Andrej Tarkovskij za svůj život slyšel nespočet neuvěřitelných historek. V jádru byl skeptik, který odmítal uvěřit čemukoliv, co nespatřil na vlastní oči. Vidět znamená vědět. Jeho povolání však s sebou občas přinášelo překvapení, někdy musel čelit hrozbám, které si doposud nedokázal představit ani ve snu. Proto se naučil přijímat zdánlivě nemožné překvapivě rychle.

To, co mu žena sedící naproti právě řekla, byl jeden z těch nereálných příběhů, kterých slyšet za život nespočet. Mluvila dlouho, půl hodiny, možná i déle. Snažila se nevynechat nic podstatného, pečlivě volila slova. Jakkoliv se zdálo její vyprávění nemožné, něco v její tváři ho přesvědčovalo, že mluví pravdu. Naproti něj seděla žena, která před jednadvaceti lety cestovala zpátky v čase, aby zvrátila výsledek bitvy o Bradavice. Ta žena byla druhá Lola Blacková. Bylo to neuvěřitelné, nemožné a absurdní.

Když domluvila, několik dlouhých minut mlčky jeden druhého pozorovali. Oplácela mu tvrdý pohled stejně, jako to dělávala Lola. Byly to právě její oči, které ho přesvědčily, že říká skutečně pravdu.

„Mám jednu otázku," prolomil ticho poté.

„Jenom jednu?" povytáhla tázavě obočí. „Přiznávám, že jste mě zklamal, pane Tarkovskij. Očekávala jsem, že jich budete mít spoustu."

Andrej na její slova nereagoval a přešel rovnou k věci. „Proč mi cokoliv z toho říkáte? Proč zrovna mně? A proč teď?"

Dávala si s odpovědí na čas. „Jednadvacet let jsem jediný člověk, který zná pravdu," pronesla zamyšleně. „Je možné, že už tu dlouho nebudu. Nemusela bych přežít a mám jistý pocit, že ji musím někomu svěřit."

„Proč ne Lole?" navrhl. „Týká se to jí."

„Nemůžu," zavrtěla odmítavě hlavou. „Nemůžu se s Lolou přímo setkat, nemám nejmenší ponětí, co by se stalo. Mohlo by dojít k časovému paradoxu, je to příliš riskantní. Předpokládám, že si má matka celá léta myslí, že jsem prostě zmizela poté, co změnila svým rozhodnutím budoucnost. Je to tak lepší. Nikdo se o mé existenci nesmí dozvědět. Tohle je jenom mezi námi dvěma, slibte mi to."

„Jenže jste tady," doplnil ji Andrej tiše.

„Ano," přitakala nevesele. „Jsem tady a celou dobu se pokouším nevměšovat do jejich života. Na některé události ale nemám vliv."

„Jak to myslíte?"

Žena se zhluboka nadechla, jako by se teprve odvážila vyslovit tajemství, které ji tížilo ze všech nejvíc. „Obávám se, že to já můžu nepřímo za všechno zlé, co se v posledních měsících událo," přiznala. „Pokoušela jsem se žít podle určitých pravidel, v dostatečné vzdálenosti od tohoto místa, ale můj život je většinu času velmi osamělý. Odpusťte mi, pokud budu znít příliš pateticky, ale někdy jsem se cítila opuštěná. Moje cesta zpátky v čase se ukázala jako mé největší prokletí. Nemůžu o tom mluvit s živou duší, a tak jsem se jednou za pár let neovládla a vrátila se zpátky do Londýna. Jen abych je měla na malou chvíli o něco blíž, chtěla jsem vidět svou rodinu, zjistit, jak se jim daří."

Hlas se jí zlomil. Viděl v její tváři tolik utrpení, že se neodvažoval ji pobídnout, aby vyprávěla dál. Chvíli jí trvalo, než znovu našla sílu.

„Udělala jsem pošetilou chybu, které trpce lituju," přiznala. „Vrátila jsem se v létě do města a chtěla se zdržet jen na tak dlouho, abych si chvíli užila jejich přítomnost. Jenže společně se mnou přišel i tvor, který tu neměl co dělat."

Andrejovy oči se rozšířily úžasem. Poslední střípek skládačky zapadl na své místo.

„Ten sampír chtěl skutečně zabít Nikolaos Blackovou," řekla. „Ale ne tu, kterou znáte. Měl zabít mne. Z nějakého neznámého důvodu se však zmýlil a vydal se v jejích stopách. Už to, že jsme se vyskytovaly obě v jednu chvíli na stejných místech, byla chyba. V okamžiku, kdy jste toho sampíra zabili, jste porušili přirozený řád bytí," hlasitě si povzdychla. „Jsem však přesvědčená o tom, že všechna ta temnota, která se v posledních týdnech stahuje do Londýna, je tu kvůli mně. Ty bestie, démoni a mágové, ti všichni se objevují, protože je něco špatně. Já jsem tu špatně. Znáte tu povídačku, podle které každá magie po sobě zanechá stopy? Cestovala jsem příliš daleko zpátky v čase, pane Tarkovskij. Tenhle druh magie zanechá stopy o velikosti kráterů."

„Myslíte, že za všechno můžete vy?" ujišťoval se. „Vy a Lola?"

„Znáte legendu o Pandořině skříňce?" zeptala se místo odpovědi.

Andrej pochybovačně pokrčil rameny. „Možná jsem ji kdysi dávno slyšel."

