„Nevztáhnu na tebe ruku, pokud se nepokusíš uprchnout nebo pošetile zachraňovat ostatní."

Erin Adlerová vykročila ze stínu, oblečená v dlouhých černých šatech, a rysy její tváře působily ve světle loučí bezbarvým dojmem. „Potěšení z tvé smrti bude patřit mně. Jenom mně, až nastane ta správná chvíle."

Nikolaos mlčela. Nechala čarodějku přijít až k sobě.

„Tvou hůlku," natáhla bledou štíhlou ruku.

Aniž by z ní spustila pohled, sáhla Lola za pás a pravou rukou ukrytou v kožené rukavici jí hůlku podala. Erin ji rychlým pohybem lehce zlomila, podobně jako Michael Blanchard před měsíci. Jakýkoliv jiný kouzelník by si připadal bez hůlky jako bez ruky, ale Lola cítila magii proudící ve svých žilách tak výrazně, že jí dodávala pocit jistoty.

„Pro začátek bychom si měly stanovit podmínky, co říkáš?" navrhla jí Erin, a aniž by čekala na odpověď, pokračovala v monologu. „Pravidla jsou velmi jednoduchá, Nikolaos. Ty uděláš, co budu chtít, a já slibuji, že tvým milovaným neublížím."

Lole se po tváři mihl stín. „Chci je vidět."

Erin se zasmála. Byl to příšerný zvuk.

„Jsi velmi naivní. Nejsem tak pošetilá, abych vám dovolila být pohromadě v jedné místnosti. Vím, čeho jste schopni."

„Jak mám potom vědět, že už jsi jim neublížila?" namítla Lola pragmaticky.

Erin se ponuře usmála. „Jsi jako tvoje matka, pořád se jen snažíš chránit druhé. Budeš mi muset důvěřovat."

Lola se ušklíbla. „Dovol, abych se zasmála, Erin. Nikdy bych nedůvěřovala šílenci."

Když Erin švihla hůlkou, Lola ani na okamžik nezaváhala. Vůlí přinutila jedno z brnění stojících u dveří, aby opustilo své místo a vytvořilo mezi nimi hradbu. Kouzlo se roztříštilo do stran.

Erin uznale pokývla hlavou. „Měla bys šetřit své síly, budeš potřebovat všechnu energii, kterou máš."

„Co kdybys mi konečně řekla, co vlastně chceš?"

Erin přešla blíž, až je dělilo sotva pár centimetrů. „Víš, co bylo důvodem, proč Voldemort nikdy nezvítězil? Protože se doopravdy neuměl radovat z války. Krveprolití a bitvy viděl jen jako prostředek k dosažení cíle, jen jako cestu za získáním nesmrtelnosti. Mě ale vždycky těšila právě ta cesta, Nikolaos. A věř mi, že si užiju i tohle."

****

Minerva McGonagallová zažila za svůj život hodně zlého. Nejčernější vzpomínka, jakou ve své mysli uchovávala, byla ta na bitvu o Bradavice. Během jedné noci na školních pozemcích vyhaslo příliš nevinných životů: blízkých přátel i naprosto bezúhonných dětí, které neměly s válkou nic společného. Zapřísahala se, že nic podobného už nikdy nedopustí. Bradavice měly být bezpečným útočištěm pro všechny bez rozdílu. Přebírala za ty děti zodpovědnost, rodiče na ni spoléhali. Měla jim poskytnout bezpečí, střechu nad hlavou a patřičné vzdělání. Avšak po dvaadvaceti letech hrozilo, že všechno, co tak pečlivě budovali, bude znovu zničeno.

Čtyři kolejní stoly byly plné studentů, kteří absolutně neměli tušení, co se děje. Všichni upírali své zmatené pohledy na ředitelku McGonagallovou, která se postavila na vyvýšení stupínek.

„Z důvěryhodných zdrojů víme, že v Londýně vypukla válka," zahájila proslov zpříma a pokoušela se nemyslet na tu noc, kdy Voldemort se svou armádou vtrhl na školní pozemky. Mezi studenty se ozval vyděšený šepot. „Ministryně kouzel byla odvolána a domníváme se, že v současné chvíli je kouzelnické společenství bez kompetentního vůdce. V Příčné ulici došlo k několika útokům na nevinné."

„Jsou všichni v pořádku?" dotaz vzešel od Lily Potterové, která s kamenným výrazem ve tváři vstala ze svého místa.

„Nemáme bohužel žádné bližší informace, slečno Potterová," odpověděla jí ředitelka. „Je však velmi pravděpodobné, že za útokem stojí lidé, kteří dnes ráno napadli profesora Snapea. Musíme se připravit na variantu, že se dotyční pokusí převzít vedení Bradavic. Tímto vás ujišťuji, že za žádnou cenu nedopustím, aby se komukoliv z vás něco stalo, ale zároveň odmítám svěřit školu do rukou trestancům a bývalým Smrtijedům."

„Bradavice jsou naše!" vykřikl Hugo Weasley a několik spolužáků ho podpořilo potleskem.

„Děkuji za podporu, pane Weasley," přikývla příkře. „Nicméně je třeba posílit ochranu a zabezpečení školy. Protože neexistuje bezpečné místo, kam bychom vás všechny včas dokázali přemístit, nabízí se jako jediné možné řešení vaše koleje. Všichni studenti jsou povinni odejít v doprovodu prefektů na svou kolej, kterou nesmí bez výslovného příkazu někoho z pedagogů opustit. Vaši ředitelé půjdou s vámi. Ostatní učitelský sbor se postará o ochranu hradu."

„A co když chceme zůstat a bojovat?" křikl někdo z řad studentů a ozval se bouřlivý potlesk.

Minervu zamrazilo v zádech. „Je možné, že k žádnému boji...," začala ředitelka, ale potom na prahu dveří spatřila Severuse Snapea. V obličeji byl bledší než obvykle, při každém kroku se chytal za hrudník a namáhavě postupoval vpřed. Tohle už přece zažili. Možné je všechno.

„Studenti, kteří dosáhli plnoletosti, mohou zůstat," řekla místo toho. „Ostatní bez výjimky odejdou na kolej. Mějte hůlky připravené a doufejte, že je nebudete potřebovat."

S těmi slovy svoji řeč uzavřela a pokynula prefektům, aby převzali svoje role.

„Zmijozelští za mnou!" poutala na sebe pozornost Ollie Nottová. Zjevně se nemohla dočkat, až zmizí mezi prvními.

Soňa ji probodla znechuceným pohledem a zůstala jako jedna z mála sedět na místě. Přítomnost Ivana a Cat nevěstila nic dobrého – pokud se opravdu schyluje k nějakému konfliktu, byla rozhodnutá, že pomůže.

Lily s Hugem a Roxy od nebelvírského stolu odmítali odejít. Profesor Longbottom byl však neústupný a doslova je zvedal za lokty z lavice a vláčel je pryč.

Velká síň se velmi rychle vylidnila. Profesorka McGonagallová obrátila svoji pozornost k dospělým.

„Víme jen tolik, že se v Příčné ulici objevilo Znamení zla," prohlásila bez otálení. „Znamená to, že musíme být připraveni na cokoliv."

„Chcete říct že...že se Vy-víte-kdo mohl vrátit?" zeptala se madame Pomfreyová rozechvělým hlasem.

„To je vyloučeno," vstoupil do debaty Severus a ostatní se k němu otočili.

„Jak sssi můšššete být tak jissstý?" zeptala se madam Maxime ledově.

Snape beze slov vyhrnul rukáv hábitu nad levé nadloktí. Jeho kůže byla voskově žlutá, ani stopa po žhnoucím Znamení zla. „Poznali bychom, kdyby žil."

„V tom případě pořád nemáme tušení, co se děje," přiznala profesorka McGonagallová. Nemůžeme se spojit s nikým z ministerstva, musíme se tedy spolehnout jen sami na sebe. Doufám, že můžeme počítat s vaší pomocí, madame?" zadívala se na krásnohůlskou ředitelku.

„Jissstě, moji ssstudenti se nebojí!" nadmula se pyšně a pokynula svým žákům, kteří zůstali. „Dépêche-toi!"

„A pan Karasov...," rozhlédla se Minerva zmateně.

„Karasov zdrhnul," vysvětlila Soňa, která se vedle profesorů zjevila. „Zmizel už během dopoledne."

„Je pravděpodobné, že je s útočníky spojený," přiznal Snape bezbarvě. „Pokud pracovali pro Linwooda a ten se s Karasovem dobře zná, zřejmě mu celé měsíce vypomáhal."

„Tolik k mezinárodní kouzelnické spolupráci," utrousila Cat do ticha a vysloužila si tím od ředitelky káravý pohled.

„Je třeba začít jednat, musíme si rozdělit pozice," rozhodla McGonagallová. „Nenecháme překročit hranice pozemků nikoho, je to jasné?"

