,,Doleť dobře, Edwarde," pohladila jsem svou sovu po zobáku s pětiletým vědomím, že mě neklovne. Musím přiznat, že mě přeci jen sužoval strach. Můj letu schopný přítel ještě za Atlantický oceán nikdy cestu neokusil, ale musím mu věřit, je to přeci poštovní sova, ta si cestu vždycky najde, alespoň domů ano. Naposledy jsem očima přelétla obálku s adresovaným jménem Tara Salvius Goldstein. Edwardovy temné leč oddané oči se na mě posledně zahleděly, já se s ním se skrývanými obavami rozloučila a ještě jednou mu popřála úspěšnou a hlavně bezpečnou cestu. Ale to vše jen v duchu, jelikož jsem slyšela, že k sovinci někdo stoupá a já rozhodně neměla v plánu někomu dobrovolně ukazovat své přestarostné a opečovávající já.

,,Leť," pokynula jsem svému tvorovi a sledovala, jak se radostně zhostil své nově získané povinnosti doručit dopis až do Stříbranova.

Kroky se přiblížily. Už už jsem se chtěla otočit, abych spatřila, kdo má na svědomí to nesnesitelně hlasité dupání, když jsem zaslechla poťouchlé špitnutí: ,,Snad to dopadne v pořádku." Nemusela jsem hádat dvakrát, abych se trefila, že strůjcem oněch slov je George Weasley. Otočila jsem se a s nulovým překvapením sama sobě pogratulovala k získání zlatého kotlíku. Samozřejmě si to ke mně bez větší námahy, odhaduji, že zásluhu na tom mají několikatýdenní famfrpálové tréninky, mířila mladší zrzavá hlava.

Dvojčata znám už od prvního ročníku. Jelikož mám staršího bratra Sebastiana Wrighta, který jen tak mimochodem chodil do stejného ročníku i koleje jako Charlie Weasley, dokonce spolu hrávali famfrpál, tak mi Sebastian navrhl, abych si aspoň do Bradavického expresu sedla k dvojčatům. Byla jsem ráda, bála jsem se jízdy strávené o samotě. S oběma jsem si nějak padla do noty, můj sarkasmus a často používaná ironie byly zřejmě jednou z příčin. Jaké to bylo ale zklamání, když mě poté klobouk předurčil Mrzimoru. I přes to na mě mí noví přátelé nezanevřeli. Díky stejnému věku jsme se mohli denně vídat na hodinách a po odpolednech spolu trávit hory času, aspoň do té doby, než začaly být ročníky náročnější. Jenže přece vám nějaká škola nezamezí přátelství. V našem triu jsem vždy byla já ta, která určovala mantinely. Pokaždé jsem se snažila co nejvíce zmírnit následky Fredových a Georgových vtipů. Co nejvíce jsem se snažila zamezit cílení těchto žertů na mé ostatní kamarády. Spolu jsme byly velmi dobře vyvážená parta, i když to sem tam občas ujelo. Ačkoliv upřímně nemám nejmenší ponětí, jak by na tom ti dva dneska byli, kdybych jim aspoň čas od času nedala opsat učivo a úkoly z hodin, které místo vzdělávání trávili nad sestavováním podle jejich názoru perfektních plánů.

,,Co tu děláš," vznesla jsem svoji otázku, po náhlém vzpomínání na ty krásné chvíle, co jsme jako přátelé spolu prožili. Samozřejmě jsem kvůli tomu v mysli naprosto spláchla předešlou otázku na to, jestli jeho tichá slova byla na mě, nebo se ke mně jen donesl zvuk putující po jezeře z jedné strany mělkého břehu, kde byla skupinka do učiva ponořených studentů.

On jen na znamení odpovědi pozdvyhl ruku s dopisem. Výškový rozdíl několika desítek centimetrů zajistil, že se jméno adresáta objevilo v úrovni mé hrudě, a já tak byla schopná přečíst oslovení: Pečující mamince, Molly Weasleyové.

,,Máš dnes odpoledne čas?" povznesl ledabyle. Poznala jsem, že to nebude jen tak.

,,Co potřebujete?" zeptala jsem se na rovinu. Venku se již ochlazovalo, já měla zařídit ještě pár věcí a rozhodně neměla v plánu zůstávat v podzimním počasí venku jen o minutu déle.

,,My jsme mysleli, že bys mohla přijít na testování našeho nového... pokusu, řekněme obrazně," upřesnil a jeho tón hlasu mě poněkud pobavil.

