„Salazarova moc se s naší rodinou táhne jako prokletí," začala vyprávět. Cítila se mnohem klidněji, teď, když se svého břímě částečně zbaví. Seděla na zemi opřená zády o zídku a dívala se někam za Andreje sedícího naporti, který tiše pokuřoval. „Moje mamka a teta zřejmě nejsou první z naší rodiny po samotném Zmijozelovi, u kterých se schopnosti objevily, ale Voldemort a jeho dcera, tedy moje babička, jimi nedisponovali. Moje matka ovládá zemi a vodu, teta Emily oheň a vzduch. Předpokládaly, že jsme toho uchráněni, ale v menší či větší míře se Salazarova moc projevila i u nás."

„Takže ty, tvoje sestra a tví bratranci ovládáte čtyři elementy?" ujišťoval se, že tomu rozumí správně.

„Ano i ne," souhlasila. „Do jisté míry ano, ale ne natolik dobře jako máma a Emily ty svoje. Viděla jsem mámu, jak pouhou myšlenkou odpařila vodu z celého jezera, nebo tetu Emily, jak vichřicí lámala vzrostlé stromy. Tohle ani jeden z nás nezvládne, je to příliš složité. Ale pracovat s nimi umíme. U mě se to stalo asi kolem šestého roku, ale Eileen uměla například pohybovat věcmi už v jednom roce. Edward dokonce podpálil dům, když mu bylo osm."

„Veselá rodinka," ušklíbl se jízlivě.

„To ano," pousmála se chabě. „Potud by to bylo ještě docela neškodné vyprávění."

„Ale u vás se projevily ještě jiné schopnosti," pobídl ji ve vyprávění.

„Nevíme proč," přitakala rozmrzele, „a nevíme ani jak, ale každý z nás disponuje něčím, co by se zřejmě dalo nazývat pátým elementem. Zjednodušeně řečeno, každý z nás zdědil jistou schopnost, která se vymyká běžným kouzelnickým dovednostem."

Na malou chvíli se odmlčela, po tuhle část její příběh pár lidí znalo, to, co se chystala říct teď, však bylo rodinným tajemstvím.

„Jak už jsem říkala," začala váhavě, „já umím uzdravovat zranění, léčit nemoci, ale také život z někoho vysát. Moje sestra dokáže proniknout do lidské mysli a manipulovat s myšlenkami, aniž by musela použít nitrozpytu. Můj bratranec Edward umí neomezeně astrálně cestovat. Jaké schopnosti mají ti nejmladší, Regulus s Remusem, to zatím nevíme, bylo jim jedenáct teprve nedávno a zatím se nic abnormálního nestalo."

Andrej na ni upíral zachmuřený pohled. Dlouhou chvíli nic neříkal, než se odvážil ji vyrušit ze zamyšlení. „To je velká zodpovědnost."

„Jsme jako časované bomby," zopakovala nevesele rodinnou průpovídku. „Čím jsme starší, tím je kontrola našich schopností samozřejmě snadnější, ale nebylo to vždycky tak jednoduché jako dnes. Když jsem nastoupila do Bradavic, ovládala jsem spoustu kouzel, aniž bych musela použít hůlku. Nechtěla jsem vyčnívat z řad spolužáků, jenže jsem se stále častěji spoléhala na sílu svých myšlenek, než na naučená zaklínadla."

„Jak je vůbec možné, že se vám to podařilo utajit?"

„Tím si nejsme právě vůbec jistí," připustila. „Nicméně se o to snažíme, kromě rodiny o tom nikdo neví. Z pochopitelných důvodů."

„Protože by vás zavřeli u sv. Munga a podrobovali pozorováním a testům," doplnil ji chladně.

„O tom nepochybuju," přitakala nevesele. „A pak by nás šoupli rovnou do Azkabanu jako nebezpečné zločince. Snažíme se ty schopnosti nepoužívat, pokud to není nevyhnutelně nutné."

„S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost," dodal.

„Samozřejmě," souhlasila. „Několikrát se to však ošklivě zvrtlo. Edwardovi se jednou podařilo cestovat tak daleko, že se téměř nestačil vrátit. Jeho tělo zůstalo doma a chřadlo, zatímco jeho vědomí bylo na míle daleko k nenalezení. Já jsem se pokoušela svojí mocí pomáhat nemocným, jenže veškerou energii, kterou jsem do toho investovala, si magie vzala zase zpátky. Nevydržím to příliš dlouho. A Eileen... o tom snad ani nemusím mluvit," zašeptala nevesele. „Snaží se to v sobě úplně potlačit, aby nikomu neublížila. Ale jednou za čas se neovládne a vyletí. A potom je lepší být pěkně daleko."

