„Řekl bych, že MacFarlan nepředpokládal, že ten jeho pitomý úkol svede některé šampiony až takhle dohromady, co říkáš?" zabručel Andrej Tarkovskij směrem k Lole, která - stejně jako zbytek školy - pobaveně sledovala svoji sestru s Albusem.

„Myslím, že už bylo načase," usmála se Lola potěšeně a dloubla po svém mentorovi očima. Poslední hodinu strávili oba v labyrintu odděleně, teprve na světle si ho mohla lépe prohlédnout. Měl pod okem nepěknou modřinu, ale jinak vypadal v pořádku.

„Nečekal bych, že mi Lissenko jednu vrazí pěstí, když ho odzbrojím," ukázal posunkem ke svému oku. „Škoda, že jsme to těm smradům nemohli vrátit, takhle to nebylo spravedlivé. A co ty?"

„Jen naražená žebra," promnula si hrudník. „Moje vlastní sestra mě omráčila."

„Ta dnes zřejmě omráčila víc lidí, Pottera evidentně dost silně," odtušil sarkasticky. „Pomůžeš mi s těmi mozkomory? Tvoje matka vypadala dost děsivě, když mi oznamovala, že musí být zpátky na Odboru záhad ještě dnes večer."

„Ona je jen přehnaně opatrná," zastala se jí Nikolaos automaticky.

Společně vykročili zpátky do labyrintu, zatímco se za jejich zády začali srocovat všichni šampioni čekající na oznámení výsledků.

„Možná," přikývl, „ale když někomu slíbí, že mu zakroutí krkem - "

„Tak je po něm, to rozhodně," přitakala Lola pobaveně.

„S vámi Blackovými je fakt zábava, to ti povím," zamumlal Andrej.

****

„A zatímco se porota radí, kolik bodů šampionům udělí, zdá se, že se nám tu zrodil nový pár!" zahalekala Dominique potěšeně do mikrofonu a davy spolužáků ji podpořily hlasitým výskotem a potleskem.

„Myslíš, že se Francoisovi nestalo nic?" Lily Potterová se ustaraně nakláněla přes ostatní spolužáky a snažila se dohlédnout dolů. Madame Pomfreyová a ostatní šampioni jí však bránili ve výhledu.

Rory Oswaldová kamarádce neodpověděla, jen se dál mračila na dvojici pod sebou.

O několik laviček dál se Rose neubránila bláznivému úsměvu. Tentokrát celý úkol snad prožívala ještě víc, než ten první. Obzvlášť na začátku labyrintu, kdy Eileen s Albusem čelili svým největším obavám, se nedokázala dívat a střídavě strkala hlavu do šály a nervózně si okusovala nehty.

„Tak konečně Ela otevřela oči!" vypískla Rose potěšeně.

„Někteří lidi mají prostě dlouhé vedení, přestože patří k nejchytřejším v ročníku," zašklebila se Roxy sedící vedle ní pobaveně a střelila pohledem po Scorpiusovi o řadu výš. Malfoye buď čirou náhodou zaujala architektura sálu vytesaného do skály, nebo úspěšně předstíral, že její poznámku neslyšel. Každopádně si dával dobrý pozor, aby ani očkem nezabloudil k Rose, která si poznámky své sestřenice nevšimla.

„To musíš být štěstím bez sebe!" dloubla pobaveně Edwarda do ramene.

Edward jí odpověděl strnulým úsměvem, ale jinak nereagoval. Rose jeho chování připadalo krajně podezřelé, přece jen očekávala, že své nejlepší kamarády podpoří.

„Co se děje?" zeptala se.

„Musím si něco zařídit," odpověděl neurčitě a najednou zmizel v davu.

„Co to s ním je?" povytáhla Roxy nechápavě obočí, ale Rose jen bezradně pokrčila rameny. Do Edwardovy hlavy bohužel neviděla, i když si popravdě nebyla jistá, jestli by o něco takového vůbec stála.

****

Když se od sebe Albus s Eileen konečně odtrhli, oba si se zpožděním několika dlouhých vteřin uvědomili, že na ně zírají stovky očí. A co hůř, některé z nich patřily jejich kamarádům a nejbližším.

„Tomu říkám smysl pro špatné načasování," zamumlal Abe zahanbeně.

Eileen s ruměncem ve tváři mu odpověděla plachým úsměvem. Než si stačili říct cokoliv dalšího, porotci se konečně usnesli na výsledcích a Hamish MacFarlan si od Dominique právě přebral megafon.

„Dámy a pánové, po pečlivé poradě jsme dospěli k následujícímu rozhodnutí," zaburácel tak mocně, až Dominique vylekaně nadskočila a davy diváků na tribunách rázem zmlkly. „Jak už jsem předeslal na začátku, druhý úkol měl prověřit nebojácnost našich šampionů a schopnost postavit se svým nejhlubším obavám. Všichni šampioni svůj klíč, který jim poslouží při plnění posledního úkolu, získali ve stanoveném limitu. Jak se ukázalo, úkol nakonec odhalil i míru loajality soutěžících a ochoty spolupracovat, a proto jsme se rozhodli udělit každému šampionovi odpovídající podíl z padesáti bodů následovně...

