Nedaleko Prasinek v horách, které kouzelnickou vesnici obklopovaly, se nacházel jeden z nejdůmyslnějších systémů podzemních chodeb, o kterém mnozí neměli tušení. Před staletími zde skřeti těžili zlato a jiné vzácné kovy, se kterými pak obchodovali. Aby se na místo nemusely denně dopravovat, stovky skřetů pracujících v dolech zde přebývaly. Pro tyto účely si vybudovali celé podzemní město, které však po jejich odchodu zůstalo opuštěné – až doteď. Spletité chodbičky, nekonečné tunely a slepé odbočky odpradávna lákaly kouzelníky toužící po zapomenutých pokladech; málokterý čaroděj však našel cestu zpátky. Vesničané se od toho místa raději drželi v bezpečné vzdálenosti, tradovalo se, že skřeti před svým odchodem doly zabezpečili různými zaklínadly a kletbami. Dominantou podzemního města byl obrovský sál ve tvaru šestiúhelníku, který původně sloužil jako místo, kde se každý den skřeti scházeli a pili a hodovali.

Dnes večer bylo v sálu šero; vysoké stěny vytesané do kamene osvětlovaly jen pochodně. Podél šesti stěn seděli bradavičtí studenti a profesoři na kamenných lavicích v řadách nad sebou. Uprostřed šestiúhelníku, který vydal na tři famfrpálová hřiště, vznikla provizorně jakási překážková dráha v bludišti kamenných chodbiček. Dovnitř vedlo šest různých cest, kterými za malý okamžik měli vejít šampioni dovnitř. Diváci museli používat kouzelné všechnohledy, aby dohlédli až na druhou stranu sálu. Nikdo z nich však neviděl, co šampiony čeká – chodby i místnosti s překážkami byly seshora zahaleny zatmívacím kouzlem, dokud se do nich jeden ze šampionů nedostal. Účelem bylo udržet diváky ve stejném napětí jako samotné šampiony a zároveň umožnit všem sledovat, jak rychle si ostatní soutěžící vedou, a kdo z nich postupuje rychleji. Strop v samotném labyrintu byl stejně tak začarovaný i z druhé strany, aby šampioni neměli nejmenší tušení, že je během plnění úkolu celá škola sleduje. Protože jak prorokoval Hamish MacFarlan – je těžší bojovat se strachem, když máte pocit, že jste sám.

****

V okamžiku, kdy se dveře otevřely, Eileen musela několikrát zamrkat, aby si její oči zvykly po hodinách ve tmě na světlo. Rychlým pohledem zkontrolovala hodinky; bylo přesně sedm hodin a její čas se začal odpočítávat právě teď. Bez zaváhání vyrazila do úzké malé chodbičky s hůlkou připravenou. Neměla nejmenší tušení, co ji čeká, ale něco jí napovídalo, že to bude jedna z nejméně příjemných hodin, jaké kdy zažila. Chodba, kterou pospíchala, se velmi rychle začala zužovat, až si musela kleknout a pokračovat po všech čtyřech. Cítila se v této pozici nechráněná a ohrožená - kdykoliv na ni mohlo něco zaútočit, a ona by nestačila dostatečně rychle zareagovat. Nakonec si musela lehnout na břicho a plazit se. Snažila se nemyslet na omezený prostor a na to, jak divoce se jí rozbušilo srdce. Co když se kamenný strop na ni svalí? Co když ji sutiny zavalí a ona se tu udusí? Co když...?

Naštěstí se chodba po pár minutách zase rozšířila a ona se mohla zpátky vyhoupnout na nohy. Než se však stačila vzpamatovat, zahlédla před sebou pohyb. Automaticky pozvedla hůlku a zůstala dokonale ochromená zírat sama na sebe. Nebyl to však odraz v zrcadle – přímo před ní stála z masa a kostí druhá Eileen Blacková a upírala na ni vyděšené oči.

****

Albus si dokázal představit mnohem příjemnější místa, než bylo tohle. Třeba pohodlné křeslo v nebelvírské společenské místnosti. Právě na to myslel ve chvíli, kdy se prostor mezi dvěma stěnami zúžil natolik, že musel zadržet dech, aby se mezi nimi dokázal protáhnout. V pravé ruce svíral hůlku a svítil si na cestu v úzké štěrbině, která se krok od kroku zdála menší. Nevěděl, jak dlouho se snaží protáhnout na druhou stranu, ale pohyboval se příliš pomalu. Je to jen hra, stačí se dostat na druhou stranu. Za hodinu bude po všem, opakoval si stále dokola.

Když se konečně dokázal protáhnout na druhou stranu, musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby zahnal klaustrofobický pocit, který mu svíral plíce. Ocitl se v další kamenné chodbičce, na jejímž konci však něco leželo. Vyrazil s připravenou hůlkou kupředu, nesmí si dovolit ztrácet čas přehnaným váháním. Jak se přibližoval, někde uvnitř něj rostla panika, jako by si část jeho samotného uvědomila, co vidí, daleko dřív, než si to byl mozek ochotný přiznat. Přímo před ním leželo nehybné tělo. Byl to snad někdo z ostatních šampionů? Nebo nějaká léčka? A pak mu mysl ochromila nepředstavitelná hrůza: přímo před ním ležela Eileen, vytřeštěné oči upírala vzhůru, pusu otevřenou v němém výkřiku. Byla mrtvá.