„Obávám se, milá Minervo, že na to už je pozdě," prohlásil odkudsi zvučný hlas.

Všichni se poplašeně ohlédli. Hamish MacFarlan se objevil ve dveřích Velké síně. Za jeho zády postávalo na třicet čarodějů.

Minerva McGonagallová se napjala. „MacFarlane, co vás přivádí?" zeptala se ostře a chřípí nosu se jí zachvělo jako v situacích, když jednala s obzvlášť neposlušným studentem.

„Tohle je rozhodnutí správní rady," zamával stočeným pergamenem v levé ruce. „S politováním vám musím oznámit, že jste byla odvolána z pozice ředitelky školy."

„A smím vědět, kdo školu nyní povede?" zeptala se klidně.

„Já," prohlásil s notnou dávkou jistoty. „Samozřejmě jen dočasně, než nalezneme adekvátní náhradu. Nicméně správní rada se domnívá, že již nejste nadále kompetentní školu vést. Vzhledem k oněm nešťastným událostem, které se staly...," zarazil se a krátce se zasmál, „ach promiňte, které se teprve stanou, ale kdo by se staral o nějakou posloupnost, že ano... Tedy, vzhledem k událostem, které Denní věštec zítra ráno bude popisovat jako nešťastnou nehodu, nabyde veřejnost dojmu, že nejste schopná ty nebohé děti chránit."

„Ujišťuji vás, MacFarlane, že tuhle školu nepředám do spárů někoho, kdo neprošel výběrovým řízením a nebyl dosazen ministryní osobně."

Hamish se zasmál. Krátce a chladně. Napětí v místnosti stouplo.

„Jistě," přitakal. „Pak vás jistě uklidní, že jsem do funkce jmenován byl, a to ministrem Ignáciusem Linwoodem osobně, před několika málo hodinami, abych byl přesný."

„To pan ministr zvládá poměrně velká rozhodnutí, tak krátce po svém nástupu," odtušil Snape ledově.

Hamish všechny přítomné obdařil povýšeným pohledem. „Budu vás muset požádat, Minervo, abyste neprodleně opustila školní pozemky."

Ve Velké síni zavládlo napjaté ticho. Nikdo se neodvažoval ani hnout. Zraky všech se upřely na bradavickou ředitelku v očekávání, jaké bude její rozhodnutí.

„Nenechám děti napospas někomu, jako jste vy," odpověděla. „Z téhle školy neodcházím."

MacFarlan se zhoupl na špičkách a v očích se mu blýsklo. „Pak mi nedáváte na výběr, Minervo."

****

Lotharu Hoffmanovi se nestávalo, aby ho něco vyvedlo z míry v tak krátkém intervalu hned dvakrát za sebou. Když dnes ráno dveřmi jeho kanceláře prošla Nikolaos Blacková, byl jejím přáním zaskočený, ale čím déle se mu převalovalo v hlavě, tím rychleji jeho počáteční šok opadal. Uplynulo sotva pár hodin a naproti něj stál člověk, kterého rozhodně nečekal – Harry Potter osobně.

„Pan Potter," protáhl nevěřícně, „tomu říkám nečekaná návštěva."

Harry se rozhlédl po zpustlé kanceláři a přikývl. „Pane Hoffmane," pozdravil, „konečně si po letech, co vaše jméno pravidelně padalo při zatýkání, k němu můžu taky přiřadit i obličej."

„Doufám, že se vaše čekání vyplatilo," zašklebil se čaroděj a odhalil zčernalé zuby.

Harry taktně neodpověděl a rovnou začal tím, co chtěl prodebatovat. „Přišel jsem za vámi s nabídkou, Hoffmane."

„Nepřišel jste mě zatknout?" zatvářil se naoko zklamaně. „Prosím, posaďte se."

„Děkuji, raději ne," odtušil Harry. „Máte vůbec ponětí, co se dnes děje nahoře?"

Lothar zamyšleně propletl prsty do sebe a zaklonil se. Židle pod jeho vahou zapraskala. „Ano i ne," pokrčil rameny. „Mě svět nahoře nezajímá, pane Potter. Zajímá mě jen to, kolik mi může vydělat peněz."

„Na ministerstvu došlo k pokusu o převrat," vysvětlil mu Harry. „Podařilo se nám jej potlačit, ale nemáme dostatek schopných lidí."

„V tom je ta potíž se světem nahoře," zašklebil se Hoffman. „Lidi jsou příliš chamtiví po moci, každý jí chce dosáhnout. Kdežto tady dole si žijeme vlastním životem. Bez řádu, ale přesto podle jasných pravidel."

„Moc není ani dobrá, ani špatná," namítl Harry. „Záleží na tom, kdo ji používá, a jak s ní dovede zacházet."

„V tom je možná zrnko pravdy," připustil. „Povězte mi raději, proč jste zavítal k nám do Podzemí."

„Potřebuju schopné lidi," přešel Harry k věci. „Bojovníky. Potřebuju armádu."

Lothar Hoffman se na něj nevěřícně zadíval. „A já vám s tím mám pomoct?"

„Chci si najmout vaše muže," přitakal vedoucí oddělení bystrozorů vážně.

To už Hoffman nevydržel a hlasitě se zasmál. „Tohle je, do prdele, ten nejšílenější den v mým podělným životě!" praštil pěstí do stolu. „Harry Potter mi chce zaplatit, abych mu půjčil svoje žoldáky!"

„Nedělejte z toho tyátr, Hoffmane," požádal ho Harry klidně. „Jde o obchodní nabídku."

„Řekněte mi, proč bych s ní měl souhlasit," pobídl ho Lothar.

„Protože vás o to nežádám já, ale Andrej Tarkovskij," odpověděl.

„Tarkovskij hnije v Azkabanu."

„Už ne," vyvedl ho z omylu.

„V tom případě máte ještě větší průser, než jste mi tady vylíčil," poklepal prsty o hranu stolu. „Tarkovskému nic nedlužím, to mu vyřiďte. Ani jemu, ani tý pobledlý krasotince, co tu za něj dneska byla orodovat. Naše účty byly vyrovnány, nemám důvod mu pomáhat."

Harry se netrpělivě naklonil přes stůl až k němu, v očích se mu zrcadlil hněv. „Vaše názory si laskavě strčte někam, Hoffmane. Buď mi začnete věnovat pozornost, nebo vám garantuju, že ať to dopadne jakkoliv, nedám si pokoj, dokud tohle místo nevyčistíme do posledního prohnilého čaroděje na špatné straně zákona," píchl mu varovně prstem do hrudníku. „Léta jsem vaši nelegální činnost přehlížel, protože jste nám v několika případech prokázal službu a vyčistil kouzelnický svět od nebezpečných stvůr a pomatených zaklínačů. Ale nemám sebemenší problém vás všechny pozatýkat a zavřít na doživotí."

„Vyhrožujete mi, ačkoliv se vám celý systém sype pod rukama?" ušklíbl se. „To je pošetilý, Pottere, i na vás."

„Vyskakujte si, jak chcete," odsekl zlostně, „taky můžu vyjít ven a nabídnout peníze vašim mužům bez vašeho svolení. Myslím, že ochotně půjdou, zatímco vy nedostanete ani galeon a s tímhle podnikem, ať už k čertu podnikáte v čemkoliv, bude okamžitý konec!"

Na okamžik mezi oběma muži zavládlo ticho. Hoffman zvažoval všechny možnosti.

„Dobrá, Pottere, vyhráls," zamručel. „O kolika lidech mluvíme?"

„O tolika, kolik dokážeš okamžitě sehnat," odpověděl.

„A prachy?"

„Zaplaceno dostaneš, až uvidím, že za něco stojí. Tak se předveď, Hoffmane."

****

Nikolaos nezbylo nic jiného, než aby Erin následovala. V patách jim bylo hned několik jejích vojáků, kteří byli připraveni při sebemenším prudkém pohybu zaútočit. Lola horečnatě uvažovala nad svými možnostmi. Nemohla nic dělat, dokud si nebyla jistá, že jsou ostatní skutečně živí. Nepochybovala o tom, že si Erin svůj plán pojistila a při sebemenších náznacích problémů byli její lidé připraveni zasáhnout a jednoho po druhém pozabíjet. Nedokázala odhadnout, jak dlouho potrvá, než se k ní dostane zpráva o potlačené vzpouře na ministerstvu. Musela předpokládat, že už jim příliš času nezbývá. Dokud však neznala Erinin přesný plán, nebyla si jistá, jak na špatné zprávy zareaguje. Mohla by zpanikařit a udělat nějakou chybu, ale taky by mohla celou akci urychlit.

Buď, anebo.

