Nikolaos přejela prsty po složené uniformě ležící na posteli. Stejnokroj, který poslední tři roky definoval celou její osobnost, jí najednou připadal cizí. Jako kůže, která jí dávno neseděla. Necítila se v ní dobře, ale zároveň si bez ní připadala nahá. Na ničem z toho však v tuhle chvíli nezáleželo. Musela učinit jisté oběti.

S Andrejem vedle sebe by možná měla mnohem větší šanci, nedělala si iluze. Nemohl tu být, ale jeho výcvik s ní udělal své. Pokaždé, když si nevěděla rady, zeptala se sama sebe, co by udělal on. Děsilo ji, jak snadno pokaždé našla odpověď.

Uvažuj. Všechno záleží pouze na tobě. Připrav si plán a pak ho uskutečni.

Měl pravdu. Všechno záleželo jenom na ní. Měla plán a zároveň měla strach. Neměla strach o sebe, ale o svoji rodinu. Měla strach z toho, čeho jsou jejich protivníci schopni. Jak daleko jsou schopni zajít?

Z přemýšlení ji vyrušilo slabé zaklepání. Svěsila zase ruku podél těla a přetáhla přes dlaně rukávy, jak nejlépe dovedla. V malém stísněném pokojíčku v podkroví Tonksovic domku se objevil Sirius.

„Neruším?"

Zavrtěla hlavou a pokusila se pousmát. Tichošlápek ji však znal natolik dobře, že ho svou přetvářkou jen tak neošálila.

„Někdy si říkám, co všechno se nám ještě musí stát? Nevytrpěli jsme si toho dost? Nemůžu se zbavit pocitu, že je to celé moje vina," povzdychl si.

„Jak to myslíš?" zeptala se klidně.

„Kdybych se tenkrát na tom večírku u Malfoyových držel zpátky, nikdy bych se do tvé babičky nezamiloval a...," zavrtěl hlavou. „Nechápej mě špatně, nelituju jediného dne s ní. Nelituju ani dvanácti let v Azkabanu. Nelituju ničeho. Je to jen pocit. Pocit, že člověk nikdy nedokáže v tu chvíli odhadnout, jestli se rozhodl správně."

Lola mu mlčky naslouchala a neodvažovala se ho přerušit.

„Co když jsem udělal chybu?" pokračoval. „Co když jsem nevědomky udělal něco, kvůli čemu se tohle všechno děje?"

„Nikdy přece nemůžeš vědět, které ze tvých rozhodnutí ovlivní budoucnost nás všech," namítla. „Nikdy se nedozvíme, co by se mohlo stát, kdybychom se zachovali jinak. A to, co se nakonec stane... tak to prostě mělo být. Nezměníme to. Navíc, za co by náš život stál, kdybychom trochu neriskovali?" použila jeho oblíbené rčení.

Sirius se na svou nejstarší vnučku usmál a položil jí ruce na ramena. „Vidím, že jsem tě naučil všechno, co jsem mohl."

„Ještě zdaleka ne dost," odpověděla mu láskyplně. Srdce se jí při těch slovech bolestí sevřelo. Najednou si uvědomila, že je to dost možná naposled, co spolu takhle mluví. Bez zaváhání se k němu přitiskla a nasála do nosu starou známou vůni domova. V očích ji zaštípaly slzy.

Tichošlápek byl z přemíry citů, které projevila, překvapený, ale chlácholivě ji sevřel v náručí. „To, že jsi obětovala svoji kariéru, jsi udělala z upřímné lásky, Lolo. Nemohl bych na tebe být pyšnější. Jsi ta nejstatečnější žena, jakou znám."

Nikolaos si nejistě povzdychla.

„Ale Emily ani Lauře to neříkej," dodal žertem. „Rády se tváří, že ony dvě jsou ty nezlomné."

„Budu mlčet jako hrob," ujistila ho, rychle si otřela oči rukávem a zase se odtáhla.

„Tak zítra je velký den...," nadhodil Tichošlápek. „Docela rád bych jel s vámi, abych Eileen podpořil, ale nechci nechávat Selene samotnou."

„Zvládneme to," ujistila ho.

A nemyslela tím jen zítřejší cestu do Bradavic, ale všechno to, k čemu se schylovalo. Nemusela nic víc říkat, Sirius pochopil.

„Jistěže to zvládneme. Jsme přece Blackovi," mrkl na ni. „Nás nic nezlomí."

****

Edward se neklidně převaloval na posteli celou noc. Nedokázal usnout, a tak sebou házel z jednoho boku na druhý a přemýšlel. Otevřeným oknem do zmijozelské ložnice vanula vůně z jezera a taky z blízkého Zapovězeného lesa. Před pár hodinami pro své kamarády uspořádal malý večírek, který skončil katastrofálně. Jednak Albus, Eileen ani Soňa neměli večer před posledním úkolem zrovna náladu na oslavu, jednak on sám byl poprvé v životě mizerným hostitelem. Rozešli se chvíli před půlnocí v – mírně řečeno – truchlivém rozpoložení.

Přemýšlel nad tím, jestli nemá v Bradavicích přece jen zůstat. Při nejhorším ho odsoudí v jeho nepřítomnosti a později si pro něj přijdou – v tom případě by možná stihnul třetí úkol Turnaje do konce. Jenže pak si představil, jak by se jeho rodiče tvářili, a tak raději tuhle možnost zase zavrhl.

Jakmile začalo svítat, bylo načase čelit následkům svých činů. Dopřál si v opuštěné koupelně dlouhou horkou sprchu a pokoušel se nemyslet na to, že večer dost možná už nebude ulehat do pohodlné postele s nebesy. Když se po koupeli vrátil do ložnice, jeho spolubydlící byli vzhůru. Michail Lissenko seděl na posteli a nepřítomně naslouchal svým spolužákům z Kruvalu, kteří zřejmě nemluvili o ničem jiném než o Turnaji. Thomas McGruder s kamarády Edwardovi věnovali jeden chápavý pohled, ale jinak celou situaci nekomentovali, za což byl upřímně vděčný.

Zatímco se oblékal, přemýšlel nad tím, jestli si nemá zabalit své věci, ale nakonec dospěl k názoru, že nic z toho nebude v Azkabanu potřebovat. Pobertův plánek včera svěřil Albusovi, zbylé zásoby žertovných předmětů dostala dvojčata, nevypité láhve ohnivé whisky ukryli v opuštěném skladu. Dokonce i závěrečný večírek na oslavu konce školního roku byl přichystaný – všechno potřebné převzala Lily a slíbila mu, že se o to postará.

Ve dveřích se srazil se Scorpiusem. Jeden druhého si ostražitě změřil v očekávání, že budou následovat urážky. Jenže nikdo nepromluvil jako první. Edward o žádný soucit nestál, a už vůbec ne od Malfoye.

„Uhni mi z cesty," vrazil do něj hrubě ramenem.

„Doufám, že už se neuvidíme," vrátil mu Scorpius stejně.

„Takovou radost ti neudělám," ujistil ho Ed a vyrazil po schodech pryč.

Studenti pro dnešní den dostali výjimečně volno, čehož většina využila, aby si mohla trochu přispat. Hrad byl proto nezvykle prázdný. Edward zamířil do Velké síně na časnou snídani a ke svému překvapení nebyl zdaleka prvním ranním ptáčetem. U nebelvírského stolu seděli jeho bratři, Rose, Dominique, Lily, Roxy, Louis, Hugo i Eileen s Albusem.