„Eileen!" vykřikl pronikavě a jeho hlas se odrazil od zdí a vrátil se k němu v ozvěně jako bumerang.

To přece nemůže být pravda, vždyť úkol sotva začal, přece nemůže být mrtvá... Přiběhl až k ní a svezl se na kolena. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu však ruku, kterou k ní natahoval, ve zlomku vteřiny zase stáhl. Tohle není skutečné, napadlo ho. Eileen není mrtvá. Ví to. Přece by to poznal. Pokud však před ním neleželo tělo jeho nejlepší přítelkyně, existovalo jen jedno možné vysvětlení.

„Riddikulus!" pronesl zaklínadlo rázně a v tu vteřinu se nehybné tělo před ním rozprsklo na stovky konfet a barevných jiskřiček.

Albus nezaváhal ani vteřinu, prosmýkl se mezi pozůstatky bubáka a pokračoval v cestě. Za rohem se chodba rozdělovala na tři další a bradavický šampion si uvědomil, že se nachází v labyrintu chodeb, ze kterých bude hledat cestu ven stěží. Když si instinktivně vybral chodbu úplně vlevo, napadlo ho, jestli si u další překážky zachová také zdravý rozum. Srdce mu tlouklo až v krku a strach mu koloval v žilách stejně samozřejmě jako krev.

****

Eileen zaváhala o něco déle, než měla. Poznala, že čelí bubákovi, přesto se nechala silou toho stvoření zaskočit. Udělala hloupou školáckou chybu, na tohle měla být přece lépe připravená.

„Ty hlasy, ach prosím, zastavte to někdo," šeptal bubák.

Eileenina dvojnice stojící před ní plakala, tiskla si dlaně k uším, jako by dokázala hlasy ve své hlavě umlčet. Vypadala zničená a na pokraji svých sil.

„Už to nevydržím," šeptala zoufale a natáhla prosebně ruku k ní. „Zbav mně mého prokletí."

Dívala se na sebe samotnou, na tu verzi Eileen Blackové, která se nedokázala vyrovnat se Salazarovou mocí. Na tu, která včas nedokázala své schopnosti potlačit a zešílela. Není skutečná, to nejsi ty, napomenula se v duchu přísně. Ty jsi to přece dokázala.

„Riddikulus!"

Přelud se jen na kratičký okamžik rozplynul, ale vzápětí se objevil zase v plné síle. Nedokázala se soustředit, nechala se příliš vykolejit tímhle stísněným místem a hodinami strávenými ve tmě.

„Riddikulus!"

Tentokrát se bubák proměnil ve velký růžový balónek. Jemně do něj píchla špičkou své hůlky a s hlasitou ránou balonek praskl a rozletěl se do všech stran. Eileen nezůstala tak dlouho, aby se přesvědčila, zda bubák doopravdy zmizel. Poklusem vběhla za roh chodby a ocitla se na rozcestí.

Labyrint, napadlo ji okamžitě. Ale kterou cestu si má vybrat?

Nakonec zvolila chodbu, která se stáčela co nejvíce vpravo, a aniž by to tušila, od Albuse Pottera ji v tu chvíli dělila jen jedna kamenná zeď.

Pokračovala bludištěm chodeb několik dlouhých minut – ať však zabočila do jakékoliv, všechny vypadaly stejně opuštěné. Brzy ji přepadla nervozita z toho, že nenásledovala žádná další překážka. Nejspíš se v ní pokouší vyvolat falešný pocit bezpečí. Čím déle se však mezi vlhkými kamennými stěnami prodírala ven, tím více o sobě začala pochybovat. Všechny cesty vypadaly naprosto identicky a ona si najednou nebyla jistá, jestli stále nebloudí v kruhu. Pak se chodba před ní změnila a začala se rozšiřovat v místnost. Přidala do kroku, ale v místě, kde chodba končila, se přímo před ní vznášela podivná bílá mlha. Neváhala ani vteřinu a prošla jí skrz; nic se však nestalo. Ocitla se v malé úzké kamenné místnosti, kterou osvětlovaly je dvě pochodně naproti sobě. Někde za zády zaslechla pohyb: zvedla hůlku, připravena zaútočit, ale nikdo tam nebyl. Ohlédla se znovu do místnosti a zůstala překvapeně stát. Přímo proti ní stál Albus.

„Abe!" vyhrkla úlevně, sklonila hůlku a rozešla se směrem k němu: něco v jeho tváři ji však přimělo, aby se zastavila. Úsměv jí ztuhl na rtech, když si uvědomila, že na ni shlíží tak, jak se na ni ještě nikdy nedíval - s odporem a nenávistí.

„Co se stalo?" zeptala se opatrně.

„Jak jsi mi jen mohla lhát, Eileen?" udeřil na ni zlostně.

„Já nechápu o čem to-"

„Proč jsi mi neřekla o svých schopnostech?" zeptal se nahněvaně. „Copak nejsme nejlepší přátelé? Myslel jsem, že si říkáme všechno."

„Abe, tohle není nejvhodnější chvíle ani místo," namítla chabě. Její jindy klidné uvažování vystřídala panika. Ví to, jak to zatraceně jen ví? Vždyť si celá ta léta dávala dobrý pozor.

