O devět let později, léto 2019

Vlak najel na druhou kolej a vůz se otřásl. Na okamžik se přerušilo elektrické spojení a lampy ve voze zablikaly. Těch málo cestujících, kterých v něm sedělo, se ani neobtěžovalo nad něčím takovým pozastavit. Venku za okny panovala tma a hustý déšť bubnoval do zamlžených oken a plechové střechy. Všichni se nechali kolébat k dřímotě, vždyť vlak uháněl třetím dnem a do cíle bylo daleko.

V rohu u dveří ležela přes sedadla natažená dívka. Rozcuchané světlé vlasy jí spadaly do obličeje. Ležela nemotorně skrčená, pod hlavou batoh, přes sebe kabát. Vlak znovu změnil kolej a škubl sebou.

V tu chvíli se Lola Blacková probudila z polospánku. Nechala však oči zavřené a myslí bloudila po okolí. Naproti ní seděl starší muž, někde uprostřed vagonu našla matku se třemi dětmi, v protějším rohu seděl mladík a přes uličku dvě postarší dámy, všichni to byli mudlové. Zapátrala až dál do vlaku a ucítila je. Byli tam, pohltila ji panika.

Pomalu se posadila, navlékla si kabát a přehodila si batoh přes rameno. Muž sedící naproti ní hlasitě zachrápal a obličej se mu svezl po zamlženém okýnku. Záda jí polil studený pot, byli blíž, než čekala. Jak to, že ji našli tentokrát tak rychle?

Neváhala ani minutu a vrhla se ke dveřím. Vší silou do nich zatlačila a ocitla se v prostoru mezi dvěma vagony. Ještě se zběžně ohlédla a spatřila je. Byli tam, oni – příchozí z temnot, jak jim říkala.

Teď už si nemohla na nic hrát, ucítili ji. Dala se na útěk.

****

„Až se máma bude ptát, byl to tvůj nápad," zamumlala Eileen Blacková v jedné z azkabanských cel unaveně.

Seděla na studené dlažbě, prameny tmavě hnědých vlasů se jí uvolnily z copu a vlnily se podél světlého obličeje. Měla na sobě jen lehké černé šaty a viditelně se třásla zimou.

„Moje máma, nebo tvoje máma?" zamumlal její bratranec v protějším rohu.

„Obě. Dej mi svoje sako, gentlemane," houkla na něj.

Edward Gregorovič svoji sestřenici poslechl, vysoukal se ze saka a hodil ho po ní.

„Dávej bacha, stálo mě balík."

Eileen zavrátila oči a zabalila se do toho kusu oblečení. Nebylo jí sice už tak chladno, ale pořád se musela třást.

Edward vytáhl z náprsní kapsy u košile krabičku cigaret, vložil si jednu do úst a připálil si ji. Slabé světýlko mu ozářilo obličej. Tmavé vlasy, které nosil jindy pečlivě učesané, mu trčely na všechny strany. Na bradě mu rašilo strniště a pod okem se mu vybarvovala nehezká modřina jako následek rvačky u Děravého kotle, odkud je před pár hodinami přivezli bystrozorové sem. Byl to velmi pohledný chlapec, který se nápadně podobal svému pradědovi, Tomu Rojvolovi Raddlemu, v dobách, kdy byl sám studentem Bradavic. Nicméně dnes už nežil nikdo, kdo by si pamatoval, jak obávaný lord Voldemort vypadal před tím, než přijal své nové jméno.

„Klídek, Elo, tátovi to nebude trvat dlouho," uklidňoval ji a potahoval z cigarety. Hlavou se opíral o kamennou zeď za sebou a vyfukoval kouř do stropu.

„Ale tentokrát si to vezmeš na triko ty," oznámila mu rázně. „Za další podobný přestupek by mě vyrazili z Bradavic."

„Tím líp, snad nechceš dojít až k OVCE," zašklebil se a rozchechtal se podnapilým smíchem.

„Buď tak laskav a netahej mě do svého opileckého světa," požádala ho unaveně.

„Není to tak špatný místo," opáčil.

Dalších pár minut seděli oba zticha ponoření do svých myšlenek. Eileen myslela na to, jak dostane od mámy vynadáno a při troše štěstí ji uprosí jen na domácí vězení po zbytek prázdnin. Edward se toulal myšlenkami u dívky, kterou večer poznal, ale díky několika lahvím ohnivé whisky, které vypil se svým nejlepším kamarádem Albusem Potterem, si nemohl vzpomenout na její jméno. Už se chtěl své sestřenice zeptat, jestli si ho nepamatuje náhodou ona, když se opodál ozvaly kroky.