Byli zrovna uprostřed rozhovoru, jeden druhého překřikovali, kradli si jídlo z talířů a chovali se prostě jako každé jiné ráno. Nikdo z nich nedal najevo byť jen špetku obav, které je sužovaly. Edward si k nim přisedl a najednou se mu zase dýchalo mnohem lépe. Přátelství je nade všechno. Přátelství je víc než nadání. Je to víc než moc. Skoro se rovná rodině. Každý, kdo se obklopí hradbami přátel, není na žádnou překážku sám.

Prožili docela obyčejnou snídani jako jindy. Nebe nad jejich hlavami bylo po dlouhé době zase modré, jako by přislibovalo šťastnější zítřky. Povídali si o škole, o zkouškách a o plánech na léto. Nikdo ani slůvkem nezmínil o Turnaji tří kouzelnických škol nebo disciplinární řízení. Jenže pár minut před půl devátou na prahu dveří stanul Severus Snape. Nic neříkal, jen tiše stál a upíral na Edwarda své černé oči.

„Tak jo, bando," prohlásil Ed zvesela, „moje chůva už čeká a je značně netrpělivá."

Roxy vyprskla smíchy a málem se jí podařilo utopit v hrnku s kakaem.

„Vy dva," pocuchal bratrům identické čupřiny vlasů, „nevyvádějte žádné hlouposti."

„Děláme jen to, co bys dělal ty," odpověděl mu Remus smrtelně vážně.

„Blackovi proti bradavickému řádu," přidal se Regulus.

„Jo, to bych moc nahlas nevykřikoval," zasmál se a všichni se po očku ohlédli za Severusem, který předstíral, že nic z toho neslyší.

„Lily, na tebe spoléhám, co se týče našeho tajného plánu," mrkl Ed na zrzku.

„Bez obav," zazubila se, vstala z místa a vlepila mu rychlou pusu na tvář.

„A ty... u Merlina, Weasleyová!" nakrčil nos znechuceně, když viděl, jak se Rose do očí valí slzy. „Nejdu na popravu. Trochu se vzchop, jasný?"

„Jasný," přikývla horlivě.

„Chci vědět, jak probíhal poslední úkol, do nejmenšího detailu," obrátil se na Dominique.

„Zítra ráno u snídaně ti to povím," odpověděla bez zaváhání. Ed se ušklíbl, nechtěl se s ní o tom dohadovat.

Pak se rozloučil i s ostatními a na závěr už zbývali jeho nejbližší. Edward, Abe a Eileen k sobě semkli hlavy. Chytil je oba kolem ramen a přitáhl je k sobě co nejblíž.

„Jestli ani jeden z vás nevyhraje, tak si mě nepřejte," prohlásil. „Vsadil jsem si na vás hotovej balík, tak koukejte ukázat, co ve vás je."

„Ty na sebe dávej pozor," požádala ho Ela tiše. „S tím vším, co se venku děje..."

„A žádný pitomosti, Ede," přidal se Albus. „Chceme tě co nejdřív zase zpátky."

„Štvete mě," zamručel. „Jste tak dospělí a zodpovědní. Až se vrátím, vytluču vám ty nesmysly z hlavy."

„Už se nemůžeme dočkat," vrátila mu Ela sarkasticky.

Po těchto slovech odešel s hlavou vzpřímenou, bez dalšího rozloučení, aniž by se jedinkrát ohlédl. Vrazil ruce do kapes, připojil se ke Snapeovi a vyšli společně ven. Školní pozemky zalily sluneční paprsky. Hladina jezera se třpytila jako bájný skřetí poklad. Měl to tu zatraceně rád. Celou cestu mezi nimi nepadlo ani slovo, dokud nestanuli u brány na pozemky, za kterou čekal Anthony Bale, aby Edwarda doprovodil na ministerstvo.

Severus mávl hůlkou a odstranil příslušná zaklínadla. Brána se se zavrzáním otevřela.

„Předpokládám, že teď mi chcete říct něco ve smyslu, že jste se na tenhle den těšil celá léta," prohodil Edward přidrzle.

Snape se na něj zadíval jako na něco odporného. Prohlížel si ho, jako by zvažoval, jestli mu vůbec stojí za odpověď. „Celá léta tě trpím jenom kvůli Eileen," odpověděl nelítostně. Alespoň konečně odložil ono formální oslovování příjmením, které z jeho úst většinu času znělo jako nadávka.

„Au, to bolelo," ušklíbl se.

„Což ovšem znamená," dodal po chvíli ticha, „že ti navzdory všemu přeju hodně štěstí."

Edward se na zmijozelského ředitele překvapeně zadíval. „Díky," vydral ze sebe váhavě.

„Dělám to jen proto, že jsem přesvědčený, že by se nechala dobrovolně zavřít do vedlejší cely," prohlásil.

Ed se potěšeně ušklíbl a překročil sebejistě hranice školních pozemků.

„Můžeme?" zeptal se Bale.

Přikývl, ačkoliv si nebyl jistý, jestli je skutečně připravený. Anthony ho uchopil za paži a společně se přemístili pryč.

****

Po Edwardově odchodu bylo ve Velké síni nezvykle rušno. Všichni studenti se dovnitř nahrnuli na pozdní snídani. Celým hradem se šířila vzrušená a napjatá atmosféra. Někteří už mávali vlaječkami se jmény svých favoritů, jiní si stačili pomalovat tváře školními barvami.

U nebelvírského stolu se mezi záplavou černé zjevila profesorka Scamenderová v tyrkysově modrém hábitu.

„Slečno Blacková, pane Pottere, po snídani se všichni šampioni sejdou v komnatě vedle Velké síně," oznámila jim zlehka.

„Ale úkol se koná přece až v poledne!" zaprotestoval Albus. Málem se oklepal odporem při myšlence, že na ně čeká podobná výzva jako při druhém úkolu. Odmítal zase strávit několik hodin v nějaké kobce, někde odtržený od Eileen. Pokud by mělo být po jeho, nehnul by se od ní už ani na krok.

„Oh, tohle není součást vašeho úkolu," usmála se profesorka shovívavě. „Pozvali jsme vaše rodiny jako morální podporu, která tu s vámi zůstane."

Poté zamířila pryč. Eileen se zašklebila. „Ne že by pro mého otce museli posílat nějakou speciální sovu někam daleko."

Střelila pohledem k Severusovi, který teď seděl u učitelského stolu a snídal stranu ostatních pedagogů.

„Myslíte, že přijede i někdo od Soni?" napadlo Rose najednou, aby změnili téma.

Eileen pokrčila rameny: „Pochybuju. Táňa a Tymian tráví většinu času někde na východě, pokud vím. Neviděli jsme je už celé roky. To už je větší pravděpodobnost, že přijede strýček Ivan... ale i to je dost naivní představa."

Velká síň se postupně vylidnila. Eileen postřehla, že dvojčata Achardova vstala od stolu jako první. Velmi brzy je následoval i Francois, který se narychlo rozloučil s Lily. Naopak Lissenko nikam nespěchal. Čím déle kruvalského šampiona znala, tím více začínala být upřímně na jeho rodinu zvědavá. Od Soni zjistila, že o něm vlastně nikdo z jeho spolužáků nic kloudného neví.

