Ještě než tenkrát před lety vkročil do dveří, bylo jí jasné, že z něj koukají jen problémy. Měla poslechnout svůj instinkt a nedávat se s ním do řeči. Potíž byla v tom, že jednoduše nedokázala odolat. Její matka jí odjakživa říkala, že ji přitahují poškození lidé a měla svým způsobem pravdu. Ráda naslouchala vyprávěním druhých, nimrala se v jejich tajemstvích, přemýšlela nad tím, jak by se zachovala ona sama v jejich situaci. Možná proto dlouhá léta vydržela pracovat v tom zaplivaném baru v Moskvě – to místo přitahovalo poškozené lidi jako magnet. Upíři, vlkodlaci, černokněžníci: ti všichni sem pravidelně chodili a ona jim dělala společnost. Právě tam potkala Andreje Tarkovského, tu nejpoškozenější osobu ze všech, který se stal jejím doživotním prokletím.

Amélie Bogdanovová seděla na barové stoličce U Suché dásně a dopíjela svoji pálenku. V posledních měsících na Andreje myslela častěji, než jí bylo milé. Doufala, že se přes to všechno, co se mezi nimi stalo, dokázala přenést, ale jak se ukázalo, některé rány byly hlubší, než čekala.

K čertu s ním, zopakovala si ten den poněkolikáté.

„Amélie, zlato, co se dnes tak kaboníš?"

Ohlédla se do rozšklebené tváře Lothara Hoffmanna. Zrovna si přisedl na vedlejší židličku a mávnutím ruky si objednal u obsluhy pití.

Přešla jeho otázku bez odpovědi a stočila rozhovoru rovnou jinam. „Lothare, jak jdou obchody?"

„Ne moc dobře, moje milá," povzdychl si teatrálně a poklepal svou umazanou rukou plnou zlatých prstenů o barový pult. „Ministerstvo čmuchá kolem."

„A ty se divíš?" ušklíbla se. „Po tom, co se v posledních týdnech děje?"

Hoffmannovi se nebezpečně blýsklo v očích. „Vím, co se říká, ale nebyli to moji lidé," sykl uraženě. Amélie pokrčila rameny na znamení, že je jí celá situace ukradená, ale Hoffmann si to vyložil jako nedůvěru. „Nejsem takový idiot, abych někomu ze svých dovolil napadnout ministryni kouzel."

„Oba dobře víme, že pro peníze uděláš cokoliv," opáčila a jedním lokem dopila svoji skleničku.

„Ať si každý říká, co chce. Gregorovičová se postarala o pár reforem, který mi naopak pomohly k lepšímu. Nic proti ní nemám."

„Někdo jí ale po krku zřejmě jde," namítla.

Lothar nepatrně naklonil hlavu na stranu. „Lidská povaha je velmi slabá, než aby mohla pohrdnout lákavou mocí," prohlásil. „Jsem na tomhle světě už nějakej ten pátek a můžu ti říct, že jsem se naučil jedno," pozvedl svoji skleničku. „Vždycky je za tím touha po moci a zároveň žádná moc netrvá dlouho."

Amélie na stůl vyskládala drobné a zvedla se k odchodu. „Měj se, Lothare."

„Opatruj se," doporučil jí. „Ve dnech jako jsou tyto... jeden nikdy neví."

Nechala ho utápět se ve svém vlastním světě i levné pálence a zamířila ven z putyky. Každodenní rutina činila z života v Podzemí jakýsi extrémně pomalý hodinový stroj. Všichni obyvatelé se tu navzájem znali a poznali i své zákazníky, byť si každý potrpěl na jistou míru anonymity. Dveře všech obchodů, krámků, zastaváren a nelegálních podniků byly otevřené až na výjimky nonstop. Čas tu plynul svým vlastním tempem. Někdy si ani nebyla jistá, jestli je nahoře zrovna den nebo hluboká noc. S každým krůčkem hodinových ručiček odhořel malý kousek života tady dole. Nestěžovala si, měla svou práci v hloubi duše ráda. Snad i proto, že právě v Podzemí se vyskytovalo poškozených duší víc než kdekoliv jinde na světě.

Toho večera seděla ve svém knihkupectví a prohlížela si novou zásilku zboží, které potřebovalo roztřídit. Nezvedla hlavu od rozdělané práce ihned, když se ozvalo zacinkání zvonku nad dveřmi. Odtrhla od zaklínačské knihy oči teprve ve chvíli, kdy se v jejím zorném poli objevily těžké kožené boty. Přímo před ní stál Andrej Tarkovskij.

„Co tady děláš?" povzdychla si. „Řekla jsem ti, že s tím nechci mít nic společného."

„Musíme si promluvit," naléhal na ni.

„To tedy nemusíme," opáčila. „Nic ti nedlužím, Andreji. Tak se zase otoč a vrať se, odkud jsi přišel."

Aby zdůraznila, že považuje rozhovor za ukončený, seskočila z židle, posbírala rukou tři svazky a vydala se je zařadit na správné místo. Tarkovskij se pochopitelně nevzdával a vykročil za ní.

„Věnuj mi alespoň pár minut," žádal ji.

„Ne," stála si za svým.

„Potřebuji tvoji pomoc. Promluvme si."

„O čem?"

„O Basilu Fletcherovi."

Amélie se nevěřícně zasmála a vystoupala po dřevěných schůdcích vzhůru. Zařadila knihu do patřičné police a seskočila zase zpátky. S jednou rukou šlo všechno pomalu. „Není o čem mluvit, řekla jsem vám minule všechno, co vím. Kde máš vůbec tu svoji svěřenkyni? Má po večerce?"

Andrej nijak nezareagoval a v tu chvíli pojala Amélie první podezření, že něco není v pořádku.

„Stalo se něco?" přimhouřila oči a zadívala se mu pátravě do obličeje. Vypadal, že je nesvůj, což se příliš často nestávalo.

„Proč myslíš?" odpověděl jí otázkou.