Slečně Daškovové se podařilo do cíle dorazit jako první, ale v případě nouze se obrátila k ostatním soutěžícím zády. Dáváme jí čtyřicet pět bodů."

Z tribun se ozval zdvořilostní potlesk; to nejhlasitější povzbuzování patřilo Karasovovi, který na svoji svěřenkyni shlížel s patřičnou pýchou.

„Slečna Beatrice Achardová dorazila do cíle jako druhá, avšak ani ona nenabídla ostatním pomocnou ruku ve chvíli, kdy měla možnost. Dáváme jí tudíž čtyřicet bodů."

Beatrice vyčerpaně oddychující na zemi se chabě usmála na svoji sestru, která nadšeně poskakovala a cloumala jejím ramenem.

„Pan Lissenko po celou dobu trvání úkolu bezesporu suverénně vedl, nicméně těsně před cílem se nedokázal vypořádat s mozkomory. Proto mu udělujeme třicet sedm bodů."

Kruvalský šampion vypadal, že mu nízký počet bodů naprosto vyhovuje a úlevně si oddychl.

„Pan Francois Delluc bohužel utrpěl zranění a zřejmě by bez pomoci ostatních úkol nezvládl splnit. Přesto mu za statečnost a za pomoc bradavickým šampionům, uděluje porota třicet bodů."

Francois ležící na nosítkách zvedl vítězoslavně pěst a vysloužil si tím gestem zdaleka nejhlasitější potlesk ze všech.

„A pak tu máme bradavické šampiony! Pan Potter a slečna Blacková jako jediní zvolili taktiku vzájemné podpory a pomoci a většinu úkolu absolvovali společně, aby jeden druhému kryli záda. Za spolupráci a za pomoc soupeři v nesnázích, oběma udělujeme po čtyřiceti bodech!"

Tentokrát se sál otřásal pod zdaleka nejhlasitějším potleskem ze všech. Albusovi ani Eileen v tu chvíli na počtu bodů však vůbec nezáleželo, protože měli oči jeden pro druhého.

„Třetí úkol se uskuteční třicátého dubna a šampioni budou o jeho podobně informováni s dostatečným předstihem," dodal MacFarlan závěrem. „Nyní vás všechny na výzvu paní ředitelky McGonagallové žádám, abyste při zpáteční cestě do Bradavic dodržovali bezpečností pravidla a stanovené formace. Následujte bezpodmínečně pouze své kantory. Je mou milou povinností vám oznámit, že ve Velké síni na vás čeká hostina. To je pro tuto chvíli vše a přeji vám dobrou noc!"

****

Edward do hradu dorazil mezi posledními; vzal to zpátky z Prasinek co nejdelší oklikou, aby si řádně vyčistil hlavu. Doufal, že se cestou uklidní, aby neřekl něco, čeho bude vzápětí litovat, ale vztek v něm spíš s přibývajícím kroky narůstal.

Vešel do Velké síně a zamířil rovnou k Soně, která seděla v hloučku kruvalských spolužáků.

„Potřebuju s tebou mluvit."

Něco v jeho hlase ji přinutilo, aby se nevyptávala a následovala ho ven. Edward ji zavedl do dostatečné vzdálenosti od ostatních, aby je nikdo neslyšel. Teprve potom se jí dokázal podívat zpříma do očí a Soňa rázem pochopila, že ji dostihly její nejhlubší obavy teprve po skočení druhého úkolu.

„Celou cestu zpátky jsem si říkal, že máš pro to třeba nějaké rozumné vysvětlení," začal rozhovor útočně, „ale popravdě řečeno, žádné mě nenapadlo. Tohle je ta chvíle, kdy bys s nějakým měla raději vyrukovat."

Ještě nikdy ho takového neviděla, po jeho obvyklém vtipkování nebylo ani památky.

„Edwarde, já to nechápu, o čem to-"

„Viděl jsem to," řekl prostě. „Všichni jsme to viděli, vykašlala ses na ně."

Soně na okamžik ztuhly rysy v obličeji, pak ale promluvila klidným tónem. „Edwarde, já-"

„Nemám pravdu?" skočil jí netrpělivě do řeči. „Albus tě tam vevnitř požádal o pomoc a ty ses k nim otočila zády."

„Ano," přitakala prostě.

„Jak jsi mohla?" zeptal se nevěřícně.

„Je to jen soutěž," odpověděla mu chladně. „Přece sis nemyslel, že by je tam nechali opravdu umřít. I kdyby spadli dolů, prostě by je jen diskvalifikovali..."

„Posloucháš mě vůbec? Tady přece nejde o to, jestli to bylo skutečné, nebo ne," odsekl jí. „Jde o princip."

Soňa založila ruce na prsou, i její postoj se rázem změnil. „Máš pravdu, jde o princip. Je to hra, oni byli mí soupeři, neměla jsem v popisu práce jim pomáhat."

„Jde o to, co by normální člověk udělal!" přerušil ji.

„Tak normální?" blýsklo se jí v očích.

Edward se na zlomek vteřiny zarazil, jako by si teprve uvědomil význam slov, která mu unikla ze rtů.

