Smutek má obvykle šest fází, které mají předpokládané pořadí a jasnou logiku. Popírání. Hněv. Obviňování. Vyjednávání. Deprese. Smíření. Záleží na každém člověku, jak rychle se s ním vypořádá a dokáže dojít až na pomyslný konec cesty truchlícího. Když se však sejde víc osob sužovaných žalem pod jednou střechou, nevěstí to nic dobrého. Je jen otázkou času, než nahromaděné emoce vyplují napovrch a strhne řetězec událostí, ke kterým by za jiných okolností nemuselo dojít.

Náhlé úmrtí Andromedy Tonksové zastihlo všechny nepřipravené uprostřed každodenních činností a povinností. To nečekané sdělení je upřímně šokovalo a zarmoutilo. Neexistoval jediný člověk, který by Andromedu pro její laskavost neměl ze srdce rád. Smutná zpráva do Bradavic dorazila toho dne právě ve chvíli, kdy sedmákům začínala hodina lektvarů. Profesorka McGonagallová z vyučování odvolala nejprve Eileen a Edwarda, protože se jednalo o jejich příbuznou. K jejich údivu si do ředitelny pozvala i Scorpiuse, který nevěděl, jak má zprávu o úmrtí babiččiny sestry přijmout, vzhledem k tomu, že ji nikdy v životě neviděl. Cítil se mezi Blackovými poněkud nepatřičně. Potom si dala zavolat i všechny Weasleyovi a Albuse s Lily, poněvadž věděla, že i když je nepojilo krevní pouto, byla pro ně Andromeda jako vlastní teta. Udělila jim všem po zbytek dne volno a dostali výjimečnou propustku na víkend domů, aby se mohli zúčastnit pohřbu.

Obřad se konal ve velké smuteční síni v Londýně, kterou vlastnilo Ministerstvo kouzel právě pro tyhle účely. Ve velkém sále připomínajícím katedrálu se sešlo na dvě stovky smutečních hostů, kteří přišli dát Andromedě sbohem. Byli tu její přátelé, bývalí spolužáci, přátelé jejího manžela Teda i náhodní kouzelníci a čarodějky, kteří ji měli v úctě. Uprostřed sálu seděla i desítka bystrozorů ve svátečních uniformách, kteří přišli vzdát hold ženě, která vychovala hned dva z jejich řad. Přišla i profesorka McGonagallová, Lenka Scamanderová, Neville Longbottom s ženou, Severus Snape a úplně vzadu seděl Hagrid, který zabíral půl lavice pro sebe. Vepředu pak seděla nejbližší rodina, tedy Blackovi, a zlomený vnuk Teddy, který se sotva držel na nohou. Sirius pronesl projev místo něj a závěrem všechny přítomné pozval na smuteční hostinu, která se konala u nich doma, kam se vešlo víc lidí než do malého domku Tonksových.

To nedělní odpoledne se šedesát nejbližších pozůstalých tísnilo v jídelně, obývacím pokoji a nakonec i knihovně Blackových. Podávalo se občerstvení všeho druhu, ale málokdo měl chuť něco sníst. Většina hostů mezi sebou tiše konverzovala a poklidný šepot občas narušil nostalgický smích, když někdo z přítomných zmínil nějakou laskavou vzpomínku, kterou se zesnulou prožil.

Lola se ještě stále necítila být úplně v pořádku, ale všechny svoje starosti odsunula na druhou kolej. Andromeda pro ni byla něco jako druhá babička, která ji a Teddyho v dětství hlídala a brávala je na výlety do Příčné ulice. Ztráta neobyčejně silné a laskavé ženy ji zasáhla víc, než dávala navenek najevo. Vešla do kuchyně, aby se na malou chvíli vyhnula přítomnosti tolika lidí a zvídavých pohledů. Selene zde zaháněla smutek přípravou dalšího občerstvení a Vicky právě zalévala nespočet hrníčků s čajem.

„Jak se držíš?" zeptala se Lola tiše, když viděla, jak se jí ruka samou nervozitou třese a voda z konvice jí nejednou ukápla mimo šálek.

„Je to hrozné," připustila Vicky a skousla si ret, který se jí neovladatelně chvěl. „Nemůžu tomu uvěřit, připadá mi to jako zlý sen."

„Já vím," přitakala Lola, vzala jí konvici opatrně z ruky a nalévala vodu do hrníčku místo ní.

Vicky se vděčně posadila a dala průchod slzám, které jí jedna za druhou stékaly po tvářích.

„Nevím, jak mu pomoct," zašeptala zoufale, „nevydržím se dívat na to, jak trpí. Puká mi z toho srdce."

„Chce to čas," ujistila ji Lola, ale sotva ta slova vyřkla, sama cítila, jak jsou prázdná. Byla to jen planá útěcha.

„Odhání mě od sebe," přiznala Vicky šeptem. „Nepoznávám ho, Lolo. Vím, že bych ho měla nechat být, aby truchlil, jak potřebuje, ale zároveň se o něj bojím. Myslíš, že bys na něj mohla dohlédnout? Jsi jeho nejbližší přítel, má už jen nás a..."

Hlas se jí zlomil a další slova zanikla v srdceryvných vzlycích, které se jí draly z hrdla.

„Samozřejmě, že na něj dohlédnu," ujistila ji Lola a krátce jí sevřela utěšitelsky paži. „Půjdu se za ním podívat hned, ano?"

„Děkuju."

