Jeden konec a jeden začátek

Otevřela jsem oči. Přede mnou se objevily velké mohutné dubové dveře se zlatou klikou ve tvaru hada. Jemně jsem vzala za kliku a vklouzla dovnitř. V bradavických chodbách po mě nezbylo ani zrnko prachu. V místnosti panovalo přítmí, a tak chvíli trvalo, než mé oči přivykly. Když se tak stalo, rozprostřel se přede mnou obrovský prostor plný samého harampádí přes kusy nábytku, knihy, košťata až po šperky, oblečení či žertovné předměty. Sklesle jsem si povzdychla a začala hledat vhodné místo.

Po celé místnosti vířil prach až to bylo nesnesitelné. Najednou mě něco zašimralo v nose a když už jsem se nadechovala ke kýchnutí, prostorem se ozval stejný zvuk. Já jsem si ale byla 100 % jistá, že ode mě to nebylo. ,,Fajn, April, uklidni se přeci trochu. Z toho všeho tě jen třeští hlava. Je toho na tebe moc! Prostě jdi dál a zapomeň na to. Kdo ví, co je v téhle Komnatě nejvyšší potřeby schované..." šeptala jsem si pro sebe. Tu věc, kterou jsem sem přišla navždy zahodit, jsem držela v ruce. Ve skutečnosti nevážila tolik, ale dnes mi přišla tak moc těžká, že by mě jistojistě stáhla během vteřiny ke dnu. Skoro mi přišlo, jako kdyby mě pálila do dlaně. Proto jsem chtěla jít dál do hloubi tohoto podivuhodného místa. Chtěla jsem tu věc mít co nejdál od sebe.

Šla jsem už dobrých 5 minut, když jsem se rozhodla, že to zkrátka stačí. Přeci se kvůli tomu nebudu ještě namáhat. Rozhodla jsem se, že tu věc hodím co nejvýše na hromadu nábytku, učebnic a dalších podivných předmětů. Naposledy jsem na věc pohlédla. V ruce se mi leskl stříbrný náramek s přívěškem spojených rukou, které dohromady tvořily srdce. Tento šperk jsem před více jak čtyřmi lety koupila v mudlovském obchodě. Prodavač mi vysvětlil, že je určen pro někoho, kdo mi je velmi blízký a je pro mě speciální. Koupila jsem dva. Myslela jsem, že to bude takové spojení a důkaz přátelství s mou nejlepší kamarádkou Angel. Byla nadšená, když jsem jí náramek dala k narozeninám. Od té doby jsme ho ani jedna nikdy nesundaly. Obě chodíme do Havraspáru a spřátelily jsme se hned první měsíc, co jsme do Bradavic nastoupily. Skutečně jsme si rozuměly, pomáhaly si, nebyly před druhou ostýchavé, svěřovaly jsme si svá nejtajnější tajemství. Ano, občas jsme se  pohádaly a týden spolu nemluvily,  ale většinou to bylo kvůli nedůležitým věcem, a tak jsme se zpravidla po týdnu opět udobřily. Rozdíl mezi námi byl ale jeden a to veliký. Ona pocházela z velmi významného, důležitého a čistokrevného kouzelnického rodu, který tu byl již po staletí, kdežto já jsem mudlorozená. Jsem ,,kouzelnice, která se narodila dvěma špinavým mudlům, a tak tu nemá co dělat". Přesně tohle spojení jsem slýchala poslední dobou často.

Už od začátku našeho pátého ročníku se začala chovat divně. Často se ke mně neměla, začala se víc bavit s jinými děvčaty, dokonce když jsme si mohli dobrovolně vytvořit dvojice na lektvary, do páru si vybrala Coru místo mě! To se nikdy za poslední 4 roky nestalo, jen když jsem byla nemocná. Co to s ní sakra je? Taky jsem si povšimla, že dívky, s kterými se baví, jsou výhradně z mocných, čistokrevných, kouzelnických rodin. Zkrátka mi přišlo, jako by si mě už nevážila a narostl jí nosánek nahoru. Ano, měla jsem ještě pár dalších kamarádů, s kterými jsem se mohla bavit, ale s žádným to nebylo takové jako s ní. Vždy jsem si myslela, že mezi námi dvěma je silné pouto, bože můj, jak já jsem se mýlila.

Pomalu jsem si vše začala znovu uvědomovat, chtěla jsem už zapomenout na to, co se dnešní noc stalo. Měla jsem toho dost, přála jsem si, aby vše přestalo, aby nic z toho neexistovalo. Potlačila jsem tvořící se slzy a bez váhání její náramek schovaný v dlani odhodila daleko a vysoko do hromady. Chtěla jsem zapomenout i na to, že jsem jí ho v noci z té ruky sejmula. Chtěla jsem zapomenout na to, že tímhle jsem definitivně ukončila přátelství, které bylo dřív tak silné.

