Byl jsem na střední a začal chodit do běžeckého klubu a tam jsem ho poprvé uviděl. Do běhu dával veškerou svou energii a soustředění, ale přitom vypadal tak uvolněně a jeho pohyby byly tak ladné. Vždy, když jsem přišel na stadion, on už tam byl a tvrdě trénoval, přitom ale odcházel jako poslední. Moc jsem si přál za ním dojít a oslovit ho, ale na to jsem neměl kuráž, a proto jsem ho jen zpovzdálí sledoval.
Jednoho dne, když jsem přišel na stadion, pro mé překvapení se Naoki nenacházel na běžecké dráze, nýbrž na tribuně a sledoval dění kolem sebe. Nemohl jsem si nevšimnout jeho sklíčeného výrazu. Dost mě to trápilo, a tak po tréninku, když tam ještě stále seděl jsem za ním zašel. Pověděl mi, že doktor mu doporučil se závodním během skončit kvůli zkracování šlach, pokud by pokračoval, mohlo by dojít k jejím přetržením. Neuměl jsem si představit, že by Naoki přestal běhat, tohle jsem nemohl dopustit. Na běhu mu opravdu záleželo a věděl jsem, že touží se stát vrcholovým atletem. Rozhodl jsem se mu tedy pomoci a na jeho tváři vyčarovat opět úsměv. Začal jsem mu pomáhat s protahováním a speciálními cviky na prodloužení šlach, vyplatilo se. Po pravidelném cvičení a jen lehkými tréninky mohl začít běhat opět naplno a stoupat výše, krůček po krůčku se dostávat ke svému snu a já mohl být po jeho boku a sledovat ho z první řady.
Bohužel všechno jednou končí a já se s rodinou, ještě před ukončením čtvrtého ročníku, musel přestěhovat. Těžce jsem to nesl, konečně jsem dělal to, po čem jsem toužil, byl s osobou, se kterou jsem si přál být a teď bych to měl zkrátka hodit za hlavu? S rodiči jsem se kvůli tomu pohádal, ale připadalo mi, jako by mě vůbec neposlouchali, vůbec na mě nebrali jakékoli ohledy a já byl nucen se jim podřídit. Poslední dny jsem vůbec nešel do školy a ani na stadion. Když bych viděl Naokiho, určitě by jsem to nezvládl a na místě se složil. A tak jsem jednoho dne prostě zmizel a už se nikdy neukázal.

Celou noc jsem klidně spal a nechal si něco zdát...zdát o osobě z minulosti, na kterou jsem již téměř úplně zapomněl. Nevěděl jsem o koho šlo. Postava byla zahalena v husté mlze. Slyšel jsem, jak na mě volá, říká, abych šel blíž. Následoval jsem ten hlas a za okamžik se přede mnou začala rýsovat silueta. Když však stačil jen krůček k tomu, abych se jí mohl podívat do tváře, probudil jsem se.
Zamžoural jsem a okamžitě se chytl za hlavu, která mi třeštila bolestí. Po chvilkovém rozvzpomínání jsem si vše vybavil a začal se rozhlížet po pokoji. „Co jsem to kruci udělal...taková ostuda." řekl jsem si sám pro sebe a opatrně vstal.

Večer jsem Naokiho ještě pohladil ve vlasech a šel se uvelebit do obýváku na gauč. I přes to, že jsem šel spát pozdě, probudil jsem se relativně brzy. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli předchozí den nebyl jen sen. Byl jsem rád, když jsem ve své ložnici uviděl stále spícího Naokiho. Tak přeci jen to nebyl sen, pomyslel jsem si s úsměvem. Ale jemu možná bude trochu blbě, nevypil toho sice moc, ale přesto to s ním docela zamávalo. Došel jsem do kuchyně a začal připravovat míchaná vajíčka se šunkou a zeleninou. Zrovna, když jsem nandával na talíře, se ve dveřích objevil Naoki. „Dobré ráno." pozdravil jsem s úsměvem ve tváři.„Jak ti je?" zajímal jsem se a nasadil trošku ustaraný výraz.

