1. května 1998, Prasinky

Pod postelí se krčila malá holčička, určitě byla v prvním ročníku. Třela si uplakané oči, a když spatřila přes slzy Emily, přidušeně vypískla a stáhla se dál pod postel.

„Neboj se, já ti neublížím," usmála se na ni Emily. „Jakpak se jmenuješ?"

Holčička neodpověděla, dál vzlykala a v ruce žmoulala rukáv od pyžama.

„Copak nevíš, že jsme odvedli všechny do bezpečí? Proč ses nedržela kamarádů?"

„Já nemám kamarády," zašeptala dívenka a upřela na ni velké oči. „Ty taky nemáš kamarády."

„Nemám?" nadhodila Emily, jako by si tohoto faktu nebyla vědoma. Bylo kruté, slyšet to od malé holky.

„Všichni se tě bojí," řekla holčička, „kvůli Ty-víš-komu."

„To máš pravdu," připustila, „ale já nejsem jako on. Ty se mě taky bojíš?"

Dívka zavrtěla hlavou.

„Jakpak se jmenuješ?"

„Violet Adlerová."

„Tak pojď, Violet," natáhla Emily ruku pod postel. „Odvedeme tě k mámě a tátovi, jo?"

****

Současnost, 1. května 2020, Odbor záhad

Emily udělala několik rychlých kroků vpřed a zastavila se. Cloumal jí vztek. Erin bez hnutí její počínání pozorovala. Mozkomorové kolem ní tiše kroužili jako stráž. Jediné, co přerušovalo mrtvolné ticho, bylo jejich zlověstné chrčení a Anthonyho přerývavý dech.

„Zachránila jsem ti život!" prohlásila Emily nevěřícně.

Erin se blýsklo v očích a zvědavě naklonila hlavu na stranu, jako by si prohlížela nějaký zajímavý předmět. „Což se ukázalo jako tvá osudová chyba, nemám pravdu?"

„Ale proč? Proč tohle děláš, Erin?" ozvala se tentokrát Laura klečící u bezvládného Balea. „Co tak strašlivého jsme ti provedly, že se nám mstíš?"

„Vy dvě?" probodla je opovržlivým pohledem plným odporu. „Nic. V tom je vaše omezenost, copak jste to ještě nepochopily? Svět se netočí jen kolem vás dvou. Nikdy jste se ani na kratičký okamžik nezamyslely nad tím, co všechno vaše rodina způsobila?"

Emily se rozhodla zkusit jinou taktiku. „Co po nás vlastně chceš? O co ti jde?"

„Možná jste si zvykly, že se vám celý svět podřizuje," prohodila lhostejně, „ale já nemám v úmyslu vám sdělovat cokoliv ze svých plánů."

Emily pevně sevřela prsty kolem své hůlky. Byla přesvědčená, že Erin každý její sebemenší pohyb sleduje – a taky měla pravdu.

„Nedoporučovala bych vám, abyste se o cokoliv pokoušely," obdařila je jízlivým úšklebkem. „Tohle je moje hra a hrajeme podle mých pravidel, takže tu hůlku zase skloňte, paní ministryně," dodala posměšně. „Oh, omlouvám se, já zapomněla. Tou už vlastně nejsi, jaká škoda."

„O co ti jde, Erin?" nenechala se Laura vyvést z míry a upoutala její pozornost zase na sebe ve víře, že Emily poskytne dostatek času. „Chceš nás vyštvat z ministerstva? Chceš nás zabít? Proč jsi to neudělala dávno?"

„Vy dvě jste mi k ničemu," založila si ruce na hrudi. „Nejste ani na začátku tohoto příběhu. Stojíte jen uprostřed, jako pomocná kolečka v složitém mechanismu hodinového strojku."

Anthony zasténal a ztichl. Laura přiložila zakrvácené prsty na jeho krk. Ještě stále cítila slabý pulz. Zvedla uslzené oči zpátky k Erin, která ji s nezájmem sledovala.

„Děláš to kvůli Nikolaos," zašeptala. „Chceš získat její moc."

Erin se ušklíbla, ale neodpověděla. Shlížela na obě sestry s viditelným odporem, těžko v té ženě plné hněvu hledaly ono malé děvče, co kdysi poznaly.

„Pak bys měla vědět, že Lola nic takového neudělá," varovala ji Laura. „Tvůj plán selže. Raději by zemřela, než aby ti svou moc předala."

„Já vím," přitakala Erin klidně. „Proto jsem se pojistila. V tuhle chvíli moji lidé drží Eileen, Remuse a Reguluse na bezpečném místě. A pokud jde všechno podle plánu, Edward se k nim za krátkou chvíli přidá. Myslím, že Nikolaos si velmi ochotně vyslechne moji nabídku, když budu těm malým spratkům držet nůž u krku."

„Ty prolhaná svině!" Emily se přestala ovládat a impulzivně vyrazila k ní. Erin mávnutím ruky pokynula mozkomorům, kteří se rozlétli vpřed. Jeden z nich před Emily rozevřel odporná ústa, z nichž vyšel chroptivý zvuk, ze kterého tuhla krev v žilách. Emily, ochromená tou neviditelnou silou vzbuzující nejčistší strach, zůstala stát jako přikovaná na místě. Mozkomor k ví vztáhl strupovitou ruku, aby si ji přitáhl blíž a mohl jí věnovat jeden ze svých polibků.

„Expecto patronum!"

Z Lauřiny hůlky vylétl stříbrný pes přímo proti mozkomorům a rozehnal je. Všechna stvoření se stáhla zpátky k Erin, která se vzápětí rozesmála vysokým ledovým smíchem. Emily se konečně dokázala nadechnout a nabrala zhluboka čerstvý vzduch do plic. Lauřin patron zůstal stát po jejím boku.

„Přiznám se, že jsem si pohrávala s myšlenkou, že vás dvě zabiju a nechám si jen ty vaše podivínské děti," protáhla. „Ale nebyla by to taková legrace, no ne? Jak se ukázalo nejen za zdmi Azkabanu se ukrývají lidé, kterým vy dvě ležíte v žaludku. Tak proč nespojit síly a nepředhodit vás dvě hladovému davu, zatímco já si můžu nerušeně dělat, co chci?"

Obě sestry na ni zůstaly šokovaně zírat, jako by si nebyly jisté, jestli se doopravdy nezbláznila.

„Jak se asi Regulus a Remus, maminčini mazánci, zachovají, až se dozví, že je jejich milovaná matka mrtvá?" nadhodila. „Řekla bych, že budou pěkně zuřit, nemám pravdu? A jak všichni víme, vztek a strach jejich schopnosti ještě umocňují. A to si nenechám ujít."

V okamžiku, kdy si užívala svého triumfu, Emily zprudka švihla hůlkou a Odbor záhad proťal záblesk zeleného světla. Smrtící kletba si našla skulinku mezi mozkomory a mířila přímo k Erin. Stalo se to tak rychle, že čarodějka ani nestačila pozvednout svou hůlku. Paprsek ji zasáhl přímo do hrudi, ale namísto toho, aby do ní narazil, prolétl skrz a roztříštil se o zeď za jejími zády. Erin na Emily upřela pichlavý pohled překypující opovržením.

„Snad jste si nemyslely, že to bude takhle snadné... je smutné, jak mě podceňujete," řekla ledově. „Zatímco si tu povídáte s mým přeludem, zatímco tady nebohý Bale vydechl naposled, tam nahoře probíhá vzpoura. Je tak snadné rozbít křehký mír a zažehnout válku, nemyslíte?"

Erin dala pokyn mozkomorům, kteří kolem sester utvořili kruh.

„Tam nahoře budou umírat lidé a všichni zemřou jenom vůli vám," ujistila je. „Můžete na ně myslet, nebo můžete myslet na svoje děti, které držím v hrsti, zatímco budete uvězněné tady dole s mozkomory. Všichni přece víme, co jim chutná nejvíc."

„Jsi blázen," osopila se na ni Laura nevěřícně.

Erin se zlostně blýsklo v očích. „Nikdy," sykla chladně, „nikdy mi neříkej, že jsem blázen. Celý život jsem poslouchala řeči o tom, že jsem blázen!"

Její vysoký hlas se odrážel od stěn. „To přece není možné, Violet," napodobovala zřejmě nějaký známý hlas z dětství. „Musela ses splést. Mrtví přece jen tak nevstávají z hrobu, Violet. JÁ VÍM, CO JSEM VIDĚLA!"

