O několik týdnů později, červen 2020

Veškerá výuka v Bradavicích byla dočasně zrušena. Někteří rodiče si v následujících dnech narychlo odváželi svoje děti domů – Ollie Nottová zmizela hned druhého dne před snídaní, což nikomu popravdě řečeno nevadilo, a společně s ní odjela i většina nejmladších studentů, o které se rodiny bály ze všeho nejvíc. Ostatní zůstali, aby pomohli dát hrad zase do pořádku. Společnými silami se jim to opravdu po několika týdnech tvrdého úsilí podařilo. Prožité hrůzy pak připomínaly už jen černé prapory, které zdobily Velkou síň na počest padlých.

Když pouhý měsíc nato Edward vzpomínal na dny po turnaji, zjišťoval, jak málo mu z nich utkvělo v hlavě. Jako kdyby zakusil příliš, než aby mohl vnímat něco dalšího. Jako by bolest, co cítil, byla to jediné, co mu zbylo.

Jakmile se zbylí členové Starostolce dali dohromady, zprostili ho všech obvinění a byl zase svobodný. Celý soudní proces byl uznán za vykonstruovaný. Ještě téhož dne mu Minerva McGonagallová nabídla, aby se vrátil zpátky do Bradavic. Hodlal její nabídku odmítnout, na vzdělání mu beztak nikdy nezáleželo, ale na nátlak své matky se nakonec přeci jen vrátil. Emily usoudila, že pro Reguluse s Remusem bude méně traumatizující, když se do školy ještě na krátko vrátí. Ztráty v jejich rodině byly už tak nesnesitelné, a pokud by ještě denně měli přihlížet žalu, který ostatní sužoval, bylo by to jen horší. Edward se do školy po pohřbu vrátil tedy jen proto, aby na bratry dohlédl a ujistil se, že jsou v rámci možností v pořádku.

Počátkem června nastal den, kdy se studenti z Kruvalu a Krásnohůlek vraceli zpátky do svých škol. Po smuteční hostině, během které společně vzdali hold krásnohůlskému šampionovi a vítězi Francoisovi Dellucovi, se většina školy sešla toho večera na pozemcích u jezera. Když Minerva McGonagallová pozorovala, jak se studenti mezi sebou loučí, vyměňují si adresy, a dokonce ukáplo i několik slz dojetí, na malý okamžik ji někde hluboko uvnitř zahřál pocit, že z celého Turnaje tří kouzelnických škol možná přeci jen vzešlo něco dobrého.

„Šťastnou cestu domů," popřála Eileen Soně a obě dívky se objaly.

Ani jedna z nich nebyla příliš dobrá ve vyjadřování emocí a zároveň si obě v posledních týdnech prožily tolik, že jim příliš citů, kterými by mohly tu druhou obdařit, nezbývalo. Avšak jejich objetí trvalo déle a bylo o to upřímnější.

„Dávejte na sebe pozor, všichni," oplatila jim Soňa.

„Pozdravuj...kde že to ta vaše škola vlastně sídlí?" zamyslel se Abe.

Soňa se pousmála. „To je tajemství, které ti nikdo z Kruvalu nikdy neprozradí."

„Ne že bych se k vám chystal na návštěvu, nebo tak," zamumlal Albus.

Soňa se ohlédla a její oči se setkaly s Edwardovými. Byl poslední, s kým se ještě nerozloučila. Rose si jako první všimla rozpaků, které mezi nimi zavládly, a tak taktně odvedla řeč jinam, aby jim dopřáli patřičné soukromí.

Soňa si povzdychla. „Mrzí mě to."

„Jo, mě taky," odpověděl jí a nebyl si jistý, jestli mluví o jejich vztahu, nebo o Ivanovi a Cat, či jeho ztrátách. Možná o všem dohromady.

„Pojď sem," vyzval ji srdečně a Soňa se k němu na okamžik vděčně přitiskla. „Co máš vlastně v plánu?" zeptal se, aby trochu rozbil pochmurnou atmosféru, když se od sebe odtáhli.

„Nejspíš se vrátím do Rumunska," pokrčila rameny nejistě. „A ty?"

Edward jí odpověděl povytaženým obočím. „Copak ses nic za ty měsíce nenaučila?"

„Jak jsem mohla zapomenout!" protočila oči a zacukalo jí koutcích. „Ty nikdy nemáš žádný plán, pokud se nejedná o večírky nebo holky!"

„Přesně tak," věnoval jí jeden ze svých úšklebků. „

Soňa pobaveně naklonila hlavu na stranu. Komukoliv jinému by se za podobné plány smála, ale o Edwardovi byla přesvědčená, že své slovo splní.

„Tak kdybys měl někdy cestu, zastav se. Ráda tě uvidím," řekla přátelsky a s těmi slovy odešla.

Šmolkově modrý krásnohůlský kočár tažený bílými koňmi vzlétl a obrovská kruvalská loď se potopila na dno bradavického jezera. Turnaj tří kouzelnických škol byl oficiálně ukončen.

Co však teprve začalo, byly dny, kterých se studenti pátých a sedmých ročníků obávali – přiblížily se totiž zkoušky NKÚ a OVCE. Jejich životy se navzdory prožitému musely vrátit do vyjetých kolejí. Po týdnech smutku a apatie mezi nimi zahořela cílevědomá a horečná atmosféra. Tedy jen mezi některými.

„OVCE?" odfrkl si Edward a zaklonil se na židli. „Měli by to přejmenovat na Otravně vyčerpávající celočarodějné exkrementy. Vážně, je to jenom snůška sra -"

„Edwarde, kazíš morálku celé studijní skupiny," pokárala ho Rose netrpělivě.

„Tohle je nějaká studijní skupina?" ukázal prstem kolem sebe. „Máš něco s očima?"

Seděli kolem sražených stolů v redakci Bradavického zpravodaje. Dominque už dobrou hodinu listovala Denními věštci a kontrolovala, kolik jejích článků za poslední měsíc otiskli. Albus ležel s obličejem vraženým v učebnici a klimbal na dvoustraně věnované léčivým vodním rostlinám. Scorpius byl z přemíry učení už tak zoufalý, že studoval poznámky do přeměňování vzhůru nohama a vůbec mu to nepřišlo zvláštní. Eileen naproti tomu všechny přítomné rozčilovala tím, že se neučila téměř vůbec a spoléhala na to, že i tak zkoušky zvládne. Místo studia zkoumala nabídku dodavatelů přísad do lektvarů, se kterými hodlala zahájit spolupráci.

Do místnosti vešel Frank Longbottom s utrápeným výrazem a všechny přítomné pozdravil, čímž Albuse probudil z dřímoty tak nečekaně, až se svezl se židle.

„Eileen, prosím tě," naklonil se k ní Frank důvěrně. „Neměla bys ještě trochu toho lektvaru na udržení pozornosti?"

„Měla," přitakala klidně, „ale pořád není vypilovaný, hrozí ti po něm svědivá vyrážka po celém těle."

Frank, který vypadal, že se každou chvíli vyčerpáním zhroutí, jen mávl rukou. „To je mi jedno, hlavně, když tam narvu všechna ta skřetí povstání v třináctém století."

„Dvanáctém," opravila ho Rose pohotově.

„Vidíš?" vyjekl přiškrceným hlasem a v obličeji celý zrudl. „Ani tohle si nezapamatuju!"

„Šest srpců," natáhla Ela dlaň. „A že jsi to ty, dám ti k tomu i hojivou mast na tu vyrážku. Budeš smrdět jako trus běhnic, protože to trus běhnic je, ale nebude to tak svědit."

Zašmátrala rukou v tašce a vytáhla jednu lahvičku společně s kelímkem masti.

„Jsi zlatá!" vyhrkl Frank nadšeně, sbalil svůj nákup a zase zmizel.

„Víš, že jsou tyhle vylepšováky zakázané?" přimhouřila Rose varovně oči.

„Víš, že jsi dneska nesplnila normu podle svého rozvrhu a neprošla sis všechny poznámky do bylinkářství?" oplatila jí Eileen nevzrušeně.

Rose si povzdychla a vrátila se zase k učení. Nemělo smysl se s ní přít. Černý trh s nejrůznějšími pomůckami na udržení pozornosti a zvýšení výkonu den ode dne rozkvétal.

„Vzdávám to," Scorpius zahodil poznámky a promnul si oči. „Kašlu na to, vezmu místo po Filchovi, jestli to konečně zabalí."

„Co se týče míry otravnosti, máš k tomu nejlepší předpoklady," rýpnul si do něj Edward.

Do redakce se tentokrát vploužila Roxy s kruhy pod očima a výrazem šílence. Příprava na NKÚ jí zřejmě dávala zabrat. Beze slova zamířila k Eileen a vysypala před ni poslední úspory, které měla. Ela mince přepočítala a vyskládala před ni tři lahvičky lektvaru a dva kelímky masti.