„Já nevím, vypadáš nějak...," začala váhavě. „O čem chceš mluvit?"

„Potřebuju, abys mi zopakovala, o čem všem jste s Fletcherem mluvili."

„Přinesl mi tu knihu ukázat, chtěl vědět, za kolik bych ji koupila já a kolik by mohla stát na černém trhu," pokrčila rameny. „Řekla jsem mu popravdě, že bych ji nedokázala prodat, protože je nečitelná, tudíž kdokoliv, kdo mu za ni zaplatit chce, dává víc než dost a byl by idiot, kdyby ty prachy nevzal."

„A to je všechno?" ujišťoval se.

„Už jsem ti to řekla," ušklíbla se. „Takže jsem měla pravdu, co? Vážně ji někdo štípnul Blackovým?"

Andrej zarytě mlčel a nad něčím horečnatě uvažoval.

„A ta mapa?" vypadlo z něj po chvíli.

Amélie se napjala. V hlavě se jí rozezněly poplašné signály. „Jaká mapa?" zeptala se lhostejně.

„Ta mapa od Gringottových," vysvětlil.

„Nechápu, o čem to mluvíš," zavrtěla hlavou.

Popadl ji za rameno, rychle a tvrdě. Přitlačil ji silou dozadu, až narazila do tvrdých polic za sebou. V očích se mu zlostně blýsklo.

„Ta mapa, co jsi koupila od skřetů a prodala jí té holce, co s Fletcherem spolupracovala," sykl chladně. „Proč nemluvíš o ní, co?!"

„Protože o tom skutečný Andrej neví," odpověděla pohotově a dřív, než stačil zareagovat, sáhla do zadní kapsy pro hůlku.

„Protego!"

Štítové kouzlo mezi nimi vytvořilo bariéru. Andrej prolétl vzduchem a narazil zády do hromady knih za sebou. Amélie se vrhla směrem ke dveřím, ale udělala sotva pár kroků, když jí kolem hlavy prolétl první paprsek světla. Vyslala přes rameno další kouzlo, ale to se vzápětí roztříštilo o knihovnu a celá police se začala nebezpečně naklánět.

Už jen pár rychlých kroků a bude venku. Natáhla ruku po klice, připravená vyrazit ven, když se jí kolem kotníků omotaly neviditelné provazy a strhly ji k zemi. Narazila obličejem přímo o tvrdou zem a ucítila prudkou bolest, jak si při dopadu přelomila nos.

„Expelliarmus!"

Hůlka jí proklouzla mezi prsty. Obrátil ji silnýma rukama na záda a zapřel se nohou o její hrudník.

„Pověz, co mě prozradilo?" zeptal se se zájmem.

„Nedostatečná míra sarkasmu," odpověděla přerývavě. Měla pocit, že jí každou chvílí popraskají žebra a propíchnout jí plíce.

Muž, který měl Andrejovu podobu, se krátce zasmál. Bylo to tak nepřirozené, že by si klamu všiml snad i slepý. Tarkovskij se nikdy nesmál, ne tímhle způsobem. To Amélie věděla ze všech nejlépe – znala ho koneckonců už pěknou řádku let.

„Věděl jsem, že bude těžké tě ošálit," připustil. „Ale za tu legraci to opravdu stálo."

„Co po mně chcete?" sykla.

„Je to pravda?" otázal se a přenesl na nohu, kterou ji držel u země, víc váhy, takže nemohla popadnout dech. „Tarkovskij o té mapě nic neví?"

„Ne," přiznala.

Dýchalo se jí stále hůř a hůř. Tlak na prsou byl nesnesitelný a krev z přeraženého nosu jí plnila ústa.

„Copak, Amélie?" naklonil hlavu na stranu. „Nechtěla jsi mu přiznat, že jsi jen malá prodejná coura? Že ses podílela na loupeži?"

„Byl – byl to jen obchod," zachrčela namáhavě.

„Já to vím," přitiskl si ruku na hruď. „Fletcher to ví, i ta mrtvá holka to ví. Otázkou zůstává, co ví Tarkovskij?"

„Nic," odpověděla popravdě.

„Asi jsme si nerozuměli, Amélie," varoval ji a znovu zatlačil, až jí do očí vyhrkly slzy. „Slyšel jsem, že tě tu tvůj bývalý manžel často navštěvuje. O čem s tebou mluví? Kolik jsi mu toho řekla?"

„Já s tím nemám...," mozek se jí přestával okysličovat a marně se snažil zachytit nějaký vzduch „nemám s tím nic společného."

Muž si přidřepl, jednou nohou pořád na jejích prsou. Se zájmem jí hleděl do tváře. „Víš, Amélie, dal jsem slib, že ti neublížím," přiznal bezbarvě. „Ale někdy okolnosti člověka nutí přehodnotit svá dřívější rozhodnutí."

Amélie nic neříkala. Tváří tvář smrti se ocitla ve svém životě tolikrát, že strach bylo to poslední, čím se zabývala.

„Tak znovu," vyzval ji ostře. „Pověz mi, o čem jsi s Tarkovským mluvila."

„Ne," zachrčela.

„Jak myslíš."

****

„Ty zatracenej idiote!"

„Au, Weasleyová, kroť se!"

Studenti sedmého ročníku se jeden po druhém pomalu trousili do učebny obrany proti černé magii. Většina z nich byla ještě duchem na prázdninách, zbytek nešťastně zíval a pokoušel se potlačit myšlenku na to, jak moc nenávidí pondělky. Návrat do školních lavic vyvolával pochmurnou náladu. Nový týden znamenal, že jsou zkoušky OVCE zase o něco blíž.

Rose se znovu rozmáchla knihou Vzestup a pád černé magie a pokusila se jí Edwarda zasáhnout do hlavy. „Jak sis mohl nechat odebrat odznak primuse?" spílala mu a několik lidí okolo je přitom zvědavě pozorovalo.

