Hiroshi- tučný text
Naoki- normální text

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Nikdy jsem si nemyslel, že by se to mohlo stát zrovna mně. Prodloužil jsem krok a dál běžel v rychlém tempu. Byla tma, kterou přerušovaly jen pouliční lampy a ticho narušovaly mé nohy dopadající na chodník. Chtěl jsem na to, co jsem před pár okamžiky viděl, zapomenout, utéct před tím. Ale stále to nešlo, neustále jsem měl před očima mou snoubenku v posteli s jiným mužem. Pevně jsem zatnul zuby a opět zrychlil. Proč? vždyť jsme spolu byli šťastní, milovali se...nebo jsem to tak cítil jen já?

Jsem Arisawa Naoki, bývalý olympionik. Je mi 24let a celý svůj život jsem zasvětil běhu, nic jiného mě nezajímalo. Už od mala jsem tvrdě trénoval, zúčastňoval se závodů, postupně stoupal výš a výš, až jsem se dostal na Olympiádu. Neměl jsem žádné přátele, přišlo mi zbytečné ztrácet čas, který jsem mohl věnovat tréninku, navazováním nějakých vztahů. Když v tom se to stalo. Při jednom z důležitých závodů jsem si přetrhl šlachu a doktor mi oznámil, že již nikdy nebudu moci běhat závodně. Byl jsem na dně. V tom jsem ale potkal ji, Akane. Pomohla mi zpět na nohy a já měl opět pro co žít. Běh jsem neopustil, nikdy jsem běžecké boty nepověsil na hřebík. Stal se ze mě trenér na atletickém stadionu a každý den si šel zaběhat, byl to můj styl relaxace, ventilace vzteku a smutku. Ale hlavní prioritou pro mě byla Akane. A teď se všechny plány zhroutily...svatba, založení rodiny, strávení zbytku života spolu...jako by to byl domeček z kostek, který se na mě zřítil a zavalil mě. Byl jsem opět na dně...ne, byl jsem na tom ještě hůř a neměl se k čemu vrátit, neměl jsem nic, na co by jsem se mohl upnout.
Úplně ponořený do svých myšlenek jsem dál běžel a stále zrychloval ve snaze na vše zapomenout a přijít na jiné myšlenky, když v tom jsem do někoho vrazil. Zakymácel jsem se a pokusil se udržet rovnováhu. Mé tělo bylo ale již vyčerpané. Nohy se mi podlomily a já se skácel k zemi. Přede mnou se náhle tyčila vysoká mužská postava, které jsem právě ležel u nohou. Podíval jsem se mu do obličeje, ale kvůli světlu lampy, které mě oslnilo, jsem nebyl schopen rozpoznat ani ty nejvýraznější rysy.

Vracel jsem se z práce, když v tom zpoza rohu někdo vyběhl a vrazil do mě. Sice jsem to nečekal a byl překvapený, ale na rozdíl od té osoby, jsem neměl s udržením rovnováhy problém. „Jsi v pořádku?" zeptal jsem se hned a natáhl k němu ruku, abych mu pomohl se postavit. Začal jsem si postavu pečlivě prohlížet. Byl to muž, asi stejně starý jako já, s krátkými černými vlasy a na sobě měl běžeckou soupravu. Asi mě šálí zrak, pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, kdo to přede mnou stojí...tedy, momentálně válí.

Podíval jsem se na jeho ruku a váhavě ji chytil. Když mi pomáhal se zvednout, nohy mi opět lehce zaprotestovaly, ale přeci jen se mi podařilo se opět postavit. „Díky, jsem v pořádku." špitl jsem tiše a konečně si ho mohl pořádně prohlédnout. Měl na sobě sice rifle a mikinu, ale přesto bylo vidět, že má sportovní postavu. Sledoval mě svýma tmavýma očima, přes které mu padalo pár pramenů jeho hnědých vlasů. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem se s ním již setkal.

„Opravdu?" ujišťoval se. Ještě jednou jsem si ho pečlivě prohlédl. Ano, je to bezpochyby on, pomyslel jsem si. Jsem rád, že jsem mohl na něj po takové době opět narazit, jen...mrzí mě, že má stejný výraz jako tenkrát, možná se mi zdá, že je ještě utrápenější.

