Už jsem otevíral pusu k tomu, abych ze sebe něco vysoukal, když v tom se mi v kapse rozezvonil telefon. Leknutím jsem sebou trhl a už začal šmátrat po telefonu. Volala mi asistentka a začala mi líčit všemožné problémy a komplikace, které vznikly s naším novým odběratelem. V jejím hlase jsem slyšel beznaděj a bylo mi jasné, že jí to na krku nechat nemůžu. „Moc se omlouvám, ale musím okamžitě do práce. Nastaly nějaké problémy, tak to musím jít vyřešit." ospravedlňoval jsem se. Vysvobození! Pomyslel jsem si v hlavě. Za normálních okolností bych nadával a byl naštvaný, jak je možné, že může být někdo tak neschopný a nespolehlivý, ale teď se mi to náramně hodilo. Urychleně jsem se rozloučil a už se v předsíni nazouval do bot. „Zítra se zase ve stejnou dobu stavím u stadionu, tak tam na mě prosím počkej." zavolal jsem na něj ještě a už za sebou zavíral dveře.

Čekal jsem, jak své chování objasní. Když už to vypadalo, že z něj konečně něco vypadne, zazvonil mu telefon. Vypadá to na hovor z práce. Co vlastně dělá, čím se živý? napadlo mě. Nejspíš to bude ředitel nějaké společnosti nebo bude na nějakém podobně vysokém postu, soudil jsem podle toho rozhovoru. Než jsem se nadál, už mizel za zavírajícími se dveřmi. Ještě na mě stihl zavolat, že zítra na mě bude opět čekat před stadionem, a už byl pryč. Ani jsem mu nestihl říct, že zítra jedeme na závody a nejsem si jistý, jestli nepřijedeme o něco později. Ale což, můžu mu kdykoli zavolat, když nebudu stíhat, mávnul jsem nad tím rukou a šel si připravit věci na druhý den.

Trvalo několik dlouhých hodin, než se vyřešila nastalá situace. Došel jsem domů a okamžitě zamířil na gauč. Cestou jsem ze sebe sundal kabát, šálu i čepici a nechal je válet na zemi. Svalil jsem se na měkkou pohovku a podíval se na hodiny tikající vedle televize. „Půl dvanácté...ehh, mně se nechce nic dělat..." zakňoural jsem si sám pro sebe. Měl bych se ještě podívat na ty papíry, pomyslel jsem si, ale to už se mi pomalu zavíraly oči a za okamžik jsem spal jako zabitý.

