Turnaj tří kouzelnických škol v posledních týdnech oddělení bystrozorů zaměstnával víc, než bylo Harrymu milé. Vzhledem k narůstající kriminalitě v kouzelnickém podsvětí a nevysvětlitelným útokům, ke kterým teď docházelo stále častěji, se mu každý volný bystrozor hodil ve službě v ulicích Londýna. Hamish MacFarlan nicméně trval na tom, že k ruce potřebuje minimálně šest bystrozorů a Harry mu je neochotně propůjčil.

Sedmnáctého února bylo na Ústředí bystrozorů i přes brzkou ranní hodinu nezvykle živo. Toho dne po setmění mělo v Bradavicích dojít k druhému úkolu a právě probíhala poslední porada, na které se měli ujistit, že je všechno připraveno.

„Jak už jsem říkala, prostor je zajištěn všemi potřebnými ochrannými zaklínadly, pracovali jsme na tom celý týden a včera několikrát zkontrolovali," odříkávala Lola zamyšleně a dvacet lidí sedících v zasedací místnosti jí bedlivě naslouchalo, „svoji pomoc nám nabídlo pět bradavických pedagogů, které jsme již obeznámili s tím, jaká jsou pravidla. Všechno bude z naší strany pod kontrolou, šampionům se nic nestane."

„Děkujeme, slečno Blacková," pokýval MacFarlan potěšeně hlavou. „Pane Gregoroviči?"

Viktor, který doposud celé poradě jen mlčky naslouchal, si neochotně vzal slovo. „Vaše žádost mě upřímně nijak nenadchla," povzdychl si a probodl MacFarlana nesouhlasným pohledem. „Nicméně na Odboru záhad nám vyšli vstříc a dva exempláře nám zapůjčili. Jsou poněkud oslabení, to ano. Ale ne bezmocní. Chci mít vaše slovo, že na ně dohlédnete, MacFarlane."

„Máte mé slovo, pane Gregoroviči," ujistil ho Hamish spěšně. „Pan Tarkovskij přislíbil, že se od nich nehne ani na krok, až do Bradavic dorazí."

Všichni přítomní instinktivně otočili hlavu k Andrejovi, který nepatrně přikývl. Viktor však nevypadal, že by ho kdovíjak slova vedoucího Odboru kouzelných her a sportů uklidnila.

„Pokud do toho můžu vstoupit," ozvala se Laura Blacková, která si všechny přítomné doposud měřila skrz hromadu papírů, které před ní ležely na stole, „vystavujete tím nebezpečí nejen všechny šampiony, ale i zbylé studenty a o bystrozorech a pedagozích, kteří budou po celou dobu v bezprostřední blízkosti, ani nemluvě."

„Při vší úctě, setkáváme se denně s mnohem většími hrůzami," skočil jí do řeči Anthony Bale, jeden z bystrozorů. Pár jeho kolegů se pobaveně ušklíblo.

Laura se však nenechala vyvést z míry. „Já taky, pane Bale. To ale neznamená, že nám bude přát štěstí věčně."

Bale jen pokrčil rameny, tyhle tahanice napříč odbory se ho netýkaly. Dělal jen svou práci.

„Reagujete přehnaně, protože jedním ze šampionů je vaše dcera," pokoušel se jí MacFarlan uklidnit.

„Reaguju přehnaně, protože si koledujete o další průšvih," opáčila Laura nevzrušeně.
„Laura má samozřejmě pravdu," přitakal Harry, „všem nám jde především o bezpečí těch dětí. Při vší úctě, tenhle úkol je trochu moc, Hamishi. Byl jsem ochotný přetrpět mantichory, ale tohle..."

„Úkol má prověřit jejich schopnost poprat se se strachem!" objasnil MacFarlan zapáleně.

„A naši schopnost udržet je při životě," zašeptal Andrej sarkasticky a Lola se po něm ohnala srolovaným pergamenem, čímž si vysloužila od matky sedící naproti podezřívavý pohled.

Jednání na ministerstvu se protáhla do deváté hodiny ráno. Laura, Viktor a několik dalších se pokoušeli napadnout Hamishův plán ze všech stran. Lola však musela připustit, že byl druhý úkol brilantně promyšlený do posledního detailu. MacFarlan a jeho kolegové nenechali nic náhodě, tím si byla jistá. V posledních dnech také na ničem jiném dnem i nocí nepracovala. Jejím úkolem bylo vymyslet všechny možné způsoby, kterými by se mohlo něco pokazit; a toto nebezpečí vzápětí eliminovat. Jestli něco nebude fungovat podle plánu, padne vina na její hlavu. A to si nemohla dovolit.

Harry jednání vzápětí ukončil a každý si začal sbírat svoje věci. Andrej se proti své vůli připojil k Viktorovi Gregorovičovi a dvěma bystrozorům. Lola počkala na Lauru a vydala se s ní dolů na Odbor záhad. Právě vystoupily z výtahu a znuděnému hlídači obě ukázaly své průkazy.