„Jak dlouho byste řekli, že se denně učíte?" dorážela na ně Roxy s plnou náručí nakoupených věcí.

„Pár hodin," odpověděl nejistě Albus sedící nejblíž.

„Víc nebo míň než pět? Lily se učí pořád, začínám z ní šílet."

„To asi míň," usoudil Abe. „Proč, je to málo?"

„Jenom pět?" vyvalila Rose oči. „Copak nedodržujete můj plán?" ukázala prstem na hustě popsanou tabuli. „Deset hodin denně je akorát! Hodinu ráno před snídaní, tři hodiny dopoledne lehkého opakování, po obědě následuje tvrdý dril. Před večeří hodina pauza na vydechnutí a po jídle další tři hodiny učení. Samozřejmě si musíte dát něco lehčího, protože s příliš těžkým žaludkem se přestanete soustředit..."

Roxy vyděšeně vykulila oči a vyběhla z místnosti tak rychle, jak jenom dovedla.

„Šíříš paniku," zašklebil se Edward. „To se mi líbí, Weasleyová."

„Nedáme si pauzu?" navrhla Dominique.

„Vždyť ses ještě ani nezačala učit," ušklíbl se Abe. „Od čeho si chceš dávat pauzu? Od odpočinku?"

„Od tebe to sedí," přimhouřila na něj oči. „Od kdy hráči famfrpálu vůbec potřebují OVCE?"

„Pauza zní jako báječný nápad," promnul si Edward ruce. „Co kdybychom během ní probrali závěrečný večírek?"

„Závěrečný večírek?" zopakovala Rose nevěřícně. „Ty chceš pořádat závěrečný večírek? Po tom všem, co se...," zarazila se a znejistěla, jestli se nedotkla bolavého místa.

„Samozřejmě, že chci," ujistil ji bez zaváhání. „Právě proto, že ho všichni potřebujeme."

****

Bradavická škola čar a kouzel se vzpamatovávala snáz než zbytek kouzelnického světa. Trvalo týdny, než se podařilo potlačit poslední pokusy o vzdor a ulice měst byly znovu bezpečné. Nejvíce času zabralo vymazávání paměti mudlům, protože celou situaci komplikovala složitá situace na Ministerstvu kouzel. Kouzelnický lid v Anglii se na několik týdnů ocitl nejen bez nejvyššího vedení, ale také bez jakékoliv schopné organizace, která by se o všechno dokázala postarat. Trvalo dlouhou dobu, než se jednotlivá oddělení postavila zpátky na nohy a začala zase od začátku.

V polovině června, tedy po šesti týdnech, které později do kouzelnických dějin vešly ve známost jako dvaačtyřicet dnů, které otřásly světem, se konaly nové volby na post ministra kouzel. Zraky celého národa se toho poledne upíraly do Londýna. V atriu Ministerstva kouzel se při té příležitosti sešli nejen novináři snad ze všech kouzelnických novin, ale i představitelé vlád jiných států. V napjatém očekávání seděli na skládacích židlích před vyvýšeným stupínkem a živě mezi sebou debatovali. Nebylo pochyb o tom, že kouzelnický svět čekají velké změny.

Kingsley Pastorek si poupravil čapku na hlavě a zaklepal na dveře kanceláře. Vyčkal na odpověď a otevřel.

„Čekají na tebe," oznámil přátelsky.

„Nemůžu tam jít. Nejsem...nejsem připravená."

Pastorek se pousmál. „Jistěže jsi, víc než kdokoliv jiný. Mluví z tebe jenom nervozita. Mám ti někoho sehnat?"

Emily odvrátila zrak od okna, ze kterého měla celou sešlost v atriu jako na dlani. Chtěla mu zdvořile odpovědět, ale pravda byla taková, že právě teď vedle sebe potřebovala člověka, kterého Kingsley sehnat nedokázal.

„Dej mi jen minutku," požádala ho namísto toho zdvořile, „hned tam budu."

Kingsley přikývl a zase za sebou zavřel a Emily osaměla. Zhluboka se nadechla. S Viktorem byli silní. Byli jako skládačka, která se vzájemně doplňovala. Spoléhala na něj jako na svoji druhou polovinu. A ta jí najednou chyběla. Musela se naučit fungovat a žít bez ní. Nemohla si dovolit zármutek. Měla tři syny, o které se musela postarat, sestru a otce. Kvůli nim stálo za to vstát každý den z postele a zkusit žít. A od dnešního dne znovu stanula v čele kouzelnické společnosti.

Viktorova smrt posílala její vnitřní jistotu, že už není překážka, přes kterou by se nedostala. Ať se přihodí cokoliv, věděla, že to nejhorší se jí už stalo. Teď už neměla strach. Neměla na něj vztek, že ji tu nechal. Smířila se s vědomím, že všechno má svůj smysl. Dal jí tři báječné syny a bezmála sedmadvacet let opory.

Pomalu vydechla. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a vyšla z kanceláře. Za jejími dveřmi na ni čekaly po obou stranách chodby zástupy nejbližších spolupracovníků. Jakmile vešla ozval se povzbudivý potlesk. Emily se vděčně pousmála. V hrudi jí bolestně píchlo při myšlence na jejího tajemníka Alberta Townsenda a jiné, kteří padli v boji. Už jenom kvůli nim o svou funkci znovu usilovala – aby dodržela slib, že všechno zase napraví.

Došla až na konec, kde na ni čekala Hermiona. I pro ni byl dnešní den významný. Stala se historicky nejmladší vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.

„Hodně štěstí," popřála jí přátelsky a krátce ji objala.

„I tobě," odpověděla Emily. „Hned zítra ráno začneme," slíbila jí.

U výtahů na ni čekal Teddy, který ji měl doprovodit dolů. Měl na sobě slušivou bystrozorskou uniformu žáka, kterou už brzy měla nahradit ta opravdová.

„Paní ministryně," vysekl jí poklonu formálně. „Někdo tady na vás čeká."

Emily přišla až k výtahu, který Teddy držel. Uvnitř kabiny stál Sirius a dojatě se na svou mladší dceru usmíval.

„Tati, co tady děláš?" zeptala se překvapeně a na okamžik odložila politickou masku. Vešla společně s Teddym dovnitř. Zlatavé mříže se za nimi zavřely a výtah se rozjel směrem dolů.

„Říkal jsem si, že budeš potřebovat v tak významný den trochu opory," řekl Tichošlápek. „Jak se cítíš?"

„Mnohem hůř než minule," přiznala bez rozpaků. „Nevím, jestli to byl dobrý nápad."

Sirius uchopil její třesoucí se ruce do svých. „Jistěže to byl dobrý nápad," ujistil ji. „Kouzelnický lid si tě sám zvolil, Emily. Vyhrála jsi naprosto čestné a demokratické volby. Podruhé za sebou, a to už něco znamená."

„To sice ano, ale...," ztlumila hlas a nervózně se zadívala směrem k Teddymu, který taktně předstíral, že neslyší každé slovo. „Jenže minule jsme si také mysleli, že mám podporu veřejnosti a podívej, jak to dopadlo... MacFarlan, Linwood a Erin... co když se to stane znovu?"

„Nikdy se nezavděčíš všem, nemůžeš přece doufat, že s tebou budou vždycky všichni souhlasit," připomněl jí. „Jde o to, jestli v tom všem dokážeš najít rovnováhu. Tvoje funkce je těžší víc, než si připouštíš. Naložila sis na svá bedra příliš. Nepochybuju však o tom, že jestli to někdo zvládne, jsi to ty."

Emily se pokusila pousmát, ale zřejmě svého otce příliš nepřesvědčila.

„Poslyš," zkusil to Sirius z jiné strany. „Vím, že z tebe mluví zármutek. Ale teď musíš pocity odložit stranou, protože tě volá povinnost. Je to tvůj lid, budou potřebovat tvoji sílu a vedení. Jestli se má opravdu něco změnit, jestli má být zachován mír, musíš jim ukázat, co v tobě je."

Nevěřícně se na něj zadívala. „Netušila jsem, že ti proslovy tak jdou."

„Občas ještě umím překvapit, co?" mrkl na ni a vzápětí zase oba zvážněli.

Výtah se škubnutím zastavil. Dolehly k nim nadšené výkřiky reportérů a zvuky cvakajících fotoaparátů.

„Pamatuj na to, kdo jsi," řekl jí láskyplně. „A taky na to, že za tebou stojíme."

„Děkuju, tati," naznačila mu neslyšně rty, protože v tu chvíli už vyšla ven a v obklopení reportérů zamířila na pódium.

Stanula čelem stovkám tváří a všechnu nervozitu nechala tam dole. Tentokrát byla připravená.