„A jak se Salazarovou mocí souvisí tohle místo?" nadhodil a ukázal kolem sebe.

„Nijak přímo a zároveň zcela," řekla. „Všechno se zvrtlo až v posledním ročníku školy. Připravovala jsem se na příjímací zkoušky k výcviku na bystrozorku, čekaly mě OVCE a všechno vypadalo normálně. Ale v den mých osmnáctých narozenin se objevila ona - Smrt."

„Měla lidskou podobu?" přerušil ji zvědavě.

Lolu tato přímá otázka zarazila. „Vlastně ano, vypadala jako vysoký muž bez tváře. Ovšem mojí matce se zjevovala jako nevinné děvčátko."

„Ráda si zahrává," zamumlal spíš pro sebe.

Lola se rozhodla pokračovat: „Objevila se přesně o půlnoci a požadovala tři lidské duše jako splátku za matčin dluh. Odmítla jsem ji a ona se s klidem zase vytratila. Mělo mi být jasné, že to nebude jenom tak. Od toho večera se všechno zvrtlo, jako by zapnula nějaký časový spínač a s každou vteřinou se něco podělalo."

Na chvíli se odmlčela a oči se jí zalily bolestnými vzpomínkami.

„Začala jsem slýchat její hlas v mé hlavě. Budila jsem se z nočních můr, které byly o to děsivější, že se stávaly skutečností. Různě po chodbách jsem začala potkávat přízraky, duchy, přeludy, nevím jak to nazvat. Byly to duše mrtvých, které bloudily na místě své zkázy," vysvětlila. „A pak jsem začala cestovat na tato místa. Najednou jsem seděla u stolu v jídelně a v okamžiku jsem se ocitla tady, sama, jen s mrtvými. Začala jsem z toho šílet. A všichni si toho samozřejmě všimli, protože masku normálnosti si v takovém stavu neudržíš dlouho. Postupně se ode mě začali odvracet všichni kamarádi, zbyl mi jenom Teddy Lupin. Byla to jen otázka času, než vyvedu nějakou pitomost. Byla jsem strašně vyděšená, bála jsem se spát, bála jsem se zůstat vzhůru. Šílela jsem jenom při cestě z koleje do učebny."

„Řekla jsi o tom někomu?" zeptal se starostlivě,

Zakroutila hlavou. „Věděla jsem, jak moc si mamka vyčítá své tehdejší rozhodnutí, nemohla jsem jí poslat sovu a napsat jí, že vídám mrtvé. Zbláznila by se strachy, přijela by pro mě a odtáhla mě někam do ústraní."

„A potom tě vyloučili?" hádal.

„Stalo se to před hodinou dějin čar a kouzel," přitakala. „Probírali jsme novodobé kouzelnické dějiny, zejména válku a každý student si musel připravit referát o jednom kouzelnickém rodu. Do Zmijozelu se mnou chodila jedna dívka. Jmenovala se Penelope Melwillová a byla to strašná slepice. Hrozně ráda si ze všech utahovala a neměla žádné kamarády, jen hrstku obdivovatelů, kteří se nechtěli stát terčem jejího posměchu. A Penelope dostala za úkol vypracovat podrobnou historii rodu Blacků. Stáli jsme na chodbě a čekali, až nám profesor otevře učebnu. Začala se do mě strefovat, jako obvykle. Všem zaujatě vyprávěla historky o bláznivé rodině Blacků, o tom, že polovina byli Smrtijedi, o tom, že lord Voldemort je můj příbuzný... A s každou novou historkou jsem viděla, jak se víc lidí začíná dívat skrz prsty a ve mně rostl nepředstavitelný vztek. Navážela se bezdůvodně do celé mojí rodiny, zesměšňovala moje prarodiče, kteří obětovali roky svých životů pro záchranu mé matky a tety Emily. Pochybovala o nás. To naše rodina pomohla vybojovat svobodu! My jsme se obětovali, aby lidi jako ona mohla volně dýchat!"

„Vytočila tě?" odtušil a típl dokouřenou cigaretu o podrážku boty.

„Příšerně," souhlasila. „Najednou ona byla příčinou všech mých problémů. Nevím, kde se ve mně ten vztek vzal, ale vrhla jsem se na ni. Myslím, že jsem ji chtěla původně jenom pořádně udeřit, ale rozumný úsudek ustoupil stranou a ovládal mě vztek. Vím jen, že všichni hrozně křičeli, a pak mě od ní Teddy musel odtrhnout. Jenže bylo pozdě."