Přehodila si přes své jednoduché černé šaty kabátek, popadla jednu z láhví ohnivé whisky, které Tichošlápek ukrýval vzadu na verandě mezi nasekaným dřívím do krbu, a vyrazila směrem k jezeru. Sluníčko už pomalu zapadalo za obzor a šimralo ji svými posledními paprsky. Teddy seděl na konci dřevěného mola, nohy složené pod sebou a upřeně hleděl někam přes vodní hladinu k lesu. Lola se posadila vedle něj, odzátkovala láhev a přihnula si z ní. Potom podala whisky Teddymu, který tak upil. Nechala spadnout svoji hlavu na jeho rameno a společně mlčky seděli několik dlouhých minut. Až slunce opravdu zapadlo za obzor a začalo se stmívat, odvážila se promluvit.

„Jsem tu pro tebe," řekla prostě. „Kdybych ti mohla nějak pomoct..."

„Pomoct?" uchechtl se Teddy dutě. „Umíš přivést mrtvé zpátky k životu? Protože jestli ne, tak mi nemůžeš pomoct."

„Teddy...," zašeptala zkroušeně a vnitřnosti jí sevřela syrová bolest. Kdyby jenom tušil, jak blízko jsou jeho slova pravdě, promluvil by s ní? Co když mohla Andromedu nějakým způsobem zachránit? Někde hluboko uvnitř však klíčil ještě docela jiný pocit. Byla to vina. Co když Andromedinu smrt způsobila? Tím, že zachránila Tarkovskému život porušila přirozený řád a Smrt se jí mohla pomstít právě takhle. Ta představa ji dokonale ochromila.

„Já jen... promiň," zamumlal a složil si hlavu do dlaní. „Tohle prostě není fér."

Promnul si uslzené oči a upřeně se na ni zadíval. Lola chápavě přikývla.

„Měl jsem jenom ji," zašeptal. „Z celé rodiny mi zbyla jen ona a teď je...je pryč. Mám takový vztek, není to fér!"

„Máš nás, Teddy," ujistila ho pevně a přitiskla si jeho tvář na hruď. „My jsme tvoje rodina, my, Potterovi a Vicky. Neopustíme tě."

„Ani jsem jí nestačil říct, že chci požádat Vicky o ruku," přiznal zoufale a jako by právě na tomhle přiznání všechno záleželo, teprve poté se mu po tváři skutálely první slzy a konečně dokázal dát průchod svým pocitům a upřímně se rozplakal.

****

„Děti, které vybojovaly kouzelníkům mír."

„Pardon?" Anthony Bale se zmateně ohlédl na Eileen Blackovou, která se vedle něj zčistajasna vynořila.

„Tak se jmenuje ta fotografie," vysvětlila nevzrušeně a prsty poklepala na snímek na zdi v obývacím pokoji, který si ještě před chvílí prohlížel. „Harry Potter, Ron Weasley, Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová, Neville Longbottom, Lenka Láskorádová, Emily a Laura Blackovy."

„To je bitva o Bradavice?"

„Přesně tak," souhlasila. „Vlastně je všechny najdete v téhle místnosti, což je trochu legrační. Ale jsme jako jedna rodina."

„Vypadá to tak," přitakal Bale. „Myslím, že jsme se ještě nepředstavili..."

„Já vás znám," pokrčila dívka rameny, „pracujete s mojí sestrou. Říkala, že jste pěkný morous."

Bale neurčitě přikývl a bradavická šampionka najednou podivně zbledla a posunula se o krok stranou, aby se za ním přikrčila.

„Co to -?" nechápal.

„Ani se nehněte," sykla varovně. „Jestli mě uvidí..."

To už se ale přímo za Baleovými zády vynořil Severus Snape a obdařil dceru svým pronikavým pohledem.

„Tady jsi," odtušil Severus ledově. „Mám neblahý dojem, že se mi poslední dny vyhýbáš."

„Tak já vás asi nechám o samotě," usoudil Bale rozpačitě a navzdory zoufalým pohledům, které k němu Eileen vysílala, poodešel stranou k hloučku bystrozorů.

„Měla jsem spousty práce s domácími úkoly," opáčila Eileen, jak nejlhostejněji svedla, ale vzápětí ucítila, jak se jí hrne červeň do tváří.

Severus stáhl rty do úzké linky. „Jistě," prohlásil pak. „S úkoly, nebo s tím, jak se někde zašívat s Potterem?"

Eileen si rozmrzele povzdychla, samozřejmě, že nedokázal dlouho chodit kolem horké kaše.

„Mrzí mě, že nemáš Albuse rád," začala trpělivě a horko jí stoupalo pod pohledem černých očí do tváře stále víc a víc, „ale dovol mi připomenout, že jsem plnoletá a můžu rozhodovat sama za sebe."

„Očekával bych, že budeš mít ve svém věku trochu zdravého rozumu," prohlásil Snape sarkasticky, „ale zřejmě jsem se zmýlil, když se zahazuješ s takovým budižkničemu, který nikdy nic kloudného nedokázal..."

„Tak dost!" ohradila se Eileen ostře a po taktním jednání nebylo ani památky. „Tohle nehodlám poslouchat."

„Pravdu člověk nerad slyší," neodpustil si kousavě.

„To se mi snad zdá," zakroutila nevěřícně hlavou. „Já jsem věděla, že se budeš chovat přesně takhle! Vždycky si tak chováš, jako kdybys byl neomylný a dokonalý! Všichni kolem tebe mají nějaké chyby, jenom ty ne? Není to trochu pokrytecké?"

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?" vyjel na ni ostře.

V tom jejich potyčku, kterou nyní zvědavě sledovalo několik hostů, přerušila Laura.