Eileen prudce vyskočila, vyrazila Edwardovi cigaretu z ruky a vytáhla ho na nohy. Oba nasadili lehce provinilý výraz přesně ve chvíli, kdy kroku utichly a před jejich celou se objevil Viktor Gregorovič.

Oba si změřil přísným pohledem, a pak unaveným hlasem pronesl: „Už zase?"

„Tatí," zahuhňal se opile Edward.

Eileen ho marně šťouchala do žeber, aby se alespoň tvářil, že je mu to líto.

Viktor se dotkl prsty zámku na mřížích a ty se otevřely. Eileen vděčně z cely vyklouzla, ale když se ke dveřím dovrávoral Edward, Viktor mříže zase rázně zabouchl.

„Ty tady vystřízlivíš, mladej," nařídil mu.

Edward viditelně zbledl. „To mi neuděláš."

„Ale ano," zasmál se Viktor sarkasticky. „Dobrou noc, Edwarde."

Objal Eileen kolem ramen a vedl ji chodbou pryč.

„Tati!" křičel Edward a lomcoval mřížemi. „Tati! Nemůžeš mě nechat přes noc v Azkabanu!"

„Nezapomínej, že já jsem tady šéf!" zvolal Viktor přes rameno a náležitě si svůj výchovný trest užíval.

„Tati! Tohle mi nedělej! Já se polepším! Budu hlídat dvojčata!"

Eileen se ohlédla a soucitně se na vyděšeného bratrance podívala.

„A ty se moc neraduj," doporučil jí Viktor rázně a užíval si dvojitého vítězství. „Poslal jsem oficiální sovu vašim."

„I...?"

„I tvému otci."

Eileen zmrzl úsměv na rtech.

„Budete ještě rádi, pokud z toho nebude disciplinární řízení před Starostolcem," ujistil ji Viktor.

****

Letní prázdniny pro Rose Weasleyovou znamenaly jediné – ztráta času. Volno se jí příčilo, ať se snažila zaměstnat sebevíc. Vypomáhala u sv. Munga, hlídala sousedům ratolesti, četla knihy, které přes školní rok nestihla, pracovala na výzkumu o chování Karkulinek a vypomáhala babičce. Prázdniny totiž znamenaly všechny Weasleyovic děti pod jednou střechou u babičky a dědy v Doupěti. Ty dny Rose z hloubi duše milovala i nenáviděla zároveň. Milovala svou rodinu, svého bratra a nespočet sestřenic a bratranců, to ano, ale copak tady našla chvilku klidu ke studiu? Byl to hotový blázinec, jeden o druhého věčně zakopávali a v domě panoval chaos.

Toho rána vstávala značně podrážděná. Její bratranci James a Albus Potterovi se v noci tajně vyplížili na nějaký večírek, vrátili se nad ránem, značně rozjaření a nadělali pěkného randálu. Rose, která sdílela pokoj pod nimi s jejich sestrou Lily a sestřenicí Dominique, měla chuť oba zabít. Copak jí nedopřejí ani trochu ticha? Určitě někde do rána flámovali na Příčné ulici s Edwardem Gregorovičem a Eileen Blackovou. Doopravdy se na ně však zlobit nedokázala, měla je ráda a Eileen byla její nejlepší kamarádka. Nesnášela jedině Edwarda, se kterým si vzájemně lezli na nervy už od dětství, a tak s oblibou všechny nepříjemnosti dávala za vinu jemu. Koneckonců, určitě to byl původně jeho nápad, takže má právo ho obviňovat.

Slezla z postele a značně ospalá se vykolébala na chodbu. Na schodišti se objevila její nejstarší sestřenice Victoire. Celá zardělá a chichotající proběhla kolem Rose po špičkách a nezapomněla jí jako obvykle pocuchat vlasy. Rose spolkla tunu jedovatých poznámek o tom, že se určitě celou noc někde muckala s Teddym Lupinem, a vrazila do koupelny.

„Dobrý ráno!" před zrcadlem se kroutila Lily Potterová a snažila si hůlkou vysušit vlasy. Ty jí Rose vždycky záviděla. Lily měla dlouhé ryšavé vlasy, které se jí vždycky na sluníčku krásně leskly. A hlavně držely tvar – což Rose nikdy nepoznala. Její vlasy byly naprosto nepoddajné, kudrnaté, trčící všemi směry. A samozřejmě také zrzavé, jak je pro většinu Weasleyových tradicí.

„Kam se tak parádíš?" zívla Rose, postavila se vedle Lily u umyvadla a sáhla po kartáčku na zuby.

„Dneska přece přijdou dopisy z Bradavic," objasnila situaci Lily a nanesla si pomádu na rty. „Mám sraz s Alicí, zajdeme si na nákupy. Potřebuju nové hábity a kotlík. Ten loňský mi James s Albusem zabavili a používají ho doma místo potlouku. Pěkně to tím bolí. Přidáš se?"