Zlomil se jí hlas a na chvíli musela přestat ve vyprávění.

„Zabilas ji?" vyslovil tiše otázku, která se nad ní snášela od prvního dne.

Lola si dávala s odpovědí načas.

„Ne, to ne," zakroutila hlavou po chvíli. „Něco mnohem horšího...Vysála jsem z ní téměř všechen život. Kdyby mě Teddy neodtrhl, zabila bych ji. Takhle jsem z ní udělala pouze žijící tělo, její duše je poškozená. Penelope, jakou bývala, je nadobro pryč. Okamžitě ji převezli ke sv. Mungovi a mě na místě vyloučili. Už se nikdy neprobrala. Podle léčitelů žije, ale její tělo je ve skutečnosti podle mě prázdné. Šoupli mě rovnou do Azkabanu, kde jsem čekala pár týdnů na soud."

„Proč tě neodsoudili?" nechápal. „Vidělo to přece několik spolužáků."

„Jenže ti nedokázali popsat, co se doopravdy stalo," odpověděla zasmušile. „Neodsoudili mě, protože neexistovalo žádné rozumné vysvětlení pro to, co se stalo. Nemohla jsem jim říct, že tohle dokážou moje ruce. Vystavovali by mě v Azkabanu jako zrůdu, zatkli by i Eileen a Edwarda, drželi by nás všechny."

„Narazil jsem na ten soudní proces," přiznal, „ale nenašel jsem z něj jediný zápis."

„Za to může Eileen," vysvětlila bolestně. „Máma byla strašně proti, aby s ní šla, ale ona trvala na svém a chtěla ji doprovodit. Celou dobu vedle ní tiše seděla, a zatímco se máma soustředila na to, co se děje se mnou, manipulovala myšlenkami celému Starostolci. Přinutila je uvěřit, že jsem nevinná. Než si toho máma stačila všimnout, byla jsem zproštěna všech obvinění a mohla jsem se vrátit domů."

„Nechtěla to udělat schválně," dodala honem, když viděla, jak se na ni dívá. „Bylo jí teprve čtrnáct, myslela si, že mi tím pomůže."

„Nesoudím ji," odporoval. „Jak říkám, s podobnou zodpovědností by měl problém i dospělý kouzelník, natož dítě."

„Nikdy svoji moc nepoužila na někoho z rodiny," vysvětlila. „Dokonce myslím, že ji doopravdy nepoužila od toho soudního procesu. Nahání jí hrůzu a já se jí upřímně nedivím."

Nikolaos opřela vyčerpaně zavrácenou hlavu o zídku za sebou. „A dál už to asi znáš," dodala. „Tehdy mě zachránil strejda Harry. Nabídl mi, že moje místo o bystrozorů stále platí, pokud se do sebe pořádně pustím. A tak jsem se stala bystrozorem, abych alespoň částečně mohla odčinit to, co jsem provedla. Tvrdě na sobě makám celé dva roky. Snažím se s tím nějak žít dál."

Čekala, že se na ni začne dívat jinak, ale vypadal úplně klidně. V ústech převalil novou cigaretu a pozorně si ji prohlížel.

„A co ty tvoje cesty do Ruska?" nadhodil po chvíli.

„Studovala jsem spousty literatury o černé magii a objevila jsem zmínku o lidech, kteří obelstili Smrt," vysvětlila. „A tak se je snažím vypátrat, zatím bez úspěchu. Nehodlám ten dluh splatit, nezabiju tři nevinné jen proto, že mi to řekla. Pokud to znamená, že do konce života budu utíkat, nebo že budu mizet na tahle místa, jsem ochotná se s tím smířit. Ať mi raději šplouchá na maják, než abych udělala ještě někdy to, co Penelope Melwillové."

„Ty jsi opravdu velice lukrativní svěřenec, to ti povím," zachechtal se nevěřícně.

„Můžeš od naší dohody odstoupit," navrhla mu a myslela to smrtelně vážně.

„Možná odstoupíš ty, až se dozvíš víc o mně," povytáhl koutek úst v úšklebku.

„Možná," pousmála se chabě a on jí úsměv opětoval. „Co tvůj příběh?"

Dlouze vyfukoval kouř a pečlivě volil svá první slova. Nijak na něj nenaléhala, času měli dost.

