Došla mi trpělivost. Nedokážu se dívat na to, jak ti arogantní debilové z Nebelvíru šikanují toho čvrťáka ze Zmijozelu. Severus Snape se, myslím, jmenuje. Nemůžu říct, že jsme nějací extra kamarádi, ale párkrát jsme na sebe narazili a popovídali si. Nevím, proč na něj všichni tak nadávají, mně se zdá úplně v pohodě. Jen mi přijde zvláštní, proč si to nechá líbit, proč se nesnáží proti té partě kluků, co ho ponižují, něco udělat. Já vím, že není z koleje, kam patří odvážní, ale studenti ze zmijozelské koleje mi nepřijdou jako srabové, celkem ironie, že ho tak ti Pobertové přezdívají. Srabus. Je to od nich nesmírně ošklivé.

Ten den, kdy se to všechno mělo stát, začal jako úplně normální. Probudila jsem se v ložnicích mrzimorské koleje. S nejmenším přemáháním jsem vstala z vyhřáté postele s nebesy, převlékla jsem se z černého pyžama s hvězdičkami do trička a přes něj ještě svetru, přeci jen se s přicházejícím podzimem začíná ochlazovat. Poté ještě džíny a mohla jsem vyrazit do umýváren. S sebou jsem si vzala hygienické potřeby. Když jsem pohlédla do zrcadla, mírně jsem se zhrozila, jelikož mé tmavě hnědé a občas vlnité vlasy trčely na všechny strany. Poté, co jsem si vyčistila zuby, jsem začala rozčesávat mé vlasy. V umývarnách jsem kvůli vlasům zůstala o něco déle, než jsem plánovala. Ještě před odchodem jsem si dala řasenku.

Byla jsem připravena na snídani. Cestou zpět do dívčích ložnic jsem s úsměvem potkala pár známých tváří. Když jsem se konečně vrátila do ložnice za účelem odložení hygienických potřeb, spatřila jsem mou nejlepší kamarádku Katie v její posteli, oči měla otevřené a dívala se přímo na mě. Jemnými posunky rtů jsem jí naznačila: ,,Jdu na snídani, uvidíme se tam." Doufám, že mi rozuměla, protože poté opět zavřela oči a asi usnula. No nic. Prolezla jsem sudem, který vedl z naší koleje a vydala se na snídani.

Ve Velké síni ještě moc lidí nebylo, když jsem procházela kolem jednotlivých stolů, spatřila jsem Severuse, jak zadumaně sedí u stolu a kouká do prázdného talíře. Nedokázala jsem určit, zdali je už po jídle nebo teprve snídat bude. Když jsem tak přemítala o jeho snídani, zvedl hlavu a zadíval se na mě jeho hlubokýma očima. Jen jsem se usmála, zamávala mu a čekala na jeho reakci. Také se mírně usmál a jeho ruka udělala něco ve smyslu pozdravu.

Usedla jsem si k mrzimorskému stolu, kde sedělo už pár lidí, ale upřímně jsem je neznala. Místo talíře jsem si vzala misku a nasypala do ní trochu kukuřičných lupínku, ty jsem poté zalila mlékem. ,,Co by byla snídaně bez dýňové šťávy?" pomyslela jsem si a hned to napravila. Nakonec jsem si vzala lžíci a pustila se do mé snídaně. Zjistila jsem, proč Severus chodí na snídaně i o víkendech tak brzy. Nechce potkat Poberty, ty čtyři aroganty z Nebelvíru. Nejhorší je ale James. Vždy, když kolem Seva projde, utrousí směrem k němu štiplavou poznámku. Pottera doopravdy nesnáším, i když jsem se s ním ze začátku snažila mít zadobře, ale zkrátka to nešlo. V klidu jsem se snažila jíst, žádnou poštu jsem neočekávala. Podívala jsem se ke stropu Velké síně. Dnešní mraky byly bílé až lehce naoranžovatělé asi od sluníčka. Usmyslela jsem si, že bych si dopoledne mohla zajít číst ven k jezeru, tam trávím čas úplně nejradši, většinou ale sama. To mi vůbec nevadí, někdy jsem za to naopak ráda, protože ticho a klid mě uklidňuje a hlavně nijak neruší.