„Na rozšířených povídačkách je nejděsivější, že si lidé neuvědomují jejich význam," povzdychla si. „Když Prométheus dal lidem oheň, ukradený bohům, lidé se od něho naučili různá řemesla i umění a žili šťastně, až se to bohům přestávalo líbit. Nejvyšší bůh Zeus proto nařídil, aby Héfaistos, božský kovář, vytvořil z hlíny a vody dívku, jejíž kráse nikdo neodolá. Bohové jí dali jméno Pandóra, to znamená obdarovaná všemi dary, a dali ji bohaté a velkorysé dary. Mezi nimi byly však i takové, kterých se bohové pro jejich zhoubnost rádi zbavili. Všechny dary byly dobře uzavřeny v pevné skříňce," poklepala prsty o stůl. „Bůh Hermés dovedl Pandóru na zem a nabízel ji za ženu Prométheovi, ten však odmítl. I svého bratra Epiméthea varoval, aby nebral všechno, co bohové dávají. Ale Epimétheus neposlechl a vzal si ji za ženu. Netrvalo dlouho a Pandóra splnila příkaz bohů – otevřela skříňku. Všechny ty svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandóra víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje. Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů – Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla."

„Chcete mi říct..."

Žena rozvážně přikývla. „Vnímám moc, která nám byla dána, úplně stejně. Je nepřirozené, aby existovala jedna z nás – a ještě víc, abychom byly dvě. Když jsme blízko jedna druhé, nevzniká z toho nic dobrého. Proto jsem se rozhodla, že dnes večer definitivně zmizím," přiznala. „Nevím, jestli to bude fungovat, ale možná, že když budu v dostatečné vzdálenosti, dají se všechny věci alespoň částečně do pořádku. Proto jsem nechala vaše lidi, aby mě dnes chytili. Byla to poslední možnost, jak se s vámi setkat, než odejdu."

Tarkovskij byl upřímně jejími slovy zaskočený. „Proč jste se tedy chtěla doopravdy sejít? Lolu varovat nesmíte a já jí nic z toho říct nemůžu, protože je nám oběma jasné, že by se vydala rovnou za vámi. Když plánujete odejít, nebylo by snazší postě zmizet? Nikdo by se nic nedozvěděl."

„Je tu ještě něco, co musíte vědět," připustila. „Něco, co vám i Lole usnadní pátrání."

„Poslouchám," ujistil ji a opřel se zády o opěradlo.

Nevesele se pousmála. „Vím, že Lole hrozí bezprostřední nebezpečí. Od někoho, kdo ví, co je zač. Od někoho, kdo odhalil její největší tajemství."

„O čem přesně to mluvíte?" zeptal se drsně a naklonil se blíž.

„Někdo kolem ní slídí, nechává ji sledovat na každém kroku, popravdě celou moji rodinu sledují," vysvětlila. „Proto jsem stále tady. Pokusila jsem se tomu přijít na kloub, ale zřejmě nejsem dostatečně dobrá. Vy byste ale mohl být. Slyšela jsem, že umíte hotové zázraky."

****

„Říkám vám, že to byl mozkomor, ještě nikdy jsem neviděla něco tak... strašného...strašného a odporného."

Čarodějka si skryla ústa do obrovského růžového kapesníku a několikrát hlasitě popotáhla. Lola zvedla oči od rozepsané zprávy a soucitně se usmála. Žena sedící naproti ní patřila k tomu vzácnému druhu lidí, u kterých se velice těžko odhadoval věk. Mohlo jí být něco kolem třicítky, ale klidně i o dvacet let více. Měla na sobě upnutý kanárkově žlutý kostým a na splihlých popelavě bílých vlasech jí seděl obrovský klobouk s několika barevnými záplatami. Pokoušela se jí vylíčit své údajné napadení mozkomorem už dobrých dvacet minut. Problémem bylo, že za každou větou se neovladatelně rozplakala.

„Vezměte si ještě čokoládu, paní Evergreenová," pobídla ji Lola shovívavě.

„Slečna...," opravila ji mezi vzlyky a hbitě se po kousku čokolády natáhla, „slečna Evergreenová."

„Jistě," odtušila Lola nepřítomně a jedním mrknutím oka zkontrolovala své okolí. Na oddělení už druhý den panoval chaos. Od rána do večera sem přicházely sovy se stížnostmi na nevysvětlitelné jevy v kouzelnických domácnostech, lidé sem dokonce chodili s neuvěřitelnými historkami o fantastických zvířatech vyskytujících se uprostřed města. Drtivá většina bystrozorů byla venku v terénu a společně s kolegy z Ústředny pro výmaz paměti se pokoušeli před mudly všechny nadpřirozené události utajit. Menší skupinka bystrozorů zůstala na oddělení a řešila drobné přestupky a stížnosti. Všichni však měli jedno společné: byli přepracovaní a vidina odpočinku byla v nedohlednu.

Lola potlačila zívnutí a se závistí střelila pohledem po bystrozorovi O'Sullivanovi sedícím v protější kóji, který se právě loučil s nějakým kouzelníkem.

„Dáme vám vědět, jak jsme pokročili ve vyšetřování," ujišťoval ho.

„To bych si vyprošoval, vy bando líných krys!" odsekl kouzelník nerudně a mumlajíc si nadávky pod vousy prošel kolem Loly směrem ven z oddělení. O'Sullivan ho s kamenným výrazem vyprovázel, a když muž zmizel z dohledu, vyslal k Nikolaos neveselý úšklebek. Podobných urážek si v posledních dnech vyslechli víc než dost.

„Slečno Evergreenová," začala Lola netrpělivě, „chápu, že jste rozrušená, ale je vyloučené, abyste v East Endu viděla mozkomora. Ministerstvo před dvaceti lety všechny vyhnalo ze země a ujišťuji vás, že ti poslední, kteří zbyli, jsou pečlivě střeženi."