„To by myslím stačilo," vstoupila mezi ně klidným hlasem. „Jsme na smuteční hostině, tak se podle toho snažte chovat."

Eileen vrhla na matku pohled plný zloby, jako by se snad proti ní oba spikli. „Bolí mě hlava, jdu si lehnout," odsekla navztekaně a prošla kolem nich rázným krokem do předsíně. Slyšela za sebou Albusovo volání, ale to už se jí slzy vzteku draly do očí, a tak si raději pospíšila, aby byla co nejrychleji pryč.

Laura se na Severuse nahněvaně zadívala, Snape zarytě mlčel a zíral do země.

„Vždyť jsme o tom mluvili," povzdychla si unaveně. „Nemůžeš se víc snažit být k ní laskavý?"

„Byl jsem laskavý," ohradil se Severus svým typickým tónem.

„Vážně?" povytáhla obočí. „Takhle si to představuješ?"

Neodpovídal, a tak jen potřásla hlavou, vydala se zpátky k ostatním a cestou si ukořistila sklenici vína. Něco jí napovídalo, že tohle bude ještě dlouhý den.

****

O pár minut později se o ještě větší rozruch postaral příchod tří hostů, které nikdo nečekal. Domovní dveře se otevřely a dovnitř váhavě vešel Draco Malfoy s Narcissou a Scorpiusem. Trojice zůstala nejistě stát na prahu dveří, jako by si nebyli jistí, jestli můžou dál.

Sirius, který právě odcházel z obývacího pokoje s prázdným tácem od jednohubek, se překvapeně zarazil. Několik okolních hostů zmlklo a zvědavě se zadívalo směrem k hostiteli, co se bude dít dál. Narcissa a Sirius se střetli pohledem; když se viděli naposled, nerozešli se zrovna v dobrém. Jenomže ať chtěli nebo ne, byli právě oni dva posledními potomky vznešeného rodu Blacků. Navzdory všem létům nevraživosti, která mezi nimi panovala, je něco spojovalo. Právě teď oba truchlili.

„Nebyli jsme si jistí, jestli se to pozvání vztahuje i na nás," začal Draco nejistě rozhovor, když se k tomu nikdo neměl, „ale chtěli jsme přijít vyjádřit soustrast."

„Byli jste na obřadě?" zeptal se Sirius věcně.

Draco střelil pohledem po matce, ale ta stále mlčela a upřeně zírala na svého bratrance.

„Seděli jsme úplně vzadu," vysvětlil.

„Byla to tvoje sestra," řekl Sirius a v očích se mu blýsklo.

Narcissa otevřela ústa, aby něco řekla, ale nevydala ani hlásku, a tak je zase semkla.

„Byla to tvoje rodina," pokračoval. „Měli jste sedět vepředu."

Narcissa překvapeně zamrkala, ale potom přeci jen našla ztracený hlas. „Na to jsem ztratila právo již před lety."

Sirius jen krátce přikývl, a pak o něco přívětivějším tónem prohlásil: „Jste samozřejmě vítáni, kabáty si můžete odložit tady. Jídla je tu dostatek, alkoholu snad taky."

„Děkujeme," přikývl Draco. „Moc si toho vážíme."

Pomohl matce z kabátu, a potom ji odvedl do obývacího pokoje. Scorpius si odložil svoje věci a zamířil do jídelny, aby se alespoň částečně mohl ztratit v anonymním davu. Pohřeb byl pro něj víc skličujícím, než si byl ochotný připustit. Vyvolal v něm vzpomínky na poslední rozloučení s jeho matkou. Seděl tenkrát na tvrdé dřevěné lavici s otcem v první řadě a upíral pohled na její rakev. Dokud ji měl na očích, bylo to, jako by doopravdy neodešla. Stále tam byla s nimi. Teprve, když ji pohřbili do země a dřevěné víko zmizelo pod nánosem hlíny, si připustil, že je skutečně pryč. Myslel si, že už se s tím vyrovnal, ale dnešek vyplavil všechen smutek zase napovrch. V jídelně zahlédl Rose Weasleyovou, jak si povídá se svými bratranci. Když ho spatřila, krátce přikývla na pozdrav. Neodpověděl jí, dnes neměl na nikoho náladu.

O to hůř snášel, když se nad stolem s občerstvením srazil s Edwardem. Oba se ve stejnou chvíli natáhli pro naběračku na salát.

„Vypadáš bídně," prohlásil Scorpius jízlivě, když k němu vzhlédl.

„Ty vypadáš bídně," odsekl mu Edward.

„Zřejmě ti ta nepříjemná vyrážka na genitáliích dala zabrat," neodpustil si Scorpius rýpnutí.

Edward praštil naběračkou zpátky do mísy a nevěřícně se na něj zadíval. „To jsi roznesl ty?"

„Buď tohle, nebo jsem mohl jít za McGonagallovou a říct jí, že jsi tak trochu mimo školu," pokrčil Scorpius rameny a vychutnával si pocit triumfu. „Vyber si. Pokud vím, tak za vyrážku na choulostivých místech ještě nikoho nevyrazili."

„Proč musíš být takový sráč, Malfoyi?" povzdychl si Edward nasupeně a naložil si na svůj talíř několik jednohubek.

„A ty takovej kretén?" opáčil.

„To byla řečnická otázka," odtušil Edward chladně. „Ještě jsme spolu neskončili."

A s těmi slovy spěšně odešel a nechal Scorpiuse samotného s pocitem vzteku, že ani slovní potyčka s úhlavním nepřítelem mu nedovolila zapomenout na bolest, která mu svírala srdce.