,,Jaká je podmínka pro vstup?" vybalila jsem a on se jen ušklíbl nad faktem, že ho znám tak dobře, abych dokázala určit, jaký je celou dobu cíl této konverzace. Už jsem uvažovala nad tím, co po mně chtěli minule a co bych mohla mít tak zásadního, že by se jim to náhodou mohlo k něčemu hodit. Doufala jsem v jediné, že nebudu muset sloužit jako pokusný králík.

,,Máš ještě nějakou skořicovou Bertíkovu fazolku?" Při vyslovení té vraždící, příšerně pálivé a hořké pochutiny jsem se musela zašklebit. Už nikdy více! Takovou nechutnost neumí připravit ani moje vařící dovednosti.

Na souhlas jsem kývla a on jen blaženě dodal: ,,Fajn, v tom případě v pět u skleníků."

,,Ale to už bude tma!" zděsila jsem se nad jeho nekalými záměry.

,,Právě proto," oznámil mi nenuceně, což mě znejistilo ještě víc.

Další dopis jsem uschovala do zadní pukliny dřevěné lavičky, jež na cestě k jezeru musí stát už nějaká ta desetiletí. Rozhlédla jsem se kolem. Moji pozornost zachytila stará vrba, která by se v mudlovských pohádkách jistě považovala za velmi modrou a rozvážnou, ale v mé přítomnosti se pouze skláněla nad hladinou v celku poklidného jezera. Nikdy mě netrkla myšlenka, že by se tento strom dal také využít jako skrýš na dopisy mým zcela novým kamarádkám.

Podívala jsem se na svou studenou a mrazem zkřehlou ruku, která stále svírala další 4 dopisy. Pokud chci vše stihnout do pěti, měla bych sebou hodit. Zítra mám naplánované celé odpoledne strávit v knihovně se Cedricem, řekli jsme si, že vzájemná spolupráce s esejí na Dějiny čar a kouzel nebude vůbec od věci. Ale není to podvádění! Každý pomůžeme tomu druhému a navíc máme oba jiné téma, takže ani nemůžeme opisovat.

Cestou do hradu jsem si užívala výhled do větru tančící pláně. I stromy v Zapovězeném lese poslušně šuměly. Abych pravdu řekla, k zahřátí mi tento nenadále objevený živel moc nepomáhal, děkuji za optání. Jediná věc, která mě v tuto chvíli zázračně uklidňovala, byly rytmicky klapající podpatky mých černých bot. Když se to tak vezme, tak byly vlastně v mých kolejních barvách. Jak to máme mi mrzimorští občas jednoduché. S příchodem do hradu mě přivítala nejen kolem procházející Katie Bellová, ale také mé vytoužené teplo. Bývala bych si venku pořádně promnula, tím pádem zahřála, ruce o sebe, jenže mé momentální poselství se zásilkou mi to nedovolovalo. Co je vlastně má další zastávka? Shlédla jsem na úhledně napsané jménu studentky z Mrzimoru. Jasně! Antares Blacková, to znamená čtvrté patro, páté brnění napravo. Po cestě jsem příliš studentů nepotkala, abych pravdu řekla, taky bych se radši zašila ke krbu ve společenské místnosti, ale pak jsem si vzpomněla na nadšení mých adresátu a v práci pokračovala. 

Hotová jsem ze čtvrtého patra zamířila ke gobelínu v patře druhém. Nechápu, proč jsem tam nezamířila ihned, holt logické uvažování nikdy nebyla má přednost... Po uschování dopisu pro Adelaide Skye Angel do škvíry za onen kus látky jsem vyhodnotila trasu k pohyblivým schodištím. V jedné křižovatce chodeb jsem bohužel zaslechla štiplavý hlas Draca Malfoye, kterému jsem se za každou cenu potřebovala vyhnout. Jeho ostrá slova dokážou zasáhnout víc jak skořicová Bertíkova fazolka a to je co říct. Raději bych si dobrovolně vybrala školní trest z lektvarů a přesazování celého skleníku mandragor, než se s ním tváří v tvář setkat, ačkoliv je o 2 roky mladší. Otočila jsem se tedy co nejrychleji na již zmiňovaném podpatku a rázovala si to chodbou postranní. Ve chvíli změny svého rozhodnutí jsem za sebou zaslechla neobvykle prudké zabouchnutí dveří, nejspíš úklidového kumbálu, protože v této části rozsáhlých budov učebny nebyly.