Spát jsem šel relativně brzy, chtěl jsem být druhý den svěží a plný energie. Ač se to nezdá, tak i pro trenéra jsou závody docela vyčerpávající. Ještě ale předtím, než jsem se uložil ku spánku, jsem ležel na posteli a v prstech si pohrával se snubním prstenem. Akane tu stále má svoje věci, ani mi od té doby nezavolala. Vlastně mi o sobě nedala vůbec vědět. Částečně jsem byl rád, protože znovu ji vidět nebo slyšet její hlas, asi by jsem znovu spadl do těch šílených depresí. Ne, že bych teď byl v úplné pohodě, ale se srovnáním předchozích dní, jsem se dal docela do kupy. Na druhou stranu bych se chtěl už tohohle všeho zbavit, jejích věcí, bytu, vzpomínek, zapomenout a začít znovu, počkat, až se mi otevřou nové dveře a já do nich mohl vstoupit. Tohle mi říkal Hiroshi a já se neubránil mírnému úsměvu.
Ráno jsem vstával brzo. Musel jsem se rychle připravit a přesunout se ke stadionu, kde na nás čekal autobus. Nejel jsem jen já se svými svěřenci, ale jeli i další atleti se svými trenéry a celkem jsme zaplnili dva autobusy.
Dorazili jsme mezi prvními, tak jsme měli dost prostoru pro malé rozehřátí svalů. Brzy začala však atmosféra houstnout a pár jedinců, které jsem trénoval, začalo propadat nervozitě, protože toto byly jejich první důležitější závody. Nakonec však vše proběhlo bez jakýchkoli komplikací a odvezli jsme si včetně několika medailí i ocenění za nejlepší běžecký tým. Zajistili jsme si tím postup k dalším důležitým závodům, jejichž vítězství by mohlo dovést pár jedinců až na samotný vrchol. Při zpáteční cestě autobusem byli všichni v dobré náladě a oslavovali svůj úspěch. Dokonce i já jsem zapomněl na své starosti a musel se usmívat. Vlastně jsem si za celý den na Akane ani nevzpomněl, byl jsem zaneprázdněný a na nějaké trápení zkrátka nebyl čas. Vjeli jsme do tunelu a nás obklopila tma, která byla přerušovaná světly projíždějících aut. Náhle se ozvala ohromná rána a autobus začal prudce brzdit. Většina lidí, která neseděla na svých místech, popadala. Všichni utichli a slyšet bylo pouze kvílení pneumatik. Autobus se zastavil a všichni se začali kolem sebe rozhlížet a vyměňovat si zmatené pohledy s ostatními. Svůj zrak jsme upřeli na vozovku před námi a hned nám došlo, co se stalo. Nějaké řidič zřejmě ztratil kontrolu nad svým autem, vjel do protisměru a zde se střetl s protijedoucím vozidlem, přičemž ještě několik dalších řidičů nestihlo včas zastavit, a tak jsme se stali svědky poměrně velké dopravní nehody. Byl cítit zápach spálených pneumatik, silnice byla zcela neprůjezdná, auta na sobě namačkaná a my uvězněni mezi nimi. Začali jsme všichni postupně z autobusu vystupovat, stejně, jako ostatní řidiči ze svých aut. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn, bylo nanejvýš jen pár škrábanců a pohmožděnin. „Tak tohle bude asi na dlouho." povzdechl jsem si a vytáhl z kapsy mobil. Musím zavolat Hiroshimu, aby na mě zbytečně nečekal, pomyslel jsem si a chtěl začít vymačkávat jeho číslo. Jak tak to ale vypadalo, dnešní příděl štěstí jsem již vyčerpal, neměl jsem signál a navíc i baterka byla na pokraji svých sil.

Probudil jsem se až těsně před polednem. Žaludek se mi svíjel v křeči z hladu, tělo jsem měl rozlámané a v hlavě mi nepříjemně bodalo. Vstal jsem a mírné zavrzání podlahy doprovodilo moje zaskučení bolestí. Došoural jsem se do kuchyně, kde jsem si dal vařit vodu na čaj a namazal si máslem a marmeládou dva krajíce chleba. Do hrnu jsem nalil vroucí vodu, kterou začal okamžitě dočervena obarvovat sáček s ovocným čajem, který jsem tam nechal chvíli louhovat. Vrátil jsem se zpět do obývacího pokoje a posadil se na gauč, kde jsem byl zahnízděný po celý zbytek odpoledne. Nebylo mi moc dobře, ale slíbil jsem Naokimu, že se stavím u stadionu a počkám na něj. A nejen, že jsem mu to slíbil, ale hlavně jsem chtěl, chtěl ho zase vidět. Vstal jsem tedy a šel se převléknout. Ze země jsem sebral kabát, čepici a šálu, které se tam od včerejšího večera válely. Hodil jsem to na sebe a vyrazil ke stadionu. Došel jsem tam ještě o 20 minut dříve, jak včera, tak jsem si byl téměř jistý, že by tu měl Naoki ještě být.
Čas ubíhal a Nao stále nikde. Střídavě jsem seděl na lavičce a nervózně přecházel z jedné strany na druhou. Několikrát jsem se mu snažil dovolat, ale marně, vždy byl nedostupný. Je snad možné, že mu lezu na nervy a nechce se mnou mít nic společného? Ale proč by mi to neřekl? Dalších pár hodin jsem seděl před stadionem, který se zahaloval do tmy a já postupně chřadnul. Bolela mě hlava, tváře jsem měl červené a tělo se mi třáslo zimou. Už jsem ani nedoufal, že by se mohl objevit, proč taky. Nejsem pro něj nikdo důležitý, jen další člověk z davu.