Slečna Evergreenová přestala uždibovat tabulku čokolády a vypoulila šokovaně oči. „Nazýváte mě lhářkou, slečno Blacková? Chcete – chcete snad říct, že si vymýšlím?!"

„Samozřejmě, že ne," ujišťovala ji Lola spěšně. „Nechtěla jsem se vás nějak dotknout, jen podotýkám, že jste si mohla mozkomora snadno zaměnit s jiným tvorem..."

„Ale já to viděla!" vyhrkla čarodějka popuzeně. „Vím, co jsem viděla! Byl – byl vysoký! Vysoký a – a celý zahalený!"

„To je poněkud obecný popis."

„A byla mi strašlivá zima!" dodala čarodějka spěšně. „Měla jsem takový pocit - strašlivý pocit, jako bych už...U Merlina..." Znovu se usedavě rozplakala do kapesníku.

Nikolaos se pokusila potlačit myšlenku, že tu ztrácí čas, zatímco by mohla být někde jinde. Harry jí ale osobně zakázal, aby si brala další hlídky v ulicích. Za poslední dny spala sotva pár hodin a tělo jí začalo vypovídat službu. Lola však odmítala sedět nečinně doma, a tak vzala alespoň službu v kanceláři. Po několika hodinách vyjednávání s rozhořčenou kouzelnickou společností však měla dojem, že by udělala lépe, kdyby se pořádně vyspala a mohla se vrátit zpátky do terénu.

„Uděláme to takhle, slečno Evergreenová," rozhodla pevně. „Sepsala jsem hlášení a předám ho kancelářím divize zvířat, osob a duchů. Na uvedenou adresu pošlou vyškoleného pracovníka, který okolí prohledá a vaši stížnost patřičně prošetří. V současné situaci vám nemůžeme poskytnout nikoho z našich lidí. Jak jistě sama uznáte, jsme poněkud vytíženi."

„Ale co – co mám dělat já?" těkala očima po její tváři zmateně. „Jak se mám bránit, kdyby se vrátil?"

„Ovládáte Patronovo zaklínadlo?" zeptala se Lola zdvořile, ale předem tušila odpověď.

„Nijak zvlášť," přiznala čarodějka neochotně.

Lola soucitně přikývla, podobnou odpověď slýchala příliš často. „Doporučila bych vám nevycházet po setmění z domu bez hůlky," řekla. „Pokud máte cestu přes Příčnou ulici, zastavte se u Weasleyových v Kratochvilných kouzelnických kejklích. Prodávají speciální sadu čarodějných klobouků, které vás krátkodobě uchrání před různými nestvůrami, nejen před mozkomory. Fungují dostatečně dlouho na to, abyste stihla přivolat pomoc nebo utéct do bezpečí."

Slečna Evergreenová se na ni podívala dokonale zmateně, jako by netušila, jestli si z ní dělá legraci.

„Myslím to vážně," ujistila ji Lola suše.

„V tom případě děkuju za radu," přikývla trhavě hlavou a vzala si ze stolu poslední kousek čokolády.

„Nemáte za co, děkujeme za spolupráci."

Obě ženy si potřásly rukama a slečna Evergreenová spěšně oddělení opustila. Lola s hlasitým povzdychem zavřela složku a hodila ji na nebezpečně velkou hromadu dnešních hlášení. Oddělení se na malý okamžik, než se vrátí bystrozorové z denních hlídek, vylidnilo. Usoudila, že si potřebuje protáhnout nohy, a odskočila si na toalety v patře.

Nabrala vodu do dlaní, aby se opláchla. Studená voda v obličeji byla tak chladná, že ztrácela cit v celém těle. Pustila do umyvadla co nejstudenější a držela pod ní ruce tak dlouho, až přišlo mravenčení. Zadívala se na svůj bledý obličej v zrcadle. Pod očima se jí udělaly nevzhledné fialové skvrny od únavy, tváře měla propadlé. Odhrnula si vlasy z obličeje a stáhla si je do vysoko posazeného uzlu, aby jí nezavazely. Pohledem při tom pohybu utkvěla na svém krku a na moment ustrnula v pohybu.

To přece není možné, problesklo jí hlavou. Jenže bylo. Odtáhla límec svetru od těla a spatřila na krku načernalou kůži. Hbitým pohybem si vykasala svršky a prohlédla se v zrcadle.

Staneš se temnotou a budeš v ní ztracena, dokud tě nestráví. Blanchardova slova se stávala skutečností. Kletba se šířila jejím tělem nezadržitelnou rychlostí – od krku přes prsa a břicho až k bokům. Na levé polovině těla se nebezpečně přibližovala k zádům. Na malý okamžik se jí zatmělo před očima, ale sebrala zbytek síly a spustila svetr zase dolů.

Vrátila se zpátky na oddělení, aby nemusela zůstat sama se svými myšlenkami. Přesně jak předpokládala, první z kolegů se začali vracet z hlídek a v kancelářích panoval zase obvyklý vzruch. U svého stolu narazila na Anthonyho Balea, který patřil k těm, co za sebou měli další den v terénu. Přes obličej se mu táhla čerstvá hluboká rána od pravého oka až přes rty k bradě. Zranění nevypadalo nijak vážně, přesto nebylo zanedbatelné, což potvrzovaly kapky krve, které mu odkapávaly na prsa.

„Zdivočelý vlkodlak," odpověděl na její tázavý pohled nevzrušeně a usrkl z velkého hrnku kávu. „Neměla jsi mít volno?"

„Neměl bys s tím zajít k Mungovi?" opáčila stejným tónem a posadila se na svou židli.

„Stavím se tam cestou domů," odbyl ji netrpělivě. „A co ty, byla jsi doma? Něco nového?"

