„Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak se vyrovnat s nečekanou ztrátou v našem pedagogickém sboru," zahájila profesorka McGonagallová schůzi ve sborovně toho rána před vyučováním. „Zdá se, že sehnat obstojnou náhradu uprostřed školního roku je nemožné."

Většina profesorů chápavě pokývala hlavou, obsadit dlouhodobě pozici učitele obrany proti černé magii byl i léta po válce nadlidský úkon. Stále se tradovalo, že je to místo prokleté.

„Obávám se, že nadále nebude možné řešit výuku suplováním," připustila ředitelka. „U mladších ročníků by to zřejmě provést šlo, ale páťáci a sedmáci potřebují pevnou ruku, aby zvládli přípravu k NKÚ a OVCE."

„V některých případech víc než pevnou ruku," zamumlal profesor Kratiknot a pár jeho kolegů horlivě přikývlo.

„Jistě máte pravdu, Filiusi," přitakala ředitelka. „Nicméně ministerstvo nám nevyjde vstříc a nedokáže uvolit někoho schopného ihned, a proto jsem se rozhodla pro nouzové řešení."

Teď bylo mezi členy sboru znát patrné zaváhání, zřejmě se každý obával, že by snad mohla tato povinnost připadnout někomu z nich.

„Rozhodla jsem se, že poslední tři ročníky odučím sama," pronesla ředitelka do hrobového ticha a odněkud se ozvalo úlevné vydechnutí.

„To je skvělý nápad, Minervo!" přisvědčila profesorka Vectorová.

„Budou v dobrých rukou," přidala se profesorka Scamanderová.

Ředitelka McGonagallová pokývala rázně hlavou: „Děkuji, milé kolegyně. Nebudeme si nic nalhávat, bylo mi jasné, že dobrovolně tu pozici nikdo z vás nepřijme. Nicméně nemám čas na výuku mladších ročníků, a tak jsem, po pečlivé úvaze, rozhodla, že je odučí pan Andrej Tarkovskij."

Úlevné ticho vystřídalo znatelné napětí. Učitelé si vyměnili nervózní pohledy.

„Tarkovskij?" zopakoval profesor Longbottom váhavě. „Je to...je to dobrý nápad?"

„Zpochybňujete můj úsudek, profesore?" povytáhla McGonagallová obočí výhružně.

„Samozřejmě že ne," hájil se Neville.

„Při vší úctě, Minervo," přidala se profesorka Babblingová, „jeho metody jsou trochu neortodoxní. Slyšela jsem, že pár dívek vyděsil k smrti nějakými povídačkami o smrtonoškách."

„Myslím, že studentům jedině prospěje někdo, z koho si nebudou mít odvahu dělat legraci," namítla ředitelka věcně.

„Promiňte, že do toho vstupuju, paní ředitelko," ozval se Severus Snape, který doposud mlčel. „Ale co vám na onu radostnou novinu řekl pan Tarkovskij?"

„Ještě o tom neví," přiznala ředitelka McGonagallová.

„Přirozeně," odtušil Snape.

****

Listopad se přehoupl daleko za svou polovinu a venku za zdmi hradu začala opravdová zima, přestože sníh ještě nepřicházel. Rose Weasleyová mráz pocítila na vlastní kůži, když strávila poslední dvě hodiny dřepěním na studené zemi u Černého jezera a pozorováním karkulinek. Jenže teď už musela zpátky na vyučování, přesně před minutou jí začala hodina věštění z čísel a ona šla zase pozdě. Bylo to její věčné prokletí, naložila si tolik předmětů a povinností, že nestačila mezi učebnami přebíhat. Klopýtala s taškou přes rameno a náručí plnou knih chodbou a myslela na to, že jí trocha běhu alespoň zahřeje promrzlé tělo.

„Weasleyová!" volal za ní někdo.

„Jdu pozdě!" křikla přes rameno. „Nemám čas!"

„Běháš jako troll!" rýpnul si do ní Edward, když ji celý zadýchaný doběhl. „Potřebuju s tebou mluvit."

„Mám právě teď sedět v učebně věštění z čísel," odsekla a pokračovala dál v nemotorném běhu, „takže mluv rychle, máš na to přesně jedno a půl patra."

„Potřebuju dneska všechny svolat a vypadá to, že jsi nejvíc zaneprázdněná, tak kdy se ti to hodí?" vychrlil ze sebe, zatímco se prodírali v běhu mezi posledními opozdilými studenty.

„Dneska se mi to vůbec nehodí," zavrtěla demonstrativně hlavou. „Mám dvouhodinovku věštění z čísel, pak přeměňování a od šesti do sedmi kurz léčitelství. Potom budu mít službu v knihovně do devíti do večera, a pak dělám s Dominique na novém čísle novin. Spím od jedné do sedmi do rána."

„Nechceš mi i nahlásit, kdy chodíš na záchod?" povytáhl nechápavě obočí.

„Vlastně nechodím," přiznala, „nemám na to čas. Tak co potřebuješ?"

Vběhli za roh a pokračovali volnějším tempem, jelikož učebna věštění z čísel byla přímo před nimi.