****

„Myslíš, že si budu muset se Snapem promluvit?" vyslovil Harry s posvátnou hrůzou v očích nahlas otázku, která ho pálila jazyku. Ginny se na manžela shovívavě usmála a zadívala se do rohu, kde Snape toporně postával s talířem krekrů, kterých se ani nedotkl.

„Nemyslím si, že to bude tak zlé," chlácholila ho Ginny. „Musí si jen zvyknout."

„Doufám, že ho Albus nebude zbytečně provokovat," povzdychl si Harry unaveně.

„Bavíte se do Snapeovi?" dobíral si je Ron, který se vedle nich zčistajasna vynořil s talířem plným jídla. „Teda řeknu vám, Albus má ale kuráž, běhat mu za dcerou..."

„Rone," pokárala manžela Hermiona okamžitě a vyslala k Harrymu a Ginny omluvný pohled.

„Díky, Rone, na tebe jsme tu čekali," odtušila Ginny s povytaženým obočím.

„Chudák Laura," povzdychla si Hermiona a všichni čtyři instinktivně otočili hlavu ke jmenované, která do sebe v koutu nalila další sklenici vína.

K dospělým se připojila Rose. „Mami, neviděla jsi někde můj svetr?" zeptala se a demonstrativně si rukama třela paže. „Nechala jsem ho v jídelně na opěradle, ale teď ho nemůžu najít."

„A nepůjčila si ho třeba Dominique?" zamyslela se Hermiona a tu všichni ustali v rozhovoru, když se přímo naproti nich zjevil Draco Malfoy. Atmosféra se najednou proměnila.

Ronova veselá nálada byla ve zlomku vteřiny pryč. „Co ty tady děláš?" vypálil na něj zlostně.

Draco se jeho nenávistným tónem nenechal vyvést z míry. „Potterovi," kývl na Ginny a Harryho, „Weasleyovi," pokynul Ronovi a Hermioně.

„Necítíš se tu trochu nadbytečný?" mračil se na něj Ron nevraživě.

„Popravdě netuším, co máš za problém, Weasley," povytáhl Draco obočí. „Přišli jsme na pozvání zdvořile vyjádřit upřímnou soustrast."

„Rone, prosím, nic neříkej," požádala Hermiona manžela šeptem a stiskla mu paži.

Ron však jejího varování nedal, v očích se mu zračil velký vztek. „Opravdu? Že jsem tě neviděl za posledních dvacet u Andromedy na žádných narozeninách nebo večeřích, které pořádala," vypálil Ron. „Nebo jsem se špatně rozhlížel? Měl jsem se podívat pod stůl?

„Rone."

„Moc dobře víš, že tyhle spory vznikly mezi mojí matkou a její sestrou dávno před tím, než jsem se narodil," ohradil se Draco chladně. „Ocenil bych, kdybys je nevytahoval zrovna dnes a přede všemi."

„Rone, pojď, zajdeme si ještě pro jedno pivo," vyzval Harry švagra, ale Ron jako by ostatní neslyšel.

„Tvoje rodina nám všem způsobila dost problémů," sykl Ron Dracovi zlostně do obličeje. „Ostatní si možná myslí, že ses změnil, ale podle mě se jen přetvařuješ, jako vždycky."

„Ocenil bych, kdybys řekl rovnou, co tě pálí, Weasley," řekl mu Draco stejným tónem.

„Co mě pálí?" vyvalil oči Ron jako šílenec. „Tvůj syn urazil moji dceru!"

„Tati!" vyjekla Rose vyděšeně, když konečně pochopila, v čem je jádro celé hádky.

Draco se zatvářil nechápavě. „O tom já nic nevím – "

„Tohle bys neměl řešit přede všemi na veřejnosti," pokusila se mu Hermiona domluvit.

„Tvoje žena má pravdu, Weasley," ušklíbl se Draco.

„Ty!" Ron na něj ukázal výhružně prstem. „Ty už si moji rodinu neber do pusy! A doporučuju ti, aby ses od nás držel co nejdál. Ty i tvůj povedený synáček!"

„Takhle o Scorpiusovi mluvit nebudeš!" varoval ho Draco chladně.

„Tati, prosím tě, jenom to zhoršuješ," naléhala na Rona Rose. „Prosím, už nic neříkej."

„Myslím, že by bylo lepší, kdybyste šli každý do jiné místnosti," navrhl Harry smířlivě a pro jistotu s mezi oba muže postavil, kdyby si chtěli své účty vyřizovat pěstmi.

„Přestaň se nám míchat do života!" houkl Ron nahněvaně, zatímco ho Hermiona táhla co nejdál od Malfoye i zvědavého hloučku kolem.

Rose celá rudá v obličeji se bezradně rozhlédla a zachytila Scorpisusův pohled. Stál dostatečně blízko na to, aby celý rozhovor zaslechl. Sklopila proto hlavu a spěšně odešla.

****

Rose se po potyčce svého táty s Dracem Malfoyem raději stáhla do ústraní, aby nemusela čelit dalším poznámkám nebo komukoliv z rodiny Malfoyů. Aby byla alespoň trochu užitečná, pomáhala Selene a babičce Molly v kuchyni s občerstvením.

„Nesmíš se na tatínka zlobit, Rosie," domlouvala jí babička, když společně mazaly další jednohubky. „Znáš ty jeho ideály, kterých se drží."

„Když mně by docela jenom stačilo, kdyby někdy poslouchal, co mu říkám," mračila se vztekle.