Uvězněný jsme tam zůstali ještě několik hodin, než se podařilo z cesty odstranit všechna nepojízdná auta a už vůbec nemluvím o výslechu policie. Konečně jsme mohli zase vyrazit. Bylo půl deváté a já doufal, že se na mě Hiroshi nebude moc zlobit, měl jsem opravdu výčitky, že jsem mu nemohl zavolat a ani teď to nebylo možné, abych se mu omluvil. Můj mobil již nějakou dobu odpočíval v pokoji a nepamatoval jsem si telefonní číslo, abych si mobil od někoho půjčil a zavolal mu. Trvalo další hodinu, než jsme dorazili na parkoviště stadionu. Všichni jsme znaveni s doprovodným zíváním vystupovali z autobusu, ještě se urychleně rozloučili a už si každý vyrazil svým směrem. Procházel jsem kolem stadionu a můj pohled se zatoulal ke vchodovým dveřím. Všimnul jsem si postavy sedící na lavičce, kterou ozařovalo světlo z pouliční lampy. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo to je. Okamžitě jsem k němu přiběhl. „Ježiši...Hiroshi, co tu děláš?" zeptal jsem se lehce zděšeně, ale odpovědi se mi nedostalo. Měl rudé tváře, celý se chvěl a celkově vypadal strašně. V obličeji neměl žádný výraz a vypadal, jakoby ani nezaregistroval můj příchod, byl úplně mimo a vypadal takto docela děsivě. On tady na mě opravdu celou dobu čekal? ptal jsem se sám sebe v hlavě. Přiložil jsem mu ruku na čelo, které bylo v jednom ohni. „Proboha, musíš mít teplotu. Pojď, musíš okamžitě do postele." pravil jsem k němu. Přehodil jsem si jednu jeho ruku kolem krku, abych ho podepřel, rukou jsem ho chytil kolem pasu a už mu pomáhal na nohy. Jen štěstí, že bydlím tak blízko, pomyslel jsem si. Dovedl jsem ho k sobě domů, pomohl mu se vysvléci z přebytečných vrstev oblečení a uložil ho do postele v pokoji pro hosty, což bylo trochu náročné ho tam dostat, jelikož jsme museli do patra po točených schodech.„Donesu ti mokrý hadr a čaj, tak ať tě ani nenapadne z té postele vylézat." upozornil jsem ho přísně a vyšel ze dveří.

Úplně jsem ztratil pojem o čase. Zíral jsem do země a v hlavě jsem měl úplně prázdno. Najednou jsem zaslechl známý hlas a ucítil něčí ruku na mém čele. Moc jsem to ale nevnímal, myslel jsem že je to jen v mé hlavě. Jenže mě osoba náhle začala zvedat. Mám snad halucinace? Nohy, které jsem měl zkřehlé, se mi podlamovaly a já se musel o postavu opřít, abych se na nich vůbec udržel. Tohle nemůže být nějaká halucinace, vždyť to vypadá tak reálně, pomyslel jsem si po chvíli a zvedl hlavu, abych se mohl podívat osobě do tváře. „Naoki." špitl jsem neslyšitelně a na tváři se mi objevil mírný úsměv. On přišel, nenechal mě tam. Škobrtl jsem, ale on mě přidržel a já pod sebe mohl zase nohy v klidu poskládat. Došli jsme k němu domů, kde jsem se s Naokiho pomocí dostal nějakým způsobem do patra a ocitl se v měkké a pohodlné posteli a přikrytý teplou peřinou, do které jsem se pěkně zachumlal.

Tak a další kapitola je na světě. Doufám, že se bude alespoň trochu líbit.
Jinak bych chtěla udělat ještě malou reklamu mé kámošce, jmenuje se zde Kataka99 a začala zde zveřejňovat svou první povídku (samozřejmě také yaoi). Píšeme spolu Don't touch, please! , budeme rádi, když si i to přečtete a popřípadě nás obdarujete votem nebo komentem ^^