Edward se opatrně rozhlédl. Neměl v plánu k sobě přitahovat víc pozornosti, než je potřeba. „Nešlo by to probrat tak, aniž by nás neslyšela celá škola?"

„Nemůžeš mě v tom nechat!" skuhrala. „Ne teď, před koncem školního roku, před finále famfrpálu, před Turnajem a zkouškami! Víš, kolik povinností to bude obnášet?! Sama to nezvládnu!"

„Běž si stěžovat k McGonagallové," opáčil s rukama založenýma na hrudi.

„Taky že půjdu!" prohlásila, ale příliš sebevědomě to neznělo.

„To bych chtěl vidět," zamumlal Albus sedící vedle Edwarda sarkasticky a oba chlapci si vyměnili jízlivý úšklebek.

„Tak už se uklidni," požádala ji Eileen a stáhla ji za loket zase zpátky na židli.

Třída se postupně zaplňovala a mezi posledními dorazila i Ollie Nottová s kamarádkami. Opovržlivě čtveřici v zadní lavici sjela pohledem a očima se zastavila u Edwarda.

„Ty jsi ještě tady?" prohlásila dostatečně nahlas. „Měla jsem dojem, že už ti chystají celu v Azkabanu. Nebo ji má vaše rodinka předplacenou?"

Její posměšný tón se nedal přeslechnout. Většina žáků se zvědavě ohlédla, jak Edward zareaguje.

„Klídek, Nottová," opáčil lhostejně, „já se nikam nechystám."

„Ale to je mi novinka!" zvolala. „Tvoje maminka ti byla vyprosit milost?"

„A ta tvoje někde prosila o rozum, ale nikdo ti ho nikdy nedodal, co?" vrátil jí. „Věčná škoda, Nottová."

Ollie se nadechla, aby mu ihned odpověděla patřičně jedovatou poznámkou, ale v tu chvíli se za ní vynořila Soňa.

„Pokračuješ v cestě, nebo hodláš zaclánět celý den?" zeptala se jí tak chladně, až Ollie bezděčně couvla o krok zpátky.

Soňa si jejího zaváhání všimla a schválně vycenila špičáky. „Tak padej, nebo mě vážně vytočíš."

Ollie beze slov zamířila do své lavice u okna. Soňa se posadila přes uličku od ostatních a váhavě přikývla Edwardovi na pozdrav.

Albus se na svého nejlepšího kamaráda zvědavě otočil, ale ten jen pokrčil rameny.

„Člověk vás šest dnů nevidí a vaše životy se převrátí vzhůru nohama!" prohlásil Abe nevěřícně a ostatní se po něm podívali. „Zatknou tě za vloupání na ministerstvo, McGonagallová tě podmínečně vyloučí a uzavřeš příměří se Soňou?" probodl Edwarda vyčítavým pohledem. „Dominique dostane práci v Denním věštci! Eileen složí zálohu na vlastní podnik, což se její nebohý přítel dozvídá jako poslední," hrál naoko dotčeného a Ela se na něj zazubila. „Pak banda nějakých šílenců napadne váš barák a do toho Rose narazí na smečku vlkodlaků a začne randit s Malfoyem," otočil se na sestřenici, která vzápětí zbledla. „A jako zlatý hřeb všeho, když to na ni praskne, se strejda Ron na ministerstvu popere s Malfoyovým otcem!"

„Abe!" vyjekla Rose varovně, ale škoda byla napáchána.

„A já jsem mezitím co? Jenom trénoval famfrpál!" dodal pobaveně, jenže to už nikdo neslyšel.

„COŽE?!" Edward se na své židli zhoupl dopředu a naklonil se k Rose sedící před sebou. „Tvůj otec se porval se starým Malfoyem?!"

„Ty chodíš se Scorpiusem?" obrátila se na kamarádku Eileen. „Od kdy?"

Albus se zatvářil kajícně a rozpačitě zároveň: „To bylo tajemství?"

Rose mu odpověděla nahněvaným pohledem, který mluvil za vše. Těkala očima od jednoho k druhému, jako by se nemohla rozhodnout, komu odpoví první.

Edward se však nenechal tak snadno odbýt. „Tak mluv, ženská!" zatřásl jí rameny. „Kdo koho proklel? Nebo došlo na pěsti? A proč jsem u toho, zatraceně, nebyl?!"

„Tys o tom věděl?" nechápala Eileen. „Proč to on ví a já se to dozvídám až teď?"

„Protože to mělo být tajemství," připustila Rose. „Nechtěli jsme to prozatím nikomu říkat, je to sotva pár dnů. Tady ten," pohodila hlavou k Edovi, „to ví jen proto, že nás v tom přístěnku na košťata zamknul."

„Nemáš zač," ujistil ji Edward. „Ale teď detaily! Co ta rvačka?"

Rozmrzele si povzdychla: „Nebyla to rvačka," namítla, „spíš naprosto příšerná hádka, kdy se můj otec choval jako, no...přesně tak, jak se dalo očekávat. A Scorpiusův otec nebyl o moc lepší. Pak si chtěli dát do nosu, ale schytal to jeden bystrozor. Nebýt Loly, asi se zabijou," připustila.

Edward se zatvářil, jako kdyby měl ten nejšťastnější a nejhorší den na světě zároveň. Dojetí ze škodolibého potěšení a vztek, že u toho nebyl, se v něm praly. Div mu do očí nevyhrkly slzy. „A co vaši? Vydědili tě? Jsi černá ovce rodiny?"

Šlehla po něm zlostným pohledem. „Prozatím ne. Našla jsem azyl u Potterových."

Eileen se pobaveně zasmála. „No, tak tomu říkám pokrok. Poslyš, měla bys tátu poslat za Tichošlápkem. Má v tomhle skvělou praxi s mojí mámou. Lolu si pořídila s potomkem jeho soka, mě s úhlavním nepřítelem ze školy. Obojí statečně ustál."