Mozkomorové se neklidně stáhli o něco blíž. Lauřin patron pomalu vyprchal.

„Ráda bych přihlížela tomu, jak budete umírat," prohlásila zase o něco klidnější. „Avšak mám toho ještě hodně na práci. Sbohem, dámy," dodala a s těmi slovy se její přízrak rozplynul v černý dým. Najednou už nebyl nikdo, kdo mi mozkomorům bránil v útoku.

„Expecto patronum!" vykřikly svorně a jejich patroni se vrhli proti bývalým azkabanským strážným.

„Co to, zatraceně, bylo?" vzpamatovala se Emily jako první.

„Viděla zemřít Severuse," vyhrkla Laura překvapeně, „viděla ho zemřít, a pak se zase vrátil bez vysvětlení," připomněla jí. „Jak jsem mohla být tak pitomá, proč jsme jí nevymazaly paměť?"

„Nemůže přeci vědět, že jsi uzavřela dohodu se Smrtí," pochybovala Emily. „Neví, jak se Severusovi podařilo vrátit."

„Co když si myslí, že to dokáže Nikolaos?" nadhodila Laura. „Co když si myslí, že ona svou mocí umí přivést mrtvé zpátky?"

„A umí?" doplnila ji Emily vzápětí.

Její otázka se vznášela ve vzduchu dostatečně dlouho na to, aby o odpovědi obě začaly pochybovat.

„Musíme se odtud dostat," rozhodla Laura a sklonila se znovu k Baleovi. „Musíme dostat Anthonyho do bezpečí, ještě je čas," znovu prsty nahmatala tep. S každým úderem srdce slábl.

„Jestli jsme tu podle ní v pasti.... Expecto patronum!" vyslala Emily další zaklínadlo. „Pak se k Mungovi nedostaneme včas."

Laura horečnatě přemýšlela a nespouštěla přitom z Tonyho oči. Byla to její chyba. Jestli zemře, může za to jenom ona, nikdo jiný. Neměla si ho pouštět k tělu, neměla mu dovolit, aby se do čehokoliv z toho zapletl.

„Mám řešení," prohlásila najednou, jako by v té nekonečné temnotě našla plamínek naděje. „Musíš mi s ním pomoct, musíme ho přesunout."

Emily se nevyptávala – jednala stejně jako tolikrát v minulosti, kdy jedna na druhou spoléhaly jako na svou prodlouženou ruku. Byly jako jedno tělo a jedna mysl.

Emily mávla hůlkou poslala svého patrona v podobě draka proti mozkomorům, aby je zatlačil co nejvíce do kouta. Mezitím přeběhla ke dveřím a pokoušela se prolomit zámek. Laura mávnutím hůlky vyčarovala provizorní obvazy okolo Anthonyho ran. Kousek gázy okamžitě smáčela další krev. Vyčarovala nosítka a zvedla ho ze země. Emily marně zkoušela jedno zaklínadlo za druhým, ale dveře nepolevovaly. Erin zřejmě použila jeden z bezpečnostních zámků.

„Tohle je sice proti pravidlům," zamumlala si Emily pod nos, „ale už to není moje zodpovědnost."

Přiložila ruku na kliku a z konečků prstů jí vytrysklo pět drobných plamínků. Oheň se začal rozšiřovat do všech stran a dveře okamžitě vzplály. Emily ustoupila stranou, roztáhla dlaň a mohutný vítr se opřel do dveří. Rozžhavené dřevo okamžitě polevilo a dveře se rozlétly dokořán. Emily vyběhla ven, následovaná Laurou s očarovanými nosítky.

„Vlevo, musíme dolů," nasměrovala ji Laura ke kruhovité místnosti plné dveří.

Běžely tak rychle, jak jim to levitující nosítka dovolovala. Prošly bez zaváhání kulatou místností a ocitly se v místnosti připomínající laboratoř. Laura hůlkou navedla nosítka s bezvládným Baleem na vysoký dřevěný stůl.

„Pokoušej se zastavit to krvácení!" křikla na Emily přes rameno a rozběhla se k jedné z vysokých skříní v rohu a začala se v ní přehrabovat.

„Vulnera Sanentur!" opakovala Emily zaklínadlo. „Vulnera Sanentur!"

Krev z jeho ran jí však odkapávala k nohám.

Laura konečně našla to, co hledala. Popadla krabici do podpaží, přeběhla k další skříni, rozrazila dveře a mávla hůlkou.

„Accio vzorek 1998!"

Police plné zazátkovaných zkumavek jedna vylétla a přistála jí v dlani. Doklopýtala k Emily a rozložila všechny věci na stůl.

„Co chceš dělat?" zeptala se Emily.

„Vyhrň mu rukáv nad paži," přikázala jí. Pak otevřela krabici a vytáhla pomůcky k odběru krve. Nejdříve rozmotala transfuzní převodovou soupravu, vytáhla stříkačku a začala připravovat vzorek krve.

„Lauro...?" oslovila ji Emily nechápavě.

Sestra jí neodpovídala, příliš se soustředila na svou práci. Ruce měla klidné a bez zaváhání vpíchla jehlu Anthonymu přímo do žíly. Chvíli obě oněměle pozorovaly, jak si krev ze zkumavky hledá cestu do jeho krevního oběhu.

„Lolina krev," vysvětlila Laura tiše, „měla by mu pomoct zastavit krvácení. Není jí dostatek, ale je to jediná špetka magie, která by mohla fungovat."

Emily chápavě přikývla. Když poslední kapka krve ze zkumavky vtekla do jeho žil, Laura dlouho neváhala a jehlu zase vytáhla. Krvácení skutečně na malý okamžik ustalo.

„Co teď?"

„Teď ho musíme dát k ledu," rozhodla Laura.

„Cože?"

Než Emily stačila jakkoliv zareagovat, Laura se vší silou opřela do Baleova těla a to se překulilo na bok.

„Tak mi pomoz!" požádala sestru.

Společnými silami do něj strčily, Anthony se překulil ze stolu dolů a spadnul rovnou do podlouhlé nádrže uprostřed místnosti plné zvláštně světélkující tekutiny. Z nádrže se však neozvalo žádné šplouchnutí, ani kapka nevyšplíchla ven. Anthonyho tělo poklidně kleslo pár palců pod hladinu a zůstalo se nehybně vznášet.

„Tohle nám dá asi osmačtyřicet hodin," vysvětlila Laura. „Během té doby budou v jeho těle zastavené veškeré fyziologické procesy, jako by skutečně zamrzl v okamžiku. U Munga ten roztok používají, když se jim nedaří diagnostikovat nemoc nebo zastavit sílící symptomy..."

Emily přikývla. „Potřebujeme plán," řekla. „Musíme najít zbytek rodiny, ale zároveň nemůžu nechat ministerstvo napospas nějaké pomatené ženské. Linwood mi mohl zabrat kancelář, ale tohle jsou pořád moji lidé, za které nesu odpovědnost."

„Seženeme Harryho a ten kontaktuje Lolu," rozhodla Laura. „Nevím, kam mohla jít, ale nesmí se k ní dostat. Ty můžeš zůstat tady a převzít znovu ministerstvo."

„Bertie je na cestě do Azkabanu, takže musíme spoléhat na to, že společně s Viktorem a Tarkovským ohlídají Edwarda," přiznala Emily zkroušeně a potlačovala nutkání se k nim připojit. „Musíme varovat mámu a tátu. Je možné, že jde i po nich a nikdo s nimi nezůstal."

„Zatraceně!" ulevila si Laura vztekle a praštila pěstí do stolu, až se nádoby na něm zachvěly. „Je to moje vina, já Erin najala. Já jsem jí dovolila, aby se nám dostala pod kůži."

„Ne, je to moje vina," odtušila Emily chladně. „Já jí zachránila kdysi život."

****

„Abe! Zatraceně, Albusi! Tak počkej, slyšíš? Albusi Severusi Pottere!"

Rose svého klopýtajícího bratrance na kraji školních pozemků popadla za triko a přinutila ho, aby se zastavil.

„O co tady jde?" vyjela na něj ostře. „Kde je Eileen? Co se jí stalo?"

