Od doby, co jsem se probudila, mi u dveří věčně stojí ochranka, která dál nepustí nikoho bez identifikační karty.

Střídají se tu u mě doktoři jak na běžícím páse, jediné co zůstává stejné je čas a tenhle pokoj. Musím mít zatažené rolety a zavřené okno.

Několikrát za den stepují u okna do mého pokoje novináři a fotografové, každý mě chce vidět, všichni o mně píšou a neustále se snaží o rozhovor.

Ten fakt, že jsem měla autonehodu, ke všemu na závodě. Aby toho nebylo málo, tak tady jsem skončila kvůli Rayovi Farenovi. Pamatuju si dobu, kdy ještě býval v pohodě, ale pak, co se dostal na trať je jaký je.

Od poslední návštěvy uplynuly dva dny a za tu dobu se můj pokoj naplnil vázami s květinami, plyšáky a v přáníčkách brzkého uzdravení jsem se doslova topila.

Každý doktor, ale i sestřička si chodili pro autogramy. Můj pokoj byl ve VIP sekci, přesně tam, kde jsem nikdy nechtěla být. Sice je pravda, že tu byla televize a vlastní koupelna, ale vadila mi ta samota a ticho.

Dlouhé hodiny byl mou jedinou zábavou zpěv. Nikdy jsem neuměla zpívat, ale už jako malá jsem obdivovala, jak někdo hraje na klavír. Každý tón mi připomínal ukrytý vzkaz. Z části mi to dokonce připomínalo auta. Vzpomínala jsem, jak mě Frank poprvé zasvětil autům.

Vzpomínka

Je krásné letní ráno, už teď bylo dost jasně cítit, že dnes bude opravdu hic. Já si spokojeně hovím v křesle před televizí, brácha a ségra leží na sedačce a koukáme se na animované pohádky. Bylo mi asi deset. Vím, je to divné se v deseti koukat na animáky, ale u nás to bylo něco jako rituál. Padne devátá hodina a já s mými sourozenci společně s mou mamkou snídáme a pijeme ovocný čaj. Panuje pohodová atmosféra. Povídáme si o všem možném, navzájem se překřikujeme a smějeme se. V jedenáct hodin vylézá z ložnice Frank a dává si kafe. „Tak co, pomůžete mi v garáži pracovat na autě?" řekl. Všichni nadšeně souhlasíme a vyrážíme. Musíme projít přes půl města, než dojdeme, kam potřebujeme. Frank odemkne garáž, vleze do svého „miláčka", nastartuje ho a vyjede s ním ven. Je to tmavě modrá Toyota, sportovní verze staršího typu. Dost často ji upravuje a zdokonaluje.

V autě nám hraje rádio na plné pecky a sami si s autem hrajeme. Jako pokaždé ho pozoruji, jak rozdělává motor a zase ho skládá. Je to zvláštní, avšak pamatovala jsem si, jak co a kam patří. Frank mi najednou do ruky svěřil sprej s barvou, abych upravila nárazníky a kapotu auta. Bylo to poprvé, co něco takového udělal. Věděla jsem, jak moc důležité to pro něj je. Pomalými soustředěnými pohyby jsem pokrývala nárazníky novou vrstvou barvy. Brácha Nico, ten si hrál s barvami na dědově motorce.

Naši se nikdy nevzali, takže brácha má příjmení po mamce Collins, zatímco já a ségra máme příjmení po tátovi Downer. Pamatuju si, jak kroutil hlavou a smál se, když viděl, jak vypadám, ale teta ta málem vyvolala válku. Co vím, tak brácha se taky dostal do závodů, ale ne s auty, nýbrž na motokrosové závody. Ségra, co vím si splnila sen a je z ní doktorka.

Už je to tu zas. Ozývá se klepání na okno a hlasité dožadování mé pozornosti, potom už se jenom ozývají věty typu

„Pusťte mě, musím s ní mluvit!", nebo „Nešahej na mě, ty gorilo!" a podobně.