Rose se na odraz své sestřenice skepticky zadívala a odplivla si. Proč má Lily tak krásně růžovou pleť, zatímco ona podělila jen bělost a samé pihy? Pochybovala, že se krása rozdělovala v jejich rodině spravedlivě.

Lily rychle dokončila svoje zkrašlovací zvyky a odběhla z koupelny. Rose si spokojeně oddechla a začala si česat nepoddajnou hřívu. Neuběhlo ani třicet sekund, dveře se s rachotem rozletěly a na prahu se objevil její mladší bratr Hugo a bratranec Fred.

„Kluci!" okřikla je Rose naštvaně.

Ani jeden si jí nevšímal, uvízli mezi dveřmi a jeden druhého se snažil vystrnadit a protlačit se do koupelny. Považovala jejich chování za dětinské už jen proto, že Fredovi bylo skoro osmnáct a měl by mít rozum.

„Za co?" zoufala si Rose a domem se rozlehl další křik.

„Jamesi Pottere!" křičela babička Weasleyová pod schody. „Jak se opovažuješ mi tvrdit, že jsi spal celou noc doma!"

„Babi, je mi devatenáct!" odporoval James nabroušeně. „Už nejsem malej!"

„Pod mojí střechou se zodpovídáš mně, mladý muži!" hřímala babička Weasleyová.

„No jo, pořád," zamručel James, který právě procházel kolem koupelny a střetl se s Rosiným chápavým pohledem.

„První!" vřískl Hugo, prodral se do koupelny a loktem Rose odstrčil od umyvadla. „Uhni, ségra!"

„To sotva!" odporoval Fred a skočil svému bratranci na záda, čímž menšího Huga zlomil v pase a oba skončili na podlaze.

Rose s modřinou na paži opustila koupelnu a poraženě se vrátila do pokoje. Otevřela dveře a na posteli se jí ke vší nelibosti mezitím usídlil Albus Severus Potter.

Její bratranec, se kterým chodila do stejného ročníku v Nebelvíru, se jak široký tak dlouhý roztáhl přes její postel v oblečení, ve kterém zjevně přišel z večírku, a hlasitě chrápal. Rose si pomyslela, co by děvčata z Bradavic, která jinak k mladšímu Potterovi obdivně vzhlížela, řekla na to, jak jejich miláček a famfrpálová hvězda podnapile slintá do peřin.

„Abe!" lomcovala mu vztekle paží. „Tohle je moje postel, slyšíš?"

Potter něco nesrozumitelně zamručel, ale neotevřel ani oči.

„Albusi Severusi Pottere!" peskovala ho a byla připravená použít hůlku, když v tom se otevřely dveře a na prahu se objevila její sestřenice Dominique Weasleyová.

„Hele, nevíš, proč klukům nahoře v pokoji prší?" pokrčila svůj malý pihatý nos. Byla od hlavy až k patě celá promočená, jako by stála pár minut pod sprchou. Oblečení se jí lepilo na tělo a jindy kudrnaté světlé vlasy jí na ramena spadaly ve slepených mokrých pramenech.

„Nevím, ale zřejmě to vysvětluje, proč Albus spí v mojí posteli," povzdechla si Rose a nemohla se při pohledu na sestřenici ubránit úsměvu.

Dominique se přes Rose naklonila, aby Albuse lépe viděla.

„To má modřinu?" ukázala posunkem na jeho levé oko. „Myslíš, že se někde porval?"

„Doufám, že si zase nezlomil nos," ušklíbla se Rose.

Albus, jako by obě sestřenice slyšel, otočil se na druhý bok a přetáhl si přes hlavu přikrývku tak, že mu vykukovaly jen rozcuchané tmavé vlasy.

Domem se znovu rozlehl křik, a než se obě nadály, byla jim zřejmá i příčina babiččina hněvu. Kolem dveří právě na koštěti proletěla výskající Lucy, na ocasu starého Zametáku za sebou vláčela svoji starší sestru Molly, které se zřejmě nedopatřením do proutí zamotaly tkaničky od bot.

„Zastav to koště, Lucy!" křičela vyděšeně na svoji sestru.

„Já nevím jak!" přiznala nejmladší Weasleyová.

Rose s Dominique si vyměnily všeříkající pohledy.

„Já chci do Bradavic," povzdychla si Rose zmučeně a šla ty nezbednice zastavit, než si ublíží.

****

Když Eileen dorazila za svítání domů, nikdo na ni naštěstí nečekal. Potichu se odebrala do pokoje v podkroví, který sdílela se svojí starší sestrou, a okamžitě usnula. Nespala však dlouho, ohnivá whisky si přeci jen vybrala svou daň a ještě dopoledne ji krutě rozbolela hlava.