„Hamish MacFarlan ji unesl!" vyštěkl Abe nepřítomně, vytrhl se jí ze sevření a rozběhl se směrem k Prasinkám. Nikde nebylo vidět živou duši, která by jim mohla pomoct.

„Hamish MacFarlan?" zopakovala Rose pochybovačně a pospíchala za ním.

„Chtěl trofej pro sebe?" zažertoval Scorpius suše.

„Protože je to magor, jasný?" rozhodil Abe rukama. „Já nevím, Rose. Někdo se jim pokouší ublížit, celé jejich rodině. Ten útok na Emily, Edwardův soud a napadení u nich doma, Tarkovského proces... to všechno spolu souvisí. Je to útok namíření na Blackovy. Slyšeli jste strejdu Nevilla, v Londýně je chaos, ministerstvo padlo..."

„Myslíš, že ji unesli kvůli její moci?" zašeptala Rose otřeseně. „Kdo o ní ví?"

„Moci?" povytáhl Scorpius obočí. „O čem to mluvíte?"

Ani jeden se mu však nenamáhal odpovědět. „Já nevím, Rose," přiznal Albus. „Ale je to velmi pravděpodobné, musíme se odsud dostat a spojit se s mým tátou, nebo někým od Blackových..."

Byli skoro na kraji vesnice, když proti nim vyšel zpoza jednoho z domů Teddy. Nejdřív se na trojici zadíval upřímně překvapeně, jako by ho záškoláctví pobavilo, ale vzápětí mu obličej ztuhl napětím.

„Co se stalo?" udeřil na ně okamžitě, když se střetli.

„Hamish MacFarlan unesl Eileen," vychrlil ze sebe Albus. „Někdo zaútočil na školu, napadli Snapea."

„A kde jsou teď?"

„Zmizeli," přidala se Rose. „Jsou pryč, ale McGonagallová posiluje zabezpečení hradu a kontaktovala ministerstvo."

„A dvojčata?" přerušil ji Teddy okamžitě. „Viděli jste někdo Reguluse s Remusem?"

Všichni tři si vyměnili nechápavé pohledy. Pokoušeli se rozvzpomenout, jestli chlapci zůstali ve škole.

„Nejsou tam," vyhrkl najednou Scorpius. „Seděli vedle mě celou snídani, ale vypařili se ještě dřív, než došlo k tomu útoku. Já... myslel jsem, že šli prostě spát nebo tak..."

„Takže je to pravda?" obrátil se Abe na Teddyho. „Někdo se jim pokouší ublížit?"

Teddy zaváhal. „Měli byste se vrátit do školy, já se o to postarám. Budete tam ve větším bezpečí, pošleme posily z ministerstva a –"

„Na to ti kašlu!" skočil mu Albus ostře do řeči. „Nevracím se do školy, chci najít Eileen!"

„Abe, kdyby tvůj táta věděl –"

„Je mi osmnáct," odsekl nahněvaně. „A můj táta je ten poslední, kdo by mi měl kázat o morálce, porušování školního řádu a nesmyslných útěcích ze školy pro záchranu někoho jiného!"

Teddy se s ním nehodlal dál přít – každá další minuta, o kterou přišli, mohla být klíčová.

„Jdu rovnou na ministerstvo, mám se tam setkat za okamžik s Lolou," prohlásil klidně, „jestli chcete jít se mnou, bránit vám nebudu."

Albus bez zaváhání přikývl. Rose se tázavě zadívala na Scorpiuse, ale ten jí místo odpovědi silně stiskl ruku.

„Great Scotland Yard," mrkl na ně Teddy a v další vteřině se přemístil. Všichni tři ho následovali.

Během okamžiku se čtveřice objevila nedaleko londýnské tepny Whitehall. Hodiny ukazovaly několik minut po poledni, ale nebe nad městem bylo zatažené a připomínalo počínající noc. Navzdory tomu Londýn žil svým obvyklým tempem. Černé taxíky a dvoupatrové autobusy brázdily cesty stejně samozřejmě jako davy pospíchajících mudlů a okouzlených turistů, kteří svému okolí nevěnovali patřičnou pozornost.

„Budeme muset použít vchod pro návštěvníky," vysvětlil Teddy a zamířili společně k nejbližší červené telefonní budce. Sotva se jim dovnitř podařilo společně vmáčknout, Teddy zvedl sluchátko a vytočil číslo 62442.

ozval se ženský hlas ze sluchátka.

Teddy zavěsil a zkusil vytočit číslo znovu. „Ministerstvo kouzel je v dočasné době návštěvníkům nepřístupné."

„Tak zkusíme vchod pro zaměstnance," navrhla Rose.

Společně se připojili k davu lidí a propletli se k veřejným záchodům v nedaleké uličce. Už zpovzdálí však pochopili, že ani tudy cesta nevede. Teddy spozoroval několik opodál stojících kouzelníků, kteří si nedůvěřivě prohlíželi každého, kdo se k utajenému vchodu jenom přiblížil. Neexistovala šance, že by dovnitř nepozorovaně prošel s třemi studenty, obzvlášť jestli na ministerstvu skutečně probíhal převrat. Řešení celé situace přišlo zcela nečekaně.

Z davu proti nim se najednou vynořila postava: Lola s kápí přes hlavu. Pohybovala se jako lehký vánek.

„Pojďte se mnou," sykla koutkem úst.

Uchopila Teddyho za nadloktí a zatáhla ho stranou.

****

„Do hajzlu."

Andrej se ani nenamáhal, aby na to Edwardovi jakkoliv odpověděl. Sám v tu chvíli nenacházel výstižnější výraz celé jejich situace. Za dveřmi podle všeho probíhala vězeňská vzpoura. V chodbě se pohybovalo několik otrhaných čarodějů a čarodějek, bezduše bloudících tam a zpátky, ale v dálce bylo vidět několik podezřele organizovaných bystrozorů, kterým zřejmě uprchlí vězni nedělali žádnou starost. Mířili rovnou na jejich oddělení, aniž by se nad uprchlíky pozastavovali. Andrej si domyslel, že vyvolaná vzpoura a chaos vznikli na odlákání pozornosti a zahlazení stop. Šli si pro Edwarda, o tom nebylo pochyb.

„Tak jo, prostrč ruku skrz a otevři," poručil mu Andrej drsně.

„Zbláznil jste se?" vyjekl Edward, ale přesto si vykasal rukáv košile. Dveře z jejich strany neměly kliku. Pravděpodobnost, že budou z druhé strany odemčené, byla malá, ale jiná cesta ven nevedla. „Chcete jim nakráčet pod nos?"

„Chceš sedět na zadku a čekat?"

Edward bez odmlouvání protáhl ruku skrze dveře a nahmatal z druhé strany kliku. Prsty mu po ní na první pokus sklouzly, ale podruhé už měl větší štěstí. Zabral vší silou a dveře se skutečně otevřely. Vytáhl ruku ven a celé zápěstí měl pohmožděné a plné dřevěných třísek a krvácejících ran. Osvobození z cel ho stálo tolik energie, že se nedokázal na svou moc soustředit a ztrácel nad ní kontrolu. Jeho ruka vypadala, jako by skutečně hrubou silou prošla skrz tlusté dřevo.

„Pohyb," popostrčil ho Andrej ven, „a zkus splynout s tou chátrou."

Sám s tím neměl nejmenší problém – po čase stráveném za mřížemi vypadal zuboženě jako ostatní, ale Edward působil jako naleštěný kousek skla mezi černým uhlím. S hlavami sklopenými se připojili k davu.

„Kterým směrem?" zeptal se Tarkovskij věcně.

Edward se nenápadně rozhlédl. Znal Azkaban lépe než většina smrtelníků, koneckonců tu nebyl zavřený poprvé a občas ho sem Viktor brával, když byl malý a chtěl mu uštědřit výchovnou lekci. Přesto mu orientace v prostoru chvíli trvala.

„Na konci chodby vlevo, pak po schodišti nahoru," odpověděl mu.

Edward si přál rychle splynout s davem, aniž by si jich někdo příliš všímal, avšak cesta k Viktorově kanceláři vedla skrz oddělení s odsouzenci k doživotním trestům. A jak se ukázalo, někteří z nich už tak docela za mřížemi nepobývali. Jak dav rozzuřených vězňů postupoval vpřed, otvíral jednu celu za druhou a pouštěl vězně ven. Veškeré zabezpečení zkolabovalo.