Brácha, ten má nyní turné, tak se tu určitě neobjeví a ségra, ta má nějaké operace až v Evropě a pro změnu se vrátí, až budu já zase závodit.

Ta nuda mě začala užírat, zapnula jsem televizi a naladila sportovní program. Na obrazovce se objevil Dante Owens, jeden ze soupeřů mého bráchy, co je z hodně úspěšné firmy Emmerson Industries.Hned po něm tam byl brácha za svou firmu a odpovídal na dotazy. Podle jeho výrazu soudím, že vše co říká myslí vážně nebo se naučil moc dobře hrát.

Brzy nato se kamera přesunula na start, kde zrovna odstartovali závod. S bráchou to vypadalo blbě, Dante ho posunul pěkně dozadu. Sice mě ty motokrosový závody tak nelákají, ale aspoň se na ně dalo koukat.

Bylo to mnohem lepší než všechny ty slaďáčky a blbosti na jiných programech. Myšlenky se mi líně povalovaly v hlavě, dokud se mi v ní nevytvořil obrázek mého auta, teď už hromady šrotu, a někoho v bílé kombinéze, jak ke mně leze okýnkem jakoby shora.

Vyděsilo mě to. Začínám si vzpomínat na tu svou nehodu.

Když se podívám do zrcadla, které odráží mou popelavě bledou tvář, vstoupí do pokoje doktor, kterého už znám. Jmenuje se Mcling. „Dobrý den, slečno Claire...". Okamžitě jsem ho zastavila:

„Kolikrát jsem vám říkala, abyste mi říkal jenom Claire, nebo když už tak slečno Downerová."

Ani nevzhlédl od svých papírů a mluvil dál: „Slečno Claire, mám výsledky všech vašich vyšetření. Zdá se, že máte vše v pořádku a můžeme vás propustit do domácího léčení."

Já nevěděla, co na to říct. Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou. Unikl mu lehký upřímný úsměv.

„Zajdu pro propouštěcí papíry." Odešel z pokoje a já si pořád neuvědomovala, že závod, který se má jet zítra, možná pojedu. Strávila jsem v nemocnici celkem čtrnáct dní a hrozně jsem se divila, jak to, že jsem to vůbec vydržela.

Pomalu jsem se postavila i přes občasnou bolest v břiše a se sádrou na noze. Moje reakce, že bych jela zítřejší závod, byla přehnaná. Oblékla jsem si věci, které mi donesli kluci jen s velkými obtížemi, ale bez pomoci sestry, i když mi to několikrát nabízela.

Pohodlně jsem se usadila do křesla a sbalila všechny svoje věci do tašek. Ze všech těch dárků, plyšáků a všeho dalšího možnýho jsem si vybrala tři. „Zbytek věnuju dětskému oddělení téhle nemocnice" řekla jsem si. Přišlo mi to přitom málo, tak jsem tam všechny ty věci odnesla osobně a dobrou hodinku si tam s dětmi povídala, ale už jsem pak musela jít čelit těm „opicím" v rohu.

Dvě gorily mám pořád za sebou, očividně se jim nelíbilo, že jdeme předními dveřmi ven, avšak nic s tím udělat ani nemohly.

Já osobně bych taky nejraději šla zadem, ale vpředu se musím ukázat. Otevřela jsem dveře a na berlích jsem se dobelhala pod schody.

Blesky fotoaparátů, lidi zahrnující mě otázkami.Chvíli jsem tam pózovala a odpovídala na zbytečné otázky,nna které každý zná odpověď.

Těšila jsem se na uvítací párty u Caleba, což je dost vzácná příležitost vidět jeho dům uvnitř. Nikdy nás tam nepustil. Policie a ochranka nemocnice mi prorazili cestu novináři až k autu, kde čekal Jeremy.

Rychle jsem nasedla do auta na stranu spolujezdce a podívala se na volant.