„Uvědomuju si, že jsem obklopená lidmi, kteří by tuhle práci dělali lépe než já," začala svůj proslov sebevědomě a v tu chvíli se jejím směrem neupíraly jen zraky lidí v budově, ale celého jejich společenství. „Silní lidé se silnou osobností. Ale ať tak či onak, mně si kouzelnický lid zvolil. Jsem vám vděčná za důvěru, kterou jste do mě vložili. Zavazuji se vám a slibuji, že ji nezradím. Nedovolím, aby se události z letošního května ještě kdy opakovaly..."

****

Nervozita spojená s blížícími se NKÚ a OVCE byla tak nakažlivá, že se rozšířila i mezi ostatní ročníky. U jídla, ve společenských místnostech a na chodbách se nemluvilo o ničem jiném. Dokonce ani nové volby nikoho ze žáků nezaujaly tak, jako oznámení, že během zkoušení budou na hradě platit mimořádná bezpečnostní pravidla a přísné kontroly, které mají zamezit podvádění.

Samotné zkoušky byly rozloženy do dvou po sobě jdoucích týdnů. Dopoledne žáci psali teoretické pojednání a vědomostní testy, odpoledne pak skládali před komisí praktické zkoušky, na které dohlíželi zaměstnanci Úřadu pro kouzelnické zkoušky.

Toho rána nebylo u snídaně do řeči snad nikomu kromě Edwarda, který se jako jediný dokázal ládovat slaninou a vajíčky téměř bez omezení. Dominique se uprostřed snídaně zvedla a odběhla si do dívčích umýváren, kde se zavřela v kabince a zoufalstvím vyplakala polovinu role toaletního papíru. Hayley Quentinová ze Zmijozelu předstírala nevolnost a pokusila se madame Pomfreyovou přesvědčit, že se zkoušek rozhodně nemůže zúčastnit. Severus Snape osobně vešel přímo na ošetřovnu a jediným pohledem ji přesvědčil, že zkoušky skládat bude a jeho kolej nezostudí. Rose se oproti tomu celou snídani zuřivě přehrabovala svými poznámkami a mezi jednotlivými sousty si pořád něco ověřovala, čímž ostatní vytáčela k nepříčetnosti. Obzvlášť, když se jí podařilo převrhnout Albusovi do talíře dvakrát za sebou dýňový džus. Pro jednou byl Scorpius vděčný, že spolu nesedí u jednoho stolu. I když sedět naproti Eileen nebylo o moc lepší. Četla Důležité objevy magie naší doby takovou rychlostí, že listováním způsobila průvan, který mu ochlazoval kávu.

Jamile bylo po snídani, studenti pátého a sedmého ročníku se shromáždili ve Vstupní síni, zatímco všichni ostatní odešli na vyučování. Zkoušky začínaly teoretickou částí kouzelných formulí, které měla skládat naprostá většina sedmáků. O půl desáté je pak začali volat třídu po třídě do Velké síně. Čtyři velké kolejní stoly zmizely a nahradila je spousta malých stolků pro jednoho, uspořádaných čelem ke katedře, kde už stála profesorka Scamanderová s optimistickým úsměvem na rtech, ze kterého se většině přítomných dělalo spíš nevolno.

„Dobré ráno, mládeži, krásný den na OVCE, co říkáte?" pozdravila je nadšeně a vysloužila si tím od komise z Úřadu pro kouzelnické zkoušky, která se skládala šestice neobyčejně staře vyhlížejících kouzelníků a čarodějek, nevěřícné pohledy.

Studenti se rozesadili do prázdných lavic a ztichli.

„Vítejte na teoretické zkoušce OVCE z kouzelných formulí," pokynula jim. „Můžeme začít."

Převrátila obrovské přesýpací hodiny a zkoušky, na které se několik posledních měsíců připravovaly, mohly začít.

A jak už to tak při okamžicích jako tenhle bývá, někdo měl na otázky štěstí a jiný zase ne. Zatímco Rose psala s takovou energií, až inkoust stříkal kolem a potřísnil jednomu ze zkoušejících hábit, Albus po hodině psaní zůstal na zadání zírat s posvátnou hrůzou v očích a neměl nejmenší ponětí, co bude zbývající čas dělat. Zvědavě se ohlédl Edwardovým směrem, jak je na tom on. Ed se houpal na židli a upřeně pozoroval strop nad jejich hlavami, zřejmě si se zkouškou příliš starostí nedělal. Eileen odpovídala pečlivě, ale velice věcně, zatímco Scropius se zasekl u otázky o Fideliově zaklínadle, kde si nebyl jistý maximálním počtem strážců a ztratil tak drahocenné minuty, které později marně doháněl. Dominique se tu a tam pokoušela nahlédnout do pergamenu Tobyho Sheparda, který seděl vedle, ale psal tak drobným písmem, že dosáhla akorát bolavého krku a slzících očí.

Čas, který na zkoušku dostali, většině připadal naprosto nedostačující. Po dvou hodinách však profesorka Scamanderová jejich trápení ukončila.

„Odložte brky, prosím!" přikázala jim. „Zůstaňte na svých místech, dokud vaše pergameny nevyberu. Accio!"

Více než stovka pergamenových svitků se zvedla do vzduchu a dolétla do profesorčiny rozpřažené náruče.

„Nuže, všichni jste nyní volní, můžete jít! Uvidíme se odpoledne u druhé části zkoušky!"

Studenti se jeden po druhém začali zvedat a nahrnuli se ke dveřím.

Rose, Scorpius, Edward, Albus, Eileen a Dominique zůstali nejdéle a vyšli ven jako poslední.

„Tak co, nebylo to až tak hrozné, co myslíte?" zeptala se Rose s nadějí v hlase a přerušila tak výmluvné ticho jako první.

Albus se Scorpiusem se k ní nevěřícně otočili. Eileen se raději zdržela jakékoliv reakce a Dominique se místo odpovědi rozběhla znovu k dívčím záchodkům.

„Zmlkni pro jednou, Weasleyová," požádal ji Edward podrážděně.

„Chtěla jsem jen –" hájila se Rose nepřesvědčivě, ale to už se všichni rozešli na jinou stranu a nikdo ji neposlouchal.

Ani u oběda se napjatá atmosféra o moc nezlepšila. Málokdo do sebe vůbec dokázal dostat nějaké jídlo, většina jen nervózně pokukovala po hodinkách. Volali si je do Velké síně v abecedním pořadí po malých skupinkách, zatímco ti zbývající si v komnatě vedle ještě narychlo procvičovali pohyby hůlkou a mumlali zaklínadla.

Eileen přišla na řadu hned v první skupince. Vešla do Velké síně a zamířila rovnou k přívětivě vyhlížejícímu čaroději v extravagantními brýlemi.

„Ach, vy budete slečna Blacková, že ano?" upřel na ni přátelský pohled. „V poslední době je bohužel o vaší rodině dost slyšet, to nebudeme zastírat. To víte, tisk si vždycky na všem rád smlsne. Dovolte mi vám popřát upřímnou soustrast, vaše ztráty mne mrzí."

Ela strnule přikývla. Nevěděla, co by měla na kondolenci odpovědět úplně cizímu člověku.

„Já jsem profesor Crawford," představil se jí. „Buďte tak laskava a chopte se této krabičky od zápalek a předveďte mi na ní nezjistitelné zvětšovací kouzlo."

Eileen vytáhla svoji novou hůlku a dala se bez řečí do práce. Během zlomku vteřiny dovnitř krabičky nasoukala hromadu knih a sadu brků i s kalamářem a pergamenem. Profesor Crawford své nároky postupně zvyšoval. Testoval ji na ochranná zaklínadla a kouzla, která jí nepůsobila žádný problém.

„Výborně, slečno!" zvolal potěšeně, když kolem nich vystavěla účinný ochranný štít. „Snad mi prominete, že jsem vás zkoušel o něco déle než ostatní."

Eileen se rozhlédla po Velké síni a všimla si, že osazenstvo se mezitím změnilo a v protějším rohu právě Edward nutí brnění stepovat.

„Nic se neděje," ujistila ho.

„Myslím, že to je všechno, tedy...pokud...," důvěrně se k ní naklonil, „víte, slyšel jsem o tom, že vaše rodina ovládá bezhůlkovou magii...kdyby to snad byla pravda..."

Eileen se v prvním okamžiku zarazila. Tahle situace pro ni byla naprosto nová, ještě pořád se neztotožnila s tím, že se Salazorovou mocí vystoupili na veřejnost. Dohodli se však, že to bude nejlepší řešení celé situace. Konec skrývání. Přiznali pochopitelně pouze to, že dokáží ovládat elementy – o dalších darech se vzhledem k jejich povaze rozhodli mlčet.

„Ovšem," pousmála se nervózně. Zastrčila hůlku do kapsy a rozevřela dlaň, nad kterou se jí vzápětí rozhořel jasný plamen ohně.