Čekala u snídaně pořádné kázání. Když se došourala zkroušeně dolů do kuchyně, našla však za stolem pouze babičku Selene s přísným pohledem. Zbytek rodiny byl neznámo kde.

„Vezmi si trochu kávy," vybídla jí, když konvice uprostřed stolu samovolně nalévala horký nápoj do velkého šálku.

„Díky, babi," špitla zahanbeně. Posadila se za stůl, zastrčila si tmavé vlasy za uši a vděčně se natáhla po kávě.

„Je v ní špetka povzbuzujícího lektvaru," vysvětlila Selene, když viděla, jak si hrnek zkoumavě prohlíží. Kromě vůně čerstvě pražených zrnek z něj totiž stoupaly obláčky modrého dýmu.

„Jsi nejlepší!" ujistila ji vnučka vděčně a okamžitě se napila.

„Mně neděkuj, to je Siriusova práce," vysvětlila babička. „Zřejmě je to jediný lektvar, který se kdy s Poberty naučil připravovat opravdu dokonale."

Eileen cítila, jak se jí žaludek po pár doušcích začal uklidňovat. Představa mladého Siriuse, jak míchá podobné lektvary během svých školních let, ji rozesmála. Samozřejmě, že věděl, jak na pořádnou kocovinu.

„Kde je máma?" zeptala se Eileen opatrně a rozhlížela se, jako by se obávala, že Laura číhá někde za rohem a jedním skokem je u ní, aby jí řádně vyčinila.

„Zůstala přes noc na ministerstvu," vysvětlila Selene, zatímco hůlkou dirigovala dva nože, které mazaly chleby dvojčatům. „Měli zřejmě na odboru záhad víc práce, poslala večer sovu."

Eileen úlevně dopila kávu. Takže má čas do večera, než se její máma vrátí z práce, aby si vymyslela co nejlepší omluvu pro to, že skončila v noci v Azkabanu. Zase.

„Samozřejmě ale ví, co jste v noci vyváděli," pokračovala Selene, jako by jí četla myšlenky. „A je pořádně rozzuřená. Nemám jí to vůbec za zlé, mladá dámo. Koledujete si oba o vyloučení z Bradavic."

Eileen nic neříkala, cítila, jak jí studem rudnou tváře. Než babička mohla ve výchovném monologu pokračovat, do kuchyně vtrhla dvojčata.

„Dobré ráno, babi!" křičeli sborově a dychtivě se usadili u stolu.

„Dobré ráno, nezbedníci," usmála se na vnoučky Selene shovívavě.

Kluci se okamžitě pustili do snídaně a začali nadšeně štěbetat o mistrovství světa ve famfrpálu, které se blížilo a bylo zřejmě tím nejvděčnějším tématem pro každého chlapce, který kdy seděl na koštěti.

„Přišla ti sova od tvého otce," dodala ještě Selene směrem ke své mladší vnučce.

Eileen klesla nálada pod bod mrazu, když si na kuchyňské lince vedle Denního věštce všimla pergamenové obálky s bradavickou pečetí.

„Aspoň to není hulák," zamumlala vděčně.

Střetla se pohledem s babičkou a obě se pobaveně zasmály při představě, že by jí otec skutečně poslal huláka. Bylo nemyslitelné, že by někdy křičel. Eileen ho viděla rozzuřeného nesčetněkrát, ale hlas nikdy nezvýšil.

„Jdu za dědou," rozhodla se Eileen, protože ji hlasy pokřikujících dvojčat nepříjemně duněly v hlavě. Vstala od stolu, popadla Denního věštce a obálku s výchovným dopisem od svého otce okázale nechala ležet na stejném místě. Prošla dveřmi do zahrady a pokračovala mezi stromy k jezeru. Sluníčko už bylo vysoko na nebi a nepříjemně jí svítilo do očí. Musela si stínit rukou, aby dědečka našla. Seděl na konci dřevěného mola, nohy spuštěné v příjemně chladivé vodě a pozoroval něco v jezeře.

„Dobré ráno, dědo," pozdravila ho Eileen zvesela. Vyzula si boty a posadila se na molo vedle něj. Sirius Black přestal pozorovat plavajícího ďasovce pod hladinou a zamračil se na svoji mladší vnučku.

„Kolikrát ti mám říkat, abys mi neříkala dědo," zamručel. „Nejsem až tak starý."

„Promiň, Tichošlápku," dloubla ho laškovně do paže. „Víš, že tě musím občas pošťouchnout."

„Slyšel jsem, že měl někdo divokou noc," opáčil škádlivě.

„Ani nevíš, jak," povzdychla si. „Děkuju za ten lektvar. Nebýt toho, asi bych se od stolu nezvedla."