„Sejdeme se teda během služby v knihovně, co říkáš?" navrhl. „Řeknu to ostatním."

„Já ale musím pracovat," vykrucovala se. „Nemám čas ztrácet čas. Nemůžeme se sejít zítra?"

„Bude to jen pár minut," ujišťoval ji. „Musí to být dnes, když Eileen míchá ty svoje břečky se Snapem. Jindy by jí to přišlo podezřelé."

„No tak fajn," souhlasila dost neochotně. „Zatraceně, támhle jde Vectorová, jestli mě nachytá, že jdu pozdě, napaří mi úkol navíc a na to už opravdu nemám sílu!"

„Tak večer!" ujišťoval se Edward.

Rose ho odbyla netrpělivým přikývnutím a klopýtala co nejrychleji, aby ji profesorka nespatřila. Edward se vydal směrem k profesorce Vectorové a šikovně se postavil tak, aby neviděla, který z jejich studentů míří na hodinu pozdě. Mávl nepatrně rukou podél těla a vyrazil jí kouzlem z ruky krabici s učebními pomůckami.

„To je ale smůla, paní profesorko!" zvolal. „Můžu vám s tím pomoct?"

„Raději ne, Gregoroviči," varovala ho rázně, jako by tušila, že jeho vinou sbírá svoje věci ze země. Ale Edward se nedal odbýt snadno a pomohl jí.

„Děkuji vám," povzdychla si profesorka Vectorová unaveně.

„Ale to nestálo za řeč," ujistil ji Edward horlivě a obdařil ji jedním ze svých nejširších úsměvů právě ve chvíli, kdy za Rose zapadly dveře a ona s hlasitým žuchnutím dosedla na nejbližší prázdnou židli.

****

„Vítám vás všechny na sedmém zasedání narozeninového výboru!" zvolal Edward toho večera v knihovně nadšeně a rozhlédl se po všech přítomných. Nikdo však neoplýval stejným entusiasmem jako on sám. Rose rovnala knihy o přeměňování, ve kterých nadělal někdo nepořádek. Dominique zuřivě dopisovala článek až jí inkoust cákal všude kolem. Albus listoval novým číslem časopisu o famfrpálu, Lola hlasitě zívala a Soňa se tvářila trochu rozpačitě, jelikož netušila, co se bude dít. Jinak byla knihovna prázdná, protože většina školy právě seděla u večeře.

„Je mi ctí mezi námi přivítat jednoho navrátilce z řad původních zakladatelů tohoto spolku," pokynul Edward směrem k Lole, „a jednoho nováčka," ukázal na Soňu. „A teď rovnou k věci. Jak všichni jistě víte, nastal čas naší nejmilejší podzimní tradice. Již tento čtvrtek má Eileen narozeniny."

„A pokud se nemýlím," skočila mu Rose do řeči, „po tom loňském fiasku ti zakázala cokoliv organizovat."

„To bylo jen nepatrné nedorozumění," oponoval Edward.

„Nedorozumění?" povytáhla Dominique obočí. „Uspořádals jí párty v Tajemné komnatě, kde vrcholem večera bylo rozbíjení piňaty, která vypadala jako Voldemort."

„Mělo to svůj styl!" hájil se ublíženě.

„Byla to katastrofa," usadila ho Rose. „A všichni jsme ještě týden páchli hnilobou."

„No dobrá," připustil Edward. „Možná to nebyl nejlepší nápad. A právě proto mám letos připravenou naprostou lahůdku, abych si napravil reputaci."

Všichni přítomní kromě Loly se po sobě zkroušeně podívali. Edwardův příslib znamenal v překladu jediné; bude to pobertovina.

„Popravdě, plánujeme to s Lolou už od léta," připustil s falešnou skromností, „myslíme si, že to bude totálně skvělý!"

„A šílený," dodala Nikolaos celkem zbytečně.

„Přesně tak," přitakal Edward nadšeně. „Bude to ta nejšílenější věc, jakou jsem kdy vymyslel. Upozorňuju předem, že to není nic pro slabé povahy, takže Weasleyová, jestli chceš vycouvat, měla bys jít teď, nebo nikdy."

Rose se zamračila, na jednu stranu netoužila být součástí Gregorovičova plánu, na tu druhou však hovořil o narozeninách její nejlepší kamarádky.

„Tak to vyklop," pobídla ho zkroušeně.

Edward sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl složenou stránku z Denního věštce. Rozložil ji a s patřičnou pýchou ukázal všem přítomným.

„Děláš si srandu!" vyhrkl Abe nadšeně.

„Nedělám," zašklebil se Edward.

Dominique vykulila oči: „To nemyslíš vážně...? Myslíš?! Zbláznil ses?"

„Tohle je porušení tolika bodů školního řádu, že bych to nedokázala spočítat!" rozhorlila se Rose. „Za tohle tě vyrazí z Bradavic!"

„Omyl," ušklíbl se Edward samolibě, „když to praskne, vyrazí nás všechny, protože vy do toho jdete s náma."

„Ani náhodou!" ohradila se Rose.