„Víš, Ron nebyl nikdy příliš empatický," připustila babička Weasleyová, „popravdě byl odjakživa citlivý jako pařez."

„S Hugem si ale dobře rozumí," namítla Rose. „Proč si takhle nepovídá i se mnou?"

„Protože jsi děvče," vysvětlila jí Selene, „dívá se na tebe jinak. Vždycky pro něj budeš malá holčička, i když budeš dospělá a mít vlastní rodinu. Vidím to u Siriuse, má přehnanou touhu svoje dcery chránit, i když jedna z nich pracuje na Odboru záhad a druhá je ministryní kouzel."

„Mužští," povzdychla si babička Weasleyová a obě ženy se krátce rozesmály.

Rose s povzdychnutím odložila nůž a prohlásila, že si zajde na chvíli ven. Vyšla zadními dveřmi na terasu, zavřela za sebou dveře a zhluboka se nadechla chladivého únorového vzduchu. Na zlomek vteřiny zavřela oči a vychutnávala si ticho.

„Začíná tam být pěkně dusno, co?" přerušil její zamyšlení něčí hlas.

Překvapeně se ohlédla a spatřila v přítmí Edwarda sedícího na lavičce. Kouřil cigaretu a zíral přitom někam do zahrady.

„Co tady děláš?" zeptala se a přišla o pár kroků blíž.

„Vidíš," ukázal posunkem cigaretu. „Kdyby mě chytla máma, vymlátí ze mě přede všema těma lidma duši. Tak se zašívám tady."

Rose se váhavě posadila vedle něj a chvilku mlčky zírali do houstnoucí tmy. Na nebi se objevily první hvězdy.

„Hele, jsi v pořádku?" vypadlo z ní starostlivě a bezděčně si uvědomila, že před rokem by se sotva zajímala o to, jak se mu daří. Jenomže teď vypadal opravdu bídně nejen po fyzické, ale i psychické stránce.

„V naprostým," odpověděl příliš rychle, čímž v ní vyvolal ještě víc pochybností.

„Kdybys někdy potřeboval změnit prostředí, nebo si popovídat, nebo třeba-"

„Nic ve zlém, Weasleyová, ale nejsi můj typ," potáhl si z cigarety a vyfoukl kouř jejím směrem. „Nemyslím si, že by nám to fungovalo. Postavu máš docela slušnou, ale to tvoje neustálý žvanění mě přivádí k šílenství."

„Takhle jsem to nemyslela!" ohradila se a okamžitě v obličeji zrudla jako rajské jablíčko. „Nedělej mi nestydaté návrhy, když chci být zdvořilá!"

„To doufám, protože to byl fakt mizerný pokus," ušklíbl se samolibě. „A vůbec, jak to mluvíš? Nestydaté návrhy? To snad neříkají ani naše babičky."

Rose se však jeho maskou pohodáře nenechala obměkčit, viděla, že mu do smíchu příliš není. „Myslím to vážně," zkusila to znovu.

„Já taky," ujistil ji. „Jsem v pořádku," dodal, když z něj nespouštěla podezřívavý pohled.

„Tak dobře," souhlasila nakonec.

„Radši pověz, jak je to s tebou a Malfoyem?"

„Co by mělo být?" zaváhala.

„Jestli jsme na něj ještě stále naštvaní za to, co řekl na plese, nebo ne?" vysvětlil. „Protože jestli chceš, abych mu ještě jednu vrazil, milerád to pro tebe udělám. Pije mi krev."

Rose se pobaveně usmála: „Ty si na něj buď naštvaný, jak chceš. Já jsem s ním uzavřela příměří."

„Vážně jsi taková měkkota? Myslel jsem, že ses ode mě něčemu konečně přiučila."

„Nic ve zlém, Edwarde, ale od tebe bych se nechtěla přiučit ničemu."

„Měla bys to zvážit, Weasleyová. Sice bych v některých situacích musel přimhouřit oči a použít hodně představivosti, ale naštěstí mám bujnou fantazii. Tohle byl nestydatý návrh, kdybys to nepoznala," dodal pobaveně.

„Jsem ráda, že se ti vrací smysl po humor," opáčila suše.

„Díky," řekl po chvíli.

„Za co?" nechápala.

„Že mi dovolíš, abych se do tebe strefoval," vysvětlil. „Pomáhá to."

„To jsem ráda."

„Teď už ale zmiz, nebo si padneme kolem krku, budou z nás nejlepší přátelé, a to bych nemusel unést."

„Jsi fakt idiot," utrousila napůl pobaveně a napůl pohoršeně. S hlasitým povzdychnutím se zvedla a zamířila pryč. Ve dveřích se setkala s Lily. Nejmladší Potterová se protáhla ven a Edward se na ni trochu překvapeně zadíval.

„Střídání stráží," zazubila se zvesela a ukázala mu dvě láhve máslového ležáku.

„Máte dojem, že se tu pokouším zabít, nebo co?" odfrkl si naoko pohoršeně.

„Jen si chceme být jistí, že budeš pořád stejně nesnesitelný," opáčila a posadila se vedle něj.

„Vystřídáte se tu všechny?" povytáhl obočí, ale smířeně láhev ležáku přijal. „Já jen že s malou Molly nebo Lucy si nemám o čem povídat."

„Myslím, že by je strejda Percy k tobě nepustil ani na půl metru," opáčila Lily suše a napila se ze své láhve.

Edward jí odpověděl úšklebkem, ale v hloubi duše byl rád, že má tak dobré přátele. Nevyměnil by je za nic na světě.