Když jsem měla skoro dojedeno, do dveří Velké síně vtrhli čtyři kluci, James, Sirius, Peter a Remus. To snad ne, aspoň chvíli nemůžu mít klid? ,,Ale tak se nediv, když si na ně myslela, tak se ti tu opět zjevili." připomenul mi můj mozek. Výborně, ti čtyři mi tu opravdu scházeli. Radši jsem rychle dojedla a pakovala se pryč, jenže to už začali opět slovně šťouchat do Severuse. Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem se do toho plést, nechtěla jsem, aby si mě všimli. Vím, že to bylo zbabělé a možná trochu sobecké, ale Moudrý klobouk věděl, proč mě nedávat do Nebelvíru. Rychle jsem spěchala k obřím dubovým dveřím a za sebou jsem slyšela posměšky z úst nebelvírských. ,,Hele, Srabus! Cože tak sám? Nikdo si k tobě nechce sednout? To nás mrzí, ale kdo by chtěl toho usmrkance s mastnou hlavou? Nechceš pomoct? My bychom ti ji umyli třeba v jezeře." říkali na oko lítostně kluci, ale byly to pouhopouhé sprosté výsměšky. Jak si tohle někdo může dovolit. Už jsem byla skoro na chodbě, když vtom jsem zaslechla něco, co bych rozhodně nechtěla. ,,Ale! Slečínka Hopesová, rádi tě vidíme, jak se asi dneska máš? Nechceš utěšit tady vyklepané ošklivé káčátko?" zvolal Black směrem ke mně. Raději jsem se nezastavovala a už vůbec jsem se neotáčela. Zrychlila jsem krok až jsem skoro utíkala do své koleje.

U vstupu do naší koleje jsem potkala Katie, šla ven sudem asi na tu snídani, tak jsem tím samým rovnou prolezla dovnitř. Katie jsem ani nemusela naznačovat, kam jdu, protože ona ví, že pokud nic neříkám, mám namířeno k vrbě u jezera a ne, není to Vrba mlátička. Pevně jsem doufala, že tento den může být i po raním rozrušení hezký a příjemný. To jsem ale ještě nic netušila.

Pomalu jsem začala přicházet k mému oblíbenému místu u jezera, když jsem spatřila něco ohavného. Uviděla jsem Jamese, jak drží ve vzduchu nějakým kouzlem Snapea, kolem něho stáli ostatní vysmátí Pobertové a spoustu dalších studentů, kteří radostně a povzbudivě vřískali. Byli na straně čtveřice těch idiotů. Nemohla jsem pochopit, jak něco takového může někdo vůbec dopustit. Jak se v tom někdo může vyžívat! Snape vypadal ztrápeně a ne zcela v pořádku. Nemůže být déle ve vzduchu, něco se mu stane! Dost detailně jsem viděla Jamesův obličej, ten úšklebek, co jsem spatřila v jeho tváří, oči, které přímo zářily vzrušením. Nevydržela jsem to. Všechen vztek, který ve mně Pobertové vytvářeli se právě vzedmul. Ta nenávist k nim. Všechno se ve mně nahromadilo a já to chtěla dostat ven. Chtěla jsem jim to oplatit, nebudou ubližovat nevinným lidem. Ať si také jednou zkusí, jaké to je. Ať poznají bolest, kterou zažívají jejich oběti a nejen fyzickou ale i psychickou.

,,Hej, Pottere, seš arogantní debil a idiot. Proč tohle děláš? Nemá to žádný smysl a neříkej, že to děláš jen pro zábavu, to by bylo trapný a sobecký, i když to už vlastě jsi. Už mě nebaví se neustále dívat, na zděšené tváře tvých obětí. S tímhle zkoncuješ, je ti to jasný?" zařvala jsem na něj odhodlaně a plná vzteku. Vypadal trochu překvapeně, asi nečekal, že tohle řeknu zrovna já, čtvrťačka z Mrzimoru. Najednou se ve mně možná probouzí srdce Godrika Nebelvíra, ale opravdu jen možná. Myslím, že Potter byl uvnitř trochu vykolejený, ale navenek to nedal znát. ,,A co mi v tom zabrání?" zeptal se s posměchem. Mezitím už všichni ostatní studenti okolo křičeli jeden přes druhého: ,,Souboj, souboj, souboj!" Bylo mi jasné, co bude následovat, souboji se nevyhnu, ale zvítězím ho. Byla jsem si téměř jistá. Musela jsem být. Co jiného mi zbývalo? Dodala jsem si odvahy a zašeptala: ,,Já, Pottere." A v tu chvíli jsme oba vyslali první kouzla. V duchu jsem si říkala jedno kouzlo za druhým. Flipendo, Expelliarmus, Protego, Depulso, Everte Statim, ale všechna s úspěchem odrážel. Myslí si, že vyhraje, ale to se šeredně plete, chci ze sebe dostat všechen vztek, za ty, kterým kdy v životě ublížil, chci teď ublížit jemu.