„Šetři dechem, Weasleyová, mělas čas vycouvat, ale zůstalas," připomněl jí. „Jedeš v tom taky. Je třeba si rozdělit úkoly. Někdo musí zabavit učitele, někdo se musí postarat o Nottovou a ty slepice. Všechno musí běžet jako po drátkách a hlavě se Eileen nesmí nic dozvědět, rozumíte?"

A pak začali jeden přes druhého horlivě šeptat a plánovat, jak to celé provedou. Ani jeden z nich netušil, že Scorpius Malfoy o dvě uličky dál odposlouchává každé slovo pomocí ultradlouhých uší a v hlavě spřádá vlastní plán.

****

Eileen Blacková se v den svých osmnáctých narozenin probudila značně nervózní. Ne snad, že by se nemohla dočkat dárků a gratulací, právě naopak. Narozeniny pro ni představovaly den, kdy musela být za každou cenu milá a usměvavá, protože se to sluší a patří. Ale ona netoužila po ničem jiném, než zůstat pod peřinou a předstírat, že neexistuje, dokud tu nebude další den a veškerá pozornost ostatních zase zmizí. A také ji děsilo, jaké překvapení si pro ni Edward letos vymyslí. Každoročně se jí pokoušel uspořádat co největší oslavu, po které netoužila. Neměla mu to za zlé, byl už prostě takový, vždycky se jí snažil pomáhat, aby mezi ostatní lépe zapadala. Popravdě řečeno, bez Edwarda by byla dost introvertní po svých rodičích, zřejmě by proseděla celých sedm let v Bradavicích s nosem zabořeným v knihách.

Když toho rána vstala, našla Kocoura v nohách postele, jak si lebedí na prvních přáníčkách a dárcích. Ještě rozespalá si přečetla gratulace od Potterových, Weasleyových, pratety Cat a strýčka Ivana a pratety Andromedy. Potěšilo ji, že si na ni všichni každoročně vzpomněli, byť už byla dospělá. Pak rozbalila sadu knih od tety Emily a strýce Viktora, která obsahovala skvělé příručky o obraně proti černé magii a několik titulů, které v posledních letech marně sháněla. Selene se Siriusem jí koupili krásné čarodějné hodinky, které si vyhlédla na Příčné ulici. Od Severuse a Laury dostala zbrusu novu sadu na přípravu lektvarů, po které toužila. Obsahovala samomíchací kotlík s regulací teploty, nové samokrájecí nožíky a velkou zásobu nerozbitných křišťálových lahviček a těžko sehnatelných přísad. S touhle výbavou se jí budou míchat lektvary samy.

S dobrým pocitem se vydala vstříc školnímu dnu a k jejímu překvapení byl velice klidný a podivný zároveň. Většina kamarádů jí sice gratulovala, ale žádná speciální překvapení se letos nekonala. Edward jí dokonce nepopřál vůbec, čímž ji dokonale vyvedl z míry. Všichni se vlastně chovali nezvykle roztržitě, a tak se začala obávat, co se na ni chystá.

Jenže se nic nestalo, celý den proběhl bez průšvihů a nečekaných událostí. Když večer seděla ve společenské místnosti a věnovala se četbě jedné ze svých nových knih, pocítila někde hluboko uvnitř zklamání. Že by si opravdu Edward vzal její slova poprvé k srdci a nic si pro ni nepřichystal?

„Tak já jdu spát," zaklapla knihu demonstrativně v deset hodin večer a zadívala se podezřívavě na Edwarda, který se válel na předložce u krbu a hrál se Soňou Řáchavého Petra.

„Tak dobrou," houkl na ni přes rameno.

„My to ještě dohrajeme," vysvětlila nevzrušeně Soňa, která svého soupeře s přehledem porážela.

Eileen zanechala dvojici u krbu a vydala se do ložnice. Byla natolik vyvedená z míry lhostejným chováním všech svých přátel, že ani nepostřehla hlasitě oddychující spolubydlící. Jindy by jí připadalo zvláštní, že všechna děvčata už dávno tvrdě spí, ale dnes se převlékla rychle do pyžama, vklouzla pod přikrývku a usnula.

****

Měla pocit, že spí sotva pár minut, když s ní někdo jemně zatřásl. Eileen zmateně otevřela oči a uviděla nad sebou usmívající se Soňu.

„Vstávat, oslavenče!"

„Cože?" zeptala se nechápavě a zamrkala, aby se ujistila, že ji zrak nešálí. Zadívala se na hodinky na svém nočním stolku a zjistila, že spala sotva hodinu.

„Tak honem, nebo to nestihneme!" pobídla ji Soňa tiše.

„Nestihneme co?" zamumlala Eileen nechápavě a posadila se na posteli.

„Tvoji narozeninovou oslavu přece!" řekla Soňa tónem, jako by to snad mělo být zřejmé. „Tak si pospěš, za pět minut máme být dole."

„Mám na sobě pyžamo!" ohradila se Eileen pobouřeně, ale odhrnula přikrývku stranou.