****

Eileen se zavřela u sebe v pokoji a bylo jí upřímně jedno, nakolik její chování matka považuje za nedospělé či nezdvořilé vůči hostům. Nepohodlné střevíčky odkopla stranou a lehla si na postel. Kocour se uvelebil na Lolině posteli a na její tiché nadávky odpovídal spokojeným mňoukáním. Teď, když byla sama a unikla všem těm očím, cítila se mnohem líp. Nepatrně pohnula prsty pravé ruky. Kniha na jejím nočním stolu se zvedla, proplula vzduchem přímo před její obličej a sama se nalistovala na správné straně. Chvíli se pokoušela číst, ale příliš dobře se na text nesoustředila. V uších jí stále zněla otcova slova.

Ozvalo se slabé zaklepán na dveře a dovnitř nakoukl Albus.

„Ahoj," pozdravil ji rozpačitě. „Můžu dál?"

„Jasně, že můžeš," souhlasila, jedním pohybem zaklapla knihu a posadila se.

„Přinesl jsem nějaké jednohubky...nebo co," začal Abe rozpačitě a ukázal na talíř ve své ruce. „Popravdě nevím, co to k čertu je, vzal jsem to jenom jako záminku, abych sem nepřišel jen tak a-"

„To je v pořádku," ujistila ho a plaše se usmála. „Přece jsi už u mě v pokoji byl. Stokrát."

„To sice ano, ale... ne, takhle... totiž...," Abe hledal těžko správná slova.

„Je to trochu divný," napomohla mu.

„Je to hodně divný," souhlasil a úlevně se rozesmál. „Je to divnější, než jsem si to představoval."

Váhavě za sebou zavřel dveře, odložil talíř s jednohubkami na prádelník, přistoupil až k ní a posadil se na postel. Od druhého úkolu Turnaje měli pro sebe nanejvýš pár hodin a ještě si o tom všem nestačili pořádně promluvit. Oba poznali, že je ta správná chvíle.

„Nemělo by to být divný, ne?" namítla Eileen. „Známe se přece celou věčnost."

„A není to právě proto divný?" povytáhl obočí. „Víš, nemůžu tě vzít ani na opravdové rande, kde bych se tě vyptával na oblíbené jídlo, oblíbený famfrpálový tým-"

Eileen se zprudka nadechla, ale Abe ji zarazil.

„Ano, já vím, že famfrpál nesnášíš," přerušil ji okamžitě, než stačila cokoliv říct. „Ale chápeš, co tím chci říct? Všechny tyhle ty normální věci, co ostatní dělají, aby se poznali, to my nemůžeme. A proto je to divný."

Přikývla a oba chvíli rozpačitě zírali do kouta. Z dolních pater k nim doléhaly hlasy a zvuky velké společnosti.

„No a nemá to prosté řešení?" promluvila jako první nejistým hlasem.

„Já nevím, má?" otočil k ní dychtivě hlavu.

„Proč prostě tuhle fázi nepřeskočit?" navrhla a tváře jí okamžitě zrudly nervozitou a vzrušením zároveň. „Prakticky jsme se seznamovali osmnáct let, to bohatě stačí k tomu, abychom všechny ty trapné začátky přeskočili."

„A jak si to představuješ v praxi?" zeptal se opatrně, protože si nebyl jistý, jestli ji správně pochopil.

„V praxi?" zopakovala a šibalsky se usmála. „Co třeba takhle?"

Pomalu se k němu naklonila, uchopila jeho tvář do svých dlaní a dlouze ho políbila. Když se od sebe po chvíli odtáhli na pár centimetrů, byly všechny pochybnosti pryč.

„Jo, s tím bych se asi smířil," zamumlal Abe a než stačila cokoliv odpovědět, tentokrát políbil on ji a jeho štěstí se proměnilo v tak intenzivní a upřímnou radost, až to téměř zabolelo. Jejich polibky vzápětí nabraly na intenzitě a vášni, jako by ten další už nemusel přijít.

Zatímco Eileen poslepu smetla přebytečné polštáře za svými zády na zem, Albus mávnutím hůlky zamknul dveře od pokoje. Pak ji položil na postel a na okamžik zaváhal.

„Co se děje?" zamračila se nechápavě.

„Ten kocour, divně se kouká," vysvětlil Abe s očima upřenýma na Kocoura na vedlejší posteli.

„Takhle se kouká vždycky," namítla a pokusila se jeho pozornost rozptýlit dalšími polibky.

„Nemohl by se prostě otočit?" požádal ji nejistě.

Eileen pobaveně povytáhla obočí, ale pak směrem ke svému mazlíčkovi pronesla: „Kocoure, otoč se."

Kocour nespokojeně zamňoukal, olízl si packu a líně se otočil zády k nim. Aby dal najevo svůj nesouhlas, divoce šermoval ocasem ze strany na stranu.

„Víš, čekala bych, že budeš nervózní z toho, že jen o patro níž jsou naši rodiče," přiznala Eileen pobaveně, „ale že tě vyděsí kočka..."

„Pssst," umlčel ji syknutím a než stačila říct ještě něco, přetáhl přes ně přikrývku a Ela rázem zapomněla na všechno kolem.

