,,Sky, mě nebaví ti dělat mámu! Koukej vylízt z tý postele a padej do ty debilní školy." jedním okem jsem mrkla na Amber, která stála ve dveřích a byla úplně rudá v obličeji. ,,Ne ještě ne." Hlavu jsem skryla pod polštář a dál se snažila v klidu spát. ,,Ani na to nemysli. Pořád je to můj byt a ty máš být za dvacet minut ve škole!" Doslova Amber ječela přes celý pokoj. Povzdechla jsem si ,,Fajn, už jdu!" Na můj vkus jsem z tý postele lezla pomalu. ,,Tak hejbneš, já musím být za deset minut v kadeřnictví!" Jen v krátkém tílku a spodním prádle jsem se došourala do koupelny.

,,Proboha, včera jsem tohle na hlavě neměla." Zkoumala jsem svůj odraz v zrcadle a až potom se dala do složitého česání vlasů. Nanesla jsem jemné kouřové stíny a vyšla z koupelny. Amber se zastavila v polovině kroku a dívala se na mě jako na boží zjevení. ,,No páni, netušila jsem, že ty když chceš, vypadáš božsky."Prošla jsem kolem ní a zamířila ke své skříni.

,,Tak moment, nechceš mi říct, že to jak ses teď namalovala zkazíš nějakýma hnusnýma hadrama?!" Stála ve dveřích a očima propalovala díru do mého černého trička bez výstřihu co mi zrovna leže v ruce. Skenovala jsem jí pohledem. Dobře, a co mi teda radíš módní návrhářko?" Sarkasmus ze mě sršel už od rána. Amber zmizela ve své ložnici a já zase svůj oblíbený kousek vrátila do skříně. ,,Amber, kde si říkala, že ta škola je?" Pozorovala jsem svůj motorkářský outfit, který už dlouho nebyl na slunci.

,,Ta škola je patnáct kilometrů za městem, jezdí tam autobusy. Na to ani nemysli, zkazila bys mi tím můj výběr." Pevně držela tílko s hlubokým výstřihem do véčka v karamelové barvě a černé legíny. ,,Tak moment nechceš mi říct, že tohle hnědý si budu muset brát na sebe, že ne? Mým směrem hodila legíny černé barvy a znovu zmizela ve své ložnici. V klidu jsem si oblékla legíny a bíločerné motorkářské kalhoty.

,,Tak si vem tohle, a je to poslední, co ti půjčím. No to snad né? Ty nemáš ani kousek rozumu. To nebude vypadat vůbec dobře." V rychlosti jsem přetáhla bílé tílko, co mi sahalo sotva po pupík přes hlavu a popadla svou bundu dřív než stihla cokoliv namítnout.

,,Nestíhám, beru tvou svačinu,odpoledne ti to vrátím. Měj se, ahoj." Zabouchla jsem dveře od bytu a neubránila se smíchu, když Amber začala vyšilovat. Ve skutečnosti tam budu o pěknou chvíli dřív, ale nevadí, stálo to za to. Schody do garáže jsem seběhla v rekordním čase. A vydechla jsem, až když se motor mé krásky pode mnou vrněl.

,,Tohle mi chybělo. Nechápu, jak jsem mohla bez toho, takovou dobu vydržet. " Když přilba byla na svém místě, tak jsem zařadila a s pořádným rachotem vyjela z garáže. Zvuk zavírání naší garáže se dal lehce přeslechnout, ze sídliště jsem zamířila do centra a potom už jen po hlavní. Zařadila jsem se za autobusy a slimáčím tempem postupovala dál ke svému cíli. ,,No konečně se to hnulo."

Přede mnou se otevřelo velké parkoviště plné aut a za tím se tyčilo několik patrových budov v šedých barvách, které tvořily celkový areál Wilhellmské vejšky. Všude před školou se tvořily skupiny lidí, které se pomalu hrnuly dovnitř. Zaparkovala jsem svou krásku v celé řadě dalších motorek, instinkt mě donutil srovnávat každou s tou mojí. ,,No vypadá to, že tu mám nejdražší a nejlepší motorku ze všech."

