Eileen držela v kupé místo klukům. Seděla u okýnka, drbala Kocoura za ušima a četla si jednu ze svých oblíbených knih. Půjčoval jí je otec, byly plné jeho ručně psaných poznámek o lektvarech, které ještě nikdo nevynalezl, nebo byly zakázané. Eileen je pečlivě studovala a ve volných chvílích zkoušela, tajně, samozřejmě. Nikdy nikomu nedovolila do knih nahlížet, což nejvíce vytáčelo Rose, která se snažila být ve všech předmětech nejlepší. Tohle však bylo jen její tajemství, o které se nehodlala dělit ani s nejlepší kamarádkou.

Za okny vlaku se pomalu začalo stmívat. Hugo Weasley ležel natažený přes sedačky a hlasitě chrápal. Lily Potterová seděla opřená o okýnko na druhé půli sedaček a luštila křížovku v Denním věštci. Dominique vedle Eileen právě zuřivě diktovala článek do prvního vydání školních novin, kde pracovala jako šéfredaktorka. Její bleskobrk, dárek k narozeninám od rodičů, rychle kmital po pergamenu a zapisoval každé slovo.

Dveře kupé a otevřely a dovnitř vpadl Albus s Edwardem.

„Jaká byla schůzka?" zvedla Eileen oči od četby.

„Nebýt Malfoye, tak bych možná dal Rose i prostor probrat všechny ty krávoviny, co chtěla," ušklíbl se Edward.

„Říkala jsem ti, ať na ni nejsi hrubý," mračila se Ela nerudně. Spustila nohy ze sedadla, aby jim udělala místo. Chrápající Hugo se nedal jen tak probrat, potřeboval svých deset hodin spánku, které díky včerejšímu večírku nedostal.

„Vlastně byl docela šlechetný," zastal se kamaráda Abe. „Minimálně si odpustil svoje obvyklé poznámky."

„Vidíš?" vychloubal se Ed. „Sekám dobrotu."

„Letos dáte oba dva Rose pokoj, víte, že bude ve stresu kvůli OVCE."

„Ta je ve stresu pořád," namítl Edward popuzeně. „Měla by si najít chlapa a přijít na jiný myšlenky."

„Edwarde," varovala ho. „Jestli s tím nepřestanete, zamknu vás do přístěnku na košťata a budete tam tak dlouho, dokud nevyjdete smíření, nebo v pytli na mrtvoly. Podotýkám, že mi vyhovují obě možnosti."

„Fajn," zvedl ruce ve znamení míru. „Nechám ji být, čestný pobertovský."

Čestný pobertovský pro Elu znamenalo ne, ale pro tentokrát jí to stačilo.

„A kde vůbec je?" zajímala se Lily, která konečně zvedla oči od křížovky.

„Dohlíží na nějakou bandu prťat vzadu," mávl Edward neurčitě rukou a posadil se vedle Dominique. „Jak se má, moje krásná reportérka?"

„Než ses objevil, dýchalo se mi líp," zamručela, aniž by zvedla oči od rozepsaného článku, ale myslela to ve skutečnosti z legrace.

V loňském školním roce spolu Edward a Dominique krátce chodili. Trvalo to sotva pár týdnů a Dom to později označila za největší chybu svého života, za dočasný výpadek vlastního vedení a za ztrátu drahocenného času. Přesto zůstali přáteli, pokud se tak jejich vztah plný vzájemného špičkování dal definovat.

„A neměl bys jí jako primus pomáhat?" přerušila jejich přestřelku Eileen.

„Klídek, jo?" mávl Edward rukou a pohodlně se rozvalil tak, že se ostatní museli přimáčknout na sebe. „Zkontroloval jsem bratry, což se dá považovat za zajištění té největší hrozby ve vlaku."

„A jak na tom jsou?" ptala se Lily se zájmem. Párkrát dvojčata měla tu čest hlídat, uvažovala, že si to nechá napsat do životopisu, protože pokud někdo zvládl ty dva, ukazovalo to na jeho pevné nervy a schopnosti pracovat pod extrémním tlakem. Emily jí tehdy zaplatila trojnásobek, než by si vzala ta nejdražší chůva, nicméně Lily se napříště dobře rozmýšlela, jestli jí to za to stojí.

Odpověděl jí však Abe: „Pamatujete si, jak jsme ve třeťáku odpálili ve vlaku ty zakázané rachejtle?"

„Bohužel," přitakala Dominique, které tehdy jedna z nich vybouchla do obličeje a musela si rány mazat extrémně zapáchající mastí několik dnů.

Byl z toho obrovský průšvih, dvanáct studentů skončilo na ošetřovně dřív, než McGonagallová stačila zahájit školní rok. Eileen, Edward a Albus se stali oficiálně prvními studenty, kteří dokázali tak rychle porušit školní řád. Vysloužili si dva měsíce školního trestu a připravili své koleje každý o sto bodů, což znamenalo, že Zmijozel s Nebelvírem byli v mínusu dřív, než jejich spolužáci vůbec zasedli k večeři.