„Fascinující!" výkřik profesora Crawford tak nahlas, až se k nim otočila dobrá polovina Velké síně.

„A to opravdu bez jakéhokoliv zaklínadla?" jásal užasle a obcházel ji přitom dokola, jako by se snažil celé záhadě přijít na kloub.

„Bez zaklínadla," přitakala. „Jen myšlenka."

„Ohromující. Opravdu, to jsem jaktěživ neviděl."

„Přestaň se vytahovat, Eileen!" houkl na ni Edward pobaveně. „Takhle trapně škemrat o body navíc!"

Ela po něm střelila nerudným pohledem a mávnutím prstů se mu pokusila podrazit nohy. Edward byl však pohotovější a poslal jí proud vzduchu zpátky, čímž se mu podařilo rozfoukat pečlivě seřazené testy na katedře a ty se rozlétly všemi směry.

„To by snad stačilo, pane Gregoroviči!" napomenula ho přísně profesorka McGonagallová, která se náhle zjevila vevnitř.

Zkoušky z kouzelných formulí tak většina zdárně zvládla. Druhý den na ně však čekalo přeměňování, které se ukázalo jako větší oříšek. Tentokrát se nejvíc dařilo Rose, která komisi ohromila svou zručností a přesností. Zaváhala Dominique, jež proměnila ve vepře nejen lavici, ale i svého zkoušejícího, díky čemuž musela být zkouška přerušena do doby, než profesora Watkinse odchytili a přeměnili ho zase zpátky v člověka. Po zbytek dne však nekontrolovatelně chrochtal.

Ve středu přišlo na řadu bylinkářství, kde se pokusili neudělat profesoru Longbottomovi ostudu, a nakonec se jim to až na aféru s úpojnicí jedovatou, na kterou Albus použil nepřiměřenou sílu, i dařilo. Nicméně ve čtvrtek byly na řadě dějiny čar a kouzel, což Edward vzdal ve chvíli, kdy test uviděl a zaškrtával odpovědi podle rozmaru, protože mu to pořád přišlo přínosnější, než se doopravdy snažit najít někde hluboko v hlavě ukrytou odpověď (pokud tam vůbec někdy byla). A nebyl koneckonců sám. V pátek se konaly zkoušky z jasnovidectví a věštění z čísel, které pro pobavení všech několikrát přerušil zpívající Protiva. Sobotní večer byl vyhrazený astronomii, ale protože ani jeden z nich v jejím studiu po složení NKÚ nepokračovali, měli volný celý víkend. Oba dva dny však strávili dalším učením. Byť se pokoušeli úmorné zírání do učebnic a poznámek zpříjemnit všemožnými způsoby, jako opalováním se u jezera a pojídáním zásob zmrzliny ze školní kuchyně, jejich zoufalství se stupňovalo.

Další pondělí zahájili zkouškou z lektvarů, u které Dominique s Albusem téměř pohořeli, zatímco Eileen oslnila komisi natolik, že zapomněli zkoušet ostatní a jen přihlíželi tomu s jakou přesností při míchání protijedů pracuje.

Když vyšla po praktické zkoušce ven z Velké síně, čekal na ni netrpělivý Severus.

„Tak?" otázal se věcně. Měla dojem, že je lehce nervózní a nesvůj, čímž ji dokonale odzbrojil. Ještě nikdy ho takového neviděla.

„Primitivní," odpověděla prostě a poprvé po letech měla dojem, že v jeho obličeji vidí něco jako náznak úsměvu.

„Jistěže je to primitivní," odtušil ledově. „Kladou na vás příliš nízké nároky, říkám to pořád."

Eileen na jeho hořekování nijak nereagovala, nemělo to význam.

Po zkouškách ze starodávných run, studia mudlů, péče o kouzelné tvory a jiných vedlejších předmětů, zbývala už jen obrana proti černé magii – zkouška, které by se většina bývala byla obávala, ale po květnových událostech si byli v soubojích jistí i ti, kterým doposud tenhle obor magie dělal problémy.

Většina sedmáků po poslední zkoušce z Velké síně vyšla pobledlá, unavená a přesvědčená, že po dvoutýdenním maratonu nechce nic víc než ničím nerušený spánek. Edward ven vypochodoval s triumfálním výrazem ve tváři, jako by právě holýma rukama složil obra a ochočil si z něj domácího mazlíčka.

„KONEČNĚ SVOBODNÝ!" zvolal tak nahlas, až ho musel jeden člen komise napomenout, že zkouška stále ještě probíhá a vyhodil ho dál ode dveří.

Společně s Eileen počkali i na ostatní, dokud i oni neměli zdárně ukončeno, a protože venku panoval krásný horký den, zamířili všichni společně na školní pozemky, dokud ještě slunce jasně svítilo.

„Vážně je po všem?" ujišťovala se Rose nahlas, když dorazili k jezeru. „Nemůžu tomu uvěřit! Už se opravdu nikdy nemusím učit? Jako... nikdy...?"

„Zvládneš to vůbec?" popíchl ji Scorpius.

„Víš, že vlastně ani nevím?" odpověděla mu naprosto bezprostředně, čímž ostatní rozesmála.

„To je taková úleva!" vydechla Dominique slastně a praštila sebou do trávy. „Je mi jedno, jak to dopadlo, hlavně, když už to nebudu muset nikdy opakovat!"

Edward si vyzul obě boty, vysoukal se z nepohodlného hábitu, sundal si kravatu a bez varování se rozběhl a skočil přímo do jezera. Ledová voda všechny sedící na břehu okamžitě ošplíchla od hlavy až k patě.

„Ty pitomče!" vřískla Dominique podrážděně, když jí v obličeji přistál kus nějaké vodní rostliny. Mrskla jím zpátky do vody ve snaze Edwarda strefit, ale pohotově uhnul stranou.

Udělal několik temp blíž a zazubil se. „No tak! Jsme svobodní! To se musí oslavit!" houkl na ně. „Dělejte!"

„Ne!" sykla Eileen varovně na Albuse, ale ten jejího tónu nedbal a odtáhl ji bez většího problému až na kraj jezera.

„Přece by ses nebála!" zazubil se na ni.

Ela přimhouřila oči. „Já? To sotva!"

Lehce do něj strčila, ale Albus ji v letu s rychlostí chytače pohotově chytil za ruku a stál s sebou. Během několika vteřin se tak ve vodě plácali tři a Ed i Abe od rozzuřené Eileen schytali takovou hromadu nadávek, až si jedna druhačka z Mrzimoru sedící nedaleko zacpala uši. Scorpius musel protestující Rose do vody přímo hodit, aby se vůbec připojila, a osamělá Dominique se tak už nenechala dlouho pobízet. A pak se k nim přidalo ještě několik dalších spolužáků, kteří se rozhodli strávit odpoledne venku. Dováděli ve vodě jako malé děti: předháněli se v plavání i bláznivých skocích, šplíchali po sobě a pořádali kohoutí zápasy. Bylo to jedno z nejkrásnějších odpolední toho roku. Snažili si poslední chvíle dětství ještě náležitě užít.

****

Závěr školního roku se pochopitelně neobešel bez dlouho slibovaného a stejně dlouho plánovaného večírku na rozloučenou. Měl se konat po slavnostní hostině na počest ukončení školního roku, a už během večeře se většina starších studentů nebavila o ničem jiném. Mezi žáky se šířil nadšený šepot plný očekávání a během dezertu bylo napětí tak vystupňované, že už si o večírku začali bezděčně povídat i profesoři. Později se informace dostala i k uším Minervy McGonagallové, která si právě vychutnávala kousek jahodového koláče. Odložila vidličku tak prudce, až se k ní profesorka Scamanderová zvědavě otočila.

„Nechutná vám snad, paní ředitelko?" zeptala se.

Minerva její dotaz ignorovala a vstala ze svého místa. Jak obcházela profesorský stůl, několik kolegů se za ní překvapeně ohlíželo. Postavila se na vyvýšený stupínek a tichým odkašláním si okamžitě sjednala pořádek. Studenti k ní překvapeně otočili hlavy. Většina z nich už žádný proslov nečekala.