„Ne,opravdu mi nic není, jen jsem to trošku přehnal s tréninkem." ujišťuji ho a stále se snažím rozvzpomenout, kde jsem ho jen asi viděl.

Pousměju se. „Jo, to jsi celý ty." řeknu potichu.

„Eh...?"podívám se na něj zmateným pohledem. Nejsem si jistý, jestli jsem dobře slyšel, ale pokud ano, potvrzovalo by to mou domněnku. „My se známe?" zeptal jsem se nejistě a upíral na něj svůj zrak.

Takže si mě nepamatuje. „Ne, tedy myslím." zalhal jsem. Nevím proč, neměl jsem k tomu žádný důvod, jen mi to prostě přišlo lepší.

„Aha, já..." zaseknul jsem se. Možná je to nějaký z mých dřívějších fanoušku...? ne, to je blbost, na mě se už po těch letech zapomnělo a navíc, jaká je šance, že by mi zrovna on utkvěl v paměti? dost mizivá, řekl bych. „...omlouvám se, připadalo mi, že jsme se už někde potkali." dokončil jsem rychle větu a sklíčeně opět sklopil zrak k zemi.

„V pořádku, nemusíš se omlouvat." usměju se na něj. Tak přeci jen si mě trochu vybavuje. „Vypadáš docela zmoženě a taky, že tě nejspíš něco trápí. Bydlím tady kousek, nechceš ke mně zajít?" zeptal jsem se a doufal v kladnou odpověď.

„No, já nevím...asi bych..." Chtěl jsem s poděkováním pozvání odmítnout, ale v tom mi došlo, že se mi domů vůbec nechce. Navíc jsem byl od domova docela daleko a nebyl žádný důvod odmítat, ani do práce jsem zítra nemusel. „Nebo jo, půjdu." odvětil jsem nakonec s jistotou v hlase. Možná se mi alespoň podaří na chvíli zapomenout.

Opravdu mě to potěšilo, když nakonec souhlasil. „Super, tak jdeme. Jinak já jsem Kasuga Hiroshi." představil jsem se a vykročil směrem domů.

Přikývl jsem. "Já jsem Arisawa Naoki." představil se také a následoval ho.

Zanedlouho jsme už byli v mém bytě. „Co tě vlastně přimělo jít běhat tak pozdě večer?Pochybuju, že to bylo kvůli tomu, že jsi měl zrovna chuť." zajímal jsem se a zavedl ho do obývacího pokoje. „Posaď se a chovej se jako doma. Co si dáš, kafe, čaj nebo něco jiného? nabídl jsem mu.

„Jen vodu." odpověděl jsem a posadil se na gauč. „Je to komplikovaný a nadlouho..." povzdechl jsem si. „...nechci tě tím zatěžovat."

"Času máme dost." vybídl jsem ho, když jsem se vracel z kuchyně se sklenicí vody. Posadil se vedle Naokiho a podal mu vodu. „Navíc...vypadá to, že tě to opravdu trápí. Když se vyzpovídáš, tak se ti třeba alespoň trochu uleví nebo by jsem ti mohl nějakým způsobem pomoci." přesvědčoval jsem ho.

Vzal jsem si od něj sklenici, napil se a sklenici svíral v rukách. Chvíli jsem zíral na hladinu vody a přemýšlel, jestli mu to mám říct. Nakonec jsem se nadechl a začal mu vše líčit a vysvětlovat, ale nezacházel jsem do velkých detailů.

Naslouchal jsem mu a občas přikývl. Byl jsem opravdu rád, že se mi svěřil. Když skončil, hluboce jsem se zamyslel, s tímhle jsem mu doopravdy nějak zvlášť pomoci nemohl. „Chápu, že tě to zasáhlo, ale ber to tak, že když se jedny dveře zavřou, tak se otevřou jiné." Vstal jsem a zamířil do kuchyně. Když jsem se opět objevil ve dveřích, už jsem v ruce měl lahev slivovice a dva panáky. „Někdy to chvíli trvá, než se nějaké znovu otevřou, a tak je třeba si občas to čekání zkrátit." zasmál jsem se a každému nalil jednoho panáka. „Neříkám se přímo opít, to ne, stačí jeden nebo dva panáky a hned je o něco veseleji."