Ela a Abe vešli do místnosti vedle Velké síně jako poslední. Bezděčně si oba vzpomněli na chvíli před sedmi lety, kdy se zde seřadili po svém prvním příjezdu do Bradavic a čekali na zařazení do kolejí.

Uvnitř bylo opravdu živo. Ihned u vchodu stála rodina Achardových, která kromě rusovlasých Beatrice a Claire čítala ještě malého chlapce, jenž svým sestrám jako by z oka vypadnul. Okamžitě bylo jasné, po kom dvojčata zdědila svůj půvab: jejich rodiče vypadali jako vznešení aristokraté, kteří se přemístili v čase přímo z královského dvora a uprostřed Bradavic se tak ocitli nějakým omylem. Opodál postával Francois se svými rodiči a staršími bratry, kteří ho nadšeně plácali po zádech a povzbuzovali.

Sotva Albus překročil práh dveří, odněkud jako dělová koule vystartoval James, vrazil do svého mladšího bratra a téměř si ho samým nadšením přehodil přes rameno.

„Tady je náš šampion!" zahalekal nadšeně.

„Pusť mě dolů, ty pitomče!" odsekl mu Abe pobaveně. „Kde se tady bereš? Myslel jsem, že uprostřed sezóny ani nespíš!"

„Zbláznil ses? Tohle si přece nenechám ujít!" rozesmál se nevěřícně. „Eileen, krásko moje, jak se máš? Dovol mi, abych ti popřál hodně štěstí," objal ji letmo. „Snad ale pochopíš, že dnes budu fandit spíš bráškovi."

„Láme mi to srdce, ale snad ti odpustím," zašklebila se cynicky.

V tu chvíli se k nim připojili i Harry s Ginny, která vzápětí Albuse zasypala mateřským objetím a přívalem nekonečných rad a varování, na co si při posledním úkolu musí dávat pozor. Ela se od Potterových nenápadně odpojila a prodrala se skrz ostatní ke své rodině.

Jestli Potterovi symbolizovali normálně fungující a šťastnou rodinu, vypadala ta její vedle nich poněkud nepatřičně. U krbu v rohu postávala její starší sestra se zádumčivým výrazem ve tváři. Přijela také Laura, která si podezřívavě prohlížela něco, na co Eileen skrz ostatní neviděla, a nakonec tu byl Severus se svým neproniknutelným výrazem. A k Elinu nesmírnému překvapení se k nim připojila i prateta Cat.

Eileen přišla až k nim. Žádný povyk, žádné poskakování a nadšené výkřiky. Bez jediného slova zamířila rovnou k Lauře a nechala ji, ať ji k sobě přitiskne. V tom gestu se ukrývala všechna nevyřčená slova, všechny obavy a všechna láska najednou.

„Jsem ráda, že jste přijeli," zamumlala tiše.

Laura dceru pohladila po vlasech. „Samozřejmě, že tě tu nenecháme samotnou."

Ela se odtáhla a nechala Lolu, aby ji i ona objala. Vypadala unaveně, měla velké kruhy pod očima, tvář téměř průsvitnou. Celá zahalená až po krk v černé připomínala kostlivce.

„Jsi v pořádku?" strachovala se Eileen. Myslela na to, že Tarkovského zavřeli do Azkabanu, na to, že Lolu vyhodili před pár dny z výcviku. Zmizela z Bradavic ze dne na den bez jediného slova vysvětlení. Na jazyku ji pálil nespočet otázek, ale věděla, že kloudné odpovědi se nedočká. Rozhodně ne teď. Zatoužila po tom, aby nastal okamžik, kdy si budou moci v klidu sednout a probrat všechno důležité. Pochybovala však, že k tomu budou mít v nejbližší době příležitost.

„O mě se neboj," mrkla na ni Lola. „Teď je naší prioritou, abys prošla úkolem a Edwarda neodsoudili."

Eileen neochotně přikývla.

„Viktor a Anthony s ním budou při disciplinárním řízení," připojila se Laura s vysvětlováním. „Emily musí být přítomná tady kvůli vyhlášení vítěze, dorazí chvíli před začátkem úkolu. Teddy a Harry mají na starost hladký průběh Turnaje."

„A my budeme na tribunách," dodal Severus tiše. „Tak jako tak, musíme se mít na pozoru. Ty obzvlášť."

„Už to děvče neděste," přerušila je Cat rázně. „Eileen, drahoušku, ty jsi den ode dne krásnější!"

„To přeháníš," usmála se Ela zdvořile. „Kde se tady vůbec bereš?"

„Přijeli jsme podpořit Soňu," vysvětlila. „Ivan musel zůstat v Prasinkách, ale chtěli jsme být co nejblíž. Táňa s Tymianem mají práce nad hlavu, tak jsme se rozhodli, že nám menší výlet neuškodí. Kde vůbec je?"

„Myslím, že zůstala ve společenské místnosti kvůli slunci," vysvětlila Ela. „Nejspíš nepočítala s tím, že přijedete. Zavedu tě za ní, jestli chceš."

„Zmijozelská kolej je jediné místo z celých Bradavic, které jsem opravdu nikdy nechtěla navštívit," utrousila ironicky a očima dloubla po Severusovi.

Snape jí oplatil ledově klidný pohled. „Stále stejná, Whiteová. Měla by ses chovat úměrně svému věku."

„A ty by ses měl občas uvolnit, máš křeč v obličeji," vrátila mu.

„Tak jo, tvařme se pro jednou jako normální rodina," požádala je Laura prosebně.

„Normální?" ušklíbla se Lola. „Vážně, mami? Po tom všem doufáš, že jsme normální? Viděla jsi někdy normální rodinu?"

Cat se té ironii nahlas rozesmála tak upřímně, že se k ní Laura, Lola i Eileen po chvíli váhání přidaly. Jejich harmonický okamžik však netrval příliš dlouho.

Achardovi a Dellucovi mezitím opustili místnost a vydali se objevovat zákoutí Bradavic. Jak se rozestoupili, odhalili tak posledního šampiona a jeho rodinu.

Michail Lissenko stál v protějším rohu a vedle něj mu tiše do ucha promlouval Ignácius Linwood. Vedoucí Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory byl o něco menší než kruvalský šampion, ale jak vedle sebe poprvé stáli, podobu mezi sebou nezapřeli.

Linwood si podezřívavých pohledů od Blackových okamžitě všimnul. Nasadil zdvořilý úsměv, který si zvykl nosit téměř nepřetržitě, a přešel společně s Michailem až k nim.

„Dobré ráno, slečno Blacková," přikývl Lauře na pozdrav a zadíval se i na ostatní. „Přijeli jste podpořit bradavickou šampionku?"

„Pochopitelně," odtušila Laura podezřívavě. „A vy...?"

„Ach ano, samozřejmě," zatvářil se, jako by se nechtěně dopustil společenského faux pas. „Tohle je můj synovec, Michail. Říkal jsem si, že ho před úkolem ještě navštívím, jinak máme pochopitelně s kolegy ještě dost práce, než to celé vypukne. Je to vskutku vzrušující, že ano? Finále Turnaje tří kouzelnických škol! To se nepoštěstí vidět a zažít každému!"

