„Pane Tarkovskij! Pane Tarkovskij!"

Andrej se proti své vůli musel zastavit na místě a nerudně se ohlédl do očí Minervy McGonagallové. Bradavická ředitelka ho dostihla sotva pár minut poté, co překročil hranice školních pozemků. Bylo pondělí ráno, před malou chvílí začala první hodina a on měl namířeno do učebny obrany proti černé magii.

„Ano, paní ředitelko?" zeptal se ledabyle.

Minerva McGonagallová stáhla rty do úzké linky a přimhouřila zlostně oči. I on se za těch pár měsíců, co tady strávil, naučil, že takhle vypadá sotva pár okamžiků před tím, než se rozčílí.

„Jak přesně mi chcete vysvětlit vaši osmnáctidenní nepřítomnost?" zeptala se chladně.

„Dovolená?" ohnal se prvním slovem, které mu přišlo na jazyk.

„Moji pedagogové si dovolenou vybírají zásadně v období prázdnin, nebo mě předem alespoň informují o tom, že plánují opustit budovu školy," opáčila.

„Poslal jsem vám sovu, ta vám nedorazila?" nenechal se vyvést z míry.

„Poslal jste mi sovu po třech dnech absence!" vyštěkla nahněvaně a její vysoký hlas se odrážel od stěn. „Takhle si já dodržování pracovní smlouvy nepředstavuju! Musela jsem nahradit výuku ve čtyřech ročnících! Dovedete si představit, jak komplikované to je?"

„Ne," odtušil, „ale jistě mi to hodláte sdělit."

Horní ret se jí zlostně zachvěl. „Tu výuku si nahradíte," oznámila mu nesmlouvavě. „Je mi jedno kdy, je mi jedno jak, ale vaši žáci budou zvládat veškeré potřebné učivo přesně podle vzdělávacího plánu, rozumíte?"

„Ano, paní ředitelko," přikývl krátce.

„To samé platí pro večerní kurzy studia démonů, zameškal jste celé tři hodiny, které taktéž odučíte."

„Jistě."

„A vaši nepřítomnost vám vykážu jako dny, kdy jste se nedostavil do práce, tudíž neočekávejte žádnou mzdu," dodala závěrem.

Andreje napadl nespočet jízlivých vtipů na téma nízkého platu pro učitele, ale raději nic neříkal. Věděl, že může v Bradavicích zůstat jenom proto, že McGonagallová nemá na výběr. Pokud by ji však vyprovokoval, neváhala by ho na místě vyrazit, i kdyby to znamenalo, že bude muset obranu proti černé magii odučit sama. O tom nepochyboval.

„Slečna Blacková s vámi nedorazila?" zeptala se ředitelka náhle a rozhlédla se kolem, jako by předpokládala, že najde Lolu někde poblíž.

„Prozatím ne," potvrdil její domněnku neochotně.

„Dobrá tedy," přikývla, „tak snad abyste šel. Pokud se nemýlím, máte právě učit druhý ročník. Jistě nechcete své žáky nechat čekat déle, než je nutné."

Andrej se otočil na patě a pokračoval směrem k učebně. Najednou neměl ponětí, co si za zdmi hradu bez Nikolaos počne.

****

„Paní ministryně? Už na vás čekají," Albert Townsend nahlédl do kanceláře s netrpělivým, ale přesto profesionálním výrazem, jaký se od něj očekával.

„Jistě," ujistila ho Emily nepřítomně, „dejte mi chviličku."

Albert za sebou znovu zavřel a Emily od čtení oběžníků vzhlédla k Viktorovi.

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?" zeptala se roztržitě.

Její manžel se zatvářil ublíženě, pokoušel se s ní mluvit už dobrých patnáct minut, ale pokaždé, když se dostal k jádru věci, je někdo vyrušil, nebo se Emily začetla do nějakých dokumentů na svém stole a nevěnovala mu dostatek pozornosti. Všimla si jeho výrazu a provinile zase složku zaklapla.

„Poslouchám tě," ujistila ho vážně.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad, abych dnes na tom zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků mluvil," zopakoval Viktor poněkolikáté, ale teprve teď ho doopravdy slyšela.

„Proč?" zamračila se téměř okamžitě.

„Podle mě je to křížení osobních a pracovních zájmů," bránil se neurčitě. Okamžitě na něm poznala, že je mu ten rozhovor nepříjemný a dlouho otálel, než se ho odvážil zavést.

„Podívej, kanceláře britské sekce mi daly nůž na krk," povzdychla si, „jenom potřebuju, abys před bandou úředníků jako ředitel Azkabanu potvrdil, že má ministerstvo celou situaci s narůstající kriminalitou pod kontrolou, nic víc."

Viktor zaváhal a sklopil zrak. Teprve potom Emily pochopila, co se jí pokouší celou dobu naznačit. „Ty si to nemyslíš," zašeptala překvapeně. „Podle tebe to nezvládám."

„Neříkám, že je to tvoje vina," hájil se Viktor okamžitě. „Nemám z toho dobrý pocit, nutíte mě lhát před zasedací místností plnou lidí, kterým jde jenom o bezpečnost a utajení kouzelnického lidu."

„Většině z nich jde jenom o splnění jejich povinností a užívání si benefitů, které z jejich postavení vyplývají. Ani si nevšimnou, že jim něco říkáš, je to formální schůzka, která nic neřeší."

„Ti lidé ví, že jsme manželé. Budu vypadat jako idiot, který ustupuje vlastní ženě a slepě papouškuje názory ministerstva, nic víc."