„Moje matka nebyla zrovna ukázkový rodič," začal. „Měla dohromady tři děti a snad ani u jednoho z nás si nebyla jistá otcem. Alex byl nejstarší, vždycky se choval jako hlava rodiny, snad i proto, že nás dělilo tolik let. Nechodil do školy, aby mohl pracovat a starat se o nás. Matku pokousal vlkodlak, když jí bylo osmnáct a lykantropické geny se přenesly jak na Alexe, tak na naši mladší sestru Áňu. Mně se jako jedinému toto prokletí zázrakem vyhnulo. Každopádně Alex dřel, abychom měli co jíst, matka byla nemocná a kolikrát nedokázala ani vstát z postele. Nejhorší však byl týden kolem úplňku. Neměli jsme dostatek peněz, abychom si mohli dovolit lektvar, který tlumil projevy lykantropie. Alex se vždycky postaral, aby Áňa dostala alespoň pár dávek a její utrpení nebylo tak velké. Sám se během úplňku poutal okovy ve sklepě, kde trpěl v nehorázných mukách. Matka na tom nebyla také nejlíp, každá proměna jen zhoršovala její stav."

Lole přeběhl mráz po zádech. Proměnu ve vlkodlaka viděla na vlastní oči pouze jednou a jen samotné přihlížení bylo nesnesitelné.

„A pak se jednoho dne Alex vrátil z města a vyprávěl nám zvěsti o tom, že se vrací jeden z nejhorších černokněžníků všech dob," pokračoval. „Pronášel zapálené proslovy o boji za svobodu, naše práva a dobro. Byl tím úplně posedlý, nemluvil o ničem jiném než o válce a o rovnosti vlkodlaků s ostatními. Jednoho dne prostě zmizel," vydechl. „Nechal se přemluvit Viktorem Gregorovičem a jeho bandou. Už předtím s nimi pracoval, ale vždycky se po pár týdnech vrátil. Tentokrát to však bylo jiné. Sbalil se beze slova rozloučení a nechal nás v té zavšivené díře."

Vztekle si odpliv na zem. Nepřerušovala ho, viděla hněv v jeho očích.

„Byl jsem ještě malej kluk," pokračoval. „Jen vyděšený děcko, co se muselo starat o umírající matku a malou sestru. Nás se válka s Voldemortem přímo nedotýkala, tušili jsme, co se děje, ale naše podělaný životy šly prostě dál. Neodpustil jsem mu, že náš v tom nechal. Áňu kvůli jejím vlkodlačím genům nechtěli přijmout na Kruval, a když jsem byl většinu roku ve škole a ony dvě samy doma... Nedokázal jsem se s tím smířit. Ve čtrnácti jsem tam přestal chodit. Snažil jsem se najít práci, ale pro nedostudovaného čaroděje s vlkodlačími příbuznými moc práce není. A tak jsem se stal tím, čím jsem dnes."

„Lovcem lidí," zašeptala.

„Říkej tomu, jak chceš," pokrčil ramenem a ubalil si další cigaretu. „Začalo to pár kšeftíkama, pak se ze mě stal člen jednoho klanu v Moskvě. Naučil jsem se od spousty špatných lidí spoustu špatných věcí. Než jsem se rozkoukal, vezl jsem se v pořádným maléru. Když mi bylo devatenáct, matka zemřela. Áňa dospěla rychleji, než jsem si chtěl připustit, a pláchla, jak nejrychleji to šlo. V Rusku mě už nic nedrželo, odjel jsem sem do Anglie, abych našel Alexe. Myslel jsem, že tu po válce prostě zůstal s tou upíří holkou, co to s ní táhnul, že na nás zapomněl. Ale od tvého strýčka jsem se dozvěděl, že je vlastně už léta mrtvý. Konce války se nedočkal."

„To mě mrzí," projevila soustrast zcela upřímně. Matně si vybavila příběh o tom, jak Siriuse věznili několik týdnů ve Voldemortově sídle, který jí matka vyprávěla. Zmínila, že mu odtamtud pomohl uprchnout Remus Lupin a ještě nějaký vlkodlak, ale Lola si jeho jméno nepamatovala. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že se nad některými mrtvými z války doopravdy nikdy ani nezamyslela.

„Cestoval jsem přes celou Evropu, abych mu mohl rozbít hubu za to, že nás nechal na holičkách, ale pozdě... Možná jsem to měl tušit. Alex byl mrtvý, matka byla mrtvá, Áňa byla pryč... A tak jsem se vykašlal na všechen zbytek dobra, co ve mně zbyl. A začal jsem se živit tím, co mi šlo nejlíp - stopováním černokněžníků a démonů a jejich případnou likvidací. Cestuju tam, kam jde má kořist, vykonám svoji práci a jdu dál."

„Co se stalo s Áňou?" zeptala se Lola opatrně.