„Tak takhle nějak to tam vypadalo," připustil Abe. „Každopádně nikomu se nic nestalo," dodal rychle, když viděl, jak se děvčata po sobě poplašeně podívala.

„Býval bych jim strhl jako primus nějaké body," chvástal se Edward. „Ale když ještě nejsou v žádné koleji, musel jsem to nechat být."

„Anebo jim prostě budeš nadržovat, protože jsou to tvoji bráchové," neodpustila si Dominique rýpnutí.

„Děláš, jako kdyby Weasleyovi nedrželi spolu," ušklíbl se. „Vždyť je vás plná škola, všichni jste prefekti, všichni hrajete famfrpál. Infiltrovali jste se nenápadně všude, kam jste mohli. Někdy to vypadá jako diskriminace ostatních kouzelnických rodů."

„Tohle odvoláš," přimhouřila Dominique zlostně oči.

„Šetři dechem," usadil ji a zakryl si obličej kloboukem na znamení, že hodlá po zbytek cesty spát. „Na hysterické výstupy máme jednu z těch tvých sestřenic."

Albus s Eileen si vyměnili úšklebek. Tenhle školní rok bude zřejmě docela stejný jako ten minulý.

****

Bradavický expres dorazil nakonec na nádraží v Prasinkách bez potíží. Byl příjemný teplý večer. Hajný Hagrid nasměroval vyplašené prváčky k malým loďkám. Osobně na prosbu Emily dával bedlivý pozor na člun s Regulusem a Remusem, přesto jeden z nich vyděsil malou Molly Weasleyovou, která málem přepadla přes člun do jezera. Když se Hagrid nedíval, vlepila mu pohlavek. Zřejmě se od starších sestřenic naučila, jak se s Gregorovičovými vypořádat.

Starší ročníky dorazily do hradu s předstihem v kočárech a v nacvičených formacích jeden po druhém zasedali ke svým kolejním stolům, jak byli zvyklí.

Edward s Eileen zamířili ke zmijozelskému stolu a usadili se na svá obvyklá místa. Edward jako vždy porušil školní řád a místo bílé košile a zeleno stříbrné kravaty zvolil pouze zelenou košili. Oba dva pak měli místo obvyklého hábitu saka. Severus Snape jako ředitel jejich koleje zlostně zaskřípal zuby. Zase bude muset poslouchat kázání. Zachytil pohled profesorky McGonagallové, která výrazně povytáhla obočí. Takže už tu jejich malou rebelii viděla.

Vedle Severuse se s hlasitým žuchnutím usadil Hagrid, který stále vyučoval péči o kouzelné tvory. Právě doprovodil prváky do Vstupní síně, kde si je vzala na starost profesorka Lenka Scamanderová, za svobodna Láskorádová. Lenka vyučovala teprve krátce přeměňování a studenti si rádi utahovali z její záliby ve zvláštních kostýmech a z řečí o neexistujících tvorech, ale její výuka patřila mezi nejoblíbenější.

Vedle Hagrida seděl Neville Longbottom. Neville byl ředitelem Nebelvíru a vyučoval s láskou bylinkářství. Jeho žena Hannah Abbotová pracovala U Děravého kotle. Měli dvě děti - Franka, který chodil do Nebelvíru společně s Albusem, a Alici, která chodila jako její matka kdysi do Mrzimoru.

Kouzelné formule i nadále vyučoval profesor Kratiknot. Uprostřed stolu seděla na čestném místě ředitelka McGonagallová, po její levici pak následovali profesor Binns, učitel dějin čar a kouzel, profesorka Trelawneyová, která vyučovala jasnovidectví. Madame Pomfreyová stále pracovala jako bradavická ošetřovatelka a příležitostně učila hrstku studentů léčitelství, Rolanda Hoochová byla učitelkou létání a Septima Vectorová profesorkou věštění z čísel. Aurora Sinistrová i nadále vyučovala astronomii, byť každoročně vyhrožovala odchodem. Místo učitele obrany proti černé magii vedle Severuse zůstalo prázdné a několik studentů zvědavě natahovalo krk, aby vypátralo, kdo je letos bude jeden z nejdůležitějších předmětů učit. Někdy do školy zavítal Harry Potter a odučil na požádání profesorky McGongallové pár hodin ve starších ročnících. Jeho hodiny se těšily vysoké popularitě, a tak nový učitel bude muset jeho schopnosti předčít, aby si pozornost studentů získal.

Žáci od třetího ročníku mohli navštěvovat kurz studia mudlů, který vyučoval externě Dean Thomas. Studenti šestého a sedmého ročníku navštěvovali kurzy přemisťování a některé speciální předměty, které jim měly sloužit k výběru budoucího povolání, jako například kouzelnické právo a zákony, které vyučovala v zimě pravidelně Hermiona Weasleyová.

