Lola s Andrejem vyšli ze Zapovězeného lesa na opuštěné školní pozemky. V dáli za kopci už pomalu svítalo, ale Bradavice se prozatím tyčily k nebi v šeru. Měli za sebou další neúspěšnou noc, kdy se snažili sampíra polapit. Ať na to šli jakkoliv, bestie jim stále unikala. Jejich jedinou útěchou bylo, že se zřejmě v lese hodlá držet i nadále a neuteče někam, kam by za ní nemohli. Vyčerpaní a ospalí se vlekli směrem k hradu, sotva za sebou táhli všechny končetiny. Lola neúspěšně potlačila zívnutí a Andrej ji musel nechtěně napodobit. Probdělé dny i noci a tvrdý trénink si na obou vybíraly svou daň.

„Dáme si půl dne šlofíčka a odpoledne sraz jako obvykle?" nadhodil při pohledu na hodinky. Musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že přes padající víčka vidí dobře.

„Jsem pro," souhlasila Lola, protáhla se a v zádech jí nepříjemně zapraskalo.

„Tak dobrou noc, nebo dobrý ráno," popřál jí a chtěl se spěšně rozloučit.

„Nedal by sis snídani?" navrhla mu najednou, aniž by se nad svými slovy zamyslela. Možná jen chtěla o pár chvil oddálit moment, než zůstane se svými myšlenkami zase sama.

Andrej překvapeně povytáhl obočí. „V pět ráno? Není trochu brzy?"

„Znám jedno místo, kde není nikdy brzy," navrhla.

„Pokud tam mají dobrý kafe, proč ne," souhlasil nakonec.

Lola ho vedla spletitými chodbami v přízemí hradu, kde Andrej ještě nebyl. Zastavili se až před obrazem, na kterém byla vyobrazená mísa s ovocem. Lola prstem přejela po hrušce, ta se zachichotala a proměnila se ve velkou zlatavou kliku.

„Tenhle hrad je padlej na hlavu," zamručel Andrej pro sebe.

Lola zatlačila do dveří a objevili se na prahu velké místnosti s vysokým stropem, kde u sporáků kmital nespočet domácích skřítků. Hlasitě si mezi sebou povídali, třískali pánvicemi, sklenicemi a připravovali ty nejvybranější lahůdky. Jako vždy byl v bradavické kuchyni dokonalý blázinec a zvláštní řád najednou, obojí fungující v naprosté symbióze.

„Slečna Nikolaos!" přímo k nim přicupital jeden z domácích skřítků s extrémně velkýma ušima. Hluboce se uklonil, až se špičkou nosu dotkl země. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?"

„Noddy!" pozdravila Lola překvapeně a potřásla mu drobnou ručkou. „Ty si na mě ještě vzpomínáš?"

„Jistě, slečno, jak by ne, slečno! Pro vás cokoliv, slečno!"

„A jak se tady máte?" zeptala se a oba se nechali vést skřítkem k jednomu ze stolů v rohu.

„Máme se báječně, slečno Nikolaos, děkujeme za optání," přitakal Noddy. „Zdejším skřítkům nic nechybí. Pan Lupin s vámi dnes není?"

Noddy upřel zvědavé oči na Andreje, jako by si až teď uvědomil, že ho nepoznává.

„Pan Lupin už do Bradavic nechodí," připomněla mu Lola. „Já vlastně také ne, jsem tady náhodou a napadlo mě, že bych si dala tu vaši báječnou snídani."

„Samozřejmě!" vypjal Noddy pyšně hruď. „Můžete žádat o cokoliv!"

„Tak co si dáš?" vybídla Andreje, když se společně usadili.

Tarkovskij si skřítka zvědavě měřil, než odpověděl. „Vajíčka, slaninu a trochu kafe."

„Hned to bude, pane," uklonil se Noddy. „A pro slečnu Nikolaos jako obvykle? Lívance s čokoládou?"

„Přesně tak, Noddy," zazubila se zvesela při pomyšlení, že si to skřítek stále pamatuje.

Stvoření se znovu uklonilo a spěšně odběhlo k ostatním domácím skřítkům. Chvíli fascinovaně pozorovali ten blázinec okolo, poletující nádobí, obracející se topinky na pánvici tucet skřítků leštících stříbrné mísy.

„Zřejmě jsi sem chodila často," povytáhl obočí při pohledu na několik domácích skřítků, kteří se jí klaněli a mávali jí, jak procházeli kolem.

„Objevili jsme ten vchod hned v prváku," přitakala pobaveně. „Kdykoliv jsme měli hlad, nebo jsme pořádali nějaký večírek, stačilo sem zajít a odházeli jsme s plnou náručí jídla. Takže prakticky denně."