„Víš, co si myslím, Eileen?" zašeptal Albus zlostně. „Že jsi jen obyčejná manipulátorka. Hrabeš se ostatním v hlavě a děláš si, co se ti zlíbí."

„To není pravda!" hájila se chabě, ale hlas se jí třásl strachy.

„Řekl bych, že jsi jen obyčejná zrůda, Eileen," plival slova jako jed. „Všem okolo sebe jenom lžeš, ale já vím, jaká jsi doopravdy."

„To ne," zašeptala a slzy se jí draly do očí. Snažila se samu sebe přesvědčit, že je to jen další zkouška, ale strach, který jí nyní sžíral útroby, byl silnější. Za Albusovými zády se zčistajasna zjevily další dvě postavy. Vystoupily ze stínu a Eileen si ke své hrůze uvědomila, že se dívá do tváří svých rodičů.

„Kolikrát jsem ti opakovala, abys svoji moc nepoužívala!" plísnila ji Laura nazlobeně.

„Já se snažím, vážně," špitla Eileen zahanbeně, ale její slova zanikla v přívalu dalších.

„Jsi mé největší zklamání," pronesl Severu Snape chladně, „jak jsem si jen mohl myslet, že z potomka Pána zla vyroste dobrá čarodějka? Jsi stejná jako on."

„Patříš do Azkabanu," přidal se Albus. „Měli by tě tam zavřít, abys nikomu dalšímu neublížila. My dva jsme spolu skončili."

„Bude to tak pro všechny lepší," přitakala Laura. „V Azkabanu nikomu neublížíš."

„To ne, prosím," žadonila Eileen a svezla se zoufale na kolena. „Já vám to všechno vysvětlím!"

Jejich hlasy sílily, jeden přes druhého na ni mluvili a každé slovo ji bolelo jako prudká rána do žaludku. Z jejich rtů unikaly věty, kterých se v životě bála ze všeho nejvíc. Měli pravdu, byla jen obyčejná zrůda.

****

Albus prošel zvláštním mlhavým závojem bez zaváhání, přesto se ohlédl na kratičký okamžik přes rameno. Nic se však nestalo: mlha se ani nepohnula a on vzápětí stanul tváří tvář svému nejhlubšímu strachu.

„Tati?" zeptal se překvapeně, jako by se chtěl ujistit, že ho nešálí zrak. Přímo před ním stál opravdu Harry Potter, z masa a kostí, a díval se na svého syna s jistým opovržením.

„Nechápu, proč ses do Turnaje přihlašoval, Albusi," pronesl jeho směrem káravým tónem. „Přece sis musel dávno přiznat, že na to nemáš."

Albus znejistěl – tohle nebyl obyčejný bubák, tím si byl jistý. Rozum mu však napovídal, aby se nenechal tak snadno ošálit.

„Pro mě a tvoji matku jsi byl vždycky jen obrovským zklamáním," pokračoval Harry nelítostně. „Jak by ses taky mohl vyrovnat Jamesovi, který je na koštěti nepřekonatelný? Nebo Lily, která exceluje ve škole ve všech předmětech? A v čem jsi dobrý ty, Albusi, řekni? Jmenuj mi jednu věc, za kterou bych na tebe měl být pyšný."

„Já?" zeptal se Abe zmateně. Otcův hlas se mu vpíjel do myšlenek jako inkoust do papíru. Nedokázal udržet pozornost a přestával poznávat, co je skutečné a co ne.

„Já jsem Harry Potter," řekl jeho otec pyšně, „kouzelnický svět ode mě mnohé očekává a ty, Albusi, mezitím děláš všechno pro to, abys jméno Potter pošpinil. Tak řekni, co jsi ve svém životě dokázal? V čem jsi dobrý?"

„V čem jsem dobrý?" zopakoval Albus nejistě. „V čem jsem dobrý?" řekl ještě jednou a do hlasu se mu vrátila síla. „Například poznám, když se mi snaží někdo oblbnout hlavu," prohlásil sebejistě. „Takže vím, že jsi jenom výplod mojí mysli. Můj táta by takhle nemluvil."

Harry Potter se na svého syna podíval pochybovačně.

„Můj táta je na mě pyšný," řekl Albus klidně a v tu chvíli se rozběhl kupředu a proběhl mlhou na druhou stranu. Když prošel skrz, tlak v jeho hrudi, který způsobila přemíra strachu, se rázem zmenšil. Znovu se ocitl na rozcestí a byl odhodlaný pokračovat dál, když k němu odněkud zleva dolehl výkřik.

„Eileen!" zvolal automaticky a rozběhl se tím směrem.

****

„Lhala jsi mi!" křičel na ni Albus. „Lhala jsi Rose! Myslíš, že by s tebou chtěla kamarádit, kdyby věděla, že jsi vadná?"

„Já vám nechci lhát," šeptala Eileen přes slzy. „Dělám to pro vaše dobro, chci vás chránit."

„Nemůžeš druhým lidem měnit myšlenky," přidala se Laura. „Za to, co jsi provedla během soudu na ministerstvu před lety, by tě měli zavřít."

„Jsem zklamaný," pronesl Severus suše, „kéž bys tak nebyla moje dcera."

„Tak dost!" rozkřikla se Eileen zlomeně. „Už buďte zticha!"

Tiskla si ruce k uším a víčka měla pevně semknutá. Ať už to celé skončí, ať ji konečně odvedou do Azkabanu a má pokoj. Nic jiného si stejně nezaslouží. Měla by za svoje činy pykat.