„Mám pro tebe novinku, Edwarde," zašeptala chladně. „Já nejsem normální. A víš co? Celou dobu jsi mi tvrdil, že ti to nevadí, že jsi s tím smířený. Mám dojem, že jeden z nás dvou je lhář a já to nejsem."

Chvíli ji mlčky pozoroval, než řekl: „Myslel jsem si, že jsem se s tím smířil, ale..."

Bezmocně pokrčil rameny a zbytek věty se vytratil.

„Ale zřejmě ne," dořekla za něj. „Tak víš co? Ušetřím ti práci. Řekla bych, že nám to nebude fungovat. Bude lepší, když to skoncujeme."

„Soňo," oslovil ji. „Tady přece nejde o to, že jsi zčásti upír. Jde o to, že ses zachovala špatně k mým nejlepším přátelům. Ke svým přátelům."

„Jsou to především mí soupeři," opáčila bez špetky zájmu.

„Tak to vážně cítíš?" zeptal se nevěřícně.

„Je to hra," řekla, „a každá hra má své vítěze a poražené. Já jsem si pro porážku nepřijela. Chci vyhrát, v tom je smysl Turnaje."

„Smyslem Turnaje je snad kouzelnická spolupráce," odsekl nazlobeně.

Dlouhou chvíli jeden druhého pozorovali. Edward se snažil odložit ten okamžik co nejdál, ale nakonec mu nezbylo nic jiného, než říct: „Tak hodně štěstí, Soňo. Doufám, že získáš, pro co sis přijela."

A než mu stačila cokoliv odpovědět, zmizel v chodbě vedoucí do sklepení.

****

Oslava ve Velké síni se protáhla a pokračovala i dlouho poté, co povečeřeli. Cinkot příborů vystřídal smích a hlasité rozhovory. Na šampiony však dopadla únava a vyčerpání a brzy začali přemýšlet o tom, jak se zdvořile omluvit a co nejrychleji zmizet. Zejména Albus s Eileen by ocenili alespoň pár vteřin strávených o samotě. Jejich okolí je neustále dokola zasypávalo všetečnými dotazy, na které ani jeden nedokázal odpovědět jednoduše proto, že si o jejich vztahu ještě nepromluvili.

Albusovi se právě podařilo vymanit se z obležení spolužáků, když jej mezi stoly zastavil jeho otec.
„Byl jsi skvělý," řekl Harry hrdě a stiskl mu pevně paži. „Jsem na tebe vážně pyšný, zachoval ses dnes čestně."

Abe bez váhání otce objal a bylo mu v tu chvíli jedno, že ho pozoruje polovina školy. Beztak se dnes už o největší pozdvižení postaral tak jako tak. Harry překvapeně svého mladšího syna krátce sevřel v náručí.

„Musím se už vrátit na ministerstvo," řekl pak lítostivě a opravdu vypadal, že by nejraději zůstal a oslavoval společně s nimi. „Sovu mamce a Jamesovi jsem už poslal, s tím si nemusíš dělat starosti. Běž se bavit."

„Díky, tati," zamumlal Abe.

„Zdá se, že na tebe už někdo čeká," mrkl na něj Harry spiklenecky a vydal se k profesorskému stolu, aby se rozloučil s ředitelkou McGonagallovou.

Albus se ohlédl přes rameno a spatřil Eileen, která rozpačitě postávala opodál. Dřív, než je stačil někdo zase vyrušit, k ní přišel.

„Co bys řekla tomu, že bychom se odtud vypařili?" navrhl.

„Řekla bych, abys mi dal alespoň hodinu, musím si dát sprchu," usmála se pobaveně.

„Tak za hodinu u Ufňukané Uršuly?"

Eileen mu odpověděla jen tajuplným úsměvem a vyrazila spěšně ven z Velké síně právě ve chvíli, kdy profesorka McGonagallová studenty vyzvala, aby se pomalu přesunuli na svoje koleje. Po cestě na kolej přemýšlela nad tím, že nikde od skončení úkolu nezahlédla svého otce. Samozřejmě nebyla tak bláhová, aby doufala, že její polibek s Albusem neviděl. Právě naopak, věřila, že jeho nepřítomnost s tím přímo souvisí. Na jednu stranu ale byla ráda, že Severusovi nemusí čelit hned teď. Tenhle den byl naprosto šílený, ale v hrudi jí explodoval takový gejzír štěstí, že už si sotva vzpomněla na to, jak bídně se před pár hodinami cítila.

Když vešla do sklepení, přímo proti ní od zmijozelské společenské místnosti vyrazil Edward. Obličej se jí rozšířil ještě širším úsměvem, který vzápětí pohasl. Edward soustředěně zíral před sebe a nedal nijak najevo, že by její přítomnost zaregistroval.

„Neviděla jsem tě u večeře, stalo se něco?" zeptala se ostražitě.

Neodpovídal, jeho tvář byla jako vytesaná do kamene, mířil stále rovně a vzápětí ji minul bez povšimnutí. Eileen ho chtěla chytit za ruku, aby se zastavil a věnoval jí pozornost, ale její prsty jen prolétly vzduchem. V místě, kde se měla nacházet jeho ruka, nenahmatala nic. Jako kdyby...