Přikývl jsem mu na pozdrav. „Bolí mě hlava." odpověděl jsem a prohrábl si černé vlasy. „Omlouvám se za všechny potíže, vůbec nevím, co to do mě tak najednou vjelo." Tedy věděl jsem, co a proč do mě vjelo, každopádně mě to nijak neomlouvá.

„To je v pohodě, nemusíš se omlouvat. Posaď se, přinesu ti na tu hlavu prášek." V lékárně jsem vzal paralen, do sklenice nalil vodu a obojí mu podal. Pak jsem před něj dal talíř s vajíčky a chlebem. „Jez,musíš mít hlad." vybídl jsem ho s lehkým úsměvem a posadil se se svojí porcí naproti němu.

„Díky, ani nevím, jak bych ti to mohl oplatit." odpověděl jsem a zapil prášek vodou. Následně jsem se pustil do své porce vajíček, měl jsem vážně velký hlad.

„Nemusíš mi to nijak oplácet. Vlastně mám docela výčitky, že jsem tě nechal dát si ten poslední panák. A asi nebyl vůbec dobrý nápad ti vůbec nějaký alkohol dávat, takže bych se ti spíš já měl omlouvat." řekl jsem s provinilým výrazem a vidličkou se dloubal ve vajíčkách.

Překvapeně jsem na něj zíral. „Nemusíš se kvůli tomu cítit provinile, nenutil jsi mě to pít. Navíc vůbec nevím co bych dělal, když bych na tebe nenarazil." usmál jsem se na něj.

Taky jsem se usmál. „Fajn, tak to berme tak, že si jsme kvit, takže mi nemusíš nic oplácet." mrkl jsem na něj a dal si do pusy vajíčka.

„Dobře." zasmál jsem se a následně se chytl za hlavu s bolestným zasyčením.

„Prášek ještě nezabral?"

„Ne, ještě ne, ale už je to o něco lepší." ujistil ho a opět se pokusil o úsměv.

Když jsme dojedli, vzal jsem talíře a začal je omývat. „No a co budeš dnes dělat?" otočil jsem se na něj.

„Budu muset vyřešit tu záležitost s Akane." povzdechl jsem si a sklopil zrak. Už jenom z toho pomyšlení mi bylo zase na nic a do toho mě ještě bolela ta hlava, jako by to nebylo málo.

„Ach, aha...promiň..." Zabrnkal jsem na citlivou strunu. „Ale když budeš chtít, můžeme potom někam vyrazit, abys se odreagoval. Můžeš přijít sem nebo mi zavolat." Otřel jsem si ruce a na papír mu napsal své telefonní číslo. „Bylo by to určitě lepší, než abys byl zalezlý a utápěl se ve smutku...nebo v noci lítal po temných ulicích." usmál jsem se na něj.

Úsměv jsem mu opětoval a vzal si od něj lístek s číslem. „Díky, ale udělal jsi toho pro mě dost, víc po tobě nemůžu chtít." Cítil jsem opravdu vděčnost za to, že jsem na něj včera narazil. Mohl jsem se mu vyzpovídat, takovou možnost jsem nikdy neměl, až do té doby, dokud jsem nepotkal Akane...tedy myslím, zaváhal jsem náhle nad svou myšlenkou.

„Ne, to je v pořádku. Budu jenom rád, nerad bych, aby jsi se trápil, chtěl bych ti pomoci." ujišťoval ho s úsměvem na tváři. Má ho opravdu rád, a proto ho nechce vidět se takto šíleně trápit, úplně ho to užírá. Udělá všechno proto, aby byl zase šťastný.

„Děkuju, cením si toho." Opravdu jsem nechápal, proč tak moc naléhá. Navíc určitě má vlastní problémy, tak proč si přidělávat práci řešením problémů cizích? „Už půjdu a ještě jednou moc děkuju, ale nemusíš si kvůli mně dělat takové starosti." Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím.