„Takže ty a ten Lupin...," nadhodil, ale najednou zmlkl, jako by netušil, jak pokračovat.

„Teddy je jako můj bratr," vysvětlila, „vyrůstali jsme spolu od malička a společně chodili sem do Bradavic, i když ne do stejné koleje. A pak jsme nastoupili k výcviku."

„To je trochu úchylný vztah," zamručel.

„Tomu se říká sociální kontakt," opáčila. „Něco, s čím máš zřejmě problém."

Jejich výměnu názorů narušili skřítci, kteří jim s hlubokými poklonami přinesli objednanou snídani. Oba se do jídla hladově ihned pustili a museli skřítky několikrát ujistit, že jídlo je naprosto vynikající, dokud je zase nenechali o samotě.

„Takže jste v Bradavicích lítali z průšvihu do průšvihu?" vyptával se dál mezi sousty.

„Kdo ti tohle řekl?" povytáhla obočí.

„Něco jsem zaslechl," pokrčil rameny. „Anebo jsem možná nahlédl do Filchovy kartotéky školních trestů, zatímco naháněl pár děcek po večerce ve sklepení."

„Takhle bych to zrovna nenazvala," oponovala chabě. „Jen jsme měli malinko divočejší dospívání."

Andrej se pobaveně zasmál. „O tom mi povídej."

„Copak tys byl vzorný student?" pochybovala.

„Na to se můžeš zeptat Karasova, rád by ti vypočítal, kolikrát jsem visel za palce ve sklepní."

„To je přece barbarské!" namítla. „Snad tyhle tresty vážně nepoužívají, nebo ano?"

„V Kruvalu platí jen jedno pravidlo," odtušil, „a to, že nic není nemožné."

Nakonec vůbec nešli spát, vydrželi si povídat nad kávou i poté, co slunce vystoupalo vysoko na oblohu a hrad se pomalu začal probouzet.

****

Emily právě veřejně podepisovala nový zákon schvalující otevření speciální školy pro skřety. Před zraky reportérů z Denního věštce a několika zaměstnanců ministerstva podepsala listinu a potřásla si rukou se skřetem Grafolkem, který svoji rasu zastupoval v politických záležitostech. Po několika křečovitých úsměvech a zdvořilostních frázích, se její kancelář nakonec vylidnila a Emily si sotva stačila vydechnout, když se objevil Viktor s horou pergamenů v náručí.

„Co to máš?" zamručela zkroušeně.

„Papíry z Azkabanu, má milá," položil hromadu na stůl a políbil svou ženu. „Jaký máš den?"

„Nekonečný, zdá se," naznačila posunkem k hromadě. „O co se jedná?"

„Propouštěcí listiny," vysvětlil, „obvyklá formalita."

„Zrušili vám oddělení? Nevím o tom," zažertovala.

Viktor na malou chvíli zaváhal. Jak jí to jen říct, aby se zbytečně nerozčilovala?

„Jisté skupině lidí končí trest," vysvětlil s vážnou tváří.

„Smrtijedi," zašeptala zděšeně, když pochopila.

Soudy s bývalými spojenci Pána zla byly nejtěžším obdobím po válce. Zkorumpované ministerstvo bylo v troskách, museli se volit noví členové prakticky všech oddělení a do toho se rušily zákony, které Voldemortovi lidé zavedli a narychlo se sepisovaly nové. Období chaosu trvalo skoro rok, než se podařilo dát ministerstvo do pořádku a poslat zločince za mříže. Někteří Smrtijedi se přiznali dobrovolně, jiné museli bystrozoři stopovat po celé zemi. Všechny přeživší, o kterých se vědělo, že s Voldemortem spolupracovali, se nakonec podařilo dostat k soudu. Porota byla ve většině případů tvrdá a nemilosrdná. Pokud obžalovaný spolupracoval, plně se doznal a pomohl usvědčit ostatní, byl mu udělen nejnižší trest - dvacet let. A přesně tolik let právě od rozsudku několika vězňů uplynulo.

Emily roztřesenou rukou sáhla po první složce a otevřela ji. Z velké fotografie na ni zíraly propadlé oči Luciuse Malfoye.

„To snad ne," zašeptala. „Nechci být ta, kdo jim dá svobodu."

„Já vím," chlácholivě ji objal Viktor kolem ramen. „Ale je to tvá povinnost."

Zkroušeně sklopila zrak na své levé předloktí. Věděla, že kdyby povysunula rukáv a bedlivě se na ruku zadívala, našla by tam vybledlé Znamení zla. Za ta léta od války se ho naučila ignorovat, ale v některých chvílích, jako byla tahle, když si vzpomněla na všechny hrůzy, ke kterým ji Voldemort nutil, pocítila chuť si kůži sedřít do masa, aby se cejchu Smrtijedky zbavila. Pochybovala však, že by jí to opravdu pomohlo.