„Mám z toho úkolu nepříjemný pocit," povzdychla si Laura, když kráčely dlouhou chodbou směrem k její kanceláři.

„Neboj se," chlácholila ji Lola, „vždyť je to úkol přímo pro ni. Tohle zvládne levou zadní."

„Nebojím se o Eileen, vím, že si poradí," připustila Laura. „Bojím se toho, co všechno se může pokazit."

„Nic se nepokazí," ujistila ji Lola. „Budu přímo tam. Dohlédnu na ni."

„Dohlédni hlavně na sebe," prosila ji Laura tiše.

„Byla jsem na horších místech a zažila jsem větší strach," pousmála se. „Tohle je nevinná rozcvička."

Laura dceru probodla skeptickým pohledem, ale nijak její slova nekomentovala. Opřela se do mohutných dveří a společně vešly do její kanceláře, ve které k Lauřinu překvapení někdo byl.

Erin Adlerová při pohledu na svoji šéfovou mírně zrudla v obličeji, jako kdyby ji nachytaly při něčem zakázaném.

„Přinesla jsem vám nejnovější poštu," vysvětlila a ukázala posunkem na hromadu pergamenů na Lauřině stole.

„To je skvělé, díky Erin," přitakala Laura a posadila se za stůl „Něco urgentního?"

„Z Falmouthu přišlo varování," ošila se Erin nervózně a úskokem pohlédla na Lolu, jako kdyby si nebyla jistá, jestli před ní může o věci mluvit.

„To je v pořádku," ujistila ji Laura nevzrušeně, zatímco si papíry na stole třídila na hromádky.

„Mají podezření, že našli v pozůstalosti Augusty Baudelairové obraceč času," vysvětlila Erin tiše.

Laura si unaveně povzdychla. Každoročně jim chodilo minimálně jedno hlášení o znovunalezeném obraceči času. Za ta léta, co Laura na Odboru záhad pracovala, se všechna ukázala jako falešná. Obraceče času byly nenávratně zničeny během toho večera před čtyřiadvaceti lety, kdy její rodiče prošli obloukem na druhou stranu. Sama jejich roztříštěné kousky viděla na vlastní oči. To ovšem Erin nemohla tušit, pracovala pro ni teprve pár měsíců.

„Připravte mi všechno potřebné, vyrazím tam sama během pár minut," požádala Erin. Žena přikývla a spěšně opustila kancelář.

Sotva za sebou zavřela dveře, Lola se k matce otočila. „Myslíš že-?"

„Je to planý poplach," ujistila ji Laura věcně. „Všichni doufají, že se ještě nějaký podaří objevit."

„Ale proč? Vždyť jsou nebezpečné," namítla Lola.

„Protože díky obraceči by mohli třeba zvrátit válku," zašeptala Laura, „přivést zpátky své milované...Je to příliš velké pokušení. Pro dobro nás všech doufám, že žádný opravdu neexistuje."

Laura obešla stůl a z komody pod oknem vytáhla dřevěnou truhlici opatřenou zámkem. „Tak tady je máš," podala bednu dceři. „Mělo by jich být přesně šest, Erin je poslední týden poctivě chytala po celém ministerstvu."

Lola truhlici přijala, byla překvapivě lehká, ale mírně se v jejích rukách otřásala. Něco se z ní pokoušelo dostat ven. „Chcete je potom vrátit?"

„Jen to ne," pousmála se Laura. „Pěkně si ty potvory zničte. Nám jsou stejně k ničemu."

„Tak dobře," přikývla Lola a nacpala si truhlici do podpaží, aby matku mohla ještě krátce obejmout.

„Víš, co jsi mi slíbila," připomněla jí Laura.

„Dáme na sebe obě pozor, slibuju."

Lola spěšně opustila Odbor záhad a vyjela výtahem do rušného atria Ministerstva kouzel, kde panoval každodenní shon a blázinec. U dlouhé řady krbů, odkud se denně zaměstnanci přemisťovali, na ni čekal Teddy Lupin obtěžkaný batohem a dvěma taškami.

„Ne že bychom cestovali zrovna nalehko," ušklíbl se, když spatřil truhlici, kterou s sebou Lola vláčela.

„Zatím to vypadá jako jedno velké stěhování."

„Docela se těším," připustil Teddy, když se společně zařadili do fronty u nejbližšího krbu. „Jako kdybych byl sám šampionem. Pořádné dobrodružství v Bradavicích, to mi vážně chybělo!"

„Tak to jsi jediný," ušklíbla se Lola, „už toho mám docela po krk. Co je u vás nového? Jak se má teta Andromeda?"

„Babička je pořád nemocná," povzdychl si Teddy.

„Myslela jsem, že je to jen chřipková epidemie," zamračila se Lola.

„Vždyť ji znáš, odmítá jakoukoliv pomoc," zamumlal Teddy. „Je děsně paličatá, nechce se nechat vyšetřit u Munga a dál si vaří ty svoje odvary. Vážně, jestli se mě ještě někdy v životě zeptá, po kom jsem tak tvrdohlavý, nastavím jí zrcadlo."