„To je ta část příběhu, kde se objeví náš milý Blanchard," vysvětlil. „Během jednoho kšeftíku v Londýně asi před pěti lety jsem se dozvěděl, že Blanchard a jeho klan ve svém sídle pro pobavení vězní několik vlkodlaků a pořádají na ně lov. Byla mezi nimi i moje sestra. Uštvali ji pro zábavu jako nějakýho psa."

Pravda Lolu zasáhla příliš nečekaně. Nemusela se ptát, co bylo dál, když viděla jeho výraz ve tváři.

„Všechno, cos slyšela v tom pajzlu, je pravda," přitakal, když si všiml záblesku pochopení v její tváři. „Vyvraždil jsem ty zpropadené pijavice, bylo mi jedno, jestli tam umřu. Chtěl jsem jich vzít na onen svět s sebou co nejvíc."

„Ale neumřels," řekla tiše.

„Bohužel," ušklíbl se. „Trčím tady z nějakého zvráceného důvodu dál."

Chápala, jak to myslí. Až příliš dobře ten pocit znala.

„A tak se ze mě stal psanec," vydechl na závěr a típl poslední cigaretu. „Pracuju sám, nechám si platit na ruku a věčně utíkám. A vyhovuje mi to. Tak co, rozmyslela sis to?"

Chvíli jeden druhému zpříma hleděli do očí. Pak Lola zavrtěla hlavou.

„Dobře propřemýšlej," požádal ji. „To, co jsem udělal Blanchardovi... Je to jen zlomek z toho všeho, Lolo. Nejde jen o pár upírů."

„Zabil jsi někdy člověka?" zeptala se přímo.

V očích se mu blýsklo. Chvíli si svou odpověď rozmýšlel.

„Nikdy ne nevinného a nikdy ne úmyslně."

„To mi stačí," ujistila ho. „Naše dohoda platí, věřím ti."

Andrej by jí rád odpověděl totéž, nicméně on dávno nikomu nevěřil. Ani sám sobě.

Několik hodin poté seděli naprosto beze slova. Ale nebylo nepříjemné ticho, právě naopak. Každý ponořen do svých myšlenek přemýšlel nad životním příběhem toho druhého.

K ránu Lola ucítila známé mrazení v konečcích prstů.

„Je čas jít," zamumlala.

Andrej pouze přikývl a společně se vrátili zpět do světa živých.

Byť kousky duší jich samotných byly dávno mrtvé.

****

Rose Weasleyová toho odpoledne na famfrpálové hřiště dorazila časně. Do zahájení konkurzu na nový famfrpálový tým zbývalo několik desítek minut. Nechápala, proč veškerá zodpovědnost v této problematice padla na ni a na Edwarda. Vždyť ona famfrpálu ani pořádně nerozuměla. Jenže večer se mělo konat zasedání školní rady, kde měla padnout definitivní jména. Sestavit reprezentační tým Bradavic byl prostě úkol primuse a primusky.

Posadila se na studenou lavičku na tribuně a otevřela knihu. Jak minuty ubíhaly, na hřiště se postupně trousily skupinky zájemců, ale i zvědavců. Do zahájení konkurzu zbývaly dvě minuty. Naštvaně zaklapla knihu a rozhlédla se. Edwarda samozřejmě nikde neviděla. Když už se chtěla rozčílit, někdo jí přímo pod nos strčil kelímek s kávou.

„Snad tu nedřepíš od rána," ušklíbl se Edward posměšně a posadil se vedle ní.

„Kde jsi byl?" vyjela po něm. „A co je tohle?"

„Kafe?" odpověděl rádoby otázkou. „Nápoj na zahřátí, tuším. Tak si ho vezmi, Weasleyová, nebo mi upadne ruka."

Rose nedůvěřivě kelímek přijala. Z obavy, že se jedná o nějaký žert, tekutinu uvnitř důkladně očichala, ale opravdu voněla po kávě. Edward, si její podezřívavosti všiml, ale nedal nic najevo a usrkával dál svoji kávu říznutou ohnivou whisky.

„Myslel jsem, že tohle přátelé dělávají," dodal jen tak mimochodem. „Pozornosti, kafe a tak. Když máme teď to příměří."

Rose nemohla uvěřit svým uším a zaraženě vykoktala: „Jo, eh, no...dík. Asi."

„Jo," pokýval hlavou. „Není zač. A taky jsem vzal všechnohledy, ať máme pěkný přehled o tom, co se děje ve vzduchu."

Rose s překvapením přijala i kouzelný dalekohled.

„Můžeme?" houkla na ně ze hřiště Dominique, která se ujala organizace konkurzu. Stála s koštětem v jedné ruce a s bednou míčů v druhé pod tribunami a za ní čekala dobrá stovka zájemců o post v bradavickém týmu.