Většina skupin mě pozorovala a já cítila jejich pohledy v zádech. ,,Kdo to je? Znáte ho někdo?" Otázky takového typu dolétly až k mým uším. ,,Je čas." Sundala jsem si přilbu a vykročila k budově. Ztrácela jsem se v zástupech lidí proudících dovnitř. Neustále jsem do někoho narážela nebo naopak oni do mě ,,už vím,proč jsem dala přednost závodní kariéře před vysokou." Zamumlala jsem si pro sebe a dál si lokty snažila vytvořit alespoň nějaké místo.

,,Čau, holky kde najdu ředitelnu?" zastavila jsem hlouček holek, který mě bez odpovědi přešly. ,,No super, ty lidi tady budu milovat?!" Chodba se trochu uvolnila a já mohla alespoň v klidu, sama hledat místo, který k smrti nenávidím už teď. Učebna B15, komory, kabinety učitelů. ,,Sakra, je tady všechno, ale ředitelna nikde!" procházela jsem už třetí chodbu.

Nic, tma, ticho ,,Kurva, tak kde to je?!" Nevrlost ze mě sršela na všechny strany. Probodávala jsem pohledem nejbližší vitrínu, kde se na mě leskly různé trofeje a fotky. ,,Kdo se má tady v týhle cvokárně vyznat?" Na fotografiích byly celé týmy. Na jedné z nich byly basketbalisti, na jiných zase fotbalisti, nebo plavci. Ve dveřích vedle té vitrýny se ozývaly hlasy.

,,No konečně, tady to je." Na tmavých dveřích se leskla cedulka s nápisem. ,,Ředitelna"Zaklepala jsem a čekala až mě pozvou dál. Na konci chodby vykřikla nějaká dívka a běžela ke mně. Zuřivě mávala rukama a popadala dech.

Dveře od ředitelny otevřela starší paní, která se netvářila dvakrát nadšeně. Ta dívka co mávala rukama jako šílenec se postavila přede mně a spustila dřív, než se mi podařilo promluvit. ,,Přejete si slečny?" Ta sekretářka se na nás podívala ,, vlastně ani ne. Jen jsme přišly říct, že Skylar Johanson právě dorazila, jen aby věděl." Překvapeně jsem zamrkala ,,Tak počkat, odkuď mě zná? Nebo to tu budu zase za hvězdu?" Lehce jsem se zachmuřila a čekala, až se otočí. Nedalo mi to, musela je si ji prohlídnout.

Na hlavě měla jeden velký chaos, tmavě hnědé vlasy jí trčely do všech stran. Byla zabalená v pleteném svetru. V rukou svírala složku, která měla na deskách mojí fotku. ,,Ty si? A co potřebuješ?" Byla trochu zaskočená ,,Ehm,promiň. Jsem Catherine Marks a byla jsem pověřena tě tu provést. Na tváři jí hrál lehce nervózní úsměv a vypadala, že nad něčím přemýšlí. ,,Aha, jo v poho. Tak mi to tu pojď ukázat." Vykročily jsme dál do chodby a mně na jazyku kousala otázka. ,,Mám dotaz.Co se ti stalo? Nic ve zlém, ale vypadáš příšerně." Tvářila se ještě víc zamyšleně než před tím. ,,No holka, s tebou bude sranda?!"