Andrej uchopil Edwarda za paži, aby se jeden druhému neztratili. Kouzelníci vykřikovali hesla o konci ministerstva a o počínající revoluci. Nechtěl si ani domýšlet, jak bude místo vypadat, až se jim dostanou do rukou jejich hůlky.

„Tak vylezte ven!" zahřměl bystrozor Saxon stojící na opačném konci chodby, kam směřovali. Mávl hůlkou a další mříže se odsunuly stranou. Vzápětí se ven na světlo vypotácel otrhaný muž s výrazem šílence. „Vylezte ven ze svých děr! Pojďte si pro svobodu, která vám náleží!"

Dav se posunul kupředu. Andrej s Edwardem se řítili s ním, jejich kroky se odrážely od stěn a stropu chodby.

„Hej, vy tam!" zaslechli za zády, ale namísto toho, aby se zastavili, pokračovali rychle dál. Vráželi jeden do druhého, nad hlavami jim prolétlo několik paprsků světla.

„Doufám, že umíš běžet rychle," houkl Andrej na Edwarda.

Jako na povel se oba rozběhli kupředu. Od dveří na konci chodby je dělilo posledních pár kroků, když Edwardovi vstoupil do cesty Saxon. Ed se překvapeně zarazil uprostřed pohybu, ale než stačit bystrozor vůbec pozvednout hůlku, Andrej se rozmáchl a uštědřil mu silnou ránu do čelisti. Čaroděj se skácel k zemi, a ještě než dopadl, Edward ho hbitě přeskočil a pospíchali dál.

Prošli dveřmi a dali se vlevo směrem ke schodišti. Bystrozorové a několik vězňů jim bylo v patách.

„Co jim trochu přitopit?" navrhl Andrej.

„Jestli je s váma bystrozorský výcvik jenom o porušování pravidel, už chápu, co se na tom Lole tak líbí," zašklebil se Edward navzdory situaci a mávnutím ruky za svými zády rozdělal oheň.

Několik mužů se mu podařilo zaskočit a před sílou plamenů sotva stačili couvnout, jiní se pokoušeli projít skrz.

Andrej s Edwardem doběhli na úpatí točitého schodiště a vyrazili bez váhání směrem vzhůru. Výkřiky za jejich zády na malý okamžik utichly. Zdálo se, že přeci jen své pronásledovatele o něco málo zdrželi. Edward se pokoušel nemyslet na žluč, která mu s každým krokem stoupala do krku. Potřeboval si odpočinout, ale adrenalin v krvi mu nedovoloval zastavit.

Než si uvědomili, že neslyší jen ozvěnu svých kroků, ale nějaké další dunivé zvuky, vyřítili se proti nim seshora dva čarodějové. Jeden z nich vrazil přímo do Andreje. Ztratili rovnováhu a zaklínění jeden do druhého začali padat dolů. Edward stačit uskočit stranou ve chvíli, kdy kolem něj prolétli, když ho druhý muž popadl za límec. Ed se mu hbitě vysmekl a zuřivým kopáním kolem sebe mu vyrazil hůlku z ruky. Čaroděj se však nenechal zastrašit a chytil ho pod krkem, až zůstal stát jen na špičkách.

Andrej zprudka narazil zády o hranu schodu a před očima se mu na okamžik zatmělo. Když znovu mrkl, svět okolo něj se roztančil. Ležel na zádech hlavou dolů, a stačil ji zvednout právě v okamžiku, kdy se ho muž klečící nad ním pokoušel udeřit do obličeje.

Cukl stranou, ale přesto mu silná pěst narazila do levého spánku. Na malý okamžik měl před očima zase nekonečnou tmu, nicméně dávno se naučil v boji nespoléhat jen na zrak. Praštil v nestřeženou chvíli útočníka pěstí do žaludku, až se prohnul v zádech. Podařilo se mu ho odkulit stranou a vyškrábat se na nohy jedním hbitým vyšvihnutím, jenže čaroděj byl rychlejší, skočil mu na záda a ovinul mu paži kolem krku. Andrej se vztyčil a rval tělo silou dozadu tak dlouho, až se oba zhroutili na zem, a tak se od sebe zase odtrhli. Tarkovskij, poháněný adrenalinem, byl na nohou jako první. Popadl čaroděje za hábit oběma rukama, máchl zprudka hlavou a čelem ho praštil do obličeje. Slyšel zřetelné křupnutí, jak mu zlomil nos. Pak ho pravačkou pustil a začal bušit sevřenou pěstí, dokud prokazatelně neztratil vědomí.

I Edward tou dobou nebyl daleko od mdlob. Marně lapal po vzduchu a vzpouzel se, ale čaroděj ho pevně svíral paží okolo krku a stoupal s ním po schodech vzhůru ve snaze ho odvléct někam pryč.

Najednou sevření povolilo a čaroděj vydal z hrdla bolestný výkřik. Edward se mu vysmekl a přimáčkl se zády ke kamenné zdi ve chvíli, kdy útočník přepadl před zábradlí a zmizel v několikametrové propasti.

Zpoza rohu se vynořil Viktor. Od ucha k ústům se mu táhla nepěkná klikatá řezná rána, jinak vypadal, že je v pořádku. Úlevně vydechl, když spatřil svého syna.

„Tati!"

Viktor ho krátce objal kolem ramen. „Právě jsem na cestě k vám, ale trvá mi to déle, než jsem předpokládal," řekl na vysvětlenou.

Andrej se k nim připojil. „Nějak se vám to tu vymklo z ruky," neodpustil si jízlivou poznámku. „Snad nevadí, že jsme si dovolili opustit svoje cely."

Viktor se ušklíbl. „Právě naopak, nejvyšší čas. Mám něco, co je vaše," zajel rukou ho kapsy a vytáhl jejich hůlky.

„To se bude hodit," ujistil ho Edward sarkasticky. „Jaký je plán?"

„Vypadnout?" navrhl Andrej prozíravě. S hůlkou v ruce se po dlouhé době zase cítil jako člověk.

„Vy dva musíte zmizet," rozhodl Viktor. „Já musím nahnat ty krysy zpátky dovnitř. Nikdo z nich nesmí opustit ostrov."

„Ani jeden z těch plánů se mi nelíbí," zamumlal Edward do ticha.

****

Nikoloas si vyslechla zprávy z Bradavic s divoce bušícím srdcem. Představa, že se dostali k Eileen a dvojčatům, ji dokonale ochromila. Všechno se jim začalo sypat pod rukama příliš rychle. Zachvátila ji panika, ale pokoušela se logicky uvažovat. Když zaútočili na jejich dům, nikomu se Salazorovou mocí neublížili, nechtěli je zabít. Ať jim šlo o cokoliv, potřebovali je živé. Edward byl v Azkabanu a ona byla stále tady. Ještě je nemají všechny. Ještě je čas.

„Musíme se dostat na ministerstvo jinudy," rozhodla Lola, když zvážila všechny možnosti. „Máma ani teta Emily ještě neodešly, jsou někde uvnitř, musím s nimi mluvit, nevím, kde začít hledat, nevím..."

„V pořádku," Teddy jí položil ruku na rameno a povzbudivě se usmál. „Najdeme je, ano? Nadechni se."

Lola přikývla a opravdu se zhluboka nadechla, aby se jí zklidnil tep. „Vy tři s námi nemůžete," namítla rázně při pohledu na bradavické sedmáky.

„Děláš si legraci?" vyjel na ni Abe ostře. „Eileen je v nebezpečí!"

„Harry by mě přerazil, kdyby věděl, že tu jsi!" odsekla nekompromisně.

„Je mi osmnáct!"

„A chováš se jako malej," vrátila mu. „Nebudu za vás přebírat zodpovědnost."

„To taky nemusíš," ujistil ji Scorpius, „jsme svéprávní dost."

„Chceme pomoct," přidala se Rose. „Každá hůlka se může hodit."

„V pěti se na ministerstvo nedostaneme," namítl Teddy pragmaticky. „Já můžu projít na zaměstnanecký průkaz, ale jak bych dostal dovnitř nepozorovaně vás, to vážně nevím."

„Co kdybyste na nás počkali někde v bezpečí?" navrhla jim Lola kompromis. „Někde, kde budete v centru dění, ale nevzbudíte příliš pozornosti?"