Lola se na něj zadívala značně nechápavě. Od kdy spolu mluví o osobních věcech? Bale se tvářil nenuceně, ale bedlivě ji sledoval. Konečně jí svitlo a pochopila.

„U Merlina, to snad neděláš, že ne?" zaúpěla prosebně.

„Co?" hrál hloupého.

„Že na mě nevyzvídáš, co o tobě máma prohlásila po té vaší schůzce?" povytáhla varovně obočí.

„Samozřejmě že ne," odfrkl si uraženě. „Říkala snad něco?" dodal tiše a znovu upil z hrnku.

„Tohle je dost ubohý, abys věděl," odpověděla mu pobaveně, ale úsměv jí vzápětí ztuhl na rtech, když zahlédla povědomou čupřinu tyrkysově modrých vlasů.

„Teddy!" vyhrkla překvapeně, když se její kamarád vynořil náhle vedle nich.

Oběma přikývl rozpačitě na pozdrav. Jen jeho smutné oči napovídaly, že ještě zdaleka nepřekonal všechny fáze truchlení.

„Co tady děláš?" zeptala se Lola nechápavě, když si uvědomila, že má na sobě uniformu.

„Máte žalostně málo lidí," vysvětlil, „mám se hlásit u tebe," obrátil se na Balea.

„Harry říkal, že máš volno na několik týdnů," pronesl Bale podezřívavě.

„Říkal, že se můžu vrátit, kdy budu chtít," opravil ho Teddy klidně. „Chci se vrátit dnes."

„Teddy...," začala Lola opatrně, ale kamarád ji přerušil.

„Už to doma nevydržím," řekl netrpělivě, „je to k zbláznění. Jenom tam celé dny sedím a čekám, že každou chvílí vejde do kuchyně a dá mi jedno z těch svých kázání, abych řádně jedl a spal. Nestrávím v tom pitomém baráku ani minutu. Potřebuju dělat něco pořádného, potřebuju se vrátit do práce."

Lola s Baleem si vyměnili zkroušený pohled, ani jeden si nemyslel, že byl Teddy připravený vrátit se zpátky. Oba ho měli ale příliš rádi na to, aby mu dokázali odporovat.

„Dobrá," přikývl Bale po chvíli, „potřebuju někoho na následující tři noci na Příčné."

„Beru to," souhlasil Teddy úlevně.

„Já s ním," přidala se Lola okamžitě.

Bale ji probodl varovným pohledem a nadechl se, aby jí připomněl, že měla být dávno doma. Když ale uviděl vzdor v jejích očích, jen trhavě pohodil rameny.

„Fajn, jak myslíte. Je to vaše a teď, když mě omluvíte, musím si jít nechat dát ksicht do pořádku."

****

Hodiny v jídelně odbily osmou hodinu ráno. Emily v županu sedící u stolu v kuchyni dál klidně přežvykovala toast a s upřímnou fascinací v očích pozorovala svoji starší sestru u plotny. Laura právě hůlkou dirigovala nůž, který sám krájel zeleninu tak zuřivě, až kousky létaly všemi směry. Na hrnci za jejími zády nebezpečně poskakovala poklička, čajová konvice rozlévala horkou vodu mimo hrníčky a z trouby se linul černý kouř. Laura ničemu z toho však nevěnovala pozornost a s výrazem dokonalého soustředění dál míchala těsto na lívance, které měla až ve vlasech.

„Co se tu děje?" do kuchyně vešla rozespalá Selene a přejela podezřívavým pohledem obě dcery.

„Dobré ráno, mami!" zahlaholila Laura přehnaně vesele a bez dalšího slova se vrátila ke svým pokusům o vaření.

Selene se zaraženě podívala na Emily, ale ta jen pokrčila pobaveně rameny.

„Ona vaří?" zašeptala sotva slyšitelně.

Emily přikývla a poklepala na židli vedle sebe, kam se matka vzápětí posadila. Chvíli společně Lauru dál pozorovaly a ani jeda z nich nenašla odvahu ji vyrušit. Uplynulo sotva deset minut, když se ve dveřích objevil Viktor.

„Emily, neviděla jsi ty dokumenty z Azkabanu, co jsem si včera přinesl? Měl jsem za to, že jsem je nechal v knihovně, ale..."

„Pssst," přerušila manžela Emily netrpělivě.

Viktor se zatvářil v první okamžik nechápavě, ale potom se ohlédl směrem, kam se obě ženy dívaly. Při pohledu na Lauru, která nebyla v houstnoucím kouři skoro vidět, vytřeštil překvapeně oči.

„Ona umí vařit?" zeptal se pochybovačně.

Selene se zakuckala smíchy do hrnku s mizernou kávou, kterou zřejmě také připravovala Laura. Něco tak odporného ještě nikdy nepila.

„Posaď se a mlč."

Viktor bez námitek zasedl ke stolu a teď už ten neuvěřitelný chaos pozorovali všichni tři. Pár minut před půl devátou na snídani zavítal i Sirius, kterého probudil štiplavý zápach připáleného pečiva. Usedl ke stolu právě ve chvíli, kdy Laura dokonala své kulinářské dílo a s úsměvem od ucha k uchu postavila před ostatní talíř zčernalého chleba a hromadu potrhaných lívanců.

„Přeju všem dobrou chuť!" prohlásila přehnaně optimisticky a sama se pustila do jídla.

Ostatní si vyměnili přinejmenším zaražené pohledy a nikdo z nich se neodvažoval odporovat.

„Lauro, zlatíčko," odkašlala si Selene rozpačitě, když si mazala marmeládu na zuhelnatělý toast. „Jsi v pořádku?"

