Ano, opravdu píšu z matiky. Nemůžu přijít na to, jestli mám dát mínus před zlomek s neznámou a nebo jestli ho mám dát přímo do zlomku, achjo. Když mám pocit, že jsem na to konečně přišla, dveře učebny vyrazí Elsa z Ledového království a zmrazí naši učitelku matiky. ,,To by tak hrálo, aby vás tu takhle mučila. Běžte na oběd a poté domů, je to královské nařízení." oznámila nám Elsa a odešla. Všichni si začali balit batohy, trhat písemku a smát se, když vtom se ze školního rozhlasu začala ozývat písnička od Edda Sheerana Happier. Říkala jsem si, co je to za bláznivý školní den, když v tu chvíli se hudba zesílila a já otevřela oči. Najednou škola byla pryč. ,,Byl to jen hloupý sen" uvědomila jsem si. Ještě chvíli jsem poslouchala text písně a pak jsem budík vypla. Nechápu, proč si každý na ranní budíky stěžuje, když si místo otravného zvuku můžeme nastavit krásné písničky. S malou námahou jsem vstala a uvědomila si, že je venku větší světlo než za poslední měsíce. Sláva. Nasnídala jsem se, udělala ranní hygienu, ustrojila se do něčeho vcelku normálního, hodila si batoh do školy na záda a vyrazila na autobus. Cestou na zastávku jsem vyzvedla svou nejlepší kamarádku Míšu a společně jsme pokračovaly cestou na autobus. Po cestě jsem potkala ženu, která se až moc nápadně podobala Molly Weasleyové. ,,Pane bože, mně už hrabe" Pomyslela jsem si. Se svojí hnědovlasou kamarádkou jsem došla až na zastávku, kam během minuty dorazil i autobus. Nastoupily jsme a jelikož nebylo volné sedadlo, musely jsme stát. Během jízdy, když jsem se dívala z okénka, mi upadl zrak na něco na obloze. Na první pohled by se mohlo zdát, že to je obyčejné letadlo, avšak když se podíváte podrobněji, zjistíte, že si pod mraky poletuje hipogrif. To mě podrž, asi jsem se špatně vyspala a teď mám vidiny.

Po dobu, co jsme jely busem, jsem se už radši nedívala po okolí ve strachu, že opět uvidím něco, co bych normálně neměla. Proto jsem se začala bavit s Míšou jak jinak než o klucích.
A takovouto debatou jsme se dokázaly odreagovat až do zastávky, kde jsme měly vystoupit.

Když jsme opustily prostředí autobusu, narazily jsme na naši další kamarádku Káťu. Společně jsme tvořily nerozlučné trio. Zaujalo mě to, co měla na sobě, obyčejné rifle, kostkovanou košili a na krku obraceč času. ,,Nazdar! Jak se vede?" Pozdravila jsem ji, přitom si ale pomyslela, co je to za podivnou věc, která zdobí její hruď. Ach, ta dnešní móda. ,,Čus, celkem v pohodě, jakou jinou odpověď vůbec čekáš." Odpověděla mi a všechny jsme se mírně zasmály. Poté jsme jako parta tří bláznivých holek vykročily směrem ke škole, neboli podle ostatních k Azkabanu.

První hodinu jsme měli chemii, geniální. Nepochopila jsem z toho absolutně nic, větší pozornost jsem ale upotala ve chvíli, kdy nám učitelka začala vysvětlovat přípravu Kostirostu. Očividně se celý svět zbláznil.

Druhá hodina byla čeština, na té se, díky bohu, nic zvláštního nedělo, což se nedá říct o třetí hodině. Údajně jsme měly mít matiku, když v tom nám učitelka začala zadávat úlohy, ve kterých jsme museli počítat, jak moc jsou od sebe vzdálená jednotlivá souhvězdí. Co bylo však ještě víc zvláštní, nikomu toto chování učitelek nepřipadalo neobvyklé! O přestávce jsem si už skoro začala trhat vlasy, jelikož Míša, jenž se mnou sedí v lavici, vyndala ze svého svačinového boxíku dýňové paštičky a jednu čokoládovou žabku.

Na čtvrté hodině se vše začalo stupňovat, jelikož nám tělocvikářka místo pěti koleček kolem tělocvičny dala za úkol létání na koštěti. Na biologii jsme probírali Úponici jedovatou a na závěrečné šesté hodině jsme místo dějepisu probírali Barda Beedleyho. To už jsem nemohla vydržet. Nechápala jsem, co se tu, k čertu dělo.