Po těle se mi rozléval nepopsatelný strach a v hlavě mi rostla panika. Nevšimla jsem si ani toho, že Jeremy už sedí, starostlivě na mě mluví a tak se i dívá. Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. ,,Jeď už prosím." Můj hlas jakoby nebyl můj, byl vysoký, písklavý, rozklepaný a koktavý. Na nic se neptal a jel.

Zabořila jsem nehty do sedačky, už když se auto rozjelo, a křečovitě svírala ruce. Radši jsem zavřela oči a modlila se, ať už to skončí.

Dojeli jsme na křižovatku, kde byla červená a já se podívala před sebe. Děsně se mi klepala kolena a vypadala jsem, že každou chvilku omdlím.

„Hej, Claire, si ready? Vypadáš blbě. Fakt ti nic není?" Ptal se asi potřetí po sobě a já jsem stejně jako pokaždé předtím zakroutila hlavou a snažila se bojovat se svým strachem. Byla jsem hodně vystresovaná a nevšímala si vůbec cesty.

Opravdu, jako bych to ani nebyla já. Mít strach z aut, to je nenormální. To nemůže být pravda. Byla jsem rozhořčená sama sebou. V duchu jsem si několikrát i osobně nafackovala, ale nic se nezměnilo.

Konečně jsme tu, před Calebovým domem. Jednou jsem byla jako jediná z týmu uvnitř. Měla jsem kliku, protože Caleb byl na šrot opilej a potřeboval se dostat domů, toho jsem využila. Teď je to jiné.

Všude plno holek v zářivých ultratitěrných věcičkách. Všude hlasitá hudba, nejčastěji písně skupiny Metallica, protože tu má Caleb nejraději.

Sotva otevřené dveře od auta poskytly minimum prostoru, se ke mně nacpali kluci, vytáhli mě ven a objímali.

Všichni se šťastné úsměvy na tvářích, kromě Jeremyho, ten je zachmuřený.

Celá naše skupinka, ovšem bez Franka, zmizela v domě, kde byla zábava v plném proudu. Všude se tvořily hromady alkoholu a do jedné takové jsem okamžitě sáhla a pořádně se napila.

Vůbec mi to nechutná. Mrknu na etiketu, co to je a nedivím se. Pálenka, tu fakt nenávidím ze všeho nejvíc.

Od někoho mi v ruce přistane flaška whisky, kterou piju pro změnu opravdu ráda. Podívám se, kdo mě zachránil, a není to nikdo jiný než Caleb. Něco mi na něm nesedí.

Je půl desátý večer a on je střízlivý, jako všichni z týmu. Za chvíli už se každý mračí a starostlivě mě pozorují.

Znova si loknu pálenky (neřeším už její chuť) i whisky a mizím jim z dohledu na zahradu. K mému štěstí se konečně dostavily první známky opilosti, které nyní opravdu potřebuji. I s nohou v sádře a dvěma flaškami jsem vylezla na strom, který jsem si při mé poslední návštěvě tak nějak oblíbila.

Pohodlně se usazená na jedné z těch vyšších větví jsem pozorovala, co se děje dole. Všichni tančí a baví se.

„Co tu děláš?" ozve se najednou příjemný hlas vedle mě, až se leknu a málem mi spadne flaška. Z druhé strany sedí velmi pěknej chlap.

Má jen bílé tílko, pod kterým se rýsují pevné svaly. Pozoruje mě s jedním zdviženým obočím a čeká na odpověď.

„Já nevím, sedím a zrovna si tě prohlížím" trochu koketní odpověď doprovázená škytnutím. Na malou chvilku se mu mihlo přes tvář překvapení, avšak tvářit se pokoušel stejně. „Čemu se směješ? Je na mně něco vtipnýho?" Až teď si uvědomím, že se usmívám.

„Nevím, co bys řekl ty?" trochu zašeptám a podívám se dolů. I přes hudbu jsem ho slyšela polknout.