„Neustupuješ mně, ale politice ministerstva," vyhrkla nevěřícně. „Tady nejde o to, co si myslíme já nebo ty, ale o to, co musíme na veřejnosti prezentovat, pokud nechceme rozpoutat revoluci."

„Ale já si tak nepřipadám," odsekl nazlobeně. „Připadám si jako slaboch, který se veřejně ponižuje před vlastní ženou."

„A já se snad neponižuju?" zeptala se. „Myslíš si, že mě to baví? Pitvořit se pro reportéry, odpovídat diplomaticky a tvářit se přede všemi, že máme všechno pod kontrolou?"

Emily prudce vstala ze svého místa a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Poslyš, na tohle nemáme čas," zamítla rázně. „Už jsme tam měli být před deseti minutami. Požádala jsem tě o laskavost a byla bych ráda, kdybys mi vyhověl."

Vyrazila směrem ke dveřím, ale Viktor se ani nepohnul. Zastavila se proto na místě a ohlédla se. Jejich pohledy se střely a dlouhou chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Vzduch v kanceláři zhoustnul napětím.

„Jsi moje žena, nebo ministryně kouzel?" zeptal se náhle.

Emily byla jeho otázkou překvapená. „Jsem obojí," odpověděla pak s jistou samozřejmostí.

„Ale já si nevzal ministryni kouzel," namítl. „Vzal jsem si Emily Blackovou."

„Která se musela stát ministryní," doplnila ho. „Silný muž by dokázal ustoupit oběma."

„Svojí ženě neustoupím," prohlásil rozhodně.

„Ta tě o nic nepožádala," opáčila příliš rychle.

Viktorovi se blýsklo v očích. „Takže to je rozkaz od ministryně kouzel?"

„Ano."

„Požaduju tedy výjimku," řekl.

Emily zaváhala. Teď byl ten okamžik, kterého se celu dobu bála. „Ne," odpověděla nakonec.

Viktor chápavě přikývl. „Tak jak si přejete, paní ministryně," prohlásil chladně a než stačila jakkoliv zareagovat, protáhl se kolem ní ven ze dveří.

Bolestí se jí sevřel žaludek. Znovu si musela vybrat mezi tím, co je dobré pro její rodinu, a tím, co je dobré pro kouzelnický lid. Nejhorší však bylo vědomí, že neměla zdání, která volba je ta správná.

****

Odbor záhad od svého založení sloužil k utajenému výzkumu. Jen málo kouzelníků doopravdy vědělo, co je v něm ukryto, přestože se mezi ostatními nesla vždy šeptanda, že se tam zkoumá několik tajemství existence lásky, vesmíru, mysli, času nebo smrti. Právě Odbor záhad stál za prvním výzkumem, jenž dokazoval, že kouzelníci a čarodějky se se svými schopnostmi rodí a nikdo jim je nedává uměle. Od vzniku Ministerstva kouzel však jeho záběr rostl a čím konkrétně se zabývá v současnosti, nevěděl téměř nikdo. Pouze jeho zaměstnanci – ti, o kterých se nemluví –, znají tajemství, které ukrývají místnosti v devátém patře. Většina z nich byla opravdu vázána neporušitelným slibem. Laura Blacková sama ten slib před lety skládala, když tady získala své první místo.

Začínala jako správce záznamů věšteb, a postupně se vypracovala až mezi přední alchymisty specializující se na složitější úkony. Odbor záhad pod jejím vedením měl tři typy zaměstnanců. Těmi prvními byli běžní úředníci a správci některých místností. Jejich pracovní náplní byla správa zabaveného zboží od překupníků, odstraňování jednoduchých kleteb nebo hlídky v patřičných odděleních. Druhým typem zaměstnanců byli alchymisté a odeklínači. Jejich znalosti byly zaměřené na pokročilejší typ magie, pracovali většinou v laboratořích a alchymistických dílnách. Zaměřovali se na zkoumání prokletých předmětů, výrobu nových lektvarů, nebo vymýšlení nových zaklínadel. Třetí typ zaměstnanců, hrstka vyvolených, jak jim s oblibou říkala, byli opravdoví specialisté. V nejpřísněji střežených komnatách, kam nikdo kromě nich a Laury nesměl, pracovali odborníci na lidskou mysl, kouzelníci zabývající se časocestovací magií, vědci zkoumající vesmír a samotnou podstatu existence, ale i mágové, kteří se soustředili na výzkum nejsilnějších lidských emocí: lásky a strachu. Právě v těchto prostorách, hluboko pod Londýnem, v minulosti vznikly první nápoje lásky, právě na Odboru záhad vynalezli zaklínadlo umožňující stvoření viteálu, nebo sestrojili první obraceč času. Laura se za posledních osmnáct let, co zde pracovala, pokoušela odhalit tajemství smrti. Výzkumy, které zde probíhaly, podléhaly přísnému utajení. Někteří ze zaměstnanců se mezi sebou nikdy nesetkali, neznali svá jména, dokonce ani Emily jakožto ministryně kouzel neměla ponětí o všem, co se za kruhovou místností plnou černých dveří ukrývá.