„Všechno je připravené, šaty a boty máš tady," ukázala Soňa na svoji postel. „Na vlasy znám pár osvědčených triků, tak si pospěš."

Eileen se bez dalšího vyptávání hbitě převlékla a nemohla uvěřit tomu, že na tuhle hru přistoupila.

„Co bude s ostatními?" zašeptala Eileen a ukázala posunkem k oddychujícím spolužačkám a Anitě Krumové.

„Silný uspávací lektvar," vysvětlila Soňa nevzrušeně. „Budou rády, když stihnou vstát zítra k obědu."

Děvčata opustila ložnici a sešla do společenské místnosti, kde na ně čekal Edward ve svém nejlepším obleku. Kontroloval právě kapesní hodinky a Pobertův plánek, když obě spatřil a lišácky se na ně zazubil: „Všechno nejlepší, Eileen!"

„Řekni mi, co je tohle zase za šílenost?" povytáhla Eileen obočí. „Kam jdeme?"

„Uvidíš, všechno se dozvíš v pravý čas," ujišťoval ji. „Pojďme, nebelvírská část výpravy už je podle plánku na cestě ze společenské místnosti."

Trojice se vydala směrem k východu, když jim někdo zatarasil cestu. A ten někdo nebyl nikdo jiný, než Scorpius Malfoy.

„Co tu k čertu děláš, Malfoyi?" zaúpěl Edward.

„Nejsem takovej idiot jako ostatní, abych ti skočil na ten starý trik s uspávacím lektvarem," ušklíbl se Scorpius.

„Co chceš?" mhouřil na něj Gregorovič zlostně oči.

„Jít s vámi," odpověděl sebejistě Malfoy.

„Ty ses dočista pomátl," odfrkl si Edward. „Na to zapomeň."

„Jinak vás samozřejmě nahlásím," ujistil ho Scorpius. „Pokus o útěk ze školy? Zato vás vyloučí."

„My utíkáme ze školy?" povytáhla Eileen obočí.

Edward její otázku okázale ignoroval: „Kliď se mi z cesty, nebo ti rozbiju hubu. Tohle je oslava narozenin, nikdo tam o tebe nestojí."

„Edwarde, už jsme měli dávno vyrazit," připomněla mu Soňa šeptem.

„Chci jen jít s vámi na místo, nemám v plánu tam trávit celou noc zrovna s tebou," osopil se na něj Malfoy uraženě.

„Edwarde."

„Proč musíš být taková osina v zadku?" rozčiloval se Gregorovič.

„Ať s námi klidně jde," přerušila jejich hádku Eileen. „Mně je to fuk."

Scorpius se vítězoslavně usmál a Edward svoji sestřenici probodl naštvaným pohledem. „Fajn," řekl nakonec netrpělivě. „Ale jestli mi ten večer zkazíš, přísahám, že na to nezapomeneš, Malfoyi."

Pak čtveřice konečně opustila zmijozelskou společenskou místnost a vyrazila tiše skrz chodby hradu ven. Plížili se ve tmě skrz školní pozemky víceméně zpaměti, neboť Edward s Eileen by ani nespočítali, kolikrát tudy v noci za školní léta prošli. Dorazili až k znehybněné vrbě mlátičce, kde na ně čekal Albus.

„Kde zatraceně vězíte?" vyjel na ně.

„Máme sebou nečekanou přítěž," oznámil Edward. „Kde jsou Weasleyovky?"

„Poslal jsem je napřed," vysvětlil Abe. „Co tu dělá Malfoy?"

„To je ta přítěž," vysvětlil Edward.

Pak se jeden po druhém protáhli otvorem u kmenu a pokračovali teď už s rozsvícenými hůlkami dlouhou chodbou rovnou do Chroptící chýše. Cesta jim zabrala sotva pár minut, než se chodba začala rozšiřovat a ocitli se na jejím konci.

„Za tohle nás určitě vyloučí," skuhrala Rose Weasleyová, sotva spatřila Albuse protahujícího se otvorem dovnitř místnosti.

„Rosie, už toho nech," požádal ji Abe unaveně.

„Mele to celou dobu pořád dokola," odfrkla si Dominique. „No ne, oslavenkyně! Všechno nejlepší!"

„Díky!" usmála se Eileen, když se i ona za asistence Albuse skrz zatlučená prkna prodrala dovnitř.

„No ne, Malfoy!" dodala Dominique méně nadšeným hlasem. „Toho pozval kdo?"

„Ten se pozval sám," vysvětlil Edward popuzeně.

Sotva Rose spatřila Scorpiuse, přestala hlasitě naříkat. Malfoy jí věnoval úšklebek a nijak nereagoval na to, že o jeho přítomnost nikdo nestojí. Všichni se rozestavěli uprostřed místnosti do kruhu.

„Tak jsme tu všichni, dostatečně daleko od školních pozemků," spráskl Edward potěšeně ruce, „můžeme tedy přejít části dvě a přemístit se."

„Přemístit se?" zopakovala Eileen překvapeně. Předpokládala, že si užijí večírek v Prasinkách, ne že zmizí ještě dál. „Kam se přemisťujeme?"

