„A camrálu se ihned zmocnila Morganová! Přihrává Potterovi! Potter se vyhýbá potlouku od Grassiho. A camrál má zase Morganová! Tomu říkám krásná ukázka zpětné přihrávky!"

Abe Potter se snažil ignorovat pyšné výkřiky svého otce, který hlasitě upozorňoval všechny kolem, že tamta šmouha nahoře je jeho syn. Ne že by na bratra žárlil, rodiče se ke všem třem dětem chovali stejně láskyplně, ale nerad na sebe a svoji rodinu přitahoval další pozornost. Od prvního dne v Bradavicích neustále odpovídal na otázku: Tvůj otec vážně zabil největšího černokněžníka všech dob? A spolužáky to neomrzelo ani po sedmi letech. Abe byl na svého otce pyšný, on i jeho sourozenci se zatajeným dechem poslouchali vyprávění svých rodičů o válce celé dětství. Tolik historek a dobrodružství! Jenže být Potterem bylo velmi vyčerpávající. Někdy měl pocit, že jeho okolí od něj pouze očekává velké činy, jaké vykonal jeho otec. Jenže co když je ve skutečnosti příliš obyčejný? Co když se velkému Harrymu Potterovi nevyrovná?

„Italský tým právě zkouší na anglického brankáře jestřábí hlavu! Dámy a pánové, tohle bude pěkně ostrá hra!"

Abe cítil, jak se Eileen vedle něj naklonila, aby ukázala Rose něco, co se odehrávalo právě na hřišti. Do nosu ho zalechtala jemná květinová vůně a on neodolal a vykoukl zpoza svého všechnohledu. Ještě nikdy Eileen neviděl famfrpál sledovat. Věděl, že chodila na všechny jeho zápasy, ale tam se proháněl na koštěti, zatímco ona seděla na tribuně.

„Míč drží Italové! Morelliová! Sabadini! Perettiová! Ajajaj, to byl dobře mířený potlouk od Rodericka! Camrál drží Potter! Přihrává Morganové! Znovu Potter! Znovu Morganová! A JE TO GÓL!"

Stadion okamžitě zaburácel potleskem a křikem.

„Morganová pronikla přes italskou obranu a Anglie vede deset nula!"

„Anglie, Anglie, italský tým rozbije!" zahalekal Sirius v euforii a ostatní se k němu přidali.

Eileen poskakovala nahoru a dolů a plácla si s Rose. Ohlédla se přes rameno, zachytila Albusův pohled a kamarádsky se na něj zazubila. Abe jí pozdrav oplatil a snažil se tvářit neutrálně, ale v podbřišku ho zašimralo. V tom byla ta potíž – Ela ho vždycky brala jako kamaráda, jako jednoho z jejich trojice Pobertů. Abe byl pro ni ten, se kterým může porušovat školní řád. Kamarád, se kterým pod lavicí v hodinách hraje Řachavého Petra, nebo s ní pořádá soutěž v popíjení ohnivé whisky během večírků. Jenže Eileen Blacková pro Albuse Severuse Pottera znamenala daleko víc.

„Kam čumíš?" dloubl ho Edward do žeber. „Už se zase hraje!"

Byl to jeden z nejlepších a nejsurovějších zápasů famfrpálu, jaký kdy Albus viděl. Takhle bezohledně se hráči chovali naposled na loňském mistrovství v semifinále, kdy proti sobě hrálo Bulharsko s Ruskem. Zápas tehdy trval sotva čtyřicet minut a léčitelé museli ze hřiště postupně odnést všechny bulharské střelce s přelámanými kostmi.

Albus věděl o famfrpálu hodně, aby poznal, že síly obou týmů jsou poměrně vyrovnané. Angličtí střelci byli dokonale sehraní a podle toho, jak si přesně přihrávali, budili dojem, že si čtou vzájemně myšlenky. Oproti tomu italský tým měl vynikající obranu, jejich odrážeči Dragonetti a Grassi byli dva vzrostlí hromotluci, kteří využívali všemožných manévrů, aby protihráče oslabili. Právě se proti Jamesovi pokusili o dvojitou defenzivu, což znamenalo, že vší silou udeřili do Potlouku zároveň. Potter si toho naštěstí všiml, sice byl nucen pustit Camrál, kterého se okamžitě zmocnila italská střelkyně Perettiová, ale zavěsil se na svém koštěti jako lenochod a extrémně rychlý Potlouk se mu vyhnul.

„Dobrá práce!" vřeštěl Albus jako smyslů zbavený. Hra ho okamžitě pohltila.

James si sice zachránil holou kůži, nicméně italští střelci využili chvíle nepozornosti, oklamali anglického brankáře Cartera a zasadili soupeřům branku.

„A Sabadini dává gól, italský tým vyrovnává na deset ku deseti!" oznamoval Hamish MacFarlan překvapeně.

Tribuna italských fanoušků nadšeně jásala.