„Samozřejmě," souhlasila zvesela a bez dalšího komentáře pokračovala v snídani.

Sirius na manželčin tázavý pohled odpověděl pokrčenými rameny a naložil si na talíř slaninu, která jako jediná vypadala poživatelně.

Snídaně proběhla v naprosté tichosti a také nezvyklé rychlosti, protože kromě Laury nikdo nedokázal její pokus o vaření doopravdy zkonzumovat. Když měli všichni po jídle, Emily je nenápadným gestem vyhodila ven z místnosti, aby měla se sestrou patřičné soukromí.

„Tak ven s tím," přešla rovnou k věci, když osaměly.

„S čím?" povytáhla Laura nechápavě obočí.

Emily si nevěřícně odfrkla. „Prosím tě Lauro, nehraj hloupou. Tohle je tak potřetí v životě, co ses pokusila vařit. Ještě teď si pamatuju, jak jsi podpálila kuchyň, když ses pokusila tátovi udělat flambované palačinky, aby líp strávil, že čekáš v osmnácti dítě s potomkem Luciuse Malfoye."

Laura s kamenným výrazem neodpovídala a počkala, až sestru škodolibý smích přejde.

„U Merlina, snad zase nečekáš další dítě s některým z tátových úhlavních nepřátel," neodpustila si Emily popíchnutí.

„Velice vtipné," utrousila Laura dotčeně.

„Teď vážně," nedala se Emily odbýt. „Co je to s tebou?"

„Nic."

Emily si ji chvíli prohlížela podezřívavým pohledem, než jí konečně svitlo. „Ty jsi byla na té schůzce!"

Laura se pokusila zachovat kamennou tvář, ale téměř okamžitě se jí do obličeje nahnal ruměnec. „Jo, to byla," přiznala zdráhavě.

„A jaké to bylo?" vyzvala ji Emily netrpělivě.

„Překvapivě...," hledala správné slovo. „Překvapivě...normální."

„Normální?"

Laura pokrčila rameny. „Normální, prostě nekomplikované, chápeš? Normální schůzka s večeří, vínem procházkou a... tak... Nic komplikovaného, žádné lži, staré křivdy a tajemství. Bylo to normální, protože o mně nic nevěděl."

„A tobě se to líbilo."

„Jistě, komu by se nelíbilo žít občas jako člověk," opáčila a do hlasu se jí vkradla hořkost.

Emily uhádla na co myslí. „Ale nechceš se s ním znovu sejít," přimhouřila podezřívavě oči. „Protože kdyby ses s ním scházela, dřív nebo později bys mu musela všechno říct."

„Přesně tak," souhlasila a vstala od stolu, aby naznačila, že nehodlá v rozhovoru pokračovat. „Bylo to fajn, moc jsem si to užila," připustila Laura po chvíli váhavě, „ale nemá to žádnou budoucnost."

„Myslím, že Balea docela podceňuješ," namítla Emily. „Není ten typ, co by se při prvním náznaku komplikací otočil a práskl do bot."

„Nemyslím si, že by bylo fér, abych ho v tom zbytečně podporovala," prohlásila Laura rozhodně a zamířila ven ze dveří.

„Podle mě si zase šlapeš po štěstí," utrousila Emily nevzrušeně, ale s potěšením si všimla, jak sebou sestra při jejích slovech škubla.

****

Ignácius Linwood roztáhl rty v neupřímný úsměv a napřáhl směrem k Emily šlachovitou ruku.

„Mnoho štěstí v nové funkci, pane Linwoode," pronesla přívětivě a nabízenou ruku mu pevně stiskla.

„Vedoucí odboru pro dohled nad kouzelnými tvory," pronesl Linwood spokojeně. „Kdo by to byl řekl."

Emily nevěděla, jak má zareagovat, a tak se zdvořile usmála. Po útoku na Priscillu Bootovou zůstalo oddělení bez vedoucího, ale nastal nejvyšší čas celou záležitost nějak vyřešit. Nevypadalo to, že by se Priscilla brzy zotavila, popravdě si s ní u Munga nevěděli rady. Ignácius Linwood byl jediným vhodným kandidátem, který se o pozici přihlásil. Emily ho právě v jeho kanceláři do nové funkce oficiálně jmenovala.

„Tak ať se vám daří," popřála mu a sbalila podepsané listiny.

„Děkuji, paní ministryně," pronesl strojeně. „Doufám, že následující týdny budou klidnější než ty předešlé. Další útok čarodějů na nějaký upírský klan by mohlo nepěkně ovlivnit smlouvy mezi kouzelníky a nadpřirozenými."

„Celý případ byl uzavřen," namítla Emily. „Myslím, že se není čeho obávat."

„Jistě, jistě," přitakal Linwood. „Ovšem nějaké nesrovnalosti, které mě znepokojují, tu zůstaly."

Emily cítila, jak vzduch v kanceláři zhoustnul. „To nerada slyším," prohlásila klidně.

„Znáte Andreje Tarkovského?" zeptal se Linwood zpříma a pozorně sledoval, jak zareaguje.

„Nijak zvlášť," odpověděla mu upřímně.

Linwood se zatvářil zmateně. „Měl jsem za to, že pomáhá s bystrozorským výcvikem vaší neteře."

Přikývla. „To je pravda, ovšem osobně jsem s panem Tarkovským měla tu čest nanejvýš dvakrát v životě."

„Jeho jméno se v souvislosti s úmrtím Michaela Blancharda objevilo v některých spisech," vysvětlil Linwood. „Zdá se, že spolu měli spory."

Emily nijak na jeho slova nereagovala a vyčkávala, až se dostane k jádru věci. Měla neblahé tušení, že Linwood vytáhne eso z rukávu.