„Můžu napsat Tichošlápkovi, aby se za ní zastavil a pokusil se ji přesvědčit, ať si zajde k Mungovi," nabídla se mu.

„To by bylo fajn," přitakal Teddy.

„Tak jdeme na to," povzdychla si Lola, nasoukala se do krbu jako první a zelené plameny ji v okamžiku pohltily.

****

Edward odjakživa bojoval s nechutí ranního vstávání. Kdyby mohl, začal by fungovat někdy kolem poledne. Ani sedm let školní docházky ho nenaučilo vylézat z postele bez ustavičného zívání a vzteklého mumlání. Opouštěl chlapecké ložnice jako poslední, ostatní byli dávno na snídani. Když na něj ve společenské místnosti nečekala Soňa, nebyl nijak přikvapený. Nechodila na snídaně pravidelně kvůli slunečnému počasí, které v posledních dnech panovalo.

Podezření, že se děje něco zvláštního, ho přepadlo ve dveřích Velké síně, když u zmijozelského stolu nenašel ani Eileen. Zamyšleně ve spěchu do sebe naházel misku cereálií a zašel k nebelvírskému stolu, kde narazil mezi posledními na Franka Longbottoma.

„Hele, Franku, kde je Abe?"

Frank se zamyšleně rozhlédl, jako kdyby si až teď všiml, že jeho spolubydlící chybí. „Byl v koupelně, když jsme odcházeli," vysvětlil. „Říkal, že půjde hned za námi. Ale tady dole jsem ho už neviděl..."

„Jasně, díky," přerušil ho Edward netrpělivě.

Nezbylo mu nic jiného, než vyrazit na vyučování. Zamířil rovnou do učebny přeměňování, kde už většina spolužáků čekala na příchod profesorky Scamanderové. Ani jednoho ze svých blízkých tam však nenašel. Samo o sobě to nebylo nijak zvláštní, při prvním úkolu šampiony profesorka McGonagallová z výuky také omluvila. Nedokázal se však na hodinu vůbec soustředit. Sotva vnímal, co po nich Scamanderová vůbec chce. Když konečně zazvonilo, posbíral svoje věci a vyběhl z učebny dřív, než jim vůbec profesorka dovolila odejít.

Měl volnou hodinu, a tak zamířil rovnou na zmijozelskou kolej a bez otálení rozrazil dveře do dívčí ložnice. Eileenina postel, která byla nejblíž ke dveřím, vypadala jako obvykle; plná oblečení a krámů, které na ni naházela, když něco ve spěchu hledala. Jenže Sonina postel zůstala také neustlaná a rozházená, což se jí vůbec nepodobalo. Vypadalo to, že obě děvčata měla při odchodu naspěch.

Edward otevřel šuplík v nočním stolku u Eileeniny postele a vytáhl z něj kus starého usmoleného pergamenu. Poklepal na něj hůlkou a prohlásil: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Přímo před očima mu vyrostla mapa Bradavic se stovkami pohybujících se teček. Ty, které hledal, však nenašel.

****

Ozvalo se zaklepání na dveře od koupelny. Albus vypnul sprchu a vystrčil hlavu zpoza závěsu.

„Co je?"

„Jdeš s námi na snídani?" volal na něj skrz dveře Frank.

„Běžte sami, doženu vás!" odpověděl.

Potom znovu otočil kohoutkem a nechal proudy horké vody, aby mu bičovaly rozbolavělé tělo. V posledních dnech to s tréninkem trochu přeháněl. Teď však nebyl čas polevovat, musel na sobě tvrdě pracovat. Hrát pár zápasů ročně bylo něco jiného, než hrát famfrpál profesionálně. S Montroseskými strakami ho čekají v sezóně i dva zápasy týdně, a to vyžaduje řádnou přípravu.

Dnes mu však daleko větší starosti dělal Turnaj tří kouzelnických škol. Za pár hodin ho čeká druhý úkol. Byl velmi nervózní; zdaleka ne však tak moc, jako při prvním úkolu. Utěšoval se tím, že se přinejhorším znemožní před celou školou. Anebo umřeš, ty pitomče, napadlo ho. Horší to být prostě nemůže.

Když se usušil a oblékal se, napadlo ho, jestli je příliš brzo na to, aby zašel za Eileen. Včera se domlouvali, že by mohli celý den čekání strávit spolu, aby alespoň částečně zahnali nervozitu z nadcházejících událostí. Až budou mít tenhle úkol za sebou, mohl by jí říct konečně pravdu. Možná... Zrovna otevřel dveře od koupelny, když ho přímo do prsou zasáhlo omračující kouzlo.

