Do tohohle závodu jsem nastoupil jen proto, že jsem musel. Jackob Fuhler náš týmový vedoucí tam chtěl pouze mě. Ze všech závodníků co měl si vybral mě, měl bych být poctěn, ale nejsem.

Místo toho abych byl doma a pomohl matce, tak musím jak debil jezdit na nejnebezpečnějším závodě co existuje. Samozřejmě, aby toho nebylo málo jel jsem sám a bez týmu i bez Jackoba. Pro závodníka naprostá pohroma, takže pokud si někde na trati rozbiju hubu, tak končím, díky němu. Nikdy jsem tenhle závod ani okruh tady ve městě nejel, tak budu mít aspoň nový zkušenosti a peníze, které snad pomůžou.

Na přání vedoucího jsem tam byl o den dřív. ,,A dobrý den, vy musíte být Ethan že, Jackob mi říkal, že dnes přijedete. Pojďte ukážu vám váš pokoj a startovní box. Dráhu uvidíte až zítra při závodu, je to nové pravidlo. " Nezdržoval se čekáním až odpovím a vedl mě spletí chodeb hotelu Vergano. Nejlepším hotelem v celém Central city. Když jsem se konečně ocitla ve svém boxu, kde na mě čekala moje láska. Červeno-bílá speciálka značky Sipedron odkud braly auta snad všichni závodníci na okruhu, co znám. Když jsem začínal, což už je taky nějakou dobu stačilo mi nastartovat motor a nechat se těmi jemnými vibracemi uklidnit. Za ta léta se už mnoho změnilo. Napětí tu bylo cítit na každém kroku, ale já byl klidný, vlastně jakoby se mě to netýkalo. Dolaďoval jsem si poslední odchylky a šel nahoru do sprchy a spát.

Závod měl být až ve tři hodiny, ale do kokpitu ani boxů se už nesmělo. Byl jsem samotář už aspoň pět let, vlastně od tátovi nehody. Před tím jsem byl jako každý jiný. Žádná pařba beze mně nezačala a žádná sukně nebo výstřih nezůstal neprozkoumaný. Alkohol vždy tekl proudem a moje postel nikdy nebyla prázdná. To jsem byl já. Teď je vše jinak, závodím protože musím, ne protože chci. Moje jediná zábava teď byly myšlenky probíhající mou hlavou. Čas utíkal až nepříjemně rychle, z venčí se ozýval křik a skandování fanoušků závodů. Atmosféra byla strhující, aby taky ne, když se tenhle závod jede pouze jednou za deset let. Navlékl jsem se do své červené kombinézy a bílou přilbu s červeným vlkem vzal do ruky.

Procházel jsem kolem různě stejných aut a závodníků,dokud jsem nenarazil na jedno, které bylo úplně jiné než všechnyostatní,závodník tu ještě nebyl, ale celkem mě zajímalo, kdo se chce lišit odostatních. Modré auto s číslem dvacet pět stálo v boxu hned vedle mé krásky,kde už stálo několik hlavních zástupců firmy Aleo industries. Každý se se mnouzdravil a děkoval mi, že jsem se účastnil jejich závodů. Nikdy mě vlastněnenapadlo, že já budu mít takové jméno v závodech, bylo mi to fuk.

V rychlosti si sedl za volant a ignoroval všechny ty uvítací kecy ředitele.

Závod jsem většinou ignoroval a hnal se do cíle, v pískovně, jinak bych to nenazval, se na mě nalepil nějakej debil a postrkoval mě. Dost mě nasralo, že se mě jen odvážil dotknout. Ty nasraní koně pod mou kapotou se dost ozývaly a brzo byl jen rychle se vzdalující tečka. Tak jo, jestli závody budou každý den takový už s tím fakt seknu. Jsem z toho už tak znuděný, že udělám cokoli, jen aby se objevil někdo, kdo umí závodit. Tyhle slova proletěla mou myslí, ale ten nahoře mě asi slyšel, když jsem vjel do toho bahna. Zrak se mi zasekl na modrém autě, které uvízlo v díře. ,,Kurva, jak se mohl dostat přede mně?! " tenhle závodník mě začal upřímně zajímat. Projel jsem kolem něj a popoháněl své koně k cíli, abych to už měl za sebou. Nevím jak ani kdy, ale to modré auto, který bylo úplně jiné bylo vedle mě a nevypadalo, že chce zpomalit. Pozorně jsem sledoval toho závodníka, byl až podezřele klidný na to, že se blížila cílová páska. Věděl, co dělat to se musí uznat. Podřadil, ovšem brzo a já v klidu vyhrál. Tak jo, pokud tenhle jezdec pojede i třetí kolo, sundám helmu. Mě proslavilo už jen to, že nikdy za dobu co závodím, jsem neukázal tvář. Vyhovovalo mi to tak. Měl jsem pokoj od novinářů, kteří by daly za mojí fotku i svou hlavu.

