Caleb

Nevím co to mělo znamenat. To nebyla ta Claire, co znám. Celou cestu jsem seděl za volanten a uháněl jako o život. Po cestě jsem potkal několik policejních aut, které se mě snažily dohonit. ,,Jo hoši dneska nepočítejte, že mě dohoníte!'' Ještě víc jsem dupnul na pedál a nechal se zatlačit do sedadla. Skrz stažené okýnko mě ovíval studený vítr. Nevnímal jsem nic než silnici přede mnou a policejní houkačky za mnou. Adrenalin mi plnil žíly, vzpomínky na mojí, naší minulost mě dělaly alespoň na chvíli šťastným.

Vztekle jsem praštil do volantu. ,, Kurva, Claire musela si to udělat? Co jsem ti kdy udělal, že mi takhle ubližuješ." Napadlo mě to otočit a vrátit se k ní. Od doby co mi zavolal, ten kretén její bratr Nico. ,,Proč, kurva volala jemu a ne mě. Já sem debil." Okamžitě jsem dupnul na brzdu až pneumatiky skřípaly a smykem se otočil zpět. Netrvalo dlouho a vybíhal jsem schody po dvou k jejímu pokoji.

Ležela tam, kde jsem ji zanechal. Byl na ní žalostný pohled. Oči napuchlé od pláče, obličej stažený bolestí a úzkost vepsaná ve tvářích. ,,Já jsem, ale kretén! Já ji tu chtěl nechat. Jestli se takhle chovám k ní, tak jak se potom chovám ke své rodině. " Posadil jsem se k ní na postel a hladil ji po vlasech.

Jen s těží jsem si uvědomoval jak rychle mi buší srdce v její blízkosti, pomalu mi docházelo, jak moc mi chyběla. Nebyl to ještě ani týden, co odjela a já se choval jako by od nás odjela už před lety.

Tuhle svojí skrytou stránku jsem ani já sám neznal. ,,Co to se mnou do prdele je. Vždyť už od párty před závodem jsem v posteli neměl žádnou holku, dokonce se ke mně nedostala ani ta štětka Rebecca."

Nervy na pochodu jsem měl už od toho telefonátu. Přecházel jsem po tom pokoji jak kočka v kleci a nebyl schopný vymyslet jediný kloudný čin. ,, Jak ti mám pomoc, když nedokážu pomoc ani sobě." Lehce jsem ji nadzvedl a mířil s ní pryč z pokoje. ,, Vezmu tě domů." Zašeptal jsem jí do ucha a kráčel k autu.

,, Co se stalo? " probudila se v autě, ve chvíli kdy jsem zápasil s pásem. Vyskočila ze sedadla jako by jí za patama hořelo a klepala se jak čivava.

,,Můžeš mi říct co to s tebou poslední dobou je? Já tě nepoznávám. Vzdáváš se, aniž bys začala bojovat a chováš se jak devítiletá holčička. Už se prober, nejel jsem tě hledat, jenom proto abych tě zjebal, ale abych tě dostal domu a pomohl ti. Tak mi trochu pomoz, když už to nezvládneš sama!"

Hodila po mě jeden z jejích smrtících pohledů než se otočila a chtěla odejít. ,,Kam si myslíš, že zase jdeš. Už mě přestává bavit tě pořád nahánět." Chytl jsem ji za ruku a čekal na její reakci. Vrazila mi pořádnou facku až jsem o pár kroků ustoupil a měl mžitky před očima. Kdo říká že ženský nemají páru tak ještě nepotkal Claire.
Naproti přes ulici stáli kluci, o pár let mladší než my, a smály se nám.

Mezi nimi jsem zahlédl i blonďáka, který vypadal jako jeden známý z minulosti. Nasadil provokativní úsměv přesně jako on a čekal na jakoukoliv reakci.