„Edwarde!" zvolala za ním. „Cos to k čertu udělal?!"

Ale to už mizel v davu a skupinky štěbetajících spolužáků kolem něj procházely, jako kdyby byl neviditelný. Protože pro ně skutečně byl.

Eileen se rozběhla směrem ke společenské místnosti, aby v ní byla první. Utíkala jako smyslů zbavená a nezastavila se ani ve chvíli, kdy otevřela prudce dveře do chlapecké ložnice. Doběhla k Edwardově posteli, rozhrnula zatažené závěsy a tam spatřila to, čeho se obávala. Edward ležel v posteli, jeho tvář byla popelavě bílá. Vypadal, jako kdyby právě usnul. Ale ona věděla, že jeho tělo je právě teď prázdné a jeho vědomí je na cestě bůhvíkam.

„Ty zatracený pitomče," zamumlala, přestože ji nemohl slyšet.

Pokud Eileen věděla, tak Edward astrálně mimo své tělo necestoval už léta. Jestli se však rozhodl používat svoji moc právě teď, musel k tomu mít dobrý důvod. Doufala jen, že se mu tentokrát podaří vrátit dřív než posledně. Pocit štěstí, který ji ještě před pár minutami naplňoval, byl zase pryč.

****

Laura se ve Falmouthu kvůli vyřizování pozůstalosti po Agustě Baudelairové zdržela o něco déle, než předpokládala. Ukázalo se totiž, že ta stará bláznivá čarodějka měla velmi obsáhlou sbírku prapodivných kouzelnických předmětů, které by se daly označit minimálně za krajně podezřelé, ne-li nebezpečné. Po cestě zpátky se zastavila na rychlou večeři u Děravého kotle, kde ji zastihl Lolin patron se vzkazem, že druhý úkol proběhl v naprostém pořádku a nikomu se nic nestalo. Najednou se jí dýchalo mnohem snáz a dovolila si zvolnit tempo. Na Ministerstvo kouzel dorazila až pozdě večer s padělaným obracečem času v kapse. Vypadal velmi věrohodně a předtím, než ho zničí, jej bude muset podrobit ještě několika testům.

Vyšla z krbu do prázdné auly, ve které se potulovalo několik posledních opozdilců. Předložila u kontroly své doklady a vyrazila směrem k výtahům, kde nečekaně narazila na Draca Malfoye. Vystoupil právě z jedné z výtahových kabin a překvapeně k ní vzhlédl od nějakých dokumentů.

„Říkal jsem si, jestli náhodou nejsem poslední blázen, co ještě dnes pracuje," prohodil přátelsky.

„Vracím se z pochůzek," vysvětlila.

„Neměla bys na to mít lidi?" podivil se.

„Některé záležitosti raději vyřizuju sama," připustila a najednou se přistihla, že se za svoji posedlost prací trochu stydí. Možná by měla zvolnit, všichni jí to stále radí. „Ale co tu děláš ty?"

„Papírování," odpověděl Draco unaveně. „Zjistil jsem, že když je přinesu osobně, dostanu je podepsané zpátky do ruky mnohem rychleji."

„Takže si na novou práci zvykáš," usmála se. „To je fajn."

„Je to příjemná změna," souhlasil. „A co jinak, všechno v pořádku? Dneska se konal druhý úkol, pokud se nemýlím."

„Lola mi před chvílí poslala vzkaz," řekla, „všechno prý proběhlo v pořádku."

„To je dobře," pokýval hlavou a najednou mezi nimi zavládlo rozpačité ticho.

Jejich rozhovor však přerušilo zarachocení dalšího výtahu a zpoza zlaté mříže vyšel bystrozor Anthony Bale. Byl to vysoký a urostlý muž, jen o něco málo starší než oni dva, měl krátce střižené uhlově černé vlasy a pohyboval se velmi sebevědomě. Pracoval pro Harryho téměř stejně dlouho, jako Laura pracovala na Odboru záhad, a stejně dlouho se vzájemně špičkovali. Laura měla někdy podezření, že Harry záměrně ve veškerých záležitostech mezi Odborem záhad a Oddělením bystrozorů vždycky vyšle Balea, jen aby ji popíchnul.

Bale zamířil rovnou k nim. „Všude jsem vás hledal," promluvil na Lauru vyčítavě se svým americkým přízvukem. „Čekám na vás už dobrou hodinu."

„Omlouvám se, ale zdržela mě práce," odpověděla mu Laura stejným tónem.

„To vidím," ušklíbl se Bale a přejel Draca pohledem od hlavy až k patě.

„Draco, tohle je Anthony Bale, jeden z bystrozorů pracujících pro Harryho," představila kolegu nerudně. „Bale, tohle je Draco Malfoy, můj..."

Tady se Laura na zlomek vteřiny zarazila. Co měla říct? Spolužák ze školy? Vždyť spolu chodili do Bradavic sotva jeden rok. Přítel? Přátelé vlastně nikdy nebyli, nebyli ani milenci, byli prostě... komplikovaní...jiné slovo ji nenapadlo.

„Chci říct, otec Nikolaos," dodala spěšně a doufala, že ji nezradil obličej a příliš nezrudla.