Laura měla z celého Odboru záhad nejraději místo, kterému pracovně říkali vesmírná komnata. Tam její zaměstnanci zkoumali astrologii a především vesmír, což byla spolu s časem jedna z entit limitujících magii. V temné místnosti plné planet létajících ve vzduchu si vždycky připadala, jako by se vznášela opravdovým vesmírem, protože podlaha nebyla rozeznatelná od zdí ani zbytku prostoru. Někdy, když měla hlavu narvanou k prasknutí, sem chodila přemýšlet. Pozorovala zářící souhvězdí a připadala si tak maličká a bezvýznamná, jako zrnko písku na dně oceánu. Většinou se tu zavírala, když ji něco opravdu trápilo. Dnes se však poprvé nechala unášet nekonečným prostorem proto, že si připadala po letech zase šťastná.

Náhlá páteční schůzka s Anthonym v Bradavicích dopadla ještě lépe než ta předcházející. Oba se při tajném prozkoumávání hradu totiž výtečně bavili. Laura už skoro zapomněla, jaké to je si s někým jen tak nezávazně povídat o maličkostech všedních dní. Vloupali se spolu dokonce do školní jídelny a nechali si od domácích skřítků připravit výtečnou hostinu. Připadalo jí to tak osvobozující, tak krásné a jednoduché! Nepamatovala si, že by se kdy cítila tak normální a obyčejná. Poprvé za dlouhou dobu sebe samou neviděla jako ženu stíhanou minulostí, ale někoho, kdo umí žít i přítomným okamžikem. Na ničem z toho, co se kdysi stalo, totiž nezáleželo.

„Mnohem lepší než Ilvermorny, nemám pravdu?" popíchla ho zlehka, když společně vešli na školní pozemky a nechali hrad za sebou.

„No, upřímně," povzdychl si, „nerad to přiznávám, ale má to něco do sebe."

„Věděla jsem to!" zasmála se vítězoslavně. „Jistěže jsou Bradavice tím nejkouzelnějším místě na světě."

„Zřejmě jsi toho moc neprocestovala," ušklíbl se, „evidentně to nemáš s čím porovnávat."

Laura se ale nedala odradit. „Každý, kdo sem jednou vkročí, si to tu zamiluje," najednou jako by si něco uvědomila, bolestně se usmála a rozhlédla kolem do tmy.

Anthony si její změny nálady všiml a podezřívavě se na ni zadíval. „Co se děje?"

„Nic," odporovala nepřesvědčivě, „já jen... asi jsem zapomněla, jak skvělé je dívat se na tohle místo jinýma očima."

Na chvíli se oba odmlčeli a zahleděli se na lesknoucí hladinu bradavického jezera. Někde uprostřed se zvedlo několik vln, jak se obří oliheň spokojeně převalila.

„Špatné vzpomínky," hádal.

„Ano," přitakala, „spousta špatných vzpomínek."

Bale nic neříkal, nechtěl její tok myšlenek přerušit, ale Laura sama rázně zatřásla hlavou, jako by se jich chtěla nadobro zbavit.

„Nicméně," prohlásila o něco veseleji, „tady moje prohlídka školy končí. Děkujeme, že jste využili služeb naší cestovní kanceláře a přejeme vám příjemný zbytek večera."

Upřímně se rozesmál. „Děsí mě, jak jednoduše umíš v rozhovoru sklouzávat od závažných témat k sarkasmu," přiznal. „Už docela rozumím tomu, proč s tebou tolik lidí nedokáže vycházet."

Laura si odfrkla. „To bude nejspíš naše rodinné prokletí. Jedno z mnoha."

„Co bys řekla skleničce u Tří košťat?" navrhl zvesela a odvedl tím její pozornost jinam.

Napadlo ji, co by mu nejspíš odpověděla před pár týdny, nejspíš by ho odmítla pěkně rychle a zostra. Ale dnes se cítila docela jinak – cítila se šťastně. Žaludek měla plný dobrého jídla, užívala si příjemnou společnost a za poslední hodiny se nasmála tak, jak dlouho ne.

„Moc ráda," souhlasila, přesto se ani jeden z nich neměl k tomu, aby vyrazili. Jako by je kouzlo okamžiku připoutalo k místu na břehu jezera.

„Děkuju," špitla náhle.

„Za co?"

„Že jsem se pro jednou zase mohla cítit jako normální člověk," přiznala bez rozpaků.

Anthony jí s lehkým náznakem úsměvu pohlédl do očí a pak, dřív než stačila jakkoli zareagovat, přitiskl své rty k jejím. Byla tak zaskočená, že se vůbec nebránila.

Dokonce i teď, když na polibek po několika dnech vzpomínala, cítila, jak se jí zběsile rozbušilo srdce. Pozorovala planety poletující kolem její hlavy a pokoušela se na nic nemyslet. Nebylo to však tak snadné, jak si přála.

„Lauro?" vyrušil ji něčí hlas.

Ohlédla se ke dveřím, kde postával jeden z jejích zaměstnanců. „Nahoře v kanceláři na vás prý někdo čeká."

S těžkým srdcem nechala vesmírnou komnatu za sebou a vracela se skrz oddělení. Doufala, že ji pro jednou nikdo nebude celý den vyrušovat. Ke svému překvapení však v křesle seděl někdo, koho opravdu nečekala.

„Viktore? Stalo se něco?" podivila se, když svého švagra spatřila.

Počkal, dokud za sebou nezavřela dveře, neobešla stůl a neposadila se naproti něj. Chvíli zíral upřeně před sebe, než promluvil.

„Pohádali jsme se," vysvětlil bezbarvě.

„S Emily?" zeptala se zmateně. Nikdy ty dva neslyšela, že by na sebe křičeli. Vždycky považovala jejich manželství za neuvěřitelně klidné. „Co se stalo?"