Když oba svorně přikývli, zapískala na píšťalku a první skupinka čtrnácti odvážlivců se zvedla do vzduchu.

„Já svého slova dostojím, Weasleyová," dodal Ed tiše za svým všechnohledem. „I když nakonec ani jeden v Turnaji nejsme, oceňuju, že jsi do toho šla, máš kuráž. Zmýlil jsem se v tobě, nejsi jen zapšklá knihomolka."

„Díky," přitakala překvapeně. Slyšet Edwarda Gregoroviče, jak uznává svůj omyl, bylo natolik překvapivé, že si ani nevšimla, jak velký problém mu to dělalo.

„A popravdě je úleva mít o jednoho úhlavního nepřítele míň," přiznal s povzdychem. „Teď mi leze na mozek jenom támhle Malfoy."

Rose instinktivně otočila hlavu ke hřišti, kde postával Scorpius v dresu a s koštětem přes rameno. Zaujatě pozoroval zápas odehrávající se nad jeho hlavou.

„Ten si v týmu ani neškrtne," ušklíbl se Edward spíš pro sebe.

****

Abe Potter věděl přesně, kdy se konkurz koná, ale rozhodl se, že se na hřiště k ostatním nepřidá. Edward ho marně dva dny přemlouval, ať jim s výběrem nových hráčů pomůže, protože hře ze všech na škole rozumí nejlépe. Albus však zákaz hraní famfrpálu bral jako velkou zradu a myšlenka na to, že si celý rok nezahraje, v něm vřela. Všichni členové dnes už bývalého nebelvírského družstva se samozřejmě konkurzu účastnili, což ho ranilo víc, než byl ochotný přiznat.

Seděl v prázdné nebelvírské společenské místnosti a zamyšleně házel míčkem o protější zeď. Kromě něj uvnitř seděla jen jeho mladší sestra, která se taktně ke spolužákům nepřidala a předstírala, že musí vypracovávat esej do přeměňování. Ve skutečnosti však opatrně na bratra dohlížela.

„Myslíš, že se jim beze mě bude hrát líp?" zamručel jízlivě.

„Nech toho, Abe," povzdychla si Lily, když podobnou myšlenku pronesl už poněkolikáté. „Zbytečně se užíráš. Nikomu bez tebe samozřejmě není líp, všichni by chtěli hrát o normální kolejní pohár."

„Byl jsem nejlepší kapitán, jakého si mohli přát," zavrčel vztekle. „Pitomý Turnaj!"

„Přihlásil ses sám," podotkla jakoby mimochodem, aniž by zvedla oči od nákresu přeměny člověka ve zvíře. „Neuvážil jsi všechny důsledky a to je teď tvůj trest."

„Mluvíš jako babi Weasleyová," obvinil ji napůl trucovitě a napůl pobaveně.

Lily si povzdychla a dál mu neodporovala. Soustředěně kreslila postavu muže měnícího se v jelena.

„Eileen je beze mě taky líp," zabručel Abe po chvíli.

„A na to jsi přišel jak?" povytáhla obočí překvapeně a ruka s brkem jí sklouzla po pergamenu.

„Od té doby, co začal Turnaj, na nás nemá čas," vysvětlil. „Je pořád se Soňou a tou bandou z Kruvalu. Vykašlala se na naše přátelství."

Udeřil míčkem o zeď s větší silou a ten se prudce odrazil a shodil Lily ze stolu kalamář s inkoustem.

„Přátelství mezi holkou a klukem neexistuje," usadila ho Lily a mávnutím hůlky inkoust kapající na zem vysušila. „Vždycky jeden z té dvojice chce víc."

„Na to jsi přišla jak?" ohradil se.

Pokrčila rameny: „To ví každý. Navíc sám to pravidlo potvrzuješ, ty pako."

„Co třeba Lola a Teddy?" nadhodil rychle. „Kamarádí spolu věčnost a přitom Teddy chodí s Vicky."

„Teddy a Lola jsou spíš jako bratr a sestra," odpověděla mu pohotově. „To je sourozenecký vztah. A navíc jsou příbuzný, ne? Tak trochu."

„Všechny kouzelnický rody jsou příbuzný," odsekl nevrle Albus.

Abe chvíli přemýšlel a hledal jinou vhodnou dvojici. Když ho dlouho nikdo nenapadal, zamračil se na sestru, jako by to byla její vina.