„A už se zase hraje! Camrál má Potter! Morganová! Waldorfová! Potter! No tohle, to byl opravdu surový útok ze strany italského střelce Sabadiniho!"

Fanoušci si mohli vykroutit hlavy, jak se snažili stíhat všechny události na hřišti. Střelci si vzájemně přehazovali Camrál, ale ani jeden z týmů nedokázal skórovat díky agresivním odražečům a jejich Potloukům. Oba brankáři, každý na opačné straně hřiště, neměli co dělat, jelikož ani jeden ze střelců se nedostal do dostatečné blízkosti, aby mohl skórovat.

„Morelliová! Perettiová! A to byl výborně mířený Potlouk od Rodericka! Camrál drží anglický tým!" hřímal MacFarlan jako smyslů zbavený. „Morganová! Potter! Waldorfová! A znovu Potter! No tohle, zdá se, že anglickému střelci konečně podařilo obejít italskou obranu a letí přímo proti překvapenému Zanettimu v bráně!"

Angličtí fanoušci řvali jako smyslů zbavení, italský brankář Zanetti soustředěně kroužil kolem obručí a snažil se odhadnout, do které se James zamýšlí strefit. James vyslal jedním dobře mířeným hodem Camrál proti bráně, ale v tu chvilku se proti němu ze vzduchu řítil italský odrážeč Grassi. Zaklínil násadu svého koštěte do Jamesova s úmyslem odklonit jeho koště ze směru letu. Camrál však proklouzl Zanettimu mezi prsty a Anglie skórovala.

„A Potter dává gól!" hulákal MacFarlan. „Anglie vede – no počkat, co je tohle?!"

Grassi se zřejmě nehodlal smířit s porážkou a zasadil Jamesovi loktem ránu do obličeje. Potterovo koště se sneslo o pár metrů níž, jak se anglický střelec chytil za nos. Hábit mu okamžitě smáčel proud krve.

„FAUL!" vřískali angličtí fanoušci.

„To bylo jasné rumplování!" křičel Albus vztekle a všechnohledem starostlivě sledoval svého bratra, jak se snesl k zemi. Edward vedle něj sprostě zaklel, ale nikdo z dospělých ho nenapomenul, všichni měli příliš velkou starost o Jamese. Amapola Bádi okamžitě odpískala přerušení hry a rozletěla se směrem ke Grassimu, aby mu patřičně vyčinila.

„Grassi se dopustil jasného rumplování!" ozval se jako ozvěna MacFarlan. „Tohle přijde italský tým draho!"

James mezitím přistál na hřišti, kam k němu okamžitě přiběhli dva léčitelé a několika mávnutími hůlkou mu dali nos zase do pořádku.

„A je z toho trestné střílení pro Anglii za nedovolené napadaní Pottera loktem!"

Italští fanoušci nesmlouvavě zabučeli, nicméně je okamžitě přerušil jásot anglických fanoušků, když se James prudkým pohybem vyšvihl na koště a byl zpátky ve vzduchu. Nos měl zase v pořádku a rukávem hábitu si otřel zbytek krve z obličeje. Amapola Bádi odpískala konec přerušení a James zachytil Camrál, který mu přihrávala Morganová. Než se stačil italský tým vzpamatovat, Anglie znovu skórovala.

„A Potter Italům dal co proto! Anglie vede třicet ku deseti!"

Jamesův dvojitý úspěch vlil anglickému týmu do žil ještě větší odhodlání. Během dalších třiceti ještě zuřivějších a dynamičtějších minut vystřelili Angličané dalších šest gólů a dva inkasovali. Angličané teď vedli devadesát ku třiceti bodům, ale hrálo se čím dál agresivněji a nečistěji.

Anglickou střelkyni Waldorfovou během pár sekund zasáhly hned oba Potlouky, když s Camrálem mířila k italské brance. Skončila omráčená a s roztrženým obočím na zemi. Než ji dali léčitelé do pořádku, anglický chytač Murray a italská chytačka Bertucciová se vzájemně srazili z košťat a rozhodčí byla nucena nařídit trestné střílení pro oba týmy. Anglická střelkyně Morganová branku neproměnila, za to Perettiová anglického brankáře Cartera oklamala a skórovala.

„Zdá se, že italské dámy nejsou žádné křehotinky!" halekal MacFarlan. „Morelliová se řítí proti Carterovi, i když ji Potlouk zasáhl přímo do obličeje a střílí další branku! Snižuje stav na devadesát ku padesáti pro Anglii!"

Morelliová se zdviženými pažemi opsala kolem stadionu čestné kolečko a odplivla si do trávy. Společně s krví k zemi šlo i několik jejích zubů.

„To je nechutný," zašklebila se Eileen za svým všechnohledem, když viděla její počínání ve zpomaleném záběru.

„Ta hra je naprosto skvělá!" oponoval Albus nadšeně a oči se mu leskly vzrušením.

Eileen si vyměnila s Rose pobavený pohled a obě se jako na povel rozesmály.