Vzala jsem ji za ruku a táhla k prvním dveřím, co tu byly. Netušila jsem, co tam je a k mému štěstí to byly toalety. ,,Fajn, neříkej mi to, ale takhle tu prosím nechoď!" Ukázala jsem k jejímu současnému ohozu. Nebyla jsem si jistá, jestli náhodou jsem ji neurazila. Rty jsem stiskla k sobě v úzkou linku a přemýšlela, jak jí pomoc. ,,Dobře, mám jeden nápad. Teda, pokud dovolíš?!" S otázkou v očích jsem vytáhla z batohu hřeben a mířila k ní. V obličeji trochu zbledla a byla zaskočená. O krok ustoupila ,,Já ti nevím." Zmateně se rozhlížela všude kolem mě. ,,Dobře, tak sama, chci ti jen pomoc."

Váhavě uchopila do ruky hřeben a přistoupila k zrcadlu. Já se mezitím opřela o dveře a blokovala je, kdyby náhodou někdo chtěl jít dovnitř. ,,Takže mi teda něco řekni o škole. Jací jsou tu učitelé a spolužáci? Catherine, že?" Pozorovala jsem její chabé pokusy o nápravu vlasů. ,,Vážně nechceš pomoc?" Neskrývala jsem pobavení v hlase a koutek mi cukal nahoru.

,,Ne, zatím." Nahlas si povzdechla a sváděla další z mnoha soubojů s chumly vlasů."Willhelmská vysoká. Kde začít. Jsme velmi prestižní škola, máme kontakty snad všude, ať chceš dělat cokoliv. Přednášející jsou skvělí, všichni chápou většinu klasických problémů, a když nestíháš, jsou ochotní si s tebou sednout a probrat to zpátky. Spolužáci jsou prostě spolužáci. Každý je jiný, ale zároveň jsou si všichni podobní jako slepice." zasmála jsem se jejímu výrazu, ale stejně mi neunikl tón jejího hlasu, když mluvila o spolužácích. ,,Děkuju za půjčení hřebenu." S úsměvem jsem zase uklidila hřeben zpátky a konečně pustila dveře, na které se někdo už po několikáté dobýval.

,,Co to pořád držíš za papíry?" zeptala jsem se, když jsme vyšly na chodbu která se opět hemžila mnoha lidmi. ,,takže, kam teď půjdem?"

"Ou, promiň. To je tvoje složka, máš v ní přihlášky na přednášky a všechny další povinný věci co se nechtějí jmenovat." Nasadila takový, dalo by se říci lenivý výraz a vedla mě do jedné z mnoha chodeb, ovšem tady je fakt plno. Zasmála se a chtěla jít pryč. ,,Počkej, já si to chci projít celý." Zastavila jsem jí a slyšela jen tiché zaúpění. ,,Proč sem nechceš jít?" Uzamkla jsem jí svým pohledem a rozhodně nebylo v mém plánu jí nechat odejít bez odpovědi. Skousla si ret a nenápadně si třela zápěstí. Po očku se dívala do té chodby a chtěla odejít. ,,To není ta odpověď, řekni mi to prosím."

"Jak jsem řekla. Všichni jsou jako slepice." vzala mě za ruku a táhla někam úplně na druhou stranu. Zastavily jsme se až u skříňky s číslem sto patnáct. ,,Promiň, už budu muset jít. Za chvilku mi začne hodina, ale jestli chceš ,tak zítra ráno, teda pokud počkáš před školou, ti ukážu zbytek školy." V okamžiku, kdy se otáčela a chystala se zmizet jsem ji ještě zadržela. ,,Řekni mi prosím, kde tu je nějaký hřiště, tělocvična nebo posilovna?!"

"Pokud vydržíš do zítra, můžeme tam zajít hned ráno -dokud tam nikdo nebude" slyšela jsem, jak si ještě pro sebe mumlá. ,,Už vážně musím. Uniklo mi dvacet minut matiky.Zatím!"

Tady je další kapitolka. Připomínám že tady to začíná být spojené s příběhem My pictures od IaMmEChach rozhodně doporučuji si přečíst oba příběhy. Moc díky za všechnu podoru jakou mi dáváte i když si myslím že si ji nezasloužím, ale díky. Už nevím co víc napsat. Snad jen dobrou noc. :D Belka2511