Obě ženy vešly do malé místnosti. Na holých kamenných zdech viselo jen několik loučí. Pokoj byl prázdný, až na katafalk uprostřed, na kterém stála jednoduchá dřevěná rakev. Lole se podlomily nohy a sevřel žaludek. Začínalo jí být jasné, o co usiluje.

„Chci, abys přivedla někoho zpátky k životu," pronesla Erin do ticha.

Lola se na ni kradmo zadívala. „To není možné."

„Nepokoušej moji trpělivost, Nikolaos," požádala ji. „Vím, že to dokážeš, tak si laskavě odpusť tyhle pokusy o vzdor."

„Je to složitější," namítla Lola pragmaticky. „Já...nevím, jestli to skutečně jde. Podařilo se mi to se zvířetem, ale zmocnit se duše zvířete je mnohem snazší."

„Dokázala jsi to s Tarkovským," přerušila ji chladným hlasem.

Lole přeběhl mráz po zádech. Nechápala, jak se o tom Erin dozvěděla, ale možná to byla jen domněnka. Než si to stačila uvědomit, její výraz ve tváři prozradil pravdu a Erin se pohrdavě zasmála.

„Nebyl skutečně mrtvý," zašeptala. Nemělo smysl teď cokoliv předstírat, její soupeř věděl příliš. „Byl...ještě pořád byl tady."

Erin přikývla, jako by jejím slovům skutečně naslouchala. Obešla rakev kolem dokola a dlouhými štíhlými prsty přejížděla po nalakovaném dřevě.

„Tohle by pro tebe však neměl být problém," řekla. „Tohle je totiž dost specifický příklad."

Mávla hůlkou a víko se se zaskřípěním posunulo.

„Jen pojď blíž," požádala ji Erin.

Lola váhavě vykročila. Srdce jí tlouklo až v krku. Vystoupila na katafalk a nahlédla do rakve. Na první pohled voskově žlutou tvář mrtvého nepoznávala. Trvalo jí zlomek vteřiny, než pochopila. V rakvi ležel Adonis Rifkat Bogdanov.

Vzhlédla od mrtvého a její oči se setkaly s Erininými.

„Tvá moc ho o život připravila a tvá moc ho zase přivede zpátky," řekla jí.

Lola nasucho polkla. Začínala prudce litovat dne, kdy se jejich cesty zkřížily.

****

„Nemáme žádné zprávy z Bradavic. Nedokážeme se s nimi spojit. Žádné obvyklé komunikační cesty nefungují."

Slova Teddyho Lupina většinu přítomných na oddělení bystrozorů vytrhla z rozhovorů a rozjednané práce. V prostorné kanceláři zavládlo téměř dokonalé ticho.

„Hugo!" vyhrkla Hermiona jako první a zadívala se vyděšeně na manžela.

Ron se ji pokusil uklidnit chlácholivým objetím kolem ramen.

„Měli bychom okamžitě vyrazit," rozhodla Ginny. „Než Harry dorazí s posilami, může se stát cokoliv. Na co čekáme?"

Andrej naslouchal jejich rozhovoru jen zčásti. Bolest pomalu odeznívala, ale ještě stále byla patrná. Nechtěl, aby zmizela úplně, mohl by pak spojení s Lolou lehce ztratit. A to si nemohl dovolit, pokud to bylo jediné vodítko, které měl.

„Jste v pořádku?" Laura mu váhavě položila ruku na rameno a tím gestem ho vrátila zpátky do přítomnosti.

„Violet," zopakoval tiše a na okamžik semkl víčka. Pokoušel se dát svému mozku jasný impulz, ale pořád jen slepě tápal ve tmě. „Řekněte mi o ní něco," požádal Lauru rychle.

Laura začala opřekot přemýšlet, co všechno o své asistence vlastně ví. „Svobodná, bezdětná, čistý trestní rejstřík," vyjmenovávala. „Rodinní příslušníci neznámí, podle všeho sirotek. OVCE složila na výbornou, po absolvování studia v Bradavicích nastoupila ke Gringottovým, kde pracovala jako odeklínačka prokazatelně asi třináct let. Zaměstnána převážně na východě v oblasti severních hranic Ukrajiny s Ruskem. Prošla všemi prověrkami na výbornou a bez zaváhání..."

„A co Albánie?" napadlo ho zčistajasna.

„Albánie?" zarazila se Laura. „Nějaká cesta do Albánie tam byla, ano, nanejvýš jedna."

„V posledních pěti letech?"

„Já – musela bych se podívat," přiznala. „Co se děje? Na co jste přišel?"

„Na nic," odpověděl příliš rychle a zase oči otevřel.

Laura se nehodlala nechat tak lehce odbýt, avšak vzápětí se dveře Harryho kanceláře otevřely a ven vyšel viditelně zničený Edward. Bez zaváhání se vydala k němu a Tarkovskij zase osaměl.

Lhal jí. Konečně mu jednotlivé kousky skládačky zapadly na své místo. Z hluboko založených vzpomínek mu vyplul rozhovor, na který dávno zapomněl.

„V posledních letech jsem o tobě příliš neslyšel," nadhodil Bogdanov začátkem loňského listopadu během pravidelných obhlídek v Zapovězeném lese.

„Nebylo taky o čem," odpověděl mu Andrej stručně. „Držel jsem se od Anglie co nejdál."

„A co tě sem přivedlo?" vyzvídal. „Když vezmu v potaz, že ti Blanchard nařídil, aby ses držel dál, dost mě překvapuje, že tě tu vidím."

„Sampír," odpověděl popravdě. „A taky jsem se nedopatřením stal mentorem."

Bogdanov se rozesmál. „Mohlo mě napadnout, že je za tím ženská. Jsi nepoučitelný."

Andrej ho probodl ledovým pohledem. „Tak to opravdu není, vždyť je to ještě mládě. A co ty?"

„Cestuju, studuju, občas vezmu nějakou práci pro Hoffmana, u mě se toho moc nezměnilo."

„Žádná ženská na obzoru?"

Bogdanov se tiše zasmál a neodpověděl, čímž Andrejovi poskytl dostatek vodítek.

„Tak jsi přeci jen vystoupil z té své role asociálního psychopata," neodpustil si rýpnutí. „Ta musí být vážně výjimečná."

„To je," přitakal zamyšleně s očima upřenými do tmy. „Violet a mě spojuje stejná touha."

„To jsou mi novinky. Touha po čem?"

Tajuplně se pousmál. „Po odhalení hranic magie, milý příteli."

Andrej tiše zaklel. Erin Adlerová a Violet, o které se Bogdanov krátce zmínil, byly tatáž a jedna osoba. Nikolaos měla pravdu, nic z toho nebyla náhoda. Bogdanov do Bradavic přišel zcela záměrně, podobně jako Erin nastoupila na Odbor záhad. Museli se setkat v Albánii, kde Bogdanov kráčel ve Voldemortových stopách. Musel považovat za osud, když narazil na člověka, který Blackovy dokonale zná. On toužil po moci a ona zase po pomstě. A společně vytvořili velmi nebezpečný pár, kterému se dařilo nenápadně tahat za nitky celé měsíce, aniž by kdokoliv pojal podezření.

Jenže Bogdanov byl mrtvý, to musela být pro Erin velká rána.

Potom ho však napadla docela jiná teorie. Na první pohled směšná, šílená a nemožná. Co když s tím Erin dopředu počítala?

Co když byla Bogdanovova smrt součástí plánu? Vyššího cíle?

****

„Přiveď ho zpátky."

Lola potlačila něco mezi nevěřícným vyjeknutím a hysterickým smíchem. „To nedokážu," zavrtěla hlavou. „Nejde to. Je...je mrtvý příliš dlouho."

„Nesejde na tom, jak dlouho je pryč," poučila ji Erin. „Záleží jen na tom, jak dalekou cestu urazila jeho duše. A věř mi, když ti říkám, že je blízko. Velmi blízko."

Lola se znovu zadívala na nehybné mrtvé tělo v rakvi. Najednou všechno dávalo dokonalý smysl. Bogdanov po ní skutečně pátral a věděl, co dokáže. Tolik jim usnadnila práci! Sama mu svůj příběh odvyprávěla, čímž jistě podpořila to, co byly doposud jen jeho teorie. Naservírovala mu sama sebe i celou svou rodinu jako na stříbrném podnose. Věděli všechno o její moci i splátce tří duší.

Ticho v domě přehlušilo odbíjení hodin. Půlnoc. Po zádech jí přeběhl mráz. O jedné věci však Erin nemohla vědět – o ultimátu. Zbývalo jí posledních čtyřiadvacet hodin, než zemře. S tím Erin ve svém plánu nepočítá.

„A když odmítnu?" zeptala se klidně a zvedla k ní znovu zrak. „Mohlo by mě to stát život."

„Postarám se o to, abys během procesu nezemřela," ujistila ji Erin jízlivě. „V tomhle zastáváme stejný názor."