****

Scorpius Malfoy na malou chvíli odtrhl oči od všechnohledu. Na hřišti se právě odehrála potyčka mezi několika hráči a rozhodčí na krátkou chvíli přerušila zápas, než se oba týmy uklidní. I jemu zápas připadal fantastický. Brutální, to nepochybně ano, ale opravdu profesionální. Sám byl dobrým chytačem, byť nikdy ne tak dobrým jako Albus Potter, ale dokázal ocenit, když byl protihráč lepší než on sám. Bezděčně se ohlédl k ministerské lóži, kde, jak předpokládal, Pottera našel. V dresu se jménem svého bratra seděl mezi Edwardem Gregorovičem a Eileen Blackovou, jak jinak. Nepochyboval, že se ten jejich trojlístek bez sebe nehnul celé léto. Gregorovič právě vytáhl z kapsy placatku s alkoholem, přihnul si a poslal ji dál. Oba jeho kamarádi, zatímco on po očku sledoval dospělé, si taky přihnuli. Eileen pak ruku s placatkou natáhla ke kamarádce vedle sebe, ale ta odmítla.

Rose Weasleyová odmítavě zakroutila rusou hlavou. I ona na sobě měla dres s Potterovým jménem a kolem krku jí visela šála v anglických barvách. Tváře měla celá zardělé z toho, jak neustále poskakovala a pokřikovala. Zřejmě si zápas užívala, Scorpius ji takhle uvolněnou ve škole ještě nikdy neviděl. Tam většinu času trávila obtěžkaná tlustými knihami se šmouhami od inkoustu na nose.

„A zápas znovu pokračuje! Camrál má Morelliová! Sabadini! A teď Potter! Morganová! Waldorfová!"

Scorpius se na okamžik odvážil odtrhnout oči od zápasu a znovu zašilhal očima směrem, kde seděli Weasleyovi. Anglický tým právě střelil další gól a z jejich tribuny se ozýval největší jásot. Rose poskakovala na místě jako šílená a objímala svého mladšího bratra Huga, kterého Scorpius pod nánosem barev anglického týmu poznal stěží.

„Anglie! Anglie! Italský tým rozbije!" skandoval Ron Weasley znovu do megafonu, který v nestřeženou chvíli své ženě Hermioně zase sebral.

Teď tím směrem překvapeně otočil hlavu i Draco Malfoy.

„Weasley," utrousil Draco posměšně, jako by snad bylo zřejmé, že je to právě on.

„Ty se s nimi znáš?" zeptal se Scorpius opatrně a dal si záležet, aby to znělo lhostejně.

„Chodili jsme spolu do školy," vysvětlil Draco nezúčastněně synovi a teď si všiml i Hermiony a Harryho s Ginny. Nerudně se zamračil. „Popravdě jsme se dost nesnášeli."

Scorpius chtěl odpovědět, že ho to snad ani nepřekvapuje. S kým se jeho otec měl v lásce?

„Ty se s jejich dětmi znáš?" zeptal se Draco syna najednou a poprvé tak doopravdy projevil zájem o to, jak se mu daří ve škole.

„Nijak zvlášť," utrousil Scorpius. „Většina Weasleyových chodí do Nebelvíru."

„Jak jinak," poznamenal Draco. „A co Potter?"

„Ten taky, je nebelvírským chytačem a prefektem," odpověděl Scorpius. „Neudělá ani krok bez Gregoroviče a Blackové, divím se, že je McGonagallová ještě ze školy nevyrazila, neustále porušují školní řád."

Draco sebou nepatrně škubl, ale jinak na synova slova nereagoval.

„Tomu říkám výborná finta! Italové zasadili anglickému týmu další gól! Snižují stav na sto ku sedmdesáti!"

Scorpius se vrátil ke sledování hry, ale jeho slova Draca přinutila zvednout pohled k ministerské tribuně ještě jednou. Nemusel pátrat nijak složitě, aby očima našel tu, kterou hledal. Za Potterovými a Weasleyovými se vklíněná mezi ostatní krčila Laura Blacková a sledovala zápas. Srdce mu vynechalo několik úderů. Nevěřil, že má takové štěstí a dnes ji spatří po více jak dvaceti letech na vlastní oči.

****

Zápas tou dobrou trval bezmála už tři hodiny. Fanoušci i hráči začali být unavení. Italský tým dokázal i přes nespočet faulů, kterých se dopouštěl, vyrovnat a skóre činilo sto dvacet ku sto dvaceti bodům.