****

Michail Lissenko nikdy nepochopil, jak se Soňa Daškovová může bavit se svými soupeři. Turnaj tří kouzelnických škol byl přece soutěž, kde vítězem mohl být jen jeden. Navazováním vztahů s ostatními šampiony jen zbytečně ztrácela čas. Nejdřív ze všeho si myslel, že je proklatě mazaná. Mohla se s nimi spřátelit jen naoko, aby využila jejich slabin. Když však začala chodit s tím tupcem Gregorovičem, bylo mu jasné, že svůj zájem nepředstírá. Někdy pochyboval, že má v sobě opravdu nějakou upírskou krev. Chovala se příliš slabošsky. Jemu to nakonec může být ukradené, alespoň má větší šanci vyhrát.

Michail toho rána běhal na školních pozemcích. Dobrou fyzickou kondicí si vynahrazoval kouzelnické dovednosti. Nedělal si iluze, nebyl v zaklínadlech zdaleka nejlepší. Byl však ctižádostivý a za svým cílem šel přes mrtvoly. Hodlal tuhle soutěž vyhrát, ať to stojí, co to stojí.

Když k němu z okraje Zapovězeného lesa dolehlo zapraskání větve, zastavil na místě a instinktivně se ohlédl. Nedokázal však zareagovat dostatečně rychle, a po záblesku světla se jeho tělo bezvládně sesunulo k zemi.

****

Beatrice Achardová si na bradavický hrad a jeho obyvatele zvykala jen stěží. Když jim madame Maxime oznámila, že se mohou zúčastnit Turnaje tří kouzelnických škol, nebyla zdaleka tak nadšená, jako její sestra Claire. Kdyby bylo po jejím, zůstala by v Krásnohůlkách a jednoduše dostudovala poslední ročník tak, jak správně měla. Beatrice vždycky lpěla na svých plánech. Celý její život se skládal z nekonečných seznamů, které si pro sebe sepisovala. Nikdo nedokázal pochopit, jaké potěšení jí působí pocit zadostiučinění, když si mohla s lehkým srdcem některou z položek vyškrtnout jako splněnou. Cesta do studené a nepřátelské Anglie, kde navíc neustále pršelo, mezi položky na jejích seznamech a životních plánech rozhodně nepatřila.

Jenže Claire byla neoblomná, za každou cenu chtěla do Bradavic, aby se mohla do Turnaje přihlásit. Vždycky byla z nich dvou ta podnikavější, ráda zkoušela nové věci. Beatrice lpěla na těch starých. Představa, že by měla poslední rok studia strávit bez své sestry, bez svého dvojčete, ji děsila. Odjela proto s ní a společně vhodily jméno do Ohnivého poháru. Ten však vybral Beatrice, a všechny její plány a seznamy najednou ztratily svůj význam.

Poprvé Beatrice neměla nad svým životem kontrolu, a proto se cítila ztracená. Doslova. Když toho rána mířila na vyučování, nejspíš byla příliš ponořená do svého vnitřního světa. Najednou se ocitla uprostřed chodby, kterou nepoznávala. Nesnášela tenhle pitomý hrad, nesnášela Anglii, nesnášela madame Maxime za to, že je sem přivezla.

Sotva si všimla, že se k ní někdo neslyšně zezadu připlížil. Když ji něčí ruce objaly kolem pasu, přidušeně vykřikla.

****

Eileen se probudila příliš časně; dávala to za vinu nervozitě, která se jí během včerejšího dne usídlila v okolí žaludku. Mohla jen doufat, že čas do večera uteče stejně rychle jako minule a brzy bude mít všechno za sebou.

Neměla vůbec žádnou představu, čeho se mohl druhý úkol týkat. Ať byl do příprav zapojen kdokoliv, dařilo se jim informace držet pevně pod pokličkou. Nebyla hloupá, poznala, že se jí sestra v posledních dnech vyhýbá, zřejmě tentokrát věděla až příliš. Eileen však ve skrytu duše doufala, že mlčením jí Lola dává najevo i to, že nadcházející úkol zvládne bez pomoci či nápovědy.

Potichu a hbitě, aby ostatní děvčata neprobudila, se ustrojila a vyklouzla ven z ložnice. Vyrazila přímo na brzkou snídani. Do Velké síně však toho dne už nedorazila.

****

Francois Delluc svoji účast v Turnaji tří kouzelnických škol bral velmi vážně, nezáleželo mu však ani tak na vítězství, ale na mimořádném postavení, které mu jakožto šampionovi náleželo. Měl tři starší bratry, se kterými musel celý život soupeřit o pozornost rodičů. Nikdy mu nic nevyčítali, ale někde hluboko uvnitř tušil, jaké zklamání prožívali, když se jim ani na čtvrtý pokus nepodařilo na svět přivést vytouženou dceru. Franocis se svým bratrům nikdy nedokázal vyrovnat, jelikož byli velmi zdatnými čaroději. Nejstarší bratr Christian byl primusem a dostal vyznamenání v oblasti léčitelství ještě během studií. Vincent se oproti tomu dostal do jednoho z nejlepších famfrpálových týmů a stal se jedním z nejúspěšnějších střelců francouzské ligy vůbec. Phillipe, který byl jen o rok starší, pak získal výbornou pozici na francouzském ministerstvu. Ať Francois doposud udělal cokoliv, kráčel jen ve stopách svých starších bratrů. Opakoval to, co oni zvládli dávno před ním.