Čučel jsem na ně, dokud mi v rukou nepřistál batoh. Překvapeně jsem zamrkal a díval se na Claire. Mávla rukou do tý skupiny kluků a ten blonďák odpověděl zpět. ,,Odvez tohle domů, polovina je tvoje zbytek mi dej do banky. Jednou se vrátím, ale dneska ne. Promiň bro, ale nemůžu." Slova pronesla tak chladně až se mi vryli do každé buňky těla. Otočila se a pomalu odcházela. Tak nějak jsem tušil, že pokud se nestane zázrak nehne s ní ani buldozer.

Batoh jsem hodil do auta a kráčel přes několik ulic do nejbližšího baru. ,, nazdar krasavče, co to bude." Za barem na mě jak zběsilá mrkala pěkná blondýnka. ,,Dej mi to nejtvrdší co máš." Postavila přede mně skleničku a nalila whisky. ,,Počkej, nech tady tu lahev celou,budu ji potřebovat."

Seděl jsem tu něco přes hodinu, když se otevřely dveře a v nich stál ten poslední člověk, kterého bych čekala. ,,Podívejme se, kdo to sem zabloudil. Calebe, ty jeden šmejde, kde se tu bereš?" Spustil na mě můj starý kámoš Mick. Přátelsky jsme se poplácali a pokračovaly v pití. ,,Kde máš tvoje dvojče, Claire, dal bych si s váma oběma zase jeden závod. Jak je to dlouho, co jsme spolu nezávodily?"

Kecal a kecal pořád, a nemohl ani na chvíli zavřít hubu. Takovýho jsem ho ani neznal. ,,Bože Micku můžeš na chvíli zavřít klapačku a nechat mě mluvit!" Zasekl se v půlce slova a vypadal, že chce ještě pokračovat. Okamžitě jsem mu vrazil menší facku a nastolil náš starý řád. ,,Dobře už mlčím, ale nemusel si mi hned vrazit facku."

Od doby co jsem přijel do tohohle města mě něco opravdu rozesmálo. ,,No tak co chceš vědět, ale jednoduchý krátký věty!" Objednal jsem nám dvě piva a poslouchal. ,,No tak za prvé, závodíš? Za druhý, kde si k sakru celou tu dobu byl a za třetí pojedeš se mnou aspoň jeden závod. Chci vidět, jestli je starej Caleb pořád tak dobrej jak se tvrdí?"

Upil ze svého piva a netrpělivě čekal na mou odpověď. ,,Dobře, tak postupně, ano závodím ,ale na dráze. Pouliční závody už nejezdím, to samé je u Claire, která má teď vlastní problémy. Většinu času jsem trávil na trati nebo na párty doma, ale na závod zapomeň, možná tak, kdyby ses dal na dráhu, ale to pochybuju. Jak vidím, tak u tebe se nic nezměnilo a co tu vlastně děláš, já myslel, že míříš výš než na maloměsto." Uhodil jsem hřebík na hlavičku. Zalesklo se mu tak zvláštně očích ,,No víš, jen jsem tudy projížděl a..."

,,No to určitě, na to ti neskočím, měl si i lepší výmluvy. Trochu si povolil, co ostatní? Kim a Rick?" Usmál se ,,No tak fajn, uznávám, prokoukl si mě. Bydlí tu bratranec, volal mi, abych přijel, tak jsem tu." Uvolněně se opřel a pozoroval zadek tý barmanky. Opět jsem se zasmál a upil ze svého piva. Napětí posledních dnů ze mně opadlo a mě se dokonce zastesklo po starém životě. Chyběl mi ten adrenalin v krvi, když nás honilo policejní auto, nebo ta konkurence bez pravidel, uvědomil jsem si to, když mě pronásledovala ta policie.