„Vzal jsem trochu z těch zásob, co jsme navařili do Bradavic," dodal šeptem Sirius, jako by je snad Selene mohla z kuchyně zaslechnout.

Eileen se pobaveně zašklebila. Její dědeček byl nenapravitelný.

„Pořád ti říkám, že bychom ho mohli prodávat. Spolužáci by mi za něj utrhli ruce."

„To nikdy," zamítl Sirius. „To je tajný recept speciálně určený jen těm vyvoleným."

Eileen se rozhodla dědečka dál neškádlit a podala mu Denního věštce.

„Přinesla jsem ti noviny."

„Děkuju."

Věděla, že ji Tichošlápek nebude podrobovat výchovnému kázání. Šel by sám proti sobě, jelikož téměř každou lumpárnu, kterou kdy s Edwardem provedli, jim poradil on sám.

Seděli vedle sebe a mlčky četli noviny. Jako to dělávali každé ráno.

****

„Ministerstvo kouzel."

Budka se s trhnutím zastavila a otevřela dveře.

Nikolaos Blacková vykročila do každodenního shonu, který na ministerstvu panoval. A dnes tu bylo obzvlášť rušno, večer měly být zveřejněny výsledky voleb nového ministra kouzel. Hala byla plná novinářů, zvědavců a bystrozorů, kteří všechny podrobovali pečlivým prohlídkám.

Lola se vyhnula hlavní frontě a šla k odbavovacímu pultu pro zaměstnance. Za vysokým stolem seděl uhrovitý chlapec a znuděně si četl čerstvé vydání Věštce. Lola postřehla, že titulní stranu plní rozhovor o politickém skandálu v oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory s Hermionou Weasleyovou.

„Dobré ráno, Nikolaos," pousmál se mladík za kontrolním pultem. „Pracovně, osobně?"

„Obojí, Eddie," obdařila ho také úsměvem a podala mu svoji hůlku ke kontrole.

„Dneska je tu pěkný šrumec," postěžoval si, zatímco prohlížel hůlku pod lupou. „Půjdeš se podívat na vyhlášení voleb?"

„Hádám, že budu muset," ušklíbla se. „Ale volal mě šéf, tak snad se z té šarády utrhnu."

„Třeba jo," zazubil se. „Ještě průkaz."

Lola vytáhla z kapsy malou černou knížečku a podala mu ji.

„Stejně si myslím, že výsledky jsou víc, než jasné," zamumlal a vrátil jí hůlku i průkaz. „V pořádku, můžeš pokračovat. Hezký den!"

„Tobě taky!"

Lola si sebrala svoje věci a vydala se směrem k výtahům. Po cestě potkala několik známých, prohodila pár slov a vyslechla si poznámky o volbách. Celý kouzelnický svět tím poslední týdny doslova žil. Těsně po válce byl dočasným ministrem kouzel zvolen Kingsley Pastorek, který se postaral o mnoho změn v kouzelnických zákonech. Byl natolik oblíbený, že se stal nakonec ministrem na celých jednadvacet let. Loni však oznámil, že znovu kandidovat odmítá a rád by se odebral na odpočinek. Celý Starostolec se ho snažil přesvědčit, ať neodchází. Nakonec přislíbil, že úplně z ministerstva nezmizí, nicméně v jeho funkci ministra kouzel měl být od zítřka někdo jiný.

Vmáčkla se na poslední chvíli do výtahu a stiskla příslušné tlačítko. Čím níž výtah klesal, tím lidí v kabině ubývalo, až zůstala úplně sama.

„Deváté patro. Odbor záhad," oznámil jí přívětivý hlas v kabině a mříže se odsunuly.

Téměř okamžitě ji ovanul chladný vzduch a vlhkost prosakující ze zdí ji štípala v nose. Ihned u výtahů stál dřevěný stolík, za kterým seděl jeden ze zaměstnanců ministerstva. Čaroděj znuděně zvedl hlavu od Denního věštce, kde si prohlížel famrfpálové výsledky a natáhl ruku k Lole. Ta mu podala znovu svůj průkaz, který už ukazovala nahoře. Čaroděj nalistoval příslušnou stránku, aby si ověřil, zda má do těchto prostor povolený přístup.

„Účel návštěvy?" zeptal se.

„Návštěva vedoucí odboru záhad Laury Blackové," odpověděla automaticky a ani se nenamáhala mu vysvětlovat, že ji kontroluje téměř každý týden už dva roky.

Čaroděj sáhl po zeleném razítku a vyrazil ho na příslušnou stranu.

Vykročila svižným krokem a procházela jednou dlouhou chodbou za druhou, jako by tu cestu znala nazpaměť. Než se zastavila před vysokou bránou, nepotkala živou duši.

V úrovni očí jí visela cedule s nápisem: NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN.