****

Nikolaos s Teddym se domů vrátili v mírně podnapilém stavu. Lola proto svého kamaráda předala do péče Vicky, a aby jim poskytla patřičné soukromí, vrátila se mezi smuteční hosty. Jak se ukázalo, žal se alkoholem snažila spláchnout většina přítomných. U některých ohnivá whisky probudila skvělou náladu k vyprávění historek („Pamatujete si, jak Ted dorazil pozdě na vlastní svatbu? Myslel jsem tenkrát, že mu dá Andromeda košem u oltáře.") u jiných ještě prohloubila smutek a depresi. Ona sama se cítila někde na půl cesty mezi oběma stavy: žal byl o něco snesitelnější, ale doopravdy nezmizel. Rozumně usoudila, že bude lepší, když vystřízliví, a proto si nalila do velkého hrnku černou kávu. Zdvořile si popovídala s Potterovými, vyslechla si Jamesovy stížnosti na nedostatek pěkných žen v anglické famfrpálový lize a dobrých deset minut trpěla při konverzaci s nějakými postaršími úředníky z ministerstva, jejichž jména jí připadala děsně legrační, ale rázem je zase zapomněla. Při první příležitosti se omluvila a najednou zjistila, že stojí přímo před pohovkou, na které seděl o samotě Draco Malfoy, který k ní zvedl oči ve stejnou chvíli. Vteřinu nebo dvě uvažovala o tom, že se prostě otočí a zmizí, ale přišlo jí to příliš nezdvořilé, a tak ho nejistě pozdravila a posadila se vedle něj.

„Emily mi půjčila nějaká stará fotoalba," poklepal prsty na kožené desky ve svých rukách. „Doufám, že to nevadí."

Lola střelila pohledem po své tetě stojící opodál, která předstírala, že zaujatě naslouchá Arthurovi Weasleymu, ale koutkem oka po nich nenápadně pokukovala.

„To je v pořádku," pokusila se o zdvořilý úsměv.

„Člověk si myslí, že se toho z fotografií spoustu dozví, ale když k nim nezná příběh, nic mu ve skutečnosti neřeknou," prohlásil Malfoy zamyšleně a položil album na konferenční stolek.

„Při vší úctě, nebyla jsem zrovna fotogenické dítě, pane Malfoyi," přiznala bez rozpaků. „Příliš se z těch obrázků o mém životě nedozvíte."

„Možná bych se cítil méně hloupě, kdybys mi konečně přestala vykat," požádal ji.

Lola si rozmrzele povzdychla. „Vidím vás asi po páté v životě, jste pro mě pořád tak trochu cizí."

Draco přikývl. „To ty pro mě taky, i když teď už alespoň vím, že jsi k pátým narozeninám dostala koště."

Proti své vůli se malinko pousmála. „Jo, to si Tichošlápek ještě dělal naděje, že bude mít doma alespoň jednoho hráče famfrpálu."

„Tichošlápek je...?" zatvářil se zmateně.

„Dědeček, samozřejmě," vysvětlila. „Jen jsme mu tak nikdy nesměli říkat, aby se necítil starý. Smím se na něco zeptat?"

„Jistě," přitakal překvapeně. „Na cokoliv."

„Kde je váš otec?" otázala se zpříma. „Chci říct, evidentně není tady, ale..."

Nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu.

Dracova tvář pobledla a jeho rysy ztvrdly. Chvíli upřeně zíral na svoje ruce v klíně.

Lola se k němu naklonila, ohnivá whisky jí rozvázala jazyk víc, než by si za normálních okolností dovolila. „Víte, připadá mi, že máte dost rodinných problémů i beze mě," řekla klidně. „Možná byste se měl nejdřív vypořádat se svou minulostí, než začnete uvažovat nad tím, že nějak do svého světa začleníte i nás. Protože když chcete, abychom spolu my dva vycházeli, musíte přijmout i celou moji rodinu a upřímně řečeno, nemyslím si, že by Sirius byl jen tak ochotný vašemu otci odpustit všechny prohřešky, kterých se na naší rodině dopustil."

Draco byl její nenadálou upřímností zaskočený a stále mlčel.

„Prostě si myslím, že by vůči nám všem bylo fér, kdybyste tohle všechno nějak vyřešil," pokračovala, „protože jinak tu bude pořád dusno a nic z toho se nespraví."

S těmi slovy vstala z pohovky a zamířila rovnou do předsíně, kde se srazila se Scorpiusem. Právě se v hromadě kabátů pokoušel najít ten svůj. Setkání s dalším Malfoyem ji přinejmenším pobavilo.

„Chtěl ses nenápadně zdejchnout?" povytáhla obočí tázavě.

„Neřekl bych, že tu o mou přítomnost někdo stojí," prohlásil Malfoy uštěpačně. „Jen si to na rozdíl od otce a babičky umím připustit."

Konečně se mu podařilo kabát vyprostit. Přehodil ho přes sebe, omotal šálu kolem krku a vyrazil ke dveřím.

„Počkej," zarazila ho Lola náhle a překvapila tím nejen jeho, ale částečně i samu sebe. „Kam máš v plánu jít?"

„Říkal jsem si, že bych zašel někam na jídlo," přiznal zaraženě. „Nějaké normální, ne tohle smuteční... Dělá se mi z těch jednohubek špatně."

V jeho hlase zaslechla stopy hořkosti a vzápětí ji napadlo, jak těžké to pro něj muselo být - přijít na smuteční slavnost za osobu, kterou nikdy nepoznal a ještě do společnosti, mezi kterou nezapadá.

„Znám dole ve městě hospodu, kde dělají slušnou rybu a hranolky," navrhla mu.

Scorpius si ji chvíli podezřívavě měřil, jako kdyby se snažil odhalit nějaké postranní úmysly, ale nakonec řekl: „Proč ne? Neměl jsem ji věčnost."