Tentokrát však poprvé uspěl v něčem, co jeho bratři nedokázali. Stal se krásnohůlským šampionem a rodiče mu okamžitě poslali dopis plný pýchy a očekávání. Nesměl je zklamat.

Byl připraven ze sebe v druhém úkolu Turnaje dostat to nejlepší. Chtěl dopoledne strávit v knihovně čtením několika šikovných příruček o zaklínání pro pokročilé. Cestou z mrzimorské koleje, která byla pro tento rok jeho domovem, však ztratil nečekaně vědomí.

****

Soňa slyšela Eileen toho rána odcházet, ale záměrně předstírala spánek tak dlouho, dokud i ostatní děvčata nevstala a neodešla na vyučování. Do pokoje proudilo sluneční světlo, byl další jasný den. Ollie Nottová při odchodu roztáhla závěsy; dělala to záměrně pokaždé, když mohla. Soňa její chování přecházela mlčky, nechtěla jí dopřát ten pocit triumfu, kdyby se na ni přede všemi utrhla. Ollie nejspíš doufala, že jí ublíží, když si ihned po probuzení uvědomí, kým je. Pravdou bylo, že Soňu podobnými maličkostmi a drobnými narážkami zraňovala víc, než si byla ochotná připustit. V Kruvalu se nikdy necítila odstrkovaná nebo odlišná, celý hrad žil nočním životem a všichni se k sobě chovali jako by si byli rovni. Kruval není přátelské místo, každý zde funguje sám za sebe, a o to těžší však pro všechny bylo přizpůsobit se Bradavicím. Tady studenti drží při sobě, dokonce ani neplatí tradiční rivalita mezi kolejemi. Až v Bradavicích Soňa pochopila, jaké je to mít opravdové přátele. Najednou se cítila příliš zranitelná.

Vyhrabala se z postele a opatrně natáhla ruku před sebe, až se její prsty ocitly v kuželu slunečního svitu, který dopadal na dřevěnou podlahu. Okamžitě ucítila prudkou bolest, jako když se dotknete rukou rozpáleného hrnce. Instinktivně stáhla ruku zpátky a prohlédla si načervenalou kůži. Kdyby zůstala na slunci déle, naskákaly by jí bolestivé puchýře, které by se vzápětí změnily na popáleniny. Věděla to. Pocítila onu bolest na vlastní kůži. Jednou jedinkrát, před několika lety, když se pokusila sama sobě dokázat, že je normální jako ostatní děti. Nebýt Cat, která ji na poslední chvíli z prudkého poledního slunce strhla stranou do stínu, byla by mrtvá.

Mávnutím hůlky závěsy zase zatáhla, teprve potom se cítila bezpečně, aby opustila vyhřátou postel. Nazula si bačkory a z křesla pod oknem stáhla župan. Nejdřív si dopřeje pořádnou sprchu, a potom počká na Edwarda, až mu skončí hodina přeměňování. Mohl by jí pomoct zahnat myšlenky na druhý úkol někde v osamělém přístěnku.

Dveře do dívčí ložnice se otevřely v tu chvíli, kdy natáhla ruku ke klice. Čekala, že se na jejich prahu objeví Eileen. Možná proto nestihla zvednout hůlku dostatečně rychle.

****

„Dáš si kafe?"

Aniž by čekal na odpověď, strčil jí Andrej šálek do ruky a postavil se po její bok. Chvíli mlčky pozorovali klidnou hladinu jezera.

Andrej si nahnul svůj hrnek k ústům a vzápětí kávu vyprskl na trávník vedle sebe.

„Studený," vysvětlil, když zachytil její tázavý pohled.

Lola se pobaveně ušklíbla, omotala dlaň kolem hrnku, který svíral v ruce, a během vteřiny z nápoje stoupaly obláčky kouře. Andrej sebou při letmém doteku jejích prstů cuknul, doufal však, že si toho nevšimla.

„Dík," zamručel.

„Tak druhý úkol," povzdychla si zhluboka a usrkla své kávy.

Nevěděl, co na to říct. V posledních dnech se nebavili o ničem jiném, sotva jim zbyl čas na trénink. Michaela Blancharda a záhadu okolo Bogdanova museli odsunout do pozadí. Ne že by si Andrej stěžoval, bylo příjemné pro změnu řešit něco, kde nešlo o život. Minimálně ne o ten jeho.

„Třeba se to tentokrát obejde bez průserů," vypadlo z něj po chvíli upřímně.

Lola se proti své vůli zasmála, už tenhle typ nuceného smíchu rozpoznal. Trávil s ní příliš času.

„Kdybych se mohla od šampionů držet dál, byla bych klidnější," připustila váhavě. „Takhle mám pocit, že je vystavuju ještě vyššímu riziku."

„Nebuď tak vztahovačná," doporučil jí. „Čekají na ně horší překážky než zamindrákovaná bystrozorka ve výcviku."