„Věnujte mi, prosím, pozornost," zahájila ředitelka svou řeč. „Pane Weasley, přestaňte se ládovat, on vám ten pudink nikdo nesní," požádala Huga netrpělivě, když pořád jako jediný zíral do talíře. „Chtěla jsem vám všem, zejména studentům posledního ročníku, ještě jednou poděkovat za to, kolik odvahy, kuráže a talentu jste projevili během událostí, které nastaly po skončení třetího úkolu. Myslím, že hovořím za celý pedagogický sbor, když řeknu, že jsme na vás pyšní, udělali jste naší škole čest," od nebelvírského stolu se ozvalo hlasité zahvízdání. „Chtěla bych zejména vyzvednout práci našich prefektů, kteří pomáhali při evakuaci," ozval se nadšený potlesk, během kterého se ředitelka odmlčela. „Jsem však hrdá i na ty, kteří riskovali životy i mimo zdi hradu," očima spočinula nejdřív na Albusovi a Rose a dvojčatech, a potom pohledem sklouzla ke zmijozelskému stolu. Scorpius se nervózně ošil, Edward s Eileen se na ředitelku však podívat nedokázali. „Ještě nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že naše koleje mezi sebou dokážou spolupracovat, až doteď. Tváří v tvář nebezpečí jste ukázali, že nezáleží na tom, kterou kolej navštěvujete, ale na tom, jestli umíte bojovat za společnou věc. Jestli jste se měli v Bradavicích něčemu naučit, pak tomuhle. Přeji vám všem poklidné prázdniny, budu se těšit na opětovné shledání v září. A s těmi, pro které je dnešní večer v Bradavicích poslední, bych se chtěla rozloučit. Bylo to veskrze sedm velmi náročných let," povzdychla si, „jednak pro vás, ale mnohem více pro nás," profesor Kratiknot jí přitakal krátkým zatleskáním. „Ještě nikdy moje trpělivost nezakusila tolik, ještě nikdy jsem neudělila víc školních trestů. Jsem upřímně překvapená a zároveň potěšená, že někteří z vás došli až k OVCE," spočinula očima na Edwardovi. „O to víc mě dnešní večer těší," přiznala. „Ale nyní si užijte zbytek večeře a pane Gregoroviči, prosím, na slovíčko, buďte tak laskav."

Edward překvapeně vstal od zmijozelského stolu a zamířil k ředitelce. Většina spolužáků zvědavě natahovala krky ve snaze zachytit alespoň slovo z toho, co si říkají, ale rozhovor byl příliš rychlý a příliš tichý. Edward ředitelce zaujatě naslouchal, něco jí odpověděl, přikývl a zamířil zpátky ke stolu.

Minerva McGonagallová se vrátila na své čestné místo u profesorského stolu a pokračovala v ujídání koláče.

„Doufám, že jste mu ten večírek zakázala," naklonil se k ní profesor Kratiknot. „Nechci si kazit poslední večer školního roku tím, že budu do rána rozhánět studenty po škole."

„To nebude třeba, Filiusi," ujistila ho ředitelka odměřeně. „Můžete jít v klidu spát."

Profesor Kratiknot si úlevně vydechl a vrátil se ke svému dezertu, Severus se však na ředitelku podezřívavě zadíval.

„Zatrhla jste jim ten večírek, že ano?" zeptal se podezřívavě.

Minerva si výmluvně strčila do pusy další sousto koláče a neodpověděla.

„Paní ředitelko," oslovil ji Snape naléhavě. „Dovolte mi připomenout, že Gregorovič –"

„U Merlina, Severusi," přerušila ho Minerva netrpělivě. „Nechte ty děti, ať se pobaví. Od zítřejšího rána už nejsou naše starost."

Severus se chystal namítnout, že Eileen bude jeho starost napořád, protože je jeho dcera, ale nakonec se rozhodl mlčet. Možná si uvědomil, jak pošetile se chová, možná přeci jen bradavickou ředitelku respektoval natolik, aby jí příliš neodporoval.

Edwardův závěrečný večírek se konal v nepoužívaném skladišti vedle kuchyně, což potěšilo mrzimorské studenty, kteří poprvé měli nejkratší cestu. Během uplynulých dnů se mu s pomocí šikovných kouzel a domácích skřítků podařilo celý prostor o velikosti dvou učeben vyklidit a proměnit v rozkvetlou louku. Nezapomněl na nic: od orosené trávy až po falešný kouzelný strop, ze kterého příjemně svítilo sluníčko. Návštěvníci si občerstvení mohli vychutnat na čtyřech obrovských tematických piknikových dekách, a to podle koleje, do které spadali. Každá kolej měla svůj vlastní nápoj i pamlsek. Mrzmorší si pochutnávali na sušenkách ve tvaru jezevců, zmijozelští na kyselých cukrových hadech, havraspárští měli čokoládová vajíčka s orlem uvnitř a nebelvírští pojídali lvy z červeného želé. Přesně jak Edward předpokládal, během okamžiku se stejně každý posadil tam, kde byli jeho kamarádi, a žádné dělení na koleje neplatilo. Z kouzelnického rádia vyhrávala pohodová muzika a mezi studenty koloval máslový ležák a nejrůznější koktejly všech barev a velikostí. Většina z nich byla nealkoholických, jak Edward profesorce McGongallové odpřisáhnul. Oba dva však věděli, že je to jen milosrdná lež – stejně jako příslib, že celý večírek o půlnoci ukončí a rozjedou se v poklidu na koleje.

Právě naopak: teprve o půlnoci se rozjela ta pravá zábava a někteří po několika míchaných nápojích (zaručeně bez špetky alkoholu, jak jim Edward do očí odkýval) ztratili zábrany.

„Tohle je tááák skvělý!" Rose se zatočila s rozpaženýma rukama na místě a nasávala atmosféru, jako by byla skutečně pod širým nebem. „Tenhle den, tenhle večírek, prostě všechno!"

Hugo stojící opodál s kamarády se na ni nevěřícně zadíval. „Že bych konečně přiznal, že jsi moje sestra?" houkl pobaveně.

„Vážně, hrozně moc děkuju," zamumlala Rose a vzápětí se pověsila kolem ramen překvapenému Edwardovi, který sledoval soutěž šesťáků v chrlení umělého ohně.

„Jsi opilá?" povytáhl obočí a upil ze svého kelímku.

„Musím ti něco říct," pokračovala si po svém.

„Jsem jedno ucho," ujistil ji, aniž by spouštěl z klání oči. Havraspárští jasně nad svými soupeři vedli. Šli na to chytře.

„Šest let jsi mi lezl na nervy, opravdu," řekla Rose bez špetky slitování. „Myslela jsem si, že jsi prostě jen nafoukanej idiot a vlastně si to myslím doteď," přiznala. „Ale nějakým zvráceným způsobem mi budeš chybět."

Edward se zakuckal a vyplivl zbytek ohnivé whisky zpátky do kelímku. „Nejsi jen opilá, jsi normálně namol, Weasleyová," zasmál se nevěřícně.

„Možná maličko," připustila.

„Hele, Malfoyi," mávl na Scorpiuse, který k nim ihned přišel. „Odveď si ji," doporučil mu. „Je úplně mimo a začíná se dojímat, z čehož se mi zvedá žaludek."

„Možná proto, že snědla hrst těch lvů ze želé, než jí došlo, že je v tom vodka," odtušil Scorpius jízlivě a chytil Rose kolem pasu. „Tak pojď, potřebuješ menší procházku," vyzval ji starostlivě.

„Já jsem v naprostém pořádku!" ohradila se Rose nepřesvědčivě a vzápětí si pobryndala košili obsahem svého kelímku.

„Jsem vážně rád, že z tebe opadl ten stres, Rose, ale tyhle podnapilé stavy si většina z nás zkusila už pěkně dávno," utahoval si z ní Scorpius láskyplně. „Jsi strašně roztomilá."

„Já nejsem roztomilá! Jsem chytrá, to ano. Pečlivá, pracovitá a...a...houževnatá! Ale ne roztomilá!"

Edward je se škodolibým smíchem opustil a připojil se k Eileen a Albusovi, kteří už na něj čekali. Všichni tři společně poodešli stranou a posadili se dál od ostatních.

„Tak...," nadechl se Abe a najednou nevěděl, jak pokračovat.

„Náš poslední večírek v Bradavicích," doplnila ho Eileen dutě.

Edward sedící mezi nimi se podíval od jednoho k druhému, a pak prohlásil: „Ale bylo to zatraceně skvělý."

„Bez debat," přitakal Albus.

„A ještě bude," dodala Eileen s nadějí v hlase.

Oba chlapci se pousmáli a nic neřekli. Ne snad proto, že by její přání bylo pošetilé, ale proto, že oba jejím slovům věřili stejně.

****

Laura měla z celého Odboru záhad nejraději místo, kterému říkali pracovně vesmírná komnata, kde zkoumali astrologii a především vesmír. V temné místnosti plné planet létajících ve vzduchu si vždycky připadala, jako by se vznášela opravdovým vesmírem, protože podlaha nebyla rozeznatelná od zdí ani zbytku prostoru.

Posledního červnového rána se zavřela uvnitř a nechala se unášet. Bylo to poklidné a hřejivé dopoledne, které opravdu po tom všem potřebovala.

Na chvilku se zastavit. Vydechnout.