Claire

Znovu jsem zabouchla dveře od pokoje a zamkla, kdyby ho napadlo se vrátit. Podívala jsem se z okna a měla sto chutí se vrátit zpátky, neodjel. Jeho auto tam pořád stálo, ale on nikde. Čekala jsem každou chvíli bouchání na dveře nebo povyk venku, ale nic, stále jen ticho. Vyrazila jsem z pokoje a dávala pečlivý pozor, jestli ho někde nezahlédnu. Moje bunda mi vysela na rameni a já hrdě kráčela se zdviženou hlavou skrz město až k servisu, kde byla moje motorka. Po téhle scéně s Calebem mi pořádně dlouhá projížďka přijde vhod.

Stála jsem venku a rozhodovala se co udělat. Mám normálně vejít a odvést si motorku nebo se ho mám nejdříve zeptat? Přešla jsem ke dveřím a zakřičela ,,Halo jste tu?" Nic jen další ticho, udělala jsem prvních pár kroků dovnitř a rozhlédla se po místnosti. Vše tu bylo stejně, snad jen že tu bylo víc prázdno než minule.

Světlo z kanceláře nahoře v patře dokazovalo, že tu ten protiva pořád je. Vyšplhala jsem schody a zaklepala na dveře. ,,vstupte!" vevnitř panoval chaos, veškeré dokumenty mizely v papírových krabicích a nábytek už tu pro jistotu ani nebyl ,,Vy odjíždíte? " Otráveně se narovnal a odpověděl ,,ano odcházím do důchodu a je na čase, aby to tu převzal někdo mladší. Kdo tomu opravdu rozumí a myslím, že oba víme, že to budete vy."

Mluvil klidně a upřímně. V rukou svíral papír, který jasně dokazoval, že to myslí vážně. ,,Musím si to rozmyslet." Vyběhla jsem z kanceláře a rozjela se na své motorce úplně pryč. Jen v bundě bez přilby a v naprosté tmě. Spoléhala jsem se pouze na své schopnosti.

Už mi ani nevadilo jezdit v naprosté tmě bez světel, bylo to uklidňující, svým způsobem, nutilo mě to vzpomínat na minulost dávno před závody. Jako by to bylo včera, jela jsem na motorce, stejně jako dnes, a na proti mě se ze zatáčky přiřítil červený nissan. Zdálo se mi to tak živé, omyl tohle není vzpomínka, to je skutečnost.

Okamžitě jsem strhla řízení na stranu a skončila na zemi. Odkutálela jsem se na stranu a čekala, jestli zastaví nebo pojede dál. Cítila jsem, jak mi po tváři teče teplá tekutina, krev. Nějak se mi podařilo zranit se.

Přesně jako tehdy smykem zabrzdil a vystoupil z auta. ,,kurva Claire, si to ty? Už zase chceš celou tu záležitost opakovat." Na tváři mu pohrával úsměv, byl to on-zase Mick, minulost, co měla zůstat minulostí. Opatrně jsem zvedla opět poškrábanou motorku a chystala se odjet bez jedinýho slova.

,,Kurva, Micku musíš tady být zrovna dneska?" sarkasmus ze mě jen sršel. Zkoušela jsem znovu nastartovat motorku, ale nešlo to. ,,Kurva, co vy ženský dneska nasralo, jak ty tak Kim. " Otočil se a kráčel zpátky k autu. Věděl, že se mnou je nebezpečný se pustit do křížku. Ve světle od auta jsem jen prsty zpevnila dráty, jen abych se dostala zpět do města. Hlava nepřestávala krvácet ani bolet.

Znovu jsem nasedla na motorku a pokračovala v cestě do města. Během pěti minut moje ruka podepisovala papír a tiskla si ke spánku mokrý hadr.

Tak jo hlásím se s novou kapitolkou mechaničky. Většina z vás jistě ví ve kterém příběhu Mick figuruje ale i tak vám to řeknu. Od makena 16 příběh Jednou závodnice, navždy závodnice. Omlouvám se že jsou tak krátké kapitoly ale nevím jak to natáhnout. Doufám že se líbí. A děkuji za všechny komentáře i hvězdičky moc mě potěšily. Belka2511