Napětí mezi přítomnými rázem stouplo. Eileen ucítila, jak se Laura za jejími zády napjala.

„Myslím, že se všichni shodneme na tom, že tahle soutěž je pro děti zbytečně riskantní," odpověděla mu zdvořile.

„Je to jen hra, slečno Blacková," prohlásil klidně. „A každá hra má své vítěze a poražené. S tím do toho přece všichni šampioni šli."

Do rozhovoru nečekaně vstoupil Severus. Postavil se vedle Eileen a položil jí ruku na rameno. Linwood neochotně obrátil svou pozornost k němu.

„Uvidíme se na tribunách, pane Linwoode," zbavil se ho suše.

Ignácius Linwood úsečně přikývl a společně s Michailem rázně zamířili k východu.

Blackovi a Potterovi v místnosti osaměli.

Nikdo nic neříkal, nebylo třeba.

****

Pár minut před polednem se tribuny na famfrpálovém hřišti začaly zaplňovat: ze všech stran bylo slyšet vzrušené hlasy a dusot stovek nohou, jak se studenti hrnuli na svá místa. Obloha byla zase pochmurná, jako by odrážela náladu samotných šampionů, slunce se ukrylo za mraky a na nebi se začínaly kupit černé mraky. Každou chvíli mohlo začít pršet.

Rodiny šampionů zamířily na čestnou tribunu společně s profesory a ministerskými úředníky. Emily zaujala místo čestného hosta a usadila se společně se dvěma bystrozory po bok ředitelů škol. Trochu nervózně se po své tělesné stráži ohlédla. V posledních týdnech si zvykla na Anthonyho, kterému bezmezně důvěřovala, ale sama ho požádala, aby zůstal na ministerstvu a dohlížel na Edwardův případ.

Laura se posadila mezi Severuse a Harryho, aby mezi nimi nedošlo během úkolu k nějaké rozepři. Oba dva však byli dokonale soustředěni na to, co se dělo na hřišti pod nimi, tudíž si jeden druhého nevšímali.

Ignácius Linwood seděl společně s Kingsleym Pastorkem a několika dalšími zaměstnanci ministerstva v první řadě. Když usedal na své místo, přikývl viditelně na pozdrav kruvalskému řediteli Karasovovi.

Nikolaos nic z toho neuniklo. Choulila se co nejblíže schodům vedoucím dolů a ostražitě si prohlížela okolí. Při cestě na hřiště potkala několik ze svých bývalých kolegů z práce, kteří dělali její práci. Bolestně ji píchlo v hrudi při myšlence, že ona měla být právě tam dole a dohlížet na průběh třetího úkolu. Uklidňovala se myšlenkou na Teddyho, který zaujal její pozici. Určitě dohlédne na to, aby se nikomu nic nestalo.

Ve chvíli, kdy byli všichni diváci usazení na svým místech, vešel na hřiště Hamish MacFarlan v doprovodu všech šesti šampionů. Soňa se před denním světlem ukrývala pod pláštěm, který si vytáhla z mantichořího hnízda. Právě dnes měli všichni zúročit dary, které získali v prvním úkolu, i klíče, které ukořistili v tom druhém.

Albus zvedl hlavu vzhůru a zahleděl se na davy diváků. Dnes poprvé nebyl nervózní. Bylo mu jedno, jestli skončí v Turnaji poslední. Hlavně to chtěl mít celé za sebou.

Eileen kráčející po jeho boku hlavu vzhůru nezvedla. Ani ji poslední úkol nezajímal tak, jak by se dalo očekávat. Po ranním setkání s Ignáciusem Linwoodem se pokoušela prozkoumat jeho mysl, ale neúspěšně. S většinou lidí neměla žádný problém, což ji vedlo k přesvědčení, že ten člověk něco skrývá. A ostatně nebyl sám. Jak procházeli pod učitelskou tribunou, narazila hned na několik dokonale uzavřených myslí. Čtyři z nich odhalila hravě – její sestra, Emily a oba její rodiče. Ovšem ty další jí zůstávaly záhadou, na kterou se nedokázala dobře soustředit.

„Takže šampioni, zaujměte svá místa," vybídl MacFarlan s úsměvem šampiony a pokynul jim směrem k šesti značkám namalovaným uprostřed hřiště, které dohromady tvořily rozlehlý šestiúhelník.

Abe a Ela kráčely ruku v ruce tak dlouho, dokud směli. Pak se Eileen zastavila na jedené značce a Albus pokračoval o několik stop dál.

Poté MacFarlan zamířil hůlkou na hrdlo, zamumlal Sonorus a jeho kouzlem zesílený hlas se rozlehl po tribunách.

„Dámy a pánové, za malý okamžik začne třetí a poslední úkol Turnaje tří kouzelnických škol! Dovolte, abych vám připomněl, jak si v tuho chvíli stojí jednotliví šampioni. Na prvním místě s devadesáti body se drží kruvalská šampionka Soňa Daškovová!" Následoval zdvořilý potlesk, při kterém Soňa nehnutě stála a zírala do země. „Na druhém místě se sedmaosmdesáti body stojí taktéž dáma, tedy bradavická šampionka Eileen Blacková!" Jásot a potlesk byl tentokrát tak silný, až se tribuny otřásly. „Na třetím místě je s pětaosmdesáti body pan Albus Potter ze školy v Bradavicích!" Několik ptáků z korun stromů se při mohutném veselí polekaně vzneslo k nebi. „Na čtvrtém místě s rovnými osmdesáti body stojí krásnohůlská šampionka Beatrice Achardová! Na pátém místě se s pětasedmdesáti body umístil kruvalský šampion Michail Lissenko! A na šestém místě skončil prozatím krásnohůlský šampion Francois Delluc!"

Fanoušci už byli v naprosté euforii.

„Ještě než začneme, dovolte mi něco málo k pravidlům dnešního úkolu," zvážněl najednou MacFarlan a diváci mu dychtivě viseli na rtech. „Šampioni ke splnění úkolu potřebují pouze svoji hůlku a oba artefakty, které získali v předchozích kolech. Povoleno je vše, kromě ublížení na zdraví druhého šampiona a kleteb, které se nepromíjejí. Protože jsou počty bodů velmi vyrovnané, vítězem Turnaje se stává ten, kdo se jako první dotkne poháru Tří kouzelníků. Všichni šampioni tak mají stejnou šanci vyhrát. Úkol neskončí, dokud nebude mít prokazatelně svého vítěze. Šampioni mohou kdykoliv během plnění úkolu požádat o pomoc a od soutěže odstoupit."

Na malý okamžik se odmlčel.

„Dámy a pánové, nechť třetí finálový úkol Turnaje tří kouzelnických škol započne!"

Ozval se mohutný pokřik a potlesk, který šampionům drásal uši. A pak bylo najednou ticho.

****

Nebylo to jeho první disciplinární řízení, dokonce ani druhé nebo třetí, ale poprvé si byl do morku kostí jistý, že tentokrát nebude mít tolik štěstí, kolik by si býval přál mít.

Anthony ho doprovodil až dolů k soudním síním, kde na něj čekali. Viktor i Emily se tvářili naprosto klidně, ale moc dobře se naučil číst v jejich tvářích, aby věděl, že je to jen maska.