„Příčná ulice," napadlo Rose. „Můžeme počkat u nás...ale ne, táta by mě zabil, kdyby mě viděl," dodala zkroušeně a skousla si obavami ret.

„Tak Děravý kotel," navrhl Abe. „Splyneme s davem."

„Skvělý nápad," přikývla Lola. „Sejdeme se v Děravém kotli za hodinu. Platí?"

Trojice přikývla, a pak se společně přemístili pryč. Lola s Teddym v úzké uličce osaměli.

„Nemáš v plánu je brát s sebou, co?" nadhodil Teddy tiše.

Lola si povzdychla. „Nemám tušení, čemu budeme čelit, Teddy. Kdybych mohla, nebrala bych s sebou ani tebe."

Teddy se shovívavě usmál. Objal ji rukama kolem ramen a na zlomek vteřiny k sobě přitiskli svá čela, jako to dělávali, když byli ještě dětmi. Potřebovali si dodat odvahy.

„Společně?" zeptal se s notnou dávkou obav v hlase.

„Společně," souhlasila Lola stejně nejistě.

„Fajn," přikývl. „Já půjdu vchodem pro zaměstnance, ale na tebe nejspíš čekají. Musíš najít jinou cestu."

Lola se krátce zamyslela a zapátrala v paměti. „Co odpadní kanály?"

Teddy se ušklíbl. O tomhle způsobu, jak proniknout do budovy, věděl málokdo. Harry jim ono tajemství před časem svěřil. Ministerstvo pracovalo na dodatečném zabezpečení, ale nepostupovalo dostatečně rychle. Nedařilo se jim zasahovat do podoby londýnských odpadních cest tak, aby nevzbudili pozornost u mudlů, a tak některé zůstávaly přístupné. Byla to jejich jediná šance.

„Jestli se nebojíš krys," nadhodil Teddy a zadíval se na hodinky na svém zápěstí. „Je čtvrt na jednu. Tobě zabere cesta nějaký čas. Sejdeme se v jednu u výtahů?"

„Pokud je nehlídají," přitakala.

„Hodně štěstí," popřál jí a zamířil znovu k veřejným záchodům.

„Uvidíme se za chvíli," zvolala za ním tiše. Počkala, dokud jí nezmizel z očí, pak přešla k nedalekému kanálu. Mávnutím hůlky odstranila těžký poklop stranou a zadívala se do nepropustné tmy. Znala přívětivější místa, přesto se bez zaváhání spustila dolů a doskočila rovnou do stojaté vody.

„Lumos!"

V kanálech to odporně páchlo. Kolem ní nebylo nic než úzká šachta, kterou se spustila. Musela si kleknout na všechny čtyři, skousla hůlku mezi zuby a vydala se kupředu. Bažinatá voda jí místy sahala až po bradu. Zápach ji štípal v nose i očích a po několika málo minutách se jí zmocňovala nevolnost. Se sebezapřením však pokračovala kanálem tak rychle, jak jenom dokázala. Ruce měla zkřehlé a kolena sedřená do krve. Pokoušela se rozvzpomenout na všechny plány budovy, která znala, aby našla cestu ven co nejrychleji.

Dvakrát špatně zabočila a ocitla se ve slepé uličce. Jednou se prodírala mezi čenichajícími krysami. Potom jí ujely ruce a zřítila se jako po skluzavce dolů. V některých tunelech bylo tak málo místa, že se sotva protáhla. Plazila se jako had. Z té myšlenky se jí udělalo nevolno.

Pokoušela se však zůstat klidná. Nemyslet na to nejhorší. Zbývalo jí posledních pětatřicet hodin života.

Nevěděla, jestli je lepší začít se zoufale smát, nebo jestli má začít plakat. Pravdou bylo, že se začínala cítit otupělá. Jako by už byla jednou nohou pryč. Na druhé straně. Smrt k ní natahovala své ruce. Šmátrala po ní, pokoušela se ji stáhnout do vody, utopit ji a pohltit...

Konečně se objevil záblesk světla. Lola se opatrně vyhoupla na nohy a vzhlédla k poklopu nad svou hlavou. Nasála do nosu čerstvý vzduch, ze kterého se jí v prvním okamžiku zamotala hlava. Zaposlouchala se, ale neslyšela žádný zvuk. Pokud se nemýlila, měla by se nacházet pod skladištěm vedle kantýny dole v atriu. Nadzvedla pomocí hůlky poklop a odsunula ho stranou. Pak se rukama vytáhla nahoru a vysoukala se ven.

Poznala, že je v pasti, když zvedla oči, a do obličeje jí mířilo několik hůlek.

****

Draco ve svém životě zaváhal mnohokrát a stálo ho to příliš. Tentokrát své chyby nemínil opakovat. Dobře si uvědomoval, že nemůže svoji minulost jakkoliv odčinit. Nemůže se tam vrátit a opravit to, co zkazil.

Opustil svoji kancelář, jak nejrychleji dokázal. Zaváhal až před sněhobílou budovou Gringottovic banky. Znamení zla vznášející se na obloze mu způsobovalo téměř fyzickou bolest. Jeho levé předloktí však zůstávalo nečinné, staré jizvy se neozývaly – Voldemort se nemohl vrátit. Neexistoval způsob, jakým by to dokázal. To vědomí ho uklidnilo.

Za jeho zády se téměř vzápětí objevil Bill Weasley. Jeho jindy poklidná a přátelská tvář ztvrdla. Po usměvavém a loajálním šéfovi nebylo ani památky, teď před ním stál bojovník.

„Víš, co se děje?" zeptal se Draca věcně.

Malfoy pocítil úlevu, že ho jeho nadřízený se Znamením zla nespojuje. „Ne," přiznal, „ale ani trochu se mi to nelíbí."

„Právě jsem dostal varování do Harryho z ministerstva," vysvětlil Bill, „Emily odvolali z funkce, vypukl chaos. Nejspíš toho někdo využil."

„Jsou všichni v pořádku?" zajímal se Draco. „Myslím... Blackovi, nemáš o nich zprávy?"

Bill zakroutil hlavou. „Musím...jdu se podívat, co se děje," rozhodl. „Jestli ministerstvo padlo, nemůžeme spoléhat na jejich pomoc."

„Jdu s tebou," přidal se Draco.

Společně se rozběhli na opačnou stranu ulice vstříc neznámým útočníkům. Obyvatele Příčné ulice zachvátila panika. Lidé se přemisťovali, zavírali své krámky a ukrývali se uvnitř domů. Nikdo pořádně nedokázal vysvětlit, co se vlastně děje. Právě míjeli redakci Denního věštce, když jedním z horních pater budovy prolétlo bezvládné lidské tělo.

„U Merlina!" vyjekl Draco šokovaně, když mrtvý muž dopadl rovnou k jejich nohám. Vyděšené mrtvé oči jim hleděly do tváří.

„Moje sestra," zamumlal Bill, „Ginny je určitě v redakci. Musím..."

Ani větu nestačil doříct a zmizel uvnitř. Draco odtrhl zrak od mrtvého právě ve chvíli, kdy se přímo před ním vynořil tucet útočníků. Vypadali jako Smrtijedi. Měli jejich pláště, dokonce i masky. Přeběhl mu mráz po zádech. Než se stačil rozhodnout, který směrem se má vydat, když si ho Smrtijedi všimli.

„Mdloby na tebe!"

„Protego!" stačil se na poslední chvíli bránit štítovým kouzlem.

Rozhlédl se po ulici se hledal něco, co by mu mohlo sloužil jako štít. Jeho možnosti však byly značně omezené.

„Accio kotlíky!"

Z hromady před prodejnou pomůcek na přípravu lektvarů se vznesly dobré dvě desítky kotlíků různých tvarů a velikostí, které se okamžitě rozlétly proti čarodějům. Ty pomalejší kouzelníky zasáhly do hlavy, jiní je hbitě zastavili. Draco využil chvilky nepozornosti a vrhl se na opačnou stranu ulice za dřevěný stánek s kouzly vypěstovanou zeleninou. Jeho nový štít mu však posloužil jen na pár okamžiků. Téměř vzápětí se pozornost několika Smrtijedů obrátila jeho směrem a než se nadál, několik zaklínadel kolem něj roztříštilo stánek na třísky a kusy zeleniny.

„Reducto!"