„Ale kdo by s ním spory neměl, že?" pronesl Linwood tiše. „Koneckonců, taky jste ho znala, jestli se nemýlím. Během války vám pomáhal."

„Tak nějak."

„To bylo před tím, nebo po tom, co jste pracovala se Smrtijedy?"

Na pár vteřin mezi nimi zavládlo ledové ticho, které Emily přerušila jako první. „Bohužel, měla bych být už na dalším jednání. Hodně štěstí v nové funkci, pane Linwoode. Na viděnou."

„Jistě," pousmál se. „Na viděnou, paní ministryně."

****

„Kolik máme ještě času?"

Eileen se natáhla po hodinkách na nočním stolku a zamžourala na maličký ciferník. Bylo něco málo po půl páté.

„Asi tak dvacet minut," odpověděla zklamaně.

„I dvacet minut stačí," ujistil ji Albus potutelně.

Do oken dívčí zmijozelské ložnice proudilo světlo zapadajícího slunce odrážející se od hladiny jezera. Albus seděl v posteli opřený zády o hromadu polštářů, jeho už tak nepoddajné vlasy trčely všemi směry a ve tváři mu pohrával pobavený úsměv. Eileen oblečená jenom ve spodním prádle a jeho košili, se k němu spokojeně tiskla.

„Co že jsi provedla Ollie a ostatním, že tady můžeme být sami?" zamumlal jí do vlasů.

„Těžká migréna," odpověděla mu spokojeně. „Všechny tři si musely dojít na ošetřovnu. Anita má školní trest a Soňa sem poslední dny chodí jen přespávat, s ní jsem neměla žádnou práci."

„Nejsi ty tak trochu intrikánka?"

Eileen k němu zvedla tvář a místo odpovědi ho dlouze políbila. Ukořistili pro sebe jednu celou hodinu, během které je nikdo nebude rušit. Konečně měli trochu soukromí, kterého museli ihned patřičně využít. Ukrývat se po přístěncích na košťata a zapomenutých učebnách bylo sice přinejmenším dobrodružné, ale rozhodně ne pohodlné. Eileen bezděčně napadlo, že kdyby sem teď vtrhl její otec, nejspíš by to s ním na místě seklo. Škodolibá část jejího já malinko toužila, aby se tak skutečně stalo.

Spokojeně si užívali jeden druhého. Albus proplétal její prsty se svými a pozoroval je v zapadajícím slunci. Potom jeho pozornost upoutala drobná jizva na její dlani, která ze všeho nejvíc připomínala písmeno S. Přejel několikrát po tom kousku kůže palcem. Eileen ucítila v zátylku nepříjemné mrazení. Pocit štěstí se na malý okamžik vypařil. Nervózně se napjala a její smysly zbystřily. Čekala, že se každou chvíli zeptá na Salazarovu moc. Abe však nic neříkal, zřejmě nechtěl kazit hezkou chvilku rozhovorem o něčem, o čem nerada mluvila.

„Co máš v plánu zítra?" přerušil najednou ticho. „Napadlo mě, že bych odpoledne zašel k Hagridovi."

Chystala se mu odpovědět, když k nim z chodby dolehl hluk. Oba na zlomek vteřiny ustrnuli překvapeně v pohybu a zaposlouchali se. V ten samý okamžik se dveře do dívčí ložnice rozrazily a dovnitř vešel Edward.

„Ať děláte cokoliv, nic nevidím!" halekal pobaveně a oči si přitom zakrýval rukou.

„Edwarde!" zahřměl Albus nahněvaně a Eileen si vyděšeně přitáhla přikrývku až k bradě.

„Co tu zatraceně děláš?" vyjela na bratrance.

„Můžu se koukat?" ujišťoval se pobaveně a nakoukl zpoza prstů. „Neděláte nic nepřístojnýho?"

„To teda nemůžeš!" zpražila ho Eileen a jednou rukou naslepo šátrala po zemi, aby našla sukni.

„Nemůžeš sem jen tak vrazit!" osopil se na něj Abe. „Říká ti něco pojem soukromí?"

Edward si však z jejich hněvu nic nedělal, netrpělivě mávl rukou a plácl sebou na židli vedle Eileeniny postele. „Jakýpak soukromí, miláčkové, měl jsem dojem, že mezi sebou nemáme žádná tajemství."

„Jsi normální magor," odsekla mu Eileen.

„Tu sukni máš na druhý straně," opáčil suše a obrátil svůj zrak k značně vyjevenému Albusovi. „Navíc, jste tu tak třicet minut," prohlásil s pohledem upřeným na hodinky na levém zápěstí. „To už jste museli stihnout tolik věcí, že snad nevadí, když se zastavím na pokec za svými nejlepšími kamarády, kteří mě poslední dobou dost zanedbávají."

„Nikdo tě nezanedbává," ujistil ho Abe netrpělivě a navlékl si přes hlavu alespoň svetr, aby tam neseděl do půli těla nahý. Eileen se mezitím podařilo najít sukni, do které se snažila pod přikrývkou nasoukat.

„Mám dojem, že na mě vůbec neberete ohledy," předstíral Edward frustraci a poklepal si na hruď. „Láme mi to srdce."

„Co – tu – děláš?" odsekával Abe zlostně.

„Potřebuju svého nejlepšího přítele," vysvětlil a pozvedl ruku v netrpělivém gestu směrem k němu. „Ty jsi můj nelepší přítel, Abe. Je tvou povinností mě vyslechnout."

„Mohl jsi mi to říct třeba za hodinu u večeře."

Edwardova tvář ztuhla. „To rozhodně nepočká."