„Nenech se za žádnou cenu vyprovokovat," kladla mu Emily na srdce. „Ať se bude dít cokoliv, pamatuj na to, že i kdyby se to celé podělalo, vysekáme tě z toho."

Edward se nervózně uchechtl. Jeho matka nikdy neklela, pokud nešlo do tuhého. „Zvládnu to, buď bez obav."

Emily si skousla ret, jako by pořád váhala, jestli není lepší zůstat.

„Jen běž," pobídl ji Viktor. „Zůstanu s ním."

„Okamžitě mi dejte vědět, až padne rozsudek," připomněla jim naléhavě. Potom Edwarda krátce objala a obrátila se ke svému muži. V posledních týdnech si zvykli loučit se pořádně, jako by se už neměli nikdy setkat. Viktor jí položil chlácholivě ruku na tvář. Dlouhou chvíli si hleděli do očí a dorozumívali se jen skrze myšlenky.

„Já tebe taky," zašeptala pak Emily, políbila ho na rty a spěšně zamířila v doprovodu Balea zase pryč.

V tu chvíli se špinavé tmavé dveře s obrovským železným zámkem otevřely a na jejich prahu stanula Hermiona. Pokusila se na Edwarda povzbudivě usmát, ale nervozita ji malinko zradila.

„Tak pojďte, už na vás čekáme."

Zdi sklepení z tmavého kamene byly matně osvětlené pochodněmi. Po obou stranách se zvedaly řady prázdných lavic, ale v čele síně, v lavicích postavených nejvýš, se rýsovaly četné stíny. Sedící spolu tiše rozmlouvali. Viktor synovi krátce stiskl rameno a zamířil na opačnou stranu, než na které zasedal Starostolec.

„Pojďte dál," vyzval ho ostrý hlas Jocelyn Latimerové. Byla to neuvěřitelně útlá pobledlá žena s plavým mikádem, které její obličej dělalo nezvykle přísným.

Edwardovy kroky se kamenné podlaze rozléhaly s hlasitou ozvěnou. Opatrně se posadil do křesla uprostřed místnosti, z jehož opěrek visely řetězy. S lehkým pocitem nevolnosti zvedl oči k lidem sedícím na lavicích před ním.

Emily měla pravdu – zasedal kvůli němu celý Starostolec, kromě ní a Harryho, kteří museli být kvůli Turnaji v Bradavicích. Členů Starostolce bylo asi padesát, všichni na sobě měli švestkově modré hábity s precizně vyšitým stříbrným S na levé straně hrudi. Všichni na něj shlíželi svrchu, někteří nesmlouvavě, jiní s neskrývanou zvědavostí. Jako by jim dokázal číst myšlenky: Tak to je ten povedený synáček ministryně kouzel, to se podívejme...

„Disciplinární řízení, konané třicátého dubna," odříkávala zvučným hlasem a Quenby Aschworthová okamžitě začala zapisovat, „ve věci přestupků proti oddílu 13, Zákona o utajování, dále podezření z nepovoleného vniknutí do budovy Ministerstva kouzel, použití nepřiměřeného násilí na zaměstnance Marka Mangolda a pokus o krádež, spáchaných Edwardem Siriusem Gregorovičem Blackem, aktuálně bez trvalého bydliště.

Vyšetřovatelé: Jocelyn Latimerová, vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, Percy Weasley, první náměstek ministra a Harry James Potter, vedoucí oddělení bystrozorů, kterého v nepřítomnosti nahrazuje Oliver Graham, bystrozor první kategorie."

Jocelyn Latimerová se krátce odmlčela. „Dále je přítomna Hermiona Jean Weasleyová, obhájkyně obžalovaného a Quenby Aschworthová jakožto soudní zapisovatelka."

Latimerová z hromádky před sebou vytáhla svitek pergamenu, zhluboka se nadechla a dala se do čtení.

„Obžalovanému je za vinu kladeno následující:

Zde přítomný promyšleně, úmyslně a plně si vědom svého počínání, dne pátého dubna krátce po čtvrté hodině ranní v oblasti obydlené mudly použil jakožto dopravní prostředek létající motorku. Poté nedovoleně vniknul do budovy Ministertsva kouzel, napadl zaměstnance Marka Mangolda, který se svým zraněním musel navštívit Nemocnici u sv. Munga. Obžalovaný se pokusil vloupat do kanceláře ministryně kouzel za účelem odcizení majetku. Při svém počínání byl dopaden bystrozorem Jackem O'Sullivanem, který vzápětí nešťastnou náhodou zemřel při pokusu o atentát na ministryni kouzel. Svým počínáním se obžalovaný dopustil porušení článku třináct Zákona o utajování a také článku šest a osm trestního zákona."

Jocelyn Latimerová vrhla na Edwarda zlostný pohled: „Jste Edward Sirius Gregorovič Black?"

„Ano," přisvědčil.

„Obdržel jste v posledních třech letech od ministerstva celkem třináct oficiálních varování za nezákonné používání kouzel a opakované porušování zákona?"

„Nejspíš...chci říct, že jsem se nepočítal..."

„Byl jste v posledních letech třikrát předvolán k disciplinárnímu řízení?"

„Ano."

„A opakovaně bystrozory zadržen v Azkabanu?"

„Ano," přiznal neochotně.

Někteří členové Starostolce si už zase něco tiše mumlali, několik jich přikývlo, ale jiní se mračili a kroutili hlavou.

„Při vší úctě," ozvala se Hermiona hlasitě. „Nejsme tu proto, abychom soudili pana Gregoroviče za minulé prohřešky. Starostolec má prošetřit pouze přestupky spáchané pátého dubna."

„Paní obhájkyně," ozvala se Latimerová podrážděně. „Je třeba připomenout, že pan Gregorovič neporušil kouzelnické zákony poprvé. Opakovaně se dopouští trestných činů a zcela evidentně se odmítá poučit z vlastních chyb. V zájmu celé kouzelnické společnosti je, abychom zvážili, zda je obžalovaný vůbec schopný respektovat příliš mírné tresty..."

„To je spekulativní," skočila jí Hermiona podrážděně do řeči. „Starostolec nemá právo vytahovat na světlo případy, které byly uzavřeny, a za které pan Gregorovič pykal."

„Pykal, skutečně?" pousmála se Latimerová jízlivě. „Ve dvou případech dostal pouhé napomenutí, jinak jen směšně nízké pokuty, paní obhájkyně. Já žádný opravdový trest nevidím."

„Navrhuji, abychom se vrátili k tomu, co máme skutečně projednávat," přerušil jejich potyčku Percy Weasley. „Pane Gregoroviči, popíráte některá z obvinění, která byla proti vám vznesena?"

Edward se zadíval na Hermionu, která krátce přikývla. Byli předem na tuhle otázku připraveni.

„Nepopírám," odpověděl Edward upřímně. „Chtěl bych však na svou obhajobu dodat, že jsem rozhodně nechtěl z kanceláře ministryně kouzel cokoliv ukrást, a taktéž v mém úmyslu nebylo panu Mangoldovi ublížit."

„Máme vám snad uvěřit, že jste se do kanceláře pokoušel vloupat čistě z legrace?" povytáhla Jocelyn Latimerová obočí.

„Ano," přiznal neochotně, „byla to opilecká nerozvážnost. Snad máte pochopení pro to, když někdo vypije víc skleniček, než je zdrávo."