U Merlinovy bradky (počkat, co jsem to právě řekla?!), ještě že jsme neměli odpolední vyučování a místo toho jsme mohli jít rovnou na oběd. Když jsem asi po patnácti minutách vystála tu příšernou frontu, i s obědem jsem se usadila ke stolu, kde už spokojeně jedla Míša s Káťou. ,,Chce někdo pití?" zeptala se Míša a já jen na souhlas kývla. Donesla mi dýňovou šťávu, a když jsem se nedívala, nakapala mi do pití takovou podivnou tekutinu. Já jsem neměla nejmenší tušení, že něco takového provedla. O pár chvil později, poté co jsem se napila, se mě má nejlepší hnědovlasá kamarádka zeptala: ,,Hele, ráda bych se vrátila k té debatě, kterou jsme započaly v autobuse. Nechtěla si mi tehdy říct, kdo se ti teda vlastně líbí, tak teď hezky povídej." nechápala jsem, proč se mě vůbec zeptala, když ví, že jí to stejně nepovím. Chtěla jsem jí odpověď něco ve stylu, že to je blbost, aby se mi přeci někdo líbil, když v tu chvíli to ze mě začalo lézt samo, nemohla jsem tomu nijak zabránit. ,,Nemůžu na něj přestat myslet," začala jsem ,,ty jeho hnědozelené oči a načechrané vlasy, pokaždé, když vysloví mé jméno, mé srdce vynechá tep. A ty pihy, za ně bych byla schopná dát cokoliv." ,,Jenže kdo to je?" zeptala se. ,,No, samozřejmě, že Vojta" a bylo to venku. Nechápala jsem, co se v tu chvíli stalo, ale vím, že vše, co jsem nechtěně řekla, byla pravda. Holky se mi nijak nesmály, ale domnívám se, že to pro ně byla dost užitečná informace. Naštvaně jsem dojedla a samotná se vydala ke skříňkám. Tam mě však dohnala Míša. Nemusela ani nic říkat, věděla jsem, že v tom, co se stalo, je nějak zapletená. ,,Moc se ti omlouvám, prosím, odpusť mi." volala už z dálky. ,,Nemyslela jsem to zle, jen jsem se chtěla dozvědět, kdo to je. Nemusíš se bát, nikomu to neřeknu a ani Káťa ne. Promiň." Věděla, že něco udělala špatně, a tak se to snažila napravit. ,,Můžeš mi ale vysvětlit, co se mi to tam stalo? Neměla jsem nad sebou nejmenší kontrolu, nemohla jsem zastavit to, co říkám! To je neuvěřitelně děsivé!" oznámila jsem jí. ,,Víš, když ses nedívala, dala jsem ti do pití veritasérum." odpověděla mi. ,,A to je zase co?" ,,To je lektvar, který tě nutí říkat pravdu." Ale kde to, u Merlina, sebrala, jsem z ní už nedostala. Tak jsme se nějak udobřily, i když ne stoprocentně a vydaly se zpět na zastávku, Káťu nechala Míša samotnou v jídelně, to je teda kamarádka, to mi řekněte.

Cesta autobusem byla dost nepříjemná, protože všude bylo lidí jako 1. září na nástupišti 9 ¾, počkat, cože? Když jsme následně vystoupily, rozešly jsme se cestou k našim domovům. Jenže to by tak hrálo, aby se zase něco nezvrtlo. Najednou se totiž před námi objevila jakási bytost. Nebyla jsem si ani jistá, jestli to vůbec bytost byla. Byla to hrůznost. Černá postava zahalená v látce a hadrech. Naše nohy zkoprněly a my nebyly schopny útěku. Postava se stále více blížila k nám, tedy spíše k Míše. S hrůzou v očích, neschopny slov, jsme se dívaly na to strašlivé stvoření. Přilétlo k mé nejlepší kamarádce a začalo ji to pohlcovat. Jako kdyby z ní vysávalo duši. Během vteřiny byl takový chlad. Sledovala jsem jen to ukrutné představení, kdy Míša nezvladatelně bojuje s montrem. Padla na zem bez sebemenší známky života. To snad ne, to není možné, to nemůže přeci znamenat, že je mrtvá, prostě ne! Nedýchala, ale to ani já. To stvoření se blížilo ke mně. Nemohla jsem nic dělat, ani o píď se pohnout, když v tu chvíli jsem se probudila. Ležela jsem ve své posteli doma naprosto zpocená a těžko jsem dýchala. Jen noční můra, zvláštní sen, který přeci bic neznamená.

Už bylo k ránu, takže jsem mohla jasně spatřit svou rozečtenou knihu na nočním stolku. Harry Potter a Vězeň z Azkabanu.

justxaxnormalxgirlx

Nemám nejmenší tušení, co jsem to tu sakra vyplodila. Nejsem ani schopná určit žánr. Parodie to vcelku není ale ani fanfikce se to nedá nazvat. No, uvidíme. Děkuji za přečtení.

Linda❤

Nakonec jsem se s tímto příběhem umístila 2., děkuju! Soutěž probíhá na profilu @Bellatrix603, takže se můžete přihlásit, stojí to za to❤