Teď už na hřišti nepoletoval nikdo, kdo by neutrpěl nějaké zranění. K Jamesově zlomenému nosu se připojilo vykloubené rameno, jejich brankář Carter sletěl po ošklivém zásahu Potloukem volným pádem k zemi a rozrazil si lebku. Léčitelé ho znovu na hřiště nechtěli vpustit, ale on se přesto na koště po krátké pauze zase vyhrabal. Bohužel, od té doby bránil dost mizerně, vypadalo to, že má problém s orientací v prostoru. Italská střelkyně Morelliová ze svého koštěte po souboji s Morganovou sletěla tak nešťastně, že už se ji nepodařilo přivést k sobě a italský tým hrál posledních deset minut v oslabení. Italská chytačka Bertucciová vypadala, jako by ji někdo hodil vší silou proti zdi, jak měla obličej celý nateklý a plný podlitin. Sotva viděla na násadu koštěte, natož aby chytila Zlatonku. Držela se proto v těsné blízkosti anglického chytače Murraye a doufala, že ji najde sám a přivede ji k ní.

Napětí se stupňovalo. Každý druhý zákrok byl faul a rozhodčí už měla vykřičené hlasivky, jak neustále někoho napomínala. Maskoti byli unavení a na každý nový gól reagovali méně a méně.

„Jak dlouho ten zápas může trvat?" ptala se Eileen starostlivě, když viditelně unavený James proletěl kolem.

„Klidně i několik dnů," ušklíbl se Abe nevesele. „Předloni nás táta vzal na zápas, který trval celých třicet hodin. Bylo to docela masakr."

„Cože?" vyjekla vyděšeně. „A to ještě dokázali hrát?"

„Po dvanácti hodinách mají povolenou pauzu," vysvětlil kamarádce, která nevěděla o famfrpálu zhola nic. „Jenže tou dobou už byli všichni tak unavení, že se ani nepokoušeli skórovat. Čekalo se jen na to, až některý z chytačů zahlédne Zlatonku."

„Jak to dopadlo?" zajímala se Rose.

„Kapitáni se dohodli na ukončení zápasu," připustil Abe. „Oba chytači už napůl spali, stejně by ji nejspíš nechytili."

Děvčata si vyměnila vyděšený pohled. Třicet hodin sledovat famfrpál? To bylo víc, než kdy dohromady na hřišti strávila.

„Anglický tým se znovu ujímá Camrálu! To vypadá nadějně, italská obrana silně pokulhává! Morganová! Potter! Znovu Morganová! Krásna přihrávka Potterovi! A je to gól! Neuvěřitelné, James Potter střílí svůj sedmý gól! Tomu říkám výkon, na benjamínka anglického týmu!"

O dvě řady výš si Emily promnula ucho, do kterého jí Hamish MacFarlan už tři hodiny vytrvale hulákal. Mohutný knír mu poskakoval a Emily se musela ubránit úsměvu, když viděla, jak celou dobu prská za krk Percymu Weasleyovi, který to snáší s velkou nelibostí.

Hra už byla zase přerušena kvůli Carterovi, který sletěl ze svého koštěte a nedokázal se postavit. Ležel bezvládně na zemi pod brankami a kolem něj se shluklo nejen několik léčitelů, ale i rozhodčí. Jeho spoluhráči starostlivě kroužili pár metrů nad ním. Zřejmě opravdu nebylo moudré vracet se na hřiště s rozbitou lebkou.

„Dámy a pánové, tohle nevypadá pro anglický tým vůbec dobře!"

Emily pokárala dvojčata, která se pitvořila po Hamishovi a napodobovala jeho prskání. Reguls s Remusem ji jen neradi uposlechli a posadili se zpátky vedle Siriuse a Selene. Emily bezděčně zabloudila očima k vedlejší tribuně, kde seděli představitelé zahraničních ministerstev. Pomyslela na to, jak k ní bude italský ministr kouzel přistupovat, pokud jejich tým vyhraje. Jak se v takových případech chovat? Měla by se poradit s Kingsleym, on byl vždycky skvělý diplomat. Než však onoho ministra spatřila, uviděla někoho úplně jiného.

„To snad ne," uklouzlo jí bezděčně.

„Co se děje?" zpozorněl Viktor a zadíval se směrem, kam zírala jeho žena.

Draco Malfoy možná zestárl o dvacet let, ale byl to nepochybně on. Pořád připomínal chlapce, který byl po tři roky války jejím nejbližším přítelem a spojencem, pokud nepočítala Viktora. Neviděli se prakticky od konce války, kdy se střetli během jednoho z kouzelnických soudů, kde je vyslýchali pro podezření ze součinnosti s Voldemortem. Oba tehdy vyvázli s podmíněným trestem vzhledem k jejich nízkému věku a spolupráci se Starostolcem. Když se míjeli na jedné z ministerských chodeb, bylo to naposledy, co spolu mluvili. Emily za ta léta na Draca občas myslela, cítila se provinile, že se s ním nepokusila spojit a nedala mu najevo, že je i nadále jejím přítelem. Jenže jak čas plynul a on sám se také neozýval, přestala věřit, že jejich přátelství válku přečkalo. Naposledy o něm slyšela před několika málo lety v souvislosti s jeho vysokým postavením na francouzském ministerstvu kouzel.

Emily se poplašeně ohlédla směrem k Lauře. Měla by ji varovat, že tu Draco je. Ale Laura zaujatě sledovala hru a zřejmě si nevšimla, že její dcera drží stráž několik metrů od místa, kde sedí její otec.