„Tak vy jste otec naší Loly," ušklíbl se Bale a potřásl si s Malfoyem krátce rukou. „Zvláštní, že o vás nikdy nemluvila."

„Říkal jste, že na mě čekáte?" skočila mu Laura do řeči přehnaně hlasitě.

Bale Dracovi věnoval ještě jeden zamračený pohled, ale pak se k ní otočil. „Dole u vás, máte čas? Chci to mít z krku, už mám být popravdě pěknou chvíli někde jinde."

„Jistě, pojďme," přikývla a pokynula mu směrem k výtahům. „Tak se zatím měj," rozloučila se s Dracem spěšně.

„Ano, ty taky," pokýval Malfoy hlavou. „Těšilo mě."

„Mě taky," odpověděl Bale s notnou dávkou nezájmu v hlase.

Společně nastoupili do výtahu a Laura zmáčkla příslušné tlačítko. Po celou cestu, co výtah klesal, oba mlčeli.

„Deváté patro. Odbor záhad," oznámil jim přívětivý hlas v kabině a mříže se odsunuly.

Když předložili doklady kontrole a pokračovali dál dlouhou chodbou, Laura se bezděčně usmála při myšlence na bystrozorova slova.

„Takže vy mojí dceři říkáte naše Lola?" nadhodila pobaveně.

„To víte, máme na oddělení žalostně málo žen, musíme si je hýčkat," zamručel Bale. „Lola je dobrá, vážně. Možná ještě trochu mladá, ale bude z ní skvělá bystrozorka."

Laura přikývla: „Věřím, že se pro tu práci narodila."

„A vy?" zeptal se Bale zvědavě, když procházeli prvními dveřmi. „Co vás přivedlo na Odbor záhad? Není to zrovna kariéra snů."

Laura se na malý okamžik zamyslela. Odbor záhad se jevil jako dokonalé místo, kde mohla nalézt odpovědi na všechny otázky, a zároveň zůstat ukrytá před okolním světem. Bylo to místo těsně spjaté s její minulostí, ale i budoucností.

„Válka," odpověděla pak jedním slovem zadumaně. Bylo jí jasné, že tím neodpověděla na jeho otázku, ale byla to pravda.

Procházeli právě jednotlivými místnostmi oddělení, které už v pokročilou večerní hodinu zelo prázdnotou. Jejich rázné kroky se odrážely od holých stěn a vysokých stropů.

„Tam jste ho poznala? Ve válce?" nahodil Bale. „Myslím Lolina otce."

„Tak nějak."

„Zvláštní chlap. Štěstí, že je celá po vás," uchechtl se pobaveně.

„Myslíte?" povytáhla obočí. „Nesuďte lidi podle prvního dojmu."

Bystrozor se nevěřícně rozchechtal. „Nemůžu uvěřit tomu, že to říkáte zrovna vy."

„Co jste tím myslel?"

„To máte jedno," mávl rukou netrpělivě.

Ocitli se v místnosti, která připomínala ze všeho nejvíc věznici. Oba přikývli na pozdrav jednomu ze zaměstnanců odboru, který držel stráž. Přestože kolem pobíhal jeho patron v podobě koně, pocítili všichni současně nepříjemné mrazení v zátylku. Laura vystoupila zpoza rohu a prohlédla si čtveřici mozkomorů poletujících bezpečně za očarovanými mřížemi. Přesto se neubránila tomu, aby se nervózně neošila.

„Tak je máte zpátky," řekl Bale celkem zbytečně, „ještě dnes, jak jste si vyžádala."

„Díky," zamumlala a převzala si hromádku pergamenů, které jí vrazil do ruky.

„Podepište to dole, jedna kopie pro vás, jedna pro štábní útvary a jedna pro nás."

Laura vytáhla z tašky brk a podepsala všechny příslušné listiny. Bale pak pergameny smotal a zastrčil si je zpátky do vnitřní kapsy kabátu. Společně ještě pár vteřin pozorovali mozkomory poletující sotva dva metry od místa, kde stáli.

„Jsou děsiví, že ano?" zamumlal fascinovaně. „Jsem docela rád, že jsem se s nimi nesetkal z bezprostřední blízkosti."

„Tihle jsou oslabení," odtušila chladně, aniž by z nich spouštěla oči. „Jsou neškodní v porovnání s těmi, co svého času strážili v Azkabanu."

Bale se na ni zvědavě otočil, ale nic neříkal. Laura si na malý okamžik dovolila podvolit se vzpomínkám na minulost; na své vystrašené patnáctileté já, co strávilo týden za mřížemi v Azkabanu. I s odstupem tolika let se nedokázala ubránit panice, která ji při myšlence na ono místo zachvátila.

Když místnost zase opustili a vraceli se zpátky skrz Odbor záhad, měli najednou pocit, že se znatelně oteplilo.

„Takže druhý úkol proběhl v pořádku?" zajímala se Laura zdvořile, aby nekráčeli celou cestu zpátky mlčky.

„Bez větších zádrhelů," přitakal Bale s nepřítomným pohledem. Vypadalo to, že se myšlenkami toulá někde jinde. „Vaše dcera byla docela dobrá, teď myslím tu mladší. S hůlkou to vážně umí. Neuvažuje o kariéře bystrozorky?"

