Když jsem vjížděla do mojí autodílny, připadala jsem si jak nějakým filmu s mafiánskou tématikou. Všechno šlo jak po drátkách, teda alespoň podle mě. Nepřítomně jsem zamávala Calebovi, který zavíral vrata a zmizela v potemnělé místnosti.

Nikdo z nás se nesmál dokonce ani Caleb, který se usmívá pořád. ,,Ahoj, Claire. Co a jak teda?" Vybafl na mě sotva jsem se vysoukala z auta. ,,Calebe, tohle je Amber a její sestra Cath. Holky tohle je Caleb, můj dlouholetý kámoš. Vždycky mě dokázal ze všeho vysekat."

Stála jsem u otevřeného kufru jaguára a vyndavala zavazadla ven. ,,Myslím, že tentokrát si budeš muset pomoc sama." Cath ironicky protočila panenky a zadívala se na mě. Neunikl mi Calebův úšklebek, ani stín který zmizel stejně rychle jako se objevil. ,,Můžeš mi připomenout, proč to pro tebe dělám?" Šťouchl mě do žeber a znovu se otočil na kufry. Nad jeho nešťastným výrazem jsem se musela zasmát.

,,Jestli chceš, abych zase jela na závodech a ty si viděl koncový světla mého miláčka, tak to prostě uděláš, pomůžeš holkám ať se ti to líbí nebo ne." Poodešla jsem k Mazdě, která patřila jemu a otevřela kufr. ,,To mi stačit nebude." Protočila jsem očima ,,Fajn, porazím toho kreténa, řeknu pravdu a vytáhnu tě z průseru, ve kterým zase lítáš, stačí?" Přes Calebovu tvář přeběhla pochybnost, kterou vystřídal pohled plný důvěry. ,,Myslím, že tentokrát to se mnou budeš mít opravdu těžké."

,,Tak co bude? Budete tam pořád klábosit nebo se jede do Miami?" Vypískla Amber a skočila mi kolem krku. Ustoupila jsem o několik kroků zpět a překvapeně zamrkala.

,,A já nic nedostanu?" Caleb se zatvářil ublíženě a roztáhl náruč. Amber měla obočí až někde na vršku hlavy a její obličej začal nabírat odstín vařeného raka. Stydlivě sklonila pohled a věnovala mu jedno hodně stydlivé obětí.

,,Tak dost lidi, to vaše cukrování si nechte do Miami. Calebe, víš, co máš dělat?" S naprosto vážnou tváří jsem mu pohlédla do očí, které nepatrně ztmavly. Kývnul na souhlas a posadil se za volant. ,,Tak dámy, směr Miami čeká. Jo a kdo by měl chuť na tako? Vím o jednom super místě,.."

,,Calebe, nech si to na cestu. A ani na ně nemysli! Jinak víš, co tě čeká." Pohrozila jsem mu prstem a zamávala dvěma dívkám v autě, které za krátkou chvíli získaly část mého srdce. Vrátila jsem se za volant svého miláčka a hluboce se nadechla. Veškeré napětí ze mě spadlo v podobě slz.

Několikrát jsem zamrkala a nastartovala. Vycouvala jsem z garáže a rozjela se směr škola. Vím, co teď budu muset udělat. Sáhla jsem si do vnitřní kapsy kožené bundy a ujistila se, že to tam opravdu je.Ve zpětném zrcátku se ukázal zadek mazdy, teď jsem teprve měla jistotu, že ty dvě budou v bezpečí.

Už od garáže mě sledovalo několik naprosto nenápadných aut a dodávka s logem novin. ,,Argh, z toho bude tisková konference, bez žádných pravidel a obletí celý svět. No štěstí, že jsem si změnila telefonní číslo." A pak mi to došlo. S Frankem ani s nikým jiným kromě Caleba a Ethana jsem nemluvila. Co když se podmínky přijetí do závodu změnily? Červ pochybností se mi zavrtal dost hluboko pod kůži.

Vnímala jsem menší třas v rukou z napětí a strachu z nadcházejících událostí. Jak se s tím, co mě čeká poperu bez právníků? Ptala jsem se sama sebe a hrdě vystrčila bradu, v následujících minutách s pedálem skoro k podlaze jsem se řítila městem ke škole.

Zatáčka už byla v dohledu, přemýšlela jsem, jestli to chci vážně udělat. Naposledy jsem se podívala na batoh na sedadle spolujezdce a odbočila ke škole. Skoro jsem už viděla, jak se někteří spolužáci včetně Lýdie budou tvářit až uvidí jaký zvíře to zaparkovalo vedle jejího miniprdítka. Zahihňala jsem se té představě a zvolnila tempo. Mezi stromy, které tvořily náš les už prosvítala skleněná okna školy.

Rozhodně si tenhle den, kdy oficiálně řeknu vše do novin užiju. Ta zkažená část mě, které se tohle líbilo, spala už moc dlouho. Se zlomyslným úsměvem na tváři jsem zaparkovala přesně vedle Lýdiinýho porshe a s lehkým úsměvem na tváři vystoupila ven.

Lýdie postávala v menší skupince fotbalistů spolu se zbytkem roztleskávaček a sjížděli jaguára mlsným pohledem. Uchechtla jsem se jejímu výrazu a litovala, že sebou nemám foťák, protože to by stálo za to. Zírala na mě s vytřeštěnýma očima a zavistí v celém těle. Vykročila jsem směrem ke škole připravená čelit, mnoha otázkám týkajících se mně.