Začala jsem používat další kouzla, třeba Flipendo tria, které srazilo k zemi nejen Jamese, ale i Siriuse, Petera a Remuse. Tomu říkám zásah. Potter, bohužel, vstal a útočil dál. Jako další kouzla jsem vyslala Immobilus, Levicorpus, Petrificus totalus, Mdloby na tebe, Obscuro. Poslední kouzlo zafungovalo. Opravdu měl momentálně Poberta s brýlemi zalepené oči páskou a nic neviděl. To byla chvíle, kdy jsem měla výhodu. Po celou dobu na nás dva koukalo mnoho studentů se zatajeným dechem. Řekla bych, že jich většina fandila Potterovi, ale musím uznat, že i já jsem nebyla špatná, míním, že na to měla velký vliv síla vzteku. Teď ale přišla ta chvíle, kdy jsem mohla ztrapnit toho debilního aroganta, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, a tak jsem na něj seslala kouzla Tarantallegra a Anetocula. Po prvním kouzlu začal stepovat a po druhém mu narostly parohy. V tu chvíli se na sebe Sirius, Remus a Peter ve stejnou chvíli vzájemně podívali naprosto překvapení. ,,Ona snad ví něco o..." ani tu větu Pettigrew nedočetl, když mu Remus odpověděl: ,,Ne, o Dvanácterákovi nemůže vědět ani ň." Ale moc přesvědčivě to neznělo. Nevěděla jsem, o čem to mluví, ale bylo mi to vcelku jedno, protože já jsem oslavovala vítězství. Všichni se Potterovi smáli! To byl můj splněný sen. On byl terčem posměchu, on se musel cítit příšerně a to bylo přesně to, čeho jsem chtěla docílit. Pocitu trapnosti a ostudy. Jsem si na 100% jistá, že na tohle nikdy nezapomene. Během tohoto souboje se Snape radši vypařil, ale ani se mu nedivím. Pomstila jsem ho, byla jsem nadmíru spokojená, když v tu chvíli mě nějaké kouzlo odhodila daleko. Nebyla jsem připravená na takový útok, myslela jsem, že je dobojováno, nečekala jsem, že mě chce James ještě trápit. Místo tvrdého očekávaného pádu na zem jsem se dočkala velkého žblunknutí do vody. Kouzlo mě odhodilo až do jezera, když v tu chvíli se mi v hlavě během sekundy zrodil geniální plán. Ve vodě, aniž bych vyplavala nad hladinu, jsem se jako neregistrovaný animág proměnila v lososa obecného a začala jsem pod velmi studenou a zakalenou vodou plavat směrem ke břehu, ale zároveň daleko od skupiny studentů a Pobertů. Slyšela jsem, jak se postupně na souši zvedá napětí a povyk, já jsem totiž z vody nevylézala. Dokonce jsem i zaslechla Jamese, jak po nějaké době roztřeseným hlasem volal: ,,Hopesová, vylez, tohle už není legrace, mohlo se ti něco stát." Já ale nereagovala, už teď jsem věděla, že jsem porušila školní řád, když jsem pomocí hůlek bojovala se studentem ve škole, ale musím říct, že to za ten pocit stálo. Konečně jsem ze sebe vybila všechen ten vztek a nenávist a já jsem si jistá, že si z toho všichni odnesou ponaučení, ale nejvíc asi Potter. Dala jsem mu co proto. V tu chvíli jsem ale uslyšela další žblunknutí, to za mnou asi skočil Potter a začal mě pod vodou hledat, že by měl o mě najednou strach? To se mi nějak nezdá, zasmála jsem se jako losos pro sebe. Konečně jsem dorazila na břeh dál od místa souboje. Vylezla jsem z ledové vody, rychle jsem na sebe použila usoušecí kouzlo a jako pravá hrdinka jsem se vydala k celému hloučku, který nervózně postával u břehu, kde ve vodě hledal nejen James, ale i Sirius a Peter, dokonce i pár dalších studentů. Remus jim ze souše radil.

,,Co tu hledáte?" zeptala jsem se jich náramně pyšně, když jsem k nim došla. Bylo ticho, naprosté ticho. ,,Už nic." dostal ze sebe po chvíli James a já se nemohla nabažit jeho vyjeveného a zcela nechápajícího pohledu. Stejně na tom byli i ostatní studenti. Já jsem se jen na podpatku boty otočila a vydala se směrem do hradu s nezapomenutelným  zážitkem.

Tohle se mi zdá už o něco lepší než to první. Dala jsem si s tím práci, tak se snad bude líbit ❤ Téma bylo Pobertové.

Linda

S tímto jsem se umístila 1.! Nechápu to, děkuju hrozně moc! Udělalo mi to obří radost. Děkuji, že jste si to přečetli. Další téma je oblíbený ship, povídka musí obsahovat určitá slova, tak uvidíme, co vymyslím a sepíšu ❤