„No přece na Příčnou!" zazubil se Abe zvesela, popadl ji za ruku a Chroptící chýší se rozlehlo sedmkrát za sebou krátké prásknutí.

****

Všech sedm se vzápětí ocitlo na místě, které důvěrně znali. Obvykle bývala Příčná ulice v tuhle noční hodinu prázdná, ale dnešní večer byl výjimečný. Dnes se totiž v místním nočním klubu pro kouzelníky a čarodějky schylovalo k události, na kterou se těšila většina kouzelnické mládeže, která už nebyla školou povinná.

„To se mi snad zdá!" zvolala Eileen překvapeně, když si konečně dala dvě a dvě dohromady. „To jste neudělali? Nebo ano?"

„Pro moji nejmilejší sestřenku cokoliv," zazubil se Edward a objal ji kolem ramen.

„Ale jak se vám podařilo sehnat lístky?" nechápala Eileen. „Vždyť byly vyprodané měsíce dopředu!"

„Za to poděkuj Lole," vysvětlil Ed potěšeně a poklepal si na vnitřní stranu saka, kde bezpečně odpočíval svazek vstupenek. „Koupila je už v létě, plánovala tě tím překvapit, než se dozvěděla, že bude vlastně celý rok v Bradavicích."

„Lola je tady?"

„Jasně," přitakal Albus, „Teddy s Vicky a Fred s Jamesem taky, čekají na nás."

„Tak jdem na to a pořádně to rozjedem, co říkáte?" zahalekal Edward a všech sedm se vydalo k Půlnočnímu mágovi. Dokonce ani nemuseli čekat ve frontě jako ostatní, Edward nakráčel rovnou ke dveřím a hlídači, který pouštěl dovnitř, vložil do kapsy pár galeonů a prohodil s ním několik slov.

„Tohle dělá vždycky?" vyptávala se Rose, která s nimi obvykle večírky neobrážela.

„V létě jsme tu jako doma," zazubil se Abe. „Známe tam jménem i uklízečky. Pojď, Rose, bude to paráda, slibuju."

U Půlnočního mága bylo ten večer narváno k prasknutí, jelikož už za pár minut měla vystoupit populární kouzelnická kapela Zuřící leprikóni. Nebylo snad jediného kouzelnického dítěte, které by nevyrůstalo na vysílání Sdružení kouzelnických a rozhlasových stanic a jejich písničky neznalo a nemilovalo. Zuřící leprikóni hráli směs rocku a punku, čímž doháněli nejednoho rodiče k šílenství, naneštěstí byla jejich muzika opravdu chytlavá a jejich úspěch nezměřitelný, o čemž vypovídaly beznadějně vyprodané koncerty na měsíce dopředu.

Odložili svoje kabáty v šatně a protáhli se skrz davy dovnitř klubu. Všeobecné vzrušení bylo velmi nakažlivé, napětí ve vzduchu se zdálo být hmatatelné. V tmavém klubu byly asi tři stovky fanoušků a barmani se museli opravdu ohánět, aby zvládali míchat nespočet kouzelnických drinků roztodivných barev. Edward kamarádům prodral cestu skrz parket až k jednomu z předních stolů naboku, kde na ně čekali ostatní. Byla tu Lola, velmi rozjařený James, napůl opilý Fred a bláznivě chichotající se Vicky s Teddym. Vypadalo to, že už stačili vypít několik lahví.

„Tady máme záškoláky!" zahalekal James nadšeně. „Abe, bráško, gratuluju k prvnímu úkolu!"

„U Merlina, jak se vám sem podařilo dostat madam slušnou?" šklebil se Fred. „Mě snad šálí zrak!"

„Byla to taky pěkná fuška," přitakala Dominique.

„Nebavte se o mně, jako by tu nebyla," zamračila se Rose nervózně. Jako jediná si všimla, že někde po cestě se od nich Scorpius odpojil a zmizel v davu.

Potom se objevila Eileen a všichni ji okamžitě zahrnuli gratulacemi, James s Fredem trvali na tom, že jí musí dát hobla, ale na poslední chvíli se jim vysmekla.

„Honem, musíme to stihnout, než bude půlnoc!" vyhrkla Victoire a zpod stolu vytáhla velkou krabici s narozeninovým dortem. Teddy do zákusku neohrabaně napíchal osmnáct svíček a pomocí hůlky je zapálil. Všichni potom začali zpívat sborově „hodně štěstí zdraví" a Eileen se musela proti své vůli bláznivě usmát.

„Něco si přej!" pobídla mladší sestru Lola.

„Já už všechno mám," zamumlala Eileen tiše, ale za hlasitého povzbuzování na jeden výdech všechny svíčky sfoukla.

Přesně v tu chvíli odbila půlnoc a Zuřící leprikóni vtrhli na podium.

****

Byla to ta nejlepší oslava narozenin, jakou si Eileen pamatovala. Samotný koncert byl naprosto skvělý, ale pocit, že ho celý mohla prožít se svými nejlepšími přáteli, byl k nezaplacení. Dvě hodiny po půlnoci, kdy už Zuřící leprikóni odehráli všechny svoje hity a za hlasitého skandování a pískání nadobro opustili podium, se zábava teprve rozjela.