„Eileen?"

Někdo jí váhavě položil ruku na rameno; zvedla uslzené oči vzhůru a spatřila Albuse. Tentokrát se však tvářil ustaraně. Mezi očima mu naskočila hluboká vráska.

„Eileen, jsi v pořádku?" zopakoval.

„Jsi to ty?" zašeptala zmateně. „Jsi to opravdu ty?"

„Jsem to opravdu já," přitakal Abe nejistě.

„Žádný přelud?" ujišťovala se.

„Nejsem žádný přelud," ušklíbl se při té představě. „Jsi v pořádku?"

„Ach, Abe!" vyhrkla úlevně a skočila mu kolem krku. „Nevím, co je tohle za místo, ale asi jsem se dočista zbláznila!"

„To nic," chlácholil ji, „pojď, vypadneme odtud."

Rychle se oba vyškrábali zpátky na nohy a opustili místnost, jak nejrychleji dokázali. Albus ji zavedl až na rozcestí, odkud zaslechl její výkřik a tam oba zůstali rozpačitě stát.

„Tudy jsem přišel," ukázal za sebe.

„Co teď?" zeptala se Eileen váhavě.

„Teď bychom měli pokračovat," odpověděl stejně nejistým hlasem.

Pohlédli do dvou chodeb, které se před nimi rozprostíraly, a pak zpátky na sebe.

„Asi bychom měli jít každý sám," vyslovila nahlas myšlenku, která je oba napadla.

„Nejspíš," připustil a v jejích očích okamžitě zahlédl záblesk strachu. „Ale víš co?" prohodil zvesela, aby zlehčil atmosféru. „Je mi jedno, jestli je to podle pravidel nebo ne. Půjdeme spolu."

„Jsi si jistý?" ujišťovala se. „Můžou nás diskvalifikovat."

„Jsem," přikývl a natáhl k ní ruku. Někde v oblasti žaludku se mu usídlil jiný druh nervozity, než jaký cítil doteď. Tohle byl nepříjemný pocit nejistoty, který máte, když dáte veřejně najevo svoje city a nejste si jistí, jestli je ten druhý opětuje. Eileen mu však bez váhání podala svoji ruku a s prsty propletenými do sebe vyrazili vstříc dalším překážkám.

„Ať si MacFarlan třeba pukne vzteky," zamumlal Abe. „Já mu na pravidla kašlu."

Chodby, kterými teď pokračovali, byly stále víc stísněnější a tmavší. Albus se ujal vedení a Eileen jim svojí hůlkou svítila na cestu.

„Co myslíš, že to bylo za kouzlo?" zeptal se, aby přerušil to děsivé ticho kolem.

Ela si automaticky otřela z tváří poslední slzy a najednou se cítila zahanbená, že ji našel ve slabé chvilce. „Myslím, že to bylo jedno z těch ochranných kouzel, co máma používá na Odboru záhad," vysvětlila. „Vyprávěla nám o některých z překážek, kterými zabezpečili spodní patra. Tahle patří určitě k nim, ta kletba tě má přinutit prožít svůj nejhorší strach. Čelit těm nejhlubším obavám."

Albus po ní střelil nervózním pohledem: rád by se jí zeptal, co tam zažila ona, protože takhle rozrušenou ji ještě neviděl. Ale cítil, že na to není ta správná chvíle – pokud někdy vůbec bude. „To by odpovídalo," řekl místo toho. „Jak jsme na tom s časem?"

„Zbývá třicet minut," řekla Eileen při pohledu na hodinky.

****

Vyhnout se bubákovi, který v jejím případě měl vždy podobu vycházejícího slunce, bylo docela jednoduché. Místo, kde se ocitla vzápětí, v ní však vyvolávalo jiný typ strachu. Takový, o kterém neměla tušení, že ho v sobě vůbec nosí. Když má člověk strach, přestává uvažovat, avšak Soňa nebyla z velké části člověk. Dokázala si tedy zachovat zdravý rozum i ve chvíli, kdy se přímo před ní vynořil Edward.

„Měla jsi pravdu, Soňo," povzdychl si odevzdaně. „Mezi námi to nebude nikdy fungovat, jsi jen obyčejný predátor, nic víc. Myslel jsem si, že se přes to přenesu, ale nejde to. Nejsi dostatečně dobrá čarodějka, rozumíš?"

Cítila, jak se jí jeho slova zavrtávají hluboko do hlavy, jako by to byly maličcí červíčci snažící se usadit přímo v mozku. Snažila se je odehnat mávnutím ruky jako otravnou mouchu. Kouzlo však bylo příliš mocné.

„Jsi jen přelud," řekla pevně. „Nic víc."

„Já jsem skutečný," odporoval Edward. „To ty jsi přelud. Jsi proti přírodě, ani čarodějka, ani upír. Jsi jen nebohý kříženec, který se snaží být dobrý jako ostatní, ale ve skutečnosti nikam nezapadáš."

Soňa sebrala veškerou sílu, kterou v sobě našla a usilovně se snažila myslet na něco jiného. Pokoušela se přinutit nohy, aby se rozešly kupředu, ale šlo jí to jen velmi ztěžka. Edward byl vmžiku u ní a zatímco se snažila s očima upřenýma k východu dostat co nejrychleji pryč, pokračoval v podrývání jejího sebevědomí.