„Je to tak dámy, a pánové. Carter zřejmě není schopný nastoupit zpátky do hry a jeho tým tak bude muset pokračovat bez brankáře! To je opravdu nepříjemné překvapení!"

Jak Hamish MacFarlan prorokoval, tak se stalo. Italští střelci, byť zbývali na hřišti pouze dva, se do anglického týmu pustili s vervou a do prázdných a nehlídaných obručí během deseti minut stačili střelit hned šest branek. Skóre se tak poprvé během zápasu otočilo ku prospěchu italského týmu na sto osmdesát ku sto třiceti.

Italským fanouškům zvrat v zápase vlil do žil nové odhodlání a bylo je slyšet stále hlasitěji. V momentu, kdy anglický tým i jeho fanoušci začali propadat beznaději, se však stalo něco nečekaného.

„Dragonetti právě dobře mířeným Potloukem vyčistil Sabadinimu cestu a - Moment, co se to děje? NO TO SNAD NENÍ PRAVDA!"

Anglický chytač Murray, který doposud klidně kroužil nad hřištěm, náhle změnil směr a prudce hnal své koště střemhlav dolů. Bertucciová se po mírném zaváhání vrhla za ním.

„Vypadá to, že Murray spatřil Zlatonku!"

„Rozhodně ji vidí!" hulákal Abe nadšeně, který jako zkušený chytač poznal, že Murray své nadšení nepředstírá.

„To je ono, dámy a pánové! Anglický chytač si letí pro výhru! ALE TO SNAD NE!"

Italští odrážeči Dragonetti a Grassi si zřejmě všimli, že jejich chytačka nemá šanci Murraye dohonit, a tak se rozhodli mu v polapení Zlatonky zabránit sami. Využili chvilkové nepozornosti, kdy se všichni hráči i fanoušci soustředili na chytače, a odpálili proti němu dva Potlouky.

„Ale ne, na Murraye se řítí dva splašené Potlouky! Jestli okamžitě nezmění směr, rozmašírují ho na kaši!"

„No tak, chyť ji!" křičel Abe.

„Zrychli to!" úpěl Edward a tiskl svůj všechnohled na oči tak zuřivě, až si způsobil modřiny.

Odněkud se k Murrayovi přiřítil James a v jednom okamžiku se oba hráči střetli, pak do nich vrazili vší silou Potlouky a oba se zřítili k zemi.

„U Merlina! Co se to stalo?!"

„JAMESI!" Ginny Potterová se vyšvihla ze svého místa a naklonila se přes zábradlí dolů. Nebyla koneckonců sama, většina fanoušků se zděšeně nahrnula dopředu, aby lépe viděla. Nikdo ani nedutal, na stadionu zavládlo překvapené ticho.

Ze směsi těl a roztříštěných košťat se najednou vyšvihla ruka a v ní se zaleskl malý zlatavý míček třepotající vzpurně křídly.

„TO JE NEUVĚŘITELNÉ!" hřímal Hamish MacFarlan jako u vytržení. „MURRAY CHYTIL ZLATONKU! ANGLIE VÍTĚZÍ!"

Jako by někdo ve zlomku sekundy zapnul rádio a celý stadion začal jásat.

„NEUVĚŘITELNÉ! MLADÝ POTTER SE NECHAL SRAZIT K ZEMI POTLOUKEM, ABY JEJICH CHYTAČ MĚL VOLNOU CESTU KE ZLATONCE! TOHLE JSEM JAKŽIV NEVIDĚL!"

„Je v pořádku?" strachovala se Ginny.

„Co se mu stalo?"

„Ten idiot!" chechtal se Abe.

Murray se namáhavě vyškrábal na nohy a pomohl Jamesovi ze země. Potter byl viditelně otřesený, ale nadšeně se usmíval na všechny strany, i když mu Potlouk vyrazil několik zubů a v puse mu zbyla jen černá díra. K zemi se okamžitě snesl i zbytek anglického týmu a oba potlučené spoluhráče mezi sebe přijali. Pak nasedli na košťata, James a Murray narychlo dostali nové, a obletěli kolem stadionu čestné kolo.

„Zatímco si anglické družstvo vychutnává čestné kolečko, do ministerské lóže už přináší pohár pro mistry světa ve famfrpálu! Nyní však zatleskejme italskému týmu, který dnes bojoval chrabře a se ctí!"

Po schodech vzhůru vystoupilo do lóže pouze šest poražených italských hráčů, jejich střelkyně byla stále v bezvědomí. Zástupy diváků jim uznale tleskaly, zatímco jim Emily společně s italským ministrem kouzel postupně třásla rukama.

Pak k ministerské lóži přilétli i hráči anglického týmu. James seskočil ze svého koštěte, a přestože měl se spoluhráči přebírat pohár, rozběhl se směrem ke své rodině.