Nikolaos si zašla pro kabát, a pak společně odešli. Narcissa stojící u okna v jídelně sledovala jejich siluety mizící ve tmě. Těsně vedle ní se zčistajasna vynořila Selene. Jedna druhou dlouho pozorovaly a současně přemýšlely nad tím, kolik času uplynulo od jejich tajného spiknutí proti Luciusovi v Bradavicích.

„Jak se cítíš?" zeptala se Selene tiše.

Narcissa neurčitě pokrčila rameny. „Jako krysa," odpověděla. „Moje sestra zemřela a já nedokázala překonat svou hrdost a přijít s omluvou, dokud byl čas."

„Andromeda k tobě jistě nechovala žádnou zášť," pokusila se ji Selene konejšit.

Narcissa na okamžik semkla víčka a nevesele se usmála. „Přestaň být tak zdvořilá, vytáčí mě to k nepříčetnosti."

Na to jí Selene nic neřekla a raději mlčela.

„Všechno, co jsem kdy udělala, jsem udělala pro svou rodinu," prohlásila pak Narcissa rozhodně. „Chtěla jsem jen Draca chránit, nic víc."

„Možná je na čase si přiznat, že tvoji ochranu nepotřebuje," doporučila jí Selene. „Ani on, ani tvůj vnuk nebo Lucius. Měla bys žít svůj život, ne jejich."

Odněkud na Selene zavolala Hermiona, a tak nechala Narcissu zase samotnou.

****

Po hádce Eileen a Severuse si Laura nalila několik skleniček vína na uklidnění. Potom zahlédla Malfoyovy a obrátila do sebe i zbytek láhve na kuráž. Neměla náladu na kohokoliv z nich, zejména nehodlala čelit tváří tvář Narcisse Malfoyové. Ukázalo se, že pít na prázdný žaludek se nevyplácí a během pár minut cítila, jak jí alkohol vlezl do hlavy. Zbytek večera se pokoušela proplouvat nenápadně z místnosti do místnosti, aniž by musela potkat ty, které nechtěla. Nicméně jak večer postupoval a hostů pomalu ubývalo, zdálo se to čím dál těžší a těžší, a proto se ukrývala s druhou láhví v knihovně, kde ji také našel Anthony Bale.

„Tak přece jen tady bydlíte," prohlásil překvapeně, když ji spatřil sedět na okenním parapetu. „Za celý den jsem vás nezahlédl, začínal jsem o tom pochybovat."

Laura k němu namáhavě zvedla oči pod ztěžklými víčky. „Pokouším se některým lidem vyhnout," odpověděla upřímně.

Bale se pobaveně uchechtl, když pochopil, že je opilá. Přišlo mu zábavné vidět ji uvolněnou. „Někomu konkrétnímu?"

„Můžete zkusit hádat," odtušila a dolila si další sklenku.

Bale chvíli předstíral zamyšlení. „Řekl bych, že to bude nejspíš pan Malfoy."

„Dobrý postřeh."

„Zřejmě máte poněkud komplikovaný vztah, když to řešíte takhle," pohodil hlavou k láhvi vína.

„Vztah?" vyprskla smíchy, až ho svou bezprostředností upřímně překvapila.. „Jestli nazýváte vztahem deset minut intimní blízkosti v kobce, zatímco jsem byla přesvědčená, že se nedožiju rána... pak ano, to jistě byl komplikovaný vztah."

Bale nijak nedal najevo překvapení, jen si ji zvědavě měřil. „Řekl bych, že jste malinko opilá."

„Tak to byste si měl dávat dobrý pozor, pane Bale," zamumlala s hlavou opřenou o okenní tabulku, „když jsem byla naposled opilá, vznikla z toho Eileen. Jak jste dnes mohl vidět na vlastní oči, její otec je taky velmi zábavný chlapík."

„Jste samé překvapení," povytáhl obočí. „Snad se neurazíte, když vám řeknu, že se královsky bavím."

„Jen do toho," mávla rukou, „smějte se mi. Být to někdo jiný než já sama, taky bych se smála."

„Myslím, že máte dost, měla byste si jít lehnout," doporučil jí pobaveně.

„Nejsem si jistá, jestli ty schody vyjdu bez toho, aniž bych zakopla o vlastní nohy," přiznala poraženě.

Bale jí s povzdychem vypáčil z ruky skleničku i láhev a postavil je na stůl. „Tak pojďte," nabídl jí rámě a Laura ho ochotně poslechla.

Z knihovny prošli předsíní do prvního patra, aniž by je někdo zpozoroval. Cestou se musela druhou rukou opírat o zábradlí, ale jinak se jí kupodivu dařilo předstírat, že je v pořádku. Odvedl ji až do ložnice, kde téměř okamžitě zalehla do postele a přitiskla tvář do polštářů.

„A víte, co je na tom to nejsmutnější?" zamumlala, když se s rukou na klice chystal k odchodu.

„Nevím, ale určitě mi to prozradíte."

„Kdyby věděli... kdyby oba znali všechna moje tajemství, ani jeden by se mnou už nikdy nechtěl mít nic společného," zašeptala.

„To určitě přeháníte," pokusil se ji povzbudit, ale než mu stačila odpovědět, začala pravidelně oddychovat.

Anthony za sebou potichu zavřel dveře její ložnice a vyšel do chodby právě ve chvíli, kdy Albus Potter seběhl točité schodiště z půdního pokoje. Zarazil se uprostřed pohybu zapínání posledních knoflíčků košile a rozpačitě se na kolegu svého otce zadíval. Bale mu odpověděl roztržitým přikývnutím a každý pokračovali po svém.