„Ani v tomhle Turnaji nemáš šanci, vždyť by stačil jen paprsek slunce a shořela bys na prach," šeptal jí posměšně do ucha. „Jenom kvůli tobě se úkoly odehrávají vždy po setmění."

„Táhni k čertu," doporučila mu zlostně.

„Ne Soňo, to ty potáhneš ke všem čertům, protože tvá duše je prokletá," odpověděl jí.

Silou vůle se dostala až k mlžnému závoji a prošla na druhou stranu; tlak v hlavě téměř okamžitě polevil. Myšlenky se jí zase vracely, ale srdce jí v hrudi stále zběsile tlouklo. Vyrazila kupředu a o pár vteřin později se na rozcestí srazila s Michailem. Jeden na druhého pár vteřin mířili hůlkami, pak se Lissenkovi zlostně blýsklo v očích a rozběhl se chodbou vlevo. Soňa bez zaváhání vybrala chodbu vpravo pevně rozhodnutá, že svého kruvalského soupeře porazí. Ona jim dokáže, že je lepší než ostatní, to se můžou vsadit.

****

Prsty přejížděl po vlhkých zdech a opatrně našlapoval, tma okolo nich byla neproniknutelná. Cítil za krkem její přerývavý dech. Měl pocit, že slyší zuřivý tlukot vlastního srdce, jak se odráží od stěn. Ocitli se na další z křižovatek a Albuse přepadl nepříjemný pocit, že jsou najednou velmi zranitelní. Ani do jedné z uliček neviděli dál než na pár centimetrů.

„Abe?" zašeptala Eileen do ticha.

„Co se děje?" zeptal se, aniž by se ohlédl a pokračoval v cestě kupředu.

„Myslím si, že nás někdo sleduje," vysvětlila s pohledem upřeným přes rameno.

„Dobře, buď ve střehu," poradil jí a povzbudivě jí krátce sevřel prsty o něco větší silou.

Než mu však stačila odpovědět, přímo kolem levého ucha jí prolétl paprsek červeného světla.

„K zemi!" křikl Albus.

„Mdloby na tebe!" zahřměl mužský hlas za jejich zády.

„Protego!" odpověděla Ela pohotově a zatarasila další paprsek světla štítovým kouzlem.

„Impedimenta!"

Z boční uličky se vynořil další útočník, vypadalo to, že jsou obklíčeni se všech stran a navíc na ně jde přesila. Neměli čas zkoumat, co jsou útočníci zač, všichni měli dlouhé pláště a kápi přes hlavu.

„Vezmi si ty dva za sebou, já zbytek," sykl Albus tiše do tmy. „Na tři. Raz...dva..."

„Lumos!"

Světlo z Eileeniny hůlky ozářilo celý prostor a poskytlo jim tak daleko lepší výhled. Albus se bez zaváhání vrhl vpřed přesně ve chvíli, kdy na něj mířil zlatavý paprsek. Kletba mu těsně minula hlavu a roztříštila se o zeď za jeho zády.

„Petrificus totalus!"

Jeho soupeř tolik štěstí neměl a kouzlo úplného spoutání ho srazilo k zemi. Druhý z čarodějů však využil Albusovy nepozornosti a zasáhl ho omračujícím kouzlem přímo do hrudníku. Abe narazil prudce zády do zdi za sebou a zalapal po dechu.

„Reducto!"

Neviditelná tlaková vlna jednoho ze soupeřů Eileen odhodila někam do tmavé chodby.

„Diffindo!"

Eileen ucítila, jak se jí hábit na levé paži roztrhl a pod ním se objevila tržná rána, která začala okamžitě krvácet. Nenechala se však zastrašit a před dalším paprskem světla se hbitě přikrčila.

„Mdloby na tebe!"

Tentokrát útočníka však znovu minula: kletba prolétla asi metr od místa, kde stál. Vrátil jí to několika dalšími útoky, před kterými se marně stahovala hlouběji do jedné z chodeb. Využila krátkého zaváhání, když čaroděj procházel kolem Albuse a ten se mu pokusil podrazit nohy.

„Expelliarmus!"

Nemusela se přesvědčovat, že mu hůlka z ruky vylétla: slyšela zřetelné ťuknutí dřeva o kamennou podlahu. Vyklonila se zpoza rohu a vykřikla: „Mdloby na tebe!"

Muž se bezvládně svezl na podlahu a Eileen se odvážila vylézt ze svého úkrytu. Když míjela jeho tělo, poznala pod kápí jednoho z bystrozorů, kteří pracovali s Lolou na ministerstvu. Někde z paměti vylovila i jeho jméno – Anthony Bale. Vrátila se na rozcestí právě ve chvíli, kdy Albus zasáhl posledního útočníka zmrazovacím kouzlem a ten ustrnul v pohybu.

„Jsi v pořádku?" otočil se k ní a z roztrženého obočí mu prýštila krev.

„Jsi zraněný," odpověděla mu místo toho vyčítavě. „Episkey!"

Drobná rána na jeho čele se vzápětí zacelila a Albus si otřel zbytky krve z očí.

„Co tvoje ruka?" zaútočil na ni hned podrážděně, když si všiml, jak ji bolestně pokroutila. Rána na paži nebyla vůbec pěkná a nevypadala zdaleka tak neškodně jako roztržené obočí. Ani jeden z nich si netroufal zranění vyléčit.