****

Laura Blacková seděla v křesle u krbu a pozorovala plápolající oheň. V posledních zářijových dnes se prudce ochladilo a do domu se vkrádala nenápadně zima. Objala si rukama kolena a zadívala se na rodokmen nad krbem. Bolestně jí připomínal minulost. Azkaban, neustálý strach, útěk, Voldemorta. Každou noc se budila ze spaní s křikem. Pochybovala, že to má Draco Malfoy také tak. Vybojovala pro své děti bezpečnější svět. Bylo spravedlivé, že musela něco obětovat.

Nikdy nelitovala toho, jak své dcery vychovala. Vyrostly v silné a v srdci dobré dívky. Možná silnější, než kdy byla ona sama. Nikdy jí přímo nevyčítaly, že vyrůstají v neúplné rodině. Lola se na svého otce nikdy nevyptávala, za otcovskou autoritu brala Siriuse a někdy Severuse, který jí byl velmi svérázným kmotrem. Měla jí tedy o Dracovi říct? Jenže co těch dvacet let, které mlčela?

„Přemýšlíš," dobírala si ji Selene, která se objevila mezi dveřmi.

„Možná," souhlasila.

Selene se posadila vedle ní a políbila dceru do vlasů. Když si Laura prohlížela matčinu tvář z blízka, všimla si, že léta nic nezměnila na její kráse. Pořád byla tak okouzlující jako na fotografiích, které Laura v patnácti opatrovala.

Opřela si hlavu o její rameno. „Myslíš, že jsem holky vychovala dobře?"

„Ale zlatíčko," usmála se shovívavě, „vychovala jsi dvě nejosobitější, nejstatečnější a nejtvrdohlavější děvčata na světě. Pokud jde o Eileen, myslím, že se v Tunaji neztratí. Je chytrá a silná, nic se jí nestane."

„A co Lola?" zamumlala.

„Co je s ní?" vyptávala se Selene.

„Myslíš, že má znát pravdu o svém otci?" zeptala se opatrně.

„Vyptává se na něj? Chce ho poznat?"

„To ne," zavrtěla hlavou. „Ale jaký má smysl něco stále tajit?"

„Draco se tě na něco vyptával?" přešla rovnou k věci.

„Nemá nejmenší tušení, že Lola je jeho dcera."

„Pak nemáš důvod něco říkat," pokrčila Selene rameny. „Draco má svůj život, práci a rodinu. Tahle pravda by mohla všechno zničit. Sám se tenkrát rozhodl."

„Asi," připustila Laura neochotně. „Myslela jsem si, že život bude jednodušší, až skončí válka."

Selene se váhavě usmála: „Obávám se, že přízraku mého otce se doopravdy nezbavíme nikdy."

Svorně se obě zadívaly na černou tečku v rodokmenu. Lord Voldemort. Tom Rojvol Raddle. Jeho jméno tam nebylo, ale snášelo se nad rodinou Blackových jako Damoklův meč.

„Albus Brumbál mi kdysi řekl, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane," povzdechla si Selene. „Troufám si však tvrdit, a Brumbál by mi dal jistě za pravdu, že můj otec byl výjimkou potvrzující pravidlo."

„Chceš říct, že se Voldemort jako černokněžník narodil?" zeptala se Laura tiše.

„Nepochybně se tím, kým byl, stal kvůli neblahým okolnostem, které se mu staly v dětství," připustila. „Možná kdyby Meropa přežila a nevyrůstal by v sirotčinci, kdyby poznal mateřskou lásku... Kdo ví... Každopádně něco zlého v něm být muselo. V každém z nás je přece kus zla a kus dobra, ale záleží jen na našich činech a rozhodnutích, která stránka nakonec převáží. To víš sama nejlíp."

Selene se bolestně zadívala do plápolajícího ohně, mluvila o svém otci velmi zřídka.

„Co víš o svojí matce?" zeptala se Laura opatrně na otázku, která ji tížila od samého začátku a nikdy nenašla odvahu se ptát.

„Myslíš, jaká byla žena, která zplodila dítě s Pánem zla?" usmála se Selene nevesele.

Laura opatrně přikývla.

„Mnoho toho o ní nevím, mám sice pár vzpomínek z dětství, ale řekla bych, že nejsou příliš objektivní," připustila. „Postupem času, zejména během těch let po její smrti, které jsem strávila v Rumunsku, jsem měla ve zvyku z ní ve své fantazii dělat hrdinku, nebojácnou, statečnou a čestnou ženu, která s názory mého otce nesouhlasila."