„Petrificus totalus!" Dracova kletba zasáhla jednoho z čarodějů a srazila ho k zemi. Dopadl pár stop od něj a maska odkryla jeho tvář. Dracovi poskočilo srdce až do krku. Byl to Septimus Jugson, jeden z bývalých Smrtijedů, které nedávno propustili z Azkabanu.

„Opungo!"

Ulicí se rozvířil mohutný vichr a hromada třísek a střepů z vysklených oken se rozlétla Dracovým směrem.

„Immobulus!" pokoušel se bránit, ale přesto ho několik střepů zasáhlo. „Immobulus!"

Smršť suti se na něj nezadržitelně řítila. Draco se poslepu rozběhl podél zdí ve snaze najít nějaký úkryt, když zaslechl, jak na něj někdo volá.

„Pohni sebou, Malfoyi!"

Ron Weasley ho popadl za rukáv a vtáhl do dovnitř svého obchodu. Okamžitě za ním přibouchl dveře a všechny střepy, třísky a kusy kamenů začaly vytrvale narážet do skleněné výplně dveří i výlohy. Nic z toho však pod tíhou kouzel neprasklo.

Draco se sebral ze země a zadíval se na Rona se směsicí vděčnosti a rozpaků. Weasley měl roztržené sako a ze rtu mu odkapávala krev. Zřejmě se s někým porval z bezprostřední blízkosti.

„Bývalí kamarádíčci tě nepozvali na večírek?" prohodil Ron jízlivě.

„Přestal jsem být zvaný v okamžiku, kdy polovina z nich skončila díky mně v Azkabanu," opáčil Draco suše. „Co budeme dělat?"

„Ta ochranná zaklínadla příliš nevydrží," připustil Ron a kývl směrem ven. Sklo ve výloze křuplo a odshora dolů se najednou táhla jako pavučina dlouhá prasklina. „Takže nemáme moc času."

Ze zadní častí obchodu vyběhl George Weasley. „Všichni zákazníci jsou v bezpečí," vysvětlil zadýchaně, „poslal jsem je letaxem pryč. No ne, Draco Malfoy. Nespletl sis stranu?"

Draco staršího z bratrů Weasleyových obdařil nevraživým pohledem. „Nevím, co se venku děje, ale nejspíš to má něco společného s událostmi na ministerstvu."

„Co se stalo na ministerstvu?" vyjekli Ron s Georgem současně.

„Odvolali Emily z funkce ministryně, probíhá tam nějaká revoluce," vysvětlil Draco. „Měli bychom –"

„Hermiona!" vyjekl Ron. „Hermiona je na ministerstvu!"

Bez zaváhání se rozběhl ke dveřím a nedbal toho, kam se řítí.

„Rone!" varoval ho George, ale než stačil bratra zastavit, Ron už byl jednou nohou venku. „Zatraceně, Rone!"

Draco byl podruhé během pár minut ohromený tím, jak spontánně a horkokrevně se Weasleyovi vrhají do nebezpečí. Nemělo smysl otálet, a tak se vydal za nimi.

Ocitli se uprostřed bitvy. Smrtijedů bylo možná o dost víc, ale počty nic neznamenaly, pokud se dokázali bránit s větší vervou.

Příčná ulice během pár minut sotva připomínala místo, které měli tak rádi. Výlohy byly rozbité, zboží se povalovalo všude kolem. Síla kouzel dokonce několik dlažebních kostek vyrvala ze země. Z Velkoprodejny Mžourov vylétlo hejno vyděšených sov a v Prvotřídních potřebách pro famfrpál začalo hořet. Kouzelnický svět byl po dvaadvaceti letech znovu uvržen do chaosu. Z redakce Denního věštce se vypotáceli dva Smrtijedi a bez jakýchkoliv známek zranění spadli k zemi jako pokácené stromy. Za nimi se vzápětí objevili Bill s Ginny.

„To ta její netopýří zaklínadla," vysvětlil Bill překvapeně. „Fakt nechápu, jak to dělá."

Ginny bratrům odpověděla ušklíbnutím a postavila se neohroženě po jejich bok. Nijak nekomentovala Dracovu přítomnost.

„Tak co tu máme?" zeptala se věcně.

„Bandu idiotů, co zaspala dobu," zavtipkoval George.

„Tohle-rozhodně-Expelliarmus-nemám-zapotřebí!" odsekával Ron nahněvaně. „A-ještě-tu-zatraceně-Protego-trčím-s-Malfoyem!"

George Weasley se krátce rozesmál a vyslal proti dvěma útočníkům kletbu úplného spoutání. Smrtijedi jim vzápětí odpověděli klopýtavou kletbou, které se všichni zdárně vyhnuli. „Tomu říkám noční můra, co?" houkl George pobaveně

Smrtijedi veškerou svoji pozornost upřeli na ně. Pokoušeli se uprostřed ulice z trosek vystavět něco jako barikády, za které by se mohli ukrýt.

„S tím souhlasím, Weasley!" odsekl jim Draco nerudně. „Horší už to být nemůže."

Jenže v tom se šeredně zmýlil. Za jejich zády se zčistajasna vynořila trojice, kterou rozhodně nečekali.

„Tati?" vyjekla Rose jako první.

„Rosie?" Ron na okamžik šokovaně strnul na místě. Paprsek fialového světla mu škrábnul o tvář.

„Scorpiusi!" přidal se Draco nahněvaně, když spatřil svého syna.

„Pozor!" varoval je Abe obezřetně a srazil omračujícím zaklínadlem jednoho Smrtijeda, který se nenápadně připlížil, k zemi. Všichni se přikrčili za provizorními barikádami.

„Albusi, co tu, zatraceně, děláš?" vyjela na něj Ginny nevěřícně.

„Proč nejsi ve škole?" přidal se Draco. „U Merlina, zbláznili jste se?" strhl Scorpiuse stranou.

„Někdo unesl Eileen," hájil se Abe kajícně před matkou. „Odvlekli ji pryč."

„A tak ses ji vydal zachraňovat na vlastní pěst?" zeptala se Ginny nevěřícně. „Co sis myslel? Ne počkej, tys na nic nemyslel," dodala nahněvaně, „jsi stejný jako tvůj otec."

„Beru to jako poklonu, mami," ujistil ji Albus suše a vykoukl na dostatečně dlouhou dobu, aby jednoho ze Smrtijedů šikovně odzbrojil.

„Rosie, tys utekla ze školy!" spílal Ron dceři, zatímco se krčili před sílícím útokem. Kletby jim létaly kolem hlavy jedna za druhou.

„Od tebe to sedí!" vrátila mu pohotově. „Furnunculus!"

Její kouzlo zasáhlo nejbližšího Smrtijeda, který vzápětí bolestí vykřikl a upustil hůlku. Na obličeji mu vyskákaly obří hnisavé boláky.

„Chceme vám pomoct!" přidal se Scorpius.

„Ani náhodou," zarazil do Draco, „okamžitě se vrátíš do školy, hned."

„Ne," odporoval mu Scorpius pevně. „Zůstanu tu s tebou, tati."

„Je to příliš nebezpečné. Nemáme ponětí, co se děje, neumíš si představit, co všechno se –"

„Štěstí, že naše děcka zůstala v Bradavicích, co?" houkl Geogre k Billovi. „Kdo by to byl řek, že budou mít tolik rozumu."

V tu chvíli se ozvala mohutná exploze. Tlaková vlna, která následovala, je všechny na okamžik přimáčkla k zemi neuvěřitelnou silou. Okolní svět se ponořil do mrtvolného ticha. Draco se z šoku probral jako první. V uších mu nepříjemně pískalo, zvuky k němu doléhaly, jako by se nacházel pod vodní hladinou – tlumeně a nezřetelně. Zvedl se ze země a zadíval se skrz opar prachu a kouře před sebe.

Smrtijedi stáli v půlkruhu naproti nim, hůlky připravené k útoku. Dva ze zakuklenců stojících uprostřed ustoupili stranou a uvolnili místo svému vůdci. Ten přešel pomalu dopředu a zastavil se pár kroků před Dracem. Mezitím se ze země zvedli i ostatní. Nikdo se dlouhou chvíli ani nepohnul.

Potom si Smrtijed sundal kápi a nechal ji spadnout na ramena. Draco zůstal stát tváří tvář svému otci.