V hlavě se mi začnou tvořit obrázky nás dvou, ale ty rychle zapíjím pálenkou, až je láhev prázdná, a v kmeni, kde je díra, ji pošlu až dolů na zem.

Na nebi byly první hvězdy, které jasně svítily a my je potichu pozorovaly. Jen tak po očku jsem koukla na něj. Má potetovanou ruku, což je hrozně sexy, a takovej ten rozháranej účes. Je prostě k nakousnutí. Mňam! Divila jsem se sama sobě, čeho jsem v duchu schopná. Třeba uvažovat jako ty kravky dole, to bylo šokující zjištění i pro mě.

Pálenku jsem měla vypitou hodně rychle. „Kdo vlastně jsi?" Posadil se na větev blíž vedle mě a usmíval se.

„Hádej" doslova mi zavrněl šeptem do ucha. Byla to má hra a on jí přijal.

„Znám tě?" Můj mozek byl na šrot, ale pořád fungoval, jak má. Bavilo ho to, poznala jsem to na jeho očích. Byl záhadný, povídali jsme si ještě asi půl hodiny. Zrovna hrála dole pomalá píseň. Lidé pod námi tančili v párech a kolébali se podle tónů písně „Un-break My Heart" od Toni Braxton.

Podívala jsem se mu do očí, byly tak krásně zelené jako čerstvě posečená tráva a svítily v nich dva malé ohníčky. Nedokázala jsem se od něj pohledem odtrhnout. Naše ústa byla v té chvíli blízko u sebe a zvolna se přibližovala. Na své tváři jsem cítila jeho dech.

„Hej, Ethane, pojď sem k nám se napít!" ozval se někdo ze zdola. Mrknul na mě a s úsměvem na rtech seskočil na zem a zmizel z dohledu.

Já tam dál seděla s nohou v sádře a dívala se na hvězdy. Byla jsem dost opilá, začínala jsem vidět rozmazaně, poprvé v mém životě to bylo vítané.

Zpozorněla jsem, když jsem zaslechla výkřik: „Neviděl někdo Claire?" Modlila jsem se, ať je nenapadne lézt na můj strom.

Zavrtěla jsem se jak na židli a víc se natiskla na kmen. „A není možné, že odjela domů?" Stáli přímo pode mnou a dohadovali se. Všechno krásné bylo pryč.

Ethan

Byl jsem už na cestě domů, když mě Caleb, hodně dobrej týpek, pozval přes mobil na nějakou párty.

„Ty vole, ještě nikam nejezdi, máme mejdan a doufám, že se tu ukážeš. Počítám s tebou." Típnul to dřív, než jsem stihnul cokoli odmítnout.

Takže mi pomalu nezbylo nic jinýho, než sjet z dálnice a zamířit k vilový čtvrti Hillcrest Height, kde Caleb bydlel. Zaparkoval jsem na protější ulici, protože u jeho domu bylo plno. Světla mého ferari dvakrát zablikala, já vystoupil z auta, okamžitě mě odchytnul Caleb a začal mě seznamovat s ostatními z jeho týmu. Prý jediný, kdo chybí je ONA a nějakej Jeremy.

Byli v pohodě, a to všichni. Jak jsme tam stáli, připletla se tam nějaká kráva, která byla už totálně namol a vypadala, že jí nebylo ani devět. Caleb mi ukázal celý jeho bejvák. Musím říct, že ho měl fakt obří.

Obývák spojený s garáží, málo nábytku a kupy chlastu. Přesnej styl sedící na Caleba. Jak jsem se tak rozhlížel, okamžitě jsem ho našel, jak valí do nějaký prsatý blondýny s obřím výstřihem s kelímkem piva v ruce.

„Čau fešáku, pěkná kérka a ty svaly, hmm" slyším. Někdo mi začal masírovat ramena, ale než jsem stihl cokoli říct, sápala se mi po krku a líbala mě nějaká žhavá bruneta.