Myšlenky jí vířily všemi směry a zároveň se soustředily na to, co bylo v tuhle chvíli podstatné. Musela dát Odbor záhad znovu dohromady. Měla s tím daleko méně práce než vedoucí ostatních odborů, protože z řad jejích zaměstnanců pocházel jen jeden zrádce a to Erin. O to horší však pro ni celá situace byla. Už absolvovala pohovor s dvaceti kandidáty na místo svého asistenta, ale ani jednomu z nich nedůvěřovala. Obávala se, že už ani nikdy nebude.

Mnohem těžší bylo dát do pořádku svůj rodinný život a soukromí. S rozhodnutím, ke kterému jako rodina dospěli, tedy s veřejným přiznáním Salazarovy moci, nesouhlasila. Přesvědčila ji až Eileen.

„Už žádná další tajemství, mami," naléhala na ni. „Nic dobrého z toho nevzešlo."

Měla pochopitelně pravdu, ale pro Lauru byla upřímnost po letech lží velmi nesnadná.

Bolest, kterou způsobily ztráty v jejich rodině, neustupovala. Ani se ji nepokoušela potlačit, věděla, že samotné truchlení je proces, který potřebuje svůj čas. Na druhou stranu, po velmi smutných týdnech přišlo i několik dobrých zpráv a dnešní den měl být jen o tom dobrém, o šťastných okamžicích pro její nejbližší.

Vrátila se zpátky na oddělení mezi své zaměstnance, se kterými se zběžně pozdravila a zamířila rovnou do kanceláře. Bylo teprve deset hodin ráno a žaludek se jí sevřel lehkou nervozitou a obavami. Věděla, že jsou neopodstatněné, ale mateřská láska už byla taková – nutila ji dělat si starosti téměř neustále.

Usadila se ke svému stolu a zběžně zkontrolovala poštu. Připsala si do diáře poznámku, aby zítra nezapomněla poslat Scorpiusovi sovu s pokyny ohledně jeho nástupu na Odbor záhad. Těšil ji zájem, který o práci projevoval a byla upřímně ráda, že může pomoci s výcvikem na alchymistu právě Dracovu synovi. Bylo to to nejmenší, co pro něj mohla udělat.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Laura vzhlédla od rozdělané práce. Když příchozí vešel, obličej se jí automaticky rozzářil úsměvem.

„Co tady děláš?" zeptala se překvapeně a vstala z místa, aby ho přivítala. „Myslela jsem, že jsi dnes celý den mimo budovu."

Anthony ji bez odpovědi sevřel v náručí a políbil s takovou naléhavostí, jako kdyby od jejich setkání uplynula celá věčnost, ačkoliv se naposled viděli včera.

„Tvoje sestra mě chtěla vidět," vysvětlil, když se od sebe jejich rty na okamžik odtáhly. „Potřebovala projednat s Harrym nějaké detaily ohledně reorganizace v Azkabanu."

„Měl bys víc odpočívat," napomenula ho Laura vyčítavě a prsty se jemně dotkla jeho hrudi, která ukrývala stále nezhojené rány po Erinině kletbě. Léčitelé od sv. Munga odvedli v pokusech o úplné vyléčení dobrou práci, ale navzdory tomu se Anthony zřejmě musel smířit s trvalými následky. Jeho fyzička značně utrpěla a s ní i jeho ego, a proto se rozhodl dobrovolně ukončit kariéru aktivního bystrozora. Nadále zůstával na Harryho oddělení jako konzultant a vedoucí výcviku, ale v terénu nepracoval. Emily mu po svém opětovném zvolení na post ministryně kouzel nabídla Viktorovo místo v Azkabanu, které nakonec přijal. Kouzelnické vězení čekala velká reforma – Harry vymyslel spolupráci s muži Lothara Hoffmana, kterým nabídl poctivý a poměrně vysoký výdělek a na oplátku přimhouřil oči nad jejich trestními rejstříky. Většina z nich místo dozorců v Azkabanu přijala a Bale byl vybrán jako dostatečně schopný člověk, který je zvládne ukočírovat a vést.

„Jsem v pořádku," ujistil ji s lehkým úsměvem na tváři.

„Co nového v Azkabanu? Nějaký problém?" vyzvídala s obavami v hlase.

Anthony se na ni zadíval pohledem, který neznala, nedokázala z něj nic vyčíst. „Nic vážného," ujistil ji bezbarvým hlasem. „Jen nějaké nesrovnalosti v počtech přeživších vězňů," dodal.

„Nesrovnalosti?"

„Ukázalo se, že máme ve skutečnosti o jednoho vězně méně, než jsme počítali," odtušil.

„Někdo konkrétní?" zeptala se, přestože někde uvnitř měla neblahé tušení.

„Rodolfus Lestrange," odpověděl. „Je mrtvý."

Na krátkou chvíli se oba odmlčeli. Laura se dívala Anthonymu upřeně do očí a nebyla si jistá, jestli chce skutečně znát odpověď na nevyřčenou otázku. Jak dlouho je opravdu mrtvý? pálilo ji na jazyku. Nezemřel náhodou tvojí rukou? A potom, byť nepohnul ani svalem v obličeji, z jeho pohledu vyčetla pravdu.

„Nezajdeme si na kávu?" navrhla zčistajasna, čímž tohle téma navěky uzavřela a už se k němu nikdy nehodlala vracet.

Anthony povytáhl obočí: „Kolik jsi jich dnes měla?"

„Dvě," zalhala automaticky.

On však její pokus hravě prokoukl. „Já si dám kávu a ty něco bez kofeinu," rozhodl.

„No tak dobře," souhlasila neochotně a společně se vydali ke dveřím.

„Jsi nervózní?" zeptal se cestou k výtahům. „Myslím z dnešního odpoledne?"

„Měla bych?" odpověděla mu nejistou otázkou.

Krátce se upřímně zamyslel a zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Je skvělá, zvládne to."

„Já vím," přitakala. „Ale i tak, trnu hrůzou. Už aby to bylo za námi."

****

Teddy si naposled poupravil uniformu a zhluboka se nadechl. Do zahájení finálních zkoušek, po jejichž absolvováním bude konečně právoplatným bystrozorem, zbývalo už jen pár minut.

„Nervózní?" zeptal se při pohledu do zrcadla.

Jejich oči se setkaly.

Nikolaos stojící vedle něj se jízlivě ušklíbla. „Netrpělivá," odpověděla popravdě.

„Tak nebuď. Dnes večer už půjdeš spát jako bystrozor."

Lola se pousmála, přišlo jí to neuvěřitelné. Po třech letech tvrdé dřiny měla svůj cíl opravdu nadosah. Zkoušky už byly jen formalitou, kterou museli nezbytně splnit, ale nikdo nepochyboval o tom, že by s tím měli nějaký problém. Obzvlášť ne poté, co měli oba za sebou.

Současně se otočili tváří v tvář a podle svého starého rituálu přitiskli čela k sobě.

„Společně?" zeptala se.

„Společně," přitakal Teddy. „Zlom vaz, Blacková."

„Ty taky, Lupine," dloubla ho přátelsky do paže.

Vyšli z umývárny a zamířili zpátky na oddělení. Dnes mezi jejich kolegy panovala nezvykle uvolněná atmosféra. Všichni jim přáli hodně štěstí a vyjadřovali svým nejmladším kolegům podporu.

„Tady jste!" přivítal je Harry srdečně před svou kanceláří. „Komise je už dole, všechno je připravené, můžeme začít. V pořádku?"

Oba přikývli.

„Nebojte se," stiskl oběma povzbudivě rameno. „Je to jen formalita. Uvidíme se dole."

Lola skutečně žádný strach necítila. Nebyla toho schopná. Ne po tom všem, co prožila. Nikomu neprozradila, co se stalo po uplynutí ultimáta. Bylo to její soukromé břímě, které byla připravená si nést po zbytek života. Přežila svou vlastní smrt. V porovnání s tím bylo všechno ostatní malicherné.

„Co jsem ti říkal o tom prkenném bystrozorském postoji?" ozvalo se jí zčistajasna za zády. „Povol ta kolena, nebo ti zpřetrhám vazy."

Ucítila, jak se jí zježily vlasy v zátylku a ohlédla se.

„Co tady děláš?" zeptala se klidně s rukama v bok.

„Co myslíš?" odtušil Andrej sarkasticky. „Přišel jsem dohlédnout na to, abys nezvorala moji celoroční práci."

„Máš být u Munga," připomněla mu káravě. „Říkali, že tě nepustí do konce týdne."

Tarkovskij se ušklíbl. „Na tom jsem se s nimi popravdě řečeno neshodl."

„Zdrhnul jsi?" povzdychla si. „A co tvoje zranění? Chceš si zase zadělat na problémy?" připomněla mu jeho první pokus o útěk z nemocnice před pár týdny, kdy se ještě týž večer musel vrátit s krvácením, co se mu nedařilo zastavit.

„Cením si tvojí péče, ale jsem dost starý na to, abych se nechal sekýrovat od mláděte jako jsi ty," odsekl. „Tak co, připravená jím vytřít zrak?"