„Víš, neměl bys mít Eileen za zlé to, jak se chová," zamumlala Lily. „Je zmatená. Jste přátelé tolik let a najednou máte být soupeři. Neví, jak se k tobě má chovat a ty jsi pěkný pako, pokud jsi za to na ni hrubý. Zkuste podniknout něco jako dřív. Něco, kde by ve vzduchu nebyla cítit rivalita z toho pitomýho Turnaje."

Abe nevěřícně svoji mumlající sestru pozoroval. Kde vzala najednou tolik moudra? Ale čím déle o jejích slovech přemýšlel, tím víc byl přesvědčený, že má možná pravdu. Aspoň chvíli nemyslel na ten zpropadený famfrpál.

****

Zkoušky pro postup do famfrpálového týmu se protáhly do setmění. Většina uchazečů byla mizerná a velmi rychle hřiště zase opustila, zejména dvě druhačky, kterým se podařilo Dominique shodit z koštěte, si nestačily ani posbírat svoje věci, jak je Rose hnala pryč. Ke konci odpoledne na hřišti tak zůstali zejména členové bývalých kolejních družstev a vybrat mezi nimi jen sedm vyvolených, bylo zhola nemožné.

Rose a Edward se celou cestu zpátky do hradu dohadovali, kdo který post obsadí. Byli do rozhodování tak zapálení, že jim nezbyl ani čas na večeři. Rovnou se proto vydali na schůzi školní rady ve sborovně.

„Takže Roxy Weasleyová a Will Jordan jako odrážeči?" mumlala Rose a zapisovala jména do bloku.

„Roxy ano, Will ne," rozhodl Edward.

„Vždycky hrajou spolu," zamračila se na něj. „Jde jim to skvěle!"

„Roxy je pěkný kus ženský," zazubil se. „Ale při vší úctě, na Willovi nic nevidím."

„Jsi hroznej vůl," osopila se, ale poznala, že to myslel jako vtip. Přesto ho praštila sešitem po zádech.

„Vezmi je samozřejmě oba," dodal s úšklebkem. „Ale tím podíl Nebelvíru končí, bylo by spravedlivé, aby každá kolej měla v novém týmu svého zástupce."

„To je správné," přikývla potěšeně a sama se nestačila divit, jak skvěle se shodnou, když se do sebe nenavážejí.

„Rupert Forester z Mrzimoru jako brankář, to je jasné," mumlala zamyšleně. „Nepustil ani jeden gól."

„Jako střelce vezmeme Tobyho Coopera a Trevora Burrowa z Havraspáru," navrhl Edwrad. „Líbila se mi i dvojčata Scamanderova, ale obávám se, že by někde v půli zápasu začala nahánět škrkny nebo podobnou havěť, a camrál by nechala být."

„To je dost možný," souhlasila Rose, která Lorcana a Lysandera znala lépe. Až příliš se oba podobali svojí matce Lence. „Navíc jsou tak útlí, že by je Potlouky mohly rozlomit vejpůl."

„A taky vezmeme Alici Longbottomovou," dodal Edwrad. „Je na koštěti rozhodně nejrychlejší, i když trochu nešikovná, ale s ní se nám pěkně vyváží poměr děvčat i kolejí."

„Potřebujeme ještě chytače," zasmušila se Rose při pohledu do bloku. „Nejlepší by byl samozřejmě Abe."

Ed přikývl a nevesele se při myšlence na svého nejlepšího kamaráda usmál: „Tohle pro něj bude dost těžký."

Chvíli oba mlčeli a přemýšleli o tom, jak se Albus musí asi cítit. Famfrpál byl pro něj vším, uměl na koštěti létat dřív, než se naučil vůbec chodit. Nedokázali si ho představit jinak, než jako chytače.

„Hele máme vůbec nějaké zástupce za Zmijozel?" napadlo Edwarda najednou a při myšlence na svoji domovskou kolej se zašklebil. „I když naše kolejní družstvo je už pár let katastrofa."

„Ne, nikoho," přiznala Rose.

„Kdo ze Zmijozelu se ucházel o post chytače?" přemítal Edward nahlas.

Rose zarytě mlčela, věděla, že kandidát byl jen jeden. Ale neodvážila se to jméno říct nahlas.

Když zabočili do chodby, kde se nacházela sborovna, čekala na ně Eileen opřená o jeden z gobelínů.

„Konečně!" zvolala a každému z nich vrazila do ruky papírový sáček s večeří.

„Jsi poklad!" rozplývala se Rose hladově.

„Potřebuju od vás protislužbu," dodala Eileen na vysvětlenou.

„Pro drahou sestřenku cokoliv," zazubil se Edward se sendvičem v ústech a jídlo rychle hltal, protože už tak šli na schůzi pozdě.