„Byls naprosto boží!" hulákal Albus pyšně a byl první, kdo mohl novou famfrpálovou hvězdu obejmout. James se jen radostně křenil, uznání od mladšího bratra pro něj v tu chvíli znamenalo víc, než nablýskaný pohár. K oběma bratrům se v mžiku přidala i Lily doprovázená rodiči. James Potter byl pro ně hrdina zápasu.

****

Po zápase se Lola se svými kolegy postarala o bezpečnou cestu lesem pro rozjařené fanoušky. Několik bystrozorů zůstalo na hlídce v hlavním táboře, kde se předpokládal výskyt bouřlivých oslav a nechtěně podpálených stanů. Lola by daleko raději hlídala pár oslavujících kouzelníků, než aby pokračovala s ministerskými úředníky na večírek, který se konal ve velkém stanu pro vybranou společnost. Bohužel neměla na výběr, její služba končila až se svítáním, a tak než nezbývalo přetrpět celou noc plnou strojených lidí a nezbytných úsměvů.

„Máš v obličeji křeč," napomenul vnučku Sirius láskyplně.

Lola se proti své vůli doopravdy usmála a letmo dědečka objala. „Jak sis užil zápas?" zeptala se. Její otázka však byla naprosto zbytečná, Siriusův úsměv napovídal, že ho čeká bouřlivá oslava výhry domácího týmu.

„Bylo to naprosto fenomenální," přiznal. „Tak skvělý famfrpál jsem naposledy viděl, když jsem byl ještě kluk. A co ty, nedře tě Harry příliš? Sotva se ukážeš doma."

„Ale ne," ujistila ho. „Všechno je v pořádku. Kde jsou ostatní?"

Sirius se bezděčně rozhlédl kolem. „Emily musela jít pózovat na nějaké fotografie s týmem. Babička hlídá támhle u stolu dvojčata a Eileen s Edwardem se někam vypařili s kamarády," povzdychl si. „A tvoje matka samozřejmě předstírá, že tu vůbec není a krčí se někde v rohu pečlivě ukrytá a odpočítává minuty do chvíle, kdy se zdvořile vypaří."

Lola se ušklíbla: „To se tak někdo má."

„Rád bych s tebou chvíli pobyl," připustil Tichošlápek, „ale támhle jde Harry s Ronem, a pokud se nemýlím, nesou pořádně velkou láhev ohnivé whisky. Měl bych jim s tím pomoct."

„Jen běž," pobídla ho pobaveně. „A dej si i za mě."

Rozhodla se, že na chvíli opustí rozveselený stan. Uvnitř beztak zahlédla několik kolegů, kteří bedlivě drželi stráž, a trocha čerstvého vzduchu by jí prospěla. Mezi dvěma stany našla hihňající se Vicky a Teddyho, který měl držet stráž v severní části tábora. Zběžně jim zamávala, ale zřejmě si jí nevšimli. Z dálky k ní doléhal smích, popěvky anglické hymny a ozvěny několika odpálených rachejtlí.

To, že je od tábora příliš daleko, postřehla, když okolní hluk najednou utichl. Zůstala stát na kraji lesní pěšiny a zapraskání větve ve tmě ji vrátilo zpět do reality. Hbitě vytáhla z kapsy hůlku a posvítila mezi stromy.

„Je tam někdo?" zvolala pevným hlasem a litovala, že kdy stan opustila.

Nejspíš to budou jen opíjející se děti v křoví, co chtěly utéct rodičům, uklidňovala se. Ale v mysli jí vyplul obraz havrana z rána. Ten se neobjevil jen tak náhodou.

„Je tam někdo?" zopakovala a rozhodla se pro ústup.

„Nikolaos...," zašeptal jí chladný hlas u ucha.

****

Sirius přinesl Selene sklenici vody ke stolu, kde společně hlídali dvojčata, která odmítala jít spát.

„Remusi, nech toho," napomenula Selene vnuka unaveně, když úmyslně podpaloval ubrus a bavil tím svého bratra.

„Musíš uznat, že jsou nadaní," zastal se jich Tichošlápek.

„Regulusi, neopakuj po něm! Ještě jednou a půjdete oba spát!"

„Selene, Siriusi? Jste to vy?"

U jejich stolu se najednou zjevila Narcissa Malfoyová. Neviděli se celých jednadvacet let, co u nich večeřela během Vánoc. Několikrát se ji ještě pokoušeli pozvat, ale Narcissa se stála do ústraní a nereagovala na žádný z jejich dopisů.

„Narcisso?" zeptali se oba překvapeně najednou.

„Tolik let jsme se neviděli!" zvolala Narcissa teatrálně a oba zběžně objala. „Jak se vám daří? Ale samozřejmě, že výborně, to je zřejmé. Viděla jsem vás ve Věštci, musím Emily pogratulovat. Ministryně kouzel, to musíte být pyšní!"

„Ano, to jsme. A jak se máš ty?" zeptala se zmateně Selene.

„Ach, výborně," souhlasila Narcissa. „Támhle je můj Draco, velmi se mu kariérně daří, je prvním náměstkem francouzského ministra kouzel."