Albus Potter se jen nerad rozloučil se svými přáteli a zamířil k nebelvírskému stolu. Bezděčně si vzpomněl na svoji první cestu do Bradavic a na strach, že bude zařazen do Zmijozelu. Tehdy mu to přišlo jako nejhorší noční můra, James ho Zmijozelem strašil tak dlouho, až uvěřil, že se tam dostane. Jeho otec Harry mu však před odjezdem bradavického expresu svěřil tajemství, že on sám mohl být také ve Zmijozelu a že ne každý, kdo se do této koleje dostane, je zlý. Moudrý klobouk nakonec Albuse poslal do Nebelvíru za starším bratrem i se sestřenicemi Rose a Dominique. Ale už během prvního ročníku Albus trpce litoval, že se kdy Zmijozelu bál. Kdyby věděl, že jeho dva nejlepší přátelé budou studovat právě tam, možná by svůj strach přehodnotil.

Posadil se ke své sestře Lily a sestřenicím. Pozdravil se s Frankem Longbottomem a Willem Jordanem, se kterými bydlel v ložnici. Sotva stačili prohodit pár slov o létě, když se slavnostně otevřela dubová brána a odhalila prvňáčkům to, co znali dosud jen z vyprávění.

Rose se musela při pohledu na všechna ta otevřená ústa a nadšené výkřiky usmát. Pamatovala si, jak tenkrát vcházeli dovnitř poprvé oni. Byla stejně překvapená a ohromená, ačkoliv si od matky nechávala o Bradavicích vyprávět každý den. Skoro všichni byli takhle vyjevení. Její údiv tehdy přerušilo duo Edward Gregorovič a Scorpius Malfoy. Nepadli si do oka už ve vlaku a celou cestu k Moudrému klobouku se pošťuchovali, až Scorpius vrazil do Eileen a ta upadla. Do toho se připletl Al a praštil Scorpia do tváře. Několik starších studentů muselo do rvačky zakročit.

Bezděky zamhouřila oči ke zmijozelskému stolu, Scorpius seděl sám a zachmuřený v úplném rohu. Oproti tomu Edward na sebe strhával pozornost mladších spolužaček. Typické.

Profesorka McGonagallová povstala a všichni rázem utichli. Přistoupila ke stupínku a Severuse Snapea bodlo u srdce při vzpomínce, jak každý školní rok zahajoval Albus Brumbál. Muž, který zemřel jeho rukou. Někdy mu opravdu velmi chyběl.

„Milí studenti, studentky, kolegové, duchové," začala Minerva McGonagallová proslov. „Jsem ráda, že vás všechny mohu přivítat v novém školním roce. Letos nás čeká několik významných změn. Předně bych vám chtěla oznámit, že náš nový profesor obrany proti černé magii Adonis Rifkat Bogdanov," pokračovala a při vyslovení jména jí zacukaly koutky, „je na neodkladné pracovní schůzce v Indii. Vrátí se začátkem října, a výuka bude prozatím suplována. Dále bych ráda upozornila studenty sedmého ročníku, že jim bude k dispozici několik nových nepovinných kurzů, které si mohou zapsat. Rozpis předmětů naleznete během října na kolejních vývěskách. Dále bych vás chtěla upozornit, že platí přísný zákaz vstupu do Zapovězeného lesa. Připomínám některým z vás, že na chodbách a školních pozemcích je zakázáno používat jakákoliv kouzla. U školníka Filche naleznete podrobný seznam zakázaných předmětů. Jeho kopie je vám k dispozici na nástěnkách. Závěrem ještě doporučení od kolegů profesorů: v žádném případě není povoleno potápění v Černém jezeře, nacvičování famfrpálu mimo famfrpálové hřiště, či pořádání pyžamových večírků v umývárnách." Očima při posledních slovech spočinula na Edwardovi a Eileen, kteří s kamennými výrazy ve tvářích předstírali, že nechápou, o čem ředitelka mluví.

„A teď k tomu nejpodstatnějšímu." Profesorka McGonagallová se na chvíli zarazila a vypadala, že bojuje sama se sebou. Když vyslovila následující větu, bylo jasné, že je zásadně proti.

„Bradavice byly vybrány jako pořadatel letošního Turnaje tří kouzelnických škol."

Okamžitě se strhla diskuze, celou síň zaplnil vzrušený šepot a šramocení. Zejména starší ročníky byly jako u vytržení. Studenti se otáčeli, vykřikovali a dohadovali se mezi sebou.

„Prosím o klid," zvýšila ředitelka hlas. „Jelikož plánování letošního ročníku provázely jisté neshody, ke slavnostnímu zahájení a uvítání ostatních účastníků dojde zítra večer. Veškeré informace se tedy dozvíte tam. A teď bych ráda přešla k zařazování."