Fred byl natolik opilý, že se nezdráhal tančit uprostřed parketu sám se sebou. Vicky se v tmavém rohu tiskla k Teddymu a Dominique soutěžila s Edwardem a Albusem v tom, kdo toho dokáže vypít víc. James Potter jako famfrpálová vycházející hvězda přitahoval pozornost nespočtu mladých čarodějek a náležitě si toho užíval. Seděl u jednoho stolu obklopen asi pěti děvčaty, které uchváceně naslouchaly jeho historkám ze zápasů. Soňa k Edwardově nemilosti trávila většinu večera s nějakým pohledným čarodějem, který ji vyzval k tanci a zřejmě se obával, že když jí dovolí opustit parket, pláchne mu nadobro. K překvapení všech přítomných se však nejvíc dokázala odvázat Rose, která se odrovnala po několika málo sklenkách, opilá seděla na vrtkavé stoličce u baru a mžourala do šálku s kávou, který jí Eileen objednala.

„Musíš se dát trochu do kupy," pobízela ji shovívavě. „Vypij to, uvidíš, jak se ti vyčistí hlava."

„Moje hlava je v pořádku," ujišťovala ji Rose urputně a jazyk se jí přitom dvakrát zamotal.

„Počkej ráno," ušklíbla se Eileen ironicky.

Zčistajasna se vedle nich u baru objevil Scorpius Malfoy, kterého od příchodu do klubu nezahlédly.

„Dvakrát ohnivou whisky," objednal si u barmana, a pak stočil zrak ke svým spolužačkám.

„No ne, co to do Weasleyové vjelo?" povytáhl pobaveně obočí.

„Asi čtyři sklenky levné pálenky," odvětila mu Eileen popravdě.

„Tady někdo není zvyklý pít," utahoval si z ní Malfoy.

„Možná jsem opilá, ale ne hluchá," ohradila se Rose. „Slyším každé vaše slovo."

Barman mezitím Scorpiusovi podal pití, Malfoy svoji objednávku přijal, a pak krátce ještě zaváhal, než řekl: „Jo a všechno nejlepší k narozeninám, Blacková."

„Díky," přikývla Eileen.

Scoripus ještě chvíli otálel, jako kdyby jí chtěl poděkovat, že ho vzali sebou, ale nakonec jen pokýval hlavou a zmizel v davu s nějakou brunetkou. Eileen o jeho vděk stejně nestála.

Rose, která Scorpiuse vyprovázela pohledem, se otočila zpátky ke své kávě a zamumlala: „Káča pitomá."

„Cos říkala?" povytáhla Eileen obočí, protože kamarádku přes okolní hluk špatně slyšela.

„Že jsem káča pitomá!" zopakovala Rose horlivě. „Myslela jsem si že...!" mávla rukou směrem k Malfoyovi. „Ale to je fuk, co jsem si myslela."

„Co sis myslela?" pobídla ji Eileen.

Ale Rose jen zavrtěla hlavou a napila se kávy, která jí okamžitě uvízla v krku.

„Asi půjdu zvracet," připustila a seskočila ze stoličky zpátky na zem. Lehce při dopadu zavrávorala.

„Mám jít s tebou?" nabídla se Eileen.

„To zvládnu," ujistila ji Rose a vydala se spěšně k dámským toaletám.

Eileen do sebe zamyšleně obrátila zbytek křiklavě oranžového drinku, který už nějakou dobu upíjela. Napadlo ji, jestli Rose konečně sama sobě připustila, že se jí Malfoy líbí.

****

Lola seděla u baru a pozorovala skrz hrdlo sklenky své přátele, jak se baví. Přemýšlela, jak dlouho se ještě zdrží, než vyrazí zpátky do Bradavic. Ani sebevětší množství alkoholu v ní nedokázalo utišit hlas svědomí. Nastal čas se svým démonům postavit čelem a ne se zbaběle krčit v koutku. Obrátila do sebe zbytek sklenky, když se kolem ní k toaletám protáhla Rose. Věnovala jí soucitný pohled.

„Jste tu sama?" ozvalo se jí zčistajasna u levého ucha a ona se poplašeně ohlédla.

Na vedlejší stoličce se zjevil muž. Měl rozcuchané plavé vlasy po ramena a upíral na ni pichlavě modré oči. Byl svým způsobem velmi atraktivní, ale něco jí v hlavě okamžitě spustilo varovné signály.

„S přáteli," odvětila zdvořile. Byla na mužské lichotky zvyklá, většinou je však ignorovala.

„Mohu vás tedy pozvat na drink?" rozpřáhl velkoryse ruce plné prstenů.

„Proč ne," usmála se váhavě a nechala ho, aby objednal u barmana dva koktejly.

„Jak se vám líbilo představení?" zajímal se zdvořile.

Lola hledala správnou odpověď, zatímco hořečnatě přemýšlela, jak se taktně vzdálit co nejdál: „Není to můj styl hudby, ale hráli slušně."