„Dokážu jen zastavit krvácení," připustil.

„To bude stačit," ujistila ho.

„Ferula!"

Ze špičky jeho hůlky vyletěly obvazy a nemotorně jí paži obmotaly.

„Není to nic moc," nakrčil Abe kriticky nos, když si svoje dílo prohlížel.

„Je to skvělé, díky."

„Tak jdeme dál, než se proberou, co říkáš?" navrhl Albus. Eileen přikývla, a tak ruku v ruce překročili jednoho z omráčených útočníků a pokračovali dál.

Po několika minutách klopýtavého běhu se ocitli na konci chodby, která ústila v nějaké místnosti. Vyměnili si ostražitý pohled a vyrazili kupředu připraveni na cokoliv. Stanuli v komnatě ve tvaru osmiúhelníku, které dominoval mohutný stůl uprostřed. Vešli dovnitř jedním ze šesti možných východů a v okamžiku, kdy vkročili oba do místnosti, za nimi s hlasitým zaburácením zapadly mříže. Měli o jednu cestu k úniku méně.

Váhavě přišli ke stolu, kde se nacházelo šest skleněných nádob. Uvnitř každé z nich se převalovala tekutina různých barev a neidentifikovatelné konzistence, a na dně každé nádoby ležel...

„Klíč," vydechl Albus překvapeně, když pochopil, co vidí.

„Pro každého jeden?" zamyslela se Eileen. „Myslíš, že ho máme prostě vytáhnout?"

„A neurve nám to ruku, že ne?" nadhodil Albus sarkasticky.

Eileen se natáhla pro jednu z nádob, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala ji ze stolu zvednout. Nejspíš byla přičarovaná kouzlem trvalého přilnutí a nezbývalo jim nic jiného, než z ní klíč opravdu vytáhnout. Zamířila hůlkou na jednu z nádob a pronesla zaklínadlo: „Accio klíč!"

Nic se však nestalo.

„Nejspíš to budeme muset risknout," usoudila odevzdaně.

V tu chvíli se napravo od nich ozvaly kroky a z jedné z uliček vyběhl Michail Lissenko. Přelétl oba šampiony nerudným pohledem a přišel ke stolu. Ulička za jeho zády se okamžitě uzavřela. Téměř vzápětí se z vedlejší cesty vynořila Soňa a i ona se na ostatní dívala poněkud podezřívavě. Ani jeden z nich nebyl ochotný věřit vlastním smyslům: ne poté, co si prošli všemi nástrahami labyrintu. I za jejími zády zarachotila mříž a uzavřela další cestu ven. Všichni si přikývli na pozdrav.

„Pro každého jeden?" nadhodila Soňa při pohledu na nádoby.

„Nejspíš," přitakala Eileen.

Michail Lissenko neváhal a vrazil ruku do jedné z nádob. Zlomek vteřiny se nic nedělo a už to vypadalo, že klíč jednoduše vytáhne, když tu se najednou tekutina uvnitř proměnila v rudé plameny, které vystřelily vzhůru a Lissenko bolestně vyjekl. Přesto hrábl prsty až na úplné dno a prudce ruku vytáhl. Místnost okamžitě zaplavil závan spáleného masa a Michail šokovaně pohlédl na popálenou ruku, ve které třímal jeden ze zlatých klíčů.

Soňa bez zaváhání vrazila ruku až po loket do další nádoby a i ona vzápětí bolestí vykřikla. Tekutina uvnitř se proměnila na stovky škorpionů, kteří ji začali kousek a štípat. Chvíli s nimi zápasila a naslepo tápala, než se jí klíč podařilo vytáhnout. Ruku měla celou pokousanou a zarudlou. V tu chvíli dovnitř vběhli i Francois s Beatrice. Krásnohůlský šampion za sebou táhl podivně pokroucenou nohu a Beatrice byla v obličeji mrtvolně bílá, jako kdyby spatřila přízrak. V okamžiku, kdy byli uvnitř všichni šampioni, zapadli mříže i v posledních třech uličkách a šestice šampionů zůstala uvězněná uvnitř.

Eileen s Albusem strčili ruku každý do své nádoby ve stejnou chvíli. Ela prozíravě použila levačku, kterou už měla beztak zraněnou a nemohla se na ni spolehnout. Sotva se prsty dotkla prapodivné tekutiny uvnitř, uctila, jak ji neviditelná síla chňapla za zápěstí a táhne ji dolů. Vší silou se zapřela zdravou rukou o stůl a snažila se ze sevření vyprostit. Albusova ruka mezitím uvnitř nádoby nepřirozeně ztuhla, jako by mi odumřela a nezbyla v ní špetka citu. Silou vůle se snažil prsty přimět k nějakému pohybu. Oba o svůj klíč zápasili o něco déle, než kruvalští šampioni.

Nakonec se všem šesti šamponům podařilo svůj klíč ukořistit, Beatrice si tiskla k hrudi ruku celou dořezanou do krve a Francoisova ruka zmrzla jako kus rampouchu. Nyní na tom byli všichni stejně a museli se spoléhat jen na jednu zdravou ruku, ve které třímali své hůlky. V okamžiku, kdy i poslední z nich ukořistil svůj klíč, se ozvalo burácivé zarachocení a celá místnost se začala otřásat. Plápolající pochodně zhasnuly a kamenná podlaha pod jejich nohama se dala do pohybu. Ze stropu se začalo sypat kamení a v podlaze se objevily první pukliny. Kamenná zeď za jejich zády se rozestoupila a odhalila tak jedinou možnou únikovou cestu ven.