Lenka Scamanderová s úsměvem vyzívala jednoho prvňáka po druhém a usazovala jim na hlavu Moudrý klobouk. Většina starších studentů zařazování sotva věnovala pozornost, všichni si šeptali o Turnaji a dohadovali se, jaká letos budou pravidla.

„Doufám, že se Abe o kluky v Nebelvíru postará," povzdychl si Edward směrem k Eileen.

„Myslíš, že budou v Nebelvíru?" povytáhla obočí zvědavě. Ve skutečnosti ji ani nenapadla možnost, že by dvojčata skončila jinde než jako oni ve Zmijozelu.

„Vsadil bych se s tebou," ušklíbl se, „ale vím, že se nevsázíš."

„Regulus Gregorovič!" zvolala právě profesorka Scamanderová.

Oba instinktivně otočili hlavu tím směrem. Regulus váhavě vystoupl na vyvýšené podium a usadil se čelem ke studentům na stoličku. Klobouk mu spadl přes oči a téměř okamžitě vykřikl: „NEBELVÍR!"

Oba s Edwardem se přidali k jásajícímu nebelvírskému stolu. Edward několikrát hlasitě zahvízdal. Regulus s úsměvem od ucha k uchu zamířil na konec nebelvírského stolu, kde mu Weasleyovi a Potterovi uvolnili místo.

Vzápětí přišel na řadu Remus, hnán úspěchem svého dvojčete horlivě usedl na stoličku, a i on byl velmi rychle zařazen do Nebelvíru.

„Tak konečně někdo založil novou tradici!" radoval se Edward upřímně.

„Emily se zblázní štěstím!" popíchla ho Ela. „Zase budeme černé ovce rodiny!"

„DOBRÁ PRÁCE, KLUCI!" zakřičel Ed přes celou síň na své bratry a vysloužil si káravý pohled bradavické ředitelky. Dvojčata mu odpověděla komickým zasalutováním.

Severus Snape dvakrát zatleskal, naklonil se přes Hagrida k Nevillovi Longbottomovi a ucedil jízlivě skrz zuby: „Hodně štěstí, Longbottome."

Profesor Longbottom k němu otočil tvář s výrazem utrpení a čistého strachu zároveň. Zřejmě ho představa dvojčat Gregorovičových v jeho koleji vyděsila.

Edward si sám na svoje zařazování pamatoval naprosto jasně. Eileen přišla na řadu jako úplně první ze všech, sotva usedla na stoličku a klobouk se dotkl její hlavy, zařadil ji do Zmijozelu. Eileen zkroušeně se sklopenou hlavou zamířila ke stolu zeleno-stříbrných barev a raději se ani nedívala k profesorskému stolu, aby její otec nepoznal, jak moc je zklamaná. Edward věděl, že se toužila dostat odjakživa do Havraspáru. Posadila se tehdy vedle Nikolaos, která chodila do čtvrtého ročníku. Starší sestra ji chlácholivě utěšovala, byť sama Zmijozel nenáviděla. Edward přišel na řadu vzápětí, a když mu klobouk spadl přes oči, nemohl se rozhodnout. Aniž by Ed doopravdy přemýšlel o tom, co dělá, myslel jen na Eileen a na to, aby nezůstala ve Zmijozelu sama.

„Jsi velmi šlechetný mladý muž," šeptal mu hlásek v hlavě. „Máš odvahu i kuráž hned za dva."

„Jen ať Eileen není sama ve Zmijozelu," pomyslel si zoufale.

„Hm...vidím, že ti nechybí loajalita a věrnost, opravdu se vyznačuješ vlastnostmi pro Nebelvír. Pokud však víš jistě, že nechceš svoji sestřenici opustit, ať je to tedy - ZMIJOZEL!"

Edward se suverénním úsměvem zamířil ke stolu za svojí sestřenicí, která na něho upírala mnohem radostnější pohled, než jaký měla před chvílí. Nikdy se nikomu nesvěřil s tím, že mohl chodit do Nebelvíru, kdyby chtěl. Jemu na koleji nesešlo. Jeho matka chodila do Zmijozelu, jeho babička také. Dělalo to z nich snad zlé lidi?

Přesto byl Edward neskutečně pyšný, když se nyní jeho mladší bratři dostali oba do Nebelvíru. Nahlas by nikdy nepřiznal, že na ně malinko žárlí, ale on tehdy přece udělal správnou věc. A udělal by ji znovu.

Jako poslední na řadu přišla Molly Weasleyová. Značně nervózní zasedla na stoličku a nechala si klobouk přepadnout přes tlusté brýle. Její zařazování trvalo ze všech nejdéle, Moudrý klobouk se zřejmě nemohl rozhodnout. Když už uplynulo několik minut, pár lidí si nervózně odkašlávalo a natahovalo zvědavě krky. Napětí ve Velké síni by se dalo krájet.

„MRZIMOR!" zvolal zvučně do ticha klobouk a Molly Weasleyová si značně oddychla.