Všichni kromě Rose se rozesmáli. V tu chvíli do třídy jako poslední vešel Scorpius. Rozhlédl se po spolužácích, a když spatřil Rose, oči se mu rozzářily. Včera spolu stačili ve vlaku prohodit sotva pár slov, jinak si během prázdnin vyměnili jen dva dopisy, což oběma připadalo téměř nesnesitelné. Scorpius přišel až k její lavici a krátce zaváhal, jako by si nebyl jistý, co si může před ostatními dovolit.

Rose však s rozpačitým úsměvem vstala ze svého místa a vlepila mu rychlou pusu na tvář. Scorpius její počínání pochopil jako souhlas a políbil ji přede všemi na rty.

Dominique sedící přes uličku se zakuckala tak mocně, až ji musel Will Jordan praštit do zad.

„Fuj, kdo se na tohle má dívat?" dobíral si je Edward znechuceně, ale dvojice na jeho poznámku nijak nereagovala.

Potom se v učebně konečně objevila profesorka McGonagallová. Přelétla třídu jedním pohledem, který stačil k tomu, aby ztichli.

„Pane Malfoyi, slečno Weasleyová, odtrhněte od sebe svá ústa a vraťte se laskavě každý na své místo, ať můžeme začít," doporučila jim přísně.

Pokud se ve třídě našel ještě někdo, kdo ty dva nezaregistroval, teď už o nich zaručeně věděl. Ollie Nottová si málem vykloubila hlavu z krku a několik nebelvírských jen třeštilo šokovaně oči. Scorpius zamířil do svojí lavice a Rose se posadila zpátky na své místo. Tváře jí hořely tak moc, že by k nim stačilo přiložit list pergamenu a ten by samovolně vzplál.

„Budeme se teď muset na tohle dívat často?" popíchl ji Edward jízlivě. „Nevím, jestli to můj žaludek ustojí."

„Ber to z té lepší stránky," poradila mu Eileen.

„Jakou má tohle lepší stránku?"

„Celá škola nebude mluvit o ničem jiném a na naši rodinu zapomenou."

„To je dost naivní představa," vyvrátil její domněnku Abe. „Ale můžete se tím zkusit chlácholit."

****

„Finálový zápas je už tuhle neděli, ale Scorpius pořád není schopný vrátit se zpátky na koště," stěžoval si Albus toho odpoledne, když s Edwardem kráčeli přes pozemky směrem k hřišti.

„Třeba mu Weasleyová zvedne krevní tlak a půjde mu to samo," nadhodil Ed pobaveně.

Od skleníků proti nim vyrazila početná skupinka studentů pátého ročníku, kterým právě skončila dvouhodinovka bylinkářství. Většina se optimisticky usmívala při představě, že mají pondělní výuku konečně za sebou. Byla mezi nimi i Albusova sestra se svojí kamarádkou.

„Ahoj, ségra," mávl na ni Abe nepřítomně.

„Čau, Lil," přidal se Edward a připojil k tomu odzbrojující úsměv.

„Pánové," zasalutovala jim Lily pobaveně.

Rory Oswaldová kráčející vedle ní demonstrativně otočila hlavu na druhou stranu a předstírala, že je nevidí.

„Hele, jak dopadlo vlastně to vaše rande?" vzpomněl si Abe náhle, když byla děvčata v dostatečné vzdálenosti za nimi.

„No jo, vidíš...," zamyslel se Edward. „Já tam vlastně zapomněl přijít. Měl jsem plné ruce práce s tvojí sestřenkou a Malfoyem. Někdy bych si fakt měl všechny svoje plány někam zapisovat, prostě mi to vypadlo z hlavy."

Albus se nevěřícně zasmál. „Ty jsi takovej vůl, Ede."

„No co?" pokrčil rameny. „Nejsi rád, že jsme dokonale synchronizovaní? Jako dvojčata?"

„Jako my dva?" ujišťoval se Albus. „O tom pochybuju."

Edward ho vzal kolem ramen. „Jasně, že jsme. Dokonce jsme randili se stejnou holkou a oba jí zlomili srdce."

„My jsme nerandili...," nadechl se Abe, ale pak jen potřásl hlavou, protože věděl, že veškerý odpor je marný. „Vždyť ty jsi na smluvenou schůzku nepřišel a já ji vzal jen na ples."

„Vidíš, bylo to rande, technicky vzato."

„Ty jsi na ples pozval Soňu," připomněl mu. „To bylo taky rande?"

„Jasně," přitakal pobaveně, „a jedno z nejlepších," pochválil sám sebe. „Nicméně to nedopadlo, ale i s tím se musí počítat."

Albus se na kamaráda po očku zadíval. Vypadal, že konečně o celé situaci dokáže vtipkovat, což bylo minimálně dobré znamení.

„Každopádně můžeme být rádi, že ti Rory nezlomila nos," prohodil. „Už tak sis ho musel nechat spravit víckrát, než je zdrávo."

„Lepší zlomený nos než zlomené srdce," odporoval mu Edward.

Vešli spolu na hřiště, kde se právě bradavický famfrpálový tým chystal na trénink. Roxy narychlo utíkala od skleníků jako poslední, zbytek se rozcvičoval. Dokonce i Scorpius nejistě postával stranou se svým koštětem přes rameno. Bylo na něm vidět, že je nervózní. Madame Pomfreyová mu hru sice vysloveně nezakázala, ale doporučila mu, aby se vyvaroval nadměrné fyzické zátěži.

„Prostě to zkusíš," navrhl mu Albus povzbudivě a pokoušel se maskovat svoji nejistotu. „Když to nepůjde, sneseš se zase dolů."

Věděl, že Scorpius za svoji neschopnost vrátit se do vzduchu nemůže, ale na druhou stranu byl nucen myslet v zájmu celého týmu. Nerad by ho nahrazoval někým jiným, protože si nemyslel, že najde obstojnou náhradu.

Malfoy se však jeho falešným optimismem nenechat uchlácholit. „Máme jen pět dnů, Pottere. Točí se mi hlava, když mám vyjít rychle do schodů. To nevyjde."