Lissenko nezaváhal a vrhl se vpřed jako první. Chránil si hlavu před padajícími sutinami jen svojí paží a statečně odrážel dopadající kameny tělem. Beatrice se prosmekla hned za ním, ale v polovině cesty k východu se přímo před ní podlaha rozestoupila a ona se stihla zarazit právě včas, než skončila v bezedné propasti. Jeden z padajících kamenů zasáhl Francoise přímo do hlavy a ten se bezvládně sesunul k zemi. Soňa se mrštně vrhla kupředu a přeskakovala vznikající propadliny sebejistě jako pelášící zajíc. Albus s Eileen se vrhli ruku v ruce za ní. Ela se pokusila padající strop zastavit pomocí zaklínadla Immobulus, ale znehybnila sotva polovinu padající suti.

„Nemůžeme ho tady nechat," křikl na ni Albus přes rameno a mávl rukou směrem k Francoisovi.

„Vždyť nás to tu zavalí!" oponovala mu Eileen, ale pospíchala za ním. Popadli bezvládného Francoise každý pod jednou paží a táhli ho za sebou. Cesta byla stále nebezpečnější: zem se jim pod nohama tříštila a marně se pokoušeli dostat na druhou stranu co nejrychleji. Beatrice zasáhl jeden z padajících kamenů do paže tak nešťastně, až upadla. Albusovi na kratičký okamžik problesklo hlavou, že se zřítila někam do propasti, ale krásnohůlská šampionka se vzápětí vyhoupla na všechny čtyři a plazila se k východu. Michail dávno zmizel a Soňu od únikové cesty dělily poslední kroky. Albus oběma nohama stanul na posledním kousku pevné podlahy u dveří a povytáhl Francoise stranou, aby ho dostal ven z nejhoršího. Poté natáhl ruku směrem k Eileen, aby jí pomohl překonat puklinu před jejíma nohama, ale v tu samou chvíli se podlaha pod jejíma nohama propadla.

Stačil už jen vykřiknout její jméno, než ji pohltila černočerná tma.

****

Krev z rozseknuté hlavy Soně prýštila do očí, ani nepostřehla, kdy ji padající suť zasáhla. Ocitla se na pevné půdě v chodbě, kde jí před pár sekundami zmizel z očí Lissenko. Bezděčně se ohlédla přes rameno právě ve chvíli, kdy se podlaha v místnosti nadobro zřítila. Albus se vrhl k zemi na břicho a natáhl ruce někam do propasti.

„Soňo!" křikl přes rameno. „Pomoz mi s ní, neudržím ji!"

Soňa zaváhala: vteřiny neúprosně běžely a Lissenko měl už tak velký náskok. Nemůže ho přece nechat vyhrát, slíbila si, že ukáže jemu i Karasovovi, kdo je tady lepší. Jenže její kamarádka byla v nebezpečí, a když Albusovi nepomůže, zřítí se do propasti nejspíš oba dva.

„Soňo!" volal Potter znovu. „Už ji neudržím!"

Váhavě vykročila vpřed, ale v tu chvíli se proti ní vyřítila Beatrice Achardová a předběhla ji. Soutěživý duch v kruvalské šampionce se vzepřel a ona se bez ohlédnutí rozběhla dlouhou chodbou pryč.

****

Albus cítil, jak mu Eileenina ruka proklouzává mezi zpocenými prsty. Držel ji z posledních sil, pot mu vyrazil z čela a kousal se do jazyka, aby nevykřikl. Obě jejich hůlky ležely vedle nehybného Francoise metr za Potterovými zády. Zdravou rukou ji svíral a pochroumanou se zapíral o zem.

„Nepustím tě," ujišťoval ji stále dokola, když k němu zoufale upírala oči. „Nepustím."

Chtěla mu odpovědět, aby ji klidně pustil a pokračoval dál v úkolu, ale část jí samotné byla příliš sobecká, než aby se nechala hodit na dno bezedné propasti, o které neměla tušení, kde končí.

Sjela mu o další kousek a oběma bylo jasné, že už ji udrží jen posledních pár vteřin. Začínala se připravovat na variantu, že se propadne do neznáma. V poslední vteřině se však vedle Albuse zčistajasna vynořil Francois, celý potlučený a bledý, ale uchopil Eileen za zápěstí a společnými silami ji začali tahat směrem vzhůru. Nakonec se jim to podařilo a celá trojice dopadla na záda a namáhavě oddychovala.

„Dí-díky," vydrala ze sebe Eileen. „Myslela jsem, že je po mně."

„Není zač," přikývl Franocis a zkřivil obličej do bolestného úšklebku.

Albus popadl jejich hůlky a pomohl Ele na nohy. Oba se současně ohlédli k Francoisovi, který zůstal ležet na podlaze.

„Nemůžu se na tu nohu postavit," vysvětlil. „Tak běžte."

„Přece tě tu nenecháme," namítl Albus.

„Běžte," pobídl je znova netrpělivě. „Je to jen hra."

Albus s Eileen si vyměnili rychlý pohled. „Tak to tedy ne, jdeš s námi," rozhodla Eileen rázně. Společnými silami pomohli krásnohůlskému šampionovi na nohy, Franocis je vzal kolem ramen a zapřel se.

