,,Slečno Sendrick, můžete mi to nějak vysvětlit? Byl toto pokus o vtip? Musím říct, že jste mě velmi zklamala slečno, od vás bych něco takového nečekala. Podám, i když s velkou nechutí návrh o snížení známky, patřila jste mezi mé oblíbence v této třídě,..." Dál jsem už nic neslyšela, zvonilo na další hodinu. Spěšně jsem proběhla do další učebny, kde právě učitel chystal svůj výklad.

Co nejtišeji jsem se plížila do své lavice, když se za mnou ozval jeho hlas ,,Jsem rád, že jste se rozhodla účastnit této hodiny slečno Johanson. Na to, že jste na téhle škole nová, na sebe strháváte celkem dost pozornosti. Tu první hodinu vám neomluvím, slečno, ..." Hlavou mi proběhl dnešní ranní trénink s Cath, já na tuhle hodinu úplně zapomněla. V duchu jsem si pořádně nafackovala a spolkla několik nadávek, co se mi drali na jazyk.

,,prosím slečnu Johanson, aby se okamžitě dostavila do ředitelny." Reproduktor utichl, podívala jsem se koutkem oka na učitele a zmizela ze třídy. Opět jsem se ocitl v té chodbě s policemi pohárů, které mě tak dráždily. Vždycky mě bodlo u srdce, když jsem viděla ten blyštivý kov.

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila ošklivých vzpomínek a zaklepala na dveře ředitelny. Nemohla jsem si pomoc, čekala jsem, že z chodby opět vyběhne Cath, jako když jsme se poprvé.

Otevřely se dveře, ale místo naší sekretářky se objevil ten, který by mě nikdy v životě nenapadl. Složila jsem ruce na prsou a zamračila se. Byla jsem připravená se otočit a odejít, když mě chytl za ruku a vtáhl do ředitelny. K mé smůle jsem zakopla a přistála přímo v jeho náruči. ,,Ethane, koukej mě pustit! Co tu vlastně chceš?!" Praštila jsem ho do ramene a vytvořila si prostor, abych mohla odejít, dřív než se dveře zavřou.

Mojí únikovou cestu zavře kopnutím a rukama u mé hlavy mi znemožnil jakýkoliv pohyb. ,,C-Sky koukej se uklidnit jo? Nemám náladu na tvoje hry. Teď si laskavě sedni do křesla a drž chvíli hubu." Byla jsem překvapená jeho reakcí. Mračil se stejně jako já a vracel mi upřený pohled. Sváděli jsme oční bitvu, kdo z nás dřív uhne, ale já to nebudu. Polila mě červeň, když mi došlo, jak blízko k sobě vlastně máme. Jeho zrak mi sklouzl ke rtům, chystala jsem se od něj odtrhnout, ale nešlo to. Zůstávala jsem uvězněná v jeho pohledu.

Nevím už kolik času uplynulo, když nás vyrušil něčí hlas ,,Ehm, neruším? Dovolte, abych vám připomněl, že tohle je moje ředitelna a s veškerou úctou k vám pane vás musím poprosit, abyste se chovali alespoň trochu seriózněji."

S otázkou v otázkou v očích jsem čekala jeho odpověď. ,,Ovšem že pane, jsem velmi vděčný, že jste mi umožnil soukromé setkání s mou žákyní. Je v zácviku na závody, a jak si se rozhodla mě úplně ignorovat." Lehce na mě mrkl, cítila jsem, jak se mi krev hrne do hlavy.

Zatnula jsem ruce v pěst a otevřela pusu na několik ne moc pěkných nadávek. Dal mi ruku přes pusu a nepovoloval. ,,Mohl bych vás poprosit, ačkoliv je mi to trapné o absolutní soukromí?! Tohle je čistě mezi mnou a touhle slečnou."