Po zkoumání každého rohu s obavami, že se za ním bude skrývat Malfoy, jsem úspěšně dorazila na místo smluvené skrýše. I tam jsem zvládla najít přesně ten obraz, který jsem potřebovala. Asi o dvě patra níže se nacházeli nějací malí žáci, odhadem druháčci, jinak nikde nikdo, takže jsem byla schopná dopis Atheně Granger přenechat k vyzvednutí za rámem malby. Poslední zastávka dnešního putování byla Astronomická věž, tedy přesněji spára v zábradlí. Po ujištění úplné samoty jsem si z nudy začala pobroukávat melodii mé oblíbené písničky a následně si opakovala, čím bych se měla zabývat na zítřejším cvičení na klavír. Dostala jsem novou a rytmicky zajímavou skladbu od Schuberta, na to se těším. Hele, ani jsem nezaregistrovala, jak cesta rychle utíká. Stála jsem před strmě vyhlížejícími schody, leč z kterých jsem neměla strach. Za těch několik let jsem na nich upadla tolikrát, že by si člověk řekl, že už musím na centimetr vědět, kam mám dát nohu, aby se mi nesklouzla a já nezačala padat do zrádných temnot kluzkého točitého schodiště. Dala jsem se do namáhavého stoupání. Na kůži jsem pocítila ledový vítr, jak jsem stoupala výš a výš.

Byl to zlomek vteřiny a jediné, co jsem cítila byla bezmocnost. Ten pocit, když si na nejvyšším bodě horské dráhy vlastně uvědomíte, že byste chtěli vystoupit. Padala jsem dozadu. Bez sebemenší šance se něčeho zachytit a pád aspoň o něco zmírnit. Je možné, aby se pád ze schodů stal smrtelným? Ví vůbec někdo o tom, že jsem sem šla? Jak dlouho by trvalo, že by mě někdo v bezvědomí našel zrovna na tomhle místě? Vidím světlo pochodně naposledy? V mysli jsem ani nestihla proklínat ten předposlední namrzlý schod, co mě právě zradil.

Následující okamžik mi dal postradatelnou odpověď. Když už jsem si myslela, že se každou chvíli praštím, zachytily mě něčí ruce. Sálalo z nich teplo, které mi na Astronomické věži chybělo. Podívala jsem se vzhůru a nade mnou se skláněl Fred Weasley. Člověk, bez kterého bych nebyla úplná. Člověk, který mě ať už v dobrém slova smyslu či ně ovlivnil. Od George se ve všem liší, ale to příliš lidí nevidí. Můj mozek zkrátka nepobíral tuto směšnou situaci vyjmutou jako z romantického filmu. Tedy aspoň to bych si přála. Bylo mi trapné, jak jsem se nechávala držet v jeho náruči a tak jsem se neohrabaně začala dávat do kupy. Hlavou mi šrotovalo asi tisíc otázek, myšlenek a vjemů.

,,Frede, co tady proboha-" začala jsem, ale on mě přerušil.

,,Asi ti dlužím vysvětlení, že?" Tušil správně, toť bystrý hoch.

,,A já bych ti asi měla poděkovat..." Uvědomovala jsem si, co se vlastně stalo a jak jedna vteřina později mohla být osudná.

,,Máš u sebe tu skořicovou fazolku?" zeptal se seriózně. To mě nesmírně popudilo. Moje nervy to nevydržely a já začala křičet.

,,Chceš mi říct, že jsi mi možná právě zachránil život, náhle se objevil za mými zády, zázračně mě chytil, v hlavě mi šrotuje tisíce otázek, ani jeden z nás nic nechápe, ale ty se mě jen tak zeptáš na tu pitomou skořicovou fazoli?!" vybuchla jsem a on se jen začal smát. Věřím vlastním uším.

,,Řekněme, že jsem tě v našem společném zájmu trošku sledoval," řekl s pohrávajícím úsměvem na jeho tváři.

,,To snad nemyslíš vážně! Ale proč? Nemáš doufám v plánu nějakou zlobišárnu," lekla jsem se a přeci jen radši o krok ustoupila. Stejně se mi zdál takový zvláštní, připadalo mi, jako kdyby se něčeho jaksi bál, nebyl tak sebevědomý jako jindy! Měl něco na mysli a to něco mě pomalu dohánělo k šílenství.

Najednou k nám dolehly zvuky odbíjejících hodin, které nám ohlašovaly pátou hodinu.