Ukázala pár metrů od nich a oba Blackovi se tím směrem zadívali. Draco Malfoy hovořil právě s několika kouzelníky a vypadal u toho patřičně důležitě. Vedle něj postával Scorpius a tvářil se, že je mu okolní společnost velmi nepříjemná.

„Máš už skoro dospělého vnuka," poznamenala Selene spěšně, jelikož jí tón rozhovoru začínal být nepříjemný.

„Ano, to mám," přitakala Cissy. „Vy máte také okouzlující potomky," zkřivila rty do úsměvu a pokynula ke klukům, kteří se pošťuchovali.

„No a kde žiješ?" pokusil se o konverzaci Sirius, když překonal počáteční překvapení. „Dlouho jsme o tobě neslyšeli."

„Obzvláště ta nejstarší," pokračovala Cissy po svém. „Jak že se jen jmenuje? Nikolaos? To je velice zajímavé děvče."

Sirius si s ženou vyměnil rychlý pohled. Oba tedy Narcissin záměr odhadli správně, samozřejmě, že se nezjevila jen tak náhodou.

„Ano, na Lolu jsme pyšní," souhlasil Tichošlápek nakonec nahlas.

„Já jsem také na svou rodinu pyšná," oznámila Narcissa. „Můj syn je doopravdy šťastný. Nerada bych viděla, že jeho rodinu něco zničilo. Řekněme, kdyby například na povrch vyplulo nějaké ošklivé tajemství z minulosti. Rozumíme si?"

Sirius chtěl vyštěknout, že jeho vnučka není žádné ošklivé tajemství, ale Selene ho umlčela jediným pohledem.

„Rozumíme," odpověděla stejně chladně a probodla Narcissu očima plnýma zloby. „Dokonale."

Pokud mezi nimi někdy existovalo nějaké přátelství, bylo teď pryč.

****

Emily se svoji sestru snažila před přítomností Draca varovat, ale po zápase se strhl kolotoč rozhovorů, fotografií a gratulování týmu. Byla v jednom kole a než se dostala na večírek, Laura byla dávno někde v davu.

Lépe řečeno se držela mimo dav. Prohodila několik slov s Ginny, která odběhla sepisovat reportáž o zápase, i s Harrym, který bouřlivě oslavoval synův triumf a slavil víc, než samotný James, který byl z výhry spíš překvapený, než nadšený. A při nejbližší příležitosti se v doprovodu svého bratra, sestry a Eileen s Edwardem vypařil na večírek bez dospělých.

Laura se posadila na jednu z laviček před stanem a promnula si bolavé nohy. Nesnášela společenské akce, daleko raději byla zahrabaná do své práce v tichu a klidu Odboru záhad. Navíc se tady zbytečně zdržovala, nejen že jí na stole leželo půl tuctu nedodělaných lektvarů, ale stále nezjistila, co jsou zač ty Stíny, co pronásledují Lolu.

Hlavou se jí vířily tisíce úvah jako pokaždé, když osaměla. Nevšila si, že už není sama.

„Můžu si přisednout?" zeptal se někdo najednou.

„Prosím," mávla rukou neurčitě k místu vedle sebe, stále zabraná do svých myšlenek zírala kamsi do země skrz svou sklenici.

Muž se posadil vedle ní a zadíval se stejným směrem.

„Čekáte na někoho?" zeptal se zdvořile.

„Dávno ne," pokusila se o vtip a lokla si ze sklenice.

„Ani na mě?" zeptal se zvědavě a přinutil Lauru otočit hlavu.

Hlt šampusu jí uvízl v krku a málem ji udusil. Oči jí vyletěly z důlků a při zalapání dechu se rozkašlala. „Draco?!" vydrala ze sebe překvapeně a při pohledu do těch šedomodrých očí, Loliných očí, jí srdce vynechalo několik úderů.

****

Nikolaos sebou trhla, ale nikdo za ní nestál, ostatně jako vždy. Z lesa se ozvaly další zvuky. Znělo to jako sténání. Rozhodla se jednat. Vykročila s hůlkou připravenou, potichu, ale rychle si razila cestu křovím. Sténání utichlo, ale cítila, že je blízko.

Srdce jí bušilo do spánků, nemohla se pořádně soustředit. Hbitě se přehoupla přes povalený kmen, cítila, jak si roztrhla kůži na lýtku.

Do nosu ji udeřil nepříjemný zápach a na zádech ucítila mrazení. Zpoza stromů proti ní vyletěla rychle jako šíp nějaká postava zahalená v plášti.

„Mdloby na tebe!" vykřikla pohotově a prudká záře osvítila celou mýtinu.

Přízrak ze sebe vydal zvláštní skřek a stáhl se před paprskem světla mezi stromy. Ten vřískot jí drnčel v uších tak, až to bolelo a ucítila, jak jí z uší po krku něco vytéká. Byla to krev. Zřejmě jí praskly bubínky.