„Proč ho chceš přivést zpátky?" zajímala se ve snaze hrát o čas.

„Copak to není zřejmé?" naklonila hlavu na stranu a láskyplně se na Bogdanova zadívala. „Je to muž mého srdce. Společně dokážeme všechno."

Lola se otřásla odporem. „Ne. Neudělám to. Co je mrtvé, mrtvé taky zůstane."

Erinina tvář se proměnila. Světlo v jejích očích vzplanulo. Lola v nich najednou viděla něco, co dřív ne. Něco divokého a děsivého.

„Nedělej ze sebe hlupačku, Nikolaos, nesluší ti to," sykla a zvýšeným hlasem zvolala. „Luciusi!"

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Potom se ozvaly několikery kroky a do místnosti vešli dva nohsledi, kteří táhli napůl omráčeného Siriuse. Lola sotva svého dědečka pod všemi těmi podlitinami a tržnými ránami poznala. Obličej mu zfialověl a natekl, zřejmě ho mučili už nějakou dobu. Vzápětí za nimi se vynořil Lucius Malfoy, který za vlasy svíral klopýtající Selene.

Nikolaos udělala jeden rychlý krok vpřed, ale zase se zarazila, když jí Erin namířila hůlkou do obličeje.

„Ty zatracená svině!" sykla Lola nenávistně.

Erin nepohnula jediným svalem v obličeji. „Dělej, co říkám, nebo budeš přihlížet, jak tvoji prarodiče trpí."

„Tys zešílela!" vyjekla Nikolaos.

„Neposlouchej ji, Lolo!" ozval se Tichošlápek. „Nedělej to!"

„Drž hubu, Blacku!" umlčel ho Lucius chladně a nakopl ho do žeber. Sirius se zhroutil obličejem k zemi.

„Jsi pořád stejná krysa, Luciusi," plivla mu do obličeje Selene hněvivě. Víc udělat nemohla. Svíral ji tak pevně, že se mohla sotva pohnout.

Lucius si ji za vlasy přitáhl blíž k obličeji a zadíval se jí do očí. „Tvůj otec by byl velmi zklamaný, moje milá."

„Doufám, že se smaží v horoucím pekle," odsekla.

Nikolaos rychle vyhodnotila situaci. Siriuse hlídali dva odzbrojení čarodějové, Lucius držel Selene. Od prarodičů ji dělilo dobrých patnáct kroků, možná méně. Podél stěn stáli další čtyři strážní. A pak tu byla pochopitelně Erin, která z ní nespouštěla oči. Neměla kam utéct.

„Jak ses rozhodla?"

„Nemůžu to udělat," zavrtěla hlavou. „Nemůžu –"

Nenechala ji ani domluvit, Erin se blýsklo v očích. „Jak myslíš, je to tvoje volba. Pánové, slyšeli jste."

Lucius Selene upustil, a ta dopadla podobně jako Sirius před chvílí k zemi. Vytáhl z hábitu hůlku a namířil na ni.

„Crucio!"

Ze tří namířených hůlek vylétla kouzla: dvě zasáhla Siriuse a jedno Selene. Oba se okamžitě začali na podlaze svíjet v nepředstavitelných bolestech. Nikolaos vylétla žluč až do krku.

„Dost!" vykřikla a vrhla se vpřed, ovšem kletba úplného spoutání ji přikovala k místu. Zůstala nehybně stát a byla nucena přihlížet, jak Smrtijedi její prarodiče ponižují. Jejich křik jí drnčel v uších a zarýval se hluboko pod kůži. Chtěla křičet s nimi, ale z hrdla jí nevycházel žádný zvuk. Mohla se jen dívat – nic víc.

Po chvíli, která se jí zdála nekonečná, mučení ustalo. Erin obešla rakev a postavila se k Lole čelem tak, aby jedna druhé hleděly zpříma do očí.

„Můžeme si vyzkoušet, kolik utrpení vydrží. Máš poslední možnost svůj názor změnit," nabídla jí.

„Lolo...," zachraptěl Sirius a pokoušel se k ní vztáhnout rozechvělou ruku.

Nikolaos cítila, jak se jí do očí vkrádají slzy vzteku. Sotva patrně mrkla na souhlas. Erin mávla hůlkou a kouzlo odstranila.

Lola znovu popadla dech a mocně se rozkašlala. Erin ji uchopila za vlasy a přistrčila ji blíž k rakvi. Nikolaos proti své vůli sklonila hlavu nad mrtvým a do nosu ji udeřil zápach hlíny a dezinfekčního roztoku. Žaludek se jí znovu obrátil.

„Snaž se," pobídla ji Erin. „A abys měla pořádnou motivaci, zahrajeme si hru."

Mávla hůlkou a uprostřed místnosti se objevily velké přesýpací hodiny.

„Máš přesně tři hodiny na to, abys Bogdanova přivedla k životu," oznámila jí chladně. „Pokud to nezvládneš, jeden z tvých blízkých zemře," Lola se zachvěla, „a tak budeme pokračovat dál. Každé tři hodiny jedna oběť. Měla by ses snažit."

S poslední větou hodiny přetočila a písek se začal pomalu odsýpat do spodní nádoby.

Nikolaos se obrátila k mrtvému. Ruce se jí roztřásly. Neměla nejmenší tušení, co si počne.

****

Existují rozhovory, které nikdo ve svém životě nechce zažít. Jenže jsou nevyhnutelné, jako fakt, že každé ráno vysvitne slunce, nebo vědomí, že všichni jednoho dne zemřeme. Nic na světě vás nedokáže připravit na to, jak mluvit s někým, kdo ztratil blízkou osobu. Laura věděla, že tahle situace je mnohem horší. Emily neztratila jen manžela a otce svých dětí, přišla o kus sebe samotné – o kus své duše, protože tou pro ni Viktor skutečně byl.

Stála zády ke dveřím, rukama se zapírala o stůl a viditelně se třásla. Laura za sebou tiše zavřela a přešla o několik kroků blíž. Chystala se promluvit, ale slova jí uvízla v krku. Emily její přítomnost vycítila a potlačila vzlyk. Otřela si rozechvělou rukou tváře a ohlédla se. Laura netušila, jestli je něco takového možné, ale doslova cítila, jak se jí při pohledu na zničenou sestru láme srdce. Zdaleka nepřipomínala neohroženou bojovnici a ostrou drobnou holku od upírů, za jakou ji většinu života měla. Vždycky podvědomě tušila, že ona z nich dvou je ta silnější. Nikdy ji dokonce neviděla doopravdy plakat, až dnes. Žal bylo slovo, které ji dokonale vystihovalo. Opravdový a syrový smutek.

„Je mi to tak líto," zašeptala Laura upřímně a rozevřela náruč.

Emily se nechala obejmout. Sama v pažích neměla dostatek sil, jen se slabě zhroutila do jejího objetí. Okamžitě se celá roztřásla pod náporem dalších vzlyků. Byla jako slabounké vyděšené ptáčátko.

„To je v pořádku," uklidňovala ji a hladila po vlasech. „Jen plakej, dostaň to ze sebe ven."

Stály tam v pevném objetí. Možná to byly celé hodiny, možná jim to připadalo jako věčnost, ale ve skutečnosti uplynulo sotva pár minut. Brzy jí došly všechny slzy, které měla.

Emily se odtáhla, obličej měla popelavě šedý a opuchlý. Otřela si hřbetem ruky tváře.

„Za tohle zaplatí," sykla nenávistně. „I kdybych je měla pozabíjet holýma rukama."

Laura přikývla, nemělo smysl se s ní přít. „Kde chceš začít?"

„Půjdeme si pro svoje děti," rozhodla. „Tím začneme. A pak té malé prašivé potvoře zpřelámu vaz."

****

Trvalo to jen zlomek vteřiny. Jeden úder srdce. Jeden prudký nádech a v Bradavicích se po dvaadvaceti letech rozpoutala bitva. Hamish MacFarlan byl tím, kdo pozvedl hůlku jako první. Nečekal však, že v bradavické ředitelce najde tak zdatného soupeře. Minerva jeho kletbu hbitě odrazila a v tom okamžiku začal opravdový boj.

Všem ve Velké síni bylo jasné, že se studenti ještě nemohli dostat v bezpečí na své koleje. Prioritou se tak stalo, aby udrželi všechny útočníky na jednom místě, a poskytli tak žákům dostatek času na úkryt.

Ve Velké síni to vypadalo, jako když některý z bratrů Gregorovičových odpálil jeden ze zakázaných ohňostrojů. Kletby létaly vzduchem jedna za druhou a v bojových výkřicích zanikla všechna slova. Nebyl to férový kouzelnický souboj, ve kterém by jedna strana tu druhou nechala alespoň vydechnout mezi jednotlivými vpády – strhla se bitva na život a na smrt.