„Harry vám teď platí za propagaci vašeho oddělení?" ušklíbla se Laura. „Pokud ano, jde vám to dost mizerně."

„Taky je to dost mizerně placená práce," vrátil jí stejným tónem. „Měla byste říct sestře, aby nám trochu přidala."

„Myslela jsem, že bystrozora děláte kvůli poslání, ne kvůli výdělku."

„Upřímně řečeno, už ani nevím, co mě k tomu vedlo," povzdychl si. „Možná jsme byli všichni příliš mladí a plní naivních snů, které svět bezprostředně po válce nabízel."

Laura musela připustit, že na jeho slovech bylo něco pravdivého. Vešli společně do haly, kde se nacházeli kanceláře. K jejímu překvapení u dveří do té své uviděla někoho, koho tady dole rozhodně dnes nečekala.

„Zdá se, že jste dnes večer velice žádaná žena," neodpustil si Bale popíchnutí.

Laura po něm dloubla zlostně očima. „Nebo mám extrémně problémové dcery," zamumlala pak.

„Tak to je váš manžel, šťastný to chlapík!"

Neubránila se smíchu: „Můj manžel? Kdyby vás tak slyšel! Nejspíš by dostal infarkt."

Už jí nestačil odpovědět, protože se nečekaný host ocitl v bezprostřední blízkosti.

„Severusi, stalo se něco?" zeptala se opatrně, když viděla, jak se mu rty stáhly do úzké linky.

„Můžeme si promluvit?" zeptal se Snape úsečně.

„Tak já vás nechám," odkašlal si Bale. „Ty dokumenty předám Harrymu, zatím nashle."

„Nashle," odpověděla mu přes rameno a pozvala Severuse do své kanceláře. Zavřela za nimi dveře a nabídla mu křeslo k sezení, ale Snape ho netrpělivě odmítl.

Laura věděla naprosto přesně, co ho přivádí, ale škodolibě si užívala tichý vztek, který v něm vřel. Trpělivě vyčkávala několik dlouhých minut, než vůbec promluvil.

„Eileen zvládla druhý úkol," začal pak zeširoka.

„Lola mi poslala vzkaz, vím o tom," přitakala s rukama opřenýma o opěradlo svého křesla.

„Pak ti taky řekla, co...co následovalo...?"

„Tak nějak," přikývla Laura a musela se kousnout do rtu, aby se nerozesmála.

Severus chvíli přecházel po její kanceláři tam a zpátky. „Potter," sykl pak sotva slyšitelně a nahlas zamlaskal, aby podpořil svoji nespokojenost.

„Eileen je dospělá," začala Laura shovívavě, „přece jsi musel předpokládat, že si jednou najde nějakého přítele."

Snape se zatvářil, jako kdyby očekával přesný opak. Pak ale jen trhl netrpělivě ramenem. „Samozřejmě, že jsem si tuto možnost připustil... Ale Potter...?!"

„Albus je hodný kluk, přátelí se spolu věčnost," namítla Laura. „Přiznávám, že mě to nepřekvapilo."

„Potter!" zopakoval znovu a naléhavěji a v očích se mu zračilo šílenství.

„A tvoje dcera je napůl Blacková," opáčila Laura suše. „S tím ses už doufám vypořádal."

„To je ta největší ironie, jakou jsem kdy zažil," přimhouřil oči, jako by snad doufal, že když je zavře úplně, všechny jeho problémy zmizí.

Laura obešla svůj stůl a postavila se k němu čelem. Byl nucen přestat netrpělivě přecházet a zůstat stát na místě.

„Severusi, je nejvyšší čas, aby ses přestal na toho kluka dívat jako na muže, který může za všechno zlé, co se ti v životě stalo," zašeptala tiše. „Má jen jeho krev, nic víc."

Snape zůstal stát jako přimrazený a nic neříkal, jen jí oplácel tvrdý pohled.

„Má ale její oči," dodala pak něžně. „A nosí i tvoje jméno, čímž ti Harry vzdal čest."

Stále nic neříkal, ale něco v jeho pohledu se změnilo.

„A pokud ho má tvoje dcera ráda, tak ji podpoříš," dodala autoritativně. „Je to jasné?"

Dlouhou chvíli si jeden druhého měřili. Na malý zlomek vteřiny se Laura obávala, že se jí nepodařilo ho přesvědčit. Pak ale Severus Snape sotva znatelně přikývl.

****

Nikolaos se v Prasinkách zdržela ze všech nejdéle. Trvalo jí celou věčnost, než zvládla s pomocí ostatních bystrozorů odstranit použitá zaklínadla. Andrej, Bale a Teddy se mezitím postarali o přepravu mozkomorů na Odbor záhad. Vracela se pešky zpátky hradu a cestou ji napadlo, že by snad mohla koupit šampionům něco na oslavu. Zastavila se tedy u Tří košťat a koupila u madame Rosmerty dvě láhve ohnivé whisky.

„V Bradavicích se chystá večírek?" usmála se hostinská spiklenecky, když jí láhve přes pult podávala.

„To je pro soukromé účely," zazubila se Lola spokojeně.