Pohled mi padl na svou pravou ruku, kde se nacházel náramek úplně stejný. Povzdychla jsem si. Nemohla jsem se na něj dívat ani o vteřinku déle. Ručně jsem rozepla stříbrný šperk s tak úchvatným přívěškem a následně z ruky sundala. Nevím, jestli sundala je vystihující sloveso, řekla bych, že jsem ho ze zápěstí přímo servala.

,,Jsi bezcenný. Užila jsem si s tebou krásné chvíle, ale teď je tvůj čas. Jsi a budeš ničím. " S těmito slovy jsem se otočila o 180 stupňů a svůj náramek, který doplňoval mou ruku po čtyři roky, odhodila na hromadu jinou.

Už je pryč. Všechno je pryč. A tehdy jsem si to uvědomila. Už se to nedá vzít zpátky. Je konec. Najednou jsem se cítila tak prázdná. Bez nálady, bez citů, bez vzpomínek, bez starostí, ale také bez nejlepší kamarádky. Zamotala se mi hlava, až jsem se musela chytit nejbližší židle. Až teď jsem si uvědomila, jak moc velký vliv na mě přátelství mělo a má. Cítila jsem se jako nic. Ubohé nic. Jako kdybych neměla nikoho. Prázdnota mě vnitřně užírala.

,,Potřebuju se posadit, hned." brbrala jsem si. A tak jsem se pomalu přemístila na koberec, který byl zhruba necelých 5 metrů daleko. Posadila jsem se, ale nevědomky jsem drkla do stolečku, na kterém byla na hraně větší truhlička. Ta spadla na zem a otevřela se. V místnosti mi náhle připadalo zatuchlo.

Nedostával se mi žádný čerstvý vzduch. Vstala jsem s úmyslem, že truhličku zvednu. Opět se mi mírně zamotala hlava. Když jsem k objektu přistoupila, z čista jasna se z truhličky začala vynořovat neznámá hmota. Pohotově jsem šmátla po své hůlce. Ihned poté se hmota převtělila do mé mamky? Ale- cože? To nedává smysl.

,,Mami, co tu, proboha, děláš. Jak ses sem dostala, vždyť-" a v tu chvíli mi to došlo.  Tohle není moje mamka, ta je přeci momentálně v práci někde v Cardiffu, tohle je něco daleko horšího!

Vydechla jsem všechen vzduch, co jsem měla v plicích. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě děje. Přede mnou stál v celé své "kráse" bubák. To ohavné, magické stvoření. Oněmělá hrůzou jsem stála s hůlkou v ruce proti té děsivé stvůře.

,,Sakra, no tak, vzpomeň si! Jak bylo to kouzlo. Přemýšlej!" Nadávala jsem si a proklínala jsem svou děravou mysl.

Bubák neboli moje mamka promluvil: ,,Jak jsi nás mohla zklamat?" začala a já ztuhla ,,Věřili jsme ti, ale ty jsi všechnu naši důvěru proměnila v prach." ,,Ne, mami, tak to přeci není." ,,Co jsi v životě dokázala? Nic! Prostopouhé nic. Dokonce jsi ztratila svou nejlepší kamarádku, tleskám. Co si myslíš, že jsi? V ničem nejsi dobrá." zakončila svůj monolog máma.

Místo ní se na místě zjevil můj táta. ,,Ty teda vypadáš, klepeš se s hůlkou v ruce. Ani trochu odvahy. K tomuhle jsem tě vychoval? To si teď říkám, že to bylo naprosto promarněných 16 let života. Je mi až zle z toho, jak se na tebe dívám. Myslíš si, že jsi výjimečná, že? To se ale silně pleteš, holčičko. Jsi obyčejné zrnko prachu, které nic nezmůže. Nejsi ničeho schopná, nic neumíš a to ani nemluvím o tvém vzhledu. Za nic nestojíš. Takhle že reprezentuješ naši rodinu? Styď se!" vylil si srdce on.

To už jsem nezvládala. Slzy mi tekly proudem. Tohle slyšet od svých vlastních rodičů bolí. Nejen bolí, ono vás to vyloženě užírá a ubíjí zároveň. Vše, co jste kdy zvládli, je málo.

,,JE TO JEN VÝMYSL, NENÍ TO REÁLNÉ!"  ozval se můj vnitřní hlas. ,,Neposlouchej je, vzpomeň si na kouzlo a seber se." Ale já jsem nemohla, to nešlo, připadala jsem si na milion kousků roztříštěná. Proč se vůbec snažím? Jsem k ničemu. Propadala jsem panice.