Jako vůbec první Weasleyová v rodině se dostala do Mrzimoru a s váhavým úsměvem zamířila k jásajícímu stolu černých a žlutých barev. K mrzimorským se přidali nejen všichni Weasleyovi a Potterovi v Nebelvíru, ale i Louis Weasley z Havraspáru a Eileen s Edwardem od zmijozelského stolu. Protože i když každý z nich patřil do jiné koleje, drželi při sobě.

Profesorka Scamanderová odnesla stoličku i Moudrý klobouk a než studenti přestali tleskat, čtyři kolejní stoly se začaly prohýbat pod hromadami jídla.

„Na tohle jsem se těšil celý den," zamumlal Hugo Weasley nadšeně a rozesmál tím všechny kolem sebe.

Být zpátky v Bradavicích bylo fantastické.

****

Za okny dávno padla tma, ale to Lola nemohla vědět. Byla v nejspodnějším patře ministerstva kouzel, kde se nacházely tréninkové prostory pro bystrozory. Bylo to přísně tajné místo, kam smělo jen pár jedinců. Našli jste zde střelnice, boxovací pytle, tréninkové figuríny dokonce i uměle vytvořené stezky plné překážek, kouzel a zaklínadel, na kterých si mohli bystrozorové cvičit svoje schopnosti.

Lola ráda trénovala až večer, když bylo cvičiště prázdné a ona mohla o samotě a v klidu přemýšlet. V bystrozorské uniformě zuřivě boxovala do jednoho z těžkých pytlů, až jí po zádech stékaly pramínky potu. Bušila pěstmi a zběsile přemýšlela. Návrat do Bradavic v ní vyvolal rozporuplné vzpomínky. Na jednu stranu ty roky milovala. Na druhou stranu se jí vybavil den, kdy se stalo to s Penelope Melwillovou a všechny radostné vzpomínky pohltila tma.

Ten den změnil všechno, ten den z ní udělal jiného člověka. Zrůdu, monstrum, hříčku přírody. Jako by nestačilo, že zdědila Salazarovu moc. Její ruce uměly daleko víc. Byla prokletá.

Mohla se z toho utrpení vysvobodit - za cenu tří lidských duší. Tak zněla dohoda. Když Smrti přivede tři lidské životy, bude volná. Tolik zaplatí za záchranu Selene, Siriuse a Severuse Snapea. Odmítla. Někde v hloubi duše však cítila, že Smrt s ní ztrácí trpělivost.

Nechtěla se vrátit do Bradavic, tamními chodbami se pohybuje příliš mrtvých. Těch, co padli ve válce. Vídala je v posledních měsících, než ji ze školy vyloučili.

Ze zamyšlení jí vyrušil náhlý instinkt. Ucítila v místnosti přítomnost někoho dalšího.

Ohlédla se, pár metrů od ní, opřený o jednu z dřevěných figurín, stál Andrej Tarkovskij. Jak to, že ho neslyšela přicházet? A jak se dostal sem dolů?

„Čemu vděčím za vaši návštěvu?" zeptala se, aniž by přestala bušit do pytle.

„Nesu nepříjemné zprávy," vysvětlil a mhouřil na ni se zájmem oči. „Zkus mířit trochu níž, rány do žaludku ho skolí."

Naštvaně přestala a otřela si pot z čela. „Fajn, co je to za zprávu?"

„Srovnal jsem fotografie tebe a té mrtvé," vysvětlil a odněkud z kapsy obě vytáhl. „Jsou si až nápadně podobné. Přivádí mě to k teorii, že ten sampír chtěl zabít tebe."

Lola jen povytáhla obočí a napila se z láhve. „To je všechno?"

„Nijak tě nepřekvapuje, že tě chce zabít nejnebezpečnější druh upíra," konstatoval věcně. Nedivil se, spíš si srovnával fakta.

Něco ví, napadlo Lolu. V duchu si pomyslela, že nějaký upír je její poslední problém. Nahlas však řekla: „Mohlo jít o náhodu. Nepamatuju si, že bych naštvala nějakou potvoru."

„Ani při své poslední cestě do Ruska?" zeptal se náhle.

Odložila rukavice a dala si ruce v bok. „Po mých cestách je vám houby," odsekla. „O co vám jde?"

„Proklepl jsem si tě," vysvětlil a přešel o něco blíž. „Zdá se, že zdařile maskuješ nějaké tajemství."

„Každý máme svá tajemství," přimhouřila oči. Nenechá se zastrašit.

„Tak hele," nadhodil a opřel se rukou o boxovací pytel. „Mám dost informací, abych poslal tvoji kariéru bystrozorky ke dnu."

„K tomu nemáte důvod," ušklíbla se.

„Chci vědět, proč po tobě jde ten sampír."

„Tak to jsme dva."

Andrej jí oplácel upřený pohled. „Fajn, tak já prostě zůstanu, dokud si pro tebe nepřijde další. Zeptám se přímo jeho."