Někde z davu se ozval přidušený smích, který zase rychle vzápětí ustal.

„Pane Gregoroviči, pohrdáte snad Starostolcem?"

„To bych si nedovolil, madam," dušoval se.

„V tom případě si podobné řeči příště rozmyslete," přimhouřila Latimerová zlostně oči. „Co se týká vašeho případu, obdrželi jsme z oddělení bystrozorů podrobné hlášení. S politováním však musíme konstatovat, že žádný z výsledků vyšetřování nebude Starostolcem akceptován."

„Cože?" vyjekla Hermiona ostře. „Smíme vědět, proč Starostolec přímé důkazy neviny obžalovaného odmítá?"

„Samozřejmě," přitakala Latimerová. „Starostolec se usnesl na tom, že vyšetřování bylo střetem zájmů. Jelikož spadalo do kompetence bystrozora Lupina, který je rodinným příslušníkem obžalovaného..."

„Teddy Lupin byl z případu odvolán," namítla Hermiona rozumně.

„Jistě, ale ne dostatečně rychle, že?" vyštěkla Latimerová. „Navrhuji znovu celý případ otevřít," pronesla zlověstně. „Starostolec dnes znovu a důkladně prověří celou kauzu a zhodnotí podíl viny obžalovaného na úmrtí Jacka O'Sullivana."

Místnost se ponořila do zuřivého šepotu.

Edwardovi se kdesi hluboko v útrobách rozléval děsivý pocit porážky.

****

K nebi vystřelí gejzír jisker a uskupí se do obrovského čísla, které se vznáší vysoko nad jejich hlavami.

60...59...58...57...

Odpočet do začátku posledního úkolu nastal. Šedesát vteřin, tak dlouho podle pokynů, které dostali, musí šampioni stát na svých místech a vyčkávat na hvizd píšťalky.

Všech šest šampionů stojí uprostřed zeleného trávníku a ostražitě se rozhlíží kolem sebe. Nic nenasvědčuje tomu, jak by měl třetí úkol probíhat. V jeden okamžik je všechno v naprostém pořádku, a pak se zem pod jejich nohama začne zlehka otřásat.

Zčistajasna přímo uprostřed pomyslného šestiúhelníku vyrostou ze země velké dveře se zdobenou mosaznou klikou. Stojí tam osamoceně a šampioni si je můžou prohlížet ze všech stran. Albus jako první spočítá, že by u nich mohl být sprintem ani ne za pět vteřin. Soňa by byla za jiných okolností pravděpodobně rychlejší, nicméně sluneční paprsky jí navzdory ochrannému plášti nedělaly dobře. Jediný, kdo by ho mohl skutečně předběhnout, byl Lissenko. Soudě podle jeho výrazu měl přesně tohle v plánu.

Jenže sotva si tohle všechno stačil uvědomit, země pod jejich nohama se začala otřásat ještě víc. Zelený trávník po celém hřišti se začal vlnit, jako by pod jeho povrchem řádilo hned několik hrabošů najednou. Hromádky hlíny se táhly na všechny strany jako pavučiny a pak najednou ze země začaly růst zdi. Bylo to tak neuvěřitelné, až diváci sborově zalapali po dechu.

Abe se stačil ohlédnout vpravo pár vteřin předtím, než mu Eileen zmizela z očí. Najednou ho ze všech stran obklopovaly vysoké zdi. Cesta ke dveřím zůstala uzavřená – zřejmě se k nim bude muset dostat jinudy.

20...19...18...17...

Eileen otočila hlavou. Jediný únikový východ byla ulička za jejími zády. Takže se nacházeli v dalším labyrintu. A dveře uprostřed hřiště byly jejich jediná možnost, jak se dostat ven. Rozmrzele si povzdychla. Hra o čas nebyla zrovna jejím šálkem čaje.

10...9...8...7...

Ve stínu vysokých zdí si Soňa malinko vydechla. Z přemíry slunečních paprsků ji pálilo v očích, pokožka pod pláštěm ji nepříjemně svědila. Zdi slibovaly přítmí a šero bylo v tuhle chvíli jejím spojencem. Z tribun k ní dolehly výkřiky diváků a šokovaná zvolání. Něco jí napovídalo, že právě spatřily překážky, které mají šampionům znepříjemnit cestu ke dveřím.

4...3...2...1...

Ostrý hvizd píšťalky proťal vzduch jako šlehnutí biče. Všech šest šampionů se bez zaváhání otočilo na patě a rozběhlo se vstříc svému osudu.

****

Když se Eileen a Albus loučili, slíbili si, že jejich jedinou prioritou je najít jeden druhého, pokud jim to úkol umožní. Abe se proto bez zaváhání na rozcestí vydal vlevo, i když mu instinkt napovídal, že ke dveřím by se rychleji dostal druhou stranou. V okamžiku, kdy zabočil, přímo za jeho zády vyrostla další zeď. S nepříjemným pocitem a hůlkou pevně sevřenou mezi prsty pospíchal dál, když tu se najednou pevná zem pod jeho nohama změnila v bažinu a nohy se mu začínaly propadat někam do neznáma.

„Immobulus!"

V momentě přestal klesat hlouběji, ale i tak se stačil propadnout téměř po kolena. Pokusil se rozejít vpřed, ale bahno kladlo příliš velký odpor. Vynaložil neúměrně moc síly, aby se vůbec rozešel. Od druhého břehu ho dělilo už jen pár stop. Silou vůle tlačil proti hromadám bláta a brodil se ven. Koutkem oka zpozoroval kus ztrouchnivělého dřeva, a kdyby byl důsledný, při bližším ohledání by uviděl tlapky s plovacími blánami a velice ostré zuby. Přímo k němu se neslyšně proplouval bažinatými mokřinami blátoplaz. A než si ho stačil všimnout, zahryzl se mu vší silou do kotníku.

Albus bolestí vyjekl. „Mobilicorpus!"

Kouzlo blátoplaze minulo a tvor se zahryzl ještě pevněji.

„Mobilicorpus!"

Blátoplaz vylétl několik stop do vzduchu. Albus se co nejrychleji vyhrabal z bažiny ven. Rána ho nepříjemně bolela.

„Aquamenti!"

Proudem vody očistil zablácené kotníky. Rána mu začala nepříjemně mokvat. Neměl nejmenší tušení, co na kousnutí od blátoplaze platí, ale byl si jistý, že obyčejné hojivé kouzlo nepomůže. Rozběhl se jak nejrychleji dovedl kupředu. Zahnul za další roh a přímo před ním se vynořila skupinka ohňových krabů.

„Zatraceně," zaklel.

****

Eileen neměla dobrou fyzičku, zato měla šestý smysl vyvinutý na průšvihy. Pohybovala se na rozdíl od ostatních šampionů docela pomalu, ale s rozmyslem. Pochopit princip labyrintu jí netrvalo dlouho. Bludiště se samovolně měnilo podle toho, kam si přálo šampiona navést. Jako by mělo svoji vlastní inteligenci. Občas však využila volby a vydala se směrem, kde necítila přítomnost žádného tvora. Čelit kouzlům a zaklínadlům jí bylo příjemnější.