Lola si odevzdaně povzdychla. „Jasně."

„Nervózní?" vyzvídal a vytáhl z vnitřní kapsy placatku. „Chceš na kuráž?"

„Ty si dej," doporučila mu. „Jestli to zvorám, bude to tvoje chyba."

Andrej si s chutí přihnul. „Zlom vaz, mládě. Pokud možno – ne svůj."

****

Další školní rok v Bradavicích se nachýlil ke svému konci. Toho slunečného rána se dav studentů vyhrnul na nádvoří v malých skupinkách. Žáci si mezi sebou povídali, objímali se a loučili. Někteří z nich se celé léto neuvidí, jiní se možná nesetkají už vůbec. Poslední den školy byl pokaždé plný euforie z nadcházejícího léta i nostalgie z toho, že něco končí.

„Budeš mi psát?" Bernadette Bennetová vtiskla šokovanému Edwardovi lísteček se svou adresou do dlaně.

„Samozřejmě," přitakal automaticky a v kapse kalhot ho rovnou zmuchlal do malé kuličky.

Zmijozelská šesťačka mu věnovala ještě poslední vroucný pohled a rozběhla se k hloučku kamarádek.

„Jak to děláš?" nechápal Abe, když se k nim Ed připojil. „V podstatě jim zlámeš srdce, a ony pak za tebou ještě chodí a škemrají?"

„V podstatě," přitakal samolibě. „Protože mám šarm, kterému neodolají."

„Protože jsou to husy," přisadila si Dominique.

„Mluví z tebe závist," popíchl ji. „Kdybys chtěla, můžeme si vyrazit. Co děláš zítra večer?"

Dominique mu věnovala nevěřícný pohled a raději se šla rozloučit se spolužačkami.

„Kde jsou Regulus s Remusem?" zajímala se Eileen, když se už nějakou chvíli marně po bratrancích v davu rozhlížela.

„Na koberečku," vysvětlil Ed a ukázal posunkem k věži, kde sídlila ředitelčina pracovna. „Za ten ohňostroj, co v noci po večírku odpálili u Filche v kabinetu. Myslím, že si s nima stará McGonagallová ještě užije, ale třeba ji obměkčí dárek, co jsem jí poslal."

„Dárek?" zajímala se Rose, když se k nim společně se Scorpiusem připojili. „Jaký dárek?"

Všech pět svorně zvedlo hlavy vzhůru a k jejich překvapení zahlédli profesorku McGonagallovou, jak shlíží dolů. Když se jejich pohledy setkaly, Edward jí vysekl upřímnou hlubokou poklonu.

Potom nasedli na kočáry, které je naposled odvezly do Prasinek. Bradavický expres tažený červenou parní lokomotivou už čekal na svém místě. Na maličkém nádraží v Prasinkách panoval chaos. Studenti za hlasitého smíchu a štěbetání začali jeden po druhém nastupovat. Někteří však s nástupem záměrně otáleli, jako by snad těch pár vteřin navíc dokázalo zmírnit strach z definitivního konce.

„Bude se mi stýskat," přiznala Rose bez ostychu jako první nahlas.

„Popravdě řečeno, většinu času jsem Bradavice nesnášel," prohlásil Scorpius upřímně a všichni k němu šokovaně otočili hlavy. „Ale poslední rok... chci říct, že to vážně stálo za to."

Otočil se na Rose, která se na něj zářivě usmála. Oba věděli, že to nebudou mít kvůli svým znepřáteleným rodinám nikdy snadné, ale rozhodli se zariskovat a zkusit štěstí.

„Jen doufám, že jsem po sobě zanechal alespoň nějaký odkaz," přerušil Edward nostalgickou chvilku nekompromisně.

„Myslím, že jsi toho zanechal dost," ujistila ho Eileen. „Plnou kartotéku školních trestů..."

„...tunu zklamaných dívek...," přidala se Rose.

„A duševní újmu některých profesorů," dodal Abe. „Dalo by se to považovat za splněný úkol, ne?"

„Pořád je co zlepšovat," namítl.

A pak Edward udělal něco, co od něj nikdo nečekal. Přistoupil ke Scorpiusovi a natáhl k němu ruku. Scorpius si ho nejdřív podezřívavě měřil, jestli se za tím neskrývá nějaký krutý žert, než nabízenou ruku přijal. Oba mladíci si k překvapení všech rukama opravdu potřásli.

„Byls mi důstojným soupeřem, Malfoyi," připustil Edward.

„Nápodobně, Gregoroviči," ušklíbl se Scorpius. „Doufám, že tě teď nějakou dobu neuvidím."

„Bez obav," zašklebil se Ed. „Nemám to v plánu."

Ozvalo se zapískání na píšťalku a čas odjezdu se skutečně nachýlil. Jeden po druhém začali nastupovat do vlaku a všichni se alespoň krátce na schůdcích ještě ohlédli směrem k hradu. Jako poslední na nástupišti zůstali stát Edward s Lily, která s nastupováním záměrně otálela.

Od třetího úkolu toho spolu příliš nenamluvili. Lily těžce vstřebávala Francoisovu smrt a Edward měl svých starostí dost, a tak na jejich obvyklé popichování nezbyl prostor.

„A co máš vlastně v plánu?" zeptala se ho tiše, když osaměli.

Edward otočil zrak od bradavického hradu a oslnivě se na ni usmál. „Nemám ponětí," přiznal zvesela. „Ale jedno vím naprosto jistě, pořádně si to užiju."

Lily pobaveně přikývla a chystala se nastoupit, když nečekaně pokračoval. Otočila k němu tvář a rusé vlasy za ní zavlály.

„Nejspíš se budu někde pár let poflakovat," řekl jakoby mimochodem a zadíval se jí zpříma do očí. „A pak se možná vrátím a podívám se, jestli jsi náhodou nedospěla do věku, kdy bych tě mohl pozvat na pořádné rande."

Lily se navzdory všemu ušklíbla. „Moc si věříš, Edwarde."

„Já vždycky, Lily. O tom snad nepochybuješ."

„Uvidíme, kdo se bude smát naposled," blýsklo se jí v očích.

„Ale bratrovi o tom neříkej," varoval ji.

„Kterému?" povytáhla obočí zvědavě.

„Ani jednomu, nerad bych, aby si na mě počíhalo celé famfrpálové družstvo," přiznal.

Lily se zvonivě zasmála a konečně nastoupila do vlaku. Edward se na posledním schůdku naposledy otočil a zadíval směrem k Bradavicím a směrem k sedmi báječným létům, co tam prožil. Když průvodčí vlaku zapískal znovu na píšťalku a vlak byl připravený k odjezdu, byl i on konečně připravený dospět. Alespoň částečně.

****

Kouzelnický souboj. Maskování. Sledování. Kouzelnické právo a zákony. Obrana proti černé magii. Z toho všeho a řady dalších odvětví Nikolaos s Teddym za přítomnosti komise skládali své zkoušky. U některých částí se zapotili více, u jiných se trápili znatelně méně. Tak jako tak v podvečer oba od Harryho uslyšeli slova, na které tři roky čekali.

„Gratuluji vám oběma," řekl formálně. „Vítejte mezi bystrozory."

Šestičlenná komise jim oficiálně poblahopřála ke splnění podmínek, a potom následovala neoficiální část gratulací.

„Byli jste skvělí," ujišťoval je Harry. „Oba dva. Ještě nikdy jsem na žádného ze svých lidí nebyl tak pyšný," přiznal a oba objal.

A protože bylo skládání zkoušek veřejnosti přístupné, oba měli v publiku několik diváků. Victoire Teddymu vzápětí padla do náruče s takovou zuřivostí, až se prohnul v pase. Lola taktně poodešla stranou a ke svému překvapení zjistila, že mezi přítomnými kromě Laury měla diváka, kterého nečekala.

Draco k ní zamířil pomalým krokem, dopadal na pravou nohu a opíral se přitom o vycházkovou hůl, která mu pomáhala držet stabilitu. Lola mu vyšla překvapeně naproti.

„Nemusel jsi chodit," řekla provinile, „měl by ses šetřit."

„Není to tak hrozné," namítl. „Musím občas provětrat novou tvář," ukázal posunkem k nepěkným popáleninám, které mu hyzdily pravý líc. „A kromě toho, chtěl jsem být alespoň u jednoho z velkých dnů v tvém životě. Gratuluju, byla jsi vážně dobrá."

Lola se pousmála. „Díky."

„Jsem na tebe pyšný," dodal.

V tu chvíli se k nim přiblížila Laura s Anthonym. Draco jim přikývl na pozdrav a usoudil, že je nevyšší čas zase jít.

„Brzy se uvidíme," slíbil jí a otočil se k odchodu.