V nepohodlném uskupení pokračovali dál. Francois byl těžší, než se zdálo a Eileen i Albus byli brzy oba vyčerpaní. Přesto se beze slov prodírali úzkou uličkou. Čas neúprosně běžel a Eileen při zběžném mrknutí na hodiny zjistila, že jim zbývá posledních šest minut. Někde zepředu k nim dolehl najednou hlasitý potlesk a jásot diváků. Někdo ze šampionů se tedy dostal ven. Konec byl blízko.

Francois si všiml, jak si bradavičtí šampioni vyměnili rychlý pohled.

„Takhle to nestihnete," zamumlal vyčerpaně to, co si oba mysleli. „Nechte mě tady a běžte."

„Ne," rozhodl Albus rázně. „Jsme v tom všichni společně."

A potom se stalo něco, co jejich postup ještě víc zpomalilo. Všechny tři ve stejný okamžik zamrazilo v zádech, jako by je někdo od hlavy až k patě polil kbelíkem ledové vody. Zachvátil je pocit bezmoci a čiré hrůzy a téměř současně je napadlo, že už nikdy nepoznají pocit štěstí. Mísil se v nich jen nekonečný strach a nevysvětlitelná deprese. Přímo před nimi se ze tmy vynořili tři mozkomorové a pluli vzduchem rovnou k nim.

Francois okamžitě strnul hrůzou a zůstal stát neschopný pohybu. Eileen i Albus svorně zvedli své hůlky.

„Expecto patronum!" pronesli zaklínadlo jedním hlasem.

Ze špičky Albusovy hůlky téměř okamžitě vyrazil mohutný jelen dvanácterák a vrhl se proti dvěma mozkomorům. Eileen se podařilo vyčarovat jen obláček stříbrné mlhy.

Myslela na to, že brzy najdou cestu ven. Už jen pár minut a bude z tohohle místa venku. Myslela na Albuse, Edwarda, Rose a svoji sestru.

Mozkomor se přibližoval, teď už slyšeli jeho sípavý dech.

„Expecto patronum!"

Tentokrát se jí zaklínadlo podařilo a z hůlky jí vytryskl proud stříbrného světla, který se vzápětí proměnil v nádhernou laň, která vyrazila přímo proti mozkomorovi. Všichni tři bývalí azkabanští strážní se stáhli před silou patronů do boční uličky.

„Pojďme, honem!" vyzvala Eileen ostatní a společnými silami začali klopýtat co nejdál od toho místa.

Utíkali, co jim síly stačily a najednou k nim začal doléhat hluk a křik diváků. Čím hlasitěji je povzbuzovali, tím víc jim dodávali do posledních metrů sílu. Konečně uviděli světlo na konci chodby a Hamishe MacFarlana, jak je povzbuzuje.

„Posledních dvacet vteřin!" křičel na ně a pobízel je do běhu. A pak se jim konečně podařilo proběhnout ven a všichni tři dopadli na kolena právě ve chvíli, kdy se východ za nimi uzavřel a časový limit vypršel.

Uši jim okamžitě zaplnil ohlušující potlesk a výkřiky diváků, které po hodinách nekonečného ticha zněly jako řev rozzuřeného stáda obrů.

„Dámy a pánové, doslova za minutu dvanáct do svého cíle dospěli i poslední tři šampioni!" burácela Dominique do megafonu nadšeně. „Porota teď musí zvážit, jak soutěžící bodově ohodnotí!"

Odněkud se vynořila madame Pomfreyová a za pomoci Teddyho Lupina zvedla zraněného Francoise ze země. „Vezměte ho stranou tady na ta nosítka, pane Lupine. Slečno Blacková, jste v pořádku?"

Eileen se nechápavě na ošetřovatelku zadívala.

„Vaše ruka potřebujete ošetřit," vysvětlila jí madame Pomfreyová. „Pojďte se mnou."

„To nic není," odporovala Eileen, ale to už ji něčí ruce zvedly ze země a odváděli ji pryč. Sotva vnímala, že po jejím boku kráčí Lola a něco jí říká. Všechna slova jí přišla nesrozumitelná, jako by k ní doléhala z velké dálky.

„Abe!" ohlédla se bezradně přes rameno.

Albus, kterého teď za rameno držel Harry a něco mu povídal, se otci vymanil ze sevření a vydal se jejím směrem.

Eileen se vysmekla Lole a běžela mu naproti.

„Tvůj patron!" křičel na ni Albus, aby ho přes okolní povyk slyšela. Nevěřícně se na ni díval jako na zjevení.

„Já vím!" odpověděla mu stejně.

„Změnil podobu!" dodal Potter překvapeně.

„Já vím!" zdůraznila o něco hlasitěji.

„Byl to pes a najednou je to laň, ale to znamená, že-"

„JÁ VÍM!" přerušila ho a bláznivě se rozesmála, jakkoliv se jí to zdálo v tuhle chvíli nepatřičné.

Teď už je od sebe dělila vzdálenost sotva pár kroků, kterou vzápětí překonali. A tam, přímo před celou školou a učitelským sborem, ji bez přemýšlení, jestli je to správné, bez dalšího odkládání a beze strachu, jestli cítí to samé, popadl do náruče a poprvé políbil.