Prozatím narazila na klopýtavou kletbu, kterou hravě odhalila díky praxi, co získala za osmnáct let nástrah a naschválů od Edwarda. Pokud člověk vyrůstá vedle něj, zvykne se na všechno. Jako druhou překážku jí do cesty bludiště postavilo kletbu, která ji na malý okamžik oslepila. Nakonec se jí podařilo projít skrz, ale trvalo jí dlouho, než se jí přestaly dělat mžitky před očima. Ztratila na okamžik směr a neplánovaně se ocitla v uličce, ve které být rozhodně nechtěla.

Pod nohama jí něco zakřupalo. Sklonila zrak a pochopila, že stojí ve skořápkách. Ve stříbrných skořápkách, které mohly patřit jen jednomu tvorovi.

Přímo před ní stál dvounohý opeřený a okřídlený tvor s hadím tělem, vysoký téměř patnáct stop. Okamie.

Eileen lovila z útrob paměti, co si o tomhle tvorovi pamatuje. Živí se především krysami a ptáky, jsou však známy i případy, kdy unesla mnohem větší zvíře. Okamie je agresivní vůči každému, kdo se k ní přiblíží, zejména brání-li svá vejce, jejichž skořápky jsou z nejčistějšího a nejjemnějšího stříbra.

Ela znovu sklopila zrak ke skořápkám, které nešťastnou náhodou rozdupala. Okamie na ni upřela svůj zrak.

„Omlouvám se," povzdychla si Ela zkroušeně.

Okamie vyrazila vpřed a mocně zařvala.

****

Disciplinární řízení tou dobou trvalo již několik hodin. Pokud v Edwardovi někdy zahořel nějaký optimistický plamínek víry, že všechno dopadne dobře, dávno uhasl a nezbylo nic než prázdno.

Celý proces doslova ovládla Jocelyn Latimerová, která podle všeho brala Edwardovo odsouzení jako svůj životní úkol. Hermionu, ačkoliv to byla jedna z jejích nejbližších kolegyň, neustále napadala a pokoušela se podrývat každý bod obhajoby. Předvolané svědky podrobovala takovému výslechu, že se Jessica na Edwarda ani nedovážila podívat a odcházela zchvácená jako po zápasu s obrem.

„Celou dobu si pokládáme naprosto špatnou otázku!" zvýšila Hermiona nepatrně hlas. Vlasy ze slušivého uzlu se jí uvolnily, jak zuřivě gestikulovala. „Pan Gregorovič nemá se smrtí Jacka O'Sullivana nic společného. „Místo vyšetřování naprosto banálního přestupku by se ministerstvo mělo raději zabývat tím, proč se někdo pokoušel napadnout ministryni kouzel, jak se mu podařilo obejít zabezpečení budovy a kdo za tím vším stojí!"

„Vy nerozhodujete o tom, co co má nebo nemá Ministerstvo kouzel dělat, paní Weasleyová!" vyštěkla Latimerová. „Starostolec je povinen vyšetřit přestupky pana Gregoroviče, nikoliv nějaký smyšlený pokus o atentát!"

„Smyšlený?" Edward ze svého křesla zprudka vstal. „Někdo se pokusil zabít ministryni kouzel, moji mámu, a vy si myslíte, že jsme si to vymysleli? Běžte to říct do očí rodině Jacka O'Sullivana!"

„Edwarde," varovala ho Hermiona tiše.

Několik kouzelníků na soudcovských lavicích nad nimi se rozpačitě zavrtělo.

„Pane Gregoroviči, žádám vás, abyste se posadil, nebo budu nucena přijmout jistá bezpečnost opatření," varovala ho Latimerová klidně a Edward sebou znovu plácnul do křesla. „Dnes jsme tu proto, abychom projednali vaše problematické chování."

„Ne, paní Latimerová," skočil jí do řeči. „Byl jsem obviněn z konkrétních přestupků. Nemáte právo mě soudit kvůli činům, za které jsem už odsouzen byl, ani za přestupky vůči školnímu řádu. Ve vaší pravomoci je rozhodnout jen o tomhle a já vás v posledních pěti hodinách seznamoval se svojí obhajobou. Rád bych si vyslechl verdikt."

Jocelyn Latimerová povytáhla obočí a zadívala se na Hermionu.

„Můj klient to řekl jasně," řekla rozhodně. „Nemám, co bych dodala."

Edward toužil po tom, aby se mohl ohlédnout a podívat se na svého otce. Srdce mu tlouklo až v krku, ale svou nervozitu nijak nedával najevo. Dál upřeně zíral nahoru k lavicím, kde mezi sebou členové Starostolce nyní vedli tichou debatu.

Pak šeptání konečně ustalo.

„Kdo se kloní k názoru obhajoby, že obžalovaný má být zproštěn v celém rozsahu viny?" zazněl hlas Jocelyn Latimerové.

Do vzduchu vyletěly ruce – bylo jich mnoho. Možná polovina, možná víc. Snažil se je spočítat, ale nebyl dostatečně rychlý.

„A kdo je pro odsouzení?"

Ruku zvedla Latimerová a po ní dobré dvě desítky dalších soudců.

Vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů se rozhlédla po všech přítomných a spustila ruku dolů. „Čtyřiadvacet ku šestadvaceti," prohlásila s jakousi pýchou. „Starostolec tímto odsuzuje Edwarda Gregoroviče za porušení článku třináct Zákona o utajování a článku šest a osm trestního zákona... k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu dvou let. Odsouzený nastoupí k výkonu trestu do Azkabanu ještě dnes. Odevzdejte vaši hůlku, pane Gregoroviči."

****

Soňa vběhla za roh a na malý okamžik si dovolila zastavit. Srdce jí tlouklo až v krku. V přítmí vysokých zdí labyrintu si bedlivě prohlédla roztřesené ruce. Hejnu běhnic se nedokázala vyhnout dostatečně rychle. Několik z těch malých okřídlených tvorečků ji strhlo k zemi, až se jí ochranný plášť vyhrnul a sluneční paprsky zasáhly citlivou kůži. Prsty a dlaně měla plné puchýřů a boláků, kůže jí žhnula jako rozpálená kamna. Sotva v dlani dokázala udržet hůlku. Do očí jí vyhrkly slzy. Přesto se přinutila pokračovat dál. Její fobie ze slunce však začala růst s každým úderem srdce. Ocitla se na rozcestí. Vpravo se jí nabízela příjemná a chladivá tma. Vlevo byla ulička zalitá sluncem. Odolala nutkání pokračovat tou lehčí cestou – vypadalo to jako past. Se vším sebezapřením vyrazila na levou stranu a doufala, že bude dostatečně rychlá.

****

Už dobrou půlhodinu Albus nenarazil na žádnou překážku, než si uvědomil, že překážkou je mu samotný labyrint. Tím, jak neustále měnil svoji podobu – zdi se rozestupovaly, vyrůstaly a přeskupovaly se – bloudil neustále v kruzích. Začínal být z celé situace tak zoufalý, až se v duchu modlil, aby se brzy ozve hvizd píšťalky a některý ze šampionů najde cestu ven.

V jednu chvíli potlesk a křik z tribun zesílil, ale žádné hvízdnutí ani MacFarlanův komentář hru neukončil. Rozběhl se nekonečnou uličkou a zabočil vlevo. Znovu se ocitl na rozcestí, kde byl několikrát. Zoufalstvím se mu stáhlo hrdlo.