,,Jste opravdu Claire Downer? Můžete to dokázat? Co vás vedlo k tomu tomuto rozhodnutí zmizet ze světa? Co budete dělat dál? Navštěvujete zdejší vysokou školu?" Otázky, co se během chvilky nasypaly na mou hlavu nebylo možné ani spočítat.

,,Ano, jsem Claire Downer, zmizelá závodnice. Dokážu vám to na dráze Nočního závodu, který se jede tenhle víkend v Chicagu. Důvod mého takzvaného zmizení si nechávám pro sebe, zbytek dotazů zodpovím později, prosím omluvte mě."

Protáhla jsem se kolem několika novinářů a zmizela za školní ochrankou. Vběhla jsem do školy a úlevně vydechla.Několik lidí mi věnovalo překvapený pohled, spěšně jsem došla ke své skříňce a zadávala tam číselný kód, když se dívčí ruka, přesněji řečeno Lýdiina ruka objevila na dvířkách.

,,Co to mělo znamenat?!Jak je možný že všichni ti novináři venku se zajímají jenom o tebe?!" Překvapeně jsem zamrkala a pokrčila rameny. ,, No řekněme, že jedna hvězda závodního světa se najednou objevila a před chvilkou řekla pravdu." pokrčila jsem rameny a zadívala se do jejího nafoukaného obličeje. ,,Hele, sorry že rušim, ale podepíšeš se mi na batoh?" Kluk, který jí venku držel v objetí se náhle objevil vedle nás a podával mi batoh. Představil se jako Thomas.

,,Můžeš mi říct, proč chceš její podpis?" Doslova na něj zavřískala a mě zabíjela pohledem, určitě si představovala, jak mi hlavou proletí kulka. ,,Jo, v poho. Tady a jí si vezmi sebou." V porozumnění kývl hlavou a zmizel i s ní někde v útrobách školy. ,,Jestli se normální holky chovají takhle, tak jsem vážně ráda, že mě tohle nikdy nepotká."

Vyběhla jsem do patra a zaklepala na dveře ředitelny. ,,Pardon že ruším, ale já jsem ta, co jí tu ty novináři hledají." Starší paní na sekretariátu si pobaveně odfrkla a dál dělala svou práci. ,,Máte jak nám to dokázat? Víte, všichni studenti se snaží nějak projevit. A někteří dost netradičním způsobem." Ozval se zevnitř ředitelův hlas. Protáhla jsem se kolem ní a zavřela za sebou dveře.

Z kapsy bundy jsem vytáhla můj nejstřeženější poklad. ,,Tohle je můj rodný list, doklad o ukončení studia na miamské grand střední a smlouva o závodění. A tohle je moje pravá občanka." Netrpělivě jsem mrskla všechny ty dokumenty na stůl a usadila se do křesla naproti jemu.

Dívala jsem se, jak se mění výrazy v ředitelově tváři z nedůvěřivého na důvěřivý. ,,Ale kvůli tomu tady nejsem. Chci Pro Cathrine Marks volné kredity do příštího měsíce." Hrdě jsem zvedla bradu a zadívala se mu do očí. V ředitelně se ozval jeho hlasitý smích. ,,Pobavila jste mě slečno Downer? To se moc často nestává, ale stejně pořád nevím, proč bych to měl povolit." Založil si ruce na stůl.

Zakoulela jsem očima a povzdechla si. ,,Protože jestli chce tahle škola dobrou image v novinách, které se během chvilky rozšíří do celého světa. Být vámi udělala bych to. Hvězdy jako já, často mají vysoké nároky a pokud nejsou spokojeni, dávají to dost jasně najevo. Rozumněl jste mi pane řediteli?" Překvapeně zamrkal a zalapal po vzduchu. Nečekal, že já budu vyjednávat, to vlastně nikdo tady. ,,A teď mě prosím omluvte, mám nějakou práci." S klidem jsem vyšla ze dveří a spokojeně si promnula dlaně.

Potkala jsem několik lidí, někteří byli uchváceni mnou jako slavnou. Jiní, jako třeba Lýdie, rozzuřená do ruda na mě shlížela z patra. Spokojeně jsem se usmívala a s hrdě zvednutou hlavou kráčela před školu, kde se mačkaly zástupy novinářů. Těsně před tím než jsem proklouzla ven mi v kapse zavibroval telefon, který jsem si stihla vzít z dílny, než jsem odjela na tuhle sebevražednou misi.

,,Nevím, co máš v plánu, ale každý tě bude znát." Textovka od Ethana, krátká, stručná s výhružným podtónem. Dokázala jsem si představit jeho výraz. Ale teď už není čas na představy, ale na realitu. V rychlosti jsem mu odepsala: ,,Přesně to chci! Vzkaz pro Farena." Pro jistotu jsem telefon vypnula úplně a vyšla ven čelit podlézavým otázkám novinářů.

,,Takže, vaše dotazy?" spustila jsem na úvod a s falešným praxí vytvořeným úsměvem na tváři čelila stovkám blesků a fotoaparátů.,,Mohl za vaše zmizení závodník Ray Faren?" Tohle byla otázka na tělo. ,,Vlastně, částečně ano. Bylo to moje rozhodnutí, kvůli nehodě při posledním závodě."

Tmavé fleky na příjezdové cestě upoutaly mou pozornost. Byl to konvoj tvořený několika auty a jedním kamiónem určeným pro přepravu našich aut. Na boku černého přívěsu byl bílo rudý nápis ,,Liamsons Industries". Název mého, dávno opuštěného týmu.

V médiích je obrázek Caleba. Doufám že se líbí a těším se na vás příště. Mimochodem zveřejnila jsem dva nové příběhy tak pokud by byl zájem, mrkněte na můj profil ;) tak čau jindy. xD
Belka2511