Jeho sarkasmus částečně fungoval, vypjatý výraz v její tváři mírně polevil. „Na tom něco bude," připustila. „Poslyš, to kafe je odporný, kdes ho vzal?"

„Vařil jsem ho sám," ohradil se uraženě. „Ale máš pravdu, nedá se pít."

„Tímhle bys zabil i trolla," ušklíbla se a vylila zbytek kávy do trávy.

„Příště si ho uvař sama, Blacková," odsekl nerudně.

Lola zběžně zkontrolovala hodinky. „Do soumraku zbývá pět hodin. Šampioni jsou na místech?"

„Všichni do jednoho," souhlasil. „Podívejme, koho to tu máme!"

Lola se ohlédla směrem, kam Tarkovskij znenadání upřel zrak. Skrz školní pozemky k nim mířil Scorpius Malfoy.

„Není to tvůj malej nevlastní bráška?" neodpustil si Andrej popíchnutí.

Nikolaos ho probodla varovným pohledem, který však její mentor okázale ignoroval. „Nebudu rušit rodinnou chvilku," uchechtl se a otočil se k odchodu.

„Tohle mi nedělej!" sykla varovně, ale to už se Andrej s úšklebkem od ucha k uchu vzdaloval.

Lola zůstala rozpačitě stát a nevěděla, co si počít. Od svého návratu do Bradavic po vánočních prázdninách se setkání se Scorpiusem vyhýbala. Nejen že byla najednou bohatší o otce, o kterého nestála, ale jako bonus k tomu získala i nepříliš výřečného bratra. Když Scorpius konečně zvedl oči ze země a poznal, na koho u jezera nečekaně narazil, zůstal na okamžik rozpačitě stát. Jeden druhého si dlouhou chvíli měřili, než téměř současně udělali váhavý krok vpřed.

„Nikdy jsem netoužil po tom mít sestru," začal Scorpius rozhovor zpříma.

„Najednou začínám docela chápat, proč s tebou ostatní nevychází," ušklíbla se Lola sarkasticky.

„Nech mě tu větu doříct," požádal ji a Lola zase zamkla. „Nikdy jsem netoužil po tom mít sestru," zopakoval. „Ale možná se s tím smířím."

„Já jsem taky zrovna neskákala do stropu nadšením," opáčila smířlivěji.

„Jak k tomu vůbec došlo? Že jsme příbuzní?" položil řečnickou otázku. „Otec mi toho zrovna moc neřekl."

„Jedním velkým omylem, řekla bych," povzdychla si ztěžka. „Setkala jsem se s ním, tuhle sobotu."

„S kým?" nechápal.

„S tvým otcem," vysvětlila mu.

Scorpius povytáhl obočí. „Myslíš s naším otcem."

Lola se na kratičký okamžik zarazila, ale pak váhavě přikývla. „To je trochu divná představa."

„Cítím povinnost ti říct, že patřit do rodiny Malfoyových není žádná výhra," varoval ji. „Nic dobrého s sebou to jméno nenese."

Lola se odlehčeně zasmála, než řekla: „Být Blacková je učiněné prokletí. Ani netušíš jaké."

Scorpius si ji chvíli prohlížel. I když se usmívala, v jejím výrazu bylo něco jako smutek a bolest. Možná mají nakonec i něco společného, možná oba nosí před ostatními neproniknutelné masky.

„Myslím, že tíhu ještě jednoho jména unesu," povzdychla si smířeně.

„Řekl bych, že ti nic jiného ani nezbývá."

Jeden druhého si chvíli měřili. Když se společně vraceli do hradu, propast mezi nimi se zdála o něco menší.

****

Když se Albus probral z bezvědomí, bezděčně ho napadlo, jestli snad oslepl. Prvních pár vteřin zuřivého mrkání a protírání očí mu trvalo, než si uvědomil, že se nachází v neproniknutelné tmě. Posadil se a promnul si rozbolavělá žebra. Pokusil si vzpomenout, jak se sem dostal, ale pamatoval si jen záblesk světla, když vycházel z koupelny. Prohledal kapsy, aby našel hůlku, ale jeho nejhorší předtucha se naplnila; žádnou hůlku u sebe neměl. Začal rukama šátrat ve tmě kolem sebe, připadal si jako hlupák. Plazil se po kolenou a slepě tápal do prostoru. Velmi rychle však narazil prsty do studené vlhké zdi. Otočil se na druhou stranu a po čtyřech krocích narazil na další zeď. A pak si teprve uvědomil, že je uvězněný v místnosti menší, než přístěnek na košťata. Sám, v úplné tmě a bez hůlky, si připadal bezmocný.

****

Eileen jako první do nosu udeřil zápach hniloby a nepříjemného vlhka. Posadila se na studené zemi a pokoušela se navyknout na neproniknutelnou tmu. Automaticky zajela rukou za pas, kde nosívala hůlku, která tam však nebyla. Stálo ji pár vteřin soustředění, než jí z prstů pravé ruky vyšlehly drobounké oranžové plamínky ohně. I tak malý zdroj světla osvítil místo, na kterém se nacházela.