„A z Weasleyové se ti hlava netočí?" popíchl ho Edward provokativně, ale Albus ho umlčel varovným pohledem.

„Zkus to, ať víme, na čem jsme," nenechal se Abe zviklat.

„Měl by sis najít náhradníka," doporučil mu Scorpius bezbarvým hlasem, ale pak přehodil nohu přes násadu a pomalu vzlétl o pár stop nahoru k ostatním hráčům.

„Možná to není tak blbej nápad," zamumlal Edward směrem ke kamarádovi, když dole na zemi osaměli. „Potřebujeme záložní plán, jestli se nám Malfoy zhroutí dolů."

Albus neodpověděl, místo toho přešel k bedně s míči a otevřel ji. „Dáme si zápas tři na tři pro začátek na zahřátí," zvolal směrem ke svému týmu. „Rozdělte se na polovinu, Scorpius si mezitím vlastním tempem bude létat kolem, aby viděl, co to s ním udělá. Tak jdeme na to!"

Co změna tlaku, nadměrná výška a fyzická námaha se Scorpiusem udělaly, měli možnost všichni vidět na vlastní oči po necelých patnácti minutách. V momentě byl bledý, hábit mu smáčel ledový pot a celé tělo se mu roztřáslo. Zpátky na zem dosedl chvíli před tím, než se mu podlomila kolena a samým vyčerpáním omdlel. Edward s Albusem ho odtáhli stranou, položili na lavičku na tribuně a čekali, až se probere.

„Tohle je průser," zdůraznil Ed a poplácal Malfoye hrubou silou po tvářích. „Tak vstávej, ochrapo."

„Já vím," přitakal Albus zamyšleně. „Co chceš dělat?"

Edward pokrčil rameny a chvíli zíral někam přes tribuny k zapadajícímu slunci. Pak se jeho obličej rozzářil šibalským pohledem, který se Abemu ani za mák nelíbil.

„Co kdyby byl Malfoy ty a ty zase Malfoy?" navrhl. „Lepšího chytače neseženeš."

„Cože?"

„Kdybyste vypili mnoholičný lektvar a prohodili si těla?" zašeptal spiklenecky. „Ty bys odehrál zápas, a navíc bys i zaručeně vyhrál, co si budeme nalhávat, zatímco Malfoy by dělal tebe, tedy trenéra. Nikdo se nic nedozví."

Abe odmítavě zavrtěl hlavou. „Na to zapomeň," požádal ho. „Tohle kdyby prasklo... vyrazí nás všechny tři."

„Ale –"

„Ne, Edwarde," zdůraznil. „Jsi v podmínce, tohle je pitomost a smrdí to průšvihem. Scorpius ten zápas prostě odchytá, i kdyby měl kroužit půl metru nad zemí."

„To bych chtěl vidět jak," ušklíbl se Edward cynicky a znovu Malfoye poplácal po bledém obličeji. „Tak vstávej, nemáme na tebe celej den."

****

Eileen soustředěně pracovala. Pod oběma kotlíky hořely slabé namodralé plameny. Pára z jednoho stoupala v pravidelných kruzích vzhůru a rozplývala se až u stropu. Z toho druhého se valil odporně zapáchající oblak. V tom prvním se nacházela téměř čirá tekutina, kterou míchala pravidelným pohybem hůlky. V druhém kotlíku probublávalo něco, co vypadalo jako bláto. Zadívala se na hodinky na svém zápěstí a začala počítat. Když se ručička na ciferníku posunula přesně devadesátkrát, vylila obsah malé ampulky do prvního kotlíku a jedním pohybem prstů sfoukla plamen. Lektvar změnil barvu na nachově rudou. Otočila svoji pozornost k druhému kotlíku, kde upravila styl míchání a stáhla plamen na minimum.

Albus sedící o pár stop dál na hromadě polštářů ji zaujatě pozoroval.

„Co?" zeptala se zvědavě, když se jejich pohledy setkaly.

„Víš, že jsi roztomilá, když se soustředíš?" zazubil se.

Eileen se mu chystala odpovědět, když se dveře opuštěného kabinetu otevřely, a dovnitř se protáhl Edward. Přestože měli mít ještě odpoledne vyučování, košili měl u krku rozepnutou a rozvázaná kravata zeleno stříbrných barev mu čouhala ze zadní kapsy. Mezi rty žmoulal nezapálenou cigaretu a beze slova se rozplácl vedle Albuse na polštáře.

„Jak to šlo s kluky?" zeptala se Eileen zvědavě.

„Docela dobře," odpověděl jí mezi dvěma hlasitými zívnutími.

Každý den si jeden z nich vyšetřil pár hodin na to, aby trénoval s dvojčaty jejich schopnosti. Oba kluci dělali velmi výrazné pokroky a začali svých dovedností využívat k různým lumpárnám. Včera například očarovali židle v učebně přeměňování tak, aby samovolně vypochodovaly na chodbu a tančily čtverylku. Zatímco se Filch mezi vším tím nepořádkem marně rozhlížel a hledal viníka, dvojčata si sotva zlomek vteřiny poté užívala svůj triumf na opačné straně hradu, kam na ně nemohl.

„Mám dojem, že to berou docela vážně," pokrčil rameny. „Remus si dokonce vypůjčil nějaké knihy z knihovny."

Ela se pobaveně zasmála. „Snad ne tu pitomou příručku Schopnosti, o nichž jste netušili, že je máte a jak s nimi teď naložit, když o nich konečně víte?"

„Přesně tu," přitakal Ed. „Ušetřil jsem mu práci a vysvětlil mu, že o pošucích, jako jsme my, se opravdu v takovém braku nepíše."

„Jo, protože potřebujete další usvědčující knihu, kterou vám někdo štípne před nosem," poznamenal Abe sarkasticky a Edward se přidušeně zasmál.

„Mám hotovo," prohlásila Eileen najednou překvapeně. Chlapci k ní okamžitě obrátili svoji pozornost a posadili se.