Minerva vyčarovala mocné štítové kouzlo a další z MacFarlanových kleteb se o něj roztříštila. Hamishova tvář se stáhla hněvem. Zřejmě předpokládal, že celý převrat bude probíhat hladce a ředitelka nepředstavuje žádnou hrozbu.

„Mdloby na tebe!"

Severus před kletbou, kterou vyslal jeden ze Smrtijedů, klopýtavě uhnul stranou. Zraněné tělo ho neposlouchalo, jak by si býval přál. Byl příliš pomalý, věděl to. To zjištění ho děsilo víc, než si byl ochotný připustit. Věděl, že stačilo sebemenší zaváhání a mohl zemřít. Jeho soupeř byl mladší, rychlejší a pohotovější. Ještě nikdy si tak bolestně neuvědomil, že stárne.

„Sectumsempra!" vykřikl a kouzlo zasáhlo soupeře rovnou do hrudníku. Kůži mu rozervalo neviditelný ostří a v mžiku se Smrtijed skácel s obrovskou krvácející řeznou ránou. Severus byl možná oslabený, ale stále ještě dokázal, že si je v soubojích jistý.

Na madame Maxime si troufli dva útočníci najednou. Krásnohůlská ředitelka jim však okamžitě předvedla, že svou obří krev nezapře a jejich útoky odrážela s pozoruhodnou lehkostí, která ostře kontrastovala s jejím vzezřením.

„Jen do toho, lásko," popichovala Cat Ivana laškovně. „Nech stud stranou a ukaž jim svoje zuby!"

Ivan se krátce zasmál. To byl přesně ten důvod, proč ji tolik miloval. I ve vážných situacích, jako byla tahle, si dokázala zachovat pozoruhodný smysl pro humor. Zatímco se Cat hrdě bránila hůlkou, Ivan vsadil na svůj instinkt predátora a nechal se pohltit touhou po krvi. Vrhl se na nejbližšího Smrtijeda s takovou vášní, že čaroděj stačil sotva vykřiknout.

Soňa se v bitvě ocitla po boku ostatních studentů. Společnými silami převrhli jeden z kolejních stolů a vytvořili z něj provizorní bariéru.

„Nikdy by mě nenapadlo...PROTEGO!" vyjekla Dominique v zápalu boje. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu válečná reportérka!"

Soňa se přidušeně zasmála. „A to jsem si myslela, že nic horšího než třetí úkol už nepřijde."

„Tak to ses přepočítala!" ujistila ji Dom.

Jednomu ze Smrtijedů se podařilo zdolat jejich provizorní barikády a zasáhl Dominique omračujícím kouzlem. Nebelvírská reportérka se bezvládně sesunula a zůstala viset přes převržený stůl.

„Petrificus totalus!"

Soňa Smrtijeda spoutala a vrhla se kupředu. Nad hlavou jí prolétlo nějaké kouzlo, které těsně minulo její levý spánek. Uchopila bezvládnou Dominique kolem pasu a stáhla ji k sobě do bezpečí.

„Pozor!"

Ozvala se mohutná rána a hrozivý zvuk praskajícího skla. V tu chvíli se jedno z vysokých oken za jejich zády roztříštilo a všechny přítomné zasáhla sprcha ostrých střepů. Soňa zvedla instinktivně ruce v obraně, když vtom se odněkud vynořil Francois a ukryl ji pod svoje štítové kouzlo. Střepy kolem nich sklouzávaly jako kapky deště po deštníku.

„Díky," vydechla úlevně, Francois jí stačil věnovat letmý úsměv, a pak byli znovu oba zpátky v boji.

Jiní neměli tolik štěstí. Jeden z obrovských střepů zasáhl profesora Kratiknota do ramene a maličký učitel kouzelných formulí upadl. Kamennou podlahu pod jeho tělem smáčela okamžitě krev.

„Madame Pomfreyová!" volal Will Jordan a tiskl profesorovi ruce na ránu. „Madame Pomfreyová, potřebuju pomoc!"

Soňa zaregistrovala čaroděje, který se skláněl nad bezvládným tělem jedné mrzimorské studentky, kterou si nepamatovala jménem. V hrudníku se jí vzedmula vlna vzteku.

„Levicorpus!" vykřikla.

„Expelliarmus!" bránil se současně.

Kouzla do sebe vrazila a zpětný ráz oba odmrštil o několik kroků nazpátek. Soňa do někoho zády vrazila vzápětí si uvědomila, že je to Francois, který bojoval proti dvěma soupeřům najednou. Hlavou jí probleskla myšlenka, že je v Zapovězeném lese před pár hodinami sotva napadlo, že brzy stanou bok po boku v bitvě.

„Soňo!" vykřikl najednou někdo.

Stůl přelezl vysoký muž s liščím obličejem. Hůlkou zamířil přímo na ni.

Soňa se instinktivně přikrčila před paprskem zeleného světla. Její nadlidská rychlost jí dovolovala vnímat realitu mnohem lépe. Jenže lidské oko tak pohotově zareagovat nedokázalo. Ona se kletbě vyhnout dokázala, ale krásnohůlský šampion za jejími zády už ne.

Francois Delluc se stačil otočit jen napůl. Když přišla smrt, hleděl jí přímo do očí.

„To ne!" vyjekla Soňa a vrhla se hbitě k němu, avšak bylo příliš pozdě.

Francois dopadl k zemi a hůlka mu vylétla z ruky.

Na malý okamžik ustrnula šokovaně v pohybu. Tohle už nebyla žádná soutěž. Byla to příliš krutá skutečnost. Francois byl mrtvý. Jeho velké oči, které se na ni ještě před chvílí usmívaly, pohasly.

„Ne," zašeptala znovu. V nepozornosti ji zasáhla klopýtavá kletba a nezbývalo jí nic jiného, než znovu bojovat.

Ivan se pokoušel ovládat, ale se stupňujícím se adrenalinem rostla i jeho touha po krvi. Od dalšího ze Smrtijedů se musel doslova odtrhnout, aby mu nerozerval hrdlo na cáry. Rozhlédl se kolem ve snaze najít Soňu nebo Cat.

Svou vnučku našel o pár stop dál, jak s podvrtnutou nohou statečně čelí spršce kleteb. Prudkým máchnutím ruky zasáhl zezadu Smrtijeda do týlu, a ten okamžitě upadl. Bylo mu jedno, jestli ho jen omráčil, nebo mu nepřiměřenou silou zlomil vaz. Natáhl k Soně ruku a pomohl jí zpátky na nohy.

„Děkuju," řekla zadýchaně. Z roztrženého obočí jí na košili odkapávala krev.

„Neviděla jsi Cat?" zeptal se.

Soňa zavrtěla hlavou. Ivan ji chlácholivě stiskl rameno, a pak se každý vydal na jinou stranu. Vyjadřování obav a přání štěstí nepatřilo k jejich silné stránce.

„Catherine!" zvolal a rozhlédl se na všechny strany. Zahlédl profesorku McGonagallovou, která MacFarlana odzbrojila a zatlačila do kouta. Jinak však bylo zoufale jasné, že prohrávají. Protivníků bylo mnohem víc.

„Catherine!"

Cat jeho tlumené volání skrz bitevní vřavu neslyšela. Dav ji natlačil na opačnou stranu Velké síně.

„Deprimo!"

„Pozor!" Cat strhla dva studenty k zemi. Kouzlo jim prolétlo nad hlavami a zasáhlo zeď za jejich zády. Kusy kamene se rozlétly do všech stran. Velká síň se otřásla.

„Ty zmetku!" vyjekla Cat ohromeně a postavila se Smrtijedovi čelem. Vlastním tělem bránila oba vyděšené studenty. „Mdloby na tebe!"

Smrtijed její kouzlo s pohrdlivým úsměvem na rtech odrazil a vzápětí sám jedno vypálil. Cat se však nenechala zaskočit a štítovým kouzlem ho zase zastavila. Pak se však stalo několik věcí najednou.

Velká síň se znovu v základech otřásla. Všichni překvapeně zavrávorali. Smrtijed využil chvilky nepozornosti a vyslal další zaklínadlo. Cat pohotově švihla hůlkou, ale nebyla dostatečně rychlá. Udělala osudný krok zpátky a zavadila nohama o sutiny. Ztratila rovnováhu a v okamžiku, kdy padala, její soupeř zaútočil.

„Accio střep!"

Rychle a přesně, jako šíp vystřelený z luku, jeden z dlouhých střepů vzlétl přímo proti ní.

„Catherine!"

A než si stačila uvědomit, co se děje, v příštím okamžiku jí hladce projel kůží, protáhl se mezi žebry a zasáhl ji rovnou do srdce, které vzápětí přestalo tlouct.