„Poslužte si," oplácela mu stejně tvrdým hlasem. „Zítra odjíždím do Bradavic kvůli Turnaji tří kouzelnických škol. Můžete doufat, že se mě pokusí zardousit při procházce u jezera, zatímco budete čekat před vstupní branou."

„Pojedu s tebou," pokrčil rameny, jako by to nebyl sebemenší problém.

„Nemůžete jet do Bradavic jen tak," odvětila. „Musíte mít nějakou funkci."

„Pochopitelně," založil si ruce na prsou a chvíli předstíral zamyšlení. „Pojedu jako tvůj mentor, to je dostatečně dobrá funkce, nemyslíš?"

„Cože?!" vyjekla a poprvé se nechala vyvést z míry.

„Potřebuješ mě, já potřebuju tebe, Nikolaos Blacková," zašeptal a napřáhl k ní ruku. „Uzavřeme dohodu?"

„Jak mám vědět, že za něco stojíte?" zeptala se nabroušeně.

„Ty víš, za co stojím," ušklíbl se. „Četlas nepochybně moji složku, co Potter někde vyštrachal."

Lola přimhouřila oči: „Nic v ní nebylo."

„Já vím," přitakal a nespouštěl z ní oči. „Proto víš, že za něco stojím."

Chvíli si jeden druhého zlostně měřili. Lola hořečnatě přemýšlela. Stálo jí to za to? Riskovat svoji kariéru kvůli chlápkovi, o kterém nic neví? Na druhou stranu věděla, že lovil sampíry. V něčem musel být dobrý, když si troufl na podobná stvoření. A když zná takové potvory, možná někdy viděl i Stíny, které ji pronásledují. Možná, by jí dokázal pomoct.

Dívali se jeden druhému do očí. A zřejmě oba chtěli využít nitrozpytu. Jenže na to byli oba příliš dobře trénovaní.

„Fajn," řekla nakonec. „Máte to mít. Pokud bude Potter a McGonagallová souhlasit."

„Uvidíme," ušklíbl se a natáhl k ní ruku.

Oplatila mu pevný stisk.

Andrej se pousmál a řekl: „Takže, lekce číslo jedna. Ten tvůj prkenej postoj musíme změnit. Povolíš ta kolena hned teď, nebo ti v nich zpřetrhám vazy. Z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že to bolí."

Zkusila odhadnout, jestli si dělá legraci. Vypadal však smrtelně vážně.

****

Po několikahodinovém tréninku, kdy Lola myslela, že vypustí duši, ji Andrej propustil ze svého zajetí. Společně vyšli do teplé zářijové noci v centru Londýna.

„Musíme zajít za Harrym," vysvětlovala, když kráčeli opuštěnou uličkou.

„Potřebuješ jeho svolení?" ušklíbl se Tarkovskij.

„Jistěže ne," namítla rozhořčeně. „Vy ho potřebujete, nenechá vás odjet do Bradavic jen tak. Můžeme?"

Nabízela mu svoji paži. Andrej chvíli váhal, ale pak se jí chytil. Lola se s oběma přemístila. Na krátký okamžik je pohltila černočerná tma, a pak se zčistajasna objevili na kraji Godrikova Dolu. Podle tempa, jakým vyrazila, Andrej poznal, že cestu důvěrně zná. Sešli po malé mýtině dolů k vesnici a Lola zamířila k jednomu z prvních domů. Sotva prošli zahradní brankou po chodníčku směrem k domu, vstupní dveře se otevřely a na prahu stál Harry Potter.

„Viděl jsem vás přicházet," vysvětlil a otevřel dveře dokořán. „Pojďte dál. Čemu vděčím, za tak pozdní návštěvu?"

Harry se s dvojicí návštěvníků usadil v obývacím pokoji. Jeho žena Ginny všem připravila šálek čaje, a pak se taktně vzdálila do ložnice. Nikolaos Harrymu vysvětlila, že si Andreje Tarkovského zvolila za svého mentora. Harry pouze přikývl a oba si bedlivě prohlížel.

„Dobrá," zamručel po chvíli přemýšlení. „Potřebuju si však s vámi oběma promluvit. Zvlášť."

Jako první vybídl Lolu, aby ho následovala k němu do pracovny, která s obývacím pokojem sousedila. Andrej u šálku čaje, kterého se ani nedotkl, osaměl a oba vyprovázel nerudným pohledem.

Sotva Harry za sebou zavřel dveře, spustil proslov, kterého se Nikolaos obávala.

„Musím říct, že mě překvapuješ," povzdychl si unaveně.

„Já sebe někdy taky," ušklíbla se nevesele.

„Teď nežertuju, Lolo," napomenul ji a oba se posadili ke stolu. „Myslel jsem, že chápeš, jak je pro bystrozora jeho mentor důležitý."

„Samozřejmě, že to chápu," ohradila se.

Harry povytáhl obočí. „Dáváš to najevo dost svérázným způsobem."