Prvotní šok okamžitě vystřídal nepředstavitelný hněv. Měl vztek na Luciuse, ho znovu postavil do téhle situace. A ještě větší zlost měl sám na sebe, protože někde v hloubi duše tušil, že k tomu jednoho dne zase dojde. Slyšel, jak Scorpius za jeho zády překvapeně zalapal po dechu.

„Draco, synu," pokývl Lucius hlavou a upřel na něj ledové oči.

„Nevím jak vy," pronesl George do napjatého ticha, „ale mám takový nepříjemný pocit, že se nám historie začala kapánek opakovat."

****

„Podívejme se, koho to tu máme," pronesl čaroděj nevěřícně. Vytrhli jí hůlku z ruky a vytáhli ji jedním hbitým pohybem na nohy.

Lola přimhouřila oči z přemíry světla, které ji najednou oslepilo. Byli tři: jasná přesila, ale nic, s čím by si nemohla poradit, kdyby došlo na nejhorší.

„Jestlipak to není Nikolaos Blacková, jedna z těch, co tu nemají co pohledávat?" zachechtal se muž, zatímco ji další dva uchopili za paže. „Tomu říkám šťastný den. Hledáš někoho, zlatíčko?"

„Trhni si nohou," odsekla mu.

Čarodějovi se blýsklo v očích. „Uvidíme, jak statečná budeš, až se setkáš s panem ministrem Linwoodem," prohodil. „Před malou chvílí na tebe vydal zatykač, víš o tom?"

„Nepovídej," sykla. „Smím vědět proč?"

„Nepovolený vstup do budovy ministerstva," odpověděl, zatímco ji vedli ze skladiště skrz opuštěnou kantýnu ven.

„Pan ministr má tedy sklony vidět budoucnost," utrousila.

Čarodějové na její provokaci nijak nereagovali. Snažila se vymyslet, jak se z celé situace dostat co nejrychleji. Linwood se tedy stal ministrem kouzel. Bylo pravděpodobné, že Emily drží uvnitř a Lauru společně s ní. Možná se jim podařilo utéct, ale tuhle možnost vzápětí zavrhla. Pokoušela se myslet jako její matka. Nebylo to nijak obtížné. Pokud Laura vycítila nebezpečí, rozhodně zamířila na Odbor záhad, aby před nimi ukryla svůj výzkum.

„Uvidíme, kolik kuráže ti zbude, Blacková, až se ocitneš tváří tvář Starostolci," provokovali ji.

Lola se rozhodla neodpovídat. V atriu panoval přinejmenším chaos. Všechny krby byly zabezpečené, podél zdí se řadili Linwoodovi lidé. Marně se rozhlížela po Teddym. Doufala, že ho nezatkli a dostal se dovnitř bez potíží.

Vlekli ji směrem k výtahům. Několik hlav se za nimi zvědavě otočilo, ale následně všichni znovu sklopili zrak k zemi, aby se nedostali do potíží. Nemohla si dovolit ztrácet čas, rozhodně ne teď, když ho měla tak málo.

Přišlo to nečekaně, jako dlouho vytoužený dárek. Ještě nikdy v životě nebyla za své prokletí vděčnější. Když ucítila známé mravenčení v prstech, nepokoušela se jej oddálit jako pokaždé. Na tom v tuhle chvíli už opravdu nezáleželo. Cítila, jak se pomalu vytrácí. Zlomek vteřiny předtím, než zmizela do světa ztracených duší úplně, ze všech sil udeřila jednoho ze svých věznitelů loktem do břicha. Překvapeně ji pustil, a tak druhému volnou ruku uštědřila políček, popadla svoji hůlku a na místě se rozplynula.

Několik přihlížejících překvapeně vyjeklo.

„Kam zmizela?" zahřměl čaroděj. „Okamžitě ji najděte!"

****

„Prosím tě, Harry, řekni mi, že máš plán,"

Hermiona se na svého nejstaršího přítele zadívala docela stejně jako před lety, když přišel s nějakým neuváženým dobrodružstvím.

„Jistěže mám plán," chlácholil ji falešně. „Jen ho... malinko ho doladíme."

Hermiona si frustrovaně povzdychla a opatrně se rozhlédla po oddělení. Poslední dvě hodiny strávili tím, že obcházeli jednotlivá patra budovy a získávali spojence. Dobrou zprávou bylo, že většina zaměstnanců zůstávala na jejich straně. Vyčkávali jen, až jim Harry dá povel. Vedoucí bystrozorů se však zdráhal – nelíbila se mu představa, že ohrožuje životy svých kolegů a civilistů. Nejraději by to celé vyřešil osobně.

„Podařilo se ti sehnat Balea? Nebo Lauru?" sykla Hermiona koutkem úst, aby je nikdo neslyšel.

Harry zavrtěl hlavou. „Doufám, že jsou všichni v bezpečí."

V tu chvíli do druhého patra vběhl Teddy Lupin. Bezradně se rozhlédl na obě strany a když spatřil svého kmotra, málem vyjekl štěstím. Rychlými kroky k nim zamířil.

„Měl jsi být v Bradavicích!" obvinil ho Harry šeptem.

„V Bradavicích došlo k útoku," vychrlil Teddy ze sebe rychle, „všichni jsou v pořádku, ale nejspíš unesli Eileen a dvojčata. A co hůř, před malou chvílí dostali dole v atriu Lolu. Nemůžeme ostatní sehnat, nevím, jak se s nimi spojit."

„Uklidni se," Harry ho poplácal chlácholivě po zádech.

Teddy se zatvářil zkroušeně. „Musím ti...musím vám něco říct," zaváhal na okamžik, ale potom se rozhodl, že bude lepší, když přizná pravdu. „Albus, Rose a Scorpius Malfoy odešli z Bradavic se mnou. Poslal jsem je na Příčnou, aby se ukryli u Děravého kotle... Je mi to líto."

Hermiona zalapala po dechu. „Co budeme dělat?"

Harry se ohlédl přes rameno směrem k výtahům, kde postávali Linwoodovi muži. „Rozhodně ne čekat. Je čas poslat Linwooda tam, odkud přišel."

****

Andrej se na malý okamžik zastavil uprostřed běhu. Jako by ho neviditelná ruka praštila vší silou do žaludku. Do očí mu vyhrkly slzy bolesti a zalapal po dechu. Byl to jen zlomek vteřiny, ale ovládl ho pocit, že ho něco vytrhlo z reality a vrátilo ho to zase zpátky.

„V pořádku?" Viktor se zastavil a ohlédl se.

Tarkovskij jen úsečně přikývl a pokračoval dál. Dostat se ven z věznice bylo komplikovanější, než předpokládali. Všechna oddělení už tou dobou byla pod nadvládou vězňů. Bystrozorové, kteří je strážili, patřili buď k těm, které Linwood podplatil, tudíž předstírali, že nic nevidí, nebo k těm, co museli čelit přesile.

Seběhli poslední schody a ocitli se v podlaží, kde byla nejvyšší koncentrace vzbouřených vězňů. Někteří jen zmateně postávali na místě, jiní ve snaze vybít svůj vztek a frustraci zápasili mezi sebou. Početná skupina, vedená bystrozorem Saxonem, však obrátila svůj vztek proti Viktorovi a byla jim v patách.

„Co teď?" zeptal se Edward nejistě, když zůstali stát ve dveřích.

Viktor chvíli zvažoval, jaké mají možnosti. „Musíme se dostat k hlavní bráně," obrátil se k Andrejovi, „když projdete skrz a dostanete se do vody, máte šanci na útěk. Stačí plavat jen pár yardů směrem na jih a odtamtud se už dokážete přemístit."

„Hádám, že obvyklá trasa není možná," zamručel Andrej.

„Hádáš správně," přitakal Viktor. „Je to jediný způsob. Až zmizíte, zabezpečím bránu zevnitř, aby se odtud nikdo nedostal."

„Cože?" Edward na něj zmateně upřel pohled. „Ne, tati, musíš jít s námi. Kašli na Azkaban, ať to místo lehne třeba popelem."

Viktor si povzdychl, uchopil ho za ramena a zadíval se mu do očí. „Poslouchej mě, Ede. Nesu za tohle vězení zodpovědnost. Tihle lidé... někteří z nich jsou opravdové stvůry. Nesmí se dostat zpátky na svobodu, rozumíš? Udržím je tady, dal jsem své slovo."