„A byla to pravda?"

„To opravdu nevím," přiznala nevesele. „Ráda bych tomu věřila, ale velmi pochybuju, že neměla tušení, s jakou zrůdou žije."

„A co víš o její rodině?" vyzvídala Laura dál příběh ženy, po které zdědila jméno.

„Lauren Burkesová byla vnučkou Kataraktuse Burkese, kterému Meropa Gauntová kdysi prodala ze zoufalství medailon Salazara Zmijozela. Zřejmě se s Voldemortem setkala prvně ještě jako dítě, když v obchodě jejího dědečka po ukončení Bradavic začal pracovat. Těžko říct, kdy a proč se setkali podruhé, když už byla plnoletá, jisté je, že jí velmi lichotil a dvořil se jí, čímž jí popletl samozřejmě hlavu. Uměl být velmi okouzlující a manipulativní, když chtěl."

„Myslíš, že ji miloval?"

„Myslím, že nebyl schopný milovat kohokoliv kromě sebe," odpověděla dutě.

„Tak proč o ni usiloval?" zajímala se Laura dál.

„Nedělám si iluze, zřejmě kvůli její čisté krvi," odpověděla Selene. „Patřila k Burkesům, jednomu z původních osmadvaceti čistokrevných kouzelnických rodů. Její rodina po generace pohrdala mudly a nečistokrevnými čaroději, zřejmě se v tomhle názoru na uspořádání kouzelnického světa s Voldemortem velmi dobře shodli. Nejspíš jeho myšlenky obhajovala a podporovala."

„Takže si ji Voldemort vzal, aby zachoval svoji čistou pokrevní linii?"

„Voldemort si ji nikdy nevzal," vyvrátila její domněnku. „Žil s ní jen tak. Zřejmě ji nepovažoval za tolik důležitou, aby uzavřeli sňatek. Myslím, že jeho přáním bylo, aby společně stvořili novou generaci čistokrevných kouzelníků."

„Což byla ale lež, Voldemort přece nebyl čistokrevný," namítla Laura.

„To ovem nikdo nevěděl, že? To bylo jeho největší tajemství," dodala Selene hořce.

„Takže pak ses narodila ty," pobídla ji dcera ve vyprávění.

„Pak jsem se narodila já," přitakala zachmuřeně. „Dcera muže, který se už nazýval lordem Voldemortem, a téměř o generaci mladší dívky, která se nejspíš velmi naivně zamilovala do pohledného mladíka, který o sobě prohlašoval, že je čisté krve."

„Co se stalo pak?" Lauru představa lorda Voldemorta vychovávajícího dítě upřímně fascinovala.

„Samozřejmě, že byl Voldemort zklamaný, přál si právoplatného mužského dědice, nikoliv dceru," pokračovala Selene a její hlas s každým dalším slovem víc hořkl. „Myslím, že moje matka záhy pochopila, že ji nemiluje. Ale to už bylo na útěk pozdě. Voldemort by se svého dítěte nevzdal, byť jsem nebyla chlapec, pořád jsem byla jeho. A pak jeho posedlost čistou krví začala být otevřenější, řady zastánců jeho názorů se rozrostly a on si začal budovat svoji armádu Smrtijedů."

„A potom si tvoje matka konečně uvědomila, co je zač?"

„Zřejmě ano. Stále častěji mu vzdorovala a stále častěji ji za neposlušnost trestal. Matně si vzpomínám, že v posledním půlroce jejího života sotva vycházela ze své ložnice. A pak, když mi bylo jedenáct a měla jsem konečně z toho bláznivého sídla odjet do Bradavic, ji v záchvatu zuřivosti zabil."

Odmlčela se. Dřív by se při té vzpomínce rozplakala, ale dnes, s odstupem téměř padesáti let, v ní zbylo jen prázdno.

„Viděla jsem to... celé jsem to viděla," zašeptala. „Nejspíš se mě zbavil, aby se ujistil, že o tom nikomu neřeknu. Poslal mě hned druhý den do Rumunska k Ivanovi a za celých šest let se jedinkrát neozval. Věděla jsem, co se v Anglii děje, nějaké zprávy prosákly až na východ. A pak, když jsem dosáhla plnoletosti, pro mě dal poslat. A dál už ten příběh znáš."

„Pak jsi poznala tátu," dodala Laura tiše a položila svoji hlavu na její rameno.

„Ano," usmála se Selene. „Pak jsem poznala Siriuse Blacka."

Seděly mlčky u ohně každá ve svých myšlenkách. Usnuly asi za hodinu, Sirius je v pokoji našel schoulené, když se vrátil domů. Láskyplně se usmál a přikryl je teplými dekami.