Ethane Wilsone, garantuju ti, že se nedožiješ zítřejšího rána. Za ředitelem se zavřely dveře, využila jsem chvilkové nepozornosti Ethana a volnou rukou mu vrazila parádní ránu pěstí. Jeho sevření povolilo a hodil po mě vražedný pohled. Já si mnula ruku a vracela mu vražedný pohled. ,,Kurva, Ethane o co ti jde, jako?! Čemu si nerozuměl na slovech nechci tě nikdy vidět?!" Prskala jsem na něj ,jak to šlo a rozhazovala rukama.

,,Tak dost?! Nejsi o nic lepší než já. Nikdo ti nedovolil na ně takhle ječet a věř mi, že to je to poslední co mě zajímá. Teď už drž hubu a poslouchej!" Zatínal ruce a začal chodit po ředitelně. Zřetelně jsem viděla, jak mu pulsují žíly na krku, polkla jsem několik nepříjemných slov, místo toho jsem složila nohy do křesla a probodávala ho pohledem.

,,Claire, vím o,..." Okamžitě jsem mu skočila do řečí a zasyčela ,,Neříkej mi tak! Claire je už dávno mrtvá!" znovu se na mě vražedně podíval, pod sílou toho pohledu jsem se otřásla a zafixovala pohled na zašlapaném koberci.

,,Caleb mi řekl ,co to je za závod." Cukla jsem sebou při tý větě a odmítala zvednout hlavu. Trucovitě jsem vysunula dolní ret a mlčela. ,,C-Sky, nemůžeš jet dráhu bez světel a řídit se pouze navigací bez žádného tréninku a sama navíc víš, že se bojíš řídit." Jeho hlas už zase zněl klidněji než před tím, myslel si, že s ním budu normálně mluvit. To se spletl, chlapeček. ,,Nepotřebuju tvojí pomoc!" Odsekla jsem a ani se nehnula, když se v periferním vidění mihl jeho stín.

,,Když ty takhle, tak jak chceš. Fajn, když mě nenecháš ti pomoc, tak se všichni dozví pravdu o Skylar Johanson." Jeho stín zmizel a já se konečně trochu uvolnila. ,,Věř mi, že to dělám nerad, ale je to jediný způsob, jak tě donutit spolupracovat." Klapnutí dveří oznámilo, že odešel, no Ethane, vedeš jedna nula. S hořkostí jsem si uvědomila, že má pravdu. Mokré slzy mi smočily tvář, otřela jsem je hřbetem ruky a zmizela z ředitelny.

Na nějakou školu už nemám náladu. Razila jsem si cestu ven skrz davy a dívala se do země. Studený vzduch mě upozornil, že jsem venku z budovy. Po paměti sem doběhla k místu, kde ráno stála moje motorka a zjistila že tu není. Trochu rozmazaným pohledem jsem prohlédla okolí a nakonec se podívala na obrazovku telefonu, kde se právě objevila esemeska.

,,Sory kotě, odtáhli mi auto tak jsem si půjčil tvojímotorku, alespoň vychladneš než dojdeš do servisu." Telefon jsem drtila v ruce,než se setkal se zdí. ,,Ethane, já tě zabiju!"

Několik lidí co se zdržovalo venku na mě pohoršeně podívali. Na všechny jsem ukázala prostředníček a bylo mi jedno, jaké to bude mít následky.

Po prvních deseti kilometrech mě začaly bolet nohy a vztek ještě vzrostl. Přemýšlela jsem, jak a kdy vlastně stačil vzít moje klíče od motorky. ,,To je takovej hajzl!" zanadávala jsem si pořádně nahlas, když mi to došlo. Bylo to v ten okamžik, kdy jsme se málem políbily!

Rozeběhla jsem se a zbývající část cesty běžela. ,,Počkej, ty majetnickej hajzle, až se mi dostaneš do rukou, nesnáším tě." Zastavila jsem se, když mi došla další věc. Kdy mu sakra stačil Caleb říct, co to je za závod, a jak kurva věděl jak se mnou vyjednávat?!