Kobka, to byla první myšlenka, která ji napadla. Místnost ze všeho nejvíc připomínala vězeňskou celu. Čtyři holé vlhké zdi, nízký strop a jedny mohutné dřevěné dveře, ve kterých bylo vsazené malé okýnko. Doplazila se po kolenou až k němu a pokusila se ho prsty otevřít, přestože podvědomě tušila, že její snažení bude marné.

Srdce se jí prudce rozbušilo. Marně zaháněla myšlenky na malý prostor, ve kterém se jí s každým mrknutím oka dýchalo mnohem hůř.

****

Soniny oči se přizpůsobovaly tmě mnohem lépe než světlu. Zůstala několik vteřin nehybně ležet a zírat do stropu. Pokoušela se rozvzpomenout, co se stalo, a proč leží na studené zemi jenom v pyžamu. Vzpomínky se jí vracely jen velmi pomalu. Někdo ji omráčil... Někdo ji omráčil, aby ji dopravil sem.

Zprudka se posadila a rozhlédla se po místnosti. Mozek jí pracoval na plné obrátky. Nikdo jim neřekl, v kolik hodin přesně začíná druhý úkol Turnaje. Předpokládala však, že tohle bylo jeho součástí. Měla se snad odsud dostat? Ale jak? Vždyť nemá ani hůlku.

Vší silou se opřela do dřevěných dveří. Nepolevily ani o centimetr. Zkoušela to znovu a zase znovu. Prozkoumala doteky každou píď svého žaláře, ale nenašla žádný tajný vchod ani jinou možnost, jak odsud uniknout.

Jak hodiny míjely, někde hluboko uvnitř pochopila, že odtud není žádná cesta ven. Byla to zkouška.

****

Albus nevěděl, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se probral. Možná pár hodin. Klidně tu ale mohl už nějakou dobu ležet v bezvědomí. I on se pokoušel najít cestu ven, ale neviděl ani na centimetr. Ruce i nohy měl celé dotlučené a za nehty ho štípalo několik třísek, jak se pokoušel dostat pryč.

Pokusy o únik vzdal před několika minutami. Křičel o pomoc a bušil do dveří, jenže žádná odpověď nepřicházela. Stísněná atmosféra onoho místa na něj dolehla velmi rychle. Aniž by si uvědomil proč, začal o sobě pochybovat. Co když tento úkol nezvládne? Co když se přede všemi znemožní? Vždyť nemá žádné ohromné kouzelnické dovednosti, které by stály za zmínku. Ve většině předmětů je vlastně průměrný student.

A taky průměrný šampion. Vždyť minule jen dokázal obletět mantichoru na koštěti. Nic víc. To přece zvládne každý.

****

Je to jen úkol, je to jen hra, není to skutečné, opakovala si neustále dokola.

Jenže nedokázala svůj mozek o pravdivosti slov přesvědčit. Uvnitř hlavy jí neustále zněl poplach. Našli tě, ví to! Ví, že ji jen zatracená zrůda! Zavřou tě, protože jsi nebezpečná.

Eileen měla opřenou hlavu o kolena a pokoušela se zhluboka dýchat. Už dlouho neměla tyhle záchvaty paniky. Myslela, že se jich nadobro zbavila. Určitě za to mohlo to zpropadené místo.

Seděla tu už několik hodin. Anebo to byly jen vteřiny?

Žádná cesta ven. Vždyť by tu mohla uvíznout navěky...

Věděla, že je to součást úkolu. Nejspíš se je pokouší psychicky rozložit až na dřeň. Vyvolat v nich ten nejhorší strach. Jak ráda by věřila, že sebe samu překoná. Jak ráda by se přesvědčila, že je to jen hra. V tu chvíli se jí to však zdálo nemožné.

Albus! Vzpomněla si náhle. Určitě je tu někde taky. Možná je dělí jen tahle pitomá zeď.

Stačilo jen jedno jméno, jedna letmá vzpomínka na jeho tvář, a svět okolo zase nabral jasných kontur. Nával paniky byl pryč. Měla mu to říct. Měla mu to říct dřív, než se ocitli na tomhle místě...

****

„Vaším úkolem je tenhle Turnaj vyhrát, rozumíte?"

Soňu ta slova v uších štípala jako mráz.

„Špiníš pověst naší školy!"

„Jak se můžeš pachtovat s tou verbeží! Jsou to tví soupeři!"

Zatřásla hlavou, aby myšlenky zahnala.

„Vyhrát. Ten Turnaj musíte vyhrát. Za každou cenu."

Jenže ona vyhrát vůbec nechtěla.

„Myslíš, že by někdo jako ty před dvaceti lety mohl vůbec studovat?"

Viděla, jak se mu třepotal zlostí knír nad horním rtem.

„Vítěz bere všechno."