„Myslel jsem si, že se s tím dokážu vyrovnat," zamumlal, „s jejím postavením a s tím, co všechno to obnáší. Jen jsem si asi nepředstavoval, jak moc to zasáhne do našich životů."

Laura si rozmrzele povzdychla a všechny její osobní problémy šly rázem stranou. Vytáhla ze zásuvky láhev ohnivé whisky, kterou dostala před časem k narozeninám. Odzátkovala ji a vytáhla dvě sklenice.

Viktor se nepřítomně pousmál. „Myslel jsem, že válka bylo to nejtěžší, co nás potká," vysvětloval. „Když pracovala jako náměstkyně a já v Azkabanu, bylo nám dobře. Ale teď je pro ni práce na prvním místě."

„Je to pro ni stejně těžké jako pro tebe," pokoušela se mu domluvit. „Představ si tíhu toho všeho, co nese na svých bedrech."

„Já vím," odsekl netrpělivě a promnul si unavené oči, „právě proto mám na sebe takový vztek. Samozřejmě, že si uvědomuju, v jaké je pozici, proto mě vytáčí, jak jsem sobecký."

„Chováš se naprosto přirozeně a lidsky," ujistila ho a podala mu skleničku. „Podle mě si musíš jenom uvědomit jednu věc."

„Jakou?" nechápal.

„Ona je tvým úkolem," vysvětlila. „Ne vedení Azkabanu nebo zatýkání černokněžníků. Tvojí povinností je starat se o ni, milovat ji a chránit," položila mu ruku chlácholivě na tu jeho. „Samozřejmě, že se cítíš podřadně, ostatně jako my všichni. Ale když tady pro ni budeš, je to ta největší služba kouzelnické společnosti, jakou můžeš prokázat."

Viktor váhavě přikývl. „Nejspíš máš pravdu."

„Vím, že Emily vypadá silně," řekla, „ale věř mi, potřebuje tvou pomoc."

Chvíli oba zamyšleně pozorovali jeden druhého, a potom si přiťukli. Laura si plnými doušky lokla a cítila, jak jí whisky spaluje hrdlo. „Abych byla upřímná," přiznala, „jestli jsem někdy svojí sestře něco záviděla, pak to, že má po svém boku někoho, o koho se může vždycky opřít."

„Taky bys někoho takového mohla mít," ujistil ji, „kdybys od sebe v jednom kuse všechny neodháněla."

Laura se rozmrzele ušklíbla. „To bude chtít ještě jednu skleničku."

„S tím souhlasím."

****

Rose toho rána vyrazila na snídani výjimečně pozdě. Když dorazila do Velké síně, většina jejích spolužáků už seděla na svých místech a snídala. Doklopýtala za ostatními a s hlasitým výdechem vklouzla na místo mezi Lily a Dominique.

„Už jsme si říkali, jestli jsi náhodou nezaspala," dobírala si ji Dominique.

„Všechno nejlepší!" vyhrkla Lily nadšeně.

„Pssst!" umlčela je Rose okamžitě a ostražitě se začala rozhlížet kolem sebe.

„A jo...!" uvědomil si Hugo překvapeně a ani trochu se nestyděl za to, že zapomněl na sestřiny narozeniny. V mnohém byl skutečně celý po Ronovi.

Nakonec byl úplně mimo Albus, který teprve teď zvedl oči od učebnice lektvarů. Snažil se nabiflovat učivo před hodinou, než se ho Snape zase pokusí přede všemi zesměšnit. „Cože? Kdo má narozeniny?"

Lily otevřela ústa, aby bratra poučila, ale Rose ji znovu umlčela přehnaným syknutím.

„Co to s tebou je?" nechápala Lily a podezřívavě se na sestřenici zadívala.

Rose se nadechla k odpovědi, když se zčistajasna za jejími zády vynořil Edward.

„Dobré ráno vespolek!" zahalekal.

Rose polekaně nadskočila. „Nemáš stůl támhle na opačné straně?" vyjela na něj.

„Klídek, Weasleyová, nepřišel jsem vyhledávat tvoji společnost," odvětil jí pobaveně. „Jdeš, Abe?"

„Hned," ujistil ho Albus, zaklapl učebnici, dopil jedním lokem svoji kávu a vstal z místa.

Edward se ještě natáhl pro toast a střel se s nesouhlasným pohledem patřícím Lily.

„Co je?" nechápal.

„Myslíš, že naše jídlo chutná líp než to vaše u zmijozelského stolu?" dobírala si ho.

„Minimálně si neplivete do talířů," ušklíbl se. „Mimochodem, zaslechl jsem správně narozeniny? Někdo má narozeniny?"

„Ne," ujistila ho Rose okamžitě a Lily s Dominique ji následovaly.

Edward přelétl podezřívavým pohledem z jedné na druhou, ale nakonec pokrčil rameny a vydal se s Albusem ven z Velké síně.

„Tak už nám řekneš, proč jsou tvoje narozeniny zakázaným tématem?" zeptala se Dominique zvědavě.

Rose si povzdychla. „Nechci, aby mi Edward uspořádal nějakou pitomou oslavu, kvůli které všichni vyletíme ze školy."

Lily se upřímně zasmála: „To je celé?"

„Tak to hodně štěstí," popřála jí Dominique jízlivě. „Jestli si myslíš, že to před ním utajíš, tak jsi dost naivní."

„Uvidíme," odpověděla Rose, ale příliš sebejistě to neznělo.