Cat dopadla na záda, s rukama a nohama rozhozenýma kolem sebe.

„Catherine!"

Ivan byl v okamžiku u ní a uchopil její tvář do dlaní, ale bylo pozdě.

Tohle nebyla jen bitva. Tohle byla skutečná jatka.

****

Abe ostatním naslouchal jen napůl. Myšlenkami byl u Eileen a s každou další minutou, která uplynula, se propadal do stále větší deprese. Měl pocit, že ho nikdo skutečně neposlouchá. Jako by mluvil do zdi, jako by její záchrana nebyla pro ostatní dostatečně důležitá. Někde hluboko uvnitř samozřejmě věděl, že všem křivdí. Uvědomoval si, jak je důležité ochránit Bradavice a poslat do ulic města dostatek hlídek. Jenže jeho srdce bylo hlasitější než rozum.

Eileen byla už víc jak dvanáct hodin nezvěstná. Za tu dobu se jí mohlo stát cokoliv.

Odložil kelímek s rozpitým čajem a vstal. Jeho matka a strýc Ron s tetou Hermionou diskutovali nad tím, jestli je vhodné počkat na Harryho, anebo vyrazit do Bradavic bez něj. Rose se Scorpiusem seděli mezi nimi, unaveně se tiskli do svých židlí a nic neříkali. Draco Malfoy stál stranou ostatních a mlčky naslouchal. Zřejmě se do debaty neodvažoval zasáhnout.

V tu chvíli se dveře Harryho kanceláře otevřely a Albus spatřil Edwarda. Nemohl uvěřit vlastním očím. Kde se tady vzal?

Rychlými kroky vyrazil směrem k němu, ale jak se přibližoval, uvědomoval si, že mu na kamarádovi něco nesedí. Byl to jeho výraz – bezduchý, otupělý a prázdný. Takového ho nikdy neviděl. Zmocnila se ho nepříjemná předtucha.

Z kójí se vynořila Laura a krátce Edwarda objala. Něco mu konejšivě zašeptala do ucha, pohladila ho po zádech a sama zmizela ve dveřích kanceláře. Edward zůstal stát na místě jako tělo bez duše. Abe vzápětí pochopil, byť se jeho mysl vzpírala.

Přišel až k němu. Edward zvedl oči a zadíval se na svého nejlepšího přítele s takovou lhostejností, až se Albusovi sevřelo srdce. Oba dva dlouhou chvíli mlčeli.

„Táta...," začal Edward, ale pak se mu hlas zlomil.

Abe bez zaváhaní přikročil a kamaráda objal. Byl to docela jiné objetí než obvykle. Většinou se jen přátelsky poplácávali po zádech, obzvlášť v případech, kdy se jim podařilo úspěšně vyhnout školnímu trestu. Ani jeden z nich si nepotrpěl na přílišné vyjadřování citů. Ovšem tady a teď – v ten bolestný okamžik – Albus cítil, že musí kamarádovi vyjádřit podporu. Vložil do objetí všechen soucit a oporu, které měl. Nebylo třeba slov ani velkých gest. Edward mu objetí vděčně opětoval a hlavou mu problesklo, jaké má štěstí. Abe dávno nebyl jen jeho nejlepší přítel, byl jako jeho bratr.

„Mají Eileen a Reguluse s Remusem," promluvil Abe jako první tiše.

Cítil, jak se Edward napjal. Chlapci se od sebe odtáhli.

„Řekni mi o všem, co se stalo," požádal ho Ed klidně.

Albus mu ve stručnosti vylíčil průběh třetího úkolu i to, jak MacFarlan unesl Eileen a napadl Snapea. Pokračoval svým útěkem a popisem událostí v Příčné ulici a na tady na Ministerstvu kouzel.

Edward si všechno vyslechl bez zbytečných dotazů. Na krátko se oba odmlčeli.

„Kašlu na Bradavice," prohlásil Ed. „Jdeme pro ně."

Abe přikývl. „Doufal jsem, že budeme zajedno."

„Vždycky jsme zajedno," odfrkl si Edward.

„Vždycky ne," vyvrátil jeho domněnku Albus, ale v tuhle chvíli nemělo smysl se dohadovat. „Jaký je plán?"

Edward se rozhlédl po oddělení a očima se zastavil u Andreje Tarkovského, který seděl nedaleko.

„Bude vědět, co máme dělat," pohodil hlavou.

Společně zamířili k Tarkovskému. Zíral do nějakého pergamenu a něco si do něj zuřivě čmáral. Když k nim zvedl oči a spatřil je, rysy v obličeji mu ztvrdly.

„V žádném případě," zamítl rázně.

„Ani jste nás nenechal nic říct!" ohradil se Abe.

„Vidím vaše natěšený ksichty," ušklíbl se. „Ne, nevezmu vás s sebou."

„Budete potřebovat každou ruku," pokoušel se ho Edward přesvědčit. „Přece si nemyslíte, že budu sedět nečinně na zadku a čekat? Oba moc dobře víme, že jestli mají Eileen a moje bratry, tak už mají i Lolu. Jdete tam kvůli ní, že jo? Jdeme s vámi."

„Ty by ses měl někam uklidit, abys nerozšířil jejich sbírku," oplatil mu Andrej bezbarvě. „Ne, pánové. Moje poslední slovo."

Dveře Harryho kanceláře se znovu otevřely a Emily společně s Laurou vyšly ven. Připojily se k Tarkovskému a chlapcům. Po chvilce se k nim přidali i Weasleyovi, Malfoyovi a několik dalších zaměstnanců. Všichni čekali, jaké rozkazy Emily vydá. Ona sama se však necítila být v pozici, aby veřejně vystupovala před tolika lidmi, a tak se prosebně zadívala na Lauru, která se neochotně ujala slova.

„Je třeba rozšířit hlídky ve městě," zahájila poradu. „Potřebujeme někoho schopného."

Přítomní si mezi sebou vyměnili pohledy.

„Vezmu si to na starost," přihlásil se Graham o slovo. „Já a Lupin můžeme vést dva samostatné týmy ze zbylých zaměstnanců. Budeme potřebovat někoho pro výmaz paměti. Venku nejspíš pobíhá dost zmatených mudlů."

Teddy souhlasně přikývl.

„Výborně," přitakala jim Laura. „Vezměte si tolik lidí, kolik potřebujete. A teď k ostatním záležitostem."

„Nemůžeme se spojit s Bradavicemi," oznámila jim Ginny nepříjemné zprávy. „Před malou chvílí nám od Seamuse Finnigana přišla zpráva, že došlo k útokům v Prasinkách. Je pravděpodobné, že Linwoodovi lidé zaútočili i tam."

Laura se nenamáhala ji opravit a prozradit jí, že za celým konfliktem nestojí Ignácius Linwood, nýbrž Erin. To v tuhle chvíli ostatně nebylo důležité.

„Potřebujeme tedy někoho schopného, kdo si vezme Bradavice na starost," zamyslela se Laura nahlas. „Dokud se Harry nevrátí s posilami."

„Vezmu to," nabídla se Ginny. „Stejně tam půjdu. Mám tam dceru."

Několik dalších souhlasně zamručelo. Většina z nich měla děti ve škole.

„Půjdeme s tebou," přidala se Hermiona.

„Ne," ozvala se Emily a ostatní se k ní překvapeně otočili.

V obličeji byla stále bledá, oči měla opuchlé od pláče a tvář jí hyzdily nehezké černé vaky. „Potřebuju tě tady," vysvětlila. „Někdo musí vést ministerstvo."

„To bys měla být ty," ozval se Draco a pár dalších ho podpořilo.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Správní rada mě odvolala, nadále nezastávám žádnou funkci. Měl by to být někdo zodpovědný a schopný, dokud se nerozhodne, co bude dál."

Hermiona se zatvářila přinejmenším překvapeně. Zadívala se na Rona.

„Zůstaň," pošeptal jí. „Já se o Huga postarám, neboj."

Nakonec pod nátlakem souhlasila.

„Výborně, se všemi dotazy v záležitostech ministerstva se obracejte na Hermionu," rozhodla Emily. „Co se týče případných zatčení, je třeba všechny přivést sem. V Azkabanu není...," hlas se jí zadrhl a zase zmlkla.

„V Azkabanu proběhla vzpoura, nicméně je zabezpečený," ozval se Andrej, „ale nedá se tam v tuhle chvíli dostat."

Emily vděčně přikývla.

Oddělení se dalo do pohybu. Každý se ujal nějakého úkolu a místnost brzy zaplnil nespočet hlasů.

„Rosie, bude bezpečnější, když zůstaneš tady s maminkou," pokoušel se Ron dceru přesvědčit.

„Jestli se dostali do Bradavic, musím se vrátit," odporovala mu.

„Rose, tady ti už nehrozí žádné nebezpečí. V Bradavicích ano."