Vrátil se do knihovny, usadil se ke stolu a vytáhl ze šuplíku tlustou knihu. Nalistoval příslušnou stranu a dal se do psaní. Tajně sepisoval kroniku rodiny Blacků. Ulevoval si tak svým způsobem od bolestných vzpomínek.

****

Draco Malfoy seděl za stolem v pracovně a zamyšleně míchal lžičkou dávno studenou kávu. Snažil se myslet na práci, ale v posledních dnech se mu do myšlenek vkrádalo jediné. Laura a Severus Snape? Nešlo mu to na rozum. Jak jen mohla? Byl to přeci Smrtijed. Ale stejně tak on. I on byl Smrtijed. Vyhrnul si rukáv košile nad levé předloktí. Znamení zla za ta léta vybledlo, ale pod světlem lampy přeci jen slabé obrysy rozeznal. Už nikdy se té značky nezbaví. Už nikdy se mu doopravdy neuleví. Navždycky zůstane jenom Smrtijedem.

Zadíval se na fotografii na svém stole, odkud se na něj líbezně usmívala jeho žena Astoria. Jak moc mu chyběla! Jak příšerná to byla bolest, budit se do každého nového rána a vědět, že se na něj už nikdy neusměje.

„Kdybys tady byla...," zašeptal směrem k fotografii.

Kdyby tady Astoria byla, nikdy by se Lauru nevydal hledat. Jenže ona tady už není. Už nikdy se mu nevrátí.

Tady to máš, ty pitomče, pomyslel si. Draco Malfoy, muž opuštěný jeho dvěma velkými láskami, seděl tiše ve své pracovně. Zase byl sám.

****

Eileen trávila první říjnový čtvrtek s rukama zabořenýma až po lokty v hlíně. Teplé sluneční paprsky pronikaly skrz střechu skleníku a dováděly studenty k šílenství. Samotné přesazování masožravých rostlin bylo vyčerpávající, člověk nikdy nevěděl, kdy mu zkusí ukousnout ruku. Ale přenášení pětikilových květináčů v neúnosném vedru bylo ještě horší.

„Lola se ti ještě neozvala?" hádala Rose, když viděla kamarádku zuřivě bušit lopatkou do udusané hlíny.

„Ne," zafuněla Eileen nasupeně. „Měla by se každou chvílí vrátit."

„Všechno dobře dopadne," chlácholila ji Rose a snažila se ji povzbudit.

Eileen se pokusila o úsměv. Nechtěla, aby se kvůli ní cítila provinile, proto raději změnila téma.

„Závidím Soně. Určitě si spokojeně leží rozvalená někde ve stínu a na nás si ani nevzpomene."

„Nerad odposlouchávám váš rozhovor," přitočil se k nim Scorpius maskovaný za vysokou rostlinou.

„Šlechetné," odsekla Eileen. „Co chceš?"

Scorpius se nenápadně rozhlédl. Gregorovič s Potterem byli dostatečně daleko, aby byl ušetřen jejich jízlivých poznámek. Od incidentu v hodině lektvarů se vzájemně raději vyhýbali.

„Možná by tě zajímalo, kdo na tebe hází špínu," navrhl spiklenecky.

Eileen zlostně přimhouřila oči a odhadovala, co má Malfoy za postranní úmysly.

„A tvoje cena?" zašeptala tak, aby je slyšela jenom Rose.

„Přimluvíš se za mě u Gregoroviče."

„Ohledně čeho?" povytáhla obočí.

„O tom později."

Přikývla. „Tak co o tom víš?"

„Hřeješ si hada na prsou," pohodil hlavou do rohu skleníku. „Tvá úhlavní nepřítelkyně spí o dvě postele dál."

Eileen i Rose současně otočily hlavu směrem, kterým ukazoval. Ollie Nottová stála nad netknutou prací se založenýma rukama a něco důvěrně šeptala krásnohůlské šampionce Beatrice Achardové a jejímu dvojčeti.

„Ollie?" pochybovala Eileen. „Vždyť je to jen školní drbna."

„Její teta pracuje na odboru pro kouzelnické hry a sport," vysvětlil Scorpius. „Včera jsem ji slyšel, jak přiznala těm svým kvočnám, že jí poslala sovu."

„Ta malá svině," sykla Eileen zlostně.

„Řekla bych, že ses ocitla v nečisté hře," šeptla Rose.

Ollie a dvojčata Achardovy k nim současně otočily hlavy, jako by ta slova slyšely.

****

„Podepíšeš se mi?"