Za normální situace bych odmítl, ale teď...Vzal jsem si frťana do ruky, přiťukl si s Hiroshim a kopl ho do sebe. Trochu se mi zamotala hlava a zkroutila pusa po té chuti. Nikdy jsem nepil, tak jsem na to nebyl zvyklý.

Musel jsem se zasmát, když jsem viděl jeho obličej. „Ty vážně moc nepiješ, co?" zeptal jsem se pobaveně. Já vlastně taky ne, alkoholem člověk nic nevyřeší, ale pokud se užije ve správném množství a není to často, tak si nemyslím, že je to nějaké velké zlo.

Zavrtěl jsem hlavou, čímž jsem si zajistil další její chvilkové motání. „Nějak to nefunguje." pronesl jsem po chvilce. Vlastně jsem ani nevěděl, co od toho mám očekávat.

„Chceš ještě jeden?" Aniž by jsem počkal na odpověď, už jsem nám znovu naléval.

Hned jsem si slivovici vzal a opět ji do sebe hodil. Díky předchozímu panáku jsem si na tu chuť zvyknul a docela mi to tentokrát i chutnalo.

„Počkej, musíš s tím opatrně." namítl jsem. „Je domácí a relativně silná, takže pokud nejsi zvyklý, neměl by jsi to moc přehánět." upozorňoval jsem ho. „Zapij to alespoň tou vodou."

„Jsem v pohodě." ujišťoval jsem ho, ale už jsem začínal na sobě účinky alkoholu pociťovat. „Ještě!" natáhl jsem k němu ruku s frťanem.

„Posloucháš vůbec? Když to přeženeš, bude ti zle..."

"Ale notááák...dej si se mnou ještě jednoho." žadonil jsem.

Povzdechl jsem si. "Fajn, ale ten je poslední...a nejdřív se napiješ pořádně vody." přikázal jsem mu.

Přikývl jsem a dal si pár loků vody. Podíval jsem se na Hiroshiho, jestli to stačí. Ten ale zavrtěl hlavou, a tak jsem musel vypít celou sklenici. Pak už jsme si přiťukli a každý do sebe kopl jednoho panáka. I přes vodu, kterou jsem vypil, ze mě začal mluvit alkohol. Neustále jsem něco žvatlal a dokonce se i smál, jako by jsem na všechno, co se stalo, zapomněl. Po chvíli jsem se ale zase myšlenkami zatoulal k Akane a opět mi nálada poklesla. "Já jí vážně miloval." řekl jsem po chvíli ticha. "A pořád ji miluju, ale...jak bych jí mohl po tomhle znovu věřit?"

Chytl jsem ho za rameno a podíval se mu zpříma do očí. "Vykašli se na ni. Vím, že je to těžký, ale ona si tě nezaslouží."

Mlčky jsem seděl a díval se na něj, ale nakonec jsem pohled opět sklopil. "Myslím, že bych měl jít. Děkuju, že jsi mi věnoval trochu svého času a vyslechl mě, ale teď se s tím budu muset vypořádat sám." Zvedl jsem se, udělal pár kroků, ale jako by se proti mně únava a alkohol spikly. Podlomily se mi nohy, já upadl na zem a okamžitě usnul.

Okamžitě jsem vstal a rychle k němu přiskočil. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ustaraně, ale v tom jsem si všiml, že spí jako zabitý. "Heh, ty jeden troubo..." pravil jsem do ticha, které nás právě obklopovalo. Opatrně jsem ho vzal do náruče a odnesl ho do postele. Chvíli jsem u něj ještě stál a pozoroval ho, jak spokojeně spí. Je vážně roztomilý, pomyslel jsem si a pousmál se.
Asi jsem zapomněl zmínit, že jsem gay a pro Naokiho mám již delší dobu slabost. Ne od doby, kdy se stal známým a začal se objevovat na Olympiádě, ale ještě dávno předtím...od té doby, kdy jsme se poprvé potkali.

Doufám, že se Vám první kapitolka líbila ^^ budu ráda za všechny hlasy a komentáře a budu se snažit napsat další kapitolu co nejdříve :)