Za dobu co závodím sem si zvyk na šoky, ale tohle jsem opravdu nečekal. Z modrého auta vystoupila holka a ke všemu pěkně žhavá a nepřístupná kočka. Užívala si tu slávu. Nadhodila takový ten hraný úsměv a v klidu odpovídala na otázky novinářů. Kolem mě se jich vytvořil houf a kladly si nesmyslné otázky. Rychle jsem vyklidil pole a šel do sprchy. Všechno co jsem si chtěl z tý dráhy zapamatovat, zmizelo. Prostě se mi to z tý palice vykouřilo. Pamatuju si akorát ty její oči.

,,Kurva tohle se mi už hodně dlouho nestalo, abych z hlavy nedostal holku ani po čtvrtým panáku whisky. No nic ,končím, jdu spát. Bankovky jsem hodil vedle mé skleničky a zmizel v pokoji. Tak nějak ve mě začala růst zvědavost. ,,Zítra o ní něco musím zjistit." Slova proletěla mojí hlavou a uvítala mě sladká náruč klidného spánku.

Vše bylo jak má, vstával jsem akorát na oběd, který už na nočním stolku nepřetržitě volal mé jméno. Dneska měly dobré menu, křepelku na víně a šťouchaný brambory. Hm mňamka.

Tak jo, po dobrým jídle následovala dlouhá sprcha a ranní hygiena. Moje kroky směřující do boxu zatarasily tři holky oblečený v titěrným prádle a hned se mi sápaly po krku. Před pár lety bych možná souhlasil, ale teď už ne. Zdá se, že ony to nechtěly pochopit. Moje štěstí bylo, že přilbu jsem už měl nasazenou. Ječely jak pominutý a snažily se mě asi rozervat na kusy. Můj život zachránila až ochranka, díky bohu.

Ke svému autíčku jsem doběhl akorát. Nestačil se ani nahřát motor a byl sem na trati, pěkně ledový trati. Nečekané, ale ustál jsem to. Tady nemělo cenu nijak spěchat, akorát bych si zadělal na ještě větší problémy. Nenápadně jsem zmizel z chumlu aut a jel si v klidu dál dokud do mě ve slepým pásmu nevrazil ten samej kretén, co včera. Blokoval jsem ho a hrál si s ním pěkně dlouho, a nakonec prostě jako včera ujel. Na asfaltu to šlo lehoučce, ta neznámá byla za mnou během chvíle. Nějak jsem si ani neuvědomoval, že závod bude končit. Byl jsem tak zažraný do naší malý hry, že mi unikla jedna věc. Objevila se vedle mě na vnitřní straně. Tohle byla rána pod pás, pořádně mě to překvapilo. Rychle mě předjela, musel jsem se usmát a dorovnal jí ve stejnou chvíli, kdy mávla vlajka a protrhli jsme cílovou pásku. Tak jo, museli jsme se tisknout na jediným schodě oba dva a ukazovat se novinářům. Já si to celkem užíval, zato ona byla lehce nervozní. Z tohohle pohledu sem měl slušný výhled, ani si nepamatuju kdy sem tohle dělal naposled. Nevím, jestli je to tak dávno nebo za to může nadměrný množství alkoholu. ,,Jezdíš fakt dobře, dlužím ti drink." tohle jsem fakt nečekal. Ze slušnosti jsem odpověděl a zmizel hned, jak to šlo.