„Vím, že je Tarkovský poněkud netradiční," připustila, ale byla odhodlaná si stát za svým.

„Doufal jsem, že se budeš učit od Kingsleyho," přiznal Harry.

„Ne, má se od něj učit Teddy," namítla, „učil i jeho mámu, je správné, aby byl jeho svěřencem on."

„Vím, a taky nakonec bude," přitakal Harry. „Když ses dlouho nerozhodovala, říkal jsem si, že se... no...že se možná budeš chtít učit ode mě."

Lola tuto volbu samozřejmě také zvažovala a měla pro své rozhodnutí své opodstatnění. „Učit se od tebe by byla velká čest," souhlasila. „Ale nemůžu tvoji velkorysou nabídku přijmout. Ne po tom všem, co jsi pro mě udělal. Víš, že jsem bystrozorkou jenom díky tobě. Tys pro mě přišel poté, co... však víš. Udělal jsi pro mě toho víc než dost a já nechci, aby si ostatní mysleli, že mě nad nimi protěžuješ. Chci to dokázat sama."

Harry si povzdychl: „Pak sis měla vybrat někoho z rodiny."

„Stejný problém," odpověděla automaticky. „Každý na ministerstvu by si myslel, že jsem u bystrozorů jen proto, že je moje teta ministryně kouzel, nebo proto, že Viktor je teď ředitelem Azkabanu."

„Myslím, že okolí docela ošklivě podceňuješ," namítl.

„Myslím, že máš sklon ve všech vidět jen to dobré," dovolila si oponovat. „Už jsem to zažila. Nepotřebuju, aby se na mě zase někdo díval skrz prsty jako na něčí chráněnku."

Harry Potter si ve svém křesle hlasitě povzdychl. „Jak myslíš," řekl nakonec. „Stále si ale myslím, že jsi mohla sehnat lepšího kouzelníka."

„Našel jsi snad něco, co by dokazovalo, že je špatný kouzelník?" zeptala se.

„Nenašel jsem vůbec nic," připustil Harry Potter. „To nevěstí nic dobrého."

„Ale nutně ani nic špatného," namítla. „Snad jen to, že ani bystrozorové nejsou schopní odhalit všechno."

„Myslíš, že ti pomůže se Salazarovou mocí?" zeptal se tiše.

„To nevím," připustila a nepřekvapilo ji, že Harry odhalil kousek pravdy. „Doufám."

Harry si ji dál měřil skrz své kulaté brýle. „Dobrá," povzdychl si nakonec. „Pokud myslíš, že se od něj něčemu naučíš, ať je tvým mentorem. Ale jestli v létě kvůli němu ty zkoušky nesložíš, roztrhnu ho jako hada, Nikolaos. Jsi příliš dobrá, aby ses zahazovala s někým, kdo za to nestojí."

„Děkuju, strejdo Harry," usmála se váhavě.

Harry jen přikývl: „Tak padej a pošli mi ho sem."

Lola vyšla z pracovny a kývla na Andreje, který mezitím vstal a prohlížel si fotografie na zdích. Prošel kolem ní do Harryho pracovny a zavřel za sebou dveře. Lola bezděčně přešla k fotografiím, které Tarkovského tak zaujaly. Na jedné z nich poznala Harryho, Rona Weasleyho, Hermionu Grangerovou, Ginny Weasleyovou, Nevilla Longbottoma, Lenku Láskorádovou, tetu Emily a svoji matku krátce po bitvě o Bradavice. Lola si ten snímek pamatovala, pořídila ho Rita Holoubková a ještě ten den obletěl celý kouzelnický svět s nápisem Děti, které vybojovaly kouzelníkům mír. Její matka tu fotografii měla ve své kanceláři vystavenou odnepaměti, opatrovala ji jako jednu z mála připomínek na minulost.

Andrej Tarkovskij za sebou zavřel dveře a posadil se do nabízeného křesla. Harry Potter na o šest let mladšího muže shlížel s velkou nelibostí. Ať už mu vadil jeho otrhaný vzhled, nespočet nevzhledných tetování, či oder alkoholu a cigaret, nebo jeho arogantní výraz.

„Zřejmě ze mě nejste nadšený, pane Pottere," zahájil Andrej rozhovor klidně.

„To nepopírám," přitakal Harry Potter ostře. „Nemám však právo Lole bránit v tom, aby s vámi spolupracovala."

„Tak o co jde?" rozhodil Andrej rukama.

„O to, že vám nevěřím," odpověděl Potter klidně.

„To ani nemusíte," ušklíbl se Tarkovskij. „Ještě něco?"

Harry jeho arogantní tón ignoroval. „Podívejte, pane Tarkovskij. Nikolaos Blacková je jedna z mých nejlepších žákyň. Její budoucnost záleží na tom, co se od vás dokáže naučit. A já vám doporučuju, abyste byl sakra dobrým učitelem. Jestli se dozvím, že jste Lolu jenom využil pro vlastní prospěch, osobně se postarám, abyste za to zaplatil." Harryho hlas byl klidný, ale velmi autoritativní.