Muž se pobaveně rozesmál: „Ano, ani můj styl to zrovna není. Řekněme, že jsem na podobnou muziku příliš starý."

Jeho úsměv byl velmi nepříjemný, na zlomek vteřiny však odhalil špičáky.

Upír. Lola znervózněla.

Barman před ně postavil dvě sklenice, muž tu svoji uchopil a pozvedl ji k přípitku.

„Tak na zdraví, slečno...," zaváhal záměrně a vyčkával na odpověď.

„Penelope Melwillová," vyhrkla Lola první jméno, které jí přišlo na mysl.

„Penelope," pozvedl skleničku výš a provrtával ji přitom pohledem. „Velmi mě těší. Já jsem Michael Blanchard."

Nikolaos v tu chvíli vynechalo srdce několik úderů a každičkou buňku v jejím těle sevřel strach.

****

Albus nikdy nedokázal s Edwardem držet tempo, ať už se to týkalo počtu vypitého alkoholu, nebo počtu dívek, které kdy pozval na rande. Dnešní večer nebyl výjimkou, zatímco jemu už se hlava nepříjemně motala, Edward měl ještě stále sílu pít dál. Abe se od kamaráda nenápadně vytratil přesně ve chvíli, kdy začal věnovat pozornost pohledné dívce obsluhující za barem. Neměl zájem zpít se pod obraz.

Přemýšlel právě o tom, že se pokusí najít Jamese, když tu se k němu přitočila Eileen s nedočkavým výrazem ve tváři.

„Pojď, honem!" vyhrkla a táhla překvapeného Albuse davem.

„Co se děje?" ptal se zmateně. „Kam to jdeme?"

„Tak honem!" pobízela ho netrpělivě.

Eileen Albuse i přes marné protesty vytáhla až ven před klub. Udělali pár kroků vpřed a zůstali stát na opuštěné Příčné ulici.

„Tak co mi chceš ukázat?" nechápal Abe a marně se rozhlížel na všechny strany, ale nic neviděl.

Eileen se však jen zhluboka nadechla a zavrátila tvář vzhůru k nebi. Abe se na ni chvíli nechápavě díval, ale pak také zaklonil hlavu.

„Můžeš mi říct, na co tady v té neuvěřitelné zimě čekáme?" zeptal se smířlivěji a snažil se potlačit drkotání zubů.

„Na tohle," vysvětlila tiše a v ten okamžik se z nebe k zemi začaly snášet velké sněhové vločky. „Není to nádhera?"

Byla to nádhera. Abe se sám pro sebe musel usmát nad tím, jak uměla být jeho kamarádka dětinská a rozverná, když se přestala kontrolovat. Chvíli jen tak stáli uprostřed tiché noci, sníh jím šelestil v uších a mráz je štípal do tváří. Albus si sundal sako a přehodil ho Eileen přes ramena, věnovala mu jeden ze svých úsměvů, které tolik miloval. Dneska jí to obzvlášť slušelo, měla na sobě tmavě modré šaty a nechala si výjimečně rozpuštěné vlasy. Vypadala docela jinak než ve školní uniformě.

„Jak se ti líbila oslava narozenin?" zeptal se opatrně a doufal, že v tom tichu neuslyší, jak hlasitě mu tluče srdce.

„Byla fantastická," připustila.

Možná za to mohla ta chvíle, možná za to ve skutečnosti mohla přemíra alkoholu, ale Albuse zčistajasna napadlo, že je nejvyšší čas. Musí jí to říct. Musí jí to říct teď.

„Eileen?" vyhrkl hlasem, který se mu zdál cizí. „Musím... Chci ti něco říct."

„Ano?" upřela na něj svoje černé oči zvědavě.

Teď.

Abe se nadechl, ale v tu samou chvíli se za nimi otevřely dveře a na ulici se vypotácela Dominique podpírající značně pobledlou Rose.

„Myslím, že je čas vyrazit zpátky," vysvětlila Dominique zkroušeně. „Někdo trochu přebral."

Rose se v tu chvíli demonstrativně své sestřenici pozvracela k nohám.

„No tak, Rosie!" povzdychla si Dom zhnuseně. „Mohlas mě varovat!"

A Albusova chvíle byla najednou zase pryč.

****

Než se jim podařilo sehnat Edwarda, Soňu a Scorpiuse, bylo něco kolem páté ráno. Rose cestou už jen střídavě klimbala Albusovi nebo Dominique na rameni. Daleko těžší pořízení měli však s Edwardem, který se natolik rozjařil, že neustále zplna hrdla zpíval a halekal.

„Drž už hubu," požádal ho Scorpius unaveně poněkolikáté, když se všichni prodírali chodbou z Chroptící chýše zpátky na školní pozemky. Edward se několikrát opilecky zachechtal a nepřestával vyřvávat bradavickou hymnu.

„Můžu toho idiota omráčit?" zeptal se Malfoy ostatních.

„Pro mě za mě," mávla Soňa rukou, ztratila rovnováhu a musela se přidržet Eileen za rameno.