„No právě!" ozvala se zapáleně. „Já jsem primuska, mám svoji zodpovědnost!"

„Vykašli se na ten pitomý odznak!"

Draco od Weasleyových odtrhl oči a zadíval se na Scorpiuse.

„Předpokládám, že jdeš tam, kam jde ona," řekl.

Scorpius nejistě pokrčil rameny.

„Slib mi, že na sebe dáš pozor," požádal ho.

„Ty s námi nepůjdeš?" zeptal se Scorpius překvapeně.

Draco se zadíval Lauřiným směrem a zavrtěl hlavou. Scorpius se ohlédl a pochopil. Neměl sice tušení, co mu uniká, ale jeho otec se zřejmě rozhodl pomoci Blackovým.

„Dám na sebe pozor," ujistil ho Scorpius.

Draco mu stiskl rameno. „To rád slyším."

O kousek dál Albus přesvědčoval Ginny, že on s ní do Bradavic za žádnou cenu nepůjde.

„Abe, zkus se pro jednou přestat chovat jako tvůj otec a vyslechni mě."

„Ne, mami," přerušil ji. „Nech mě rozhodovat za sebe. Jsem dospělý. Chci pomoc tady. Musím zjistit, co se stalo Eileen."

Ginny si bolestně povzdychla. Neměla nejmenší tušení, co bylo méně nebezpečné – jestli nechat Albuse pod dozorem Blackových čelit neznámému, nebo ho vtáhnout s sebou do pravděpodobné bitvy.

„Jsi si jistý?" zeptala se ho.

„Jsem," přikývl. „Oni...," střelil pohledem k Edwardovi. „Potřebují mě. A udělali by to samé."

Ginny ho krátce přivinula na svou hruď. Píchlo jí u srdce z toho, jak moc se Harrymu podobá.

Během pár okamžiků se všichni rozdělili na několik skupinek, až zbyli jen oni.

Andrej, Laura, Emily, Draco, Edward a Albus se jeden na druhého zadívali. Bylo načase vyjít na světlo s celou pravdou. Každý z nich přidal svůj kousek příběhu. Problémem bylo, že ačkoliv si ho složili dohromady, nebyli o nic moudřejší než na počátku.

„Lola už to měla dávno být," prohlásil Laura tiše. „Což znamená..."

„...že ji nejspíš dostali," doplnil ji Andrej a v jeho hlase bylo něco, co slovům dodalo patřičnou váhu. Všichni si připustili, že má nejspíš pravdu.

„V tom případě mají i mámu s tátou," dodala Emily. „Problémem je, že nevíme, o co Erin vlastně usiluje."

„Ale máme výhodu," ozval se Edward váhavě. „Mě nedostali. Možná jim to naruší plány."

„A možná taky ne," odtušil Tarkovskij ledově. „Nějaké nápady, kde by mohli být?"

****

Lola byla na pokraji vyčerpání. Trvalo jí několik desítek minut, než vůbec svoji moc zkrotila a přinutila ji, aby spolupracovala. Odložila stranou kožené rukavice a položila roztřesené dlaně na Bogdanovovo ztuhlé tělo. Z pod prstů se jí linula tenká černá vlákénka. Ovíjela se kolem mrtvého tak dlouho, dokud ho celého neobmotala jako gáza. Pak mu očima, ušima, ústy a nosními dírkami začala pronikat dovnitř.

Přesně jak předpokládala, nebyl to snadný proces. Magie ji sice poslouchala, ale bylo to mnohem těžší, než když zachraňovala Andreje. Rýpavý hlásek v hlavě jí napovídal, že Tarkovskij byl jiný případ. Dost zvláštním způsobem jí na tom člověku záleželo, byl to její učitel a blízký přítel, kterému vděčila za život. Bylo pochopitelné, že ho chtěla zachránit. Její dar byl odjakživa spojen s emocemi. Kdežto k Erin a Bogdanovovi chovala vyslovený odpor. Podvědomě mu pomoci nechtěla, a to se tak snadno ošálit nedalo.

Erin začínala být netrpělivá. Přecházela kolem rakve tam a zpátky a pozorovala ji při práci. Nikdo po celé dvě hodiny ani nehlesl. Jen Lucius si čas od času neodpustil, aby Siriuse nebo Selene alespoň nekopl do žeber. Pokaždé, když někdo z nich bolestí vyjekl, přerušila Nikolaos koncentraci.

Vřel v ní nepředstavitelný vztek, který jí zamlžoval mysl. Nedokázala se kvůli němu soustředit tak, jak bylo třeba. Spojení neustále ztrácela a musela se vracet zase na začátek.

„Pokoušíš moji trpělivost, Nikolaos," sykla jí Erin do ucha. „Zbývá ti čtyřicet minut. Jestli si nepospíšíš, víš, co bude následovat."

Lola neodpověděla. Erinina slova měla za následek ještě větší nárůst nervozity.

Čas neúprosně běžel. Sotva se pohnula, ruce ji brněly a nohy sejí samou slabostí roztřásly. Tělo jí začalo vypovídat službu. Nejdřív se objevila nepříjemná bolest hlavy a potom jí z nosu začala téct krev. V pravidelném rytmu jí odkapávala na prsa. Před očima se jí dělaly mžitky.

Byla blízko. Cítila to. Jen nedokázala duši správně zachytit.

„Posledních pět minut."

Znervózněla. Zavřela oči a pokoušela se ještě víc koncentrovat. Její tělo se nátlaku vzpouzelo. Pokoušela se vyčistit kompletně hlavu. Nemyslet na nic. Pátrat kolem. Bogdanov se musel probudit k životu, na ničem jiném nesešlo.

„Šedesát vteřin, Nikolaos."

Potřebovala si odpočinout. Záda jí zmáčel ledový pot.

„Třicet vteřin."

Krev z nosu dál řinula. Pod nohama se jí vytvořila hotová kaluž.

„Dvacet."

Lucius Malfoy se pochybovačně zasmál. Zaslechla zlověstný šepot. Srdce jí poskočilo. To znamenalo jediné – mrtví byli blízko.

„Deset."

Cítila, jak se stahují kolem. Chtěla promluvit, chtěla Erin zastavit, ale věděla, že jakmile poleví, ztratí veškerou naději.

„Devět...osm...sedm...šest...pět...čtyři..."

„Počkej!" vyjekla prosebně. Pouto polevilo a proces ustal. Nikolaos vzhlédla a pozvedla ruce v obranném gestu.

„Tři...dva... Avada kedavra!"

„NE!"

Záblesk světla kolem ní prosvištěl tak rychle, že cítila jeho závan na tváři. Její výkřik nebyl jediný – smísil ještě s jedním, také ženským. Selene se v mžiku vysmekla Luciusovi ze sevření a vrhla se před klečícího Siriuse. Stačil jen vyděšeně zvolat její jméno. Kletba ji zasáhla přímo do zad a Selene se bezvládně svezla do manželovy náruče.

„NE!" tentokrát zuřivě vykřikla Erin. Tohle nebylo podle plánu. Měl zemřít Sirius, o kterého vůbec nešlo. Selene byla její. Měla vydržet do samotného konce. Měla zaplatit za to, co způsobila. Místo toho jí její plán pomsty znemožnila a obětovala se.

„Selene..."

Sirius jí odsunul vlasy z obličeje. Po tváři se jí skutálela poslední zapomenutá slza. Byla nadobro pryč.

„To ne...," opakoval stále dokola. „Prosím..."

Z hrdla mu vyšel bolestný sten.

Nikolaos se zaslepeně vrhla proti Erin, ale okamžitě ji zasáhlo několik zaklínadel od jejích posluhovačů. Dopadla na podlahu a praštila se hlavou o hranu katafalku.

Když znovu nabrala vědomí, uplynulo několik dlouhých minut. Jako první spatřila Erinin obličej zkřivený hněvem.

„Vstaň a dokonči svoji práci," přikázala ji.

Něčí ruce ji uchopily za vlasy a vytáhly zpátky na nohy. Bolestí vyjekla. V ústech cítila pachuť krve. Poplašeně se zadívala do rohu. Sirius pořád klečel na místě, svíral v náručí mrtvou Selene a ani se nehnul. Lucius Malfoy na něj shlížel s odporem a jakýmsi uspokojením zároveň.

„Dokonči to," postrčila ji Erin k rakvi. „Máš další tři hodiny. Jestli selžeš, on je další v pořadí," ukázala hůlkou na Siriuse. „Můžu pokračovat tak dlouho, až na tomhle světě nezbyde nikdo, na kom by ti záleželo."

Nikolaos jí vzdorovitě hleděla do tváře. Do očí se jí draly slzy, ale zapřísahala se, že se před ní nerozpláče. Takovou radost jí nedopřeje.