O dva stoly dál právě Eileen dojedla svoji snídani a chystala se vyrazit na konzultaci za profesorkou Babblingovou, když se setkala se Scorpiusem. Přikývli si stroze na pozdrav a prošli kolem sebe, ale potom ji něco napadlo. „Malfoyi?" zvolala přes rameno.

Scorpius se otočil na patě a vyčkávavě se na ni zadíval.

„Dneska má narozeniny," řekla prostě a než stačil nějak zareagovat, pokračovala v cestě.

Scorpius ji chvíli zmateně pozoroval, ale potom očima zabloudil k nebelvírskému stolu a spatřil Rose, jak právě přijímá gratulace od Roxy.

Cestou ven z Velké síně se mu v hlavě začal rodit plán.

****

Rose prožila část svého narozeninového dne jako na trní, aby se někdo před Edwardem neprořekl. Naštěstí to vypadalo, že je příliš zaměstnaný sám sebou a vymýšlením běžných pitomostí, kterými se rozptyloval, než aby věnoval pozornost svému okolí. Někdy kolem oběda na to dočista zapomněla a prožívala docela obyčejný den jako každý jiný. Vyučování pro ni ten den končilo dvouhodinovkou lektvarů, a potom zamířila rovnou do knihovny. Nedbala na Eileeniny rady, že by si alespoň na jeden den – na vlastní narozeniny – měla dát od učení pohov. Utěšovala se tím, že se vlastně neučí, ale pracuje na svém výzkumu o karkulinkách. Seděla v knihovně už dobré dvě hodiny, zahrabaná až po uši ve svých poznámkách a intenzivně pracovala, když se vedle jejího stolku objevil Scorpius.

„Nepřeháníš to s tím učením trochu?" povytáhl obočí a zamířil k regálu s pokročilými zaklínadly, u kterého seděla. Chvíli soustředěně přejížděl prsty po hřbetech svazků a něco hledal.

„Neučím se," hájila se nepřesvědčivě a nervózně po něm pokukovala, protože stál příliš blízko, „dělám na svém výzkumu."

Scorpius chápavě přikývl a konečně z police vytáhl knihu, kterou hledal. „A jak to jde?"

„Ne tak rychle, jak bych si přála," povzdychla si upřímně. „Přepisovat ručně všechny ty poznámky je učiněné peklo. Někdy je mi fakt líto, že nemáme takové možnosti jako mudlové. Bylo by to mnohem snazší, kdybych mohla psát na laptopu."

„Laptopu?" zopakoval nechápavě.

„Stolní počítač," vysvětlila netrpělivě, ale Malfoy vypadal stále zmateně.

„To máš vlastně fuk," mávla rukou, „cokoliv by bylo lepší, než to smolit ručně."

Scorpius přikývl a Rose se zase odmlčela. Jeden na druhého rozpačitě pozorovali, když je přerušil dusot nohou a do knihovny vběhl Remus Gregorovič.

„Rose! Rose!" volal přerývavě.

„Co se stalo?" polekala se.

Remus, celý rudý v obličeji, jen zavrtěl hlavou. „To – musíš – vidět!" vydral ze sebe.

Rose spěšně posbírala všechny svoje věci, narvala je do přeplněné tašky a klopýtavě vyběhla za ním. Ani nepomyslela na to, že tam Scorpiuse nechala stát. Utíkali chodbami a jejich zběsilé kroky se odrážely od stěn. Remus nezastavoval a Rose mu sotva stačila.

„Kam mě to vedeš?" volala za ním zoufale.

„Pojď, honem!" pobízel ji. „Máme s Regulusem strašný malér, musíš nám pomoct!"

Vidina toho, jak dvojčata tahá z nějakého průšvihu, ji ještě víc znervóznila. Remus ji zavedl až dolů do sklepení. Minuli učebnu lektvarů i Snapeův kabinet. Dokonce prošli i kolem vchodu do zmijozelské společenské místnosti. Rose nikdy tak hluboko pod hradem nebyla.

„Remusi, co jste tady dole vlastně prováděli?" zeptala se podezřívavě.

„Nesmíš to nikomu říct," požádal ji Remus prosebně a najednou jí dokonale připomínal Edwarda. Určitě ten výraz neviňátka odkoukal od něj.

„Jestli jste nějak porušili školní řád...," začala varovně, ale to už Remus vzal za kliku u nějakých dveřích a společně vešli dovnitř.

V první chvíli ji ochromil náhlý příval hlasitého zvuku. Zůstala překvapeně stát na prahu nepoužívaného kabinetu, kde se tísnili její nejbližší a hlasitě provolávali: „Všechno nejlepší!"

Byl tu její bratr, pochopitelně i Albus s Eileen, Dominique, Roxy, Lily, Regulus, Louis a několik kamarádek a spolužáků z ostatních kolejí a v neposlední řadě Edward, který přišel až k ní a na hlavu jí nasadil narozeninovou čapku.

„Myslela sis, že to přede mnou utajíš, co?" ušklíbl se. „Já mám ale oči a uši všude, Weasleyová, to bys měla vědět."

Rose si odevzdaně povzdychla. Chtěla mu v první řadě pěkně od plic vyčinit, ale když viděla všechny své přátele pohromadě, nedokázala se doopravdy zlobit. Ve skutečnosti byla dojatá. A tak raději vykročila přímo k narozeninovému dortu s osmnácti svíčkami, které vzápětí za hlasitého povzbuzování sfoukla.