„No tak fajn," přikývl Albus. „O co jde? Vyklop to a zmiz."

„Jde o to, že potřebuju radu, kamaráde," vysvětlil mu se smrtelně vážným výrazem ve tváři.

„Jakou radu?" pobídl ho netrpělivě Abe a po očku sledoval, jak se Eileen nasupeně vyhrabala z postele a pokouší si zapnout poslední knoflíčky.

„Jsem připravený, Abe. Jsem připravený se vrátit zpátky."

„Kam?"

„Kam?" zopakoval nevěřícně Edward. „Přece do hry! Jsem připravený zase randit!"

Albus zavrátil oči a nevěřícně si povzdychl. „To si ze mě děláš srandu."

Sotva ta slova vyslovil, dveře od pokoje se znovu rozletěly a na prahu se objevil Scorpius Malfoy.

„Potřebuju s tebou mluvit!" prohlásil sebejistě směrem k Eileen, ale když si uvědomil, že není v ložnici sama, zůstal překvapeně zírat. „Co tu děláte za úchylárny?" vyletělo z něj při pohledu na rozházenou postel a neupravené bradavické šampiony.

„Co tu chceš?" vypálili ve stejnou chvíli Edward s Albusem nevraživě.

„Víte někdo, zatraceně, co je to soukromí?" vyštěkla Ela popuzeně. „Malfoyi, co tu děláš?"

„Chci s tebou mluvit," odpověděl stejně nepřátelsky.

„Nemám čas," odsekla.

„Mně přijde, že máš času docela dost," namítl a založil si ruce na prsou.

„Řekla ti jasně, abys vypadl," přidal se Edward.

„Ne, já chci, abyste vypadli oba dva," vyvedla je Eileen z omylu. „Nikdo vás sem nezval. Jděte."

„Ani mě nehne," odfrkl si Malfoy. „Slíbilas, že mi pomůžeš. Pořád se někde zašíváš s Potterem, ale mě už nebaví čekat."

„Hele, tohle je dívčí ložnice," ohradila se Eileen. „Tady nemáte co pohledávat."

„Jo, dívčí zmijozelská ložnice," opáčil Scorpius suše. „Jestli je tu někdo opravdu omylem, tak Potter."

„Přestaň kolem sebe prskat," doporučil mu Edward. „Beztak jsi jenom přišel škemrat, aby ti pomohla s Weasleyovkou. My tady teď řešíme důležitější věci."

„Třeba tvůj mrzký milostný život?" povytáhl Malfoy obočí.

Edward zaťal ruce v pěst a vstal ze židle. „Ty odposloucháváš za dveřmi?"

„Tak dost!" zarazil Abe další slovní přestřelku a stoupl si mezi ně. „Všichni se zase pěkně uklidníme."

Eileen si zkroušeně povzdychla a vyměnila si s Albusem zklamaný pohled. Tady si zřejmě příliš soukromí nikdy neužijí. Rozhodně ne dnes, rozhodně ne s Edwardem za zády.

„Za pět minut ve společence," řekla smířlivě na Scorpiusovu adresu. „A vy dva zmizte z koleje, než Albuse někdo nahlásí Severusovi, protože to by bylo teprve peklo."

Ani jeden z chlapců se neodvážil něco namítnout, o pravdivosti jejích slov se na vlastní kůži přesvědčovat nehodlali.

****

Někdy ji bezděčně napadalo, jestli náhodou nefunguje jako magnet na všechny průšvihy. Možná má na sobě nějakou neviditelnou anténu, kterou k sobě nevědomky přitahuje pohromy a nešťastné události. Nebo je prostě neuvěřitelný smolař. Všechny tyhle myšlenky jí probleskly hlavou, když se zvedala ze studené země. Podle tupé bolesti v levé ruce poznala, že si při pádu nejspíš vykloubila zápěstí.

Čaroděj, který se ji před pár vteřinami pokoušel při noční hlídce napadnout, ležel omráčený o pár metrů dál. V okamžiku, kdy vyčarovala provazy, kterými ho spoutala, se za jejími zády ozvalo prásknutí. Nejspíš za to mohla přemíra adrenalinu kolujícího v jejích žilách, ale téměř ve stejný okamžik přes rameno poslala další omračující kouzlo.

Příchozí se mu však hbitým pohybem vyhnul a zarazil dokonce i další paprsek, který k němu vyslala. Teprve potom vystoupil ze tmy na světlo a Lola si překvapivě uvědomila, že po několika dlouhých dnech hledí do tváře Andreje Tarkovského. Hruď jí při pohledu na jeho lhostejný výraz zaplavil vztek.

„Ty zatracený idiote!" vřískla vztekle a pokusila se ho znovu omráčit. „Kde jsi byl celé dva týdny?"

Andrej její kouzlo hbitě odrazil. „Taky tě rád vidím, mládě," odpověděl svým arogantním tónem, který ji vytáčel doběla.

„Jak jsi jen mohl?" zaútočila na něj a docela zapomněla na to, že má nejspíš vykloubené zápěstí. Vzteky ho praštila do ramene, ale s ním to ani nehnulo.

„Tak už se uklidni," požádal ji nevzrušeně. „Myslel jsem, že máme tohle období pubertálního vzdoru za sebou. Copak ses nenaučila ovládat?"

Lola si nevěřícně odfrkla. „Když vidím ten tvůj výraz, nemůžu se nikdy ovládat!"

„Tohle vážně bolelo," utrousil sarkasticky.

Ještě ho chvíli probodávala nahněvaným pohledem, ale nakonec přeci jen malinko polevila. Koneckonců byla ráda, že se vrátil. Nechtěla mu však dopřát pocit triumfu, a tak neustoupila zcela.