„Tak už nám konečně řekneš, o co se tu celé dny pokoušíš?" zajímal se Albus.

„Možná," odpověděla nepřítomně. Zašátrala rukou v brašně a vyndala skleněnou ampulku, ze které vzápětí malou pinzetou vytáhla pramen zářivě červených vlasů. Pak ho opatrně vhodila do stále bublajícího kotlíku, jehož kašovitý obsah nepříjemně zapáchal. Pramen vlasů se několik vteřin držel na hladině, ale potom se pomalu vnořil dovnitř a zmizel. Vzápětí se ozvalo tiché lupnutí a z kotlíku vyletěl obláček zelené páry. Všichni tři se začali dusit. Když kouř konečně rozehnali, pramen vlasů se objevil znovu na hladině, ale změnil barvu. Byl docela plavý.

Albus s Edwardem se tvářili ještě zmateněji než předtím, avšak Eileen se usmála.

„Co to znamená?" pobídl ji Edward netrpělivě.

„To znamená, že jsem měla pravdu," povzdychla si, ale příliš potěšeně to neznělo. „Ta žena, co se vydávala za mámu, aby se dostala do jejího trezoru, použila mnoholičný lektvar."

„To byly vlasy z mrtvoly?" zašklebil se Albus. „Jak jsi na to přišla?"

„Záleží na typu mnoholičného lektvaru," vysvětlovala jim celý princip. „Můžete udělat při míchání jen malinkou chybičku a zůstane vám třeba tón vašeho hlasu, nebo jiná pigmentace kůže. Pak jsou ale i velice silné lektvary, jejichž účinky vydrží klidně půl dne. Ta žena zemřela v okamžiku, kdy ještě pořád vypadala jako Laura Blacková," řekla, „jenže organismus po smrti zbytek lektvaru nestrávil a nedokázal se proměnit zpátky do vlastní podoby. Proto vypadá jako máma, ale není to docela ona. Ta proměna neproběhla dokonale."

„Jinými slovy chceš říct, že ta neznámá nemusí být tak docela neznámá?" ujišťoval se Edward.

„Přesně tak," přitakala. „Možná je to celé jen slepá ulička. Třeba to byla jen nějaká pochybná existence z Obrtlé jako Fletcher. Ale za pokus to stojí."

„A k čemu je ten druhý lektvar?" zajímal se Abe a všichni tři svorně otočili hlavy k druhému kotlíku.

„Pokud jsem ho namíchala správě, čímž si nejsem tak docela jistá," připustila neochotně, „měl by proměnu dokončit. I když netuším, jak moc funguje na týdny staré mrtvoly. To není něco, na co narazíš v běžně dostupných knihách."

Edwardovi se blýsklo v očích. „A jak to vyzkoušíme?"

„My? Nijak," přiznala a vytáhla další prázdnou ampulku, do které mohla dostatečnou dávku lektvaru nabrat. „Od toho máme posily ve světě tam venku."

****

Nikolaos vešla do rušné příjímací haly v Nemocnici u sv. Munga a zavrtěla hlavou, aby ze sebe setřásla kapsy deště. Několikrát si foukla do prokřehlých dlaní, když se vedle ní objevil Teddy. Měl na sobě obyčejné džíny a mikinu, vlasy nevýrazné hnědé barvy, aby mezi ostatní snáz zapadl. Krátce se objali.

„Tak jaké to bylo?" vyzvídal, když společně vykročili dlouhou chodbou směrem ke služebnímu schodišti.

Pokoušela si vybavit výslech na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory do nejmenších detailů. Napadalo ji jen jedno slovo, které celý zážitek vystihovalo.

„Odporný," přiznala popravdě. Ignácius Linwood se ji před ostatními pokoušel nachytat při lži. Dobré dvě hodiny pořád dokola odpovídala úředníkům na jejich otázky týkající se útoku vlkodlaků. Na konci celého procesu se cítila jako ten nejubožejší tvor na zemi.

„Ani já nemám nejlepší zprávy," připustil Teddy.

Ocitli se na opuštěném schodišti a zamířili dolů do sklepení. Jejich hbité kroky se odrážely od holých stěn.

„Stáhli mě z Edwardova případu," vysvětlil. „Někdo podal anonymní stížnost Harrymu na stůl, že je to střet zájmů, protože jsme příbuzní."

Lola se nevesele ušklíbla. „Vždycky to bude střet zájmů, protože je Harry tím, kým je, a my jsme prostě my."

„Já vím, ale dovedeš si představit, jak to bude vypadat před Starostolcem?"

Nechali otázku viset ve vzduchu a vešli do rozlehlé studené chodby. Victoire na ně čekala před márnicí, nervózně se přitom rozhlížela na všechny strany, jestli je nikdo nevidí.

„Běžte dovnitř, budu hlídat tady," popohnala je šeptem. „Pospěšte si, máte jen pár minut, než se Morgan vrátí ze svačiny."

Před Teddym se sice chovala statečně, ale márnici z celé duše nenáviděla. Těla jí ani tak nevadila, proti srsti jí byla tamní atmosféra a všudypřítomná smrt.

Když za nimi zapadly dveře, citelně se ochladilo. Lola se nepokoušela myslet na to, kolik mrtvých pod bílými prostěradly na studených stolech leží. Kam asi odešly jejich duše? Našly místo věčného odpočinku, nebo bloudí v zatracení? Možná odpovědi na své otázky brzy dostane. Možná se s nimi sama setká.

„Tady je," vyrušil ji Teddy ze zamyšlení. Mluvil tiše, snad aby mrtvým dopřál jistou úctu. Odrhnul bílé prostěradlo stranou a odhalil ztuhlé tělo jejich neznámé. Vypadala stále stejně – Lola nevěděla, na jakém principu ono kouzlo funguje, ale tušila, že  léčitelé používají magii, aby zabránili rozkladu těla.