Abe se vytrhl ze zamyšlení a ohlédl se směrem, odkud přicházel slabý hlásek. Vedle stolu ve Velké síni, kde právě obědval, stál hlouček chichotajících se dívek ze třetího ročníku. Dívce, která nesmělou žádost pronesla, rudě hořely tváře studem. Zírala někam do země a neodvážila se na svůj idol zadívat zpříma.

„Jo, jasně," souhlasil Abe a rychle načmáral své jméno na stránku Bradvického zpravodaje s jeho podobiznou. Edward svoji propagační kampaň na podporu bradavických šampionů vzal smrtelně vážně a úspěšně školu zásoboval novinkami. Včera Abeho pronásledoval s fotoaparátem až do koupelny a snažil se ho přesvědčit, že za fotografii polonahého šampiona mu děvčata utrhnou ruce. Albus, celý od mýdla a neohrabaně zabalený v ručníku, ho pronásledoval přes celou společenskou místnost a pokusil se ho uřknout. V některých bodech propagace se zřejmě neshodli.

Dívka si podepsaný kousek novin přitiskla zbožně na hruď jako trofej. Její kamarádky se kolem ní okamžitě shlukly a všechny podpis s chichotáním obdivovaly.

„Kšá!" rozehnal dav Edward suveréně. Příchod nejznámější tváře školy je rozrušil ještě víc, než obědvající bradavický šampion. Za hlasitého smíchu se skupinka rozutekla do všech stran.

„Nemůžu se ani v klidu najíst," postěžoval si s plnou pusou Abe kamarádovi a snažil se nacpat do sebe co nejvíc sendvičů, než se objeví další fanoušci. Od chvíle, co pohár vydal jeho jméno, ho pronásledovali na každém kroku.

„Ona tě ta chuť přejde," odtušil Edward a vytáhl z kapsy saka přeložený pergamen.

„Co je to?" zeptal se Abe nechápavě a prsty od majonézy papír rozložil.

„To je první zasedání školní rady," vysvětlil Ed. „Jako primus mám jeden hlas. Zítra se bude projednávat toto," poklepal prsty na pergamen.

„Bradavický famfrpálový tým," hlesl Al.

„Říkal jsem si, že bys to chtěl vědět, než ti to nějaký kretén, třeba Malfoy, vmete do obličeje," vysvětlit Ed. „V pátek odpoledne se na hřišti budou konat zkoušky. Do večera musíme mít sestavený tým, který se za dva týdny utká s Kruvalem."

„Za dva týdny se žádný tým nesehraje tak, aby měl šanci zvítězit," odporoval Abe.

„Mně o tom povídej," pokrčil Edward rameny a natáhl se pro toast s marmeládou.

****

Lola na Ministerstvu kouzel, kam konečně odnesla poznámky o přihlášených studentech do Turnaje, strávila celé odpoledne. Ať bude dokumenty kontrolovat kdokoliv, nenajde v nich žádnou nesrovnalost. Osobně se o to postarala.

Papírování na oddělení bystrozorů ji zdrželo déle, než předpokládala. Měla se s Andrejem sejít v Obrtlé ulici, z čehož byla trochu nervózní. Ne snad, že by nikdy před tím Obrtlou ulici nenavštívila. Několikrát ji tam zavedla práce, nesčetněkrát osobní záležitosti. Jenže dnes ve vzduchu viselo jakési napětí. Když procházela Příčnou ulicí, mučily ji představy, že ji pronásledují stíny mrtvých. Neměla dostatek odvahy, aby se ohlédla přes rameno, jestli je opravdu uvidí.

Tyhle výpadky ji překvapovaly neustále. Někdy se několik týdnů nic nedělo, ale jindy je vídala pořád. Bylo to, jako když se spojí najednou dva světy. Svět živých, ve kterém se právě nacházela, a svět mrtvých. Splynuly v jeden nedokonalý obraz a ona se mezi nimi mohla svévolně pohybovat. Než se naučila tuhle schopnost ovládat, stávalo se, že se samovolně přemístila. V jednu chvíli seděla v lavici ve škole a ve druhou byla učebna prázdná. Jen ona, ticho, chlad a ty nehybné postavy. Jenže ani roky tréninku jí nepomohly od toho, aby je čas od času nevídala. Procházela třeba davem na Příčné a uprostřed houfu jásajících dětí se objevil on - mrtvý. Nehybný, bez hlasu a bez očí. A nezbývalo, než čekat, až zase zmizí.

Jednou našla na Odboru záhad knihu, podle které duše zavražděných zůstávají někde mezi realitou a světem mrtvých. Zjevují se na různých místech a vyčkávají, až někdo zemře a oni se budou moci živit jeho energií. Podle polozapomenutých legend se některé staré duše, které se dlouhou dobu krmily na jiných, dokázaly vrátit. Ta představa ji děsila každý večer před spaním.