„Tak kde jsi byl?" zeptala se méně útočným tónem.

Andrej zvažoval odpověď a nevzrušeně přitom špičkou boty kopnul do omráčeného čaroděje.

„Musel jsem smazat stopy, než si nás s Blanchardem někdo spojí," řekl pak.

„Takže to byla tvoje práce?" ujišťovala se. „Ten bulhraský mág, co se ke všemu přiznal a upíři ho za to roztrhali na kousíčky?"

„To byla spíš Lotharova práce," přiznal. „Tak trochu mi dlužil ještě jednu službičku."

„Nechal jsi pykat za naše činy někoho jiného," obvinila ho nevěřícně.

„Ne," zavrtěl unaveně hlavou a otočil se zpátky k ní. „Zachránil jsem nám oběma holou kůži, to je rozdíl. A netvař se tak morálně bezúhonně, ten Bulhar nebyl žádné neviňátko. Někdo by ho sejmul dřív nebo později za nás."

Lolu pálil na jazyku nespočet urážek, ale zase všechny spolkla. Ona byla ta poslední, která mohla někoho soudit a Andrej to moc dobře věděl.

„Musíme projednat důležitější věci," rozhodl celou konverzaci otočit jiným směrem. „měli bychom probrat to, co se stalo."

„Není o čem mluvit," odpověděla automaticky. Téhle chvíli se bála ze všeho nejvíc, nebyla připravená. Ale Tarkovskij bez zábran přešel rovnou k věci.

„Byl jsem mrtvý a ty jsi mě přivedla zpátky."

Pátravě se mu zadívala do obličeje, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Neznělo to vyčítavě, neznělo to překvapeně. Znělo to tak nějak po jeho, bez špetky nějakých emocí.

„Ne."

„Lolo, přestaň to zapírat," požádal ji. „Vím, co jsem prožil."

„Nebyl jsi doslova mrtvý," vyvedla ho z omylu. „Jen jsi... stál jsi na rozcestí, to bylo celé. Ještě jsi nebyl úplně pryč. Stáhla jsem tě zpátky s sebou mezi živé. Kdybys byl doopravdy mrtvý, nedokázala bych ho. Není to možné, věř mi."

Andrej pomalu přikývl, jako by se snažil srovnat si všechna fakta. „I tak, zachránila jsi mi život a málem obětovala ten svůj."

„Někdy prostě nejdřív konám, a až potom přemýšlím," odsekla nahněvaně. „Říkáš to přeci pořád, neměl bys být tak překvapený." Bránila se sarkasmem, aby snad neodhalil, jak moc zranitelně a hloupě se v tu chvíli cítila.

„Lolo, tohle není legrace."

„Nevím, jak se to stalo," ujistila ho netrpělivě. „Byl to instinkt."

Povzdychl si a na chvíli vzhlédl k nebi, aby si následující slova lépe promyslel.

„Máme ale mnohem větší problém," prohlásil nakonec.

„Neříkej," uteklo jí z pusy dřív, než se stačila zarazit, ale on její sarkasmus přešel bez poznámek.

Andrej se nadechl, jako by hledal správná slova. To nevěstilo nic dobrého, žaludek se jí stáhl úzkostí.

„Posledních pár dnů jsem se poflakoval v Podzemí. Nejspíš jsem na to konečně přišel. Myslím, že všechny ty stvůry, ti démoni, které potkáváme poslední měsíce v londýnských ulicích," pohodil hlavou směrem ke kouzelníkovi, „jsou tu kvůli tobě. Kvůli tvojí moci. Přitahuješ je jako světlo přitahuje můry."

Viděl, jak se jí zorničky rozšířily úžasem. Ten strach, který se objevil v jejích očích, byl syrový, hluboký a upřímný. Nemohl jí říct celou pravdu, i když opravdu chtěl. Ale dal slib, který hodlal dodržet.

Několik dlouhých vteřin na něj zírala, a když promluvila, hlas je jí třásl. „To přece není možné. Já jsem nic takového nechtěla. Něco takového bych neudělala."

„Ty ne, ale tvoje moc ano," odvětil. „Děláš to zcela nevědomky. Obávám se, že na to nemáš žádný vliv."

Pochopila, že má pravdu. A co hůř, že si to v koutu duše dávno přiznala. Samozřejmě, že to nebyla jen náhoda. Byli tu kvůli ní. Mlčela, v obličeji zesinala tak moc, až se obával, že každou chvíli omdlí.

„Vím, že máš výčitky," pokusil se ji uklidnit.

„Bojím se."

„Čeho se bojíš?"

„Toho, čeho jsem schopná. Pořád...," zavrtěla vyčerpaně hlavou. „Pořád někomu ubližuju. Nechci být zbraň."

„Tvoje moc je hodně nestabilní a prchavá, ale díky ní jsi udělala i spoustu dobrého," přesvědčoval ji. „Zachránila jsi životy, minimálně ten můj ano. Ne, že by za to stál."

Pokusila se usmát, ale znělo to spíš jako odfrknutí. „Začínám z toho být unavená. Musím si to všechno promyslet, ale nemám odvahu začít. Dnes večer mám chuť na všechno zapomenout. Vypnout mozek a nechat to být, ať to vyřeší někdo jiný."

Chápavě přikývl hlavou. „Na to existuje poměrně snadná pomoc. Co bys řekla pár panákům ohnivé whisky u Děravého kotle? Na usmířenou?"

Přikývla. „Ale nejdřív se zbavíme tady tohohle," ukázala směrem ke kouzelníkovi, který se začal probírat. „Najdeme Teddyho, on už si ho vezme na starost. Mám téhle špinavé práce po krk."