Slova Dimitrije Karasova jí přicházela na mysl stále znova a znova. Nemohla se jich zbavit. Už to bylo pár dnů, co si ji povolal k sobě do kajuty. Křičel na ni neustále něco o reprezentaci Kruvalu a cti. Sotva význam jeho proslovu vnímala, ale teď se jí zčistajasna z mysli opět vynořil jako z mlžného oparu. A každé jednotlivé slovo bylo jako dobře mířený políček do tváře.

****

Vedle tmy bylo nejhorší to ticho. Abe neslyšel posledních pár hodin nic jiného, než vlastní dech. Ten zvuk ho začal dohánět k šílenství. Když už si myslel, že to déle nevydrží, okýnko ve dveřích se zčistajasna otevřelo a někdo dovnitř cely něco strčil a zase za sebou rázně zabouchl. Albus se ke dveřím připlazil a po hmatu našel hromádku oblečení a hůlku. Svoji hůlku.

Obemkl prsty kolem známého kousku dřeva a najednou se cítil, jako by mu spadl z hrudi velký kámen, který mu doposud tlačil na plíce a bránil mu v dýchání.

„Lumos," zašeptal a prudké bílé světlo ozářilo jeho mrňavé vězení.

Společně s hůlkou mu dovnitř někdo vsunul jeho sportovní hábit, pár kožených bot, hodinky a kousek srolovaného pergamenu. Abe ho hbitě rozložil a dal se do čtení.

****

Když se malé okýnko na zlomek vteřiny otevřelo, Eileen se instinktivně stáhla zpátky. Sotva se zase zavřelo, vrhla se po hromádce jako hladový po jídle. I ona ze všeho nejdřív rozsvítila hůlku a pečlivě si prohlédla, co dostala. Hábit, boty, hodinky a kousek pergamenu.

Nejprve rozložila pergamen a přečetla si krátký vzkaz:

Druhý úkol Turnaje započne ve chvíli, kdy se otevřou tyhle dveře. Počínaje tímto okamžikem má každý šampion hodinu na to, aby nalezl klíč a dostal se ven. Hodně štěstí.

Eileen pocítila směsici úlevy, zklamání a stoupajícího adrenalinu zároveň. Úlevy, protože pobyt na tomhle místě se chýlil ke konci. Zklamání, protože vzkaz mnohé neobjasňoval. Adrenalinu, protože každou chvílí se tyhle dveře otevřou a ona nemá tušení, co za nimi čeká.

****

Hodně štěstí.

Poslední dvě slova brala Soňa jako špatný vtip.

Alespoň nebude muset před celou školou soutěžit v noční košili. Hbitě se oblékla to připraveného hábitu kruvalských barev. Na levé zápěstí si připevnila hodinky. S železnou pravidelností těkala očima ze vzkazu na ciferník a bedlivě pozorovala posunující se ručičky. Každou vteřinou svírala svoji hůlku větší silou, až jí klouby zbělaly.

****

Lola odtrhla oči od hodinek na svém zápěstí právě ve chvíli, kdy se po jejím boku objevil Hamish MacFarlan.

„Všechno vychází podle plánu," mnul si ruce spokojeně.

Lola by mu ráda odpověděla se stejnou lehkovážností, ale nejtěžší část tohoto dne byla ještě stále před nimi. Nemohla si dovolit oslavovat předem.

„Myslíte, že jsou šampioni v pořádku?" zeptala se.

„Slečno Blacková," povzdychl si, „znovu vám připomínám, že to má svůj důvod."

„Já vím," přikývla netrpělivě, „ale přece-"

„Musí se cítit osaměle," připomněl jí, „musí si sáhnout na samé dno, strávit čas bez přátel a bez podpory, aby do úkolu vstupovali všichni se stejnými šancemi."

Usmíval se na ni se svým typickým výrazem pohádkového dědečka. Rozčiloval ji doběla tím, že nic nebral vážně. Chtěla mu odseknout, že nejspíš netuší, jaký je to doopravdy pocit. Být sám, izolovaný, jen se svým strachem.

„Je to jen hra," poklepal jí na rameno. „Za hodinu bude po všem."

„Já vím," připustila neochotně. Možná si to celé brala příliš osobně.

Hamish sklouzl očima ke svým hodinkám. „Soumrak právě nastal. Je nejvyšší čas úkol zahájit. Hodně štěstí, slečno."

„Díky," odpověděla zamyšleně.

Sotva Hamish MacFarlan zmizel ve dveřích, dovnitř vešel Teddy následovaný Andrejem.

„Všichni už jsou připraveni," řekl Teddy, „osobně jsem to zkontroloval."

„Všechno na svých místech," přidal se Andrej. „Čeká se jen na nás."

„Tak jdeme na to," povzdychla si Lola odevzdaně.

****

V jednu samou chvíli se najednou otevřelo šest těžkých dřevěných dveří. Na malý okamžik šampiony oslepila přemíra světla, ale během zlomku vteřiny si jejich oči přivykly. S připravenými hůlkami vkročili obezřetně do dlouhé chodby. Jeden druhého však neviděli. Každý se nacházel na jiné straně šestiúhelníku.