Lola zabočila do vedlejší uličky a otevřela těžké dveře do hospody U Dvounohé kočky. Nebyla tu poprvé, ale ten odporný puch ji překvapil i tentokrát. Vždycky hospodského podezřívala, že má pod podlahou tuny mrtvých krys. U Dvounohé kočky se scházela největší spodina kouzelnického podsvětí. Zaprodaní skřetové, samotářští upíři, obchodníci s černou magií a černokněžníci. Společnost, ve které nikdo moc času trávit nechtěl.

Lola odměřeně kývla na hospodského za pultem, který špinavým hadrem umýval sklenice. Upřel na ni jedno oko, o druhé přišel před lety v souboji a hrdě se prázdným důlkem chlubil.

Nenápadně se protáhla kolem menších stolků a ztratila se za korálkovým závěsem, kam mohlo jen pár vyvolených.

Rozhlédla se kolem, ale Andreje nikde neviděla. Posadila se k jednomu stolku a vysoukala se z kabátku. Zůstávala ve střehu. Nechápala, proč se museli sejít zrovna tady. Andrej sháněl nějakého informátora, ale vymlátit z něj informace o sampírech mohli i na příjemnějších místech.

Objednala si u slepé servírky sklenku ohnivé whisky, ale ve skutečnosti se ušmudlané sklenice ani nedotkla. Prsty poklepávala nervózně o desku stolu a s přibývajícími minutami nepřestávala sledovat dveře lokálu. Aniž by si to uvědomovala, z rohu místnosti k ní doléhal tichý rozhovor, který bezděčně začala odposlouchávat.

„Z Blanchardova sídla se nese zvěst, že se pohybuje znovu po Londýně."

„To přece není možné," odporoval ženskému hlasu mužský. „Nikdo není tak pošetilý, aby si začal válku s upíry. A už vůbec ne s těmi nejmocnějšími."

„Je to Tarkovskij," podala argument žena horlivě. „Lovením upírů se živí."

Nikolaos obezřetně ztuhla a natáhla víc uši.

„Musí přece vědět, že mu jde Blanchard po krku. On staré hříchy neodpouští a už vůbec ne ty, co se podepsaly na jeho klanu. Ani ten největší pošetilec by se nevrátil do doupěte upíra. Zvlášť ne ten, který mu před lety vyvraždil půlku klanu."

„I s jeho družkou," připomněla žena.

„Blanchard mu rozerve tělo na tisíc kousků, jen co ho dopadne," šeptal horlivě muž.

Lola se nenápadně na židli zaklonila, aby lépe slyšela.

„A to je na té povídačce nejlepší!" tetelila se žena blahem.

„Co? Povídej!"

„Blanchard vypsal velice pěknou odměnu pro toho, kdo mu pomůže Tarkovského dopadnout. Věř mi, je to slušný balík."

„Toho hajzla bych udal i pro pár galeonů," dušoval se muž. „Za to, co udělal, si to zaslouží."

Lola prudce vstala od stolu, slyšela až příliš. V neopatrnosti převrhla sklenici s pitím a upoutala na sebe pozornost. I dvojice v rohu zmlkla, a ona ucítila tíhu několika pohledů.

Jestli tahle historka byla pravdivá, celé kouzelnické podsvětí se nemůže dočkat, až Andreje dopadnou a předají Blanchardovi. Pokud tomu tak bylo, Andrej mohl každou chvíli vejít do lokálu vstříc své popravě.

Spěšně přes sebe přehodila kabát a prošla zpátky korálkovým závěsem. Slyšela jen, jak někdo za jejími zády vstal a vydal se rychlým krokem za ní. Zamířila přímo ke dveřím do ulice, snažila se tvářit nenuceně a nestrhávat pozornost.

Sotva však otevřela dveře a vpustila do lokálu pár kapek deště, srazila se s Andrejem. Nadechl se, aby poznamenal něco o svém zpoždění, ale když spatřil její výraz, rozmyslel si to.

„Prosím tě, pojď," zamumlala a táhla ho za loket ven do temných koutů Obrtlé ulice.

Když byli v dostatečné vzdálenosti od lokálu a Lola si byla jistá, že je nikdo nesleduje, spustila o překot, co v hospodě zaslechla.

„Takže je to pravda?" tázala se a déšť jí nepříjemně stékal po tváři. „Naštval jsi Blancharda tím, že jsi zabil půlku jeho klanu?"

„Nebyla to půlka," pochyboval. „Spíš pár kousků."

„Jak můžeš!" vyhrkla zděšeně. „Mluvíš tak bezcitně!"