Varování ignorovala a opřela se do dveří. Ocitla se ve velké prostorné místnosti plné mlhy, kouře, chemických nádob a kotlíků.

„Lolo!" volal někdo její jméno.

Prodrala se mezi stolky na druhou stranu místnosti a za jedním z kotlíků našla svoji matku. Laura Blacková si sundala z očí ochranné brýle, odhrnula si pramen červených vlasů z čela a přitiskla si dceru na hruď.

„Jsem ráda, že jsi doma."

„Já taky," usmála se Lola a vlepila matce pusu na zjizvenou tvář.

„Jaká byla cesta?" zeptala se Laura se zájmem a ignorovala bublající kotlík, ze kterého stoupaly obláčky zelené páry.

„Neúspěšná," přiznala Lola a posadila se na volnou židli. „Zase se objevili."

„Stíny?" zašeptala Laura s dávkou strachu a respektu.

Lola zasmušile přikývla. „Podařilo se mi je setřást někde za Moskvou, ale u Petrohradu se ve vlaku objevili znovu, tak jsem se radši vrátila."

„Dobře jsi udělala," souhlasila Laura. „Dokud nevíme, co jsou ty potvory zač, je lepší se jim vyhýbat. Máš vzorek?"

Lola zašmátrala v batohu a vytáhla ampulku, ve které byl kousek černé látky. Nebyla to však obyčejná látka, vznášela se v prostoru a zvláštně se vlnila.

„Neboj, nesahala jsem na to," zarazila Lauru, než stačila promluvit. „Co novýho doma?"

„Žijeme volbami, jako kdybys to nevěděla," povzdychla si Laura a uložila ampulku do zásuvky mezi ostatní. „Už aby ta šílenost byla za námi, každý den jsem celou cestu do práce musela odhánět ty vlezlé reportéry. Abych nezapomněla, Eileen a Ed strávili noc v Azkabanu."

„Zase?" vyprskla Lola smíchy.

„To není slušné, Nikolaos," varovala ji Laura. „Nemysli si, že nevím, od koho ty hloupé nápady mají."

„Nechápu, o čem to mluvíš," zazubila se zvesela a prohlížela si mločí oči v průhledné krabičce. „Zkus se zeptat dědečka."

„Každopádně Elu jsem poslala domů, ať si to s ní někdo vyřídí. Viktor nechal Eda v Azkabanu na výchovný pobyt."

„Teta Emily bude zuřit," povzdychla si Lola. „Zase jeden krásný večer v rodině Blackových."

„Doufám, že zůstaneš na vyhlášení výsledků, přece mě v tom nenecháš," prosila ji Laura. „Eileen se takovým věcem vyhýbá, jak může, a pokud Eda někdo nepropustí, bude se počítat s naší účastí."

„Nic ti neslibuju," varovala ji dcera pobaveně. „Dostala jsem vzkaz od Harryho, takže možná budu mimo ministerstvo."

„Asi něco ohledně mistrovství," připustila Laura. „Viděla jsem dnes Kingsleyho a Harryho nad plány nahoře diskutovat. Doufám, že se jim zase nepodařilo postavit ten stadion na území kentaurů jako před deseti lety. Z toho byl pořádný malér, na poslední chvíli se muselo všechno stěhovat."

Lola se zasmála, posbírala si svoje věci, prohodila s matkou několik slov, a zase vrátila do výtahu.

A jak výtah putoval nahoru, nastupovalo víc a víc lidí.

„Druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, kanceláře oddělení nepatřičného užívání kouzel, ústředí bystrozorů a administrativních služeb Starostolce," oznámil hlas ve výtahu.

Lola vystoupila s několika dalšími čaroději, kteří ji pozdravili, prošla těžkými dvoukřídlými dubovými dveřmi a ocitla se v otevřené hale, rozdělené přepážkami na jednotlivé kóje, kde se odevšad rozléhaly hlasy. Zabočila hned od první kóje u dveří s nápisem: Ústředí bystrozorů.

Stěny byly jako obvykle polepené vším možným – fotografiemi hledaných osob, výstřižky z Denního věštce, mapami, na kterých zářily špendlíky a nitky předpokládaných trast hledaných čarodějů. Jindy tady panoval daleko větší chaos, odevšad na sebe pokřikovali bystrozorové, nad hlavou jim létaly hejna oběžníků i nějaké sovy. Dnes tu panovalo nezvyklé ticho, jelikož většina zaměstnanců se starala o bezpečnost na dnešním vyhlášení voleb a druhá polovina vypomáhala někde v severním Skotsku s doděláváním stadionu pro mistrovství světa ve famfrpálu, které se konalo za týden.

Lola procházela kolem známých tváří, se všemi se pozdravila, až stanula na konci chodby u prosklených dveří do kanceláře. Než stačila zaklepat, muž sedící za stolem ji zahlédl a gestem naznačil, aby vešla dál.