Nakvašeně jsem vrazila do servisu, odkud se ozývaly pravidelné údery kladiva. A s pusou dokořán se dívala na klenot, který jsem tak dlouho neviděla. Byl to on, červený jaguár XE vlastní výroby, naleštěný a bez jediné vady na kráse, přesně jak jsem si ho pamatovala. Za tmavými skly se někdo pohnul, už jsem byla připravená na něj zařvat, když se za otevřenými dveřmi objevil on, můj velkej bráška, Caleb.

S roztaženou náručí a žraločím úsměvem na rtech šel ke mně. ,,Ahoj Claire, už jsem ani nedoufal, že přijdeš k rozumu." Objal mě a pozoroval každý milimetr mého obličeje. Chystal se mi něco říct, ale já ho zastavila. ,,Dejte mi chvilku, tohle je na mě moc." Otočila jsem se a zmizela do kanceláře nahoře.

Všude se tu povalovaly různé formuláře a smlouvy. Všechno co bylo na stole, skončilo na zemi. Bojovala jsem opět sama se sebou. Ne, už nebudu brečet, prostě nesmím, tohle dokážu. V rukou jsem drtila desku stolu a ignorovala mírnou bolest v nich. Jemné, tiché zaklepání a pak jen pevné obětí. Víčka jsem měla pořád pevně zavřené, bála jsem se, že se zase zhroutím, a už se nedokážu sebrat. Pak, ale tu byl někdo, co mě držel nad hladinou, to jakým způsobem hladil záda mě uklidňovalo, nebylo potřeba slov.

Mlčky jsme stály v objetí, dokud jsem nebyla absolutně klidná. Zvedla jsem hlavu a čelila už tak dobře známému pohledu, ve kterém jsem četla snáze než ve smlouvách závodníků. Ethanovi se na tváři objevil starostlivý úsměv. ,,Omlouvám se" řekli jsme to oba dva. Nebylo potřeba zmiňovat, co tím myslíme.

Váhavě jsem sešla dolů do hangáru a dívala se na Caleba, co opravoval starý passaty. Kdyby byla jiná nálad, tak bych se zasmála téhle kombinaci, ale teď jsem pouze skočila do jeho náruče a usmála se. Poprvé od doby co jsme byly v ředitelně, se mi na tváři objevil úsměv. ,,No myslím, že je na čase vyzkoušet jestli v tobě zbylo něco z Claire Downer, je tady ta slavná závodnice?!" Caleb si zakryl ruce a díval všude kolem mě. Zasmála jsem se mu a s hrdě zvednutou hlavou sedla za volant jaguára. Jediného auta, co jsem kdy vlastnila, ale ještě v něm nejela.

Bylo to tu přesně, jak jsem si to pamatovala, odhodlaně jsem otočila klíčkem a čekala na ten zvuk, co mi lechtal sluch. Nic, bylo ticho, zklamání v mé tváři křičelo do světa. Docházelo mi, že kromě rychle tlukoucího srdce se se mnou nic neděje. Žádný strach mi nekoloval v žilách. Spokojeně jsem si opřela hlavu a vydechla přebytečný vzduch. ,,Zkus to ještě jednou." Nabádal mě Caleb, zatím co se Ethan cpal na sedadlo spolujezdce.

Už míň nejistou rukou jsem opět otočila klíčkem, několikrát to v motoru hrklo a opět ohluchl. ,,Sakra, vždyť to ještě před chvílí bylo v pohodě?!" Caleb se zamyšleně poškrábal na zátylku a šel ke kapotě auta. ,,Ani na to nemysli!" Zastavila jsem ho dřív, než se ho dotkl a začala se smát. ,,Claire, už je zpátky." Otočila jsem se na auto ,,Ne úplně."