„Edwarde, drž zobák," požádal Albus kamaráda vyčerpaně, protože měl co dělat se spící Rose, která sotva stála na nohou.

„Jestli nás nikdo neuvidí, bude to zázrak," povzdychla si Eileen, když se ocitli na konci chodby a jeden po druhém se začali soukat ven. Rose tou dobou už museli doslova táhnout za sebou.

„Bradavice, Brada, Bradavice, každý z nás chce vědět víc, než ví!" halekal Edward a poskakoval u toho kolem vrby mlátičky. „Ať jsme ještě hloupí jelimánci, nebo nám už vlasy šediví!"
„Silencio!" umlčela ho Eileen pohotově kouzlem, ale Edwarda zřejmě ztráta hlasu nijak netrápila a křepčil dál, i když z jeho hrdla žádné zvuky nevycházely.

Cesta přes zšeřelé školní pozemky jim trvala o něco déle, než předpokládali. Albus vláčel Rose a Scorpius s Eileen se pokoušeli udržet v klidu Edwarda. Dominique se Soňou pak za nimi musely hůlkami uklízet stopy, jelikož tou dobou se už sníh snášel k zemi velmi hustě. Než dorazili do hradu, za kopci začalo pomalu svítat.

„Zvládnete to?" ujišťovala se Eileen, když se ve Vstupní síni jejich cesty rozdělovaly.

„Bez obav," ujistil ji Abe pohotově, přehodil si Rose přes rameno a společně s Dominique se vydali k nebelvírské společenské místnosti.

Ostatní pokračovali do sklepení, Edwardovi se málem podařilo převrhnout jedno brnění, ale do zmijozelské společenské místnosti naštěstí dorazili bez větších karambolů.

Eileen se Soňou se vrátily do svého pokoje natolik vyčerpané, že obě beze slov padly tváří do postele a okamžitě usnuly.

****

Toho pátečního rána na studenty Bradavic čekalo příjemné překvapení v podobě první sněhové nadílky. Většina žáků si u snídaně nepovídala o ničem jiném, než o tom, jaké zimní radovánky si po skončení vyučování venku užijí. Jenom sedmi značně unaveným a podrážděným z nich nebylo toho rána do zpěvu. Všichni aktéři nočního dobrodružství se shodli na tom, že k sobě přitáhnou nejméně pozornosti, pokud se budou chovat naprosto normálně jako v kterýkoliv jiný den. Právě proto vyrazili všichni na snídani, i když nikdo z nich nedokázal cokoliv pozřít.

„Co jste v noci vyváděli?" mhouřila Lily podezřívavě oči na Albuse, Dominique a Rose.

„Nic," odpověděli jí trojhlasně.

„To nic bylo zřejmě pěkně divoké," přidal se Hugo pobaveně.

„Prostě všichni sklapněte, bolí mě hlava," požádala je Rose, která byla v obličeji stále nepřirozeně zelená.

U zmijozelského stolu se nikdo nepokoušel ani o konverzaci. Scorpius apaticky zíral do talíře v dostatečné vzdálenosti od svých nepřátel. Soňa si podpírala hlavu, aby jí neupadla. Edward usrkával kávu a Eileen se schovávala za Denním věštcem.

„Stačí přečkat vyučování," zazíval Edward. „A celé odpoledne nerušeně prospím. Teda řeknu vám, že cestu zpátky mám tak trochu v mlze."

„Trochu?" povytáhla Soňa obočí.

Edward se samolibě ušklíbl: „Hlavní je, že nás nikdo neviděl, ne? Chápete to? Byli jsme celou noc pryč a prošlo nám to."

„Na to bych nevsázela," přerušila ho Eileen ledově.

„Na co?" nechápal Ed.

„Že nám to projde," vysvětlila a hodila před ně na stůl Denního věštce.

Edward se Soňou nechápavě sklonili hlavy ke kulturní rubrice, kde se vyjímalo několik fotografií ze včerejšího koncertu Zuřících leprikónů. A na jedné z nich, nepatrně zastrčené dole v rohu pod reklamu na společenské hábity, byli vyfocení Edward, Eileen, Rose, Albus, Dominique, Soňa a Scorpius, jak přichází do Půlnočnho mága a nechávají za sebou frontu čekajících fanoušků.

„A do prdele," ujelo Edwardovi tak nahlas, až se několik spolužáků otočilo jejich směrem.

„Tak teď doufej, že McGonagallová nečte páteční vydání Věštce," usadila ho Eileen chladně.

„Na to je asi pozdě," zašeptala Soňa poraženě, když svorně otočili hlavy k učitelskému stolu a Minerva McGonagallová právě zaujala místo na vyvýšeném stupínku. I přes celou Velkou síň viděli, jak se zlostí celá chvěje.

„Pánové Potter, Gregorovič, Malfoy a slečny Blacková, Daškovová a Weasleyovy, se okamžitě odeberou do ředitelny!" zahřměla ředitelka nesmlouvavým hlasem, až celá síň náhle zmlkla.

„Asi jsme v pořádným průseru," hlesl Edward do ticha.