„Dobré ráno, šéfe," pozdravila.

„Nač ty formality, Lolo," usmál se. „Nikdo nás neslyší."

„Zvyk, strejdo Harry," pokrčila rameny.

Harry Potter pokýval chápavě hlavou a ukázal na křeslo před svým stolem: „Prosím, posaď se."

Přijala nabízené místo a posadila se. „Děje se něco?"

„Omlouvám se, že jsem tě odvolal z dovolené dřív. Potřeboval bych od tebe laskavost," šel rovnou k věci. „Jak víš, do začátku finálového zápasu na mistrovství světa ve famfrpálu zbývá už jen týden a mně díky těm volbám odpadlo několik lidí. Vím, že by ses ráda zúčastnila večerní slavnosti, nebudu ti mít za zlé, pokud odmítneš, ale potřeboval bych, kdybys dneska odpoledne dohlížela na ochranná kouzla na stadionu, Teddy a několik dalších tam jsou. Přísahám, že už budeme mít brzy hotovo a vyberete si zbytek volna."

Lole hlavou problesklo tisíc jiných věcí, které by dělala radši, než dohlížela na bandu nerudných čarujících úředníků. Přípravy na mistrovství trvaly už několik měsíců, na ministerstvu kvůli tomu zřídili celé speciální oddělení. Práce to byla velmi vyčerpávající, všichni toho měli plné zuby a k potyčkám mezi úředníky docházelo stále častěji. Před měsícem se dokonce dva jinak velice dobří kolegové vzájemně napadli, protože už nemohli jeden druhého vystát. Podařilo se jim u toho podpálit půl lesa. Během příprav je provázela smůla. Co se pokazit dalo, zpravidla se pokazilo. Všichni však žertovali o tom, že je lepší, když se to sesype teď, než během samotného mistrovství.

„Můžeš se mnou počítat," přikývla.

„Děkuju," oddychl si Harry a promnul si oči pod kulatými brýlemi. „Někdy mám té práce plné zuby. Pořád mi chybí lidi, je nás čím dál méně. A co tvoje volno, vyřídila sis všechno důležité?"

„Ne tak docela," odpověděla vyhýbavě a váhavě se pousmála. „Jak se má James, poctivě trénuje?"
„Je v Doupěti s ostatními, babička Weasleyová trvala na tom, že chce ještě letos všechny děti pohromadě, než jí vyrostou," vysvětlil Harry. „Podle mě je to šílenství, ten dům nemůže tolik lidí ustát bez újmy, ale James je rád, prý si aspoň z bratranců a sestřenic složí celý tým. Bůh ví, že je nás opravdu hodně."

Lola se musela zasmát. Ano, Weasleyovi vydali téměř za dvě družstva famfrpálu. Když byli mladší, připojovala se k nim se svojí sestrou, Edwardem a Teddym Lupinem. Pořádali každé prázdniny u Weasleyových malý turnaj. Nicméně jejich týmu se nikdy nepodařilo vyhrát, protože proti Jamesovi a Albusovi neměli šanci.

Za jejími zády se ozvalo energické zaklepání a dveře se téměř okamžitě otevřely.

„Harry, neviděl jsi Kingsleyho? Potřebovala bych-"

Emily Gregorovičová zvedla oči od stohu pergamenů ve své náruči a zůstala překvapeně zírat. „Lolo, ty už jsi zpátky!"

„Teto Emily!"

Dívka se vyšvihla z křesla a zběžně svoji tetu objala.

„Velký den, co?"

Emily nepatrně přikývla a poprvé v životě ji Lola viděla poněkud vyvedenou z míry.

„Tak já vás nechám, vyrážím na famfrpál," rozhodla se Lola a oběma pokývala na rozloučenou.

„Večer hodně štěstí!" popřála ještě tetě a opustila kancelář.

Emily se usadila do křesla, ze kterého její neteř právě vstala. „Co jsem to říkala...?" zeptala se zmateně a zírala znovu do pergamenů, jako by mohla najít odpověď tam.

„Hledáš Pastorka," připomněl jí pobaveně Harry. I jemu roztržitá Emily přišla zábavná.

„Promiň, jsem trochu mimo," připustila unaveně. „Celý ten cirkus kolem voleb a ještě mi Viktor uprostřed noci pošle sovu z Azkabanu, že tam Edward zase skončil. Přísahám, že se z toho kluka jednou zblázním!"

Harrymu nepatrně zacukaly koutky, ale rozhodl se ji zbytečně neprovokovat. „Slyšel jsem," připustil.