A v tu chvíli se to stalo. Táta zmizel a objevila se osoba, které jsem se nejvíc obávala. Má bývalá nejlepší kamarádka Angel. Najednou jsem to vše opět viděla. Slyšela jsem moc dobře ta slova, která v noci vyřkla. V mysli jsem viděla, jak se na mě tvářila. Ta slova ,,Jsi jen ubohý mudla. Nemáš tu co dělat. Nebudu se s tebou bavit, nejsi mi hodná. Je konec, jsi pro mě nula. Má krev je čistokrevná, jsem pravá kouzelnice a ty? Ani se nebudu namáhat ta slova vyslovit.". Znova jsem viděla, jak mě tu noc zanechala v ohromení se zlomeným srdem. Nikdy jí tohle neodpustím. Nikdy.

Její postava ale právě teď přistupovala ke mně. Mně nezbylo nic jiného, než uděšeně couvat. Nedávala jsem však pozor a neuvědomila si, že přímo za mnou byl sloupek knih, do kterého jsem samozřejmě vrazila. Nečekaně jsem se ocitla ve vzduchu a s bolestí dopadla zády na zem. Bubák alias Angel se začala smát, když tu jsem zaslechla něčí kroky. Ne, ten někdo nemohl jen jít, ale přímo běžel. Poté jsem uslyšela jen slovo ,,Riddikulus" a bylo po všem. Všechna bolest a utrpení se mávnutím proutku ztratily.

,,Jsi v pořádku?" Promluvila ta záhadná osoba. Opatrně jsem se zvedla ze země a spatřila starostlivě vyhlížejícího kluka, tipovala bych, že bude podobně starý jako já. Rychle jsem si utřela slzy. Samozřejmě, že si jich musel všimnout, ale asi to nedával najevo.

,,Až na malou bolest v zádech docela v pohodě." Odvětila jsem stále zaraženě.

,,Tak to jsem rád. "

,,Ehm, děkuju, že jsi mě pomohl, nemohla jsem si vzpomenout na kouzlo. To byl bubák, že?"

,,Nemáš zač, slyšel jsem zvláštní zvuky, tak jsem co nejrychleji přispěchal. A ano, byl to bubák." Odpověděl.

,,To je zvláštní, bubákovi jsem už párkrát čelila, ale tehdy se proměnil v něco naprosto jiného." Namítla jsem.

,,Je možné, že se podoba bubáka změní, očividně se musel změnit také tvůj největší strach. Občas se to stává." řekl chytře a pousmál se. Pane bože, ony se mu udělaly dolíčky v tvářích! Až teď jsem si uvědomila, s jak úžasným klukem mám tu čest. Jeho hnědé a jemně vlnité vlasy mu lehce spadaly do čela, měl také pár roztomilých pih, byl celkem vysoký a hlavně měl nádherné, hluboké, zelené oči, kterými si mě detailně prohlížel.

,,Ty jsi April Brownová, že ano? Myslím, že jsme se párkrát potkali na hodinách."  Ujistil se.

,,Jo, máš pravdu a ty jsi?" Nebyla jsem si jistá, asi jsem ho už někdy potkala, ale nepamatuji si ho.

,,Remus Lupin, těší mě." řekl mile.

,,Mě taky." řekla jsem zdvořile. Poté jsme si neobratně podaly ruce.

,,Co jsi tu vůbec dělal, nečekala bych, že by mě tu někdo našel!" Vypustila jsem svou myšlenku.

,,Řekněme, že jsem si tu potřebovala něco nutně odložit a taky jsem chtěl být sám." Odpověděl mi v klidu.

,,Aha." Jo, to by dávalo smysl. Co ale teď? Prosím, že nenastane-

Nastalo trapné ticho. Jediné, co se v tu chvíli dělo, byl náš oční kontakt. Každý jsme přemýšleli nad tím, co dalšího říct.

,,Ještě jednou děkuji za záchranu, nechci si představit, jak by tohle pokračovalo, kdyby ses neobjevil." Usmála jsem se na něj.

,,V pořádku. Udělal jsem to rád. " Oznámil mi. Pak v jeho očích problikla malá jiskřička. Bylo vidět, že se chystá něco říct, ale asi sbírá odvahu.

,,Nechtěla bys třeba o víkendu zajít do Prasinek?"



















Počet slov: 1829!
Fajn, toto byla další jednodílovka na téma ship z doby Pobertů. Bylo hrozně těžký, najít nějaký ship, který se mi líbí a taky hlavně ke kterému můžu napsat něco originálního. Snad vás to bavilo, dala jsem sis tím docela práci ♡

Toto je výtvor do soutěže od ninzuska_potterhead, můžete ji podpořit, bude jen ráda.

Bylo zajímavé to psát, zabralo mi to asi skoro 3 hodiny, takže takový lehký nadprůměr.

Mějte se hezky a dobrou noc!

Kdo má taky rád Remuse :))

Linda ♡

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top