****

Eileen vyvázla ze střetu s okamií velmi lacino. Stálo ji to jen pár modřin, které si způsobila sama ve snaze uhýbat před rozzuřenou samicí nad rozšlapaným hnízdem. Okamie se po ní několikrát ohnala ocasem, čímž ji surově přimáčkla ke zdi. Ela se tvora pokoušela důstojně omráčit, nicméně se jí to díky pevné šupinaté kůži nedařilo, a tak si vypomohla lehkým nátlakem. Stačilo pár vteřin soustředění, než okamie únavou ulehla přímo do vajec a ponořila se do spánku.

Manipulace se zvířecí myslí byla v mnohém velmi snadná. Zvířata měla primitivnější uvažování, nicméně se do zákoutí jejich hlavy dostávalo mnohem hůř. Po tomhle zásahu se cítila stejně vyčerpaně, jako by svou moc používala na průměrného kouzelníka. Následující překážky jí tak dělaly mnohem větší problémy, než s jakými by se potýkala za normálních okolností. Jednou z nástrah labyrintu byla například nepropustná mlha, která se nedala odstranit žádným zaklínadlem. Protože cesta za jejími zády se zase uzavřela, nezbylo jí nic jiného, než se vydat kupředu. Přesně jak předpokládala, nebyla to jen obyčejná mlha – všude po těle jí vyskákala svědivá vyrážka, která byla tak nesnesitelná, až měla chuť ze sebe všechno oblečení strhat a škrábat se nehty do masa. Stálo ji všechny nervy, aby to skutečně neudělala.

Když konečně našla cestu z mlhy ven, bolest malinko ustoupila, ale pořád zůstávala v pozadí. Utíkala dál. Míjela černé zdi nekonečných spletitých uliček labyrintu, když tu najednou zahlédla pohyb. Ostražitě se zarazila na místě a zjistila, že se dívá na sebe samou. Druhá Eileen kolem ní proběhla v opačném směru. Šokovaně se za ní ohlédla a než stačila pochopit, co vidí, vynořila se zpoza rohu její další dvojnice. Nebo to byla ona sama?

Začínala o sobě pochybovat.

****

Odpoledne pokročilo. Nebe zůstávalo šedé a déšť pořád nepřicházel, stejně jako konec úkolu. Diváci tiskli k očím své všechnohledy a sledovali, jak si šampioni vedou. Vypadalo to, že třetí úkol tentokrát trápí dosavadní favority soutěže. Zatímco Albus už desítky minut bloudil v kruhu, Soňa se držela ve stínu a Eileen zápasila s halucinacemi, zbylí šampioni byli ve svém počínání mnohem suverénnější. Překvapivou favoritkou se stala Beatrice, které jako by našla ztracenou sebedůvěru a s každou další překážou se bičovala k lepším výkonům. Lissenko byl standardně rychlý a efektivní a Francois se zdržel pouze u překážky s karkulinkami.

Jak se ručičky na hodinkách přiblížily třetí hodině odpoledne, nastal ve hře nečekaný zlom.

Laura seděla po celou dobu jako na trní. Jedna věc byla strachovat se o své dítě na dálku, avšak mnohem horší bylo dívat se na všechno přímo. Věřila v Eileen, věděla, že je neobyčejně bystrá a talentovaná a dokáže si poradit, přesto se neubránila, a strachy přivírala oči nebo občas neslyšně vyjekla. Když se Ele konečně podařilo vyprostit ze spárů zaklínadla, které ji přinutilo věřit, že je na několika místech najednou, ocitla se nebezpečně blízko cíle. A nebyla ostatně sama. Všech šest šampionů se pomalu blížilo do středu hřiště, kde se ukrývaly dveře vedoucí ven.

Napětí na tribunách rostlo. Diváci své favority začali povzbuzovat hlasitým křikem, aby je vyburcovali. Eileen zbývalo posledních pár stop, když tu se přímo za jejími zády vynořil pětinoh.

Laura sebou tentokrát polekaně škubla. Severus sedící vedle ní se napřímil na svém místě a beze slova jí povzbudivě stiskl ruku.

Lola nevěnovala pozornost událostem dole, ostražitě sledovala Linwoodovu reakci. Vypadal klidně a vyrovnaně.

****

Albus klopýtal z posledních sil. Z rány na noze mu do těla vystřelovala nepříjemná bolest. Táhl ji za sebou se stále větší námahou. Křik diváků sílil. Předpokládal, že se někdo z nich blíží k cíli, ale okolní stěny hluk tlumily natolik, že nepoznal, co přesně skandují.

Vylezl za dalším rohem, když tu kolen něj proběhla Beatrice Achardová. Nevěnovala mu ani zlomek pozornosti a řítila se za svým. Abe se jí rozhodl následovat. Za Beatrice ze země začala vyrůstat nová zeď, která mu měla cestu zatarasit. Albus se rozběhl a z posledních sil ji přeskočil. Zraněná noha se mu nepříjemně podvrtla a dopadl na všechny čtyři. Sevřel hůlku mezi prsty a utíkal za Beatrice. V ten okamžik se objevil na rozcestí a vlevo zaslechl dusot. Ze tmy se vzápětí vynořila Eileen. Srdce mu poskočilo radostí, dokud si za jejími zády nevšiml plíživého pohybu a hrůzostrašných chlupatých nohou.

„To je pětinoh!" vykřikl varovně. „Protego!"

Ela se pohotově přikrčila a štítové kouzlo mezi ní a tvorem na poslední chvíli vystavělo bariéru.

„Honem, pojď!"

Albus ji popadl za ruku a dali se společně do běhu. Beatrice jim mezitím zmizela z dohledu, ale během pár vteřin se z vedlejší chodby vnořil Francois a z té další zase Michail. Mezi čtveřicí se strhl souboj o čas. Vráželi jeden do druhého a pokoušeli se procpat dopředu.

Potom se objevilo oslnivé světlo, které znamenalo jediné – konec byl blízko. Dveře uprostřed šestiúhelníku však nebyly opuštěné. U prahu stály Beatrice i Soňa a čekaly. Když zbylí šampioni dorazili až k nim, pochopili, v čem je problém.

Dveře měly jednu kliku, ale také šest zámků. Šest naprosto rozdílných zámků, do kterých spadalo šest různých klíčů. První dva už byly uvnitř.

„Máme je odemknout společně?" pochyboval Francois.

Beatrice se rozhlédla kolem. „Nenapadá nás jiné řešení," připustila.

Michail, Francois a Eileen s Albusem současně z kapes vytáhli své klíče a strčili je do zámků. Pak o krok ustoupili. Ve dveřích zarachotilo, všech šest klíčů se začalo samovolně otáčet. Dveře se s hlasitým skřípotem otevřely a šampioni překvapeně zůstali zírat skrz. Neukrývalo se za nimi nic, Soňa je dokonce zvědavě obešla z druhé strany.

Chvíli na sebe zírali. Michail udělal první krok vpřed a jakmile překročil práh, pohltilo ho bílé světlo a zmizel. Ostatní ho jeden po druhém následovali. Ela a Abe prošli skrz ruku v ruce.

Všech šest šampionů zmizelo a vzápětí se zase objevilo na šesti různých místech.

Ani jedno z nich nebylo příjemné.

Hamish MacFarlan jim slíbil podívanou. A tu taky dostali.