****

Večírek se Edwardovi navzdory minimu času na plánování značně vydařil. Za pomoci ostatních se postaral o výzdobu z balonků a konfet, propašoval sem několik beden s máslovým ležákem i pár posledních láhví ohnivé whisky. Dort a ostatní pohoštění z bradavické kuchyně měl na starost Hugo. Eileen s Albusem se postarali o ochranná zaklínadla, která jim měla zajistit bezpečný průběh večera bez obav, že je v opuštěném kabinetu nečekaně objeví Filch nebo někdo z učitelů. Ze starého gramofonu vyhrávala hlasitá muzika a všichni přítomní se skvěle bavili.

Rose se směšnou narozeninovou čapkou přecházela od jednoho hosta k druhému a s každým si chvíli zdvořile povídala. Večer pomalu postupoval a s ubíhajícím časem se i oslavenkyně uvolnila a přestala myslet na to, kolik bodů školního řádu právě porušují.

Někdy mezi třetí a čtvrtou láhví máslového ležáku se nechala od Dominique přemluvit k jedné sklence ohnivé whisky. Zamířily společně ke stolu, kde Edward právě kontroloval stav občerstvení.

„Máš tam něco pro plnoleté?" zeptala se ho Dominique tiše, aby je neslyšeli Hugo s Lily, kteří opodál soutěžili v balancování na jedné ruce. Lily byla mrštnější než její bratranec a vydržela ve vzduchu mnohem déle.

„Jistě," přitakal Edward pobaveně. „Ale dovolte, abych vám namíchal svoji specialitu."

„Tím si nejsem jistá," ušklíbla se Dom pobaveně.

Edward zpod stolu vytáhl několik neoznačených láhví a chvíli z nich uléval do tří kelímků, pravidelně hladinu tekutiny porovnával, až nakonec do každého nasypal nějaký prášek a poklepal na hrdlo každého kelímku hůlkou. Ze všech vyletěl obláček tmavě modrého kouře a tekutina uvnitř zezlátla.

„Co to je?" zeptala se Rose podezřívavě.

„Takové lehčí pití pro holky," vysvětlil Edward, „právě jsem ho vymyslel, říkám tomu Weasleyovka."

Rose se na něj podezřívavě zadívala, jestli si z ní dělá legraci, ale tvářil se naprosto vážně.

„Tak na tvoje zdraví!" přiťukl si s nimi a napil se jako první. Teprve potom i dívky našly odvahu nápoj ochutnat. Byl překvapivě dobrý – chutnal po alkoholu velmi jemně a v ústech nechával příjemnou chuť višní.

U stolku se objevili Will Jordan s Frankem Longbottomem a odtáhli Dominique na partičku Řáchavého Petra. Rose s Edwardem osaměli.

„Chtěla jsem ti poděkovat," vyhrkla najednou. „Ještě nikdy mi nikdo večírek neuspořádal."

„Já vím," ušklíbl se samolibě a upil ze svého kelímku.

Než si stačil uvědomit, k čemu se chystá, Rose ho zprudka objala. Edward se v první chvíli zatvářil překvapeně, ale potom ji neohrabaně poplácal po zádech. Vypadalo to přinejmenším jako ten nejhorší pokus o přátelské objetí, jaké kdy kdo viděl.

„To nestojí za řeč," zamručel, „tak si to padej užít."

Rose se rozpačitě usmála, ale řídila se jeho radou – zmizela v davu přátel dřív, než se stačil rozkoukat. I Edward se rozhodl změnit pozici a zamířil do protějšího rohu, kde na hromadě polštářů s rozpitými láhvemi seděli Albus s Eileen. Oba se na něj pobaveně šklebili.

„Co?" utrhl se na ně naoko podrážděně.

„Vyměkl jsi," poškleboval se mu Abe, když si k nim přisedl.

Společně chvíli pozorovali okolní dění, když si Eileen jako první všimla nečekaného návštěvníka, který se zjevil ve dveřích. Scorpius Malfoy postával na prahu a nervózně se rozhlížel kolem, jako by si nebyl jistý, jestli je vítaný.

„Kdo ho pozval?" zeptala se zmateně a ohlédla se po klucích.

Albus pokrčil rameny a oba se současně zadívali a Edwarda.

Bradavický primus však zatvrzele mlčel a upíjel ze svého kelímku. Dlouho však jejich přímým pohledům vzdorovat nedokázal.

„Možná mě dnes odpoledne viděl, jak sem táhnu bednu s pitím," vysvětlil pak neochotně.

„Tys pozval Malfoye?" dobíral si ho Abe nevěřícně.

„Nepozval!" ohradil se Edward dotčeně.

„Tak to přiznej," přidala se Eileen pobaveně.

„Jsou to její narozeniny," řekl nakonec, „a z nějakýho pitomýho důvodu je vy dva podporujete, tak jsem si říkal, že budu pro jednou dobrák a dopřeju mu šanci si u ní šplhnout. Merlin ví, že to stejně zase podělá, je to Malfoy."

Albus se prohýbal smíchy při představě, kolik sebezapření Edward musel vynaložit, aby Scorpiusovi dovolil připojit se k nim.

Eileen bratranci povzbudivě stiskla rameno a neodolala popíchnutí: „Zřejmě jsi konečně začal dospívat."

„Trhněte si oba dva," doporučil jim a prudce vstal. „Když dovolíte, nehodlám tenhle večer promarnit ve společnosti dvou pochlebovačů, co si ze mě jenom dělají legraci."

„Máš na práci něco lepšího, ano?" dobíral si ho Abe.

„Pochopitelně," ušklíbl se. Nasadil jeden ze svých pověstných úsměvů a zamířil přímo k mrzimorské prefektce Margaret Aldridgeové, která zrudla v okamžiku, kdy se k ní přiblížil.