„Netahej mě za nos, slečinko," pohrozila jí madame Rosmerta. „Nezapomeň, že jsem zažila školní léta tvého dědečka!"

Lola s ní prohodila zdvořile ještě pár slov, než vyrazila do chladné únorové noci. Sníh už z okolních kopců zmizel, ale se soumrakem teplota klesala k bodu mrazu. Ještě chvíli potrvá, než začne jaro. Přitáhla si šálu blíž ke krku a pohodila si láhve v podpaží, aby se jí lépe nesly. Byla natolik zahloubaná do svých myšlenek, že na malou chvíli porušila první pravidlo svého výcviku.

Nikdy za žádnou cenu nepolevuj v pozornosti.

Byla sotva pár kroků od vesnice, když jí cestu zatarasily dvě postavy v kápi. Upustila láhve na zem a ty se s řinkotem roztříštily právě ve chvíli, kdy vytáhla svou hůlku.

„Poznám lidský strach, čarodějko, pěkně zapáchá," ozval se jí nepříjemný mužský hlas těsně u ucha. „A ty navíc stojíš po větru."

Než stačila jakkoliv zareagovat, ucítila tupou bolest ve spánku a svezla se v bezvědomí k zemi.

****

Eileen v sobě sváděla vnitřní boj, o který nestála. Jedna část jí samotné zápasila s myšlenkou, že by měla Edwardovo chování nechat být, ta druhá však trnula hrůzou z toho, co by mohl provést. Ona ho znala ze všech nejlíp, a proto si byla téměř jistá, že vyvede nějakou hloupost. Existoval jen jeden způsob, jak si ověřit, jestli má pravdu. Potíž byla v tom, že by musela v takovém případě použít svou moc, čemuž se poslední roky bránila, jak mohla. Měla snad na výběr?

Minuty ubíhaly a Edward se nevracel, čekala na něj před společenskou místností. Uvědomovala si, že za pár okamžiků se má sejít s Albusem, ale nedokázala se přimět, aby nechala Edwardovo chování prostě být. V takových případech museli držet za každou cenu spolu. Nikdo se nesmí nic dozvědět. Salazarova moc je vaše tajemství.

Rozhodla se v mžiku sekundy, ani netušila, jestli ještě ví, jak na to. Zavřela oči a několika hlubokými nádechy a výdechy se pokusila zklidnit svůj dech. Snažila se co nejméně rozptylovat a soustředila se na svou moc. Vyděsilo ji, jak snadné pro ni bylo překročit pomyslnou hranici, kterou ve své hlavě vystavěla. Jako by povytáhla jednu větvičku a pečlivě vybudovaná hráz se okamžitě protrhla a směsice vjemů jí zaplnila mysl. Pár nekonečných vteřin byla naprosto ochromená množstvím informací, které její mozek přijímal. Rozbolela ji hlava tak silně, až jí vyhrkly slzy do očí. Nesměla však za žádnou cenu povolovat, musí ten nápor vydržet. Kvůli Edwardovi.

Pak naštěstí prvotní nátlak povolil a mohla začít přemýšlet. Pátrala svou myslí po okolí hradu a rozprostírala ji dál a dál. Byla jako houba, která nasávala stále víc informací. Věděla, že v tuhle chvíli se po školních pozemcích potulují tři zbloudilé osoby, dokonce poznala, že Hagrid je ve své hájence a je neobyčejně spokojený, cítila jeho pozitivní náladu, jako by stál vedle ní a usmíval se. Edwardovu mysl však v Bradavicích nenašla, její obavy se tedy naplnily, byl mnohem dál. Překonat hranice školy a dostat se svou mocí až do Prasinek ji stálo nesmírné úsilí, cítila, jak se jí vyčerpáním rozklepala kolena. A zrovna, když už si myslela, že to vzdá, že její tělo takovou zátěž nevydrží, ho objevila.

Byl to rozhodně on a vyzařoval kolem sebe auru hněvu a zlosti.

„Edwarde!" pomyslela si zoufale. „Edwarde, vrať se!"

„Vypadni z mojí hlavy, Elo!" okřikl ji jeho hlas.

„Nezahrávej si s tím!" varovala ho.

Ale pak se jejich pouto přerušilo, byl příliš daleko. Eileen se zoufale chytila poslední šance, kterou měla. Někde poblíž vycítila Lolu. Možná, že když se spojí s ní, podaří se jí Edwarda ještě zastavit.

Pokusila se s Lolou navázat spojení, ale v tu chvíli, jako kdyby ji někdo vší silou praštil do hlavy. Otevřela oči a zachytila se sochy vedle sebe právě v okamžiku, kdy se jí podlomila kolena. Za očima jí vybuchla prudká bolest. Už léta takovou bolest nezažila. Měla pocit, že jí lebku probodávají ostré nože, že jí hoří mozková tkáň. V první chvíli ji zaplavil takový žár, že se nedokázala soustředit, nic neviděla a nedokázala se ani pohnout. Pak ji myšlenka na sestru přivedla zase zpátky.

Něco se stalo, napadlo ji okamžitě. Něco zlého.

