Hnědý velký vlk prošel lesem do tábora. Odložil svůj úlovek čítající dva králíky na společnou hromadu a vyskočil na kámen. Začal si olizovat drápy od krve. Když však uslyšel kroky, nechal toho. "Ahoj tati!" vypísklo větší bílé vlče s šedou maskou. "Kde je Ňaf, Pískle?" "Už jde," zavrtěla ocasem. V tu chvíli se u nich objevil šedý mladý vlk. Hodně vyrostl. Rychlý se ho ještě pamatoval jako malé vlče, ale teď je z něj dobrý lovec, ačkoliv ještě nemá ani dospělé jméno.

"Alfo? Povíš nám znova příběh o té bitvě?" ozval se tichý hlas a u trojice se vynořila omega. "Tak dobře, Popelavá," přikývl hnědý alfa. Popelavá vlčice byla ráda, že jí oslovil jejím dospělým jménem, ačkoliv byla omega.

"Všechno to začalo, když jsme uslyšeli hlídku výt o pomoc. Byl tam zrovna Čestný s Hvězdnou," ukázal na černého vlka s bílým pruhem na hrudi a tlapách a světlou vlčici, dříve Světlušku, kteří právě přisedli na poslouchání. "Byl jsem zrovna na lovu, proto jsem tam byl mezi prvními," pokračoval Rychlý: "A brzy zde byla celá smečka, kromě omegy a vás dvou," podíval se na potomky. To už přišla i trojice psů, a to Pajda, hlídací fenka Trnka a Čerňák, dříve Rváč. "Uznávám, že to bylo hrozné," zamumlal tmavě šedý vlk, který měl proužky za ušima a právě přišel. "To ano, Mazaný," souhlasil Rychlý a kývl na pozdrav Věrnému, dříve Vrtíkovi, který si právě sedl.

"Co se tam stalo?" vyzvídal Ňaf. Sice už to slyšel tolikrát, ale nemohl si to nechat znovu ujít. Rychlý se rozhlédl po smečce. Byli tu všichni. Teda... Hnědého vlka píchlo u srdce, když vedle sebe necítil přítomnost své milované bílé vlčice. 

Zatřepal hlavou a pokračoval: "Zaútočila na nás smečka nevlků. Všichni to byli kříženci psů. Byli krvežízniví, chtěli nás zabít a zabrat území." Popelavá zakňučela a Trnka neklidně zahrabala tlapkou do země. "Všichni však bojovali statečně. Zvítězili jsme nad nimi a území ochránili."

"Stále však nevím, co se stalo s Udatnou," zakňučel Mazaný. "Přesně, co se stalo?" ozvala Hvězda. "Co bylo s naší maminkou?" zeptalo se smutně Pískle. "Poslali jste nás po bitvě pryč! A Udatná se pak už nevrátila! Udělals jí něco?!" zavrčel Čerňák. Rychlý sebou trhl, ale pak klidným hlasem pravil: "byla to má družka. Má milovaná. Měli jsme spolu vlčata. A byl jsem taky alfa. Neměl jsem jediný důvod jí zabít," podíval se mu přísně do očí. Byla to pravda- Rychlý Udatnou opravdu nezabil.

"A co se teda stalo?" zeptala se Půvabná, která se tu vynořila odnikud. Hnědý vlk si povzdechl, dál nikdy nemluvil: "když bylo po bitvě, poslali jsme vás zpět do tábora. Udatná se ještě koukala, zda se nechtějí vrátit. Když už jsme chtěli také jít, vynořil se ze stínů nepřátelská alfa a..." Zavřel oči. Ne, dál mluvit nebude. Zavrtěl hlavou a seskočil z kamene. Rychlým krokem zamířil do lesa. Nikdo ho nevolal zpět, všichni věděli, že ho toto téma vždy raní.

Hnědý vlk vyšplhal na skálu, která sahala až nad stromy. Tam začal výt. Stýskalo se mu, tak moc. Přitom ale hleděl na velkou hvězdu zářící na obloze. Všem řekl, že představuje Udatnou, která je stále hlídá. Lhal. Najednou však zmlkl. Hvězdu zakryl mrak. Pozorně se na něj díval, pak uviděl Obrys hlavy své milované. Usmívala se.

Pak zase zmizela. Sklopil uši, ale pak se překvapeně podíval vedle sebe. Seděla tam, opírala se. Ačkoliv byla jen z mlhy, jen jeho vzpomínka a iluze, cítil jí. Cítil její hebkou srst, její teplo, její uklidňující dech. Už se mu to několikrát stalo. A byl za to rád.

"Proč jsi jim lhal," zeptala se najednou. Rychlý překvapeně nastražil uši. Po dlouhé době slyšel její hlas, ačkoliv jen v hlavě. "Víš přece, že jsem tě nezabil," povzdechl si. "Ano," přikývla: "Ale ty zase víš, že konec tvého příběhu není pravdivý. Oba moc dobře víme, že tam pak žádný nepřítel nebyl. Že jsem nezemřela. Moc dobře víš, že stále žiji." "To ano," povzdechl si: "Ale kdybych jim řekl pravdu, zabili by mě."