„Samozřejmě, jak by taky ne, když jsi ředitel oddělení bystrozorů," povytáhla obočí a narážela na fakt, že po vyhnání mozkomorů z Azkabanu se o hlídání věznice starali právě bystrozorové. „Říkám ti, abys svým lidem udělil povolení tomu klukovi jednu výchovnou vlepit, až ho zase někde najdou dělat hlouposti."

„Vyřídím jim to," souhlasil Harry a bezděčně si pomyslel, jak se asi jeho synovi Albusovi podařilo z Děravého kotle zmizet, aby se vyhnul bystrozorům. Určitě tam byl s Edwardem i Eileen, sotva se bez sebe někam hnuli. Musí si ho podat, až se vrátí z prázdnin od babičky Weasleyové.

„Nesu ti nějaké papíry ze štábních útvarů," podala mu přes stůl menší hromádku pergamenů. „Nic zvláštního, jen obvyklé formality."

Harry od ní pergameny přijal a položil je na vratkou hromadu jiných věcí připravených k podpisu.

„Co je?" zeptal se, když si všiml jejího tázavého pohledu. „Podepíšu to."

„Ještě letos?" dobírala si ho.

Harry se ušklíbl a otočil se k ní ve svém křesle zády. Chvíli očima pátral po mapě, která visela na zdi. „Kingsley by měl být ve čtvrtém patře v kancelářích mezinárodního sdružení kouzelníků," oznámil jí, když našel tečku s jeho jménem. Plán Ministerstva kouzel fungoval na stejném principu jako Pobertův plánek, byl to Harryho nesmírně užitečný vynález, který visel v každé kanceláři v celé budově. V mnohém všem usnadňoval práci, zejména Emily, jejíž pozice na ministerstvu vyžadovala neustálé pobíhání z jednoho patra do druhého.

„Skvělé, díky!" zvolala úlevně a nachystala se k odchodu.

„A abych nezapomněl," dodal Potter, „večer hodně štěstí."

Emily se jen chabě usmála a spěšně opustila jeho kancelář.

****

Edward Gregorovič se domů dostal až po poledni, celý dolámaný, nevyspaný a v depresi se doploužil po ušlapané cestičce ke dveřím Blackovic domu. V žaludku mu nepříjemně kručelo, myslel jen na sprchu, snídani a spánek. Možná v opačném pořadí. Sotva sáhl na kliku a otevřel dveře do předsíně, spustil se nepříjemný křik.

„EDWARDE SIRIUSI GREGOROVIČI BLACKU! TOHLE SI VYŘÍDÍME, AŽ VEČER, ALE NEMYSLI SI, ŽE Z TOHO VYVÁZNEŠ! TŘETÍ NOC V AZKABANU ZA TOTO LÉTO! JSEM HLUBOCE ZNECHUCENÁ! V DEVĚT HODIN VEČER AŤ JSI NA MINISTERSTVU!"

Zesílený hulák od jeho matky dokřičel a vznítil se. Edward si oddychl a zavřel za sebou opatrně dveře. Eileen sedící na schodišti se mu pošklebovala a dvojčata, která zřejmě nečekala od rána na nic jiného, než na potupu svého staršího bratra, se smíchy dokonce válela po podlaze.

„No jo, smráďata," ušklíbl se Edward popuzeně. „Strašná sranda, co? Haha."

Regulus s Remusem si však z bratra nic nedělali a smáli se dál.

„Nechte toho, nebo vám přičaruju prasečí ocásky!" vyhrožoval jim, když z kuchyně vyšel Sirius. Tvářil se naoko přísně a mířil přímo ke svému vnukovi.

„Klíčky od motorky, mladý muži," napřáhl k němu ruku.

Edward vyloudil ten nejubožejší výraz trpícího, jaký dokázal. „Jen tu ne, prosím," zasténal.

„Nesmlouvej, mladej, to jsou rozkazy od tvé matky."

Edward zalovil v kapse a jen velice nerad klíčky dědečkovi předal. Létající motorku zdědil přímo po něm a byla jeho největším pokladem. Nikdo kromě Edwarda a Siriuse na ni nesměl sáhnout.

„Je mi sedmnáct," zamručel vztekle. „Můžu si dělat, co chci."

„Dokud jsi nevyšel školu, nemůžeš," vyvedl do Sirius z omylu.

Přísný výraz byl pryč, objal svého vnuka kolem ramen a spiklenecky zašeptal: „Tak co, fungovalo to?"

Ed se váhavě pousmál: „Ty tvoje nápady nemají nikdy chybu. Akorát nás vždycky chytnou."

„To nás nikdy nechytili!" dušoval se Tichošlápek.

Z kuchyně se ozvala Selene, jako by příliš dobře věděla, co si špitají: „Siriusi, opovaž se ty děti kazit! A vy čtyři pojďte sem, přišly vám dopisy z Bradavic!"