„Scorpius Malfoy bude novým chytačem," přešla rovnou k věci. „Viděla jsem všechny kandidáty a upřímně řečeno, jsou to pěkná dřeva, on jediný rozezná Zlatonku od Potlouku."

Edward si svoji sestřenici prohlížel s nelibostí. Předpokládal, že žertuje. Když se však její výraz ve tváři nezměnil, rozčílil se.

„To si děláš srandu?! Malfoy?" rozkřikl se na celou chodbu a několik portrétů se po nich pohoršeně ohlédlo.

„Dlužím mu to," hájila se Eileen. „A ty víš, že nikoho lepšího nemáte. Přemýšlej a buď jednou člověk."

Edward jí chtěl odseknout nepěknou nadávkou, ale její tvrdý pohled ho utvrdil v tom, že neustoupí. Rezignovaně se znovu zakousl do sendviče a zmizel ve dveřích do sborovny.

Rose Eileen věnovala chabý úsměv a následovala Gregoroviče dovnitř.

****

Abe Potter seděl na svém oblíbeném místě. Když jste se šikovně přehoupli přes zábradlí v třetím patře jižní věže a udělali dva opatrné kroky po římse, ocitli jste se na pár metrech rovné střechy, které se ukrývaly ve stínu okolních věží. Z žádného okna se sem nedalo dohlédnout, Albus zde rád strávil pár nerušených chvil a pozoroval dech beroucí výhled do širého okolí.

Přitáhl si šálu blíž ke krku a vytáhl z kapsy zmuchlaný dopis, který mu před malou chvíli přišel. Poznal písmo svého bratra a srdce mu radostně poskočilo, že si na něj James po několika týdnech vzpomněl.

Milý Abe!

Konečně mám nějaké volno a můžu ti napsat pár řádků. Letošní sezóna bude šílená, teď když jsem právoplatným členem Kudleyských kanonýrů, trénujeme denně. Někdy ani nevím, jak jsem se večer dostal domů. Ale je to fantastická jízda, nebudu ti lhát!

Ale dost o mně, tenhle dopis je o tobě. GRATULUJU! Jsem na tebe pyšný, že ses do Turnaje přihlásil! Neposlouchej mámu s tátou, ani Lily, víš, že o tebe mají jenom přehnaný strach. Já vím, že to zvládneš, Abe. Je to fantastická novinka! Chlubil jsem se klukům a mám ti od všech vyřídit, že jsi fakt číslo! Mrzí mě, že se do školy nedostanu, abych tě viděl u prvního úkolu, tak ho koukej přežít, ať mi to můžeš o Vánocích popsat. Doufám, že se neutkáte s draky, jako kdysi táta, protože v tom případě ti moc šancí nedávám. Neboj, dělám si jen legraci!

Táta mi psal, že ti zakázali hrát famfrpál. Nic si z těch budižkničemů z ministerstva nedělej! Minulý týden jsme hráli s Montroseskými strakami, které nám daly pěknou nakládačku, ale po zápase jsem mluvil s jejich kapitánem a mám pro tebe skvělou novinku. Jejich chytačka po konci sezóny odchází na odpočinek a v létě budou shánět náhradu. Okamžitě jsem se za tebe přimluvil a zmínil jsem, jak se ti loni podařilo chytit Zlatonku minutu po zahájení zápasu proti Mrzimoru. Mám ti vyřídit, že tě rozhodně chtějí na koštěti vidět, tak koukej řádně trénovat. Těším se na to, až ti nakopu příští rok v anglické lize zadek!

Pozdravuj ode mě všechny a dávej pozor na Lily. Hlavně ji drž dál od kruvalských a krásnohůlských kluků, nebo přijedu a osobně z nich vymlátím duši. Naše sestřička má na víc.

Pozdravuj Hagrida a strejdu Nevilla.

Jo a pod tím uvolněným prknem v mojí bývalé ložnici jsem ti nechal malý dárek. Je to speciální archivní ročník od Prasečí hlavy. Vypijte to při nějaké příležitosti jen na vlastní nebezpečí!

A nenech se vyloučit!

James

PS: Poslal jsem po tátovi nové klubové šály, tak v obálce máš už jenom malý bonus.

Albus z obálky vytáhl přeloženou fotografii. Z pohyblivého snímku se na něj zubil jeho starší bratr v oranžovém dresu Kudleyských kanonýrů a držel před sebou velký transparent, na kterém stálo: Hrdý bratr bradavického šampiona Ala Pottera.

Abe se proti své vůli musel bláznivě rozchechtat, James Sirius Potter byl opravdu hrdým nositelem obou svých jmen.