Chytl jsem ho za paži, když procházel kolem mě a přitáhl si ho k sobě. Chytl jsem ho za ramena a zpříma se mu podíval do očí. „Slib mi, že se ozveš, prosím." žádal jsem ho s vážným výrazem ve tváři.

Překvapeně jsem zamrkal, když mě uchopil a přitáhl. Vypadal úplně jinak, než před tím. Z tváře mu zmizel úsměv a celkově vypadal, že si o mě doopravdy dělá starosti. Chvíli jsem na něj zmateně zíral, ale nakonec jsem přikývl.

Trochu mě to uklidnilo. Vlastně jsem neměl jinou možnost, než se s tím spokojit. Pustil jsem ho a lehce se usmál. Doprovodil jsem ho ke dveřím, ještě se s ním rozloučil a už se ocitl v bytě opět sám.

Ocitl jsem se na ulici, kde mě hned ovanul studený podzimní vítr. Vykročil jsem směrem ke svému domu a opět se začal utápět v myšlenkách. Tentokrát ale ne v myšlenkách o Akane a o tom všem, co jsme spolu zažili, ale v myšlenkách o Hiroshim. Stále mi vrtalo hlavou, odkud jen bych ho asi mohl znát. Přeci jen, mohl by mít někdo strach o někoho, koho vůbec nezná? Než jsem se nadál, už jsem stál před svým domem. Ještě nějakou dobu jsem stál přede dveřmi, než jsem se odhodlal vstoupit. „Nao! Proboha, kde jsi celou noc byl? Víš, jaký jsem měla o tebe strach?" přiřítila se hned ke mně a pevně mě objala. Stál jsem a ani se nepohnul, nevydal žádnou hlásku a v obličeji měl kamenný výraz. „Ty jsi pil?" zhrozila se, v jejím hlase byly slyšet obavy. Odtáhla se ode mě a začala si mě prohlížet. „Jsi v pořádku? nestalo se ti něco? A kde jsi byl přes noc?" začala mě zahlcovat otázkami. Dělal jsem, jako by jsem ji neslyšel a rozešel se do ložnice. „Nao počkej! Prosím, odpusť mi, je mi to strašně líto. Vůbec nevím, co to se mnou bylo, nevím, proč jsem to udělala." rozvzlykala se. Objala mě a zabořila obličej do mojí hrudi. „Prosím, prosím tě, odpusť mi to, už se to nestane." slibovala. Zvedla ke mně obličej a zadívala se mi do očí. „Pojď, začneme od znovu." pravila ke mně s prosebným podtónem. Slzy se jí kutálely po tvářích a nadále padaly na mé sportovní tričko, do kterého se nasákly a vytvořily mokré skvrny. Zdvihl jsem ruku a začal ji slzy z tváří otírat. Celou dobu jsem se jí díval do očí, ve kterých byla vidět lítost, lítost a nyní i špetka naděje. Odtáhl jsem se od ní a došel k oknu. „Odejdi." vypravil jsem ze sebe bez jakýchkoli emocí, tedy alespoň jsem je nenechával na sobě znát. Ve skutečnosti jsem byl úplně zničený, užíralo mě to zevnitř. „J-jak to myslíš?" vykoktala ze sebe a upírala ke mně zrak. Sundal jsem si snubní prsten a odložil ho na stůl. „Je konec." odpověděl jsem chladně. „Nao...ki..." hlesla tiše a do očí se jí opět vehnaly slzy. Ještě okamžik tam stála, jako kdyby čekala, že si to rozmyslím, ale pak se otočila a se vzlyky odešla. Posadil jsem se na postel a zabořil obličej do dlaní. Aniž bych si to uvědomil, už se mi z oči také draly slzy a stékaly po mých pažích.

// Doufám, že se vám kapitolka líbila a budete tuto povídku nadále číst. Asi to pro vás teď není zas tak zajímavé, jelikož se tam vlastně nic extra neděje, však já to napravím, ale musíte pochopit mé potřeby udělat z hlavní postavy chudáčka ^^ :D. Další části budu přidávat podle toho, kolik budu mít času, ale budu se snažit přidat alespoň jednu za týden.