Podívala jsem se unaveně na hodinky ,,Kluci, já už jdu domu, je skoro deset hodin. Za tenhle den toho mám dost." Naposledy jsem objala Caleba a zamířila k východu, podívala jsem se na Ethana, který mi pohled vracel zpět s malým spokojeným úsměvem. ,,Ethane?! Kde mám motorku." Otočila jsem se ve vratech a podupávala nohou. Neunikl mi Calebův pohled, který k němu vyslal. Zasmála jsem se a čekala, než se opět objeví Ethan, který někam zmizel.

,,Jestli jí chceš, něco za to dostanu." Objevilse za mnou i s motorkou a ledabyle, se špatně skrytým úsměvem, si prohlíželsvoje nehty po vzoru blondýn. Hlasitě jsem se zasmála a přešla k němu. ,,Acopak by si vaše výsost přála?"

Přidala jsem se do jeho hry i přes extrémní únavu, jen abych dostala, co chci. Caleb se opřel o vrata a zaraženě nás pozoroval. Tohle nebylo moje klasický chování, já sama jsem se divila co to se mnou je.

,,Já chci, to co mi můžeš dát jedině ty. Teda od koho bych to přijal." Opřela sem se mu o hruď a šikovně mu ukradla zpět své klíčky od zapalování. Přeslazeně jsem se na něj usmála a škubnutím ho dostala z dosahu mé motorky.

Caleb se rozesmál na plný pecky, když jsem se usadila na motorce, kývla na pozdrav a smykem zmizela z dohledu. Je možný, že spolu budou ještě kecat, ale to mi bylo už úplně jedno.

Jediný co jsem teď chtěla je horká sprcha a postel. Řítila jsem se až na sídliště, kde bydlím nějakou dobu, u jedný ze dvou kamarádek co tu mám. Motorku jsem zaparkovala do garáže a pomalu šplhala až nahoru do bytu.

Už na chodbu jsem slyšela smích a povídání dvou dívek, ignorovala jsem to. Moje mysl chtěla už jen sprcha,postel, pořád do kola jsem si to opakovala jak zombie.

Klíč v zámku cvakl a já vešla do bíle natřené chodby. Z obýváku spojeného s kuchyní vycházely akorát zvuky televize. Pověsila jsem bundu na věšák a skopla boty, zůstaly ležet tam, kde přistály.

Přešla jsem k otevřeným dveřím, odkud vycházelo světlo a zároveň vedli do mého pokoje. Vešla jsem do obýváku a zastavila se. Na sedačce u televize mě pozorovaly dva páry známých očí. Ujistila jsem se, že mi brada zůstala tam kde byla, štípla jsem se do ruky jestli nespím a zírala na ně stejně jako ona na mě. ,,Cath?!" stála jsem jak solný sloup a nezmohla se ani na pozdrav. ,,Sky?!" zopakovala mou otázku a byla vykolejená snad i víc než já.

,,Moment, ty znáš mou sestru Cath?!" Amber skákala pohledem z Cath na mě a zpět. ,,Claire?"" Trochu jsem se zasmála ,,No ehm, jak se to vezme. Cath?" Podívala jsem se na ní ve snaze, že mi pomůže. ,,Claire? Já myslela, že si Sky." trochu se na mě zamračila.

,,Taky že jo, argh, to je složitý?" Chytla jsem se za vlasy a podívala se na Amber, který to zatím nedocházelo. ,,No, já mám čas." řeka trochu rozporuplně. Teď místo své klasické nervozity byla zaražená. Ta holka je samej extrém.

,,No, jak začít. Claire Downer je moje pravé jméno. Skylar jsem si vymyslela, když jsem utekla a usadila se tady." V mém hlase byl opět ten smutek. Pohodila jsem rameny a radši se zadívala na zem. Bylo mi jasné, že tady to bude na dlouho.Můj jasný plán sprcha, pak postel shořel jako hromádka karet.

Lidi taky je další kapitolka. Sory že musíte na kapitoly tak dlouho čekat. Ale menší problémy s počítačem mi brání vydávat častěji. Doufám že se vám to líbí a případný názory víte kam psát. Belka2511