„Jestli je Elina teorie správná," zašeptala, „tenhle lektvar by měl dokončit posmrtně přeměnu."

Teddy z brašny vytáhl starý fotoaparát, který používali na oddělení k zaznamenávání míst činu a zatčených osob. Nikolaos odzátkovala lahvičku a prsty rozevřela mrtvé ženě ústa, aby jí nalila nachově rudou tekutinu do hrdla.

Pak ustoupila stranou a vyčkávala. Teddy mezitím pořídil několik fotografií. Dlouhou chvíli se nic nedělo a Lola začínala pochybovat, jestli se Eileen nezmýlila, nebo jestli namíchala lektvar správně. Jenže potom byly svědky něčeho fascinujícího. Stejně jako když Teddy měnil něco ze svého vzhledu, i tady docházelo k proměně postupně. Vypadalo to, že mrtvé pod kůží běhají tisíce malých mravenců. Pleť jí výrazně pobledla, tváře se propadly. Zářivě červené vlasy a změnili na plavě bílé. Tělo se jí o pár čísel prodloužilo a na úplný konec se proměnil obličej – žena měla ostřejší bradu i jiný nos. Už zdaleka nepřipomínala Lauru Blackovou, ale někoho docela jiného.

„Vypadá...vypadá jako ty," vyslovil Teddy šokovaně nahlas myšlenku, která oběma probleskla hlavu současně.

Lola neodpovídala. Mrtvá žena ležící před ní byla o dobrých dvacet let starší, ale skutečně vypadala jako ona.

„To přece není možné," odporovala nevěřícně.

Nic z toho jí nedávalo smysl.

****

Býval to jejich domov. První společný dům, který si koupili, aby mohli žít jako rodina pod jednou střechou. Tady jeho vnoučata udělala své první kroky, i své první přešlapy. Ty oprýskané zdi jim poskytovaly útočiště před okolním světem. Zde se po letech utrpení a strachu konečně cítili v bezpečí.

Sirius stál u zahradní branky pozoroval sutiny jejich domu. Nezbylo téměř nic. Jako by posledních jednadvacet let neexistovalo. Shořely společně s jejich věcmi, nábytkem a rodinnými fotoalby. Nejdřív ho zaplavila lítost, kterou téměř okamžitě vystřídal nepředstavitelný vztek. Hněval se – ne snad proto, že přišli o všechno – ale proto, že se někdo vůbec opovážil přijít k nim domů a zničit to, na čem se tolik nadřeli.

Obyčejný život. Nic víc si pro svou rodinu nepřál. Po letech, které strávil v Azkabanu. Po letech, které Selene prožila na pokraji šílenství. Poté, co jejich dcery vyrůstaly daleko od sebe a lord Voldemort se je všechny pokusil zabít – netoužil po ničem, jen po klidném stáří, které mohl prožít se svými nejbližšími.

Jako by je někdo neustále pronásledoval. Jako by je někdo pořád honil a čekal, až upadnou. Jako by chtěl, ať se před ním plazí a prosí o milost, aby je konečně mohl zabít. Začínal si připouštět, že se nikdy nepřestane ohlížet přes rameno. Celý život stráví na útěku.

„Tati?"

Laura mu opatrně položila ruku na rameno. Tichošlápek se shovívavě pousmál, ačkoliv věděl, že ji neošálí. Vždycky odhalila ze všech nejlépe, na co právě myslí.

„Postavíme ho znovu," pokusila se ho utěšit.

„Na tom pitomým baráku přece nesejde," povzdychl si.

Oba chvíli upřeně pozorovali lesknoucí se hladinu jezera o kus dál. To jediné připomínalo, že tohle místo bývalo jejich bezpečným útočištěm.

„Musíme vymyslet, kam s mámou půjdete, až ji propustí."

Sirius nepatrně přikývl. „Teddy nám nabídl, že můžeme zůstat u něj. Je v tom domě věčně sám a zřejmě by nějakou společnost uvítal."

„To je výborný nápad," povzbudila ho a málem si úlevně oddychla. Dům Tonksových byl dostatečně daleko od Londýna. Ať se tady semele cokoliv, budou tam oba v bezpečí.

„A co ty?" zeptal se. „Zůstaneš u Anthonyho?"

Rozpačitě pokrčila rameny. „Holky jsou v Bradavicích a od něj to mám do práce nejblíž. Navíc mám alespoň čerstvé informace z vyšetřování."

„A chlapa, co se o tebe postará," dodal Tichošlápek.

Laura se nepatrně pousmála. „Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral."

„A pokročili nějak?" zajímal se. „V čemkoliv?"

Povzdychla si a zapřemýšlela, odkud začít. „Co se týče útoku na Emily, jsou pořád ve slepé uličce," připustila. „I když se Tarkovskij přiznal, že tu kletbu poznal, protože ji sám vymyslel, dal nám k dispozici jména tří mužů, kteří ji mohli znát. Všichni tři jsou mrtví, dva z nich dokonce celá léta. Takže to nikam nevedlo, nedává to smysl."

„Nebo Tarkovskij lže," namítl.

„Nemyslím si," zavrtěla hlavou. „Moc toho o něm sice nevím, ale věřím v Lolin úsudek. Pokud mu důvěřuje ona, musíme i my. Zachránil vám život, tati."

„Neobviňuju ho, že by s tím měl něco společného," hájil se Sirius. „Může lhát z jiných důvodů. Může se za něco stydět, snaží se skrýt něco z minulosti, nebo někoho chrání. Nikdy nevíš."

„To je samozřejmě možné, ale nechala bych to na nich, ať se to pokusí vyřešit. Jestli Tarkovskij něco ukrývá, vyzradí to jedině Nikolaos."

„A co ta loupež na Odboru záhad?"

„Byla to prostě jen léčka, aby mě zdrželi mimo dům," přiznala neochotně. „Erin už od Munga propustili, ale nic si nepamatuje. Neví, kdo na ni zaútočil, pokoušeli se jí vyvolat vzpomínky, ale útočníka prostě neviděla."