A v tu chvíli byl zřejmě na hradě jediný člověk, kterému se mohla svěřit, aniž by riskovala odhalení jejich tajemství.

****

Andrej se právě vrátil z koupelny do svého pokoje, natáhl na sebe čisté oblečení a chystal se jít spát, když tu ho vyrušilo dvojí zaklepání. Zmateně se ohlédl směrem k oknu, kde do skleněné tabulky zběsile klovala sova nesoucí dopis. Mávnutím hůlky jí okenice otevřel, aby mohla vletět dovnitř, když někdo zopakoval naléhavé klepání na dveře.

Sáhl po klice a ke svému překvapení za dveřmi našel Eileen Blackovou. Bradavická šampionka se ještě nepřevlékla ze sportovního hábitu, ve kterém plnila svůj úkol. Na levé paži ho měla roztržený a celý od krve, vlasy rozcuchané všemi směry a ve tváři byla mrtvolně bledá. Z čela jí stékaly krůpěje potu a celá se neovladatelně třásla.

„Čemu vděčím za vaši pozdní návštěvu po večerce, slečno?" povytáhl obočí.

„Můžu dál?" zeptala se, ale aniž by čekala na odpověď, protáhla se kolem něj dovnitř.

„Jak je libo," utrousil sarkasticky a zavřel za ní dveře. Tahle návštěva ho minimálně vyvedla z míry.

„Moje sestra vám věří," řekla pak tiše a střelila po něm pohledem. Neznělo to jako otázka, a proto Andrej ani neměl v plánu odpovědět. Když však dlouhou chvíli nic neříkala, váhavě přikývl.

„Proč?" zeptala se.

Tarkovskij se zarazil. Napadlo ho, že si o tomhle s Lolou měli dávno promluvit. Jak se má zachovat, když se ho mladší Blacková na něco zeptá? Smí přiznat, že o ní všechno ví? A co vlastně ví ona? Lola říkala, že některé části příběhu pro ni musí zůstat tajemstvím. Měli si dávno vytyčit nějaké hranice. Ale copak by ho napadlo, že mu napochoduje v noci do pokoje a bude se ho ptát?

„Tak proč?" zopakovala netrpělivě.

„Umím držet tajemství," řekl po chvíli.

Eileen se blýsklo v očích, jako by něco právě pochopila. Chvíli jej probodávala černýma očima, ale pak rozvážně pronesla: „Lole se něco stalo."

Až teď si získala plně jeho celou pozornost. „Pokračuj," vyzval ji drsně.

„Nevím co," přiznala zkroušeně. „Byla právě v Prasinkách, vypadalo to, jako kdyby ztratila vědomí."

„Vypadalo?" nechápal.

Eileen si povzdychla. „Jde o to, že já jsem tam nebyla, ne fyzicky, tudíž nemůžu přesně popsat, co se stalo," vysvětlila opatrně. „Ale vím, že tam najednou byla a teď není. Něco se jí stalo, je pryč a nemůžu ji nikde v okolí najít."

Andrej přikývl, pochopil, že použila svoji moc. „Jak je to dlouho?" zeptal se.

„Sedm minut nanejvýš."

Aniž by se zeptal na cokoliv dalšího, posadil se na postel a začal se obouvat a oblékat se do kabátu v jednu chvíli.

„Myslíte, že to bylo něco zlého?" zeptala se a on si všiml záchvěvu strachu v jejím hlase.

„Nejspíš o nic nejde," odbyl ji nepřesvědčivě.

„Nejsem idiot," zvýšila hlas, „kdyby o nic nešlo, choval byste se jinak."

„Já se o to postarám," ujistil ji, zatímco si za opasek nacpal jeden ze stříbrných kůlů. Snažil se to udělat zády k ní, aby ho neviděla.

„Radím vám, abyste mi řekl pravdu," řekla netrpělivě. „Jinak ji zjistím sama a vy moc dobře víte, že k tomu nepotřebuju ani hůlku."

Jindy by ho možná výhružka malé osmnáctileté holky pobavila, ale Andrej věděl, s kým má tu čest. Eileen by nejspíš stačil zlomek vteřiny, aby se mu dostala do hlavy a nadělala mu v ní paseku. Výraz v její tváři mu napovídal, že přesně to má v úmyslu, jestli jí nedá dostatečně uspokojivou odpověď.

„Tvé sestře jde někdo po krku," přiznal bezbarvě. „Je v nebezpečí, a čím déle tu tlacháme, tím je vyšší pravděpodobnost, že ji nenajdu včas."

Eileen přes tvář přelétl stín strachu, ale když promluvila, její hlas zněl vyrovnaně. „Běžte a přiveďte ji zpátky."

Andrej jen přikývl a vyrazil směrem ke dveřím, když si vzpomněl na netrpělivou sovu. Stáhl jí dopis z nožky a pták vyletěl otevřeným oknem zpátky do chladné noci.

Vyrazil ze dveří a pospíchal dlouhou chodbou. Cestou roztrhl obálku nadepsanou svým jménem a vytáhl z ní malou kartičku.

„Lovec se stal lovnou zvěří. Tik tak. Tik tak."

Jeho nejhorší obavy se naplnily, Michael Blanchard rozehrál svou hru.