Rose si Scorpiuse všimla o něco později. Povídala si právě s Louisem a musela skoro křičet, aby přehlušila hlasitou muziku. Zahlédla ho, jak postává s rozpitým kelímkem vedle Roxy a nepřítomně přikyvuje, zatímco mu nebelvírská odrážečka něco popisuje. Podle toho, jak zapáleně se tvářila, mluvila o famfrpálu.

Jejich pohledy se přes celou místnost střetly téměř ve stejný okamžik. Když si Scorpius všiml, že ho pozoruje, nepatrně se pousmál a přikývl. Rose s pokročilým večerem a vypitým alkoholem získala patřičné sebevědomí i nadhled, a tak bez otálení zamířila přímo k němu.

Sotva si Roxy blížící se sestřenice všimla, taktně se vzdálila stranou.

„Doufám, že nevadí, že jsem přišel," začal Scorpius váhavě. „Nebyl jsem si jistý, jestli jsem zvaný."

„Ten večírek je tak trochu překvapení," vysvětlila rozpačitě, „takže mě taky nikdo nezval."

„Řekl bych, že přítomnost oslavence je ale tak trochu nevyhnutelná," ušklíbl se.

„U Edwardových večírků jeden nikdy neví," pokrčila rameny.

Malfoy uznale pokýval hlavou a na krátko se oba odmlčeli. Rose si najednou připadala hloupě a netušila, co by měla říct, nebo udělat. Nervózně proto usrkávala ze svého kelímku. Scorpius byl na tom podobně.

„Poslyš, něco jsem ti přinesl," odhodlal se náhle.

„Ale to jsi nemusel," pokoušela se mu zdvořile odporovat.

„Nechal jsem to venku," vysvětlil rozpačitě, „nevěděl jsem, jestli se počítá s dárky nebo ne, každopádně jsem si říkal..."

Zbytek věty zanikl v hlasitém výbuchu smíchu, když Hugo Weasley prohrál další sázku a rozplácl se o zem.

„Půjdeš se mnou?" zeptal se váhavě.

„Tak jo," přikývla zaskočeně. „Jasně, pojďme."

Scorpius odložil na stůl svůj kelímek a Rose udělala to samé. Společně se protáhli hloučkem lidí a vyšli dveřmi ven. V chodbě bylo naprosté ticho a mnohem příjemnější vzduch než vevnitř, kde bylo znatelně vydýcháno.

„Nechal jsem ho tady," vysvětlil a odhrnul těžký gobelín, za kterým se ukrýval prázdný výklenek, kde zřejmě kdysi stávala nějaká socha. Na okamžik za ním zmizel, ale potom se zase vynořil. V rukách svíral starý těžký psací stroj. „Všechno nejlepší, Weasleyová."

„Jak -?" vydechla překvapeně.

„Říkala jsi, že by ti to šlo mnohem lépe, kdybys nemusela psát ručně," pokrčil rameny, „sice nevím, co je to ten tvůj laptop, ale s tímhle by ti to mělo jít rychleji."

„Kdes ho vzal?" zeptala se zmateně a přejela prsty po klávesnici.

„Tak trochu jsem ho ukradl," přiznal, „z jednoho skladu starých školních pomůcek ve čtvrtém patře. Jednou jsem si tam odpykával školní trest a vzpomněl si, že jsem ho tam viděl. Měl by fungovat."

„To je...," nemohla najít vhodná slova. „To je od tebe moc hezké," vyhrkla nakonec. Připadala si hloupě, ale nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo.

Scorpius se zatvářil potěšeně, ale vzápětí zase nasadil neproniknutelnou masku. „No jo, já jen tak... třeba bys pak mohla mít víc volného času."

„Na co třeba?" zeptala se vzápětí a bylo jí jedno, jak moc v tu chvíli zrudla v obličeji.

Malfoy se chystal odpovědět, když se dveře za jejich zády otevřely a ven se vypotácel Edward s Margaret Aldridgeovou.

„Nás si nevšímejte!" mávl rukou a Margaret se zahihňala. Zmizeli společně ruku v ruce za rohem.

Rose se Scorpiusem si vyměnili nervózní pohled. Ať se chystali říct cokoliv, oběma bylo jasné, že tu chvilku už nevrátí.

„Asi bychom se měli vrátit," řekla Rose váhavě.

„Asi měli," přitakal Scorpius, přesto ještě dlouhou chvíli jen tak stáli a upírali oči do země.

****

Oslava Rosiných narozenin se protáhla až do půlnoci. S příchodem nového dne se hosté jeden po druhém začali trousit tajně po dvojicích zpátky na své koleje. Albus s pomocí Pobertova plánku vždy zkontroloval, jestli se vzduch čistý, a teprve potom vyslal další dvojici. Nakonec společně s Eileen a Edwardem byli ti poslední, kteří odcházeli – ostatně jako vždycky.

„Nakonec to nebylo tak špatné," zazíval Edward spokojeně, když za sebou zavřeli dveře od kabinetu a vyrazili směrem ke zmijozelské koleji.

„Ušetři nás detailů," požádala ho Eileen prosebně.

„Myslel jsem večírek, ne Aldridgeovou," ohradil se dotčeně. „I když bych použil překvapivě stejná slova," dodal poťouchle a Albus se rozesmál.

„Jsi strašný," povzdychla si Ela.