Udělal sotva pár kroků, když na něj Nikolaos ještě nečekaně zavolala.

„Tati?"

Draco se překvapeně zarazil a ohlédl se. Bylo to vůbec poprvé, co ho tak oslovila.

„Dnes večer pořádáme doma malou oslavu," řekla a přistihla se, že jí srdce tluče až v krku. „Nic formálního, jen rodinná večeře. Říkala jsem si, že bys mohl přijít. A Scorpius s Narcissou samozřejmě taky."

„Pokud to tak chceš...," souhlasil ještě stále ohromený její vstřícností.

Nikolaos přikývla. „Byli bychom moc rádi. Všichni."

„Budeme tam," slíbil jí.

Potom k ní už přispěchala Laura a zahrnula ji gratulacemi a láskyplnými objetími.

Trvalo jí skoro hodinu, než se všemi do detailu probrala podobu zkoušek a jednotlivé překážky i to, jak se na svou práci těší.

Když vyjela výtahem nahoru do atria, byla vyčerpaná a nemyslela na nic jiného než na horkou sprchu a pořádné jídlo. U výtahů na ni čekal Tarkovskij. Potlučený obličej se mu už víceméně zahojil, ale i tak přišel k několika novým jizvám, které mu na atraktivitě příliš nepřidávaly. Většina kolemjdoucích se otáčela přes rameno, jak byla jeho zjevem fascinována. Přehlížel je s okázalou lhostejností.

Lola přišla až k němu. „Děsíš lidi," neodpustila si.

„Moje oblíbená činnost," ušklíbl se. „Gratuluju, tak se ti konečně splnil sen."

„Jo," přikývla zaraženě, jako by tomu stále nemohla uvěřit. „To splnil."

„Ale že to byla docela dřina, co?" popíchl ji.

„Bez toho by to asi nešlo," povzdychla si odevzdaně. „Měla bych ti podě-"

„Nech to plavat," skočil jí ostře do řeči.

Lola ho znala natolik dobře, že se s ním nehodlala přít. Věděla, že podobné situace nesnáší. Od událostí ve Voldemortově sídle toho spolu příliš nenamluvili. Jako by prožili společně až příliš, že už žádná slova nezbyla. Nebylo co víc říct.

„Poslyš, co děláš večer?" zeptala se. „U nás doma proběhne malá oslava. Jídlo asi nic moc, protože vaří moje máma, která to prakticky neumí, ale určitě budeme mít dostatek ohnivé whisky."

Andrej se zadíval někam přes její rameno. „Nemám čas, měl bych vyrazit," řekl neurčitě. „Vlak mi odjíždí za dvě hodiny."

„Aha," hlesla překvapeně.

Jeho slova byla jako tvrdá rána do žaludku. Samozřejmě, že se chystal odjet, jak ji vůbec mohlo napadnout, že by zůstal?

„Už jsem v Anglii moc dlouho," přiznal, „tohle není můj styl, musím zvednout kotvy. Dodržel jsem svůj slib, z tebe je teď bystrozorka a už mě nepotřebuješ."

Nikolaos cítila, jak se jí do tváří nahnal ruměnec. „Můžeš být taky bystrozor," pokusila se zachovat si neurčitý tón.

Andrej se jí zadíval zpříma do očí. „Ne, Lolo, to nemohl."

„Harry by ti rád udělil výjimku."

„Já lidi nezachraňuju," připomněl jí. „Já lidi zabíjím."

„Mě jsi zachránil," namítla tiše.

Zavládlo mezi nimi nepříjemné ticho. Ani jeden z nich nevěděl, jak se rozloučit.

„Takže...," začal jako první, ale zbytek věty nedořekl.

„Takže...?" pobídla ho.

„Hodně štěstí, mládě," popřál jí. „Zkus se držet dál od průserů."

„Od tebe to sedí," vrátila mu.

Pak si strčil ruky do kapes a vykročil.

„Tobě taky!" zvolala za ním ještě. Zastavil se, ale neohlédl. „Myslím...hodně štěstí," vysvětlila.

Nemusel k ní stát tváří v tvář, aby poznala, že se ušklíbl. Pokýval hlavou a stejně náhle, jako se kdysi jejich cesty zkřížily, tak se i téměř po roce zase rozdělily.

Nikolaos se za ním dívala, dokud nezmizel v jednom z krbů. Ani jednou se neotočil.

****

Toho večera se u Blackových pořádala malá sešlost v rodinném kruhu.

Dům se jim po dubnových událostech podařilo dát téměř dohromady, byť stál znovu na svém místě a vypadal docela stejně, byl zoufale nezabydlený. Stále čekal na své obyvatele, až budou připraveni udělat krok vpřed.

Sirius s Anthonyho pomocí na zahradě za domem připravil dlouhý stůl s bílými ubrusy. Edward se ujal prostírání, ale když se mu podařilo rozbít třetí talíř v pořadí, nechal to raději na Eileen, která byla přeci jen zručnější a sám šel raději pečovat o Siriusovu starou létající motorku. Se západem slunce dorazili i hosté: kromě Teddyho, Vicky a Potterových přišli i Malfoyovi. Byť se Narcissa tvářila poněkud nejistě, zapojila se do hovoru a po chvíli zase našla ztracené sebevědomí. Nezáleželo na tom, co v minulosti provedla. Kvůli Dracovi a Scorpiusovi svůj stud musela překonat.

Zahrada se zaplnila hlasy a cinkáním příborů a sklenic.

„Lolo, už jsme připravení!" zvolala Laura pod schody.

„Už jdu!" odpověděla jí z pokoje.

Zadívala se znovu do zrcadla. Značky pod klíční kostí v její světlé pleti jasně svítily. Smrt si ji ocejchovala navždy. Bylo načase se s tím smířit. Prsty se letmo dotkla malých přesýpacích hodin na zlatém řetízku, který se jí houpal kolem krku. Obraceč času našla přesně tam, kde její jmenovkyně slibovala – na místě, kde se setkaly poprvé, tedy v jeskyni nedalo Prasinek, kde její těhotná matka před dvaadvaceti lety chvíli před bitvou o Bradavice potkala nečekaného hosta z budoucnosti. Ještě se nerozhodla, jak s ním naloží. Plánovala ho zničit co nejdříve, a do té doby ho nosila u sebe. Přetáhla si přes hlavu tričko a vyšla ven z pokoje.

Laura měla pravdu, už se čekalo skutečně jenom na ni. Regulus s Remusem právě vyprávěli Emily o posledních dnech v Bradavicích. Eileen, Albus a Edward už zase seděli v rohu stranou od ostatních a nepochybně plánovali nějakou šílenost. James se Scorpiusem probírali nadcházející famfrpálovou sezónu. Teddy s Vicky se věnovali jeden druhému a Sirius byl zabraný do rozhovoru s Harrym a Ginny. Lily zdvořile konverzovala s Narcissou o NKÚ a možnost dnešního kouzelnického vzdělávání. Co ji však dokonale vyvádělo z míry, byla její matka, Anthony, Draco a Severus na jedné straně stolu. Ten pohled jí připadal tak bizarní, až se přistihla, že jí klesla čelist údivem. Pochopitelně se mezi sebou příliš nebavili, ale fakt, že kvůli ní trpěli vzájemně přítomnost jeden druhého, ji hřál u srdce.

Posadila se mezi své rodiče na prázdnu židli a usmála se. Všichni její blízcí byli tady. Jakkoliv se to zdálo šílené a nepravděpodobné, dokázali zasednout k jednomu stolu.

„Jsme všichni?" zeptala se Laura. „Nebo ještě na někoho čekáme?"

Zadívala se tázavě na Nikolaos, která zavrtěla hlavou. Věděla, na koho se matka ptá.

„Jsme všichni," ujistila ji.

„Tak v tom případě...," zamumlal Sirius a povstal.

Zacinkal nožem do sklenice, aby si sjednal pozornost. „Dnes večer jsme se tu sešli, abychom oslavili Teddyho a Lolu, kteří úspěšně absolvovali svůj výcvik a jsou od dnešního večera bystrozory," pozvedl sklenici o něco výš. „Neumím ani slovy vyjádřit, jak moc jsme na vás všichni pyšní a jak moc pyšní by byli ti, kteří tu dnes s námi nemůžou sedět."

U stolu se rozhostilo dojaté ticho.

„A neodpustím si taky blahopřání Eileen a Edwardovi, kteří zdárně prošli zkouškami OVCE a konečně tak dokázali, že i Blackovi jsou schopni dokončit školní docházku, aniž by je vyloučili," dodal Tichošlápek. „Tímto gratuluju samozřejmě také Albusovi a Scorpiusovi. Tak tedy, na nás na všechny!"

„Na nás!" zopakovali po něm ostatní.

K nebi se zvedlo dvacet sklenic s přáním, aby všechno, co v budoucnu přijde, bylo jen dobré.