****

Skupina z ministerstva vedená Ginny se do Bradavic dostala poměrně snadno. Zabezpečení hradu bylo poškozené a veškerá ochranná zaklínadla přestala fungovat. Když vkročili na školní pozemky, nebyla jediná, komu se strachy sevřely útroby. Všichni, kdo pamatovali bitvu o Bradavice, mysleli na to samé. Vypadalo to stejně jako tenkrát.

Na školní pozemky se podle všeho začal stahovat celý kouzelnický svět. Jako by revoluce, kterou na ministerstvu zarazili, pokračovala tady. Jenže v mnohem větší míře. Nad školou se vznášelo Znamení zla.

„U Merlina," zašeptala Rose vyděšeně. Za okny Velké síně prosvítal jeden záblesk světla za druhým. Uprostřed nádvoří hořel požár a z lesa se ozvalo několikrát vlkodlačí vytí.

„Držte se pohromadě," instruoval je Ron. „Rose, vy běžte až za námi. Ginny, Johne, Mary," oslovil dospělé, „vy povedete přední linii."

Než se nadáli, ocitli se uprostřed bitvy. A během chvíle na vlastí kůži pocítili, že prohrávají. Z Velké síně zbyly jen trosky. Hlavní schodiště bylo roztříštěné, plátna obrazů poničená a skupinky bojujících se roztrousily po celém hradě

Když mysleli, že už je konec, že tentokrát zaručeně prohrají, objevil se chvíli před úsvitem Harry a přivedl s sebou posily. Teprve potom začal opravu vyrovnaný boj.

****

Zdálo se jí to neuvěřitelné. V jednu chvíli byla naprosto ztracená, a v té další ji skutečně našla. Byla to jeho duše, o tom nebylo pochyb. Temná, jakoby poškozená. Soustředila všechnu svou zbylou energii na to, aby ji dovedla zpátky.

Nohy ji přestaly poslouchat. Teď už se jen opírala z posledních sil o rakev. Měla pocit, že se jí hlava samou bolestní rozskočí. Nepřála si nic jiného než zemřít.

A pak se jí konečně podařilo ji zachytit. Ovinula kolem ní veškerou svou moc a přitáhla ji zpátky. Téměř vzápětí se vrátila do svého fyzického těla.

Něco bylo jinak. Chlad se jí omotal kolem kotníků a stoupal vzhůru, až ji celou pohltil. Bogdanovova duše byla zpátky v těle.

Nebyla jediná, kdo poznal rozdíl. Světlo pochodní pohaslo, teplota v místnosti klesla tak prudce, až všem přítomným od úst stoupala pára. Erin se k ní dychtivě otočila s výrazem napjatého očekávání.

Nikolaos se zhroutila vyčerpáním k zemi. Nejdřív klesla na kolena, ale brzy upadla na pravý bok.

„Dokázala jsi to," vřískla Erin potěšeně. „Dokážeš přivést mrtvé zpátky."

****

„Je mi to líto," zopakovala Narcissa Malfoyová poněkolikáté.

Seděla u sebe doma v jídelně a k tržné ráně na hlavě si tiskla plátěný ubrousek nasáklý hojivým lektvarem. „Neměla jsem nejmenší tušení, čeho je schopný...," hlas se jí roztřásl.

„To je v pořádku," chlácholil ji Draco. „Nic se nestalo."

Andrej ostatním vylíčil svoji teorii o Bogdanovovi. Vycházeli z předpokladu, že byl skutečně Voldemortem natolik posedlý, že se mu pokoušel vyrovnat. Protože Voldemortovo tělo bylo po jeho smrti zničeno, neexistovalo žádné místo jeho posledního odpočinku. Laura přišla s teorií, že se Erin může zdržovat ve Voldemortově bývalém sídle. Potíž byla v tom, že ani jeden z nich netušil, kde se nachází. Už neexistovalo příliš přeživších, kteří by cestu k sídle znali.

Cat. Selene. Severus. Lucius. Ani s jedním z nich se nemohli spojit. Jejich jedinou záchranou byla Narcissa. Ona jediná mohla polohu domu znát.

„Ráda bych vám pomohla, ale vážně nevím," zavrtěla unaveně hlavou. „Nikdy jsem tam nebyla. Moji rodiče ke Smrtijedům nepatřili. Lucius tam samozřejmě chodil, ale –"

Znovu se rozvzlykala do kapesníku.

Andrej se od ní odvrátil. Poznal, když jeho snažení nemělo smysl. V minulých případech Lolu dokázal skrz jejich pouto najít kdekoliv. Dnes se však z nějakého důvodu nedokázal intuitivně přemístit. Byl si však jistý, že je stále naživu. Vnitřnosti mu spaloval žár. Nějaká neviditelná síla ho cupovala na malé kousíčky. Ať se Lole dělo cokoliv, nedokázal si představit, jaké utrpení prožívá ona.

Vyvrávoral na chodbu a zašmátral rukou v kapse. Podařilo se mu vytáhnout poslední sežmoulanou cigaretu, kterou s vzápětí vložil do úst. Koncem hůlky si ji připálil a nasál kouř do plic.

„Nekromant."

Tentokrát nebyl zaskočený tím, že hlas slyšel – ale jak ho slyšel. Jako by zněl přímo v jeho hlavě.

„Nekromant."

Cigareta mu vyklouzla z ruky a její světýlko pohaslo v těžkém koberci. Ztratil rovnováhu a ve snaze se o něco zachytit, strhl z konferenčního stolku ubrus s vázou. Svezl se podél zdi do sedu. Polil ho studený pot. Ještě nikdy se nedíval Smrti přímo do očí, ale zapřísahal by se, že právě teď ji uviděl.

„Nekromant."

A najednou pochopil. Poznal ten hlas. Patřil Lole. To ona dokázala svou mocí spoutat a zničit lidskou duši, to ona ji dokázala přivést z říše mrtvých zase zpátky. Nekromant byla Nikolaos. Žádný z těch černokněžníků, démonů a magických tvorů nemluvil o nějakém neznámém zlu. Pokoušeli se ji varovat – varovat před tím, kým se stane, kým nevyhnutelně je.

Aby z ní byl skutečně nekromant, aby skutečně porazila Smrt, musela přivést mrtvého zpátky.

Bolest, která mu svírala vnitřnosti, ho utvrdila v tom, že to dokázala.

****

„Nekromant."

Lola konečně pochopila.

Bogdanovova touha přelstít Smrt ho přivedla až k ní. Zemřel zcela záměrně, aby ho ona jednoho dne mohla zase vzkřísit.

„Přesně tak, Nikolaos," souhlasila Erin, jako by v její tváři vyčetla, na co myslí. „To Bogdanov ti dal možnost rozvíjet tvůj dar. Čekali jsme celé měsíce, až se přestaneš vzpírat. Čekali jsme na svou příležitost. Kdybys své schopnosti naplno neprojevila, nemohli bychom je získat. Podnikli jsme to celé jen proto, abychom převzali tvůj dar v plné síle."

Lola neodpověděla. Nebylo co říct. Dostali, co chtěli.

Ozvalo se zavrzání dřeva. Lola pomalu upadala do mdlob. S každým nádechem jí bylo hůř a hůř. Rakev se pohnula a najednou se z ní vyhoupl vysoký útlý stín.

Adonis Rifkat Bogdanov znovu povstal. Erin samým napětím přestala dýchat.

Nikolaos vyplivla z úst krev a pokusila se vstát. Byla však příliš slabá.

Bogdanov si fascinovaně prohlížel ve slabém světle pochodní své ruce, jako by je nikdy dřív neviděl. Vypadal stejně jako před měsíci, kdy ho poznala, ale přesto byl jiný. Vyzařovala z nějak nějaká síla, kterou dřív necítila – temná síla, která se kolem něj šířila jako strach. Byl na druhé straně příliš dlouho. Tušila to. Postrádal lidskost.

Hlasitě rozesmál a jeho smích naplnil holené stěny místnosti.

„Violet," vztáhl ruku k Erin a ta k němu okamžitě přispěchala. „Má sladká Violet," zašeptal a políbil ji.

Lola dál nehybně ležela na zemi a sotva se udržela při vědomí. Víčka jí ztěžkla. Z nosu i úst jí stékaly pramínky krve. Cítila, jak ji opouští veškerá vůle, aby zůstala vzhůru. Konec byl nevyhnutelný. Na svém zátylku cítila chladivý dotek Smrti.

Bogdanov se od Erin odtáhl, sešel z katafalku a sklonil se nad Nikolaos. Chvíli jí zvědavě hleděl do obličeje.

„Nikdy nezemřít a všechny si podmanit, to je pravé vítězství," řekl. „Teď mi předáš svůj dar, Nikolaos, a já se stanu neporazitelným. Budu jejich nový vůdce. Zajdu mnohem dál, než kdy lord Voldemort byl."