Nutně jsem potřeboval studenou sprchu, tahle holka se mnou dělala divy a já pořád neznám ani její jméno. Lehl jsem si na sedačku a pustil telku. Moje myšlenky nějak zabloudily samo od sebe ke dni, kdy se mojí matce objevila rakovina, v den kdy zemřel můj otec při havárii na motorce. Shodou okolností byl taky závodník a já ten dar zdědil po něm. Chtěl jsem být jako on,ale nejsem, můžu být za to rád. Ani nevím, co pořádně v tý televizi dávaly. Ozvalo se zaklepání na dveře a objevila se dobře upravená služka hotelu,, Omlouvám se, že ruším pane, ale prý jste nebyl dole na večeři, tak vám ji vezu." Vjela dovnitř s vozíkem. Vyložila všechno jídlo a zmizela z pokoje.

V den posledního závodu jsem nebyl ve své kůži, zdálo se mi o nehodě. Můj současný stav odpovídal mé dnešní jízdě, chabost. Co vím, tak nás jelo pouze pět. Někde za mnou probíhal boj mezi ní a tím zmetkem. Jednu chvíli byla za mnou ona, a pak zase on. Vztek mi koloval v žilách a bránil mi, abych si ten závod aspoň trochu vychutnal. Dost dobře jsem nedával pozor na cestu a málem skončil na střeše v sérii zatáček. Chtěl jsem tohle mít už z krku. Nevím jak, ale bylo to tu zas. Jela vedle mě a hnala se k cíli. Její odhodlání a styl jízdy, prostě dokonalý, nemusela o tom ani vědět a vykouzlila mi na tváři úsměv. Zase mě to závodění jako takové, pomalu začínalo bavit. Dal jsem jí šanci, aby vyhrála, mně na tom nezáleželo. Už byla přede mnou na délku tří aut a lehce zazmatkovala. Důvod, proč se tak dělo byl přede mnou. Hotová podpásovka. Byla tu protitanková obrana a my tím měli projet. Myslím, že moje reakce byla dost podobná té její. Snažil jsem se dojet a nerozmlátit si auto. Ten kretén, myslím že to je Ray Faren, se dostal přede mně a najížděl do ní. Už takhle měla co dělat, aby to vůbec udržela, a pak se to stalo.

Její auto se po nárazu otočilo na bok a na střechu aznova, dokola a dokola. Ten kretén ani nezastavil a jel dál, celé hledištěutichlo a jediný zvuk, který se ozýval, bylo lámání plechu a nárazy. Celétribuny zadržovaly dech, stejně tak já. Vyskočil jsem z auta a utíkal kní. Z nějakého úkrytu vyběhli ošetřovatelé a zdravotníci. Byl jsem skoro u tohoauta, když začalo hořet. Slyšel jsem jí, slyšel jsem, jak se dusila a snažilaod tamtud vyprostit. Vylezl jsem na bok toho auta a natáhl se dovnitř, byla vbezvědomí a ke všemu připoutaná. Kov, který fungoval jako kotva, byl už dostrozžhavený. Vedro bylo stále větší. Z venčí se snažili oheň uhasit, ale ten sepohyboval dál k nádrži. Teď šlo o čas, i o život. I přes rukavice mě to pálilo.Odemkl jsem polovinu, a ta druhá část nešla. Škubal jsem za ni, ale nic, chytiljsem její ruce a vytáhl ji k sobě z pásů.

Její noha byla zaklíněná pod pedálem. Musel jsem jít ještě níž, riskoval jsem vlastní život, abych ji zachránil. Musel jsem jí tu nohu doslova vypáčit. Kouř mi dost znemožňoval dýchání. Když ji konečně vytáhli ven, musel jsem jít i já. Hledal jsem jakýkoliv výstupek který, by sloužil jako odrážedlo. V botech to vše strašně klouzalo a nohy mě už pálily. Odrazil jsem se od místa, kde bylo okno a šplhal ven. Seskočil jsem z vraku a doběhl ke svému, právě včas. Fialový vrak vybouchl, oheň se dostal k nádrži.

tak jo tady máte jiný pohled na závod a odkrytí trochy minulosti okolo našeho záhadného závodníka s číslem sedm. doufám že se líbí. Děkuju za všechny komentáře a hvězdičky. Belka2511