Chvíli jsem se nechal, ale pak se mi v hlavě objevila ONA a její jízda. Odstrčil jsem ji a zmizel v zahradě.

Tady to bylo o hubu. Hudba řvala na plný pecky a lidi tu předváděli šílený kreace. Hledal jsem nějaký místo, kde by byl aspoň trochu klid. Našel jsem menší parčík a vylezl v něm na strom. Ani nevím, jak a proč mě to napadlo.

Bylo příjemné, když se na mě nikdo nelepil. Tak si sedím na stromě a ani jsem si nevšiml, kdy ONA vylezla nahoru na ten samý strom.

Byla to ona s flaškou v ruce. Bledší, než když jsem ji viděl posledně, na noze měla sádru a drobné odřeniny v obličeji, jinak byla pěkná. Nedalo mi to, abych na sebe neupozornil:

„Co tu děláš?" Asi jsem ji zpočátku trochu vyděsil, ale teď je v poho. Okamžitě se na mě podívala a dost okatě si mě prohlížela.

Od alkoholu měla mlžný pohled, ale mluvila v klidu, bylo to v rozporu s jejím stavem. Chvilku jsem čekal nějakou normální odpověď, ale ta její mě překvapila.

„Já nevím, prohlížím si tě." Ona mě jasně sváděla, to jsem fakt nečekal. Na tvářích jí pohrával úsměv.

Nádhernej úsměv, ne ten, který ukazovala na veřejnosti, tenhle je upřímnej. Tak nějak jsem se nemohl, anebo ani nechtěl odtrhnout od jejích očí. Seděli jsme teď na jedné větvi a hráli její hru. Za tu chvilku na stromě toho vypila dost. Ani nevím odkud vytáhla pálenku, ale ten její zbytek ve flašce vypila najednou.

Čas zde utekl strašně rychle. Odněkud se zdola ozval Caleb, volal mě, tak jsem musel jít.

Seskočil jsem na zem a šel za ním. Až v tuhle chvíli mi konečně došlo, co se málem stalo. Ona mě málem políbila. Pak už nešlo nepít. Kluci do mě lili jednu skleničku za druhou, mým neštěstím byla dlouhá abstinence, no prostě mě na šrot opili, až jsem vytuhl na jedné ze sedaček.

Claire

Tady na stromě jsem seděla už pěkně dlouho a moje alkoholové zásoby se dost ztenčily. Zbývají mi nyní už tak dva loky a budu na suchu. Už jsem viděla naprosto rozmazaně a neměla páru, jak se dostanu zpátky na zem. Dokud mě nenašel Caleb.

Caleb

Měl jsem takovou radost, že ji konečně pustili z nemocnice. Mám velký plány navečer. Během dne jsem zorganizoval menší večírek, hlavně pro ni, ale u mě přímo doma.

Když se začali sjíždět lidi, měl jsem sto chutí to zabalit a vyhodit je, ale byla to sázka a já ji prohrál, tak musím zatnout zuby a vydržet jeden večer.

Když přijela, byla bledá, ale s klukama jsme ji museli přivítat. Zavedl jsem ji do domu a šel zjistit co je s klukama, že byli nasraní. Měl jsem blbou předtuchu, že je to kvůli Claire. „Co se děje?" ptal jsem se hned, jak to šlo. Čekal jsem cokoli, jen ne tohle.

„Claire byla po celou dobu jízdy strachy bez sebe, poznal jsem to, i když se to snažila zakrýt. Kluci, ona má strach z jízdy!"

Pro všechny nedočkavce tady je kapitolka. Moc, moc děkuju všem co si tenhle příběh čtou, moc si toho vážím. Dále chci poděkovat Vittovi za editorskou práci a doufám že se kapitolka bude líbit. Doufám že ste spokojení případné pochvaly nebo kritiku víte kam psát. :) belka 2511