,,Sakra," sykli jsme oba naráz. Ve všem tom zmatku jsem naprosto zapomněla na domluvený čas setkání s Georgem. Vypadalo to, že i Freda to lehce vyvedlo z míry.

,,Pojď, ukážu ti, co je na tom tajném programu," oznámil mi Fred a něžně mě popadl za ruku. To dělal jen výjimečně. Dovedl mě až k zábradlí a nám se naskytl výhled, který by dosahoval několika desítek kilometrů, jenže teď byla tma a nic jiného. Neměla jsem nejmenší ponětí, co mám očekávat. Každopádně to určitě nebylo to, co jsem následně spatřila. Nejdříve dole pod námi na školních pozemcích něco zapraskalo, potom jsem v dáli zahlédla malý zdroj světla a následně se na nebi objevila ohromná spousta světelných efektů. Tisíce malých jiskřiček společně tvořily jeden velký ohňostroj. Dobře, to by k dvojčatům pasovalo. Jenže až po chvíli si mé oko všimlo dvou písmen uprostřed toho osvětlení. F+A. To mi stačilo k tomu, aby se mi konečně rozsvítilo. Toto byl ten tajný plán, na který mě zval George. Ale ten význam, proč by-

,,Tenhle plán naprosto ztroskotal," povzdechl si můj společník.

,,S tou skořicovou fazolkou bychom kolem toho všeho dokázali udělat ještě červené srdíčko. Měl ji z tebe dostat, ale zase to celý zpackal. Ty dveře, co za tebou bouchly, to jsem byl já. Musel jsem se rychle schovat, protože jsi se otočila a pokud bych nebyl dostatečně rychlý, na všechno bys přišla. Po schodech jsem šel těsně za tebou, jelikož je točité a tys za sebe neviděla. Pak jsi se najednou smekla a já stál akorát za tebou, abych tě chytil. Abych pravdu řekl, s tebou se člověk fakt nenudí," dokončil úplné vysvětlení a já konečně pochopila, co znamenalo F+A. Fred a April. Má právě teď přijít řada na vyznávání citů. Ale tohle skutečně musí být jako v romantickém filmu.

,,Víš, s tebou se taky člověk zrovna dvakrát nenudí," oplatila jsem mu stejnou mincí, ale tentokrát jsem místo posměšku zvolila kompliment. 

,,Díky. Mrzí mě, že to nevyšlo. Jenže teď se bojím, že to ještě o to víc nevyjde," svěřil mi své obavy a já se ho naschvál zeptala.

,,A co by nemělo vyjít?"

Zvednul skloněnou hlavu, ruce, které ještě před chvílí opíral o zábradlí, volně svěsil a dlouze se mi zadíval do očí. Najednou se na mě bezstarostně usmál a já měla pocit, že se mi právě otevřela naprosto nová kapitola z jeho knížky. Nové příležitosti a zážitky s mým kamarádem. Haha, kamarádem. Tak už si to konečně přiznej, April. Už měsíce tušíš, že bys chtěla, aby se vaše přátelství proměnilo v něco víc. Můj vnitřní hlas měl pravdu. A já jsem najednou neměla sebemenší strach si to přiznat. Usmála jsem se zpátky. To mu dodalo odvahy a pořádně se nadechl k vyslovení slov, která ho už nějaký pátek tížila.

Už vím, o čem bude můj další dopis.

Dobře, dobře, ještě jednou se omlouvám slečně BeaMcGrey za zpoždění a problémy, které kvůli tomu se mnou měla. Jak asi tušíte, toto je opět do soutěže, tentokrát na téma oblíbený ship. Tak jsem vzala ship, který má teprve přijít v mé knize Dopisy neznámým, ve které si píšu dopisy s vašimi OCíčky. Proto jsem v jednodílovce schovávala ty dopisy po Bradavicích. Ty byly pro mé nové kamarádky, které jsem si díky tomu získala. April je moje OC a shipuji ji s mým milovaným Fredem. Ti, co čtou Dopisy neznámým, asi pochopili tuto jednodílovku o něco rychleji než ostatní.

Jestli jsem splnila zadání? Nemám nejmenší tušení. Přesáhla jsem omezený počet slov? To si pište! Komplikuji všechno každému? Samozřejmě! Líbí se mi to, co jsem stvořila? Ale celkem jo, ale není to příliš originální nápad. Líbí se to vám? Tak to už nemám nejmenší tušení. Děkuji všem mockrát za přečtení, zabralo mi to víc času, než jsem myslela, takže se ještě jednou omlouvám...

Vaše Linda