Jako na zavolanou se za jejich zády ozvalo dvojité prásknutí a zčistajasna se na cestičce objevili Emily s Viktorem.

„Něco nového?" zeptala se Laura.

V posledních dnech to byla jejich nejčastěji opakovaná fráze. Říkali ji automaticky namísto pozdravu.

„Neseme zprávy od Harryho," ujal se slova Viktor. „Ukázalo se, že někteří ze zadržených útočníků byli skutečně bývalí Smrtijedi."

„Ne všichni," doplnila ho Emily rychle, „dva z pěti."

„To nemůže být náhoda," prohlásil Sirius nevěřícně.

„To ne," souhlasila Emily, „ale taky to nic neznamená."

„Jak to?" nechápala Laura a těkala očima od jednoho k druhému.

„Protože je ani jeden z nás pořádně neznal," vysvětlil Viktor. „Pracovali pro Voldemorta na těch nejnižších pozicích, dokonce ani nemají Znamení zla. Nemají reálný důvod, proč by nám měli chtít ublížit."

„Když pomineme fakt, že jste oba jejich Pána zradili, vyhnuli se Azkabanu a ještě obsadili vysoké politické funkce," pronesla Laura sarkasticky.

„Víš moc dobře, že tohle je osobní," namítla Emily. „Tohle není pomsta nějakého hloupého Smrtijeda, se kterým jsem se ani nemusela potkat tváří tvář. Je to mířeno proti nám a našim dětem kvůli tomu, čeho jsme schopní, kvůli naší moci."

„Vím, že to možná bude znít bizarně...," začal Viktor váhavě, „ale mám neodbytný pocit, že někdo je využil k tomu, aby si nezašpinil ruce sám, nebo aby se k nám dostal co nejblíž. Ten Smrtijed, co je schopný vypovídat, zarytě mlčí. Nikomu z bystrozorů se ho nepodařilo zlomit."

„A jak víme, Voldemortovi zastánci se v drtivé většině případů ke svému Pánovi a k činům ve jménu čisté krve ochotně hlásí," doplnila ho Emily.

„Takže mi chcete tvrdit, že mám toho Smrtijeda litovat?" zapochyboval Sirius a do hlasu se mu vkrádala hořkost. „Že nevěděl, co dělá? Že byl pod kletbou Imperius? Emily, tvoje matka je..."

„Já vím," přerušila ho Emily netrpělivě. „Já ničí činy neomlouvám, tati. Jen vám říkám, jaká jsou fakta. Nevypadá to jako odplata Voldemortových lidí."

„Vypadá to jako inkviziční proces," doplnila ji téměř neslyšně Laura. „Jako když mudlové pořádali hony na čarodějnice."

„Jenže v tomhle případě honí někdo nás," pronesla Emily ztěžka a všichni čtyři se na dlouhou chvíli odmlčeli.

****

V houstnoucí tmě zazářilo malé červené světýlko jeho cigarety. Mezi tím, jak člověk působí na lidi, a tím, jaký uvnitř doopravdy je, je propast. Propast hluboká jako kaňon. Tu propast cítil hlavně v noci – a zejména tehdy, když se ocitl v místě, kde neplatila žádná pravidla.

Cihly ve zdi se rozestoupily a Andrej se ocitl zpátky v Podzemí. Kdysi sám sobě slíbil, že se sem nikdy nevrátí, avšak v posledních měsících ho ono místo neustále přitahovalo zpátky k sobě. Jako by po něm natahovalo své ruce a chtělo ho dočista spolknout.

Sliby – byť je dával sám sobě – plnil. Jenže tentokrát neměl na výběr. Musel si s Amélií promluvit mezi čtyřma očima, aby se ujistil, že je jeho instinkt správný. Nevěřil tomu, že by jeho bývalá žena ono zaklínadlo dokázala použít, nebo jeho tajemství svěřila někomu jinému. Na druhou stranu žil na tomhle světě dostatečně dlouho, aby si byl jistý, že skutečně věřit nemůžete nikomu – ani sami sobě. Nechtěl celou záležitost probírat před Nikolaos, i když měla právo si něco z toho vyslechnout. Proto se do Podzemí vydal v den, kdy věděl, že bude zaměstnaná na ministerstvu a nebude ho potřebovat.

Tarkovskij se protáhnul hloučkem prapodivně vyhlížejících čarodějek. Nedopalek cigarety zahodil někam pod jejich nohy a ocitl se před Améliiným krámkem. Podle všeho měla zavřeno, rolety byly stažené a uvnitř panovala tma.

Rozhlédl se na obě strany, než mávnutím hůlky odemkl zámek. Vzal za kliku a vešel dovnitř. V obchůdku to páchlo zatuchlým a nevětraným vzduchem. Rozsvítil si na cestu a obezřetně nakračoval mezi knihami. Pak šlápl do něčeho lepkavého a na okamžik se zarazil. Ani nemusel sklonit hůlku, aby pochopil, že stojí v krvi.

Jeho mozek pochopil téměř okamžitě, co se stalo. Jeho oči si to však odmítaly připustit několik dlouhých vteřin. Amélia ležela na zádech, tvář podivně klidnou. Z hrudníku jí trčel stříbrný kůl – takový, kterým se loví upíři. Byla studená. Její srdce netlouklo. Byla mrtvá.

Když srdce přestane bít, krev přestane proudit. Andrej se znovu zadíval na kaluž krve. Žádné kapky kolem – žádné cákance na okolních stěnách, nic. Nebojovala, nezápasila. Někdo ji chladnokrevně propíchl jako kus masa.

Chtěl vzít její hlavu do dlaní, hladit ji prsty po tvářích, obejmout její tělo. Chtěl vyslovovat její jméno, nahlas, mnohokrát, a znovu a znovu by se ji pokoušel svým voláním přivést zpátky. Nic z toho však neudělal.

Stál nad její mrtvolou a myslel na to, že všechno je jeho vina.