Společně zahnuli za roh a ustrnuli uprostřed pohybu, když si všimli, že chodba není tak docela opuštěná. Před vchodem do zmijozelské společenské místnosti stála Ollie Nottová, ruce založené na prsou a ve tváři vítězoslavný úsměv.

„Podívejme se, jestlipak to nejsou tři studenti po večerce někde, kde nemají, co dělat," protáhla jízlivě.

Bylo jim jasné, že jsou v průšvihu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, dokázali by se s ním domluvit. Jenže Ollie na ně měla odjakživa spadeno a využila každé příležitosti, jak je před učiteli potopit.

„Nottová, co tady děláš?" přerušil Edward ticho jako první.

„Ukrutně mě rozbolela hlava," vysvětlila posměšně, „zrovna jsem si chtěla zajít na ošetřovnu, když jsem si všimla, že bradavická šampionka, která je podmínečně vyloučena, není ve své posteli."

„Proč musíš ze všeho vždycky dělat problém?" vypálil Albus zlostně, ale Eileen ho umlčela jediným pohledem. Nebylo nejmoudřejší ji zbytečně dráždit.

Ollie si té výměny názorů beze slov všimla a usmála se ještě víc. „Teď váhám, jestli mám jít rovnou za McGonagallovou, nebo bude stačit, když zaklepu na dveře Snapeova kabinetu. Určitě bude velmi rád, až tě bude moct konečně vyrazit, Pottere."

„Tos přehnala!" varoval ji Edward.

Byla to však Eileen, kdo udělal krok vpřed. S potěšením si všimla, že Ollie nepatrně couvla. „Tak to vybal, Nottová, co chceš, abys mlčela?"

„Co chci?" zopakovala nevěřícně. „Vy si myslíte, že mě uplatíte? Že si mě koupíte jako ostatní? Tak to jste na omylu. Nechci vaši ubohou přízeň. Chci se vás konečně zbavit. Celé roky vám prochází každý průšvih, za který by ostatní dávno ze školy vyletěli. Nevyrazili vás jen proto, že tvoje matka je ministryně, tvůj otec tady učí a ty jsi zatracený Potter."

„Jenom žárlíš?" vydechla Eileen nevěřícně. „O to celou dobu jde?"

Ollie zbledla vzteky. „Ne, o to nejde," odsekla nepřesvědčivě. „Dostanete, co si zasloužíte. Až se McGonagallová dozví, že jste zase pořádali jeden z těch svých večírků a až přidám historku o tom, že Gregorovič nebyl tři dny ve škole, vyrazí vás na místě ze školy."

Albus se chystal kamaráda zastat. „O čem to mluvíš? Edward ležel na ošetřovně."

„Vážně, Pottere?" povytáhla obočí vzdorovitě. „Jsi tak slepý, nebo to jenom hraješ?"

Abe se zmateně ohlédl po Eileen a Edwardovi, ale ani jeden z nich nic neříkal. Oba zlostně Ollie pozorovali.

„Něco mi napovídá, že tohle je můj šťastný den," ušklíbla se Ollie a dřív, než kdokoliv z nich stačil zareagovat, rozběhla se směrem ven ze sklepení. Od Severusova kabinetu ji příliš kroků nedělilo.

Eileen se vzpamatovala jako první a rozběhla se za ní. Dohonila ji poměrně rychle. Jedním nepatrným máchnutím prstů jí neviditelný poryv větru podrazil nohy a Ollie se skácela k zemi. Než se stačila zvednout a dát se na útěk, Ela ji popadla za límec županu a přimáčkla ke zdi. Spatřila v jejích očích záblesk strachu.

„Dnes večer jsi nás neviděla, rozumíš?" šeptla Eileen výhružně a vpíjela svůj pohled do toho jejího. „Šla sis lehnout a ráno ses probudila. Nevíš nic o žádném večírku a nemáš tušení, že byl Edward tři dny mimo školu. Ode dneška tě vlastně vůbec nezajímáme."

Soustředila se na svou moc tak usilovně, že si nevšimla Albuse s Edwarem, kteří se objevili vedle nich.

Bylo to snazší, než si pamatovala. Proniknout do její hlavy bylo zatraceně jednoduché. Nevynaložila ani příliš úsilí, stačilo jí jen pár vteřin soustředění a Olliina mysl se jí podvolila. Upravování lidských myšlenek byla jemná a delikátní práce, s oblibou ji přirovnávala k horskému trollovi stojícímu na tenkém ledu, nebo k obrovi svírajícímu ve své mohutné pracce nejkřehčí sklo. Stačil jen nepatrný nátlak, jeden chybný pohyb, a celé její vědomí se mohlo roztříštit na milion střípků. Ale Eileen moc dobře věděla, co dělá. Netěšilo ji to, ale manipulace s tak obyčejnou myslí byla vlastně snadná. Nezkoumala Olliino podvědomí, i když považovala za lákavé zjistit, odkud pramení všechna ta zloba, ale raději se jen lehce dotýkala jejích aktuálních myšlenek a ohýbala je k obrazu svému. Během pár vteřin byla zase zpátky ve svém těle.

Za očima jí vybuchla nepředstavitelná bolest, cítila, jak se jí roztřásly nohy. Srdce jí divoce bušilo až ve spáncích. Nejspíš by slabostí upadla, kdyby ji Edward včas nezachytil. Ollie tam pořád stála se skelným pohledem a zírala do prázdna. Bude ještě pár chvil trvat, než se vzpamatuje.

„Co to, zatraceně, bylo?" přerušil ticho Albusův nevěřícný hlas. „Co jsi to provedla?"