„Záleží vám na ní tolik, protože jste ji přijal proti pravidlům?" zeptal se náhle Andrej, kterého výhružky ředitele oddělení bystrozorů nezastrašily.

Harrymu se blýsklo v očích.

„Slyšel jsem zvěsti, že je na vaši hlavu vypsaná odměna," oplatil mu Harry Potter.

Andrej se ve svém křesle napřímil, ale vrátil mu to stejně.

„Co se stalo Penelope Melwillové?" zeptal se tiše.

Harry Potter neodpověděl. Jeden druhého si zlostně měřili.

„Dávejte si pozor, pane Tarkovskij," napomenul ho Harry Potter. „Zřejmě nemáte tušení, do čeho jste se zapletl."

„Můžu už jít?" pohodil hlavou směrem ke dveřím.

„Prosím," pobídl ho Potter. „Zítra ráno vás očekávají v Bradavicích. Pokud nebude Minerva McGonagallová proti, budete s Lolou pracovat na Turnaji tří kouzelnických škol. Možná vás váš bývalý ředitel z Kruvalu rád uvidí."

Andrej ustrnul v pohybu a na malou chvíli se nechal vyvést z míry.

„Anebo možná taky ne," odtušil Harry chladně. „Kdo ví."

****

Viktor a Emily se chystali ke spánku toho večera tradičně pozdě, přestože Emily čekal zítra náročný den. Viktor ležel v posteli a četl si večerní vydání Věštce, Emily seděla u toaletního stolku a sundávala si náušnice.

„Myslím, že se kluci dostali do Nebelvíru," zasnila se a zadívala se na odraz svého manžela v zrcadle. „Co myslíš?"

„Nepochybně ano," zamumlal nepřesvědčivě, nechtěl v ní podporovat falešné naděje. „Zítra se při zahajování Turnaje přesvědčíš."

„Můžeš jet se mnou," navrhla, odložila župan a vlezla si do postele. „Beztak nás jede nakonec víc, než je opravdu nutné."

„Čeká mě hromada papírování," povzdychl si. „Budeš tam mít Lolu."

„Ano, to je pravda. Konečně si vybrala svého mentora," vzpomněla si Emily, když zhasínala lampičku. „Harry mi poslal před pár hodinami sovu, je trochu znepokojený."

„Ano? A koho?" zajímal se Viktor. Celá rodina jí pomáhala vybírat toho správného kouzelníka, od kterého se mohla učit. Většina jí doporučovala právě Harryho.

„Popravdě to jméno mi nic neříká, vůbec nevím, kde ho vyhrabala," zachmuřila se. „Nějaký Tarkovskij, tuším."

„Tarkovskij?" zopakoval nevěřícně. „Víš to jistě?"

„No ano," zamračila se. „Proč? Ty ho znáš?"

Viktor odložil noviny a nevěřícně zíral do prázdna.

„Viktore?" oslovila ho zmateně. „Co se děje?"

„Andrej Tarkovskij mě navštívil před deseti lety, tady doma, na Loliny narozeniny, vzpomínáš?" zašeptal horlivě.

„Je to dávno," kroutila Emily hlavou a lovila v paměti.

„Andrej je mladší bratr Alexe," vysvětlil.

Alex Tarkovskij. Vlkodlak, který jim pomáhal vysvobodit Siriuse z Voldemortova zajetí a padl v boji proti upírům. Viktorův přítel a Tánin partner.

„Co o něm víš?" zeptala se Emily zachmuřeně.

„Nic dobrého," připustil Viktor neochotně.

****

Byla to malá temná místnost. Studená voda stékala po cihlových stěnách. Ve stínu se krčila postava, muž, vysoký asi metr osmdesát. Klidně stál a pozoroval schouleného člověka u svých nohou. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla rusovlasá žena.

„Nesu vám zprávu, pane," poslušně se poklonila.

„Mluv," vyzval ji stroze, aniž by se k ní otočil tváří.

„Andrej Tarkovskij je zpátky tady v Anglii. Vrátil se před několika dny," její hlas zněl ustrašeně.

„Tarkovskij?" vyslovil to jméno jako nadávku. „Co tady chce?"

„Nikdo nemá tušení," zašeptala a litovala, že se rozhodla o tu zprávu podělit se svým pánem zrovna ona.

„Ten parchant," zavrčel vztekle a praštil pěstí do zdi. Několik cihel popraskalo a prach z nich se snesl k zemi.

„Okamžitě všechny svolej! Ten bastard se odtud nesmí dostat. Rozhodně ne živý."

„Jistě," přitakala a spěšně zmizela.

Michael Blanchard shlédl znovu na postavu ležící u jeho nohou. Pak se rychlým pohybem, sotva zaznamenatelným lidskému oku, na osobu vrhl a svými špičáky jí roztrhl hrdlo.