„Ale –"

„A ty jsi mi dál své slovo, že se o ostatní postaráš, vzpomínáš?" připomněl mu jejich rozhovor.

Edward se nadechl, aby mu odporoval, ale pod tíhou jeho pohledu nakonec jen přikývl.

„Blackovi drží své slovo," podotkl Viktor a pousmál se.

„Já jsem ale napůl Gregorovič," ohradil se Edward.

„Jo, ale mámu tím provokovat nebudeme, platí?" stiskl mu rameno.

„Tak jdeme na to?" přerušil je Andrej netrpělivě. „Mám dojem, že je nejvyšší čas."

Sotva to dořekl, celou budovou se znovu rozezněl táhlý dlouhý křik, který jim rval ušní bubínky. Všichni si přitiskli dlaně na uši a čekali, až ztichne. Tentokrát však trval nezvykle dlouho. A ozýval se příliš blízko.

„Zatraceně, tak co je to?" rozčílil se Edward. „Co vydává takový zvuk?"

„Banshee," odpověděli mi Viktor s Andrejem jednohlasně.

Jeden na druhého se překvapeně zadívali. „Měl jsi tu čest?" zeptal se Viktor a sám vzpomínal, jak před lety onoho irského démona společně s Táňou a Alexem stopovali.

„Jednou," přiznal Andrej.

„A jak to dopadlo?"

Jeho otázka však zůstala nezodpovězená, protože se přímo za nimi ozval dusot nohou. Saxon a jeho služebníci je konečně dohnali.

„Toho nejmladšího chytit!" rozkázal. „Ty dva zabít!"

„Tohle začíná být trochu otravné," utrousil Andrej sarkasticky.

Ani jeden z nich však nezůstal stát na místě a nečekal, až si pro ně přijdou. Vrhli se přímo doprostřed probíhající vzpoury. Dveře vedoucí na nádvoří byly v obležení vězňů, kteří se pokoušeli dostat ven. Nešly však otevřít žádným kouzlem, ani hrubou silou. Existoval od nich speciální klíč, který ukrývala Viktorova kapsa.

Dav je na malý okamžik rozdělil. Edward utíkal tak rychle, jak mu panika dovolovala. Vidina světa za těmito zdi plnými strachu ho hnala dál. Saxon zřejmě nerad nechával důležitou práci na ostatních, a tak mu byl v patách osobně. Edwardovi se dařilo každý jeho útok hbitě odrážet, ale sám nedokázal vyslat žádnou kletbu, kterou by bystrozora překvapil.

Andrej zůstal v polovině cesty obklopený přesilou, ale zdálo se, že si souboj s vyšším počtem protivníků užívá.

„Pojď, Edwarde!" provokoval ho Saxon. „Nechceš se připojit ke svým bratrům?"

Na malý okamžik se mu podařilo vyvést ho z míry a hůlka Edwardovi proklouzla mezi prsty. Otočil se svému soupeři tváří tvář. Saxon se potěšeně ušklíbl, protože svou kořist zahnal tak snadno do kouta. Napřáhl hůlku, ale než stačil pronést zaklínadlo, srazilo ho jiné kouzlo k zemi. Bystrozor upadl v bezvědomí na kamennou podlahu a přímo za jeho zády se vynořil Viktor.

„Nikdy jsem ho neměl rád," utrousil.

Edward sebral svoji hůlku a pokračovali ke dveřím. „Kde je Tarkovskij?"

Viktor synovi neodpověděl, vytáhl z kapsy klíč a pokoušel se trefit do zámku. Když konečně zapadl na své místo a dveře se otevřely, Andrej se objevil vedle nich. Z přeraženého nosu mu odkapávala krev.

„Je třeba přidat do kroku," vydral ze sebe namáhavě.

Viktor se ohlédl přes rameno a spatřil několik vězňů, které opravdu nerad viděl mimo cely. Byli mezi nimi ti nejhorší Smrtijedi. Na zlomek vteřiny měl dokonce dojem, že vidí jednoho z bratrů Lestrangeových.

Dav je však strhl sebou a ven na nádvoří se tak vyhrnulo několik desítek lidí najednou.

„Honem, pospěšte si!" pobízel Viktor Tarkovského s Edwardem. Všichni tři utíkali, jak nejrychleji dovedli, rovnou k vysoké železné bráně, za kterou se nacházel už jen strmý útes a severní moře.

Edward měl pocit, že se mu plíce samou bolestí rozskočí. Jeho tělo nebylo na tolik fyzické aktivity zvyklé a začínal proklínat každou jednotlivou cigaretu, kterou ty vykouřil. Sám sobě v duchu slíbil, že jestli se odtamtud dostane živý, s tím zlozvykem okamžitě skoncuje.

Něčí ruce ho chytily zezadu za košili a strhly ho stranou.

„Edwarde!" vykřikl Viktor. „Skloň hlavu! Mdloby na tebe!"

Kouzlo zasáhlo vězně do hlavy. Sevření povolilo a Edward pokračoval v útěku.

Konečně byli u hlavní brány. Viktor vytáhl hůlku, opsal ve vzduchu složitý pohyb a začal pronášel zaklínadlo. Zámek začal vydávat mechanický zvuk podobný skřípění.

„Mdloby na tebe!" zasáhl Andrej prvního z vězňů, který je dohonil a pokoušel se dostat ven.

„Pouta na vás!" přidal se Edward a zasáhl dva najednou.

„Nešlo by to trochu rychleji?" popohnal ho Trakovskij netrpělivě. „Zatraceně, nesahej na mě! Incendio!"

Zámek hlasitě cvak a brána se pootevřela. „Honem, pospěšte si!" vyzval je Viktor.

Tarkovskij se protáhl ven jako první, Edward ho následoval vzápětí.

„Pojď s námi, tati," požádal Viktora prosebně. „Vykašli se na to."

Obdařil ho shovívavým pohledem. „Jsi tvrdohlavý po své matce," řekl mu.

Stalo se to tak nečekaně. Stačil jeden úder srdce a všechno bylo jinak.

Rodolfus Lestrange nemohl uvěřit svému štěstí, že se po letech znovu dostal na svobodu. Prodral se společně s ostatními vězni ven. Sebral hůlku bezvládnému Saxonovi a vyšel ven na nádvoří. A tam ho uviděl – Viktora Gregoroviče. Tohoto proradného zrádce, co podvedl Pána zla. Kvůli němu skončili všichni za mřížemi. Rodolfus využil první a jediné příležitost k pomstě, kterou měl.

„Avada kedavra!"

Zelený paprsek světla prolétl vzduchem skrz nádvoří. Kletba Viktora zasáhla přímo do zad a vzápětí mu podlomila kolena. Před očima mu neproběhl celý život. Nedospěl ani k žádnému překvapivému poznání. Možná proto, že nic takového neexistuje, nebo snad proto, že se to seběhlo příliš rychle. Jeho poslední myšlenka však patřila Emily.

Ruka se mu svezla po železné klice a brána s cvaknutím zapadla na své místo. Azkaban byl znovu zabezpečený. Nikdo se nedostane ven.

S tím vědomím Viktor Gregorovič dopadl mrtvý k zemi.

„Tati!" výkřik Edwardovi unikl z hrdla a zněl tak vyděšeně, až z toho mrazilo v uších. „Tati!"

Bezradně lomcoval zapečetěnou bránou. „Musíme se tam vrátit! Musíme! Otevři to!"

„Je po všem," pokoušel se ho Tarkovskij přesvědčit. „Edwarde, musíme pryč."

Nedokázal se však pohnout z místa. Tělo ho neposlouchalo, mozek se s tím faktem nedokázal vyrovnat. Ne, to není pravda. Nemůže to být pravda.

Andrej ho objal paží kolem hrudníku a táhl ho od brány co nejdál. Edward proti své vůli mříže pustil, ale přesto dál zoufale volal na svého otce, jako by ho snad mohl slyšet. Desítky vězňů se sápaly k bráně a natahovaly ruce skrz ve snaze se dostat ven. Viktorovo tělo pod nimi dočista zmizelo.

Andrej dovlekl Edwarda až na kraj útesu a než se stačili vůbec nadechnout, skočili dolů. Ostrý vítr jim prosvištěl kolem tváří a o pár vteřin později oba pohltilo rozbouřené ledové moře.