň zkažený kluk z týmu. Vysoký metr sedmdesát šest, trochu delší černý vlasy u konce vlnité, pomněnkové oči asijského typu, milý, upřímný úsměv a dokonale vypracovaná postava. Celkový dojem kazily akorát unavené a zarudlé oči, známka alkoholového opojení včerejší párty. Pamatuji si, že na tom byl hůř než já.

„Čau kočko, sorry, že ruším, koukal bych se rád, kdybys tam takhle ležela, ale poslal mě Frank. Závod se posunul o dvě hodiny dřív, než bylo stanoveno, máš tam okamžitě dorazit. Prý ti volal, ale nebrala si to," sotva to dořekl, zmizel do uctivé vzdálenosti od mých aut.

Koutkem oka jsem zahlédla hodiny, které ukazovaly dvě odpoledne, závod tedy začíná ve čtyři. Vyběhla jsem jako namydlený blesk do sprchy, neboť jsem se znovu zašpinila. Během deseti minut jsem byla hotová, což byl v mém případě světový rekord. Navlékla jsem na sebe čisté bílé tílko a riflové kraťasy, bílé conversky a do rukou vzala mou černo bílou kombinézu v kompletu s rukavicemi, botami i přilbou.

Nastoupila jsem do svého BMW a nastartovala. Risk byl tlumič, ale na nějaké uvažování nebyl čas. Knoflíkem dálkového ovládání jsem otevřela garáž a vycouvala velkou rychlostí zakončenou parádním driftem do vodorovné polohy, v jaké jsem chtěla jet. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Carlose, který běžel ke svému černému mercedesu a vyjížděl za mnou.

Zavřela jsem dveře od garáže a dupla na plyn. Zadní kola se několikrát protočila, zanechala za sebou černou šmouhu a dým. Začala jsem se věnovat řízení a hledání aspirinu. Sáhla jsem do přihrádky spolujezdce a bingo, jednu krabičku jsem našla. Hned jsem spolykala dvě tabletky na sucho a uháněla městem pryč. Čekalo mě něco přes sto kilometrů k trati.

Cesta, jako taková, utekla strašně rychle. Na celkový přejezd k dráze mi stačila hodina. Zaparkovala jsem až v mém boxu. Narychlo jsem zkontrolovala černý speciál, protože tu nebyl náš mechanik, jestli se něco nezvrtlo během převozu a šla se převléknout do šatny.

Byla jsem tu naneštěstí poslední. Dneska jsem fakt neměla náladu poslouchat blbý narážky ostatních debilů, kteří si říkají závodníci. Tak, hotovo.Byla jsem oblečená a své dlouhé, kaštanové vlasy jsem měla svázané do ohonu. Přilbu jsem popadla do ruky a vyběhla ještě dvě patra do týmové zasedací místnosti. V poslední chvíli jsem otevřela dveře a sedla si na jediné volné místo. Všimla jsem si, že v kombinéze jsem pouze já, Tony a Jeremy.

Byla pro nás všechny čest, že se vůbec náš tým mohl účastnit tohoto nejprestižnější závodu. Každý z nás pociťoval velkou trému. Největším šokem pro všechny závodníky bylo, že trať byla kompletně předělaná, takže veškerá příprava byla v háji. Nikdo neznal současnou podobu tratě, proto nám nezbývalo nic jiného než jít a dělat to jediné co doopravdy umíme. Závodit.

Tak jo hlásím se s druhou kapitolou.  Omlouvám  se za chyby a grafickou úpravu textu. A doufám že si to právem užijete. Věnováno
----Tina----. Je sice o ničem ale musela jsem ji tam dát. S přáním pěkného večera belka2511