„Mdloby na tebe!" zavřeštěla ještě jednou a postava zmizela mezi stromy nadobro.

Přitiskla si dlaň k bolavým uším, ale pozorně hůlkou zasvítila do trávy před sebou. Přímo pod jejíma nohama se choulil člověk.

„Proboha! Stalo se vám něco?" vyhrkla a už k němu natahovala ruku, když jí mezi oči někdo namířil hůlkou.

„Ať tě to ani nenapadne," sykl mužský hlas. „Nesahej na ni a pomalu ustup."

Lola zvedla ruce v obraně a opatrně se napřímila. Sotva však byla na nohou, uskočila o krok a připravila si hůlku k boji.

„Kdo jste?" štěkla na cizince.

Muž s hůlkou sehnutou k zemi se nezaujatě skláněl nad nehybným tělem. Mohlo mu být něco kolem třiceti. Tmavě hnědé vlasy mu spadaly těsně nad ramena, záře z hůlky mu osvětlovala několikadenní strniště. Lola si všimla několika tetování na krku a na kloubech prstů, kterými si odhrnoval vlasy z obličeje. Muž se skláněl v podřepu nad bezvládným tělem a očima ho zkoumal.

„Je mrtvá" řekl suše a bez špetky zájmu.

„Zabil jste ji?" zeptala se Lola a nenápadně se špičkou hůlky dotkla levého zápěstí, kde měla vypálený znak bystrozorů, pomocí něho volala ostatní o posilu. Kingsley se zdráhal použít stejného způsobu, jaký k dorozumívání na dálku používali Smrtijedi, ale musel časem usoudit, že funguje nejlépe.

„Nezabil," odsekl a napřímil se. „A ty tu nacvičuješ jako co? Přivolalas kamarády?"

Přimhouřila zlostně oči. Nikdy muže neviděla, tím si byla jistá, ale zdál se jí povědomý.

„Jsi bystrozorka?" zeptal se nevěřícně, když si ji chvíli prohlížel.

„Jak to víte?" hrála o čas a nepřestala na něho mířit hůlkou.

„Máš jejich typicky prkenej postoj," ušklíbl se. „Nejsi na to trochu mladá?"

„Vy nejste zdejší, co?" vyslovila svoji domněnku nahlas. Něco v jeho přízvuku jí připomínalo východ.

„Bod pro tebe. Zpackala jsi moji práci," obvinil ji.

„Já?" hájila se. „Vy tady zabíjíte nevinné lidi!"

„Nikoho jsem nezabil, jasný?" Udělal několik kroků vpřed.

„Nehýbejte se!" varovala ho. „Nebo vás omráčím!"

„Kdybys mě chtěla omráčit, udělala bys to dávno," ignoroval její varování a klidně přecházel z místa na místo. „Vyplašilas ho."

„Koho?" nechápala.

„Sampíra," vysvětlil.

„Vy jste ten přízrak taky viděl?" podivila se a na chvilku polevila v pozornosti. Myslela si, že je to jen další z jejich přeludů.

„Já toho upíra pronásleduju šest týdnů z Albánie, a pak mi ho nějaký mládě jako ty vyplaší!"

„Já nejsem žádný mládě a nikoho jsem nevyplašila!" bránila se. „Já jsem tu věc slyšela, přišla jsem sem a..."

„To není věc, je to sampír," poučil ji.

„Myslela jsem, že tenhle druh upírů dávno vyhynul."

„To sis myslela špatně," usadil ji. „Pár jich zbylo a tys právě dalšímu dopřála pěknej náskok."

„Nečekejte, že se vám omluvím," zavrčela vztekle. Ten arogantní chlap jí pěkně lezl krkem.

Jejich rozhovor přerušilo trojnásobné tiché lupnutí a muže okamžitě obstoupili tři bystrozorové.

„Jen klid, hoši," zvedl cizinec ruce ve znamení míru. „Tady mladá zbytečně plaší."

„V pořádku, Lolo?" houkl Harry Potter jejím směrem. „Co se tu stalo?

„V pohodě," souhlasila a spustila ruce. „Máme tu jednu mrtvou."

„Zatraceně," ulevil si Harry a sklonil se nad mrtvou dívkou. Chtěl jí odhrnout vlasy za čela, aby se jí podíval do tváře, když tu cizinec bystře přiskočil a zastavil jeho prsty pár milimetrů od její kůže.

„Nesahejte na ni," varoval ho. „Je infikovaná."

„Infikovaná?" zopakoval Potter pochybovačně.

„Kousl ji sampír, vidíte?" ukázal posunkem k rozervanému hrdlu. „Její kůže je nasáklá jeho jedem. Jeden dotyk a otrávíte se. Věřte mi, není to pěkný zážitek."

Lole přeběhl mráz po zádech při pomyšlení, že sama na ni málem sáhla.

„A vy jste kdo?" zeptal se Harry, když si uvědomil, že muže nezná.

„Andrej Tarkovskij," představil se cizinec.