HEADBOOK STATUS:

Nevím, jestli jsem připravená postavit se svém strachu.

Ale udělám to.

Postavit se svému strachu. - Challenge accepted.

„Risknu to." řekl jsem odhodlaně, ale nebyla jsem si jistá jestli i uvnitř sebe jsem byla odhodlaná. Cítila jsem jak mě stisknul víc. Bylo to pořád jako kdybych objímala velkého plyšového medvěda.

Velkého úžasně vonícího plyšového medvěda.

Když mě Finn pustil projel mě celou pohledem. „Asi nejsi moc připravená na večeři, co?"

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. „Počkej 5 minut."

Šla jsem do svého pokoje a převlékla jsem se do černých džín, košile a bíleho svetru. Nenamalovala jsem se. Jen jsem sepla vlasy do upravenýho drdolu a vyšla dolů.

Finn na mě delší dobu zíral. „Jak je možný, že ti to sekne ve všem?" Zeptal se s úsměvem, který jsem mu oplatila.

Bylo zvláštní, že jsem se v jeho přítomnosti cítila tak přirozeně. Nebyla jsem stydlivá ani nervózní.

Byla jsem sama sebou.

„Už jsi někdy měla sushi?" Zeptal se mě, když jsme šli pěšky po ulici.

„Ne." Zvedla jsem obočí. Začala jsem trochu tušit, že nejdeme do normální restaurace na večeři.

„A chtěla bys to ochutnat?" Zeptal se nenápadně a to mi postačilo k tomu přijít, co přesně má za lubem.

„Asi jo. My jdeme do Sushi foodu?" Zeptala jsem se. Sushi food byla asi jediná restaurace, která se zaměřovala hlavně na sushi, v tomhle městě.

„Uvidíš." řekl, ale už nezněl tak tajemně.

Šli jsme uličkami v přijemném chladu vedle sebe. Naše kroky nebyly ani pomalé ani rychlé, udržovaly rytmus a nepřestávaly vydávat tiché zvuky o beton.

Ani naše ústa nepřestávali mluvit. Povídali jsme si o všem. Naprosto o všem.

A pak najednou.

Naše ruce o sebe zavadily. Letmý chladný dotek jeho ruky způsobil, že mi po zádech projel mráz, naskočila mi husí kůže a celá jsem se zachvěla.

Neskončilo to jen tím elektrizujícím dotekem.

Jeho prsty se propletly s těmi mými. A mnou projela další várka elektrického proudu. Bylo to mrazivý, elektrický a hlavně magický okamžik. Který trval dlouho. Až do té doby než jsme došli do Sushi foodu se mnou měl stále propletené prsty.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že on za ten risk stál. Jen jsem doufala, že si budu jistá ještě dlouho.

HEADBOOK STATUS:

Každý člověk se v životě zamiluje. V mém případě tři krát. Ale proč mám pocit, že jsem opravdu zamilovaná teď? Že to, co jsem cítila k Rickovi nebyla pořádná láska.

Správně. Mám pocit. Jak dlouho budu ten pocit mít?

Všechno má svůj důvod.

Čas.

Čas je hlavní důvod všeho.

Proč mám takový pocit, že jsem to kapku urychlila? :D Takže to bude asi taky bude brzo končit, jestli nenajdu nějakou zápletku :D Každopádně děkuju všem co to čtou, že to čtou ♥

Vaše milovaná Kiki, která má za 5 dnů narozeninyyyy ♥ :3 :D