„Nikdy jsem neříkal, že jsem dokonalý!" ohradil se. „Poslyš, bylo to dávno. A rozhodně jsem si jen tak z rozmaru nevymyslel, že jednoho krásného slunného dne naštvu londýnskou hlavu upírů."

„Tak jak to bylo?" dorážela. „To by mě docela zajímalo."

„Rád bych se ti svěřoval se zábavnými historkami z minulosti a jsem přesvědčen, že jich také pár vlastníš, ale nemůžeme to probrat na nějakém jiném místě? Právě jsem se dozvěděl, že po mně jde parta naštvaných upírů."

„Fajn," souhlasila neochotně.

Vykročili do nepříznivého počasí, když tu jim zatarasily cestu tři vysoké postavy. Vlastně je oba instinktivně vycítili dřív, než se o jejich přítomnosti mohli na vlastní oči přesvědčit, a tak nebyli úplně zaskočení. Jednalo se o tři upíry, pravděpodobně dobře informované o přítomnosti Andreje.

Lola i Andrej se připravili k sebeobraně, když Lolu přepadl starý známý pocit. Cítila to spojení od palců na nohou až po vlasy na hlavě. Přechod do druhého světa byl tak snadný a nevyzpytatelný. Nemohla se soustředit na boj a zároveň potlačovat nutkání být jinde. Rozhodla se v mžiku, když se obě strany připravily k útoku. Popadla Andreje za paži přesně v ten okamžik, když se její bytost přenesla jinam.

Přestalo pršet, svět zůstal neutrální. Šedý, mdlý, prázdný. Přestože stáli na tom samém místě, bylo to jiné. Především zůstali sami.

„Co se to sakra stalo?!" nedokázal Andrej pochopit. Zmateně se rozhlížel po Obrtlé ulici, která zela prázdnotou. „Kde jsou? Co to má být?"

Lola, která tohle místo navštívila nesčetněkrát, neodpovídala. Zarytě mlčela a vyhýbala se pohledu na prázdné tváře za oknem protějšího domu. K čertu s mrtvými.

„Co to má být?" udeřil na ni Andrej šokovaně. „Tak vysvětlíš mi to?"

„Máš-li být mým mentorem, budeme si muset říct všechno," začala nevzrušeně. „Už žádná tajemství a lži, pěkně narovinu si odpovíme na všechny otázky. Tohle lhaní mě unavuje a popravdě není možné v něm neustále pokračovat. Platí?"

Andrej přikývl a nepřestal ostražitě pozorovat zvláštní svět kolem.

„Začnu já," odhodlala se a zkřížila ruce na prsou. „Právě teď se nacházíme někde mezi světem živých a mrtvých."

Překvapeně se na svou svěřenkyni otočil. „Ale jak...?"

„Dostala jsem nás sem já," vysvětlila. „A neodejdeme odtud, dokud nenajdu zase cestu zpátky. Což mi nejdéle zabralo asi týden, ale neboj se, jsem v tom už docela zběhlá."

„Líp to vysvětlit nedokážeš?" zatvářil se pochybovačně.

„Ale jistě," souhlasila. „Moje matka uzavřela pakt se Smrtí, podle kterého Smrt navrátila život mým prarodičům a Severusi Snapeovi za výměnu tří duší, které zemřou mojí rukou. Udělala to zřejmě proto, že kromě čtyř základních elementů díky Zmijozelově moci dokážu ovládat i ten pátý. Umím uzdravovat nemocné a raněné, ale dokážu i z člověka vysát život. Což se ukázalo jako silně nepraktická vlastnost, zvlášť v rukou vyděšené osmnáctileté holky, která si tím nešťastnou shodou okolností vysloužila vyloučení z Bradavic a následný soudní proces," vychrlila jedním dechem.

„Kamarádka Smrt se párkrát za můj bídný život zastavila a jako dobrá kmotřička mi do vínku nadělila pár schopností. To, že potkávám mrtvé a tahle nekontrolovatelně cestuju tam a zpátky je malý bonus. Takže pokud po mně jde nějaký prastarý druh upíra, upřímně se tomu nedivím, protože to je ta poslední věc, co je na mém životě zvláštní. Takže to by bylo ve stručnosti o Nikolaos Blackové, ale co Andrej Tarkovskij?"

Andrej byl celou touhle historkou zaskočený. Popravdě si v hlavě sestavil pár scénářů, ale žádný se nepodobal tomu, který si právě vyslechl. Celé to bylo šílené a přitažené za vlasy.

„Jsem mezinárodně hledaný vrah," vydral ze sebe první větu, která mu přišla na mysl.

„Fajn," přikývla zaskočeně. „Tohle bude delší rozhovor, než jsem předpokládala."